Slezská jednotka

Slezská jednotka je charakteristická úplným sledem křídových i paleogenních flyšových sedimentů Vnější skupiny příkrovů. Sedimenty Slezské jednotky jsou rozšířeny v Moravskoslezských Beskydech, Rožnovské brázdě a v Podbeskydské pahorkatině.

Oblast hlavního rozšíření slezské jednotky.
Oblast hlavního rozšíření slezské jednotky. [1] magurská skupina příkrovů, [2] předmagurská jednotka, [3] slezská jednotka, [4] podslezská jednotka, [5] předhlubeň, [6] Český masiv

Stavba slezské jednotky

Slezská jednotka je tvořena sedimenty ve stratigrafickém rozsahu oxfordoligocén. Jako jediná ze všech jednotek Vnějších Západních Karpat obsahuje úplný sled křídových sedimentů v rozsahu od berriasu až po maastricht.

Slezská jednotka se dělí na dílčí příkrovy těšínský (nižší) a godulský (vyšší). Na základě její litofaciální diferenciace jsou v ní rozlišovány vývoje godulský, bašskýkelčský.

Geologický vývoj slezské jednotky

Sedimenty jury

Ve slezské jednotce mají svrchnojurské sedimenty dvojí vývoj:

  • mělkovodní vývoj, charakteristický tvorbou útesů,
  • hlubokovodní, pánevní vývoj.
Štramberský vápenec

Mělkovodní vývoj představuje paleontologicky proslulý štramberský vápenec. Je to světle šedý až bělavý mikritový vápenec, místy brekciovitý, se zanedbatelným podílem siliciklastické složky. Štramberský vápenec je obecně interpretován jako akumulace vápencového detritu, který vznikl rozrušováním korálových útesů. Ty zřejmě pokrývaly karbonátovou plošinu bašské elevace na vnějším okraji sedimentačního prostoru slezské jednotky. K ukončení sedimentace štramberského vápence došlo ponořením bašské elevace pod mořskou hladinu ještě před koncem tithonu. Vápence dosahují mocnosti až 350 m.

Pozn.: Hlavní výskyty štramberského vápence se nacházejí u Štramberka (Kotouč, Zámecký vrch, Skalka) a drobné výskyty u Jasenice, Skaličky a Valašského Meziříčí.

Uvnitř těles štramberského vápence se vyskytují litologicky odlišné horniny, které tvoří souvislejší polohy nebo drobné i větší sedimentární výplně různého tvaru. Jde o spodnokřídové horniny různého stáří (berriasalb). Do vápencových těles se dostaly při sedimentaci buď hlubokými rozsedlinami, nebo tvoří výplň druhotných krasových dutin, nebo představují zbytky pokryvných sedimentů, zachovaných jako výplně prohlubní v nepravidelném povrchu těles.

V těchto křídových horninách bývá rozlišováno několik lokálních litostratigrafických jednotek:

  • Olivetský vápenec reprezentuje nejvyšší tithon — svrch. valangin. Tvoří jej šedé až šedozelené vápence s jílovitou příměsí. Vyplňuje rozsedliny ve štramberském vápenci nebo se vyskytuje jako valouny či úlomky v mladších členech štramberské spod. křídy.
  • Kopřivnický vápenec je vyvinut jako slepencovitý až brekciovitý, červenohnědě, mnohde zelenošedě až bělavě skvrnitě zbarvený vápenec. Skládá se z klastů olivetského a štramberského vápence. V době ukládání kopřivnického vápence měla vynořující se bašská elevace na svém vrcholu vytvořený komplex (jehož částí byl štramberský vápenec, pokrytý povlakem olivetského vápence), který byl rozrušován činností vln. Kopřivnický vápenec často obsahuje „plovoucí“ vápencové klasty různé velikosti, svědčící o transportu nahromaděného materiálu. Rozsedliny štramberského vápence jsou také vyplněny horninami tohoto typu.
  • Plaňavské souvrství tvoří černošedé jílovce, které obsahují úlomky a bloky štramberského a olivetského vápence. Jedná se o sedimenty podmořských skluzů, svědčících o pohybech, které způsobily zdvih dosud zaplavených přilehlých oblastí a transport materiálu z nich na relativně klesající bašskou elevaci.
  • Chlebovický slepenec představuje horninu tvořenou především slepencem a glaukonitickou základní hmotou, která vniká místy i několik desítek metrů hlubokými kapsami do masívu Kotouče. Základní hmota slepence obsahuje i muskovitkřemen. Chlebovický slepenec se vyskytuje v okolí Štramberka.
Pozn.: Štramberský vápenec je nejznámějším typem jurských vrstev v oblasti Podbeskydí. První se o jeho výskytech u Štramberka zmínil C. Oeynhausen (1822). A. Boué (1830) je prohlásil za bílou juru (malm). Hraniční postavení štramberského vápence mezi jurou a křídou vystihl L. Hohenegger (1852). E. Oppel (1856) zařadil štramberský vápenec do tithonu, který jako stupeň vymezil. K.A. Zittel (1870) jej zařadil do svrchního tithonu. Pozdější výzkumy ukázaly transgresi křídových vrstev na jurské vápence.

Sedimenty křídy

Křídové sekvence (sedimenty i vulkanické horniny) tvoří spolu s paleogenními sedimenty hlavní část alpinsky zvrásněných flyšových Karpat. Ve valanginu dochází k nástupu flyšové sedimentace, které odpovídá těšínsko-hradišťské souvrství. Tektonickou aktivitu během spod. křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu, intenzívní subsidencesubmarinní vulkanismus.

Výplň slezské sedimentační pánve ve svrch. křídě tvoří tři podélně (ve směru JZ—SV nebo Z—V) rozšířené vývoje (původně od sev. okraje pánve k již. okraji, dnes od nejspodnějšího příkrovu k nejvyššímu):

Godulský vývoj slezské jednotky

Godulský vývoj má hlavní zastoupení v Moravskoslezských Beskydech, v jih.–vých. části Kelčské pahorkatiny a v Rožnovské brázdě. Tvoří jej až 8 500 m mocné jurské až paleogenní hlubokomořské uloženiny usazené na pánevním dně. Nejstarší stratigrafickou jednotkou godulského vývoje jsou spodní těšínské vrstvy.

Spodní těšínské vrstvy

Ve svrch. juře se v celé slezské jednotce ve špatně větraném (anoxickém) prostředí usadily 350—600 m mocné spodní těšínské vrstvy (malm). Představují jej tmavohnědé silně vápnité jílovce s tenkými vložkami prachovců, vápenců, v nejvyšší části se skluzovými tělesy a vápencovými valouny.

Spodní těšínské vrstvy jsou naspodu omezeny tektonicky. Jejich svrchní hranice se klade pod bázi těšínských vápenců v kalové (mikritové) facii. V nejvyšší části intenzivně zvrásněných spodních těšínských vrstev se na Těšínsku nachází  ropický horizont . Jedná se o 0–30 m mocné skluzové těleso.

Těšínské vápence

Typickým členem spodních těšínských vrstev jsou světle hnědošedé těšínské vápence, význačné střídáním mikritových a bioklastických vápenců, místy s rohovci a zelenošedými a šedými vápnitými jílovci a černošedými slínovci. Vývoj těšínských vápenců je prostorově omezený jen na sev.–vých. část slezské jednotky – Těšínsko.

Těšínsko–hradišťské souvrství godulského vývoje

Spodní těšínské vrstvy přecházejí až do 1 200 m mocného těšínsko–hradištského souvrství (berriasapt). To je budováno tělesy jílovců a pískovců ve flyšovém vývoji. Litologický charakter se mění od podloží do nadloží z drobně rytmického flyše přes hrubě lavicovité pískovce se slepenci až do převahy tmavých jílovců.

V rámci těšínsko–hradištského souvrství jsou vymezeny:

Svrchní těšínské vrstvy

Svrchní těšínské vrstvy tvoří drobně rytmický flyš se střídáním tmavých vápnitých jílovců a laminovaných pískovců s čočkovitými vložkami pelosideritů.

Hradišťské vrstvy

Tektonickou aktivitu během spod. křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu. Svědectvím je pískovcový vývoj ve spodní části hradišťských vrstev, kde se pískovce a slepence sdružují do poloh mocných až několik desítek metrů. V klastickém materiálu slepenců jsou hojné štramberské vápence. Transport přicházel od Z a SZ, tj. z bašské elevace, která tvořila omezení slezského sedimentačního prostoru.

Pro svrchní polohy hradišťských vrstev je typický rychlý nástup sedimentace tmavošedých, slabě vápnitých jílovců jen s podřízenými vložkami pískovců. Charakteristické jsou hojné čočkovité vložky a bochníkovité konkrece pelosideritů.

Pelosiderity byly v minulosti hojně těženy a daly vzniknout hutnímu průmyslu na Ostravsku. Obsahy Fe dosahují nejčastěji 20—30 % a SiO2 je méně než 16 %.

Počátkem spod. křídy, přibližně před 130—120 Ma, se v době sedimentace těšínsko–hradišťského souvrství začalo mořské dno silně zahlubovat. Vznikající napětí uvolnilo zlomy v zemské kůře a těmito trhlinami vystupovaly k povrchu mořského dna lávové proudy z hlubších částí zemské kůry a pláště. Vytvořily různé specifické formy podmořského vulkanismu.

Vulkanismus těšínitové asociace

Ve spod. části hradišťských vrstev kulminuje podmořský ultrabazický alkalický a alkalicko–vápenatý vulkanismus těšínitové asociace. Řadí se k nim např. pikrity, mandlovce, těšínity, monchiquity, fourchitypyroxenity. Tyto vulkanity se považují za projevy krátkodobého roztažení (riftingu) flyšového bazénu slezské jednotky na kontinentální kůře.

Nejčastější formou výskytu vyvřelin jsou tzv. ložní žíly, které vznikly vniknutím do usazených hornin převážně shodně s jejich vrstevnatostí. V jiném případě lávové proudy stékaly po podmořském svahu, při jeho úpatí se bochníkovité útržky lávy hromadily a daly tak vznik polštářovým lávám. Některé typy hornin vznikly při podmořském sopečném výbuchu, po kterém se usadily sopečné bomby spolu se sopečným popelem a prachem.

Pozn.: vulkanismus těšínitové asociace je soustředěn v pruhu od Hranic na Moravě k Českému Těšínu a pokračuje dále do Polska. Velmi hezkým výskytem těchto hornin je skalní výchoz při levém břehu Bečvy pod soutokem s Juhyní nebo ve starém opuštěném lomu na kopci Helštýně (482 m).
Veřovické vrstvy godulského vývoje

V nadloží těšínsko–hradišťského souvrství leží veřovické vrstvy (apt). Jsou charakteristické proměnlivou mocností od několika desítek metrů do 250 m. Představují jej černé, prokřemenělé, na pyrit bohaté jílovce, na povrchu s limonitovými a síranovými povlaky. Odrážejí anoxický event, který se uplatnil v aptu v širokých oblastech sev. okraje Tethydy. Místy se vyskytují polohy jemnozrnných pískovců a konkrece i vložky pelosideritů.

Pozn.: veřovické vrstvy popsal a nazval jako „Wernsdorferschichten“ Hohenegger (1858). S podložním hradišťským a nadložním lhoteckým jsou veřovické vrstvy spojeny pozvolnými přechody. Spodní hranice veřovických vrstev je definována vymezením vápnitých jílovců typických pro hradišťské souvrství. Svrchní hranici vyznačuje objevení šedých skvrnitých jílovců.

Lhotecké souvrství

Nadloží veřovických vrstev tvoří lhotecké souvrství (albcenoman) s mocností do 350 m. Zatímco spod. část s převahou tmavých jílovců navazuje na sedimentaci veřovických vrstev, výše přibývají polohy skvrnitých vápnitých jílovců s vložkami glaukonitických pískovců, k nimž přistupují i pískovce s organogenními rohovci.

Horniny lhoteckého souvrství jsou nestejnozrnně křemenné, tvoří je ze 40—50 % křemen, 1—2 % pelitizovaný ortoklas, dále rohovec, kalcit, muskovit, biotit, chlorit a jílovitá hmota.

Pozn.: horniny lhoteckého souvrství se vyskytují ve spod. partiích Ondřejníku a spod. partiích Horeček u Frenštátu. Dále se vyskytují od Ostravice přes Butořanku po Ostrý, Prašivou, Hradovou, Janovice, Malenovice až po Řeku. Výskyt končí u Malého Sošova.

Mazácké souvrství

Velmi charakteristickým vrstevním členem slezské jednotky je mazácké souvrství (cenoman). Tato litostratigrafická jednotka se obvykle vyznačuje střídáním cihlově červeně a šedozeleně zbarvených jílovců (aleuropelitů), výše s tenkými vložkami šedých jemnozrnných křemitých pískovců.

Mazácké souvrství je rozděleno souborem písčitého flyše na spodní a svrchní část. Litologie odráží nástup oxidačních podmínek ve slezském pánevním sedimentačním prostředí.

Pozn.: mazácké souvrství bylo v minulosti označováno jako pestré godulské vrstvy.
Ostravický pískovec

Pískovcové polohy v rámci mazáckého souvrství jsou označovány jako ostravický pískovec. Bývají obsaženy zpravidla ve formě čočkovitých těles v mocnosti několika desítek metrů. Jsou to flexoturbidity a turbidity šedých a světle šedých, hrubě až jemně zrnitých, křemenných a drobových pískovců, někdy drobně slepencových s podřízenými polohami šedých a zelenošedých pískovců.

Pozn.: mazácké souvrství i ostravické pískovce jsou odkryty v typovém profilu lomu Mazák u Ostravice.

Godulské souvrství

Ve svrch. turonu došlo k zásadní změně v sedimentaci. Pod vlivem orogenních pohybů austrijské fázemediteránní (subhercynské) fáze alpínské orogeneze vzrostla mobilita prostorů flyšové sedimentace a v turonu končí poměrně jednotný typ sedimentace charakteristický pro spod. křídu. Nastupuje typická flyšová sedimentace. V trogu slezské jednotky, která se vyznačovala značnou subsidencí, se usadilo přes 3 000 m mocné godulské souvrství.

V rámci godulského souvrství jsou vymezeny:

Spodní godulské vrstvy

Spodní část godulského souvrství tvoří převážně jílovcové spodní vrstvy godulské (cenoman). Tvoří jej drobně rytmický flyš (střídání jemnozrnných glaukonitických pískovců s písčitými jílovci). Pískovce jsou nevápnité, křemenitovápnité, ale i slabě vápnité nebo jsou to až brekcie se štramberským vápencem. Jílovce jsou nevápnité, červené, ale i šedozelené, tmavě šedé, prachově písčité a jemně slídnaté. Drobně rytmické flyšové usazeniny jsou typickými distálními turbiditními usazeninami, uloženými ve vnější části podmořských náplavových kuželů.

Pozn.: spodní godulské vrstvy se vyskytují v masívu Ondřejníku a dále v okolí lokalit — Malenovice, Kykulka, Kyčera, Jestřábí, Vlaské, spod. partie Ropice, Prašivé, Kyčery, Suchého, Ropičníku, Kozubové, Mionší, Muroňky, Čupele a spodn. partií Smrčku.
Střední godulské vrstvy

Mezi vrstvami spodními nebo na přechodu mezi spodními a vrchními godulskými vrstvami se místy vyskytují střední godulské vrstvy (cenoman). Tvoří jej lavicovitý pískovcový flyš s převahou glaukonitických pískovců, jež tvoří polohy mocné až několik desítek metrů.

Glaukonitické pískovce středních godulských vrstev, které jsou rovněž nazívány jako těšínské pískovce, představují hrubě rytmické, zelenošedé, středně zrnité sedimenty s vápnito–jílovitým tmelem. Mocnost jejich lavic se pohybuje nejčastěji v rozmezí od 0,3 do 4 m. Obsahují drobná zrna glaukonitu, vtroušené lupínky slíd a na puklinách hrubě krystalické kalcitové agregáty. Na bázi silnějších lavic jsou často vyvinuty drobnozrnné slepence, slepencové pískovce, vzácněji i hrubozrnné arkózové pískovce. Masivní pískovcové lavice jsou v nejvyšší části odděleny podřadnými vložkami jemnozrnných pískovců a tmavě šedých až černošedých prachovců a jílovců, odrážejícími klidnou sedimentaci období mezi jednotlivými turbiditními proudy.

Pozn.: střední godulské vrstvy se nacházejí na vrcholu Skalky v masívu Ondřejníku, v nižších polohách Hodslavického Javorníku a na hřbetu Černé hory, Radhoště, Kněhyně a Magurky, v okolí lokalit — Kykulka, Malchov, Godula, Lysá hora, Travný včetně Malého Travného, spod. partie Slavíče, hřbet linie Ropice—Ropička—Prašivá—Javorník, Ostrý, spod. partie Velké Kyčery a spod. partie Mionší-Kozubová, v masívu Smrku a svahy nad Řečicí ve směru na Lysou horu.

V godulských středních vrstvách se nachází rozsáhlá pseudokrasová jeskyně CyrilkaKněhyňská propast.

Svrchní godulské vrstvy

Svrchní godulské vrstvy (cenomanturon) mají obdobný charakter jako spodní godulské vrstvy. Mnohem častější je současně rychlé proužkovité střídání šedých a zelených, někdy až tmavošedě skvrnitých jílovců. Drobně rytmické vývoje godulského souvrství jsou typickými distálními turbidity uloženými ve vnější části náplavového kužele. Místy se do nich vkládají pískovcové polohy se slepenci.

Pustevenské pískovce a slepence
Pískovcové a slepencové polohy ve svrchních godulských vrstvách bývají označovány jako pustevenské pískovce a slepence nebo také Malinowské skály.
Svrchní godulské vrstvy se vyskytují na hřbetu Hodslavického Javorníku, ve spod. partiích linie Radhošť—Kněhyně—Martiňák, v okolí lokalit Ježonky–Travný, povodí Skalky, Slavíč, Babí vrch — Poskla, Kalužný, Kyčera, Ostrý. Dosahují v Hostašovicích mocnosti 60—80 m, v oblasti Velkého Javorníku 600—800 m, Čeladenky 2000—2400 m, Ostravice 2500 m, Morávky 2850—3150 m a v oblasti Jablunkovské brázdy zase jen 900—1050 m.

Istebňanské souvrství

Na rozhraní křídypaleocénu se usadilo v godulském vývoji slezské jednotky istebňanské souvrství (maastrichtdan). Rychlý nástup sedimentace hrubě rytmického flyše byl spojen s mediteránní (subhercynskou) fází alpínské orogeneze v křídovém stupni campan. Horninovou náplň celého souvrství tvoří hrubě rytmický flyš, který se střídá s mocnými polohami černošedých nevápnitých jílovců. Maximální mocnost istebňanského souvrství dosahuje až 1200 m.

Istebňanské souvrství se ukládalo v anoxickém prostředí. Hrubší klastický materiál byl přinášen gravitačními proudy z prostoru slezské kordilery, oddělující slezský a magurský sedimentační prostor. Pískovcový komplex lze ze sedimentologického hlediska charakterizovat jako facii proximálních turbiditů a fluxoturbiditů, tvořících výplň rozsáhlého koryta v horní části turbiditního vějíře.

Flyšovou sekvenci tvoří křemenné, arkózové nebo drobové pískovce různé zrnitosti se středně až silně lavicovitou texturou. Jednotlivé pískovcové lavice jsou gradačně zvrstvené se slepenci na jejich bázi, slepence mohou tvořit i samostatné lavice. Celý sled obsahuje jen podřadné vložky prachově písčitých černošedých jílovců a laminovaných prachovců. Převážně pelitické sekvence celého souvrství doprovázejí tělesa petromiktních slepenců, laminy pískovců a lávky pelosideritů.

Istebňanské souvrství je v záp. části převážně jílovcové (pelitická facie), ve vých. části pískovcové (psamiticko–psefitická facie). Celkové kvantitativní zastoupení hrubě rytmického písčitého flyše a sekvencí s převahou pelitů je v istebňanských vrstvách laterálně proměnlivé.

Geologická lokalita Bílá — soutok Černé a Bílé Ostravice
Na soutoku Černé a Bílé Ostravice, asi 1,5 km za osadou Bílá ve směru k hraničnímu přechodu Klokočov (SK), se vlevo od silnice č. 56 Bílá — Ostravice (asi 200 m před odbočkou na Žilinu) nachází příležitostně těžený etážový kamenolom. V lomu jsou odkryty sedimenty, které reprezentují godulský vývoj slezské jednotky. Statigraficky představují součást svrchního pískovcového komplexu istebňanského souvrství (campan až spod. paleocén).
Na lokalitě převládá psefiticko-psamitická sedimentace reprezentovaná přítomností pískovců a slepenců s podřadnými vložkami jemnozrnnějších členů (jílovce, prachovce). Pískovce mají křemenný, arkózový i drobový charakter. Jsou jemně až hrubě zrnité nebo i drobně slepencové. Vytvářejí lavice decimetrových až metrových mocností. V gradačně zvrstvených polohách na bázi pískovcových lavic se objevují slepence. Při vícenásobné gradaci tvoří uprostřed lavic neostře ohraničené proužky nebo nepravidelné čočky, mohou však vystupovat i v samostatných lavicích.
Slepence představují petromiktní, drobně až středně zrnité ortokonglomeráty obsahující valouny křemene, metamorfitů, magmatitů a vápenců. Místy mají i křemenný charakter. Pískovcovo-slepencové polohy (často tilloidní) obsahují podřadné, jen několik centimetrů mocné vložky černošedých jílovců a laminovaných prachovců bohatých muskovitem a množstvím zuhelnatělého rostlinného detritu. Na bázi pískovcových lavic bývají vyvinuty proudové a vtiskové mechanoglyfy.
Pelitická facie istebňanského souvrství

Jílovce pelitické facie jsou ve vrstvách od několika cm a po několik m (max. 75 m), pískovce v nich dosahují mocnosti do 0,5 m. Jsou tmavošedé až černošedé, nevápnité, prachově až jemnozrnně písčité.

Psamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství

Pískovce psamiticko–psefitické facie jsou ve vrstvách od 3 cm do 35 m silných, celkově dosahují až několikasetmetrové mocnosti. Často jsou drobně až středně slepencové, naprostou většinou jílovité, křemenito-jílovité a nevápnité. Velmi vzácně vápnité. Podle makroskopického vzhledu jsou arkózové, nepravidelně odlučné podle vrstevnatosti. Valouny (až 10 cm) ve slepencových polohách tvoří křemenrohovec.

Pozn.: Istebňanské souvrství se vyskytuje ve spodních partiích Zašové a Zubří, kde tvoří jádra terénních žeber, ve spodních partiích Dolní Bečvy, Prostřední Bečvy a Horní Bečvy. Dále v oblasti Kladnaté, Trojačky, Bílé, Příslopu, Janikuly, Vrobli, Lučného až na Bílý Kříž, Kozího hřbetu, spodních partií Košařisk, Dolní Lomné, Skalky, spodních partií v linii Rohovec—Písečná—Baginec—Bukovec a také v oblasti Velký Polom—Kostelky—Skalka—Velká Louka po sedlo Mosty.
Istebňanské souvrství je také velmi pěkně odkryto v řečišti říčky Kněhyně nad soutokem s Rožnovskou Bečvou.

V sedimentačních prostorech vnější skupiny příkrovů získala sedimentace na začátku paleogénu po orogenních procesech na konci křídy jednotný ráz. V jednotlivých trozích, z nichž byly později vyvrásněny dílčí příkrovy, dominovala pelagická sedimentace jílovitých hornin. Jsou to různé, pestře zbarvené vápnité i nevápnité jílovce, místy s pyritem, jehož produktem zvětrávání je hojný sádrovec a síranové výkvěty.

Rožnovské souvrství

Godulský vývoj pokračuje v paleocénu sedimentací rožnovského souvrství (paleocén — svrch. eocén), které bylo dříve neformálně označováno jako podmenilitové souvrství. Mocnost souvrství se odhaduje na 500—800 m.

Rožnovské souvrství se pozvolně vyvíjí z nejvyššího jílovcového pásma istebňanského souvrství. Nástup rožnovského souvrství je dán výskytem šedých a zelenošedých nebo nazelenalých, případně rudohnědých jílovců (pestré vrstvy) v polohách průměrně 5—10 cm mocných, které se střídají se 2—7 cm mocnými vrstvami modrošedých, převážně jemnozrnných, vzácně střednězrnných drobových pískovců, proměnlivě vápnitých. Převažuje zejména vývoj drobně cyklického flyše.

Dominující horninou rožnovského souvrství jsou jílovce. Většinou jsou jen slabě písčité a prachovité, tmavě šedé až černošedé. Střídají se v polohách nebo šmouhách či skvrnách se zelenošedými nebo nazelenale šedými, namodrale šedými, či šedozelenými, případně rudohnědými a červenými jílovci. Jílovce paleocenního a spodnoeocenního stáří jsou nevápnité nebo jen slabě vápnité a směrem do nadloží přecházejí do vápnitých jílovců. Pestré (rudohnědé) jílovce se soustřeďují do paleocénu a spod. eocénu. Ve střed. eocénu jsou vzácné a ve svrch. eocénu se neobjevují.

Hlavně do spodní části sledu se nepravidelně vkládají mocná čočkovitá pásma středně až hrubě cyklického písčitého flyše. Mocnost těchto pískovcových pásem zpravidla dosahuje několik desítek metrů (maximálně až 150 m). Pokud tato tělesa pískovců a slepenců mají větší plošný rozsah, jsou kartograficky vymezovaná jako ciężkowické pískovce (vrstvy).

Pískovcové a slepencové polohy v rožnovském souvrství mají proměnlivé složení. Jsou zpravidla šedé a modrošedé, případně zelenošedé, převážně středně a jemně zrnité. Jejich polohy obyčejně dosahují mocnosti 22—25 cm. Z petrografického hlediska převažují drobové a vápnité drobové pískovce nad pískovci křemennými a arkózovými. V pásmech s převahou pískovců se nejčastěji vyskytují pískovce křemenné a drobové. Podřízeně jsou zastoupeny pískovce arkózové.

V rožnovském souvrství dále nalézáme vápnité drobové pískovce s bioklastickým podílem a bioklastické vápence (s velkými foraminiferami a stélkami řas). V polohách tmavě šedých a černošedých jílovců nalézáme jako vložky čočky a konkrece šedých pelosideritů.

Pozn.: Rožnovské souvrství se vyskytuje v  Zašové–Hrádkách, v Bílé–Smradlavce a v okolí Jablunkovského průsmyku a Šancí. Typový profil je odkryt v korytě a nárazových březích potoka Michut v Prostřední Bečvě.
Ciężkowický pískovec

Výraznější vrstvy pískovce v rožnovském souvrství se označují jako Ciężkowické pískovce. Tvoří jej pískovce dvojího typu. První je nevápnitý, středně až hrubě zrnitý, místy i drobně slepencový, bělošedý, v lavicích silných až několik m. Druhý typ, tvořící rovněž čočkovitá pásma, je modrošedý, středně až hrubě zrnitý. Vystupuje v lavicích až několik m silných. Ciężkowický pískovec patří mezi minerálně nejslabší podloží. Pravidelně jsou na něm vytvořeny podzoly.

Pozn.: První typ Ciężkowického pískovce vystupuje v okolí vrchu Šorstýn na Horní Bečvě a u Gašek na Bílé a v okolí Borsučí pod Konečnou. Druhý typ se vyskytuje v Jablunkově–Kostkově, v Zápolí, Písečné a na sedle Mosty.
Šešorské slíny

Při hranici eocénoligocén jsou v nejvyšší části souvrství vyvinuty světlé šešorské slíny (dříve zvané globigerinové slíny). Jsou význačné náhlým nástupem teplomilného foraminiferového planktonu a nanoplanktonu.

Menilitové souvrství

V nadloží šešorských slínů se na hranici eocénoligocén začalo ukládat menilitové souvrství, které je stratigraficky podobné s menilitovým souvrstvím ve ždánické jednotce. Jsou to hlubokovodní uloženiny spodní části kontinentálního svahu, které vznikly patrně pod vlivem globálního ochlazení.

Menilitové souvrství představuje drobně rytmický flyš, s převahou vápnitých hnědočerně zbarvených jílovců s rohovcovými a pískovcovými polohami. Jílovce jsou laminované, drobně provrásněné a částečně zbřidličnatělé. Obsahují tenké, nepravidelné vložky prachovců až pískovců (mocnost do 5 cm).

Ve svrch. oligocénu až spod. miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci pod vlivem helvetskésávské fáze alpínské orogeneze flyšová sedimentace, která se projevila v celém sedimentačním prostoru vnější skupiny příkrovů. Ve slezské jednotce k ní patří krosněnské souvrství.

Krosněnské souvrství

Krosněnské souvrství představují flyšové vrstvy, většinou převážně pískovcové, obsahující i pásma s převahou vápnitých šedých jílovců. Pískovce jsou žluto– až modrošedé, vápnité, jemnozrnné, jen ojediněle hruběji zrnité, vzácně drobně slepencové. Vystupují v lavičkách několik cm až několik dm mocných.

Pozn.: Pískovce krosněnského souvrství se chemicky skládají z 30—60 % křemene, 1—5 % živce (ortoklasoligoklas), 1—2 % slídy. Do 5 % se vyskytují zrna vápencedolomitu. Jílovitá základní hmota tvoří 20—60 %, kalcit je v ní jemnozrnný a pelitomorfní. Jílovce jsou polyminerální s kalcitem.
Krosněnské souvrství je dobře odkryto ve svislé stěně silničního zářezu Valašské Meziříčí – Juřinka, v délce asi 50 m, SZ od kóty 288.

Kelčský vývoj slezské jednotky

Je vázán na vnější sev.-záp. okrajovou část slezské jednotky v KelčskéPodbeskydské pahorkatině. Jedná se o asi 700 až 900 m mocnou svahovou facii slezské jednotky s vysokou převahou křídových jílovců s podřízenými vrstvami pískovců, případně slepenců a brekcií. Tělesa nejhrubších hornin probíhají zpravidla kolmo nebo kose na základní směr vrstev. Tyto uloženiny vznikaly na pánevních svazích mořského trogu, ve kterém se usazovaly horniny slezské jednotky.

Se sousedním godulským vývojem má společné těšínsko–hradišťské souvrstvíveřovické vrstvy. Nadložní jasenické, němetickédubské souvrství (albcenoman) jsou litologicky blízké lhoteckému, případně bašskému a mazáckému souvrství. Nejvýše ležící milotické souvrství (campanmaastrichtdan) odpovídá istebňanskému, případně pálkovickému souvrství.

Těšínsko–hradišťské souvrství kelčského vývoje

Těšínsko–hradišťské souvrství tvoří flyšové střídání pískovců a jílovců. Litologický charakter se mění od podloží do nadloží z drobně rytmického flyše přes hrubě lavicovité pískovce se slepenci až do převahy tmavých jílovců. Stáří souvrství je spodnokřídové (berriasbarrem).

Veřovické vrstvy kelčského vývoje

Sedimenty veřovického souvrství (apt) jsou v kelčském vývoji reprezentovány černými až sazově černými, slabě písčitými jílovci a prachovci se zvýšeným obsahem organické hmoty (až 3,19 % TOC). Jílovce jsou velmi často silicifikované, nevápnité až podřízeně vápnité (druhotně) a obsahují zvýšený obsah síry (pyrit). Obsahují konkrece sideritových jílovců až pelosideritů.

Pozn.: Veřovické vrstvy jsou odkryty v typickém litologickém vývoji v zářezu železnice záp. od železniční stanice Veřovice.

Jasenické souvrství

Nadložní jasenické souvrství (nejvyš. alb — spod. cenoman) představují šedé a zelenošedé bioturbačně tmavě skvrnité výrazně silicifikované vápnité jílovce. Je považováno za ekvivalent lhoteckého souvrství godulského vývoje.

Němetické souvrství

Němetické souvrství (spod. cenoman), ležící nad jasenickým souvrstvím, je charakteristické převahou zelenošedých jílovců a podřízených 0,5—10 cm mocných horizontů černošedých vápnitých jílovců.

Dubské souvrství

Časově mladší je dubské souvrství (cenoman), jehož vývoj je pro slezskou jednotku neobvyklý, neboť převažují tmavošedé vápnité jílovce jen s podřízenými pískovci a ojedinělými polohami slepenců.

Milotické souvrství

Nejvyšší jednotkou kelčského vývoje je milotické souvrství (campanmaastricht), kde převládají šedé a zelenošedé, často vápnité jílovce s písčito-prachovitou příměsí a četnými tělesy skluzových slepenců, které obsahují valouny štramberských a kopřivnických vápenců i vulkanitů těšínitové asociace. Vzácně se ještě mohou vyskytnout tenké červenohnědé horizonty a tenké polohy pískovců.

Pozn.: Sedimenty příkrovové trosky formující Starojický kopec jsou na základě nových výzkumů kladeny do nově vymezené neformální litostratigrafické jednotky pískovců a slepenců typu Starý Jičín. Jedná se o sedimenty budované centimetrovými až metrovými polohami hrubozrnných až blokových tilloidních slepenců s písčitojílovitou příměsí a dále polohami hrubě až jemně zrnitých pískovců.

Slepence jsou budovány převážně oválnými, semi-oválnými až ostrohrannými valouny a bloky vápenců štramberského a kopřivnického typu o velikosti až do několika metrů, dále křemitými porfyry a různými typy pískovců. Slepence často přecházejí do pískovců. Mezerní hmota je tvořena bělošedými mikritickými vápenci, rudohnědými, zelenošedými a modrošedými vápenci a černošedými vápnitými jílovci. Mocnosti litofacie jsou odhadovány do 300 m.

Popisovaná litostratigrafická jednotka vystupuje ve formě výrazných, morfologicky se uplatňujících těles, usměrněných zhruba do směru S—J. Podílí se tak významně na formování příkrovových trosek slezské jednotky naložených na jednotce podslezské, a to nejen na formování příkrovové trosky Starojického kopce, ale i dalších obdobných těles zjištěných v blízkém okolí (Hůrka (380 m), Svinec (546 m)).

Pozn.: Analogické vrstvy v bašském vývoji, nacházející se u Kojetína, byly popsány jako kojetínské vrstvy pálkovického souvrství.

Bašský vývoj slezské jednotky

Bašský vývoj slezské jednotky má rozšíření zejména ve Štramberské vrchovině, zejména mezi Štramberkem a Frýdkem–Místkem .

V blízkém okolí Štramberka, kde je bašský vývoj nejvíce zastoupen, vystupuje několik tektonických útržků, tvořených tithonskými štramberskými vápenci a zbytky s nimi geneticky svázaných křídových hornin. Ty jsou sdruženy do tří hlavních morfologických celků, kterými jsou Zámecký vrch, SkalkyKotouč. Štramberské vápence původně vznikly v podobě vápencového rifu. Jejich mocnost v záp. části je až 300 m, ve vých. části (město Štramberk) mocnost vápenců zřídka přesáhla 100 m. Štramberský vápenec je šedý až bělošedý, převážně jemně až středně zrnitý.

Těšínsko–hradišťské souvrství bašského vývoje

Nejstarší sled v bašském vývoji představuje těšínsko–hradišťské souvrství. Je to asi 500—600 m mocný sled svrchnojurských až spodnopaleogenních hornin, s význačným vývojem skluzových brekcií a blokových slepenců, které se nahromadily při úpatí pánevního svahu bašské elevace. Tyto blokové akumulace obsahují hojně bělošedé štramberské vápence a zeleně a červeně zbarvené kopřivnické vápence. Jedná se o valouny, balvany a obří bloky (olistolity).

Sedimentaci spod. křídy doprovázely sopečné výbuchy a výlevy, které daly vznik vulkanitům těšínitové asociace.

V těšínsko–hradišťském souvrství v bašském vývoji je možno odlišit:

Kotoučská facie

Kotoučská facie je charakteristická převahou tmavých vápnitých jílovců, které jsou vázány na svah karbonátové plošiny v okolí Štramberka. Kopřivnické vápence jsou světle šedé, zelenavé nebo červenohnědé, brekciovité, podobné slepencům. Vznikly rozrušováním štramberského vápence, jehož úlomky tvoří podstatnou součást kopřivnických vápenců. Černošedé jílovce s tělesy podmořských skluzů oddělil Houša v okolí Štramberku jako plaňavské souvrství.

Chlebovická facie

Chlebovická facie je charakteristická tmavými jílovci, laminovanými pískovci a slepenci často skluzového charakteru. Chlebovická facie má hlavní rozšíření v PálkovickýchMetylovických hůrkách jižně od Hukvald a jih.-vých. od Kopřivnice

Pozn.: V řečišti Ondřejnice poblíže obce Hukvaldy vystupuje pásmo chlebovických slepenců, které do nadloží přecházejí do bašského souvrství. Slepence patří do kategorie karbonátových konglomerátů, jejichž hlavní složkou jsou úlomky a valouny vápenců štramberského typu. Ve vyšší části profilu se na úkor slepenců prosazují polohy laminovaných jílovitých vápenců a silicity.

Bašské souvrství

Nadloží těšínsko–hradišťského souvrství tvoří bašské souvrství (albcampan) s mocností 250—300 m. Jedná se středně až hrubě rytmický flyšový sled, v němž se mnohonásobně opakuje sukcese: vápnitý pískovec (často glaukonitický) › spongiový rohovec › gradačně zvrstvený jílový mikritický vápenec › zelenošedý vápnitý jílovec. Směrem do nadloží přibývá pískovců.

Pozn.: Bašské souvrství je možno pozorovat na výrazném geomorfologickém útvaru — skála Rudý. V těchto opuštěných stěnových lomech je odkryto bašské souvrství v tzv. pánevním vývoji. Jsou to zpravidla několik decimetrů mocné sledy šedých jílovitých vápenců až vápnitých jílovců a zelenošedých až zelených jílovců, které se mnohonásobně opakují. Horniny tohoto typu se usazovaly na mořském dně z hustých suspenzí plavenin ve vodě, které občas, např. při velkých bouřích, vznikaly v mělkovodních částech sedimentační pánve a pak vlastní vahou stékaly po pánevním svahu do hlubších částí, kde se rozprostíraly po dně. V takto usazených vrstvách naspodu vystupují pískovce, které se do nadloží postupně zjemňují a přecházejí do jílovců.

Pálkovické souvrství

Nejvýše je v bašském vývoji uloženo pálkovické souvrství (campandan), které je analogií istebňanského souvrství v godulském vývoji. Mocnost souvrství dosahuje až 500 m. Pálkovické souvrství se vyznačuje střídáním tmavě až černošedých jílovců a hrubozrnných až střednězrnných křemenných pískovců s tilloidními slepenci podmořských skluzů. Celkově převládají pískovce nad jílovci.

Sedimentační prostředí bylo analogické jako u istebňanského souvrství, zdrojem materiálu byla bašská elevace. Jeho lokálně nesouhlasné uložení na bašském souvrství je nověji, podobně jako v případě báze istebňanského souvrství, vysvětlováno rozmyvy způsobenými hustými gravitačními proudy.

Napsat komentář