Autochtonní paleogén v podloží karpatské předhlubně a flyšových příkrovů

Sedimenty autochtonního paleogénu vyplňují hluboce zaříznuté kaňony nesvačilskéhovranovického příkopu, které byly vytvořeny říční erozí během svrchnokřídové a paleogenní regrese. Tato “paleoúdolí” byla vyplněna paleogenními mořskými uloženinami, které zůstaly pohřbeny v autochtonní poloze pod karpatským pásmem a neogenní karpatskou předhlubní.

Mapa paleogenního podloží karpatské předhlubně a Vnějších Západních Karpat, zobrazující nesvačilský (N) a vranovický (V) příkop. (zdroj: Picha et al., 2006)
Mapa paleogenního podloží karpatské předhlubně a Vnějších Západních Karpat zobrazující nesvačilský (N) a vranovický (V) příkop. (zdroj: Picha et al., 2006)

Geologický vývoj autochtonního paleogénu

Tlaková napětí, spojená s pozdní křídou až raným paleocenním přetvořením a nasunutím vnitřních (centrálních) Karpat a bradlového pásma Pienin daleko do evropského předpolí, způsobily jeho vyzdvižení. Český masiv včetně karpatského předpolí byl vypreparován a částečně vyzdvižen podél hlavních a reverzních zlomů a následně postižen zlomovou tektonikou. Na zlomech směrů S—J a SZ—JV, založených patrně již hercynsky (varisky), došlo k oživení pohybů a v místech poruchových pásem i k následné hloubkové erozi.

Tak vznikla i široká paleoúdolí (mořské kaňony), označovaná jako vranovickánesvačilská deprese nebo kaňony, případně příkopy. Tato paleoúdolí, v počátku tektonicky podmíněná vyzdvižením karpatského předpolí během laramické fáze alpinského vrásnění, byla vyhloubená řekami během pozdní křídy až raného paleogénu. Později byla zaplavena mořem a přeměněna na ústí řek a podmořské kaňony, kterými byl transportován klastický materiál do předpolí pánve. Kaňony dosahují až 40 km délky, 12 km šířky a více než 1 500 m hloubky.

Paleúdolí na jižní Moravě jsou svou rozlohou srovnatelná s arizonským Grand Canyonem nebo podmořským kaňonem Hudson na východním pobřeží Severní Ameriky. Jsou zaříznuta do druhohorních a paleozoických karbonátových a klastických vrstev a prekambrických krystalických bazálních hornin a jsou vyplněna paleogenními klastickými usazeninami.

Na bázi a svazích kaňonů jsou rozšířena hrubá klastika (slepence, brekcie, pískovce), ukládaná gravitačními proudy a skluzy o mocnosti až 300 m. Byla uložena během rané aktivní fáze, kde dominovala eroze a transport klastik do předpolí. Ve vyšších partiích přecházejí do laminovaných prachovců a vápnitých jílovců s písčitou příměsí. Po vyplnění údolí se sedimentace rozšířila i do okolí těchto depresí. Maximální mocnost autochtonního paleogénu dosahuje od několika set metrů až po více než 1 500 m.

Kvůli složité a nesouvislé výplni byla pro celý autochtonní paleogén původně vymezena jedna stratigrafická jednotka. Podle vrtů Nesvačilka-1, 2 a 3, ve kterých byl původně autochtonní paleogén definován, byla pojmenována jako Nesvačilské souvrství. Později byl pro celou autochtonní údolní výplň definován nový název Dambořická skupina, přičemž pro horní hemipelagickou část byl ponechán název Nesvačilské souvrství, zatímco pro spodní (více klastickou) turbiditní část bylo zavedeno pojmenování Těšanské souvrství.

Nesvačilské souvrství jako jediné zasahuje do nesvačilské i vranovické prohlubně. Litostratigrafické jednotky jsou rozlišované na základě příslušnosti k určitému sedimentačnímu cyklu a odpovídajícímu typu sedimentačního prostředí. Definice dílčích jednotek jsou založené na detailních strukturních, litofaciálních a biostratigrafických charakteristikách vrtných jader. Vranovická deprese probíhá zhruba paralelně s nesvačilskou depresí a jsou od sebe odděleny nikolčicko-kurdějovským hřbetem.

Litofaciální jednotky autochtonního paleogénu v nesvačilské a vranovické oblasti (Zdroj: Jiříček, R. (1994): Nové pohledy na stratigrafii, paleogeografii a genezi sedimentů autochtonního paleogénu jižní Moravy)
Litofaciální jednotky autochtonního paleogénu v nesvačilské a vranovické oblasti (Zdroj: Jiříček, R. (1994): Nové pohledy na stratigrafii, paleogeografii a genezi sedimentů autochtonního paleogénu jižní Moravy).

Stratigrafie autochtonního paleogénu

Těšanské souvrství

Těšanské souvrství představuje spodní část autochtonní paleogenní výplně nesvačilské deprese. Stáří souvrství je spodní až střední paleocén. Zahrnuje dvě dílčí litostratigrafické jednotky: bošovickýtelnický člen.

  • Bošovický člen představuje nevytříděné klastické sedimenty typu polymiktních
    slepencůkřemenných pískovců se slepencovou příměsí, dále drobových, hrubozrnných pískovců, místy až arkózových pískovců. Sedimenty představují výplně meandrujích koryt, mezi jejichž charakteristické znaky patří polymiktní složení klastických frakcí a nahnědlá barva.
  • Telnický člen obsahuje makroskopicky černé, prachovito-sericitické nevápnité jílovce s intervalovými laminkami až tenkými vrstvičkami světle šedých prachovců a jemnozrnných pískovců.

Nesvačilské souvrství

Na rozdíl od předchozího těšanského souvrství se jedná převážně o pelitický soubor s podřízeným zastoupením aleuritickýchpsamitických terigenních frakcí. Stáří nesvačilského souvrství je svrchní paleocén až svrchní eocén. Zahrnuje dvě dílčí litostratigrafické jednotky: uhřickýžarošický člen.

  • Uhřický člen představuje barevně pestré pelitické vývoje dambořické skupiny
    autochtonního paleogénu, které však v porovnání s podložními telnickými jílovci vykazují jen velmi malou proměnlivost ostatních texturních znaků. Jedná se o světle šedé, nazelenale šedé a hnědošedé, jemně vrstevnaté jílovce s tenkými laminkami světle šedých prachovců a nevýznamnou světle slídnatou příměsí.
  • Žarošický člen reprezentuje okrajový mělkovodní vývoj dambořické skupiny. Obsahuje tmavohnědé, slabě až silně vápnité prachovité jílovce, proměnlivě světle slídnaté, nezřetelně vrstevnaté, s lokálními laminami.

Vzhledem k vysokým obsahům organické hmoty, zejména ve vyšší části, je nesvačilské souvrství významnou matečnou horninou pro vznik ropyzemního plynu (ložisko plynu u Dambořic, plynokondenzát u Karlína).

Pozn.: stratigrafické dělení výplně depresí sedimenty  autochtonního paleogénu je v současné době předmětem diskuzí a není ustálená jednotná nomenklatura.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

JIŘÍČEK, R. (1994): Nové pohledy na stratigrafii,  paleogeografii a genezi sedimentů autochtonního paleogénu jižní Moravy. In: Zemní plyn a naft, 38, 3, 185-246. – Moravské naftové doly a.s. Hodonín.

ŘEHÁNEK, J. (1994): Litostratigrafická klasifikace, sedimentační model a faciální vývoj autochtonního paleogénu. In: Zemní plyn a nafta, 38, 3, 105-151. – Moravské naftové doly a.s. Hodonín.

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...