Flyšový vývoj moravských Karpat

Flyšový vývoj moravských Karpat je charakteristický usazováním křídových a paleogenních sedimentů v předpolí centrálních Karpat v průběhu alpinské orogeneze. Flyšové pásmo leží na styku dvou regionálně–geotektonických celků — středoevropských variscid na SZ, které zde zastupuje brunovistulikum Českého masivu, a alpsko–karpatským orogénem na JV. Ke sblížení zmíněných celků došlo během alpinské orogeneze, kdy docházelo k zániku paleooceánu Tethys, který se rozprostíral mezi variscidami a africkým kontinentem. Mezi zmíněnými hlavními bloky se nacházela celá řada dílčích mikrokontinentů, mezi nimiž byly specifické mobilní zóny.

Jednou z blízkých mikrodesek byla Alcapa. Paleogeograficky mělo území mezi variscidami a mikrokontinenty charakter převážně mělkého moře s tropickým klimatem. V moři sedimentovaly velké mocnosti mělkovodních vápenců, ve vzdálenějších oblastech pak hlubokovodní vápence, vápencové turbidity a vápnité jílovce.

Mobilní zóna mezi dnešním územím Českého masivu a Alcapou byla aktivována během mladšího alpinského vrásnění, kdy docházelo k subdukci oceánské kůry a později i částečně kontinentální kůry variscid pod rodící se Karpaty. Při zmíněných horotvorných pohybech, vznikl rozsáhlý pásemný akreční klín tvořený velkým množství dílčích jednotek — příkrovů Vnějších Západních Karpat.

Během sávské fáze alpinského vrásnění ve spod. miocénu byly sedimenty příkrovů finálně odloučeny od podloží a zvrásněny. Pokud se v příkrovech s flyšovým materiálem vyskytují vápencové bloky, jedná se o tektonické šupiny (nebo také olistolity), které byly včleněny z podloží pohybujícím se příkrovem. Dosunutí příkrovů do současné pozice proběhlo hlavně během karpatu.

Ve flyšovém pásmu rozlišujeme dvě základní tektonické jednotky, které reprezentují skupiny dílčích příkrovů. Jsou to:

Vnitřní magurská skupina příkrovů je nasunuta na vnější skupinu příkrovů. Mezi oběma jednotkami existují výrazné rozdíly v průběhu sedimentace usazenin.

Geologický vývoj flyšového pásma vnějších západních Karpat

Křídové sekvence (sedimenty i vulkanické horniny) tvoří spolu s paleogenními sedimenty hlavní část alpinsky zvrásněných flyšových Karpat. Křídové horniny jsou známé z magurskévnější (krosněnské) skupiny příkrovů flyšového pásma. Úplný sled od berriasu po maastricht je však doložen jen ve slezské jednotce. Rozdíly v přítomnosti křídy jsou dány jednak výsledkem postupné transgrese a překládání sedimentačních pánví v rámci alpinského sedimentačního akrečního klínu od internid na periferii (tj. k S a SZ), jednak důsledkem tektonické redukce dané sunutím příkrovů.

Ve svrch. křídě si relativně hlubokomořská sedimentace pestrých jílovců, které nahrazují tmavé jílovce spod. křídy, udržuje jednotný ráz ve slezské jednotce vnější skupiny příkrovů i v magurské skupině příkrovů. V magurské jednotce trvala sedimentace pestrých jílovců od cenomanu až do maastrichtu.

Ve svrch. turonu došlo k zásadní změně v sedimentaci. Pod vlivem orogenních pohybů austrijské fázemediteránní (subhercynské) fáze alpínské orogeneze vzrostla mobilita prostorů flyšové sedimentace a v turonu končí poměrně jednotný typ sedimentace charakteristický pro spod. křídu. Nastupuje typická flyšová sedimentace.

V paleogénu ve flyšovém pásmu Západních Karpat pokračovala mořská sedimentace ze svrch. křídy bez přerušení. Nedošlo k prakticky k žádné podstatné změně v konfiguraci a pozicích flyšových trogů a elevací s výjimkou kelčského a bašského vývoje, kde paleogenní sedimenty chybí.

Výrazné jsou rozdíly mezi sedimenty magurské a vnější (menilito-krosněnské) skupiny příkrovů. V první skupině se vyznačují mocným vývojem pískovců, ve druhé skupině převládají pestré jílové uloženiny. Zásadní rozdíl nastal ve střed. a svrch. eocénu, kdy v reakci na pyrenejskou fázi alpínského vrásnění byla ukončena sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů. V prostoru vnější skupiny příkrovů pokračovala sedimentace do konce oligocénu, případně až do spod. miocénu. S ukončením sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů souvisí transgrese tethydního moře na JV okraj Českého masivu, kde byl založen nový sedimentační prostor pouzdřanské jednotky a po laramické fázi alpinské orogeneze se ukládal také autochtonní paleogén.

Paleografická rekonstrukce starších třetihor.
Paleografická rekonstrukce starších třetihor.

Ve svrch. oligocénu až spod. miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci pod vlivem helvetskésávské fáze alpínské orogeneze flyšová sedimentace, která se projevila v celém sedimentačním prostoru vnější skupiny příkrovů. Reprezentuje, s výjimkou ždánické jednotky, nejmladší součást flyšového pásma Západních Karpat. Tyto tzv. krosněnské litofacie se ukládaly ve spodních částech a na úpatí svahů intrapánevních elevací, kam byl turbiditními proudy přinášel klastický materiál od JV, tj. z karpatského orogenního pásma. Přínos klastického materiálu byl kompenzován rychlou subsidencí. Časově nebyl nástup krosněnské litofacie stejně trvající a postupoval od vnitřního k vnějšímu okraji flyšového pásma.

Během neogénu pokračoval vývoj Západních Karpat na Moravě postupným vyzníváním mořské sedimentace ve flyšových pánvích za současné migrace na předpolí, tj. Český masiv. Ve stejném období vznikaly současně i pánve zcela nové, a to jak tektonických v depresích v oblasti samotného akrečního klínu, tak před čelem příkrovů. Pod tíhou plochých příkrovů, které se od J a JV přesunuly přes Český masiv, jeho V okrajová část poklesla a v pokleslých částech se zakládaly nové sedimentační prostory, které se postupně překládaly směrem k periferii vrásněných oblastí. V jejich předpolí i v jejich tektonicky pokleslých částech se zakládaly další nové sedimentační prostory, k nimž u nás patří karpatská předhlubeň a SV část vídeňské pánve. Stlačení sedimentační pánve způsobilo odtržení rozsáhlých vrstevních sledů hornin a jejich přesun na vzdálenost 20—35 km.

Během oligocenních a miocénních fází alpínského vrásnění byla Paratethys oddělena vznikajícím pásemným pohořím alpsko–karpatsko–kavkazského oblouku od středozemní oblasti. Ještě ve spod. miocénu se však otevřelo nové propojení obou prostorů transdinárským průlivem a postupně i jinde. Karpatská předhlubeňvídeňská pánev se tak staly periferní součástí globálního propojení světových oceánů. Koncem badenu se uzavřela transdinárská cesta a pánve karpatsko–panonské oblasti již jen velmi omezeně komunikovaly s ostatními oblastmi a postupující izolací se postupně vyslazovaly a měnily v zanikající jezerní pánve.

Sedimentární výplň těchto nových pánví se od flyšových pánví výrazně liší. Ukládaly se v nich molasové sedimenty — mořské, brakické i sladkovodní sedimenty bez typických flyšových jevů. Geneticky samostatná je pánev Hornomoravského úvalu, vyplněna pouze kontinentálními uloženinami.

Sunutí příkrovů akrečního klínu současné se sedimentací způsobily, že uloženiny karpatské předhlubně dnes leží místy pod příkrovy, před nimi i na nich, nebo jsou dokonce do flyšových příkrovů začleněny. Díky následné pliocenní a kvarterní denudaci prakticky nezpevněných neogenních sedimentů máme dnes zachovány jen relikty původně rozsáhlejších pánví.

První dobře dokumentovaná mořská transgrese karpatské předhlubně je známa v eggenburgu. Karpatská předhlubeňvídeňská pánev patřily v té době k jednomu souvislému sedimentačnímu prostoru. Eggenburské moře z jih.–záp. části pánve zasáhlo i na Ostravsko do sev.–vých. části předhlubně.

Paleogeografické a tektonické schéma vývoje Západních Karpat na Moravě v terciéru.
Paleogeografické a tektonické schéma vývoje Západních Karpat na Moravě v terciéru (Stráník – Brzobohatý in Chlupáč et al. 2002). 1 – okraj Českého masivu vystupující na povrch, 2 – dnešní okraj přesunutých Západních Karpat, 3 – vnější okraj flyšových příkrovů, 4 – mořské pánve. MH – mořská hladina, PAP – prostor autochtonního paleogénu, B – zlomový systém Bulhar, SCH – schratenberský zlomový systém, ST – steinberský zlomový systém, RP – zbytkové (reziduální pánve), VP – vídeňská pánev, ZP – ždánický prostor, PP – pozdřanský prostor, KP – karpatská předhlubeň, DP – dunajská pánev.

Ve stupni karpatu pokračuje podsouvání předpolí — Českého masivu pod Vnější Karpaty. Docházelo ke kompresi a postupnému zakřivování karpatského oblouku. Karpatská předhlubeň získala dnešní SV—JZ směr a současně došlo k individualizaci vídeňské pánve.

Koncem karpatu se na vnitřní části předhlubně nasunula čela příkrovů, pánev se postupně změlčuje a sedimentace karpatu na sev. a střed. Moravě končí v úzké depresi před čely příkrovů. Na Ostravsku se uložily tzv. svrchní pestré vrstvy se sádrovci. Směrem k Z na vyklenutém okraji Českého masivu došlo k rozsáhlé erozi starších miocenních uloženin. Vytvořil se předbadenský reliéf s relativně hlubokými údolími sudetského směru. Nepřerušená sedimentace mezi karpatembadenem pokračovala jen na jihu v Dolním Rakousku.

Po dosunutí čela flyšových příkrovů do dnešní pozice došlo k nové mořské transgresi do celé, nicméně rozdílně poklesávající karpatské předhlubně. Podle výrazných příčných depresí sudetského směru (např. nesvačilský příkop) se začaly zvedat i podélné elevace směru SV–JZ (např. slavkovsko–těšínský hřbet).

Napsat komentář