Čejčsko-zaječská jednotka

Čejčsko-zaječská jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Je odkryta podél východního okraje ždánické jednotky a západního okraje magurského příkrovu na jižní Moravě.

Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)
Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)

Stavba čejčsko-zaječské jednotky

Od ždánické jednotky, do které byla původně zařazena jako čejčsko-zaječská zóna, se čejčsko-zaječská jednotka liší širší přítomností svrchnokřídových vrstev (campanmaastricht), absencí typických menilitických rohovců a hojným výskytem mocných a nesouvislých těles (několik metrů až desítek metrů) hrubých pískovcůslepenců v němčickém (submenilitovém) souvrství.

Pískovce obsahují vysoký podíl organodetritického materiálu, především úlomky litothamnií. Nesouvislá tělesa hrubých klastik jsou interpretována buď jako podmořské propady nebo výplně podmořských kanálů a “nadbřehové” usazeniny rozmístěné u ústí podmořských kaňonů. Jejich rozšíření naznačuje, že tato hrubší klastika byla zásobována ze slezského hřbetu, který odděloval vnější waschberg–ždánicko–podslezskou a slezskou pánev od vnitřního depozičního magurského systému.

Slepence tak poskytují informace o složení a geologické historii slezského hřbetu. Jako zdroj klastik pro magurskou jednotku i vnější jednotky působí slezský hřbet od pozdní křídy. Příliv hrubého klastického materiálu do čejčsko-zaječské jednotky vyvrcholil v paleocénu až středním eocénu a poté postupně klesal a v pozdním eocénu, kdy se slezský hřbet ponořil, zcela ustal. Pískovce čejčsko-zaječské jednotky se podobají paleogenním ciežkovickým pískovcům slezské jednotky na severní Moravě a v západním Polsku.

Strukturální poloha čejčsko-zaječské jednotky byla stanovena hlubinným vrtem Kobylí-1. V hloubce 702 m je čejčsko-zaječská jednotka nasunuta přes dvě na sebe naskládané dílčí příkrovy ždánické jednotky, které jsou v hloubce 3135 m nasunuty přes autochtonní jurské vrstvy evropského předpolí. Do základny nejspodnějšího příkrovu je zabudován tektonický útržek (18 m; 59 stop) spodních miocenních vrstev, který je předběžně srovnáván s křepickým souvrstvím pouzdřanské jednotky.

Na jihovýchodní straně je čejčsko-zaječská jednotka pokryta miocenními vrstvami vídeňské pánve. Drobné erozní zbytky magurských flyšových pískovců nalezené na povrchu čejčsko-zaječské jednotky naznačují, že magurský příkrov byl původně nasunut přes čejčsko-zaječskou jednotku. Kontakt mezi těmito dvěma celky byl dále modifikován horizontálním posunem (strike-slip fault) souvisejícím s otevřením vídeňské pánve ve středním miocénu.

Picha a Hanzlikova (1965) popsali volné bloky jurských radiolaritických vápenců a opuků na dvou lokalitách u Přítluk a Zaječí a interpretovali je jako zvětralá tektonická bradla začleněná do frontální zóny čejčsko-zaječské jednotky. Z. Straník a kol. (1982, osobní sdělení) reinterpretovali tyto výskyty jurských hornin jako olistolity. Jsou srovnatelné s dalšími drobnými jurskými (vápencovými) bradly, např. v Cetechovicých a Lukovečku, které se nacházejí v soláňském souvrství na okrajích hlavních příkrovových jednotek magurského příkrovu a nově interpretovanými jako olistolity.

Čejčsko-zaječská jednotka je srovnatelná (korelovatelná) se zdouneckou jednotkou.

Geologický vývoj čejčsko-zaječské jednotky

Čejčsko-zaječská jednotka je složená z ekvivalentů (podmenilitového) němčického (campan— svrchní eocén) a ždánicko-hustopečského souvrství (eger) z washberg-ždánické jednotky. Menilitové souvrství chybí.

Němčické souvrství

Němčické souvrství obsahuje sedimenty campanu až svrchního eocénu. Sedimenty souvrství jsou litologicky blízké sedimentům stejně pojmenovaného souvrství ve washbergskémždánickém sektoru wahberg-ždánické jednotky.

Ždánicko-hustopečské souvrství

Ždánicko-hustopečské souvrství obsahuje sedimenty egeru. Sedimenty souvrství jsou litologicky blízké sedimentům stejně pojmenovaného souvrství ve washbergskémždánickém sektoru wahberg-ždánické jednotky.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Právní aspekty pálení slivovice

Za zcela zásadní lze považovat dekret dvorské komory z roku 1835, který „dovoluje jednotlivci napálit ročně 56 litrů (tedy jedno staré vědro) 50 % kořalky z plodin pocházejících z vlastních zahrad a pálení slivovice musí se na vlastním gruntě prováděti.“ Uvedený zákon platil pro Moravu a některé další země monarchie, naproti tomu v Čechách musel každý výrobu kořalky řádně zdanit. Pokračovat ve čtení “Právní aspekty pálení slivovice”

Z historie výroby pálenky na Slovácku

Vrchnostenské palírny

Značná obliba kořalky učinila z jejího pálení výnosnou činnost, která zaujala v období novověku podnikavou šlechtu. Po roce 1680 byla výroba kořalky prohlášena za vrchnostenský regál (privilegium šlechty). Výnosnou činnost v řadě případů šlechta neprovozovala ve vlastní režii, ale pronajímala ji za výhodný plat poddanským městům a často také Židům. Pokračovat ve čtení “Z historie výroby pálenky na Slovácku”

Typy destilačních zařízení

Destiláty se vyrábí tak zvaným destilačním procesem, což není v podstatě nic jiného než oddělování dvou (reálně je to samozřejmě mnohem více) tekutých složek od sebe – alkoholu(ů) a vody. Tento proces je založen na jednoduchém principu – každá složka má jiný bod varu (etanol 78,37 a voda 100 stupňů °C – za normálního atmosférického tlaku (101,3 kPa)). K tomuto procesu je potřeba tedy nějaké destilační zařízení, v současnosti při výrobě pálenky jsou k dispozici v zásadě dva typy. Buď to palírník používá destilační kotel anebo destilační kolonu, případně multi-kolonu  [2]. Pokračovat ve čtení “Typy destilačních zařízení”

Průběh destilace

Původní výroba pálenky v domácím prostředí byla velmi primitivní. Ovoce, často nahnilé nebo nekvalitní a nevhodné k jinému zpracování, se nechalo samovolně zkvasit. Kvasem se naplnil do tří čtvrtin veliký hrnec a na dno se postavila trojnožka s miskou pro zachycení odkapávaného destilátu. Pak se hrnec překryl mísou (lavorem) naplněnou studenou vodou. Pokračovat ve čtení “Průběh destilace”

Příprava kvasu

Příprava kvasu z trnek

Čím lépe založený kvas, tím lepší je vlastní destilát. Kvasu na slivovici se proto věnuje velká pozornost. Zatímco až do poloviny 19. století bylo vypálení jednou z posledních možností k záchraně méně kvalitního a částečně zkaženého  ovoce, na přelomu 19. a 20. století se v ovocnářských časopisech objevují rady k co nejkvalitnějšímu zpracování ovocných výpěstků. Pokračovat ve čtení “Příprava kvasu”

Ovoce pro pálení

Základní surovinou pro výrobu ovocné pálenky je na jihovýchodní Moravě plod slivoně. Pěstování ovocných stromů má ve zdejším prostředí staletou tradici. V souvislosti s archeobotanickými nálezy je lze datovat do období Velké Moravy, čili do 9. století. Vedle planě rostoucích dřevin (jabloň lesní, líska, dřín) byly nalezeny i slivoně a jabloně. Pokračovat ve čtení “Ovoce pro pálení”