Čejčsko-zaječská jednotka

Čejčsko-zaječská jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Je odkryta podél východního okraje ždánické jednotky a západního okraje magurského příkrovu na jižní Moravě.

Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)
Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)

Stavba čejčsko-zaječské jednotky

Od ždánické jednotky, do které byla původně zařazena jako čejčsko-zaječská zóna, se čejčsko-zaječská jednotka liší širší přítomností svrchnokřídových vrstev (campanmaastricht), absencí typických menilitických rohovců a hojným výskytem mocných a nesouvislých těles (několik metrů až desítek metrů) hrubých pískovcůslepenců v němčickém (submenilitovém) souvrství.

Pískovce obsahují vysoký podíl organodetritického materiálu, především úlomky litothamnií. Nesouvislá tělesa hrubých klastik jsou interpretována buď jako podmořské propady nebo výplně podmořských kanálů a “nadbřehové” usazeniny rozmístěné u ústí podmořských kaňonů. Jejich rozšíření naznačuje, že tato hrubší klastika byla zásobována ze slezského hřbetu, který odděloval vnější waschberg–ždánicko–podslezskou a slezskou pánev od vnitřního depozičního magurského systému.

Slepence tak poskytují informace o složení a geologické historii slezského hřbetu. Jako zdroj klastik pro magurskou jednotku i vnější jednotky působí slezský hřbet od pozdní křídy. Příliv hrubého klastického materiálu do čejčsko-zaječské jednotky vyvrcholil v paleocénu až středním eocénu a poté postupně klesal a v pozdním eocénu, kdy se slezský hřbet ponořil, zcela ustal. Pískovce čejčsko-zaječské jednotky se podobají paleogenním ciežkovickým pískovcům slezské jednotky na severní Moravě a v západním Polsku.

Strukturální poloha čejčsko-zaječské jednotky byla stanovena hlubinným vrtem Kobylí-1. V hloubce 702 m je čejčsko-zaječská jednotka nasunuta přes dvě na sebe naskládané dílčí příkrovy ždánické jednotky, které jsou v hloubce 3135 m nasunuty přes autochtonní jurské vrstvy evropského předpolí. Do základny nejspodnějšího příkrovu je zabudován tektonický útržek (18 m; 59 stop) spodních miocenních vrstev, který je předběžně srovnáván s křepickým souvrstvím pouzdřanské jednotky.

Na jihovýchodní straně je čejčsko-zaječská jednotka pokryta miocenními vrstvami vídeňské pánve. Drobné erozní zbytky magurských flyšových pískovců nalezené na povrchu čejčsko-zaječské jednotky naznačují, že magurský příkrov byl původně nasunut přes čejčsko-zaječskou jednotku. Kontakt mezi těmito dvěma celky byl dále modifikován horizontálním posunem (strike-slip fault) souvisejícím s otevřením vídeňské pánve ve středním miocénu.

Picha a Hanzlikova (1965) popsali volné bloky jurských radiolaritických vápenců a opuků na dvou lokalitách u Přítluk a Zaječí a interpretovali je jako zvětralá tektonická bradla začleněná do frontální zóny čejčsko-zaječské jednotky. Z. Straník a kol. (1982, osobní sdělení) reinterpretovali tyto výskyty jurských hornin jako olistolity. Jsou srovnatelné s dalšími drobnými jurskými (vápencovými) bradly, např. v Cetechovicých a Lukovečku, které se nacházejí v soláňském souvrství na okrajích hlavních příkrovových jednotek magurského příkrovu a nově interpretovanými jako olistolity.

Čejčsko-zaječská jednotka je srovnatelná (korelovatelná) se zdouneckou jednotkou.

Geologický vývoj čejčsko-zaječské jednotky

Čejčsko-zaječská jednotka je složená z ekvivalentů (podmenilitového) němčického (campan— svrchní eocén) a ždánicko-hustopečského souvrství (eger) z washberg-ždánické jednotky. Menilitové souvrství chybí.

Němčické souvrství

Němčické souvrství obsahuje sedimenty campanu až svrchního eocénu. Sedimenty souvrství jsou litologicky blízké sedimentům stejně pojmenovaného souvrství ve washbergskémždánickém sektoru wahberg-ždánické jednotky.

Ždánicko-hustopečské souvrství

Ždánicko-hustopečské souvrství obsahuje sedimenty egeru. Sedimenty souvrství jsou litologicky blízké sedimentům stejně pojmenovaného souvrství ve washbergskémždánickém sektoru wahberg-ždánické jednotky.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Luhačovická zřídelní struktura

Minerální vody na Luhačovicku byly využívány patrně od pravěku. Z prvopočátku měla minerální vřídla v Luhačovicích pouze lokální význam, což dokládá studie Tomáše Jordána z Klauzenberku (1580), kdy se zmiňuje pouze o uhličitých vodách z okolí Uherskobrodska. Na úpatí MaléVelké Kamenné byly tyto prameny uchovávány jako malé studánky s dřevěným obložením až do konce 17. století. Pokračovat ve čtení “Luhačovická zřídelní struktura”

Neovulkanické horniny magurské skupiny příkrovů

Po dosednutí flyšových příkrovů magurské skupiny příkrovů během spod. badenu proběhla intruze neovulkanitů v území V od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem, který je nejvýznamnější místní tektonickou linií.

Tělesa neovulkanických hornin tvoří pruh přibližného směru SV–JZ od Bánova přes Komňu k Bojkovicím. Nachází se po obou stranách nezdenického zlomu v bělokarpatské a částečně i bystrické jednotce. Některá tělesa procházejí napříč touto poruchou. Horniny jsou považovány za subvulkanické, tufový ani tufitický materiál nebyl zatím nalezen. Pokračovat ve čtení “Neovulkanické horniny magurské skupiny příkrovů”

Západobeskydské podhůří

Geomorfologická oblast Západobeskydské podhůří  náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 1 508 km2, střední výšku 353 m a střední sklon 4°20´. Na J je vymezena Západními Beskydy a na S Vněkarpatskými sníženinami. Západobeskydské podhůří se rozprostírá na území sev.–vých. Moravy, odkud přechází do Polska. Pokračovat ve čtení “Západobeskydské podhůří”

Slovensko–moravské Karpaty

Geomorfologická oblast  Slovensko-moravské Karpaty náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 2 203 km2, střední výšku 404 m a střední sklon 6°49´. Oblast je ze S vymezena Západními Beskydy, na JV a J přechází na Slovenské území. Západní hranici tvoří sníženiny DolnomoravskéhoHornomoravského úvalu. Slovensko-moravské Karpaty se rozprostírají na území na jih.–vých. Moravy a záp. Slovenska. Pokračovat ve čtení “Slovensko–moravské Karpaty”

Středomoravské Karpaty

Středomoravské Karpaty jsou geomorfologická oblast ležící na střední Moravě v geomorfologické subprovincii Vnější Západní Karpaty. Oblast má pahorkatinný až vrchovinný reliéf s rozlohou 1 877 km2, se střední výškou 282 m a středním sklonem 4°33´. Středomoravské Karpaty na Z sousedí s Dyjsko-svrateckým úvalem, na J a JV s Dolnomoravským úvalem, na S s Hornomoravským úvalem a na SZ s Vyškovskou bránou. Pokračovat ve čtení “Středomoravské Karpaty”