Magurská skupina příkrovů

Magurská skupina příkrovů je vnitřní strukturou flyšového pásma Západních Karpat. Vyznačuje se flyšovou sedimentací s rytmickým střídáním psamitůpelitů. Flyšové sedimenty se vyznačují mocným vývojem pískovců. Plynulý vrstevní sled lze sledovat od cenomanu (svrchní křída) až do spod. oligocénu.

Horniny magurské skupiny příkrovů budují podloží v orografických celcích Chřibů, Hostýnsko–vsetínské vrchoviny, JavorníkůBílých Karpat. V Dolnomoravském úvalu tvoří podloží vídeňské pánve.

Stratigrafické členění magurské skupiny příkrovů

Magurská skupina příkrovů je členěna od SZ k JV na tři faciálně–tektonické jednotky. Jsou to:

Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru magurské skupiny příkrovů.
Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru magurské skupiny příkrovů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv). Pozn.: s. – souvrství, vr. – vrstvy, váp. – vápence, p. – pískovce, V. – vývoj, J. – jednotka.

Stavba magurské skupiny příkrovů

Magurský sedimentační prostor  vznikl jako podélně protáhlá pánev v cenomanu. Na JV byl omezen czorsztynským hřbetem považsko–pieniského bradlového pásma a na SZ jej od sedimentačního prostoru slezské jednotky oddělovala slezská kordilera.

V čelní části račanské jednotky se vyčleňuje samostatná šupina křivského pásmahostýnské litofaciální zóny.

Stavba račanské a bystrické jednotky

Směry vrstev v račanské a bystrické jednotce mají až na výjimky jednotný JZ—SV směr se sklonem převážně k JV. V detailní stavbě jsou patrné kromě dílčích přesmyků vrásy řádu desítek až stovek metrů, jejichž osy jsou rovnoběžné se směrem vrstevnatosti. V místech soustředěného tektonického napětí poblíž přesmyků, násunů a významných zlomů jsou horniny intenzívně rozpukané, případně i drcené a protkané kalcitovými žilkami.

Stavba bělokarpatské jednotky

Stavba bělokarpatské jednotky je ve srovnání s předešlými složitější. Bělokarpatský příkrov je na S nasunut na bystrickou jednotku, na JZ na račanskou jednotku. Nasunutí je ploché. Oproti příkrovům račanskému a bystrickému má stavbu volných kerných struktur s málo výraznou pásemnou stavbou. Vrstevnatost ani osy velkých vrás nemají jednotný směr. Větší množství různých směrů se odráží i ve zvýšeném drobně tektonickém porušení hornin.

Stratigraficky je bělokarptská jednotka tvořena sedimenty cenomanu až střed. eocénu, které oproti sedimentům račanské nebo bystrické jednotky vykazují velkou litofaciální individualizaci. Její sedimenty jsou intenzívně zvrásněny.

V těchto jednotkách lze sledovat směrem k vnějšímu okraji orogénu postupný trend mládnutí v ukončování sedimentace. V magurské skupině příkrovů se významně projevují zlomy SZ—JV směru. Takovou strukturou je např. zlom nezdenický. V jeho blízkosti se od SV uzavírají pruhy luhačovických vrstev i celá bystrická jednotka. Stejného směru je i zlomové pásmo Hornomoravského úvalu, na kterém vznikla deprese Fryštácké brázdy.

Zlomy směru SZ—JV jsou patrně mnohem staršího založení. Do dnešní stavby Karpat se prokopírovávají z Českého masivu a nesporně hrály paleogeografickou roli i v geologické minulosti. Je prokázáno, že k výzdvihům a poklesům jednotlivých ker docházelo podél těchto zlomů v paleozoiku, mezozoikupaleogénu. Projevují se především v sev. částech Hostýnských vrchůChřibů.

Geologický vývoj magurské skupiny příkrovů

Nejstarší známé sedimenty magurské skupiny příkrovů náležejí svrch. triasu. Spolu se sedimenty jury a spod. křídy jsou rozšířeny především v bradlovém pásmu. Ve flyšovém pásmu se vyskytují pouze jako sedimentární klasty (valouny a bloky), případně jako tektonické útržky začleněné do mladších vrstev. Nejstaršími křídovými sedimenty jsou tlumačovské slínovce o mocnosti až 60 m. Vyvíjejí se pozvolna z podložních jurských kurovických vápenců a tvoří je karbonátový flyš se světle šedými slínovci, vápenci a prachovými slíny.

Ve spod. křídě (hauterivalb) pokračovala v račanské jednotce sedimentace flyšových uloženin sledem černošedých jílovců a vápnitých jílovců s pískovci, následovaných pásmem prokřemenělých jílovců a zakončených skvrnitými šedými a zelenošedými jílovci. Jsou označovány jako „Gault flyš„. Odpovídají vyšší části těšínsko–hradišťského souvrství, veřovickým vrstvám a spodní části lhoteckého souvrství slezské skupiny příkrovů. V bělokarpatské jednotce reprezentuje spod. křídu hlucké souvrství s tmavými jílovci, které se ve vyšších polohách střídá s vápenci a slíny (karbonátový flyš).

Ve svrch. křídě panovala v celém magurském prostoru jednotná sedimentace pestrých jílovců, která se udržela až do období campan. V račanské jednotce jsou tyto sedimenty označovány jako kaumberské souvrství, někdy označované jako spodní pestré vrstvy. V bělokarpatské jednotce jsou sedimenty kaumberského souvrství někdy označovány jako gbelské vrstvy.

V paleogénu ve flyšovém pásmu Západních Karpat pokračovala mořská sedimentace ze svrch. křídy bez přerušení. Nedošlo k prakticky k žádné podstatné změně v konfiguraci a pozicích flyšových trogů a elevací. Paleogenní flyš však vykazuje značné faciální změny, které byly v neogénu ještě zvýrazněny tektonickým sblížením při vzniku příkrovů, když došlo k nástupu kompresního režimu.

Ve vyšším campanu vystřídala sedimentaci pestrých jílovců faciálně diferenciovaná flyšová sedimentace. Zvýšený přínos hrubě klastického materiálu vyvolal relativně velké mocnosti a flyšový vývoj vrstev.

V račanské jednotce se uložilo soláňské souvrství, které má typický flyšový vývoj. Vývoj sedimentace ukazuje na silnou mobilitu pánve (projevy subsidence) a zdrojových oblastí za mediteránní (subhercynské) fáze alpinské orogeneze.

V račanskébystrické jednotce magurské skupiny příkrovů patří paleogénu soláňské, belovežskézlínské souvrství.

Soláňské souvrství reprezentují dvě facie: facie s převahou středně rytmického flyše a facie s převahou hrubě lavicovitých pískovců a skluzových slepenců s olistolity. Výraznou jednotkou je belovežské souvrství, vyznačující se drobně rytmickým flyšem s pestře zbarvenými jílovci. Odráží období relativního klidu v hlubším prostředí. Nejmladší stratigrafickou jednotkou je zlínské souvrství, které je faciálně silně rozrůzněné.

Bystrická jednotka magurské skupiny příkrovů má v paleocénu až nižším eocénu vývoj analogický s račanskou jednotkou (soláňské a belovežské souvrství). Rozdílné je nadložní zlínské souvrství, pro nějž se zde užívá označení bystrické souvrství. Jeho typickými znaky jsou silně vápnité jílovce až slínovce a polohy vápenců uvnitř flyšových rytmů.

V bělokarpatské jednotce se vymezují dva odlišné vývoje: vlárskýhlucký. Ve vlárském vývoji je charakteristický drobně až středně rytmický flyš s ojedinělými vložkami vápenců představovaný javorinským souvrstvím. Nadložní svodnické souvrství představuje typický, středně rytmický flyš. Hlucký vývoj se liší především převahou jílovců ve stratigraficky vyšších jednotkách. Jedná se o okrajové uloženiny hlubších částí flyšového trogu.

Flyšová sedimentace v bradlovém pásmu a ve vnitřní části magurského flyše byla ukončena pyrenejskou fází alpínského vrásnění v eocénu.

Ve vnější části magurského flyše doznívá sedimentace ve spod. oligocénu. Tento trend, projevující se překládáním depocentra a postupným ukončováním sedimentace směrem k SZ, tj. k vnějšímu okraji tethydního prostoru, je výrazně patrný v bazénech vnějších jednotek flyšového pásma, kde mořská sedimentace setrvává až do spod. miocénu.

K vyvrásnění sedimentární výplně bazénu bradlového pásma a magurské jednotky příkrovů a k formování jejich vnitřní příkrovové stavby došlo za horotvorných pohybů helvetské (svrch. oligocén) a sávské fáze alpinského vrásnění (spod. miocén).

Během neogénu pokračoval vývoj Západních Karpat na Moravě postupným vyzníváním mořské sedimentace ve flyšových pánvích za současné migrace na předpolí, tj. Český masiv. Ve stejném období vznikaly současně i pánve zcela nové, a to jak v tektonických depresích v oblasti samotného akrečního klínu, tak před čelem příkrovů.

Pod tíhou plochých příkrovů, které se od J a JV přesunuly přes Český masiv, jeho V okrajová část poklesla a v pokleslých částech se zakládaly nové sedimentační prostory, které se postupně překládaly směrem k periferii vrásněných oblastí. V jejich předpolí i v jejich tektonicky pokleslých částech se zakládaly nové sedimentační prostory, k nimž u nás patří karpatská předhlubeň a sv. část vídeňské pánve. Stlačení sedimentační pánve způsobilo odtržení rozsáhlých vrstevních sledů hornin a jejich přesun na vzdálenost 20—35 km, případně i víc.

Štýrská fáze alpinského vrásnění mezi eggenburgembadenem dala magurskému příkrovu podobu dnešní stavby. Za štýrských horotvorných pohybů byly bradlové a flyšové pásmo spolu se spodnomiocenní výplní vídeňské pánve přesunuty en block v podobě střižného příkrovu na miocén karpatské předhlubně.

Štýrským pohybům je často připisována rozhodující role na tvorbě karpatského oblouku. Ve vnitřní stavbě magurského příkrovu došlo v důsledku tektonického přesunutí jednotlivých vývojů k zvýraznění litofaciálních rozdílů. Faciální vývoje nabyly povahy dílčích příkrovů. Styk račanskéhobystrického příkrovu má povahu strmého SZ přesmyku, styk bystrickéhobělokarpatského příkrovu má povahu plochého přesunutí k SZ.

Po dosednutí příkrovů během spod. badenu proběhla intruze neovulkanitů v oblasti V od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem. Vyskytují se zde horniny typu balzaltů a trachyandezitů.

Napsat komentář