Vnější skupina příkrovů

Vnější skupina příkrovů je vnější jednotkou flyšového pásma Vnějších Západních Karpat. Vyznačuje flyšovou a flyšoidní sedimentací převážně psamitůpelitů, podřadně i vápenců a silicitů. Celkově však převládla pelagická sedimentace jílových hornin. Jsou zastoupeny různé, pestře zbarvené vápnité i nevápnité jílovce, místy s pyritem, jehož produktem zvětrávání je hojný sádrovec a síranové výkvěty.

Flyšové horniny vnější skupiny příkrovů budují podloží Mikulovské vrchoviny, Ždánického lesa, Litenčické pahorkatiny, části Kyjovské pahorkatinyChřibů, Podbeskydské pahorkatiny a velké části Moravskoslezských Beskyd.

Stratigrafické členění vnější skupiny příkrovů

Ve vnější skupině příkrovů jsou vydělovány následující faciálně–tektonické jednotky:

  • Předmagurská jednotka
  • Slezská jednotka
  • Zdounecká jednotka
  • Podslezská jednotka
  • Ždánická jednotka
  • Pouzdřanská jednotka
Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru Vnější skupiny příkrovů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv).
Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru Vnější skupiny příkrovů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv). Pozn.: s. – souvrství, vr. – vrstvy, váp. – vápence, p. – pískovce, V. – vývoj, J. – jednotka.

Stavba vnější skupiny příkrovů

Spodní příkrov slezské jednotky, tzv. dílčí těšínský příkrov, se skládá ze soustavy útržků, často zvrásněných do tektonicky podložního vyššího příkrovu ždánicképodslezské jednotky, případně ze soustavy šupin nasunutých na sebe (okolí Valašského Meziříčí).

Svrchní dílčí příkrov godulský je střižně nasunutý přes podloží jako monoklinálně ukloněná deska. Struktura ždánické a podslezské jednotky je kerná až šupinovitá.

Geologický vývoj vnější skupiny příkrovů

Ve valanginu v reakci na mladokimerskou fázi alpinské orogeneze dochází k nástupu flyšové sedimentace, které odpovídají sedimenty těšínsko–hradišťského souvrství godulskéhokelčského vývoje slezské jednotky. Tektonickou aktivitu během spod. křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu, intenzivní subsidencesubmarinní vulkanismus. Ve spod. části hradišťských vrstev těšínsko-hradišťské souvrství kulminuje submarinní ultrabazický alkalický a alkalicko–vápenatý vulkanismus tzv. těšinitové asociace. Pro svrch. část hradišťských vrstev jsou také charakteristické hojné čočkovité vložky a konkrece pelosideritů, které byly v minulosti hojně těženy a daly vzniknou hutnímu průmyslu na Ostravsku.

V bašském vývoji slezské jednotky se v nejvyšší juře a ve spod. křídě uložily na svahu a úpatí bašské elevace sedimenty těšínsko–hradišťského souvrství (berriascenoman) a mocnosti až 500—600 m. Na karbonátové plošině bašské elevace pokračovala mělkovodní sedimentace kopřivnického vápence. Nadloží těšínsko–hradišťského souvrství tvoří bašské souvrství.

Ve svrch. křídě si relativně hlubokomořská sedimentace pestrých jílovců, které nahrazují tmavé jílovce spod. křídy, udržuje jednotný ráz ve slezské jednotce i v magurské skupině příkrovů. Stratigrafický rozsah však není všude jednotný. V kelčském vývoji (vnější okraj sedimentačního prostoru slezské jednotky) začíná ukládání pestrých jílovců již v albu a končí v nižším cenomanu, v centrální části — godulském vývoji — se pestré jílovce mazáckého souvrství ukládaly od cenomanu do sp. turonu.

Ve svrch. turonu došlo k zásadní změně v sedimentaci. Pod vlivem orogenních pohybů austrijské fázemediteránní (subhercynské) fáze alpínské orogeneze vzrostla mobilita prostorů flyšové sedimentace a v turonu končí poměrně jednotný typ sedimentace charakteristický pro spod. křídu. Nastupuje typická flyšová sedimentace. V trogu slezské jednotky, která se vyznačovala značnou mobilitou, se usadilo přes 3 000 m mocné godulské souvrství.

Na godulské souvrství nasedá bazální slepencovou polohou istebňanské souvrství. V bašském vývoji je analogií istebňanského souvrství pálkovické souvrství.

Svrchní křída ve zdounecké, podslezskéždánické jednotce vnější skupiny příkrovů má vývoj vyznačující se naprostou převahou jílovců. V Pavlovských vrších náleží svrch. křídě klementské souvrství, které transgreduje na jurské ernstbrunnské vápence. Nadložní pálavské souvrství spočívá konkordantně na klementském souvrství. Jeho sedimentace probíhala v mírně anoxickém prostředí šelfu a kontinentálního svahu, kdy během campanu došlo k maximálnímu prohloubení ždánického sedimentačního prostoru. V podslezské jednotce vnější skupiny příkrovů odpovídá svrch. křídě frýdecké souvrství.

Na začátku paleogénu po laramické fázi alpinské orogeneze  získala sedimentace v sedimentačních prostorech vnější skupiny příkrovů jednotný ráz. V jednotlivých trozích, z nichž byly později vyvrásněny dílčí příkrovy, dominovala pelagická sedimentace jílovitých hornin. Neformálně je tento sled označován jako podmenilitové souvrství, nověji však byly zavedeny označení frýdlantské souvrství v podslezské jednotce a němčické souvrství ve ždánické jednotce. Celkový ráz sedimentů i faun dokládá vzájemné propojení trogů a dokonalou komunikaci s otevřeným mořem zvláště v nejvyšším eocénu.

V paleogénu ve flyšovém pásmu Západních Karpat pokračovala mořská sedimentace ze svrch. křídy bez přerušení. Nedošlo k prakticky k žádné podstatné změně v konfiguraci a pozicích flyšových trógů a elevací s výjimkou kelčskéhobašského vývoje ve slezské jednotce, kde paleogenní sedimenty chybí.

Zásadní rozdíl nastal ve střed. a svrch. eocénu, kdy v reakci na pyrenejskou fázi alpínského vrásnění byla ukončena sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů. V prostoru vnější skupiny příkrovů pokračovala sedimentace do konce oligocénu, případně až do spod. miocénu. S ukončením sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů souvisí transgrese tethydního moře na JV okraj Českého masivu, kde byl založen nový sedimentační prostor pouzdřanské jednotky.

Začátkem oligocénu se v nadloží podmenilitového souvrství  začalo ukládat menilitové souvrství. Název je odvozen od vrstevnatého šedého opálu, který vznikl při diagenetických procesech koncentrací SiO2 ze schránek rozsivek (diatom). Pojmenování sovrství je jednotné napříč všemi dílčími jednotkami, kromě zdounecké jednotky (svrchní oddíl) a pouzdřanské jednotky (uherčické souvrství).

Ve svrch. oligocénu až spod. miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci pod vlivem helvetskésávské fáze alpínské orogeneze flyšová sedimentace, která způsobila uložení hornin krosněnského souvrství. Sedimentace se projevila v celém sedimentačním prostoru vnější skupiny příkrovů. Reprezentuje s výjimkou ždánické jednotky nejmladší součást flyšového pásma Západních Karpat.

Pozn.: Krosněnskou litofacií rozumíme flyššovou turbiditní sekvenci svrchnooligocenního až spodnomiocenního stáří, která charakterizuje jednotky vnější nebo t鞾 menilito–krosněnské skupiny příkrovů flyšše Vnějších Západních Karpat.

Krosněnské litofacii na území České republiky náležží žždánicko–hustopečské souvrství ždánické jednotky, ženklavské souvrství podslezské jednotky, svrchní oddíl zdounecké jednotky, krosněnské souvrství slezské jednotky a chvalčovské souvrství předmagurské jednotky. S určitou rezervaností lze k ní řadit i křepické souvrství v pouzdřanské jednotce.

Většina souvrství je vyvinuta v nadloží menilitového souvrství a završuje sedimentaci ve flyšovém pásmu. Litologicky se sekvence vyznačuje cyklickým střídáním vápnitých pískovců a jílovců, místy s polohami slepenců. Časté jsou textury typické pro flyšové sedimenty jako gradační a laminovaná (paralelní, šikmá a konvolutní) zvrstvení, proudové stopy, rozmyvy, skluzová tělesa aj. Relativně velké mocnosti a faciální změny svědčí o rychlé sedimentaci, intenzívní tektonické aktivitě pánve (subsidence, silná činnost mořských proudù) a snosových oblastí.

Krosněnské litofacie se ukládaly ve spod. částech a na úpatí svahů intrapánevních vyvýšených poloh, kam byl turbiditními proudy přinášen klastický materiál od JV, tj. z karpatského orogenního pásma. Přínos klastického materiálu byl kompenzován rychlou subsidencí. Časově nebyl nástup krosněnské litofacie stejně trvající a postupoval od vnitřního k vnějšímu okraji flyšového pásma. Sedimentární výplň magurského prostoru byla již vyvrásněna a dodávala materiál do pánví vnější skupiny příkrovů. Dokládají to klasty sedimentárních hornin magurského flyše ve slepencích ždánicko–hustopečského souvrství.

Celá soustava příkrovů ukončila svůj pohyb ve spod. badenu. Při tomto přesunu se jednotky slezskápodslezská pootočily o cca 45° směrem k SZ (tzv. levostranná—sinistrální rotace). Délka nasunutí jednotlivých příkrovů se jen odhaduje a může dosáhnout několika desítek až stovek kilometrů.

Napsat komentář