Vnější (menilito-krosněnská) skupina příkrovů

Vnější (menilito-krosněnská) skupina příkrovů je vnější jednotkou flyšového pásma Vnějších Západních Karpat. Vyznačuje flyšovouflyšoidní sedimentací převážně psamitůpelitů, podřadně i vápencůsilicitů. Celkově však převládla pelagická sedimentace jílových hornin. Jsou zastoupeny různé, pestře zbarvené vápnité i nevápnité jílovce, místy s pyritem, jehož produktem zvětrávání je hojný sádrovec a síranové výkvěty.

Flyšové horniny vnější skupiny příkrovů budují podloží Mikulovské vrchoviny, Ždánického lesa, Litenčické pahorkatiny, části Kyjovské pahorkatinyChřibů, Podbeskydské pahorkatiny a velké části Moravskoslezských Beskyd.
Výskyt flyšových sedimentů vnější skupiny příkrovů. Barevně jsou vyznačeny dílčí jednotky: pouzdřanská jednotka fialově, washberg-ždánicko-podslezská jednotka zeleně, zdounecká jednotka oranžově, předmagurská jednotka modře, slezská jednotka žlutě (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).
Výskyt flyšových sedimentů vnější skupiny příkrovů. Barevně jsou vyznačeny dílčí jednotky: pouzdřanská jednotka fialově, washberg-ždánicko-podslezská jednotka zeleně, zdounecká jednotka oranžově, předmagurská jednotka modře, slezská jednotka žlutě (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).

Stratigrafické členění

Stratigrafické členění vnější skupiny příkrovů dle Chlupáče

Ve vnější skupině příkrovů jsou vydělovány následující faciálně–tektonické jednotky (Chlupáč, 2002):

Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru Vnější skupiny příkrovů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv).
Stratigrafické schéma mezozoika a terciéru Vnější skupiny příkrovů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv, 2002). Pozn.: s. – souvrství, vr. – vrstvy, váp. – vápence, p. – pískovce, V. – vývoj, J. – jednotka.

Stratigrafické členění vnější skupiny příkrovů dle Píchy, Stráníka a Krejčího

Autoři Pícha, Stráník a Krejčí (2006) vymezili dílčí jednotky vnější skupiny příkrovů odlišným způsobem. Ke ždánické a podslezské jednotce přičlenili zónu Waschbergu a sloučili je do jedné jednotky jménem waschberg-ždánicko-podslezská jednotka (původní jednotky jsou označeny jako zóny či sektory). Nově vymezili jednotku s názvem Čejč-Zaječí /čejčsko-zaječská jednotka/ (Pícha, Stráník a Krejčí, 2006).

Dle výše uvedených autorů je tedy možné dále vydělit jednotky:

  • Waschberg-ždánicko-podslezská jednotka,
  • Čejčsko-zaječská jednotka.
Stratigrafická korelace hlavních tektonicko-stratigrafických jednotek Vnější flyšové jednotky na Moravě (Pícha, Stráník, Krejčí 2006).
Stratigrafická korelace hlavních tektonicko-stratigrafických jednotek Vnější flyšové jednotky na Moravě (Pícha, Stráník, Krejčí 2006).

Vnější jednotky vyskytující se před a pod magurským příkrovem

Picha a kolektiv (2006) vymezili v rámci jednotek vnější skupiny příkrovů dílčí podskupinu, která obsahuje jednotky vyskytující se před a pod magurským příkrovem. Jedná se o široce definovanou skupinu tektonostratigrafických jednotek, do kterých jsou zařazeny různé drobné tektonické příkrovy a tektonické útržky, jako je jednotka Čejč–Zaječí, zdouneckápředmagurská jednotka, které jsou typicky rozmístěné podél frontálních okrajů magurského příkrovu na Moravě, stejně jako jednotky exponované v tektonických útržcích a oknech (okenní jednotky) v magurském příkrovu na Moravě, Slovensku a Polsku.

Stratigraficky mají tyto jednotky mnoho podobností se sousedními vnějšími jednotkami flyšového pásma, např. waschberg–ždánicko–podslezskouslezskou jednotkou, ale liší se faciálně. Některé z těchto jednotek obsahují vyšší podíl hrubších klastik, včetně sesuvných konglomerátů a olistolitů, které naznačují depoziční blízkost tektonicky aktivního zdroje. Jsou interpretovány tak, že jsou uloženy na severní a západní straně slezského hřbetu .

Během nasunování byly různé vrstvy těchto jednotek, včetně některých starších jurských a raně křídových karbonátových členů, odděleny a tektonicky transportovány na okraji magurského frontálního příkrovu nebo tektonicky nahromaděny pod magurským příkrovem jako duplexy a příležitostně obnaženy v tektonických oknech. Povrchový výskyt některých z těchto celků na Moravě souvisí s pozdními orogenními transpresními zlomy.

Tyto celky, ač plošně malé, poskytují důležité informace o charakteru vněkarpatského depozičního systému a také o rozsahu přesunutí magurského příkrovu přes vnější domény flyšového pásma.

Geologický vývoj vnější skupiny příkrovů

Křída

Spodní křída

Ve valanginu v reakci na mladokimerskou fázi alpinské orogeneze dochází k nástupu flyšové sedimentace, které odpovídají sedimenty těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývojekelčského vývoje slezské jednotky. Tektonickou aktivitu během spodní křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu, intenzivní subsidencesubmarinní (podmořský) vulkanismus. Ve spodní části hradišťských vrstev těšínsko-hradišťské souvrství kulminuje submarinní ultrabazický alkalický a alkalicko–vápenatý vulkanismus tzv. těšinitové asociace. Pro svrchní část hradišťských vrstev jsou také charakteristické hojné čočkovité vložky a konkrece pelosideritů, které byly v minulosti hojně těženy a daly vzniknou hutnímu průmyslu na Ostravsku.

V bašském vývoji slezské jednotky se v nejvyšší juře a ve spodní křídě uložily na svahu a úpatí bašské elevace sedimenty těšínsko–hradišťského souvrství (berriascenoman). Na karbonátové plošině bašské elevace pokračovala mělkovodní sedimentace kopřivnického vápence. Nadloží těšínsko–hradišťského souvrství tvoří bašské souvrství.

Svrchní křída

Ve svrchní křídě si relativně hlubokomořská sedimentace pestrých jílovců, které nahrazují tmavé jílovce spodní křídy, udržuje jednotný ráz ve slezské jednotce i v magurské skupině příkrovů. Stratigrafický rozsah však není všude jednotný. V kelčském vývoji (vnější okraj sedimentačního prostoru slezské jednotky) začíná ukládání pestrých jílovců již v albu a končí v nižším cenomanu, v centrální části – godulském vývoji – se pestré jílovce mazáckého souvrství ukládaly od cenomanu do spodního turonu.

Ve svrchním turonu došlo k zásadní změně v sedimentaci. Pod vlivem orogenních pohybů austrijské fázemediteránní (subhercynské) fáze alpínské orogeneze vzrostla mobilita prostorů flyšové sedimentace a v turonu končí poměrně jednotný typ sedimentace charakteristický pro spodní křídu. Nastupuje typická flyšová sedimentace. V trogu slezské jednotky, která se vyznačovala značnou mobilitou, se usadilo přes 3 000 m mocné godulské souvrství. Na godulské souvrství nasedá bazální slepencovou polohou istebňanské souvrství. V bašském vývoji je analogií istebňanského souvrství pálkovické souvrství.

Svrchní křída ve zdounecké, podslezskéždánické jednotce vnější skupiny příkrovů má vývoj vyznačující se naprostou převahou jílovců. V Pavlovských vrších náleží svrchní křídě klementské souvrství, které transgreduje na jurské ernstbrunnské vápence. Nadložní pálavské souvrství spočívá konkordantně na klementském souvrství. Jeho sedimentace probíhala v mírně anoxickém prostředí šelfu a kontinentálního svahu, kdy během campanu došlo k maximálnímu prohloubení ždánického sedimentačního prostoru. V podslezské jednotce vnější skupiny příkrovů odpovídá svrchní křídě frýdecké souvrství.

Paleogén

Paleocén

Na začátku paleogénu po laramické fázi alpinské orogeneze  získala sedimentace v sedimentačních prostorech vnější skupiny příkrovů jednotný ráz. V jednotlivých trozích, z nichž byly později vyvrásněny dílčí příkrovy, dominovala pelagická sedimentace jílovitých hornin. Neformálně je tento sled označován jako podmenilitové souvrství, nověji však byly zavedeny označení frýdlantské souvrstvípodslezské jednotceněmčické souvrství ve ždánické jednotce. Celkový ráz sedimentů i faun dokládá vzájemné propojení trogů a dokonalou komunikaci s otevřeným mořem zvláště v nejvyšším eocénu.

V paleogénu ve flyšovém pásmu Západních Karpat pokračovala mořská sedimentace ze svrchní křídy bez přerušení. Nedošlo k prakticky k žádné podstatné změně v konfiguraci a pozicích flyšových trogů a elevací s výjimkou kelčskéhobašského vývoje ve slezské jednotce, kde paleogenní sedimenty chybí.

Eocén

Zásadní rozdíl nastal ve středním a svrchním eocénu, kdy v reakci na pyrenejskou fázi alpínského vrásnění byla ukončena sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů. V prostoru vnější skupiny příkrovů pokračovala sedimentace do konce oligocénu, případně až do spodního miocénu. S ukončením sedimentace v prostoru magurské skupiny příkrovů souvisí transgrese tethydního moře na jihovýchodní okraj Českého masivu, kde byl založen nový sedimentační prostor pouzdřanské jednotky.

Oligocén

Začátkem oligocénu se v nadloží podmenilitového souvrství  začalo ukládat menilitové souvrství. Název je odvozen od vrstevnatého šedého opálu, který vznikl při diagenetických procesech koncentrací SiO2 ze schránek rozsivek (diatom). Pojmenování souvrství je jednotné napříč všemi dílčími jednotkami, kromě zdounecké jednotky (svrchní oddíl) a pouzdřanské jednotky (uherčické souvrství).

Neogén

Miocén

Ve svrchním oligocénu až spodním miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci pod vlivem helvetskésávské fáze alpínské orogeneze typická flyšová sedimentace, která způsobila uložení hornin krosněnského souvrství. Sedimentace se projevila v celém sedimentačním prostoru vnější skupiny příkrovů. Reprezentuje s výjimkou ždánické jednotky nejmladší součást flyšového pásma Západních Karpat.

Pozn.: Krosněnskou litofacií rozumíme flyšovou turbiditní sekvenci svrchnooligocenního a  spodnomiocenního stáří, která charakterizuje jednotky vnější nebo též menilito–krosněnské skupiny příkrovů flyše Vnějších Západních Karpat.

Krosněnské litofacii na území České republiky náleží ždánicko–hustopečské souvrství ždánické jednotky, ženklavské souvrství podslezské jednotky, svrchní oddíl zdounecké jednotky, krosněnské souvrství slezské jednotky a chvalčovské souvrství předmagurské jednotky. S určitou rezervovaností lze k ní řadit i křepické souvrství v pouzdřanské jednotce.

Většina souvrství krosněnské litofacie je vyvinuta v nadloží menilitového souvrství a završuje sedimentaci ve flyšovém pásmu. Litologicky se sekvence vyznačuje cyklickým střídáním vápnitých pískovců a jílovců, místy s polohami slepenců. Časté jsou textury typické pro flyšové sedimenty jako gradační a laminovaná (paralelní, šikmá a konvolutní) zvrstvení, proudové stopy, rozmyvy, skluzová tělesa aj. Relativně velké mocnosti a faciální změny svědčí o rychlé sedimentaci, intenzívní tektonické aktivitě pánve (subsidence, silná činnost mořských proudů) a snosových oblastí.

Krosněnské litofacie se ukládaly ve spodních částech a na úpatí svahů intrapánevních vyvýšených poloh, kam byl turbiditními proudy přinášen klastický materiál od JV, tj. z karpatského orogenního pásma. Přínos klastického materiálu byl kompenzován rychlou subsidencí. Časově nebyl nástup krosněnské litofacie stejně trvající a postupoval od vnitřního k vnějšímu okraji flyšového pásma. Sedimentární výplň magurského prostoru byla již vyvrásněna a dodávala materiál do pánví vnější skupiny příkrovů. Dokládají to klasty sedimentárních hornin magurského flyše ve slepencích ždánicko–hustopečského souvrství.

Celá soustava příkrovů ukončila svůj pohyb ve spodním badenu. Při tomto přesunu se jednotky slezskápodslezská pootočily o cca 45° směrem k SZ (tzv. levostranná sinistrální rotace). Délka nasunutí jednotlivých příkrovů se jen odhaduje a může dosáhnout několika desítek až stovek kilometrů.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J., STRÁNÍK, Z,. 2002 Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 436 s

PICHA, F.J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. 2006) Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.