Ždánická jednotka

Sedimenty ždánické jednotky tvoří podloží v širším území Pavlovských vrchů, záp. části Dolnomoravského úvalu, ve Ždánickém lese, v jih.-vých, části Litenčické pahorkatiny a na jih.-záp. úpatí Chřibů. Směrem k JV pokračuje ždánická jednotka do zóny Waschbergu v Dolním Rakousku.

Stavba ždánické jednotky

Ždánická jednotka zahrnuje sedimenty ve stratigrafickém rozpětí svrch. jura (oxford) — neogén (eggenburg), na kterých je transgresívně uložen spod. miocén šakvické synklinály a Kobylského jezera.

Svrchnokřídové až spodněoligocenní sedimenty jsou litofaciálně blízké stratigraficky ekvivalentním sedimentům podslezské jednotky a dohromady s ní tvoří šířeji pojatou ždánicko–podslezskou jednotku.

Ždánická jednotka se člení na:

  • ždánický příkrov a
  • strukturně vyšší dílčí příkrov čejčsko–zaječské zóny.

Ždánický příkrov je polyfázovou strukturou, při jehož formování se uplatnily sávskéštýrské orogenní pohyby. Účinky starších orogenezí (helvetské a pyrenejské), které jsou patrny ve stavbě magurské skupiny flyšové, se projevily jen změnou sedimentace ve ždánickém prostoru. Za sávské orogeneze došlo k odlepení výplně sedimentačního prostoru a k založení ždánického příkrovu. Štýrské vrásnění se výrazněji uplatnilo v čele ždánického příkrovu než v jeho týlové části.

Příkrovy Vnějších Západních Karpat se začaly vyvíjet v tzv. ždánicko–pouzdřanském sedimentačním prostoru, který byl orientován asi 20 km JV od nynější pozice. Během spod. miocénu byly sedimenty finálně odloučeny od fundamentu a intenzívně příkrovově zvrásněny. Při vrásnění byly sedimenty přesunuty přes autochtonní paleogén, který leží na Českém masivu.

Pokud se v příkrovech vyskytují vápencové bloky, jedná se o šupiny, které byly včleněny do mladších sedimentů pohybujícím se příkrovem. Nakupení příkrovů na JV okraj Českého masiívu zapříčinilo flexurní ohyb okraje platformy a vznik karpatské předhlubně. Dosunutí příkrovů do současné pozice proběhlo hlavně během karpatu.

Geologický vývoj ždánické jednotky

Jurské sedimenty ždánické jednotky

Jura je charakterická zejména usazováním karbonátů, hlavně vápenců, v příhodných podmínkách mělkých šelfových moří a okrajových částí oceánů. Jurské sedimenty moravských Karpat se vyskytují buď jako valouny a různě velké bloky — olistostromy, přemístěné do druhohorních a třetihorních sedimentů flyšového pásma a karpatské předhlubně, nebo jako tektonické útržky — bradla vyvlečené v průběhu vrásnění do čela flyšových příkrovů.

Klentnické souvrství

Litologický vývoj Pavlovských vrchů je velmi blízký jurským sedimentům od Štramberka a Cetechovic. Nejstarší jurskou jednotkou je klentnické souvrství. Naspodu jsou tmavě šedé až černošedé vápnité, místy i písčité jílovce a slíny, výše se objevují vápencové vložky, které postupně převládají.

Horniny klentnického souvrství vznikaly v redukčním prostředí za normální salinity s občasným turbiditním přínosem materiálu z pavlovské karbonátové plošiny, která omezovala ždánicko–podslezskou sedimentační oblast.

Ernstbrunnské vápence

Podložní klentnické souvrství přechází směrem do nadloží do ernstbrunnských vápenců (tithon až spod. křída). Jsou to převážně světle šedé, žlutohnědé až bělavé, jemné až hrubé bioklastické vápence, ve spodních polohách brekciovité. Obsahují až několikametrové klasty s mezerní hmotou zelenošedých glaukonitických jílovců a jílovitých vápenců. Ve svrch. části převládají jemnozrnné mikritové, často dolomitizované vápence. Pocházejí z ernstbrunnské (pavlovské) karbonátové plošiny.

Ernstbrunnské vápence - detail.
Ernstbrunnské vápence – detail.

Klementské souvrství

Sedimentace svrchnokřídového klementského souvrství započala v cenomanu. Souvrství se transgresivně ukládalo na výrazně nerovnou a zkrasovělou plochu
ernstbrunnských vápenců.

V klementském souvrství převládají šedé, zelenošedé vápnité, silně písčité jílovce, světlé vápnité pískovce a ve spodních sekvencích i písčité vápence s čočkami glaukonitického i křemitého pískovce, hlízami silicifikovaných a dolomitizovaných vápenců a pyritovými konkrecemi.

Uložení klementského souvrství na ernstbrunnských vápencích v profilu lomu Na Turoldu.
Uložení klementského souvrství na ernstbrunnských vápencích v profilu lomu Na Turoldu.

Klementské souvrství sedimentovalo v oblasti pevninského šelfu v postupně se prohlubujícím málo prokysličeném mořském prostředí.

Pozn.: sedimenty klementského souvrství jsou reprezentativně odkryty nad vstupem do jeskyně Na Turoldu.

Pálavské souvrství

Pálavské souvrství (campanconiac) spočívá konkordantně na klementském souvrství. Vyznačuje se naprostou převahou šedých vápnitých jílovců se značnou písčitou příměsí a proměnlivou prachovou příměsí. Jeho mocnost je přibližně 90 m.

Sedimentace pálavského souvrství probíhala v mírně anoxickém prostředí šelfu a kontinentálního svahu, kdy během campanu došlo k maximálnímu prohloubení ždánického sedimentačního prostoru. Souvrství je rozšířeno na V svazích Pavlovských vrchů.

Němčické souvrství (podmenilitové s.)

Po horotvorných procesech z konce křídového útvaru a začátku paleogénu se začínají usazovat vrstvy jednotného rázu. Převládla pelagická sedimentace jílovitých hornin s tvorbou vápnitých i nevápnitých jílovců. Ve starší literatuře je tento sled označován jako podmenilitové souvrství, nově byl pro ždánickou jednotku zaveden termín němčické souvrství (maastricht — spod. oligocén).

Celková mocnost němčického souvrství nepřesahuje 300 m. Vyznačuje se pestrým zastoupením sedimentů s výraznou převahou hemipelagických jílovitých hornin. Převládají různě zbarvené, šedé, zelenošedé, červené a jiné jílovce. Souvrství má několik laterálně se zastupujících facií:

  • redukční facie (tmavé jílovce)
  • facie pestrých jílovců
  • facie šedých skvrnitých jílovců
Pozn.: Němčické souvrství vystupuje na povrch např. podél násunové linii magurského příkrovu mezi Bohuslavicemi a Koryčanami.

V různých úrovních se vkládají až mnoho desítek metrů mocné čočky vápnitých pískovců a petromiktních slepenců s redeponovanými šelfovými fosiliemi (koralinní řasy, ústřice aj.). Zvýšený přínos těchto klastik ve střed. eocénu odráží tektonickou aktivitu uvnitř orogenního pásma za pyrenejské fáze alpinské orogeneze.

Pozn.: na lokalitě Kurdějov se nachází naleziště korálové fauny v zašlém lomu na J svahu Holého kopce. Tato korálová fauna se objevuje v cca 260 m mocné poloze polymiktního slepence s valouny až 20 cm v průměru.
Šešorské slíny

Při hranici eocénoligocén jsou v nejvyšší části němčického souvrství vyvinuty světle hnědavé nebo zelenavé, silně vápnité šešorské slíny (dříve globigerinové) s fosilním nanoplanktonem.

Menilitové souvrství

Menilitové souvrství (spod. oligocén) — eger se uložilo v nadloží šešorských slínů. Člení se na čtyři charakteristické vrstevní členy:

I přes svou malou mocnost, která většinou nepřesahuje 100 m, je souvrství díky svému rozsáhlému rozšíření ve vnější skupině příkrovů stratigraficky významným členem. Menilitové souvrství je pozůstatkem hlubokomořských sedimentů, uložených při úpatí pevninského svahu. Menší aktivitu mořských proudů a tím pádem sníženou cirkulaci vody způsobilo patrně ochlazení před 35 Ma. Celé souvrství s výjimkou šitbořických vrstev je poměrně bohatým zdrojem fosilní ichtyofauny.

Pozn.: menilitové souvrství vystupuje na povrch například v širším okolí Koryčan, Střílek a Cetechovic.
Podrohovcové vrstvy

Podrohovcové vrstvy se zvolna vyvíjejí z podložních šešorských slínů. Převládají světle hnědé vápnité jílovce, faunisticky silně ochuzené.

Rohovcové vrstvy

Rohovcové vrstvy tvoří černošedé a hnědé laminované menilitové rohovce s tenkými vložkami prokřemenělých břidlic a jílovců, které ve svrchní části převládají. Častý je povlak limonitu.

Dynowské slínovce

Světle hnědé, vrstevnaté, silně vápnité dynowské slínovce leží v nadloží rohovcových vrstev. Jsou tvořeny slabě silicifikovanými slínovci až jílovitými vápenci. Tyto slínovce obsahují hojnou ichtyofaunu spod. oligocénu.

Šitbořické vrstvy

Nejvyšší částí menilitového souvrství jsou šitbořické vrstvy. Mají charakter drobně rytmického flyše s převahou různě zbarvených pískovců, při bázi i s tělesy skluzových slepenců. Ve svrch. části těchto vrstev jsou vložky vápnitých sideritů okrové barvy, doprovázené silně vápnitými jílovci, které mají béžovou barvu. Vrstvy obsahují častý limonitjarosit. Na mikrofosilie jsou velmi chudé.

Pozn.: Dynowské slínovce a šitbořické vrstvy jsou odkryty ve stěně opuštěného lomu v. od obce Křepice.

Ždánicko–hustopečské souvrství

V nadloží menilitového souvrství se vyvinulo ždánicko–hustopečském souvrství (svrch. oligocénmiocén).

Souvrství představuj zásadní změnu v sedimentaci. Ve svrch. oligocénu až spod. miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci němčického a menilitového souvrství flyšová sedimentace označována jako krosněnská litofacie. Změna sedimentace byla vyvolána počáteční kolizí kontinentálních bloků za helvetské fáze alpinské orogeneze. Vyznačuje se velkou faciální proměnlivostí. Je reprezentováno psamitickou, psamiticko–pelitickou a pelitickou litofacií, které se vzájemně laterálně i vertikálně doplňují. Charakteristické je rytmické střídání žlutavě šedých vápnitých pískovců, místy s vložkami skluzových slepenců a šedých vápnitých jílovců. Celková mocnost souvrství se odhaduje na 1250 m.

V oblastech, kde to proměnlivé faciální poměry umožňují, se psamitická litofacie kartograficky vymezuje jako ždánické pískovce a pelitická facie jako hustopečské slíny.

Ždánické pískovce

V psamitické facii, která bývá označována jako ždánick0 pískovce, dominují šedé, žlutavě šedé zvětrávající, světlé slídnaté, vápenité, více či méně zpevněné pískovce s vložkami a tělesy slepenců. Slepenec tvoří nepravidelné polohy a hnízda ve ždánických pískovcích. Ve valounovém materiálu převažují horniny z magurského flyše, hojné jsou druhohorní karbonáty. Celková mocnost souvrství je zhruba 1250 m, avšak vzhledem k velké faciální proměnlivosti mocnost jednotlivých členů souvrství v různých částech značně kolísá. Podobně jako většina flyšových vrstev je ždánicko–hustopečské souvrství velmi chudé na zkameněliny.

Pozn.: Na některých místech byly převažující polohy pískovců v minulosti těženy. Pozůstatky těžby jsou dodnes patrné například v PP Bralová nedaleko Střílek.
Hustopečské slíny

Jako hustopečské slíny jsou označovány sledy ždánicko–hustopečského souvrství s převahou jílovců. Tato pelitická facie je tvořena převahou šedých, žlutavě a světle šedě zvětrávajících vápnitých jílovců.

Šakvické slíny

Spodní miocén má ve ždánické jednotce složitější vývoj, neboť v týlní části jednotky — tzv. šakvické brachysynklinále (Hustopečská brána) a v depresi Kobylského jezera pokračovala plošně omezená sedimentace v rámci piggy-back pánve. Na pelitickou facii ždánicko–hustopečského souvrství zde nasedají s úhlovou diskordancí litologicky identické šakvické slíny (eggenburg).

Šakvické slíny jsou světle šedé, nezřetelně vrstevnaté, s tenkými vložkami vápnitých písků a dolomitů. Mocnost vrstvy je kolem 200 m. Litologicky i biostratigraficky jsou téměř neodlišitelné od hustopečských slínů ždánicko–hustopečského souvrství a jsou blízké i lužickému souvrství vídeňské pánve. Foraminiferová mikrofauna i nanoplankton svědčí o dobře prokysličeném mořském prostředí s normální salinitou.

Pavlovické souvrství

Pavlovické souvrství (eggenburgkarpat) tvoří součást spodnomiocenní výplně šakvické brachysynklinály ždánické jednotky v Hustopečské bráně. Názvem pavlovické souvrství resp. vrstvy byla označena pelitická sekvence, kterou tvoří jíly se sádrovcem a Mn–limonity.

Pavlovické souvrství se pozvolna vyvíjí z podložních šakvických slínů. Přechodní vrstvy reprezentuje sekvence několik málo metrů mocná zelenavě šedých vrstevnatých proměnlivě vápnitých jílovců se šmouhami, laminami a slabými vložkami (do 20 cm) hnědých jílovců s rybími šupinami, sádrovce a výkvětů jarositu. Zařazení této sekvence k podložním šakvickým slínům, či k pavlovickému souvrství je věcí konvence.

V nadloží přechodní sekvence jsou v pavlovickém souvrství hnědé, šedé a zelenošedé vrstevnaté jílovce s četnými čočkovitými vložkami (do 17 cm) a konkrecemi pelosideritů (siderit s vysokým obsahem Fe2O3 (65 %) a MnO2 (5,6 %). Pozoruhodné jsou tenké vložky tufitů, většinou rozložených na bentonity. Naspodu této sekvence převládají hnědé jílovce spod. karpatu.

Svrchní část pavlovického souvrství zastupují světle šedé masivní diatomové jílovce. Tvoří polohu několik málo metrů mocnou, ze které se vyvíjejí bělavě šedé žlutohnědě tence rovně laminované diatomity o mocnosti cca 10 m. V pavlovickém souvrství byly na několika lokalitách zjištěny vulkanoklastické sedimenty. Vulkanoklastika vykazují silný stupeň alterace a mají charakter bentonitických jílů.

Laaské souvrství

Laaské souvrství reprezentuje nový sedimentační cyklus v nadloží pavlovického souvrství. Maximální mocnost souvrství dosahuje 160 m. Odráží mořskou ingresi, která měla po horotvorných pohybech ve vyšším spod. miocénu v oblasti centrální Paratethydy široké rozšíření.

Převládají šedé vrstevnaté vápnité jíly s proměnlivým množstvím písčité příměsi, lidově označované jako šlíry. Lokálně nalézáme i vápence, analogické s výskyty v karpatské předhlubni. Foraminifery dokazují stáří stupně karpatu.

Laaské souvrství je nejmladší jednotkou flyšového pásma a z litostratigrafického i biostratigrafického hlediska je shodné s ekvivalentními miocenními sedimenty karpatské předhlubněvídeňské pánve.

Napsat komentář