Zdounecká jednotka

Zdounecká jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Silně zvrásněné vrstvy zdounecké jednotky vystupují v tektonických útržcích před čelem račanské jednotky magurské skupiny příkrovů na západním úpatí Chřibů a v Roštínské brázdě.

Výskyt flyšových sedimentů zdounecké jednotky (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).
Výskyt flyšových sedimentů zdounecké jednotky (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).

Největší plošná expozice útvaru byla zmapována u obce Zdounky, další menší výstupy se nacházejí v Roštíně, Cetechovicích a Bohuslavicích u Kyjova. Drobné úlomky zdounecké jednotky jsou začleněné do frontální zóny magurského příkrovu u Koryčan a Starých Hutí ve Chřibech.

Stavba zdounecké jednotky

Zdounecká jednotka je reprezentována sedimenty v rozsahu od nižší části spodní křídy do svrchního oligocénu, přičemž  vrstvy berriasucenomanu (spodní oddíl) vykazují blízké litofaciální vztahy k sedimentům bašského a kelčského vývoje  slezské jednotky, zatímco vrstvy coniacu až spodního oligocénu, poznamenané absencí menilitového souvrství, jsou srovnatelné s čejčsko-zaječskou jednotkou. Podobně jako v čejčsko-zaječské jednotce přítomnost hrubých organodetritických a siliciklastických pískovců a sesuvných slepenců naznačuje, že pánev zdounecké jednotky sousedila se slezským hřbetem, která ji zásobovala hrubými klastiky.

Pozn.: detailně se zdouneckou jednotkou zabýval zejména Chmelík (1971), který na základě stratigrafie rozdělil vrstvy na spodní a svrchní oddíl. Tato jednotka dosud postrádá formální litostratigrafické členění. Dříve byla Budayem označována též jako těšnovický vývoj.

Geologický vývoj zdounecké jednotky

Spodní oddíl zdounecké jednotky

Vrstevní sled spodního oddílu zahrnuje křídové vrstvy v rozsahu spodní křída berriaspriabon. Spodnokřídové horniny jsou reprezentovány převážně pískovci a slepenci, jejichž větší výchozy na Zdounecku byly již víceméně odtěženy. Výše jsou zastoupeny šedé slínovce jílovce.  Dále následují pestré jílovce s ložisky organodetritických pískovců, ve kterých ve kterých se nacházejí aptské a albické foraminifery. Sedimenty cenomanu jsou tvořeny zelenošedými a zelenými vápnitými jíly a jílovci s foraminiferami a radioláriemi bez zřetelné vrstevnatosti. Nejvyšší patro spodního oddílu zaujímají silně zvrásněné šedé, zelené a červené vápnité jílyjílovce s vložkami organodetritických pískovců zasahujících do spodního oligocénu.

Vrstvy nižšího sledu jsou silně deformovány, celková mocnost spodního oddílu je velmi malá a nepřesahuje 150 m.

Pozn.: Spodní oddíl zdounecké jednotky vystupuje na povrch v území mezi Roštínem, Zdounkami a Milovicemi v podobě lemů kolem vrstev svrchního oddílu.

Svrchní oddíl zdounecké jednotky

Na rozdíl od výrazně platformního vývoje spodního oddílu má svrchní oddíl zřetelný flyšoidní charakter. Vyznačuje se střídáním šedých až šedomodrých silně vápnitých turbiditických pískovců a jílovců a občasnými sesuvnými konglomeráty (slepence s valouny exotických hornin), které obsahují redeponované eocenní korály a ostnokožce (lokálně u Zdounek, Cvrčovic a Světlé). Pískovcové lavice dosahují většinou mocnosti do 50 cm, výjimečně až 8 metrů, jako např. v opuštěném lomu na okraji PP Kamenec u Divok. Maximální mocnost vrstev svrchního oddílu se pohybuje v rozmezí 500—600 m.

Pozn.: Zdounecký lom je klasickou lokalitou, kde historická těžba vápenců a slínovců odkryla sedimenty spodní křídyeocénu zdounecké jednotky. Spodní křída byla doložena na základě fauny belemnitů a aptychů již Uhligem (1903), Petrascheckem (1907) a Andrusovem (1933). Předběžné zhodnocení mikrofauny spodní křídy podávají Hanzlíková–Matějka (1961). Spodnokřídové sedimenty jsou nejlépe přístupné v zasuceném zářezu přímo v lomu. Jde o střídání tmavošedých, šedých a bělavých slínů a slínovců s polohou polymiktního konglomerátu obsahujícího úlomky zelených fylitů a redeponované belemnity. V malém svahovém odkopu u nejvýchodnějšího výběžku lomu jsou odkryty šedé slíny nejvyššího maastrichtu a rudohnědé slíny nižšího středního eocénu s bohatou mikrofaunou (Bubík et al., 1995). Šedé slíny obsahují mimo jiné i významný vůdčí druh Rzehakina epigona popsaný Rzehakem ze Zdounek v minulém století. Odkop reprezentuje v současnosti jediný výskyt tohoto druhu ve Zdounkách a je jeho neotypovou lokalitou (Bubík–Kaminski, 2000). Malý plošný výchoz je dále u cesty při S okraji lomu. Vycházejí zde šedé vápnité jílovce vyššího středního eocénu s vložkami organodetritického pískovce s drtí koralinních řas.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.