Bystrická jednotka

Bystrická jednotka je vnitřní jednotkou magurské skupiny příkrovů. Horniny bystrické jednotky se vyskytují v podloží Bílých Karpat a Vizovické vrchoviny.Na území moravských Karpat vbíhá ze Slovenska v úzkém pruhu (max. 6 km) mezi Střelnou a Nedašovem a pokračuje jihovýchodně od linie Valašské Klobouky — Slavičín k Záhorovicím, kde končí na nezdnickém zlomu. Další její pokračování v podloží Vídeňské pánve není doloženo.

Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)
Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)

Stavba bystrické jednotky

Bystrická jednotka tvoří relativně úzký pás mezi račanskou a bělokarpatskou jednotkou podél většiny oblouku Západních Karpat. Pouze v kysucké oblasti, kde bělokarpatská jednotka chybí, je bystrická jednotka v přímém kontaktu s pieninským bradlovým pásem. Vrstevní sled bystrické jednotky je na území moravských Karpat v důsledku tektonické redukce neúplný a skládá se z několika dílčích příkrovů, které zahrnují pouze soláňské, belovežské a bystrické souvrství. Nelze ovšem vyloučit, že některé starší sedimenty bystrické jednotky mohou být přítomné ve větší hloubce.

Výskyt flyšových sedimentů bystrické jednotky (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).
Výskyt flyšových sedimentů bystrické jednotky (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).

Ve stavbě dílčího bystrického příkrovu kontrastují úzká vztyčená antiklinální pásma postižená na SZ straně přesmyky s širokými pásmy synklinálními. Bystrická jednotka má prokázané sedimenty ve stratigrafickém rozsahu paleocén — svrchní eocén, pro které je charakteristický relativně vysoký obsah karbonátového tmelu.

Pozn.: Výrazný charakter bystrické jednotky poznal už Kodym (1923), který ji nazval bylnickým příkrovem.

Geologický vývoj bystrické jednotky

Bystrická jednotka má v paleocénu až nižším eocénu analogický vývoj s račanskou jednotkou (soláňské a belovežské souvrství). Rozdílné je nadložní bystrické souvrství, pro nějž se zde užívá také označení zlínské souvrství.

Soláňské souvrství

Nejstaršími sedimenty bystrické jednotky jsou hrubozrnné paleocenní arkózové pískovce soláňského souvrství (typu lukovských vrstev) vystupující v čele jednotky jižně od Valašských Klobouk. Vývoj je analogický soláňskému souvrství račanské jednotky. Mocnost souvrství dosahuje přibližně 400 m.

Belovežské souvrství

Belovežské souvrství (paleocén — střední eocén), ležící v nadloží hornin soláňského souvrství, je litologicky sblížené se spodními polohami tohoto souvrství v račanské jednotce. Belovežské souvrství představuje flyš v drobně rytmickém vývoji s výraznou převahou šedých, nazelenalých a naspodu i hnědočervených jílovců, zčásti vápnitých a jemně slídnatých. Pískovce ve vrstvách řádově několik decimetrů mocných jsou nazelenale modré a modrošedé, křemitovápnité a glaukonitické. Mocnost belovežského souvrství dosahuje více než 300 m.

Pozn.: v belovežském souvrství u Študlova se nacházejí úlomky a drobná tělesa jantaru. Celkově lze na základě geochemických analýz vyvodit, že jantar ze Študlova je geneticky spjatý s uhlím bohatým na pryskyřičné látky — resinitem, které se vyskytuje na této lokalitě ve stejném souvrství. Ve srovnání s jinými jantary, například baltským, byl študlovský jantar vystaven v geologické minulosti vyšším teplotám. Více o jantaru ze Študlova můžete nalézt zde.

 

Deska pískovce belovežského souvrství v úbočí Královce.
Deska pískovce belovežského souvrství v úbočí Královce.
Pozn.: Horniny belovežského souvrství bystrické jednotky jsou dobře odkryty ve svahu podél hřiště ve Študlově a vystupují také u Pitína. Typovou geologickou lokalitou pro belovežské souvrství je lom v Bohuslavicích (1 450 m VJV od železniční stanice Bohuslavice). Jsou zde odkryty světle šedé, světle hnědě zvětrávající pískovce, středně až hrubě zrnité s příměsí kaolinitizovaných živců. Pískovce balvanitě zaobleně ovětrávají a mají nedokonale naznačenou vrstevnatost. V pískovcových sekvencích byly zjištěny vložky nevápnitých zelenošedých a rudohnědých jílovců.

Bystrické souvrství

Nejvyšší členem bystrické jednotky je bystrické souvrství (střední — svrchní eocén). Je srovnatelné se vsetínskými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky. Je reprezentováno turbiditními sledy vápnitých jílovců, slínovců a podřízených pískovců s dírkonošci (Nummulites). Mocnost bystrického souvrství může dosahovat až 1 600 m. V některé literatuře bývá označováno rovněž jako zlínské souvrství, někdy také jako bystrické vrstvy.

Bystrické souvrství se vyznačuje vysokou vápnitostí pískovců a jílovců a jednotnou facií. Pro bystrické vrstvy jsou typické zelenošedé až šedé glaukonitické pískovce, jejichž lavice postupně přecházejí přibýváním jemnější frakce až do hnědošedých, vápnitých, masivních, střepovitých jílovců. Uvnitř flyšových rytmů se vyskytují polohy vápenců. Hrubé flyšové turbiditní rytmy jsou tvořeny sukcesí glaukonitický pískovec > písčitý vápenec > silně vápnitý jílovec až slínovec (lacký typ) > jílovec. Mocnost jednotlivých rytmů dosahuje většinou několik metrů. Polohy lackých slínovců mohou být až 10 m mocné. 

Pozn.: dokonalé odkryvy bystrického souvrství jsou v Brumově, Návojné aj.

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.