Bělokarpatská jednotka

Bělokarpatská jednotka je vnitřní jednotkou magurské skupiny příkrovů. Na území moravských Karpat je rozšířena v Bílých Karpatech a pod neogénem v sev. části Vídeňské pánve. Bělokarpatská jednotka leží již. od bystrické jednotky. Na území moravských Karpat vbíhá u Nedašova a pokračuje již. od linie Brumov – Bylnice – Štítná nad Vláří – Krhov – Komňa – Nezdenice – Uherský Brod – Dolní Němčí – Ostrožská Lhota – Hroznová Lhota – Strážnice – Sudoměřice, odkud se vrací zpátky na Slovensko.

Stavba bělokarpatské jednotky

Stratigraficky je bělokarpatská jednotka tvořena sedimenty cenomanu až střed. eocénu, které oproti sedimentům račanské nebo bystrické jednotky vykazují velkou litofaciální individualizaci. Její sedimenty jsou intenzívně zvrásněny.

Stavba bělokarpatské jednotky je ve srovnání s račanskoubystrickou jednotkou složitější. Bělokarpatský příkrov je na S nasunut na bystrickou jednotku, na JZ na račanskou jednotku. Nasunutí je ploché. Oproti příkrovům račanskému a bystrickému má stavbu volných kerných struktur s málo výraznou pásemnou stavbou.

Antiklinální pásma kaumberského souvrství (dříve gbelských vrstev) často lemují ploché synklinální kry javorinského, svodnického a nivnického souvrství. Antiklinální struktury jsou dobře indikovány rudými jílovci spod. paleogénu, synklinální struktury výchozy pískovců svrch. >paleogénu. Vrstevnatost ani osy velkých vrás nemají jednotný směr. Větší množství různých směrů se odráží i ve zvýšeném drobně tektonickém porušení hornin.

Geologický vývoj bělokarpatské jednotky

Hlucké souvrství

V bělokarpatské jednotce reprezentuje spodní křídu hlucké souvrství (barem–apt). Ve spod. části převládají tmavé vápnité jílovce, ve vyšší části se střídají vápence a slíny (karbonátový flyš). Mocnost souvrství je kolem 120 m. Sedimenty mají ráz hemipelagitů, pelagitůkalciturbiditů. Sedimentovaly v hypoxickém prostředí. Hlucké souvrství lze časově srovnávat s horninami veřovických vrstevlhoteckého souvrství slezské jednotky.

Geologická lokalita Hluk
Lokalita se nachází asi 1 km JZ od tvrze v Hluku. Tvoří ji asi 30 m dlouhý a 3 m vysoký profil odkrytý v zářezu silnice vedoucí ze Z okraje obce na J směrem k Boršickému potoku. Jde o jediný zachovalý povrchový výchoz a současně chráněnou typovou lokalitu hornin hluckého souvrství. V profilu jsou částečně odkryty světle šedé, jemnozrnné, vrstevnaté vápence tvořící desky až lavice o mocnosti až 45 cm. Doprovázejí je béžové, okrové slíny a tmavě šedé, vápnité, střípkovité jílovce.

Kaumberské souvrství (gbelské vrstvy)

V nadloží hluckého souvrství sedimentace pokračuje sledem kaumberského souvrství, které bývá také označováno jako gbelské vrstvy (cenoman – svrch. senon). Typické jsou pro něj šedé, zelenošedé, zelené a rudohnědé nevápenité jílovce a ojedinělé slabé vložky pískovců. Sedimenty jsou rázu hemipelagitůturbiditů.

Flyšová sedimentace v nadloží kaumberského souvrství vykazuje velkou faciální proměnlivost, která dovoluje vyčlenit vývoje:

Hlucký vývoj

Jako hluckou facii (vývoj) označujeme stratigrafický sled tvořený hluckým, kaumberským, svodnickým, nivnickým a kuželovským souvrstvím (barem–eocén) rozšířeným v čelní a centrální části bělokarpatského příkrovu (jednotky).

Pro hlucký vývoj jsou charakteristické spodně eocenní vrstvy, které ve vlárském vývoji bělokarpatské jednotky chybějí. Oproti vlárskému vývoji se vyznačuje větším zastoupením jílovců, které určují mírnou morfologickou modelaci krajiny. Hlucký vývoj je rozšířen JZ od nezdenického zlomu až po JZ okraj Bílých Karpat.

Sedimenty svrchní křídy

Svrchní křídě náleží púchovské slíny a antonínecké souvrství, které charakterizuje flyšové střídání šedých vápnitých jílovců, pískovců a písčitých vápenců.

Púchovské slíny

Púchovské slíny (campan–maastricht) představují pestře zbarvené, hlavně červené slíny a slínovce, vzácně šedě skvrnité nebo páskované pelagické slíny o mocnosti několika desítek metrů.

Pozn.: Jediný povrchový výchoz púchovských slínů se vyskytuje JZ od obce Hluk v neregulovaném korytě říčky Okluky.
Antonínecké souvrství

Antonínecké souvrství (campanmaastricht) představují flyšové turbiditní rytmy do 3 m mocné. Na bázi jsou tvořeny písčito–prachovitými a detritickými vápenci s četnými křemennými zrny, výše hnědavě šedými, silně vápnitými jílovci až slínovci a světle okrovými slíny. Antonínecké souvrství tvoří tektonické šupiny při čele bělokarpatské jednotky.

Geologická lokalita Blatnice — Střečkův kopec
Asi 1,5 km SV od Blatnice, bezprostředně na vrcholu kóty Střečkův kopec (360 m) a 800 m VJV od kostela Sv. Antonínek se nachází malý jámový lůmek o obvodu 30 m a hloubce maximálně 4 m sloužící v minulosti k příležitostné těžbě kameniva. V lomu, který je součástí bělokarpatské jednotky magurského flyše, jsou zachyceny svrchnokřídové sedimenty antoníneckého souvrství. Flyšový charakter antoníneckého souvrství a jeho pelitické horniny je možné také pozorovat na jediném nevelkém zářezu terasy (opuštěné terasové ovocné sady) J od vrcholu návrší Staré Hory (265 m) u Sudoměřic.

Svodnické souvrství

V nadloží svrchnokřídových vrstev je vyvinuto svodnické souvrství (maastricht–paleocén). Představuje typický drobně až středně rytmický flyš s dominantními šedými vápnitými jílovci a vápnitými drobovými laminovanými pískovci. Celková mocnost souvrství činí kolem 500 m. Svodnické souvrství hluckého vývoje je analogické se svodnickým souvrstvím vlárského vývoje.

V rámci svodnického souvrství jsou vymezeny okrajová (distální) filipovská litofacie a centrální (proximální) suchovská litofacie. Pro suchovskou litofacii jsou typické pískovcové polohy charakteru debris flow.

Svodnické souvrství a kaumberské souvrství vedle sebe existovaly již v průběhu senonu a dosud není zřejmé, zda se laterálně zastupují, nebo patří individuálním, tektonicky sblíženým jednotkám. Jejich styk je vždy tektonický. Červené jílovce kaumberského souvrství sedimentovaly na abysální plošině, zatímco uloženiny svodnického souvrství jsou součástí turbiditních vějířů uložených na kontinentálním úpatí.

Pozn.: Svodnické souvrství je dokonale odkryto ve Filipovském údolí a u Nové Lhoty.

Horní vrstvy svodnického souvrství se místy laterálně zastupují s pestrými vrstvami. Jedná se o drobně rytmický flyš s výraznou převahou červenavých a zelenavých vápnitých jílovců o mocnosti kolem 150 m.

Nivnické souvrství

Sedimentace nivnického souvrství proběhla v období paleocénu — spod. eocénu. Jsou pro něj charakteristické šedé, okrové a zelenošedé vápnité jílovce, které se střídají s lavicemi vápnitých pískovců ve vývoji drobně až středně rytmického flyše. Slepence chybějí.

Nivnické souvrství se dále vyznačuje častou barevnou proměnlivostí jílovců. Jsou přítomny bělošedé, hnědošedé, zelenošedé, žlutošedé a z ostatních litostratigrafických jednotek bělokarpatského flyše neznámé okrově zbarvené jílovce. Mocnost souvrství je přibližně 800 m.

Vedle pískovcových vrstev s turbiditními texturami jsou v nivnickém souvrství přítomny jednotlivé lavice suťotoků mocné několik metrů, které jsou tvořeny nevytříděným materiálem o proměnlivé zrnitosti a obsahují litoklasty z okolních sedimentů. Suťotoky nevznikaly sedimentací z turbiditních proudů, jejich vznik je spojován s řícením zvodnělého úlomkovitého materiálu z oblastí šelfu do větších hloubek (tzv. vějíře). Tyto hrubší polohy jsou obklopeny turbiditními sedimenty s převahou jílovců.

Pozn.: dokonale je nivnické souvrství odkryto nad potokem v Loučce. V S. stěně opuštěného lomu Nivnice-střelnice je zastižen profil nivnického souvrství hluckého vývoje. Zachovaná mocnost je dnes asi 350 cm. Jsou zde přítomny drobně rytmické flyšové vrstvy s převahou prachovců a vápnitých jílovců. V Z. stěně vystupují tři pískovcové lavice, nejmocnější lavice šedého pískovce má mocnost 160 cm. Šedý pískovec je středně zrnitý, prachovitý, gradační, ve vyšší části s miskovitými texturami.

Kuželovské souvrství

Kuželovské souvrství (spod. eocén) má absolutní převahu různě zvětraných a pestře zvětrávajících světle šedých a namodralých slabě vápnitých jílovců a šedých prachovců nad vzácnými jemnozrnnými vápnitými pískovci. Typické pro ně jsou slabé vložky červenavě zvětrávajících pelokarbonátů. Kuželovské souvrství představuje spodní části tokového režimu turbiditních vějířů. Mocnost souvrství je 250 m.

Pozn.: dokonale je souvrství odkryto v hliníku cihelny v Javorníku.
Pestré vrstvy

Nad kuželovským souvrstvím se místy uchovaly v malých mocnostech pestré vrstvy (spod. až střed. eocén). Představují drobně rytmický flyš s naprostou převahou pelitů. Místy se laterálně zastupují s vyšší částí svodnického souvrství.

Vlárský vývoj

Vlárský vývoj má na rozdíl od hluckého větší zastoupení psamitů a tvoří samostatný subpříkrov v týlové části bělokarpatské jednotky. Buduje horskou část Bílých Karpat. Vlárský vývoj lze sledovat záp. od údolí Bílé Vody až do jih.–vých. okolí Velké Javořiny (970 m).

Javorinské souvrství

V paleogenním sledu vlárského vývoje je vyvinuta nejstarší svrch. část javorinského souvrství (svrch. senon – paleocén).

Javorinské souvrství se vyvíjí pozvolna ze svrch. křídového kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) a představuje drobně a středně rytmický flyš s převahou křemitovápnitých pískovců nad šedými a zelenošedými prachovými jílovci (poměr 4:1) a jen ojedinělými vložkami vápenců.

Javorinské souvrství pod pramenem Veličky na Velké Javořině (970 m). Typické střídání pískovcových a jílovcových rytmů.
Javorinské souvrství ve výchozu pod pramenem Veličky na Velké Javořině (970 m). Typické střídání pískovcových a jílovcových rytmů. Foceno v zatáčce „U zabitého žida“.

Svodnické souvrství

V nadloží javorinského souvrství leží svodnické souvrství, které je litologicky shodné se stejnojmenným souvrstvím v hluckém vývoji (paleocén – spodn. eocén). Jeho mocnost je okolo 600 m. Sedimenty svodnického souvrství představují typický středně rytmický flyš, ve kterém se střídají šedé jílovce a modrošedé pískovce s konvoluntním zvrstvením.

Pozn.: v opuštěném lomu ve Svatém Štěpánu vystupují ve spod. části lomu v délce několika desítek metrů flyšové vrstvy svodnického souvrství vlárského vývoje. Jedná se o hrubé, gradačně zvrstvené až homogenní lavice pískovců, které se nepravidelně střídají s tence vrstevnatými laminovanými a čeřinovitými pískovci a většinou vápnitými jílovci s střepinovitým rozpadem. Dále jsou přítomny pevné, modrošedé tříštivé slínovce.
V opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje.
V opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje.
Pozn.: v opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje. V turbiditních rytmech zcela převládají zčerstva modrošedé, hnědošedě navětrávající, středně až jemně zrnité, vápnité drobové pískovce (mocnost 0.03 – 2.2 m). Převládá gradační a homogení zvrstvení  nad paralelním a čeřinovitým zvrstvením. Ve vrstevních spárách se nacházejí hnědošedé, vápnité, střepinovité jílovce s prachovou příměsí.

Ve střed. miocénu centrální část vídeňské pánve poklesla a byla zaplavena spodnobadenským mořem. Bílé Karpaty nabyly koncem miocénu ráz zarovnané pahorkatiny, která byla v pliocénu rozlámána vertikálními pohyby, jež pravděpodobně doznívaly i v pleistocénu. Tyto pohyby, doprovázené výzdvihy a poklesy jednotlivých ker, daly vzniknout intermontánním depresím. Hlavní zlomy, např. hluckýnezdenický zvýrazňují příčnou segmentaci, která se projevuje axiálními elevacemi a depresemi. Mnohé z nich doprovázejí výrony CO2 a NH4.

Neovulkanické horniny magurské skupiny příkrovů

Po dosednutí flyšových příkrovů během spod. badenu proběhla intruze neovulkanitů v území V od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem, který je nejvýznamnější místní tektonickou linií.

Více se o neovulkanitech v bělokarpatské jednotce dozvíte zde.

Související obrázky:

Napsat komentář