Bělokarpatská jednotka

Bělokarpatská jednotka je (nejvíce) vnitřní jednotkou magurské skupiny příkrovů. Z hlediska geologického vymezení tvoří jeden ze segmentů šířeji pojaté jednotky Bílé Karpaty – Krynica (krynická jednotka se nachází na Slovensku v oblasti Oravské Magury). Na území moravských Karpat je rozšířena v Bílých Karpatech a pod neogénem v severní části Vídeňské pánve. Bělokarpatská jednotka je vklíněna mezi račanskoubystrickou jednotku na severu a Pieninské bradlové pásmo na jihu.

Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)
Povrchová geologická mapa Západních Karpat a jejich předpolí (západoevropská platforma) v severovýchodním Rakousku, na Moravě a v západním Polsku (zdroj: PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006)
Pozn.: Bělokarpatská jednotka vbíhá na území moravských Karpat u Nedašova a pokračuje jižně od linie Brumov – Bylnice –  Nezdenice – Uherský Brod – Dolní Němčí – Ostrožské Lhota – Sudoměřice,  odkud se vrací zpátky na Slovensko.

Stavba bělokarpatské jednotky

Stratigraficky je bělokarpatská jednotka tvořena sedimenty barremu až středního eocénu, které oproti sedimentům račanské nebo bystrické jednotky vykazují velkou litofaciální individualizaci. Její sedimenty jsou intenzívně zvrásněny. Bělokarpatská jednotka je vzhledem ke své značné litofaciální proměnlivosti rozdělena na:

Výskyt flyšových sedimentů bělokarpatské jednotky. Barevně jsou vyznačeny dílčí podjednotky: vlárský vývoj fialově, hlucký vývoj oranžově (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).
Výskyt flyšových sedimentů bělokarpatské jednotky. Barevně jsou vyznačeny dílčí podjednotky: vlárský vývoj fialově, hlucký vývoj oranžově (zobrazeno bez neogenních a kvarterních pokryvných útvarů).

Stavba bělokarpatské jednotky je ve srovnání s račanskoubystrickou jednotkou složitější. Bělokarpatský příkrov je na S nasunut na bystrickou jednotku, na JZ na račanskou jednotku. Nasunutí je ploché. Oproti příkrovům račanskému a bystrickému má stavbu volných kerných struktur s málo výraznou pásemnou stavbou.

Antiklinální pásma kaumberského souvrství často lemují ploché synklinální kry javorinského, svodnického a nivnického souvrství. Antiklinální struktury jsou dobře indikovány rudými jílovci spodního paleogénu, synklinální struktury výchozy pískovců svrchního paleogénu. Vrstevnatost ani osy velkých vrás nemají jednotný směr. Větší množství různých směrů se odráží i ve zvýšeném drobně tektonickém porušení hornin.

Geologický vývoj bělokarpatské jednotky

Hlucký vývoj

Jako hluckou facii (vývoj) označujeme stratigrafický sled tvořený hluckým, kaumberským, svodnickým, nivnickým a kuželovským souvrstvím (barremeocén) rozšířeným v čelní a centrální části bělokarpatského příkrovu (jednotky).

Pro hlucký vývoj jsou charakteristické spodně eocenní vrstvy, které ve vlárském vývoji bělokarpatské jednotky chybějí. Oproti vlárskému vývoji se vyznačuje větším zastoupením jílovců, které určují mírnou morfologickou modelaci krajiny. Hlucký vývoj je typicky rozšířen JZ od nezdenického zlomu až po JZ okraj Bílých Karpat.

Stratigrafický rozsah hluckého vývoje bělokarpatské jednotky tvoří:

Hlucké souvrství

V bělokarpatské jednotce reprezentuje spodní křídu hlucké souvrství (barremalb). Ve spodní části převládají tmavé vápnité jílovce, ve vyšší části se střídají vápenceslíny (karbonátový flyš). Mocnost souvrství je kolem 120 m. Sedimenty mají ráz hemipelagitů, pelagitůkalciturbiditů (hlubinné turbiditické vápence). Sedimentovaly v hypoxickém prostředí (omezený přístup kyslíku). Litologicky i biostratigraficky lze hlucké souvrství korelovat s členem WolfpassingBartberg zóny Nord (a jejich stratigrafickými ekvivalenty v zóně Schottenhof ve Wienerwaldu (Vídeňský les) v Rakousku.

Geologická lokalita Hluk
Lokalita se nachází asi 1 km JZ od tvrze v Hluku. Tvoří ji asi 30 m dlouhý a 3 m vysoký profil odkrytý v zářezu silnice vedoucí ze Z okraje obce na J směrem k Boršickému potoku. Jde o jediný zachovalý povrchový výchoz a současně chráněnou typovou lokalitu hornin hluckého souvrství. V profilu jsou částečně odkryty světle šedé, jemnozrnné, vrstevnaté vápence tvořící desky až lavice o mocnosti až 45 cm. Doprovázejí je béžové, okrové slíny a tmavě šedé, vápnité, střípkovité jílovce.

Kaumberské souvrství (gbelské vrstvy)

V nadloží hluckého souvrství sedimentace pokračuje sledem kaumberského souvrství, které bývá také označováno jako gbelské vrstvy (cenomanmaastricht). Typické jsou pro něj šedé, zelenošedé, zelené a rudohnědé nevápenité jílovce a ojedinělé slabé vložky jemnozrnných laminovaných pískovců. Sedimenty jsou rázu hemipelagitůturbiditů. Obsahují bohatou faunu aglutinovaných dírkonošců (foraminifera). Celková mocnost kaumberského souvrství může dosahovat až 150 m.

Sedimenty horní části kaumberského souvrství se místy laterálně zastupují s tzv. pestrými vrstvami.

Púchovské slíny

Svrchní křídě náleží púchovské slínyantonínecké souvrství, které charakterizuje flyšové střídání šedých vápnitých jílovců, pískovců a písčitých vápenců. Púchovské slíny (campanmaastricht) představují pestře zbarvené, hlavně červené slínyslínovce, vzácně šedě skvrnité nebo páskované pelagické slíny o mocnosti několika desítek metrů.

Jejich litologie a biofacie se zdají být totožné s púchovskými slínovci Pieninského bradlového pásma a některými sedimenty Hauptklippen zóny Vídeňského lesa (Wienerwald) v Rakousku. Depoziční a strukturní příslušnost púchovských slínů k bělokarpatské jednotce tak zůstává nejistá. Tyto vrstvy lze interpretovat jako součást pieninského bradlového pásma nebo jako rozšíření Hauptklippen zóny, které je tektonicky začleněné do flyšové bělokarpatské jednotky nebo dokonce jako rozšíření bradlových depozičních facií do magurské oblasti.

Pozn.: Jediný povrchový výchoz púchovských slínů se vyskytuje JZ od obce Hluk v neregulovaném korytě říčky Okluky.

Antonínecké souvrství

Stejně sporná je strukturní poloha antonínského souvrství. Antonínecké souvrství (campanmaastricht) představují flyšové turbiditní rytmy do 3 m mocné. Na bázi jsou tvořeny písčitoprachovitými a detritickými suťovými vápenci s četnými křemennými zrny, výše hnědavě šedými, silně vápnitými jílovcislínovci a světle okrovými slíny. Jeho známá tloušťka je jen několik desítek metrů.

Antonínecké souvrství tvoří tektonické šupiny při čele bělokarpatské jednotky. Litostratigraficky vykazuje mnoho podobností se sněžnickým souvrstvím pieninského bradlového pásma. Některými autory je považováno za tektonický úlomek pieninského bradlového pásma, začleněný do flyšové bělokarpatské jednotky.

Geologická lokalita Blatnice — Střečkův kopec
Asi 1,5 km SV od Blatnice, bezprostředně na vrcholu kóty Střečkův kopec (360 m) a 800 m VJV od kostela Sv. Antonínek se nachází malý jámový lůmek o obvodu 30 m a hloubce maximálně 4 m sloužící v minulosti k příležitostné těžbě kameniva. V lomu, který je součástí bělokarpatské jednotky magurského flyše, jsou zachyceny svrchnokřídové sedimenty antoníneckého souvrství. Flyšový charakter antoníneckého souvrství a jeho pelitické horniny je možné také pozorovat na jediném nevelkém zářezu terasy (opuštěné terasové ovocné sady) J od vrcholu návrší Staré Hory (265 m) u Sudoměřic.

Svodnické souvrství

V nadloží svrchnokřídových vrstev je vyvinuto svodnické souvrství (maastrichtpaleocén). Představuje typický drobně až středně rytmický flyš s dominantními šedými vápnitými jílovci a podřízenými laminovanými vápnitými drobovými pískovci, uloženými zřejmě v distálním prostředí turbiditických podmořských vějířů. Celková mocnost souvrství dosahuje až 1000 m. V horní části souvrství se vyskytují silnější vrstvy pískovců s názvem Bzovské pískovce.

Svodnické souvrství hluckého vývoje je analogické se svodnickým souvrstvím vlárského vývoje a vykazuje vysokou míru podobnosti s laabským souvrstvím Vídeňského lesa (Wienerwald) v Rakousku. V rámci svodnického souvrství jsou vymezeny okrajová  filipovská litofacie a centrální suchovská litofacie. Pro suchovskou litofacii jsou typické pískovcové polohy charakteru debris flow.

Pozn.: Svodnické souvrství a kaumberské souvrství vedle sebe existovaly již v průběhu senonu a dosud není zřejmé, zda se laterálně zastupují, nebo patří individuálním, tektonicky sblíženým jednotkám. Jejich styk je vždy tektonický. Červené jílovce kaumberského souvrství sedimentovaly na abysální plošině, zatímco uloženiny svodnického souvrství jsou součástí turbiditních vějířů uložených na kontinentálním úpatí.
Pozn.: Svodnické souvrství je dokonale odkryto ve Filipovském údolí a u Nové Lhoty.

Nivnické souvrství

Sedimentace nivnického souvrství proběhla v období svrchní paleocén — spodní eocén. Jsou pro něj charakteristické hnědošedé, okrové a zelenošedé vápnité jílovce, které se střídají s tenkými lavicemi podřízených vápnitých pískovců ve vývoji drobně až středně rytmického flyše. Zřídka se vyskytují sedimenty typu debris flows (suťotoky). Nivnické souvrství se dále vyznačuje častou barevnou proměnlivostí jílovců. Jsou přítomny bělošedé, hnědošedé, zelenošedé, žlutošedé a z ostatních litostratigrafických jednotek bělokarpatského flyše neznámé okrově zbarvené jílovce. Mocnost souvrství je přibližně 600 m.

Vedle pískovcových vrstev s turbiditními texturami jsou v nivnickém souvrství přítomny jednotlivé lavice suťotoků mocné několik metrů, které jsou tvořeny nevytříděným materiálem o proměnlivé zrnitosti a obsahují litoklasty. Suťotoky nevznikaly sedimentací z turbiditních proudů, jejich vznik je spojován s řícením zvodnělého úlomkovitého materiálu z oblastí šelfu do větších hloubek (debris flows). Tyto hrubší polohy jsou obklopeny turbiditními sedimenty s převahou jílovců.

Pozn.: dokonale je nivnické souvrství odkryto nad potokem v Loučce. V S. stěně opuštěného lomu Nivnice-střelnice je zastižen profil nivnického souvrství hluckého vývoje. Zachovaná mocnost je dnes asi 350 cm. Jsou zde přítomny drobně rytmické flyšové vrstvy s převahou prachovců a vápnitých jílovců. V Z. stěně vystupují tři pískovcové lavice, nejmocnější lavice šedého pískovce má mocnost 160 cm. Šedý pískovec je středně zrnitý, prachovitý, gradační, ve vyšší části s miskovitými texturami.

Kuželovské souvrství

Kuželovské souvrství (svrchní paleocén — spodní eocén) se vyznačuje absolutní převahou pestře zvětrávajících světle šedých, nazelenalých a načervenalých vápnitých jílovců a šedých prachovců nad ojedinělými tence vrstevnatými  jemnozrnnými vápnitými pískovci. Diagnostické pro ně jsou slabé vložky červenavě zvětrávajících pelosideritů. Mocnost souvrství je 250 m. Kuželovské souvrství představuje spodní části tokového režimu turbiditních vějířů.

Pozn.: dokonale je souvrství odkryto v hliníku cihelny v Javorníku.
Pestré vrstvy

Nad kuželovským souvrstvím se místy uchovaly v malých mocnostech tzv. pestré vrstvy (spodní až střední eocén). Představují drobně rytmický flyš s naprostou převahou pelitů. Pestré vrstvy se vyskytují jako úzké pásy v některých výchozech a vrtech. Místy se laterálně zastupují s vyšší částí kaumberského souvrství.

Litologicky a stratigraficky se podobají belovežskému souvrství račanskébystrické jednotky nebo pestrým jílovcům prockého souvrství v kopanickém vývoji pieninského bradlového pásma.

Vlárský vývoj

Vlárský vývoj tvoří samostatný dílčí příkrov v týlové části bělokarpatské jednotky. Na rozdíl od hluckého má větší zastoupení psamitů. Buduje horskou část Bílých Karpat. Vlárský vývoj lze sledovat západně od údolí Bílé Vody až do JV okolí Velké Javořiny (970 m). Známý stratigrafický rozsah vlárského vývoje bělokarpatské jednotky je omezen na:

Kaumberské souvrství

Kaumberské souvrství ve vlárském vývoji se neliší od svého ekvivalentu v hluckém vývoji. Potfaj (1993) nazval horní část souvrství, tvořenou střídáním tence zvrstvených pískovců a pestrých jílovců jako Ondrašovecké vrstvy.

Javorinské souvrství

Javorinské souvrství (campanpaleocén) se vyvíjí pozvolna ze svrchně křídového kaumberského souvrství a představuje drobně a středně rytmický flyš s převahou křemitovápnitých pískovců nad šedými a zelenošedými prachovýtými jílovci (poměr 4:1) a jen ojedinělými vložkami vápenců. Pískovce se vyznačují vysokým podílem karbonátových, převážně dolomitických sutí, pocházejících zřejmě z Pieninského bradlového pásmapříkrovů vnitřních Karpat.

Javorinské souvrství pod pramenem Veličky na Velké Javořině (970 m). Typické střídání pískovcových a jílovcových rytmů.
Javorinské souvrství ve výchozu pod pramenem Veličky na Velké Javořině (970 m). Typické střídání pískovcových a jílovcových rytmů. Foceno v zatáčce “U zabitého žida”.

Javorinské souvrství, uložené zřejmě v proximální části podmořského vějířového systému, nemá v distálnější hlucké facii současný litologický ekvivalent.

Svodnické souvrství

V nadloží javorinského souvrství leží svodnické souvrství, které je litologicky shodné se stejnojmenným souvrstvím v hluckém vývoji (maastricht paleocén). Jeho mocnost je asi 1200 m. Sedimenty svodnického souvrství představují typický středně rytmický flyš, ve kterém se střídají šedé jílovce a modrošedé pískovce s konvoluntním zvrstvením.

Pozn.: v opuštěném lomu ve Svatém Štěpánu vystupují ve spod. části lomu v délce několika desítek metrů flyšové vrstvy svodnického souvrství vlárského vývoje. Jedná se o hrubé, gradačně zvrstvené až homogenní lavice pískovců, které se nepravidelně střídají s tence vrstevnatými laminovanými a čeřinovitými pískovci a většinou vápnitými jílovci s střepinovitým rozpadem. Dále jsou přítomny pevné, modrošedé tříštivé slínovce.
V opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje.
V opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje.
Pozn.: v opuštěném lomu Rasová vystupují vrstvy pískovcové litofacie svodnického souvrství vlárského vývoje. V turbiditních rytmech zcela převládají zčerstva modrošedé, hnědošedě navětrávající, středně až jemně zrnité, vápnité drobové pískovce (mocnost 0,03–2,2 m). Převládá gradační a homogenní zvrstvení  nad paralelním a čeřinovitým zvrstvením. Ve vrstevních spárách se nacházejí hnědošedé, vápnité, střepinovité jílovce s prachovou příměsí.

Chabovské souvrství

Nejmladší stratigrafickou jednotkou vlárského vývoje je chabovské souvrství (paleocén — spodní eocén). Představuje jej středně až hrubě rytmických flyš s převahou hrubozrnných pískovců se slepenci a karbonátovými klasty, které se střídají s podřízenými tenkými vrstvami jílovců. Podobně jako javořinské souvrství bylo i chabovské souvrství pravděpodobně uloženo v proximální části podmořského turbiditického vějířového systému. Dochovaná část chabovského souvrství dosahuje asi 150 m.

Vývoj v neogénu

Ve středním miocénu centrální část vídeňské pánve poklesla a byla zaplavena spodnobadenským mořem. Bílé Karpaty nabyly koncem miocénu ráz zarovnané pahorkatiny, která byla v pliocénu rozlámána vertikálními pohyby, jež pravděpodobně doznívaly i v pleistocénu. Tyto pohyby, doprovázené výzdvihy a poklesy jednotlivých ker, daly vzniknout intermontánním depresím. Hlavní zlomy, např. hluckýnezdenický zvýrazňují příčnou segmentaci, která se projevuje axiálními elevacemi a depresemi. Mnohé z nich doprovázejí výrony CO2 a NH4.

Neovulkanické horniny magurské skupiny příkrovů

Po dosednutí flyšových příkrovů během spodního badenu proběhla intruze neovulkanitů v území východně od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem, který je nejvýznamnější tektonickou linií v oblasti.

Více se o neovulkanitech v bělokarpatské jednotce dozvíte zde.

Zdroje:

CHLUPÁČ, Ivo, Rostislav BRZOBOHATÝ, Jiří KOVANDA a Zdeněk STRÁNÍK. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F.J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.