Po dosednutí flyšových příkrovů magurské skupiny příkrovů během spod. badenu proběhla intruze neovulkanitů v území V od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem, který je nejvýznamnější místní tektonickou linií.
Tělesa neovulkanických hornin tvoří pruh přibližného směru SV–JZ od Bánova přes Komňu k Bojkovicím. Nachází se po obou stranách nezdenického zlomu v bělokarpatské a částečně i bystrické jednotce. Některá tělesa procházejí napříč touto poruchou. Horniny jsou považovány za subvulkanické, tufový ani tufitický materiál nebyl zatím nalezen.
Vznik intruzí v okolí Bojkovic je lokální a lze jej spíše předpokládat během transtenzního režimu, kdy na nerovném a patrně velmi hluboce založeném nezdenickém zlomu došlo k otevření lokálních přívodních cest – zlomy v kombinaci s mezivrstevními odlepeními ve flyšových horninách, kterou intrudovaly trachyandezity.
Tělesa mají charakter ložních nebo pravých žil, největší těleso představuje pruh dlouhý 1500 m a široký do 200 m, J od Nezdenic. Erozí obnažená tělesa mohou dnes tvořit výrazné morfologické elevace (vrch Valy a Bučník).
Pozn.: Radiometrické stáří horniny v Horním Srní bylo Kantorem et al. (1984) stanoveno jako sarmatské (11,8 Ma). Přichystal et al. (1998) stanovil K/Ar metodou na vzorku trachyandezitu z Nezdenic stáří, které odpovídá střed. až svrch. badenu (hodnoty 13,5 a 14,8 Ma).
Krystek (1955) vyčlenil v rámci neovulkanitů Uherskobrodska šest horninových typů:
- olivín-pyroxenický alkalický bazalt (dolerit),
- pyroxen-olivínický alkalický bazalt,
- augitický alkalický bazalt
- leukokratní pyroxen-amfibolický trachyandezit,
- leukokratní amfibolický trachyandezit,
- leukokratní biotitický trachyandezit
Sukcesně starší jsou horniny bazaltového typu.
Adamová et al. (1995) definovala v téže oblasti tři skupiny hornin:
- trachybazalty až bazaltické trachyandezity
- leukokratní trachyandezity (propylitizované)
- doleritický olivinický bazalt.
Pozn.: Lom Bučník byl založen v roce 1951 a byly zde těženy jak flyšové horniny, tak dvě subhorizontální ložní žíly andezitu, resp. trachyandezitu o mocnosti kolem 20 m. Zastoupeny jsou převážně horniny typu trachyandezitu, které obsahují četné polohy kausticky přeměněných jílových břidlic — porcelanitů.
Andezitové horniny jsou zde ve dvojím vývoji – první typ obsahuje vyrostlice plagioklasů a tmavých minerálů, druhý typ je světlejší, bez vyrostlic tmavých minerálů. Podle Přichystala (1974) jsou obě horniny stejné, pouze v jiném stupni hydrotermálních přeměn. Nejběžnější hydrotermální přeměnou je propylitizace, při které jsou nahrazovány tmavé minerály karbonátem. Častá je i impregnace pyritem a prokřemenění.
Související obrázky:
Čeština
العربية
简体中文
English
Français
Deutsch
हिन्दी
Magyar
Italiano
فارسی
Polski
Português
ਪੰਜਾਬੀ
Română
Русский
Српски језик
سنڌي
Español
Українська
trachybazalt
– to je hypoteticky nezmyselný názov
trachyt – hlbinný ekvivalent syenit (totálne kyslá hornina)
ryolit – hlbinný ekvivalent granit (kyslá hornina, nižšieho stupňa kyslosti ako syenit)
andezit – hlbinný ekvivalent diorit (bázická hornina nižšieho stupňa bazicity ako gabro
bazalt – hlbinný ekvivalent gabro (bázická hornina)
čiže z toho existujú prechodné členy
– trachyandezit (to je vlastne ryolit)
– andezitbazalt (prechodný člen)
ALE žiadny trachy basalt nemôže jestvovať (podľa dnešnej klasifikácie)
Dobrý den,
velmi Vám děkuji za připomínku. Přesto s Vámi nemohu souhlasit. Nejsem sice geolog, ale posílám vyjádření svého kolegy, který geologem je:
Nomenklatura vyvřelých hornin je v současnosti sjednocena v dílech publikovaných pod záštitou Mezinárodní unie geologických věd (IUGS, Le Maitre aj., 1989, 2002) a vychází především z prací Streckeisena (1978, 1973).
Většina plutonických i vulkanických hornin se tu dělí podle klasifikačního diagramu QAPF, určeného pro horniny s obsahem tmavých (mafických) minerálů do 90 %. Řídí se tzv. kvantitativně-minerálním (modálním, reálným) složením (určovaným v objemových % minerálů), přičemž světlé minerály se rozdělí do skupin: Q – křemen + ostatní formy SiO2; A – alkalické živce (K-živce + albit s obsahem anortitové komponenty 0–5 %); P – plagioklasy (s obsahem anortitové komponenty 5–100 %); F – foidy (feldspatoidy, „zástupci živců“).
Zároveň je však u vulkanitů nejen přípustné, ale v případě velmi jemnozrnných a sklovitých typů (kde se mikrokrystaly minerálů dají obtížně analyzovat nebo se krystaly vůbec nevyskytují) i nutné použít klasifikační diagram TAS (Le Maitre aj., 2002), představující na vodorovné ose obsah SiO2 a na svislé ose obsah alkálií Na a K (název je odvozen od Total Alkali / Silica). Diagram určuje tzv. normativně-minerální (chemické, standardní) složení (uvedené v hmotnostních procentech %), zjednodušeně řečeno hypoteticky zastoupené minerály se stanoví z chemické analýzy horniny.
V příloze posílám zařazení trachybazaltu a trachyandezitu v diagramu TAS a v diagramu QAPF. Trachybazalt nejen že existuje, ale ještě se podle obsahu alkálií může podrobněji dělit. V diagramu QAPF trachyandezit a zřejmě i trachybazalt odpovídají přibližně poli latitu, tedy vulkanického ekvivalentu monzonitu. Pro zajímavost posílám i zařazení v české starší klasifikaci, z klasických prací Hejtmana (Hejtman: Systematická petrografie vyvřelých hornin, 1957) a Fediuka (Dudek, Fediuk, Palivcová: Petrografické tabulky. Příručka petrografické mikroskopie s atlasem struktur a textur, 1962). Pozor, tam jsou užita kritéria poněkud odlišná od současné klasifikace (i názvy některých hornin jsou tam zastaralé nebo se vůbec nepoužívají) a nelze se tedy jimi už v současnosti plně řídit (spíš jen orientačně pro představu).