Historie těžby lignitu

Prvopočátek těžby lignitu

Nejstarším dolem na jižní Moravě byl státní důl Adolf, který se nacházel na katastru obcí Dubňany a Ratíškovice. Byl opuštěn v roce 1871 pro velký přítok důlních vod. Zároveň otvírá baron Seidl Důl Sv. Barbora v Kelčanech a v té době jsou provozovány doly Františka de Paula v Miloticích, Moravia v Lužicích, Všemoc Boží v Čejči, Hugo v Kyjově, Antonie, RudolfMaria v dubňanském katastru. O tento majetek se dělili šlechtické rody i přední průmyslníci.

Druhá polovina 19. století znamenala rozmach malodolů zejména v dubňanském ložisku. V roce 1896 byla utvořena první česká společnost s názvem Hnědouhelný závod Pomoc Boží v Dubňanech. Přestože tuto šachtu postihly tři zátopy, z nichž poslední ukončila v roce 1938 jeho existenci, společnost pokračovala v těžbě otevřením dolů Hugo IHugo II. V letech 1938–1939 byla na dole Pomoc Boží postavena elektrárna zásobující 16 okolních vesnic.

Těžba lignitu firmou Baťa

Firma Baťa a.s. Zlín potřebovala v období svého nejdynamičtějšího vývoje pokrýt potřebu paliv ve svých podnicích a proto se věnovala prospektorské činnosti v oblasti vídeňské pánve Dolnomoravského úvalu. V místech zvaných Náklo u Ratíškovic, objevila důlní pole hnědého uhlí o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m pod povrchem se nacházely 3 sloje, obsahující asi 10 mil. tun lignitu a jejich životnost byla odhadnuta přibližně na 30 let.

V roce 1932 proto zakoupila důlní a horní míry a začala vyjednávat o prodeji pozemků. Výkup pokračoval pomalu, jednalo se totiž o nejlepší ratíškovické pozemky a firma nabízela za m2 jen 2,50 Kč, víc nechtěla dát a při neústupnosti hrozila občanům vyvlastněním. Poté vydala slib, že ti, kteří postoupí místo firmě dobrovolně, budou přijati přednostně do zaměstnání. Proto se podařilo většinu pozemků vykoupit nebo získat záměnou. Někteří jedinci, kteří neustoupili, nakonec získali nejvyšší ceny — až 5 Kč za m2. Výstavba však mohla započít až po žních, úroda totiž byla velmi pěkná a lidé chtěli po dvou předchozích neúrodných letech sklidit. Firma na tento návrh přistoupila a koncem léta byly vymezeny hranice příštího dolu.

Nejprve byly hloubeny těžní a větrací šachty, současně začala firma stavět čtyři rodinné domky Baťova typu a správní budovu, která se stala dominantou celé obce, viditelnou ze všech stran. Budoucí důl byl nazván na počest zesnulého šéfa firmy Tomáše Bati důl Tomáš.

Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim.
Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Byla vyměřena železniční vlečka na Rohatec a nová silnice z milotické cesty na důl. Protože se pozemek nacházel na mírném kopci, byl celý terén srovnán do roviny. V říjnu a listopadu byla postavena kotelna na spalování uhelného prachu, třídičky, dílny a pro malou výhřevnost uhlí také sušírna. V prosinci byl dopraven první sušící kotel fy Wiesner Chrudim — železnicí do Hodonína a koňským šestispřežím do Ratíškovic. Výstavba pokračovala i za mrazivého počasí po celou zimu, pozemní práce byly zastaveny, ale pokračovalo se na dole. Byli zaměstnání téměř všichni zedníci a tesaři z obce, přibylo i cizích. Rovněž dělníků byl zaměstnán značný počet, byli to většinou majitelé odstoupených pozemků nebo jejich děti.

V roce 1934 byla dokončena stavba železobetonové těžní věže — při její montáži byla poprvé v Ratíškovicích použita elektrická svářečka, byly smontovány stroje a začalo naplno s těžbou uhlí.

Výstavba železobetonové těžní věže.
Výstavba železobetonové těžní věže (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

V dole bylo zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků, mezi nimi 1 horní inženýr, 1 chemik a 1 konstruktér. Výkon celého dolu byl 3 t na hlavu a směnu. Havíři pracovali 6 dní v týdnu mimo svátky, vyrubalo se průměrně 30 vagonů za směnu, výkon jednotlivce byl 3 t za směnu. Pracovali v úkolu a jejich výdělek na směnu byl okrouhle 32 Kč. Mimo to obdrželi 8 q uhlí měsíčně jako deputát (havířská mzda na sousedním dole byla 17 Kč na směnu). Veškeří úředníci zde měli fixní plat 500 Kč týdně a podíl na výrobě.

Používaly se razící bagry, z nichž první byl dodán z Německa za 300 000 Kč, kdežto ostatních 5 strojů téže konstrukce bylo vyrobeno podle německého vzoru Škodovými závody za obnos 90 000 Kč za kus. Průměrný razící výkon byl v roce 1936 osm metrů za směnu, maximální pak byl 16 m za směnu. Lignit se odstřeloval a ručně překládal (někdy až na třikrát) do elektricky poháněných žlabů, pak přecházel k pásu, jimž byl nesen až k těžní jámě. Délka zabudovaných pásů byla 1 800 m a žlabů 1 200 m. Pak samočinně přecházel do skipové nádoby o obsahu 9 q nahoru do třídírny. Za jednu hodinu prošlo skipem až 50 t uhlí. Plnění i vyklápění bylo mechanizované, takže na obsluhu stačil jeden muž.

15 % vytěženého lignitu spotřeboval závod jednak k usušení lignitu a jednak k výrobě páry, která sloužila k pohonu důlní elektrárny. Dalších 15 % těžby se prodalo konzumentům za 3 až 5 Kč za 1 q podle velikosti a druhu, prach do pneumatikárny v Otrokovicích a zbytek, tj. 70 % těžby odcházel jako drcený a sušený lignit do zlínských továren.

Zpočátku bylo uhlí sypáno na haldu, ale došlo k samovznícení asi 40 vagonů lignitu, proto pak bylo průběžně odváženo vlečkou do železniční stanice v Rohatci a odtud po řece Moravě Baťovým kanálem dále. Na této železniční trati byla v roce 1941 zřízena i motorová osobní doprava, která vozila obyvatele Ratíškovic 7x denně do čokoládoven Maryša a ostatních továren v průmyslové zóně nedaleké obce Rohatec.

Nově zbudovaná vlečka do Rohatce.
Nově zbudovaná vlečka do Rohatce (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: „Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.“ Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem „Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy Baťa“.

Důl Tomáš v Ratíškovicích v době plného provozu.
Důl Tomáš v Ratíškovicích v době plného provozu (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Výstavba dolu Tomáš přinesla velké změny v životě obyvatel a byla prospěšná i pro obec. V tehdejší době byl velmi pokrokovým v péči o zdraví a hygienu zaměstnanců. Byl prvním v jihomoravském revíru, který byl vybavený koupelnou a převlékárnou. Od roku 1941 zde praktikoval závodní lékař a později přibyla zubní ambulance. Obě ordinace mohli navštěvovat místní občané, i když nebyli v nemocenském pojištění. Firma postavila 44 moderních dvojdomků, které obývali zaměstnanci dolu. Tyto domy měly zavedenou teplou a studenou vodu a splachovací záchody — výdobytek moderní doby.

V počátcích těžby navštívil důl návrhář obuvnických dílen, který vypracoval návrhy na vhodnou pracovní obuv podle pracovních podmínek zdejších havířů. Byla tu také hornické učiliště — Baťova škola práce, ve které se učili budoucí důlní odborníci, v obci byla postavena nová prodejna Baťovy obuvi. Podle vyprávění pamětníků se každoročně konaly oslavy 1. máje, při kterých bylo v areálu závodu přichystáno pohoštění pro všechny zaměstnance dolu a jejich rodinné příslušníky. Každým rokem se havíři zúčastňovali i májových oslav ve Zlíně – ve slavnostních uniformách, které byly navrženy a ušity ratíškovickým krejčím.

Vznik jihomoravských lignitových dolů

V roce 1945 byla znárodňovacím dekretem č. 100 odňata firmě Baťa všechna báňská oprávnění a převedena na národní podnik. Těžba skončila koncem roku 1952 a z povrchového zařízení byl pak vytvořen závod 07 — Pomocné provozy Jihomoravských lignitových dolů, který se stal strojírenskou a opravárenskou základnou jihomoravského revíru.

Národní podnik Jihomoravské lignitové doly (JLD) však existoval již od roku 1946. Prováděl těžbu na Dole Ivanka (uzavřen 1954). Od Báňských staveb Banská Bystrica převzal rozestavěný Důl 1. máj a pokračoval otvírkou, resp. provozováním dolů Prokop 1948–1957, Pokrok 1948–1956, Obránci míru 1964–1984, Důl Osvobození 1959–1991, Dukla 1964, 1. máj II 1981 a Mír Mikulčice 1984. Na posledních třech lokalitách probíhala těžba až do začátku 90. let.

Útlumový program, s jehož realizací v revíru se započalo v roce 1991, by zahájen likvidací dolů OsvobozeníDukla. Lokality 1. máj IIMír Mikulčice byly tehdy na úrovni stávajících ekonomických vstupů považovány za konkurenceschopné i po liberalizaci cen uhlí, přesto byl uzavřen i Důl 1. Máj. Lze konstatovat, že ke skutečnému rozvoji a nárůstu těžby došlo teprve po 2. světové válce. Osmdesátá léta tohoto století pak znamenala maximum v exploataci ložiska. V letech 1825–1994 bylo vytěženo přibližně 93 mil. t lignitu, další těžba na dole Mír nepřesahovala 1 mil. t ročně.

Napsat komentář