Prvopočátek těžby lignitu
Nálezy lignitu na jižní Moravě v první polovině 19. století vzbudily s ohledem na vznik nových průmyslových center i blízkosti sídelní metropole Vídně velký zájem. V čele hornického podnikání stál hodonínský císařský statek, který začal jako první s těžbou. K této činnosti se vztahuje i hmotný důkaz, nález dřevěné stropnice s vytesaným letopočtem 1824 ve stoleté chodbě na Dubňansku, v důlní lokalitě Adolf-Stefan. Uvedeným nálezem jde dosti přesně a objektivně identifikovat počátky jihomoravského hornictví.
Je však zajímavý poznatek, který uvedl ing. Bělka z Dubňan. V lokalitě Stavěšice u Šardic na rozhraní katastru bylo vyhloubeno několik tzv. selských šachtic. Jedna šachtice byla nafárána důlní chodbou při otvírce Dolu Julius. Na výztuži šachtice byl uveden letopočet 1724. Byla přiložena i důlní mapa z roku 1777, která to potvrzovala.
Jihomoravská lignitová pánev přináleží Dolnomoravskému úvalu, který je severním výběžkem neogénu vídeňské pánve. Lignitové sloje jsou vyvinuty ve dvou samostatných oblastech, v oblasti starší spodnopanonské kyjovské sloje a v oblasti svrchnopanonské dubňanské sloje. Kyjovská sloj je vyvinuta v pruhu, sledujícím severozápadní a severní okraj vídeňské pánve od Čejče přes Hovorany, Šardice, Svatobořice, dále ke Kyjovu a v izolované uhelné pánvičce kelčansko-domanínské. Dubňanská sloj má podstatně větší plošné rozložení. Vyskytuje se v tzv. moravské ústřední prohlubni vymezené okrajovými zlomy přibližně v liniích Mutěnice-Břeclav, Ratíškovice-Lanžhot, v dílčí lignitové pánvičce Rohatec-Bzenec-Strážnice, na Slovensku ve výběžku moravské prohlubně (Kútský příkop) na lokalitě Gbely.
K oblasti hovoransko-čejčské se vážou dva údaje pamětníků o nálezech lignitu. Vypráví se, že po Napoleonově bitvě u Slavkova v roce 1805 tábořila vojska v okolí Čejče. Tam údajně posádka vojenské kuchyně v nedalekém svahu vykopala topeniště. Bylo to zřejmě v místech čejčského lesíka, kde se nacházel výchoz lignitové sloje. Od ohně v topeništi se vzňalo i okolní uhlí. Druhá zmínka o nálezu lignitu je popsána v kronice městečka Čejče. Uvádí se, že Františka Podušková, vdova po poštmistru a hostinském, nalezla na poli kus hnědého uhlí. Nález oznámila majiteli panství klobouckého, rytíři z Neuwallu, který přivolal havíře z Čech, a ti skutečně uhlí našli. Tak se stalo na škaredou středu L. P. 1841 [3].
První objemy těžby odpovídající požadavkům manufaktur blízkého okolí, či pro kypření a hnojení půdy, jak je uvedeno v záznamech z roku 1832–1842. Podle těchto záznamů je vidět, že lignitu bylo využíváno k více účelům, což samozřejmě vyhovovalo tehdejším majitelům těžících na přidělených důlních mírách. Této skutečnosti napovídá i způsob dobývání a místo zahájení těžby vzhledem k hloubce uložení sloje. První kutiska, první vstupy do ložiska se děly od výchozů sahajících do nepatrných hloubek. Tento způsob umožňoval na poměrně malou investici rychlý prodej uhlí a další a mnohdy rozhodující skutečnost menší problémy s odváděním důlních vod [1].
Zdejší lignit představoval nejbližší zdroj paliva pro Vídeň a její rozvíjející se průmysl. Vysoká poptávka po lignitu úplně vytlačila z továren i železniční dopravy dřevo. Až do roku 1860 se lignitem topilo i v lokomotivách Severní dráhy, která navíc umožňovala rozvoz uhlí do relativně široké oblasti (Vídeň, Bratislava, Olomouc) [5].
Začátek intenzívní těžby
Nejstarším dolem na jižní Moravě, jak už bylo řečeno výše, byl státní důl Adolf, který se nacházel na katastru obcí Dubňany a Ratíškovice. První známka o jeho otevření je z roku 1824, opuštěn byl v roce 1871, když jej zaplavila důlní voda. V roce 1824 začalo také dobývání lignitu v oblasti Kelčan a Žádovic. Majitelé důlního pole a vápenky v Kelčanech byly Kleinové, pozdější významní podnikatelé v hutnictví a ve výstavbě železnic po celém Rakousko-Uhersku.
První těžní jáma Hubert byla vyhloubena v roce 1824, východně od obce Kelčany v k. ú. Žádovice. Byla 28 m hluboká, vyztužena borovými dveřejemi 60–80 cm od sebe vzdálenými, zapažena borovými deskami. Sloužila jako jáma větrací a fárací. Na jámě Hubert, opatřené na povrchu boudou se těžilo ručním rumpálem, pomocí okovu o obsahu asi 50 kg. V dole se uhlí dopravovalo k jámě na kolečkách o obsahu asi jednoho okovu. Pracovalo se 12 hodin denně. Vytěžené uhlí se sypalo na hromadu, odkud se prodávalo pro domácí otop, drobné se vozilo do vápenky do Kelčan.
V roce 1841 východně od jámy Hubert byla vyhloubena jáma Seges Gotes (Boží požehnání). Byla hluboká 36 m, vyztužena borovým dřevem na srub a zapažena deskami. V roce 1849–50 byla postavena v Kelčanech sklárna, ve které se pracovalo asi 10 let, pak byla v roce 1960 zrušena a přeměněna na cukrovar. V roce 1860 přechází doly i sklárna do rukou akciové společnosti [6].
Zároveň baron Seidl otevírá Důl Sv. Barbora v Kelčanech, a v té době jsou již provozovány doly Františka de Paula v Miloticích, Moravia v Lužicích, Všemoc Boží v Čejči, Hugo v Kyjově, Antonie, Rudolf a Maria v dubňanském katastru. O tento majetek se dělili šlechtické rody i přední průmyslníci [2].
V období let 1840–1891 bylo dáno povolení k otevření šachty Barbora, Marie Anna, Josef, Ludvík I – II, Hildebrand I – II. Po roce 1860 to jsou šachty Vilhelm, Mořic, Amálie III – IV, Mariana, František Karel II, Barbora II, Ludvik I, Hildegard I – II. Jako poslední v tomto časovém období byla vyhloubena šachta do roku 1885 zvaná Mašinšachta. Tyto doly byly po roce 1891 opuštěny a zatopeny.
Lignit byl těžen pro potřeby místních závodů, např. Důl Josef (dříve Albert) zásoboval sklárnu v Dubňanech, Důl František Šušák sklárnu v Kyjově, Důl Barbora cukrovar v Kelčanech, Důl Moravia sklárnu v Lužicích, Důl Pomoc Boží v Dubňanech místní tepelnou elektrárnu, Důl Františka de Paula v Miloticích místní lihovar a cihelnu v Ratíškovicích [3].
Druhá polovina 19. století znamenala rozmach malodolů zejména v dubňanském ložisku. V roce 1896 byla utvořena první česká společnost s názvem Hnědouhelný závod Pomoc Boží v Dubňanech. Přestože tuto šachtu postihly tři zátopy, z nichž poslední ukončila v roce 1938 jeho existenci, společnost pokračovala v těžbě otevřením dolů Hugo I a Hugo II [2].
V letech 1910–1922 byl zaznamenán rozmach těžby zásluhou zavedení elektrického proudu a mohlo být započato s čerpáním důlních vod. Na základě žádosti Skláren v Kyjově bylo dáno povolení k těžbě na důlních mírách Ignác a Julius. Začátek těžby na této lokalitě je od roku 1911 až do roku 1922. Po tomto roce pro nedostatek odbytu je důl zastaven. Otázka odbytu souvisela s rentabilitou a byla velmi náročná vzhledem k vysokým nákladům na odvodňování a velké náklady na odvoz. Problematika s odvodňováním byla dlouhodobě velmi závažná a problematická, kdy např. na dole Dukla nebylo výjimkou, že na jednu vytěženou tunu se vyčerpalo až 22 m3 vod.
V tuto dobu v letech 1920 se havíři zdejšího dolu přidávají ke stávce, která byla organizována na dole Všemoc Boží v Dubňanech. Stávka byla organizována za zvýšení mezd a jiné sociální oprávněné nároky. Požadavky stávkujících horníků byly z větší části splněny. V prosinci 1938 se provádí místní šetření o obnově těžby na dole Julius, který byl uzavřen v roce 1922. Toto je počátek další éry rozvoje těžby na Šardicku [1].
Po roce 1932 vstupuje mezi jihomoravské těžaře podnikatelský koncern firmy Baťa, který jednak skoupil báňská oprávnění dosavadních provozovatelů a také otevřel v Ratíškovicích Důl Tomáš a zahájil novou éru v rozvoji revíru.
Těžba lignitu firmou Baťa
Významným faktorem pro jihomoravský lignitový revír bylo budování nových dolů firmou Baťa (Tomáš v Ratíškovicích 1933—1951, Theodor 1940 až 1954). Firma Baťa výrazně zmodernizovala proces těžby, při úpravě používala tzv. Fleisnerovu metodu sušení, a produkt převážela po vodním (Baťově) kanále do Otrokovic [2].
Firma Baťa a.s. Zlín potřebovala v období svého nejdynamičtějšího vývoje pokrýt potřebu paliv ve svých podnicích a proto se věnovala prospektorské činnosti v oblasti vídeňské pánve Dolnomoravského úvalu. V místech zvaných Náklo u Ratíškovic, objevila důlní pole hnědého uhlí o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m pod povrchem se nacházely 3 sloje, obsahující asi 10 mil. tun lignitu a jejich životnost byla odhadnuta přibližně na 30 let.
Nejprve byly hloubeny těžní a větrací šachty, současně začala firma stavět čtyři rodinné domky Baťova typu a správní budovu, která se stala dominantou celé obce, viditelnou ze všech stran. Budoucí důl byl nazván na počest zesnulého šéfa firmy Tomáše Bati důl Tomáš.
![Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/02/surovinyratiskovice_kotel.jpg)
Byla vyměřena železniční vlečka na Rohatec a nová silnice z milotické cesty na důl. Protože se pozemek nacházel na mírném kopci, byl celý terén srovnán do roviny. V říjnu a listopadu byla postavena kotelna na spalování uhelného prachu, třídičky, dílny a pro malou výhřevnost uhlí také sušírna. V prosinci byl dopraven první sušící kotel fy Wiesner Chrudim — železnicí do Hodonína a koňským šestispřežím do Ratíškovic. Výstavba pokračovala i za mrazivého počasí po celou zimu, pozemní práce byly zastaveny, ale pokračovalo se na dole. Byli zaměstnání téměř všichni zedníci a tesaři z obce, přibylo i cizích. Rovněž dělníků byl zaměstnán značný počet, byli to většinou majitelé odstoupených pozemků nebo jejich děti.
V roce 1934 byla dokončena stavba železobetonové těžní věže — při její montáži byla poprvé v Ratíškovicích použita elektrická svářečka, byly smontovány stroje a začalo naplno s těžbou uhlí.
![Skupinový snímek stavitelů budoucího Dolu Tomáš.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2022/11/skupinovy-snimek-stavitelu-budouciho-dolu-tomas-porizeny-patrne-na-jare-1934-z-jizni-strany.-fotoarchiv-obce-ratiskovice.jpg)
V dole bylo zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků, mezi nimi 1 horní inženýr, 1 chemik a 1 konstruktér. Výkon celého dolu byl 3 t na hlavu a směnu. Havíři pracovali 6 dní v týdnu mimo svátky, vyrubalo se průměrně 30 vagonů za směnu, výkon jednotlivce byl 3 t za směnu. Pracovali v úkolu a jejich výdělek na směnu byl okrouhle 32 Kč. Mimo to obdrželi 8 q uhlí měsíčně jako deputát (havířská mzda na sousedním dole byla 17 Kč na směnu). Veškeří úředníci zde měli fixní plat 500 Kč týdně a podíl na výrobě.
Používaly se razící bagry, z nichž první byl dodán z Německa za 300 000 Kč, kdežto ostatních 5 strojů téže konstrukce bylo vyrobeno podle německého vzoru Škodovými závody za obnos 90 000 Kč za kus. Průměrný razící výkon byl v roce 1936 osm metrů za směnu, maximální pak byl 16 m za směnu. Lignit se odstřeloval a ručně překládal (někdy až na třikrát) do elektricky poháněných žlabů, pak přecházel k pásu, jimž byl nesen až k těžní jámě. Délka zabudovaných pásů byla 1 800 m a žlabů 1 200 m. Pak samočinně přecházel do skipové nádoby o obsahu 9 q nahoru do třídírny. Za jednu hodinu prošlo skipem až 50 t uhlí. Plnění i vyklápění bylo mechanizované, takže na obsluhu stačil jeden muž.
Cca 15 % vytěženého lignitu spotřeboval závod jednak k usušení lignitu a jednak k výrobě páry, která sloužila k pohonu důlní elektrárny. Dalších 15 % těžby se prodalo konzumentům za 3 až 5 Kč za 1 q podle velikosti a druhu, prach do pneumatikárny v Otrokovicích a zbytek, tj. 70 % těžby odcházel jako drcený a sušený lignit do zlínských továren.
Zpočátku bylo uhlí sypáno na haldu, ale došlo k samovznícení asi 40 vagonů lignitu, proto pak bylo průběžně odváženo vlečkou do železniční stanice v Rohatci a odtud po řece Moravě Baťovým kanálem dále. Na této železniční trati byla v roce 1941 zřízena i motorová osobní doprava, která vozila obyvatele Ratíškovic 7x denně do čokoládoven Maryša a ostatních továren v průmyslové zóně nedaleké obce Rohatec.
![Nově zbudovaná vlečka do Rohatce.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/02/surovinyratiskovice_vlecka.jpg)
Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: “Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.” Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem “Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy Baťa”.
![Důl Tomáš v Ratíškovicích v době plného provozu.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/02/surovinyratiskovice_dul.jpg)
Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. V obecní kronice je jich zaznamenáno několik, např. “23. března 1934, při montáži sušících kotlů, spadl z výše 9 metrů na betonový kanál Jan Kordula č. 400 a pádem utrpěl smrtelná zranění, zejména na hlavě”…
Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: “Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.” Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem “Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy Baťa“.
Výstavba dolu Tomáš přinesla velké změny v životě obyvatel a byla prospěšná i pro obec. V tehdejší době byl velmi pokrokovým v péči o zdraví a hygienu zaměstnanců. Byl prvním v jihomoravském revíru, který byl vybavený koupelnou a převlékárnou. Od roku 1941 zde praktikoval závodní lékař a později přibyla zubní ambulance. Obě ordinace mohli navštěvovat místní občané, i když nebyli v nemocenském pojištění. Firma postavila 44 moderních dvojdomků, které obývali zaměstnanci dolu. Tyto domy měly zavedenou teplou a studenou vodu a splachovací záchody — výdobytek moderní doby.
V počátcích těžby navštívil důl návrhář obuvnických dílen, který vypracoval návrhy na vhodnou pracovní obuv podle pracovních podmínek zdejších havířů. Byla tu také hornické učiliště — Baťova škola práce, ve které se učili budoucí důlní odborníci, v obci byla postavena nová prodejna Baťovy obuvi. Podle vyprávění pamětníků se každoročně konaly oslavy 1. máje, při kterých bylo v areálu závodu přichystáno pohoštění pro všechny zaměstnance dolu a jejich rodinné příslušníky. Každým rokem se havíři zúčastňovali i májových oslav ve Zlíně – ve slavnostních uniformách, které byly navrženy a ušity ratíškovickým krejčím [4].
Vznik jihomoravských lignitových dolů
V roce 1945 byla znárodňovacím dekretem č. 100 odňata firmě Baťa všechna báňská oprávnění a převedena na národní podnik. Těžba skončila koncem roku 1952 a z povrchového zařízení byl pak vytvořen závod 07 — Pomocné provozy Jihomoravských lignitových dolů, který se stal strojírenskou a opravárenskou základnou jihomoravského revíru [4].
Národní podnik Jihomoravské lignitové doly (JLD) však existoval již od roku 1946. Prováděl těžbu na Dole Ivanka (uzavřen 1954). Od Báňských staveb Banská Bystrica převzal rozestavěný Důl 1. máj a pokračoval otvírkou, resp. provozováním dolů Prokop 1948–1957, Pokrok 1948–1956, Obránci míru 1964–1984, Důl Osvobození 1959–1991, Dukla 1964, 1. máj II 1981 a Mír Mikulčice 1984. Na posledních třech lokalitách probíhala těžba až do začátku 90. let.
Útlumový program, s jehož realizací v revíru se započalo v roce 1991, by zahájen likvidací dolů Osvobození a Dukla. Lokality 1. máj II a Mír Mikulčice byly tehdy na úrovni stávajících ekonomických vstupů považovány za konkurenceschopné i po liberalizaci cen uhlí, přesto byl uzavřen i Důl 1. Máj. Lze konstatovat, že ke skutečnému rozvoji a nárůstu těžby došlo teprve po 2. světové válce. Osmdesátá léta tohoto století pak znamenala maximum v exploataci ložiska. V letech 1825–1994 bylo vytěženo přibližně 93 mil. t lignitu, další těžba na dole Mír nepřesahovala 1 mil. tun ročně. V roce 2009 skončila těžba i na posledním lignitovém dole Mír, čímž se definitivně uzavřela kapitola těžby lignitu na jižní Moravě [2].
Na kyjovské sloji byl v roce 1948 otevřen nový Důl Prokop v Kelčanech s těžní štolou a jednou větrní jámou. Štola Prokop byla dlouhá 300 m. Štola byla jednokolejná s profilem 1,6 × 1,7 m Pro těžbu sloužil vrátek s elektrickým pohonem, který byl umístěn ve strojovně před ústím štoly. Vyrubaný materiál se nakládal do vozíků. Větrná jáma byla hluboká 46 m, profil jámy byl čtvercový 1,3 × 1,3 m, nacházela se v blízkosti polní cesty a po ukončení činnosti dolu byla v roce 1958 zasypána. Terén byl upraven na pole (sad). Hovoří se o tom, že v uvedené oblasti byly vyhloubeny ještě další dvě šachty a to Helena a Theodor. Z dalších pramenů se dovídáme, že v oblasti bylo celkem asi 30 jam, o nich však neexistuje žádná dokumentace. V dolech pracovalo až 500 horníků, někteří byli až z Kopanic. K ubytování horníků byly postaveny prozatímní ubytovací objekty včetně nálevny.
V r. 1948 byl založen nový Důl Pokrok v Ježově. Důl byl otevřen štolou dlohou 200 m. Po nafárání sloje bylo ihned přikročeno k rozdělávce dolu. Jako další byla vyhloubena větrná jáma, a to vrtáním, což představovalo 10 × menší náklady oproti běžnému hloubení. Následně bylo provedeno spojení větrné jámy se štolou. Zmíněná vrtaná jáma byla zřejmě první vranou jámou v celém lignitovém revíru. Až do té doby se vrtaly pouze maloprofilové větrací vrty, a to obráceně, tj. z důlních děl do stropu směrem na povrch. Vrchní (severní) část dolového pole byla odvodněná, ovšem další otvírka směrem jižním byla prováděna za velmi obtížných podmínek, způsobených zejména velkým přítokem vody z nadloží i podloží sloje. Důl byl vybudován vlastním stavebním oddělením podniku Jihomoravských lignitových dolů.
Při plném obsazení 130–160 lidí těžil Pokrok až 250 tun za směnu. V průběhu dokončovacích prací zde pracovalo 47 zaměstnanců. Větší část osazenstva přešla na nové doly v rámci revíru. Dobývací metodou bylo od začátku až do konce zátinkování. Výrubnost na Dole Pokrok činila 56%. Neustálým prodlužováním štoly bylo dolové pole rozděleno na východní a západní část. Dopravu v dole obstarávaly vrátky a akumulátorové lokomotivy typu Karlík. Vytěžené uhlí bylo dopravováno do jednotlivých stanic a odsud na povrch pomocí hlavního těžního vrátku umístěného v třídírně. Po vytřídění dopravila visutá lanovka část těžby do cukrovaru v Kelčanech. Kusový lignit se vozil z Pokroku nákladními auty na domácí otop. Dopravní spojení se zlepšilo v roce 1954 vybudováním okresní silnice Žeravice–Žádovice s připojením na Důl Pokrok.
V průběhu otvírky se zjistilo, že ve východní části dolového pole jsou vyvinuty ve sloji silné jílovité proplástky a geologické podmínky se zhoršují. Tato skutečnost spolu s velkými přítoky podzemní vody ztěžovaly práci v dole a ohrožovaly bezpečnost horníků. Poněvadž se situace neustále zhoršovala a nebylo možno v budoucnosti očekávat zlepšení geologických podmínek, bylo v roce 1964 rozhodnuto o zastavení těžby na tomto dole.
V jižní části ložiska byla těžba také ukončena z důvodu těžkých hydrogeologických poměrů, které nebylo možné tehdejší odvodňovací technikou zvládnout. V jihozápadní části ložiska, poblíž dolu Pokrok byla těžba zastavena ve sloji o mocnosti 2, 80 m. Těžba na dole Barbora I. byla přerušena v roce 1952. Dodatečně byl v roce 1955 vytěžen zbytkový pilíř nad těžní štolou Barbora I. a tím ukončena těžba v této oblasti kyjovské sloje [6].
Zdroje:
- Zdařbůh.cz – Krátký pohled do historie dobývání lignitu na Šardicku
- Zdařbůh.cz – Historie Jihomoravských lignitových dolů Hodonín
- Zdařbůh.cz – Lignit na jižní Moravě – geologie
- Mining.cz – Důl Tomáš v Ratíškovicích
- Muzeumropy.cz – Těžba lignitu na Hodonínsku
- Obec Žádovice.cz – Historie těžby lignitu v okolí Žádovic