Lignitové důlní dráhy na jižní Moravě

Vznik důlních vlečných drah na jižní Moravě úzce souvisí s rozvojem těžby lignitu v jihomoravském revíru a narůstající potřeby její industrializace. Dolování je doloženo do 20. let 19. století. Dřívější éru malodolů, na jejichž odbyt postačovaly koňské potahy, vystřídaly doly s produkcí, blížící se k tisíci tunám denně. Takové objemy těžby vyžadovaly kapacitní přepravu, kterou umožnila pouze železnice normálního rozchodu, která v napojení na síť státních i soukromých drah usnadnila distribuci uhlí [2]. Pokračovat ve čtení “Lignitové důlní dráhy na jižní Moravě”

Historie těžby lignitu

Prvopočátek těžby lignitu

Nálezy lignitu na jižní Moravě v první polovině 19. století vzbudily s ohledem na vznik nových průmyslových center i blízkosti sídelní metropole Vídně velký zájem. V čele hornického podnikání stál hodonínský císařský statek, který začal jako první s těžbou. K této činnosti se vztahuje i hmotný důkaz, nález dřevěné stropnice s vytesaným letopočtem 1824 ve stoleté chodbě na Dubňansku, v důlní lokalitě Adolf-Stefan. Uvedeným nálezem jde dosti přesně a objektivně identifikovat počátky jihomoravského hornictví.

Je však zajímavý poznatek, který uvedl ing. Bělka z Dubňan. V lokalitě Stavěšice u Šardic na rozhraní katastru bylo vyhloubeno několik tzv. selských šachtic. Jedna šachtice byla nafárána důlní chodbou při otvírce Dolu Julius. Na výztuži šachtice byl uveden letopočet 1724. Byla přiložena i důlní mapa z roku 1777, která to potvrzovala.

Jihomoravská lignitová pánev přináleží Dolnomoravskému úvalu, který je severním výběžkem neogénu vídeňské pánve. Lignitové sloje jsou vyvinuty ve dvou samostatných oblastech, v oblasti starší spodnopanonské kyjovské sloje a v oblasti svrchnopanonské dubňanské sloje. Kyjovská sloj je vyvinuta v pruhu, sledujícím severozápadní a severní okraj vídeňské pánve od Čejče přes Hovorany, Šardice, Svatobořice, dále ke Kyjovu a v izolované uhelné pánvičce kelčansko-domanínské. Dubňanská sloj má podstatně větší plošné rozložení. Vyskytuje se v tzv. moravské ústřední prohlubni vymezené okrajovými zlomy přibližně v liniích Mutěnice-Břeclav, Ratíškovice-Lanžhot, v dílčí lignitové pánvičce Rohatec-Bzenec-Strážnice, na Slovensku ve výběžku moravské prohlubně (Kútský příkop) na lokalitě Gbely.

K oblasti hovoransko-čejčské se vážou dva údaje pamětníků o nálezech lignitu. Vypráví se, že po Napoleonově bitvě u Slavkova v roce 1805 tábořila vojska v okolí Čejče. Tam údajně posádka vojenské kuchyně v nedalekém svahu vykopala topeniště. Bylo to zřejmě v místech čejčského lesíka, kde se nacházel výchoz lignitové sloje. Od ohně v topeništi se vzňalo i okolní uhlí. Druhá zmínka o nálezu lignitu je popsána v kronice městečka Čejče. Uvádí se, že Františka Podušková, vdova po poštmistru a hostinském, nalezla na poli kus hnědého uhlí. Nález oznámila majiteli panství klobouckého, rytíři z Neuwallu, který přivolal havíře z Čech, a ti skutečně uhlí našli. Tak se stalo na škaredou středu L. P. 1841 [3].

První objemy těžby odpovídající požadavkům manufaktur blízkého okolí, či pro kypření a hnojení půdy, jak je uvedeno v záznamech z roku 1832–1842. Podle těchto záznamů je vidět, že lignitu bylo využíváno k více účelům, což samozřejmě vyhovovalo tehdejším majitelům těžících na přidělených důlních mírách. Této skutečnosti napovídá i způsob dobývání a místo zahájení těžby vzhledem k hloubce uložení sloje. První kutiska, první vstupy do ložiska se děly od výchozů sahajících do nepatrných hloubek. Tento způsob umožňoval na poměrně malou investici rychlý prodej uhlí a další a mnohdy rozhodující skutečnost menší problémy s odváděním důlních vod [1].

Zdejší lignit představoval nejbližší zdroj paliva pro Vídeň a její rozvíjející se průmysl. Vysoká poptávka po lignitu úplně vytlačila z továren i železniční dopravy dřevo. Až do roku 1860 se lignitem topilo i v lokomotivách Severní dráhy, která navíc umožňovala rozvoz uhlí do relativně široké oblasti (Vídeň, Bratislava, Olomouc) [5].

Začátek intenzívní těžby

Nejstarším dolem na jižní Moravě, jak už bylo řečeno výše, byl státní důl Adolf, který se nacházel na katastru obcí Dubňany a Ratíškovice. První známka o jeho otevření je z roku 1824, opuštěn byl v roce 1871, když jej zaplavila důlní voda. V roce 1824 začalo také dobývání lignitu v oblasti Kelčan a Žádovic. Majitelé důlního pole a vápenky v Kelčanech byly Kleinové, pozdější významní podnikatelé v hutnictví a ve výstavbě železnic po celém Rakousko-Uhersku.

První těžní jáma Hubert byla vyhloubena v roce 1824, východně od obce Kelčany v k. ú. Žádovice. Byla 28 m hluboká, vyztužena borovými dveřejemi 60–80 cm od sebe vzdálenými, zapažena borovými deskami. Sloužila jako jáma větrací a fárací. Na jámě Hubert, opatřené na povrchu boudou se těžilo ručním rumpálem, pomocí okovu o obsahu asi 50 kg. V dole se uhlí dopravovalo k jámě na kolečkách o obsahu asi jednoho okovu. Pracovalo se 12 hodin denně. Vytěžené uhlí se sypalo na hromadu, odkud se prodávalo pro domácí otop, drobné se vozilo do vápenky do Kelčan.

V roce 1841 východně od jámy Hubert byla vyhloubena jáma Seges Gotes (Boží požehnání). Byla hluboká 36 m, vyztužena borovým dřevem na srub a zapažena deskami. V roce 1849–50 byla postavena v Kelčanech sklárna, ve které se pracovalo asi 10 let, pak byla v roce 1960 zrušena a přeměněna na cukrovar. V roce 1860 přechází doly i sklárna do rukou akciové společnosti [6].

Zároveň baron Seidl otevírá Důl Sv. Barbora v Kelčanech, a v té době jsou již provozovány doly Františka de Paula v Miloticích, Moravia v Lužicích, Všemoc Boží v Čejči, Hugo v Kyjově, Antonie, RudolfMaria v dubňanském katastru. O tento majetek se dělili šlechtické rody i přední průmyslníci [2].

V období let 1840–1891 bylo dáno povolení k otevření šachty Barbora, Marie Anna, Josef, Ludvík I – II, Hildebrand I – II. Po roce 1860 to jsou šachty Vilhelm, Mořic, Amálie III – IV, Mariana, František Karel II, Barbora II, Ludvik I, Hildegard III. Jako poslední v tomto časovém období byla vyhloubena šachta do roku 1885 zvaná Mašinšachta. Tyto doly byly po roce 1891 opuštěny a zatopeny.

Lignit byl těžen pro potřeby místních závodů, např. Důl Josef (dříve Albert) zásoboval sklárnu v Dubňanech, Důl František Šušák sklárnu v Kyjově, Důl Barbora cukrovar v Kelčanech, Důl Moravia sklárnu v Lužicích, Důl Pomoc Boží v Dubňanech místní tepelnou elektrárnu, Důl Františka de Paula v Miloticích místní lihovar a cihelnu v Ratíškovicích [3].

Druhá polovina 19. století znamenala rozmach malodolů zejména v dubňanském ložisku. V roce 1896 byla utvořena první česká společnost s názvem Hnědouhelný závod Pomoc Boží v Dubňanech. Přestože tuto šachtu postihly tři zátopy, z nichž poslední ukončila v roce 1938 jeho existenci, společnost pokračovala v těžbě otevřením dolů Hugo IHugo II [2].

V letech 1910–1922 byl zaznamenán rozmach těžby zásluhou zavedení elektrického proudu a mohlo být započato s čerpáním důlních vod. Na základě žádosti Skláren v Kyjově bylo dáno povolení k těžbě na důlních mírách IgnácJulius. Začátek těžby na této lokalitě je od roku 1911 až do roku 1922. Po tomto roce pro nedostatek odbytu je důl zastaven. Otázka odbytu souvisela s rentabilitou a byla velmi náročná vzhledem k vysokým nákladům na odvodňování a velké náklady na odvoz. Problematika s odvodňováním byla dlouhodobě velmi závažná a problematická, kdy např. na dole Dukla nebylo výjimkou, že na jednu vytěženou tunu se vyčerpalo až 22 m3 vod.

V tuto dobu v letech 1920 se havíři zdejšího dolu přidávají ke stávce, která byla organizována na dole Všemoc Boží v Dubňanech. Stávka byla organizována za zvýšení mezd a jiné sociální oprávněné nároky. Požadavky stávkujících horníků byly z větší části splněny. V prosinci 1938 se provádí místní šetření o obnově těžby na dole Julius, který byl uzavřen v roce 1922. Toto je počátek další éry rozvoje těžby na Šardicku [1].

Po roce 1932 vstupuje mezi jihomoravské těžaře podnikatelský koncern firmy Baťa, který jednak skoupil báňská oprávnění dosavadních provozovatelů a také otevřel v Ratíškovicích Důl Tomáš a zahájil novou éru v rozvoji revíru.

Těžba lignitu firmou Baťa

Významným faktorem pro jihomoravský lignitový revír bylo budování nových dolů firmou Baťa (Tomáš v Ratíškovicích 1933—1951, Theodor 1940 až 1954). Firma Baťa výrazně zmodernizovala proces těžby, při úpravě používala tzv. Fleisnerovu metodu sušení, a produkt převážela po vodním (Baťově) kanále do Otrokovic [2].

Firma Baťa a.s. Zlín potřebovala v období svého nejdynamičtějšího vývoje pokrýt potřebu paliv ve svých podnicích a proto se věnovala prospektorské činnosti v oblasti vídeňské pánve Dolnomoravského úvalu. V místech zvaných Náklo u Ratíškovic, objevila důlní pole hnědého uhlí o rozměrech asi 7 x 2 km. V hloubce 35 m pod povrchem se nacházely 3 sloje, obsahující asi 10 mil. tun lignitu a jejich životnost byla odhadnuta přibližně na 30 let.

Nejprve byly hloubeny těžní a větrací šachty, současně začala firma stavět čtyři rodinné domky Baťova typu a správní budovu, která se stala dominantou celé obce, viditelnou ze všech stran. Budoucí důl byl nazván na počest zesnulého šéfa firmy Tomáše Bati důl Tomáš.

Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim.
Doprava sušícího kotle fy Wiesner Chrudim (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Byla vyměřena železniční vlečka na Rohatec a nová silnice z milotické cesty na důl. Protože se pozemek nacházel na mírném kopci, byl celý terén srovnán do roviny. V říjnu a listopadu byla postavena kotelna na spalování uhelného prachu, třídičky, dílny a pro malou výhřevnost uhlí také sušírna. V prosinci byl dopraven první sušící kotel fy Wiesner Chrudim — železnicí do Hodonína a koňským šestispřežím do Ratíškovic. Výstavba pokračovala i za mrazivého počasí po celou zimu, pozemní práce byly zastaveny, ale pokračovalo se na dole. Byli zaměstnání téměř všichni zedníci a tesaři z obce, přibylo i cizích. Rovněž dělníků byl zaměstnán značný počet, byli to většinou majitelé odstoupených pozemků nebo jejich děti.

V roce 1934 byla dokončena stavba železobetonové těžní věže — při její montáži byla poprvé v Ratíškovicích použita elektrická svářečka, byly smontovány stroje a začalo naplno s těžbou uhlí.

Skupinový snímek stavitelů budoucího Dolu Tomáš.
Skupinový snímek stavitelů budoucího Dolu Tomáš, pořízený patrně na jaře 1934, z jižní strany. Fotoarchiv obce Ratíškovice).

V dole bylo zaměstnáno 296 lidí, z toho 20 úředníků, mezi nimi 1 horní inženýr, 1 chemik a 1 konstruktér. Výkon celého dolu byl 3 t na hlavu a směnu. Havíři pracovali 6 dní v týdnu mimo svátky, vyrubalo se průměrně 30 vagonů za směnu, výkon jednotlivce byl 3 t za směnu. Pracovali v úkolu a jejich výdělek na směnu byl okrouhle 32 Kč. Mimo to obdrželi 8 q uhlí měsíčně jako deputát (havířská mzda na sousedním dole byla 17 Kč na směnu). Veškeří úředníci zde měli fixní plat 500 Kč týdně a podíl na výrobě.

Používaly se razící bagry, z nichž první byl dodán z Německa za 300 000 Kč, kdežto ostatních 5 strojů téže konstrukce bylo vyrobeno podle německého vzoru Škodovými závody za obnos 90 000 Kč za kus. Průměrný razící výkon byl v roce 1936 osm metrů za směnu, maximální pak byl 16 m za směnu. Lignit se odstřeloval a ručně překládal (někdy až na třikrát) do elektricky poháněných žlabů, pak přecházel k pásu, jimž byl nesen až k těžní jámě. Délka zabudovaných pásů byla 1 800 m a žlabů 1 200 m. Pak samočinně přecházel do skipové nádoby o obsahu 9 q nahoru do třídírny. Za jednu hodinu prošlo skipem až 50 t uhlí. Plnění i vyklápění bylo mechanizované, takže na obsluhu stačil jeden muž.

Cca 15 % vytěženého lignitu spotřeboval závod jednak k usušení lignitu a jednak k výrobě páry, která sloužila k pohonu důlní elektrárny. Dalších 15 % těžby se prodalo konzumentům za 3 až 5 Kč za 1 q podle velikosti a druhu, prach do pneumatikárny v Otrokovicích a zbytek, tj. 70 % těžby odcházel jako drcený a sušený lignit do zlínských továren.

Zpočátku bylo uhlí sypáno na haldu, ale došlo k samovznícení asi 40 vagonů lignitu, proto pak bylo průběžně odváženo vlečkou do železniční stanice v Rohatci a odtud po řece Moravě Baťovým kanálem dále. Na této železniční trati byla v roce 1941 zřízena i motorová osobní doprava, která vozila obyvatele Ratíškovic 7x denně do čokoládoven Maryša a ostatních továren v průmyslové zóně nedaleké obce Rohatec.

Nově zbudovaná vlečka do Rohatce.
Nově zbudovaná vlečka do Rohatce (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: “Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.” Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem “Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy Baťa”.

Důl Tomáš v Ratíškovicích v době plného provozu.
Důl Tomáš v Ratíškovicích v době plného provozu (zdroj: http://members.chello.cz/cmc/TEXTY/Tomas/Tomas.htm).

Protože práce horníků je velmi fyzicky náročná a některé úseky v dole byly velmi rizikovými pracovišti, docházelo i přes důraz kladený na pracovní bezpečnost k úmrtím. V obecní kronice je jich zaznamenáno několik, např. “23. března 1934, při montáži sušících kotlů, spadl z výše 9 metrů na betonový kanál Jan Kordula č. 400 a pádem utrpěl smrtelná zranění, zejména na hlavě”…

Jako hlavní příčiny úrazů a úmrtí se jednalo hlavně o zavalení těžkými kusy uhlí a o popáleniny při výbuchu plynů. Mezi oběťmi byli i muži z okolních vesnic, kteří do Ratíškovic dojížděli za prací. Po určité době ratíškovický učitel a kronikář Jan Mikl ve svých zápisech konstatuje: “Za tak krátkou dobu úrazů dosti, takže se zdá, že bezpečnostní opatření na dole nejsou dostatečná a jsou-li, tedy se jich nedbá, což u firmy jako je Baťa překvapuje.” Na všech rizikových místech provozu byly podle možností vyvěšeny tabulky s textem “Žádáme všechny naše spolupracovníky, aby dodržovali bezpečnostní předpisy a chránili se před úrazy. Spolupracujte s námi na snížení úrazovosti v našem závodě. Vedení firmy Baťa“.

Výstavba dolu Tomáš přinesla velké změny v životě obyvatel a byla prospěšná i pro obec. V tehdejší době byl velmi pokrokovým v péči o zdraví a hygienu zaměstnanců. Byl prvním v jihomoravském revíru, který byl vybavený koupelnou a převlékárnou. Od roku 1941 zde praktikoval závodní lékař a později přibyla zubní ambulance. Obě ordinace mohli navštěvovat místní občané, i když nebyli v nemocenském pojištění. Firma postavila 44 moderních dvojdomků, které obývali zaměstnanci dolu. Tyto domy měly zavedenou teplou a studenou vodu a splachovací záchody — výdobytek moderní doby.

V počátcích těžby navštívil důl návrhář obuvnických dílen, který vypracoval návrhy na vhodnou pracovní obuv podle pracovních podmínek zdejších havířů. Byla tu také hornické učiliště — Baťova škola práce, ve které se učili budoucí důlní odborníci, v obci byla postavena nová prodejna Baťovy obuvi. Podle vyprávění pamětníků se každoročně konaly oslavy 1. máje, při kterých bylo v areálu závodu přichystáno pohoštění pro všechny zaměstnance dolu a jejich rodinné příslušníky. Každým rokem se havíři zúčastňovali i májových oslav ve Zlíně – ve slavnostních uniformách, které byly navrženy a ušity ratíškovickým krejčím [4].

Vznik jihomoravských lignitových dolů

V roce 1945 byla znárodňovacím dekretem č. 100 odňata firmě Baťa všechna báňská oprávnění a převedena na národní podnik. Těžba skončila koncem roku 1952 a z povrchového zařízení byl pak vytvořen závod 07 — Pomocné provozy Jihomoravských lignitových dolů, který se stal strojírenskou a opravárenskou základnou jihomoravského revíru [4].

Národní podnik Jihomoravské lignitové doly (JLD) však existoval již od roku 1946. Prováděl těžbu na Dole Ivanka (uzavřen 1954). Od Báňských staveb Banská Bystrica převzal rozestavěný Důl 1. máj a pokračoval otvírkou, resp. provozováním dolů Prokop 1948–1957, Pokrok 1948–1956, Obránci míru 1964–1984, Důl Osvobození 1959–1991, Dukla 1964, 1. máj II 1981 a Mír Mikulčice 1984. Na posledních třech lokalitách probíhala těžba až do začátku 90. let.

Útlumový program, s jehož realizací v revíru se započalo v roce 1991, by zahájen likvidací dolů OsvobozeníDukla. Lokality 1. máj IIMír Mikulčice byly tehdy na úrovni stávajících ekonomických vstupů považovány za konkurenceschopné i po liberalizaci cen uhlí, přesto byl uzavřen i Důl 1. Máj. Lze konstatovat, že ke skutečnému rozvoji a nárůstu těžby došlo teprve po 2. světové válce. Osmdesátá léta tohoto století pak znamenala maximum v exploataci ložiska. V letech 1825–1994 bylo vytěženo přibližně 93 mil. t lignitu, další těžba na dole Mír nepřesahovala 1 mil. tun ročně. V roce 2009 skončila těžba i na posledním lignitovém dole Mír, čímž se definitivně uzavřela kapitola těžby lignitu na jižní Moravě [2].

Na kyjovské sloji byl v roce 1948 otevřen nový Důl Prokop v Kelčanech s těžní štolou a jednou větrní jámou. Štola Prokop byla dlouhá 300 m. Štola byla jednokolejná s profilem 1,6 × 1,7 m Pro těžbu sloužil vrátek s elektrickým pohonem, který byl umístěn ve strojovně před ústím štoly. Vyrubaný materiál se nakládal do vozíků. Větrná jáma byla hluboká 46 m, profil jámy byl čtvercový 1,3 × 1,3 m, nacházela se v blízkosti polní cesty a po ukončení činnosti dolu byla v roce 1958 zasypána. Terén byl upraven na pole (sad). Hovoří se o tom, že v uvedené oblasti byly vyhloubeny ještě další dvě šachty a to HelenaTheodor. Z dalších pramenů se dovídáme, že v oblasti bylo celkem asi 30 jam, o nich však neexistuje žádná dokumentace. V dolech pracovalo až 500 horníků, někteří byli až z Kopanic. K ubytování horníků byly postaveny prozatímní ubytovací objekty včetně nálevny.

V r. 1948 byl založen nový Důl Pokrok v Ježově. Důl byl otevřen štolou dlohou 200 m. Po nafárání sloje bylo ihned přikročeno k rozdělávce dolu. Jako další byla vyhloubena větrná jáma, a to vrtáním, což představovalo 10 × menší náklady oproti běžnému hloubení. Následně bylo provedeno spojení větrné jámy se štolou. Zmíněná vrtaná jáma byla zřejmě první vranou jámou v celém lignitovém revíru. Až do té doby se vrtaly pouze maloprofilové větrací vrty, a to obráceně, tj. z důlních děl do stropu směrem na povrch. Vrchní (severní) část dolového pole byla odvodněná, ovšem další otvírka směrem jižním byla prováděna za velmi obtížných podmínek, způsobených zejména velkým přítokem vody z nadloží i podloží sloje. Důl byl vybudován vlastním stavebním oddělením podniku Jihomoravských lignitových dolů.

Při plném obsazení 130–160 lidí těžil Pokrok až 250 tun za směnu. V průběhu dokončovacích prací zde pracovalo 47 zaměstnanců. Větší část osazenstva přešla na nové doly v rámci revíru. Dobývací metodou bylo od začátku až do konce zátinkování. Výrubnost na Dole Pokrok činila 56%. Neustálým prodlužováním štoly bylo dolové pole rozděleno na východní a západní část. Dopravu v dole obstarávaly vrátky a akumulátorové lokomotivy typu Karlík. Vytěžené uhlí bylo dopravováno do jednotlivých stanic a odsud na povrch pomocí hlavního těžního vrátku umístěného v třídírně. Po vytřídění dopravila visutá lanovka část těžby do cukrovaru v Kelčanech. Kusový lignit se vozil z Pokroku nákladními auty na domácí otop. Dopravní spojení se zlepšilo v roce 1954 vybudováním okresní silnice Žeravice–Žádovice s připojením na Důl Pokrok.

V průběhu otvírky se zjistilo, že ve východní části dolového pole jsou vyvinuty ve sloji silné jílovité proplástky a geologické podmínky se zhoršují. Tato skutečnost spolu s velkými přítoky podzemní vody ztěžovaly práci v dole a ohrožovaly bezpečnost horníků. Poněvadž se situace neustále zhoršovala a nebylo možno v budoucnosti očekávat zlepšení geologických podmínek, bylo v roce 1964 rozhodnuto o zastavení těžby na tomto dole.

V jižní části ložiska byla těžba také ukončena z důvodu těžkých hydrogeologických poměrů, které nebylo možné tehdejší odvodňovací technikou zvládnout. V jihozápadní části ložiska, poblíž dolu Pokrok byla těžba zastavena ve sloji o mocnosti 2, 80 m. Těžba na dole Barbora I. byla přerušena v roce 1952. Dodatečně byl v roce 1955 vytěžen zbytkový pilíř nad těžní štolou Barbora I. a tím ukončena těžba v této oblasti kyjovské sloje [6].

Zdroje:

  1. Zdařbůh.cz – Krátký pohled do historie dobývání lignitu na Šardicku
  2. Zdařbůh.cz – Historie Jihomoravských lignitových dolů Hodonín
  3. Zdařbůh.cz – Lignit na jižní Moravě – geologie
  4. Mining.cz – Důl Tomáš v Ratíškovicích
  5. Muzeumropy.cz – Těžba lignitu na Hodonínsku
  6. Obec Žádovice.cz – Historie těžby lignitu v okolí Žádovic

Energetické suroviny v oblasti moravských Karpat

Energetické suroviny jsou nerosty, z nichž je možno získávat energii. Dělí se na skupinu kaustobiolitůradioaktivních surovin. V oblasti moravských Karpat je významná zejména skupina kaustobiolitů. Kaustobiolity (fosilní paliva) jsou hořlavé uhlovodíky, které vznikly nahromaděním odumřelé organické substance (nekromasy). Pokračovat ve čtení “Energetické suroviny v oblasti moravských Karpat”

Nerosty neogenních sedimentů a kaustobiolitů

Nerosty neogenních sedimentů

Neogenní sedimenty budují převážně jíly, vápnité jíly, méně písky a štěrky pannonu. Vápenaté jíly, lidově nazývané tégly, se vyznačují vysokou plastičností a vazností. Tato vlastnost dovoluje, aby se v nich utvářely velmi pěkné a vyvinuté krystaly, zejména krystaly sádrovce. Pokračovat ve čtení “Nerosty neogenních sedimentů a kaustobiolitů”