Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Hornomoravský úval je součástí geomorfologické oblasti Západní vněkarpatské sníženiny. Tvoří jej široká, protáhlá sníženina o rozloze 1315 km2, střední výšce 226 m a středním sklonu 0°54´. Hornomoravský úval se táhne od Libiny na S po Napajedla na J.
Ze S je Hornomoravský úval vymezen Hanušovickou vrchovinou, na V Nízkým Jeseníkem, Moravskou Bránou a Podbeskydskou pahorkatinou. Jihovýchodní hranici tvoří Vizovická vrchovina, na J je Napajedelskou bránou vymezen od Dolnomoravského úvalu. Na JZ sousedí s Chřiby a Litenčickou pahorkatinou a na Z s Vyškovskou bránou a Drahanskou vrchovinou. Na SZ hraničí se Zábřežskou vrchovinou. Maximální délka oblasti dosahuje 85 km, max. šířka se blíží 30 km.
![Geomorfologické rozdělení Hornomoravského úvalu.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/03/geomorf_mapa_hornomoravsky_uval.jpg)
Geomorfologie a hydrografie
V rámci Hornomoravského úvalu jsou vymezeny čtyři geomorfologické podcelky:
- Prostějovská pahorkatina,
- Středomoravská niva,
- Holešovská plošina a
- Uničovská plošina.
Pozn.: V příspěvku se víceméně věnuji pouze jižní části Hornomoravského úvalu, protože Středomoravskou nivu a Holešovskou plošinu považuji za širší území moravských Karpat. Také pouze k těmto dvěma podcelkům uvádím podrobnější charakteristiky.
Hornomoravský úval je příkopová propadlina SSZ—JJV směru, vyplněná neogenními a kvartérními sedimenty, z nichž místy vyčnívají kry mnohem starších hornin Českého masivu. Po ústupu badenského moře se zde do konce pliocénu vytvořila jezera. Na rozhraní mezi pliocénem a pleistocénem se vlivem tektonických pohybů zmenšuje sedimentační pánev. V průběhu pleistocénu se v důsledku těchto pohybů vytvořil říční terasový systém.
![Pohled do údolní nivy řeky Moravy od Svatého Kopečku.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/03/DSC_0008.jpg)
Osu oblasti tvoří široká niva střední části řeky Moravy, která má zde několik přítoků. Jedná se především o řeky Oskavu, Sitku, Blatu, Valovou (Romži) a Hanou. Nejvýznamnějším přítokem Moravy je řeka Bečva, z níž do Hornomoravského úvalu zasahuje její spodní část. Bečva ústí do Moravy zleva u Troubek.
Podloží a půdy
Krystalinické podloží je tvořeno muskoviticko–biotitickými pararulami, částečně migmatitizovanými.
Téměř celá oblast je vyplněna pliocenními sedimenty, transgresivně uloženými na svém podloží, které na V zasahují do Fryštácké brázdy a na JZ do flyšového pásma ve Chřibech. Bazální části tohoto sedimentačního prostoru tvoří psefiticko–psamitické sedimenty. Jsou jemné až hrubě zrnité, žlutavé, světle rezavé, šedé a šedozelené, bez výrazné vrstevnatosti. Převládající složkou je křemen, v menší míře pískovce.
V údolí řeky Moravy jsou zastoupeny drobné fragmenty hornin Českého masivu. Hlubší uloženiny sedimentačního prostoru tvoří pestře zbarvené (šedožluté, žlutohnědé, zelenošedé, namodralé) psamiticko–pelitické sedimenty s proměnlivým obsahem prachovité a písčité příměsi. V pelitech bývají přítomny čočky šedých písků a štěrků, jejichž valounový materiál tvoří horniny flyše. Typické jsou pro nivní oblasti řeky Moravy, V a JV od Kroměříže. Dosahují mocnosti až 120 m.
V bioregionu dominují glejové fluvizemě, pouze na břehových valech podél Bečvy, krátkém úseku Moravy u Kojetína a nízké terase u Chropyně se vyskytují typické fluvizemě na písčitějším materiálu. Půdy se vyvinuly na bezkarbonátových sedimentech. Mezi Troubkami, Chropyní a Moštěnicí se vyskytují ostrovy typických černic, u Chropyně dokonce na karbonátových nivních sedimentech.
![Fluvizem kambická (Flk), lokalita: Horní zahrady, Kroměříž, PLO 34, SLT 1L](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2020/07/DSC_0046.jpg)
Jižně od Kroměříže a Hulína se při okraji nivy vyvinuly černicové černozemě, glejové až pelické (jílovité) černice. Na nízkých terasách severozápadně od Přerova jsou dokonce šedozemě a hnědozemě na spraši. Malé plochy tvoří organozemě – úživné půdy slatinné, nepatrné plochy zabírají chudé arenické (písčité) kambizemě na vyvýšeninách hrúdů.
Reliéf
Pro Hornomoravský úval je typický erozně–akumulační reliéf převážně plochých pahorkatin a rovin. Pro akumulační oblasti jsou typické rozsáhlé údolní nivy, říční terasy a povrchy proluviálních a deluviálních sedimentů a pokryvů spraší a sprašových hlín. Západní část oblasti budují nízké pahorkatiny, ve vých. části oblasti se vyskytují mohutné náplavové kužely toků stékajících z Jeseníků. Nejvyšším bodem je Šumvaldská horka (331 m).
Klima
Dle Quitta leží celý bioregion v teplé oblasti T2. Podnebí je tedy teplé, dostatečně bohaté na srážky: Olomouc 8,4 °C, 612 mm; Kroměříž 599 mm; Přerov 8,6 °C, 654 mm; Zlín-Malenovice 650 mm. Projevuje se tak mírný vzrůst srážek směrem k východu, kde se více projevuje vliv návětrné strany Karpat.
Vegetace
Bioregion leží v termofytiku a zabírá centrální část fytogeografického podokresu 21b. Hornomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický): planární.
![Lužní společenstvo svazu Ulmenion, lokalita: Tlumačovský les, Středomoravská niva, PLO 34, SLT 1L.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2020/09/IMG_6809.jpg)
Potenciální vegetace je tvořena lužními lesy podsvazu Ulmenion (zejména Ficario-Ulmetum campestris), které na vyvýšených místech přecházejí do dubohabřin (svaz Carpinion). Primární bezlesí představovala pouze vodní vegetace.
![Pobřežní společenstvo svazu Salicion albae, lokalita: Tlumačovský les, Středomoravská niva, PLO 34, SLT 1L.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2020/09/IMG_6791.jpg)
Přirozenou náhradní vegetaci na místě lužních lesů představovaly zaplavované louky svazu Alopecurion pratensis, od jihu sem zasahovala i vegetace svazu Cnidion venosi. Kolem vodních ploch je typická vegetace svazů Phragmition communis a Caricion gracilis. Ve vodách (zejména v minulosti) byla přítomna řada typů vegetace svazu Nymphaeion albae.
![](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/03/P_20180420_111002-scaled.jpg)
Flóra je spíše uniformní, s výskytem některých mezních prvků. Zasahují sem ještě některé druhy, splavené z vyšších poloh, např. kerblík lesklý (Anthriscus nitida), knotovka lesní (Melandrium sylvestre). Některé z nich, zejména kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), ladoňka časná (Scilla praecox) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), mají evidentní vztah ke Karpatům. Od jihu sem zasahují šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), pryšec bahenní (Tithymalus palustris) a řeřišnice Mattioliho (Cardamine matthiolii).
Lidé a společnost
Většinu území Hornomoravského úvalu zaujímají úrodná pole, v nivách řek se doposud nacházejí rozsáhlejší komplexy lužních lesů.
![Nejstarší kamenný most na Moravě (1590–1592) leží v Litovli na řece Moravě. Na mostě je umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. z 1. čtvrtiny 18. stol. od sochaře Jana Sturmera. Na podstavci sochy je vyobrazen reliéf svržení sv. Jana Nepomuckého z mostu, který připomíná událost po jeho umučení.](http://moravske-karpaty.cz/wp-content/uploads/2014/03/DSC_0063.NEF_-scaled.jpg)
Ochrana přírody v CHKO Litovelské Pomoraví
Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví se rozkládá na ploše 96 km2. Zaujímá úzký 3—8 km široký pruh lužních lesů a luk kolem řeky Moravy mezi městy Mohelnicí a Olomoucí. Ve středu CHKO leží starobylé královské město Litovel, které propůjčilo chráněné oblasti své jméno. Poslání CHKO je trvale zajišťovat zvýšenou ochranu a ekologicky šetrné obhospodařování krajiny údolní nivy řeky Moravy s mimořádně vysokým soustředěním přírodních hodnot.
Jádro CHKO a současně hlavní přírodovědný fenomén oblasti tvoří vnitrozemská říční delta (přirozeně meandrující tok řeky Moravy, která se větví v řadu bočních stálých i periodických říčních ramen) a navazující komplexy cenných lužních lesů, vlhkých nivních luk a mokřadů. Do Litovelského Pomoraví patří také krasové území vrchu Třesín se známými veřejnosti zpřístupněnými jeskyněmi a oblast chlumních listnatých lesů Doubrava. Okrajově zasahují do CHKO plošně nevýznamné enklávy orné půdy a zastavěná území obcí.