Geomorfologické tvary

Geomorfologické tvary a vůbec tvary terénu jsou podmíněny mnoha faktory. Makrostruktury vznikly pod vlivem deskové tektoniky, úložných poměrů hornin a zvětrávacích procesů. Mezo- a mikrostruktury jsou podmíněny spíše erozními a gravitačními pochody. Samostatnou kapitolou jsou antropogenní tvary, které se projevují v celém spektru geomorfologických struktur.

Geomorfologické tvary způsobené vlivem deskové tektoniky

Orogén

Orogén je pásmo zemské kůry intenzivně deformované horotvornými pohyby v pásemná pohoří. Vzniká orogenezí vlivem procesů deskové tektoniky.

Akreční klín

Akreční klín je oblast nahromaděných a zvrásněných mořských sedimentů na okraji subdukující se oceánské desky a ostrovního oblouku či v oblasti aktivního okraje kontinentální desky v oblasti konvergentního rozhraní litosférických desek. Občas v oblasti akrečního klínu probíhá nízkoteplotní metamorfóza. Pokud je akreční klín formován déle či dojde k akumulaci velkého množství materiálu, vznikne akreční orogén.

Akreční klín (zdroj: http://leccos.com/index.php/clanky/akrecni-klin)
Akreční klín (zdroj: http://leccos.com/index.php/clanky/akrecni-klin)

Během protisměrného pohybu desek dochází k tomu, že se jedna deska (zpravidla oceánská) zasunuje pod kontinentální desku či pod jinou oceánskou desku, čímž dochází k nárůstu napětí na povrchu subdukující oceánské desky. Odpor při zasunování má na svědomí, že se začnou tektonicky shromažďovat převážně sedimentární horniny, ale v některých případech také magmatické horniny z povrchu subdukující desky. Čím více se deska zasunuje, tím více materiálu je zde shromažďováno a následně shrnováno, což vede k jeho rozlévání do okolí a vzniku tvaru v podobě klínu.

Geomorfologické tvary způsobené úložnými poměry hornin

Georeliéf na horizontálně nebo subhorizontálně uložených horninách

Georeliéf na horizontálně nebo subhorizontálně uložených nezpevněných sedimentech (jílech, píscích, štěrcích ap.) je málo členitý a mívá zaoblené tvary. Bývá to georeliéf zpravidla nížinný nebo reliéf nížinných pahorkatin.

Georeliéf na horizontálně nebo subhorizontálně uložených zpevněných sedimentech nebo výlevných vulkanických horninách se vyznačuje:

  • velmi plochými povrchy na rozvodích, tvořených strukturními plošinami vázanými na výskyt odolnějších vrstev na povrchu (tzv. pancéřovaný povrch);
  • kaňonovitými údolími se stupni na svazích, které označujeme jako strukturní terasy; strukturní terasy jsou přírodní stupně na svazích, které jsou vázány na odolnější vrstvy; svah nad nimi ustupuje, a tak vzniká stupeň probíhající často na velké vzdálenosti na svazích;
  • ostrými a hranatými tvary okrajů údolí i strukturních teras a plošin, tvořenými vrstvami geomorfologicky odolných hornin.
Strukturní plošina

Strukturní plošiny jsou rozsáhlé rovinaté povrchy, místy členěné roklemi a údolími se strmými svahy, které se vytvářejí v územích tvořenými horizontálně anebo subhorizontálně uloženými horninami. Základové půdy obvykle tvoří skalní horniny a proto jsou stejnorodé, únosné a nestlačitelné. Někdy však může kvalitu snižovat sprašový pokryv.

Strukturní terasa a stupeň

Strukturní terasy (stupně) jsou přírodní stupně na svazích, které jsou vázány na odolnější vrstvy; svah nad nimi ustupuje, a tak vzniká stupeň probíhající často na velké vzdálenosti na svazích.

Suk

Suky jsou vyvýšeniny různého tvaru a velikosti, vystupující nápadně nad okolním níže položeným územím, složená z odolnějších hornin. Suky mají tvar kup, homolí, kuželů, protáhlých hřbetů až hřebenů, popř. nepravidelných vyvýšenin. Představují erozně–denudační relikt někdejšího staršího povrchu, vytvořený procesy plošného zarovnávání reliéfu a v závislosti na klimatických podmínkách modelovaný do současné podoby pochody mechanického zvětrávání a odnosu hornin.

Pozn.: synonymem pro suk je kamýk a také tvrdoš.

Georeliéf na ukloněných — monoklinálně uložených horninách

Kuesta

Na mírně ukloněných horninách do 6—7°, které jsou stejně odolné, vznikají mírně ukloněné strukturní povrchy. Výraznější jsou tvary na mírně ukloněných vrstvách hornin, které mají různou odolnost. V těchto případech se vytvářejí nesouměrné hřbety nebo soustavy nesouměrných hřbetů, zvaných kuesty.

Termín kuesta označuje pahorek nebo hřbet, který je v příčném profitu nesouměrný a jejichž tvar úzce souvisí s úklonem vrstev usazených sedimentů nebo s úklonem výlevných vyvřelých hornin. Kuesty mají příkrý čelní svah, který vznikl odnosem na čele ukloněných hornin. Dále mají týlový strukturní svah, jehož sklon odpovídá úklonu vrstev. U čelního svahu rozlišujeme horní hranu a úpatí. Odolnější, např. propustné horniny (vápence, pískovce ap.) vytvářejí srázné stupně až útesy v horní části čelního svahu. Méně odolné, např. pro vodu nepropustné horniny (slíny, jíly, jílovité břidlice ap.) vytvářejí mírněji ukloněné úpatí.

Kozí hřbety

Při sklonu vrstev od 7 do 40° vznikají rovněž asymetrické hřbety – homoklinální hřbety. Od kuest se obvykle liší větší výrazností a menším rozdílem mezi čelním a týlovým svahem.

Při sklonu hornin nad 40° vznikají kozí hřbety. Na rozdíl od kuest jsou zpravidla úzké a při sklonu hornin přes 50° má čelní odnosový i týlový strukturní svah zhruba stejný sklon a hřbety jsou v příčném profilu symetrické. Zejména kozí hřbety, tvořené odolnými propustnými horninami (např. vápenci), jsou často velmi stabilní tvary georeliéfu.

Georeliéf na zvrásněných horninách

Při spojité (vrásové) deformaci hornin dochází k prohnutí nebo vyklenutí hornin a vznikají pánve, klenby, vrásy, flexury atd. Při tom vznikají nejrůznější vazby mezi strukturou a povrchovými tvary. V některých případech pozorujeme bezprostřední vazbu mezi typem geologické struktury a tvarem reliéfu (tzv. přímá morfostruktura). V některých oblastech tvoří antiklinály vyvýšeniny georeliéfu (např. horské hřbety) a synklinály sníženiny georeliéfu (např. horská údolí).

Ve většině případů však spíše než původní tektonické tvary ovlivňuje současný reliéf sklon vrstev v závislosti na tvaru deformací, složení hornin postižených spojitými deformacemi (tzv. nepřímá morfostruktura). Deformace jsou důsledkem tektonických napětí, při němž se vytvořily i soustavy puklin a zlomů, které rovněž ovlivňují tvary georeliéfu. Spojitá deformace hornin je často lokalizována v zónách (doménách) koncentrace maximálních tektonických napětí a je obvykla doprovázena i vznikem nespojitých deformací (především násuny, příkrovy atp.), takže vznikají složité vrásovo–násunové struktury, obvyklé především v alpinotypních vrásovo–příkrovových pásemných pohořích.

Pánve

Pánve jsou sníženiny charakterizované synklinálním uložením hornin. Zpravidla mají kruhovitý nebo oválný půdorys. Sklon vrstev je do středu pánve obvykle malý, pokud není zlomově ovlivněn. Geomorfologická výraznost pánve závisí na velikosti prohnutí vrstev a na míře zaplnění pánve mladšími sedimenty. Na okrajích pánví se zpravidla vyskytují kuesty.

Klenby

Klenbou nazýváme velkou izometrickou nebo oválně kupovitou strukturu, která vzniká vyklenutím hornin. Vyznačuje se často centrálním žulovým plutonem, případně rulovým jádrem a cibulovitě probíhajícími puklinami, žílami a dalšími strukturními tvary (kuestami, kozími hřbety ap.).

Vrásy, vrásová pohoří

Nejvýznamnějšími spojitými deformacemi hornin jsou vrásy, které vytvářejí vrásová pohoří. Elementárními částmi vrás jsou antiklinálysynklinály. V nejjednodušším případě vzniká u vrás na místě antiklinály hřbet a na místě synklinály sníženina. Jejich tvar závisí na typu vrás. Obvykle je však vztah vrásových struktur a reliéfu složitější a závisí nejen na typu vrás a jejich tvaru v profilu a půdorysu, ale i na složení a homogennosti zvrásněných hornin, typu, intenzitě a délce působení endogenních sil a na tektonickém režimu území. Vrásy mají různé rozměry. Od malých vrás až po rozsáhlé soustavy — antiklinoriasynklinoria.

Antiklinála

Antiklinála (také sedlo) představuje ohyb horninových vrstev nebo souboru hornin do oblouku nahoru. Antiklinála sousedí ve vráse se synklinálou, s níž ji spojuje střední rameno vrásy. Ve vnitřní části antiklinály (jádře) vystupují starší vrstvy, v její vnější části mladší vrstvy.

Synklinála

Synklinála představuje ohyb horninových vrstev nebo souboru hornin do korytovitého prohnutí. Synklinály jsou při deformaci hornin někdy méně namáhané než antiklinální části vrás. Vzniká v nich méně trhlina poruch, což může upůsobovat větší odolnost proti erozi než u antiklinál.

Příkrovová pohoří

Složité vztahy mezi strukturou a georeliéfem vznikají u složitých tektonických struktur, jako jsou vrásovo–příkrovová pohoří.

Příkrovy jsou rozsáhlé ploché násunovo–přesmykové struktury. Mohou vytvářet rozlehlá příkrovová pohoří (Karpaty). Mnohá pohoří pokládaná za vrásová nebo příkrovová jsou však porušena nespojitými deformacemi (zlomy), a proto náležejí k vrásovo–násunovým pohořím, tvořícím přechod k dalšímu strukturně geomorfologickému typu pohoří. Vrásová a vrásovo–příkrovová pohoří vznikají především v kolizních (divergentních) zónách styku litosférických desek ve finálním stádiu vývoje orogénu.

Pozn.: Příkrovem se nazývají tektonicky nasunuté nebo gravitačním skluzem přemístěné zvrásněné masy hornin na blízký sousední podklad. Horizontální amplituda přesunutí může dosáhnout desítky kilometrů. Příkrovy jsou tvořené zpravidla soubory různých hornin, mají rozmanitý, provrásněný komplikovaný tvar i vnitřní stavbu. Vznikaly složitým pohybovým mechanismem sunutí za působení vysokých tlaků a tření.

V případě vnějších západních Karpat se jedná o příkrovy kerné. Kerné příkrovy jsou povahy prostě přesunutých vrstevných ker na velké vzdálenosti. Na bázi jsou omezeny smykovou plochou střihového odtržení, které bývá paralelní s vrstevnatostí příkrovu a sleduje zónu relativně nejméně kompetentních hornin.

Georeliéf na zlomově porušených horninách

Morfostruktury tohoto typu vznikají při zvyšujícím se napětí, které způsobuje porušení celistvosti hornin, tj. jejich křehké porušení — fragmentaci. U těchto nespojitých struktur lze rozlišit především puklinyzlomy. Geomorfologicky významnější jsou zlomy, protože u nich dochází k významnému vzájemnému posunu částí zemské kůry. Části zemské kůry omezené zlomy nazýváme kry (bloky). Kry bývají zpravidla omezeny několika zlomovými systémy.

V zemské kůře lze rozlišit základní typy pohybů podél zlomů, a to vertikální pohyby podél radiálních (strmě ukloněných) zlomů, dále poklesy, přesmyky a směrné (horizontální) posuny. V závislosti na těchto pohybech můžeme rozlišit tektonicky vyzdvižené (vysoké) kry, pokleslé (nízké) kry, kry ukloněné jedním směrem a klínové kry, u nichž je povrch ukloněn dvěma směry.

Při pohybech jednotlivých ker zemské kůry vznikají zlomové svahy. Jsou to terénní stupně vytvořené přímo pohyby podél zlomů. V terénu na zlomových svazích zpravidla pozorujeme lichoběžníkové nebo trojúhelníkové plochy, které jsou již změněné odnosem a jejich sklon je menší než původní sklon zlomové plochy. Lichoběžníkové nebo trojúhelníkové plochy jsou označovány jako facety a jejich sklon je asi 34°.

Příkopová propadlina

Příkopová propadlina je protáhlá sníženina vzniklá poklesem ker a omezená na křídlech vyšším terénem. Může být jednoduchá, tj. omezená na vůči vyššímu terénu pouze jedním zlomovým svahem, nebo složitá, tj. omezená na bocích více stupňovitě uspořádanými zlomovými svahy nebo složenými zlomovými svahy. Úzké protáhlé sníženiny vzniklé poklesem ker a omezené na podélných stranách zlomovými svahy nebo složenými zlomovými svahy označujeme jako prolomy.

Hrást

Hrást je protáhlá vyvýšenina, která vznikla pohyby ker a je na všech stranách omezena nižším terénem. Střední kra zaujímá relativně nejvyšší polohu, okolní kry tedy zaujímají nižší polohu. Mezi krami jsou zlomové svahy nebo složené zlomové svahy.

Ostatní skalní tvary

Skalní stěna

Skalní stěna je subvertikální nebo příkře ukloněná skalní plocha z obnažené kompaktní horniny. Může být založena buď strukturně tektonicky (na puklinách, trhlinách, exfoliačních klenbách ap.), nebo vnějšími reliéfotvornými procesy (erozí, zvětráváním). Úhel sklonu skalní stěny vyjadřuje stav rovnováhy mezi fyzikálně–technickými vlastnostmi horniny a vnějšími geomorfologickými procesy.

Při porušení rovnovážného stavu dochází ke skalnímu řícení a odsedání a svahovým pohybům blokového typu.

Skalní zeď

Skalní zeď je úzké, protáhlé, subvertikálními plochami omezené těleso tvaru zdi. V oblasti moravských Karpat se vyskytují zejména zdi exogenné vzniknuvší uložením jako výplň ze sedimentárních hornin. Vznikají buď denudačním vypreparováním odolnějšího horninového tělesa z obalu měkčích hornin, nebo tektonickým vyzvižením sedimentárních souvrství s odolnějšími polohami do subvertikální polohy. V našich klimatických podmínkách byly tyto tvary modelovány hlavně v pleistocénu mrazovým zvětráváním.

Zvětralinové pláště

Výsledkem zvětrávání je vznik zvětralinových plášťů, tj. komplexu v různém stupni rozrušených hornin následkem zvětrání na kontaktu zemské kůry s atmosférou, hydrosférou, kryosférou, pedosférou a biogeosférou. Zvětralinové pláště vznikají především v zóně provzdušnění, tj. v části půdního nebo horninového prostředí, ve kterém je jedna část pórů vyplněna vodou a druhá vzduchem. Pouze v podmínkách příznivých pro zvětrávání, jako jsou značně rozpukané horniny, zasahují kontakty hornin různého složení zvětralinového pláště do větší hloubky.

Zvětralinové pláště dělíme na:

Eluvia

Eluvia jsou zachovalé zvětraliny, které nebyly v průběhu zvětrávání přemístěny a uchovaly si alespoň zčásti strukturní znaky původních hornin.

Zvětraliny

Samotné zvětraliny v průběhu zvětrávání ztratily původní strukturní znaky matečných hornin následkem přemísťování (např. deluvia), rozpouštění, ap.

Typy zvětralinových plášťů vzniklých fyzikálním (mechanickým) zvětráváním

Typy zvětralinových plášťů vzniklých fyzikálním (mechanickým) zvětráváním zpravidla zpravidla klasifikujeme podle zrnitosti na:

  1. zvětraliny kamenité, které jsou složeny různě velkými úlomky hornin.
    Tento typ zvětralinových plášťů vzniká především ve skalních horninách (křemencích, čedičích, amfibolitech ap.),
  2. zvětraliny střípkovitě kamenité, které jsou tvořeny drobnými úlomky (střípky), mezi nimiž se nachází jemné částice (hlíny, jílu). Střípkovitě kamenité zvětraliny vznikají např. v jílovitých břidlicích, porcelanitech,
  3. zvětraliny písčitohlinité a hlinité, které vznikají např. v opukách, vápencích ap.,
  4. zvětraliny písčitojílovité, které vznikají např. v jílovitých pískovcích, lupcích, písčitých jílech,
  5. zvětraliny jílovité, které vznikají zvětráváním jílů, slínů apod.

Typy zvětralinových plášťů vzniklých chemickým zvětráváním

Typy zvětralinových plášťů vzniklých chemickým zvětráváním se vyznačují značným rozrušením hornin a značnou hloubkou. Na konci chemického zvětrávání zůstávají ve zvětralinovém plášti nerosty odolné proti tomuto typu zvětrávání, jako jsou např. křemen, zirkon, turmalín, amfibol, apatit, magnetit, ilmenitzlato.

Na našem území dosahují zbytky tropických zvětralinových plášťů vzniklých chemickým zvětráváním v druhohorách a třetihorách mocnosti až více než 100 m. Na povrchu zvětralinových plášťů nezřídka nacházíme odolné kůry, které mají značný význam pro vývoj tropických krajin.

Chemickým zvětráváním a poté odnosem zvětralinových plášťů vznikají v krajině některé typické povrchové tvary, např.:

  • žokovité balvany, skupiny balvanů a balvanová moře tvořená těmito zaoblenými žokovitými balvany; tyto tvary vznikají zejména v masívních horninách,jako např. žulách,
  • izolovaná skaliskaskalní hradby; odolnější části hornin (např. méně rozpukané části hornin) tvoří vyvýšené části bazální zvětrávací plochy, které mají tvar věží, sloupů, hradeb a po částečném nebo úplném odnosu zvětralin se dostávají na povrch a tvoří výrazné tvary georeliéfu, zejména v oblastech masivních hornin,
  • ruwary. tj. ploché nízké klenbovité vyvýšeniny bazální zvětrávací plochy; většinou vznikají exfoliací masivních hornin,
  • vysoké exfoliační klenby, které jsou masivními klenbovitými vyvýšeninami bazální zvětrávací plochy a tvoří ostrovní hory s příkrými svahy, zvedajícími se nad okolní plochý terén, většinou tvořený obnaženou bazální zvětrávací plochou,
  • mogoty, tj. štíhlé izolované vrchy s příkrými skalními stěnami a oblými vrcholy, které vznikají v tropickém, tzv. kuželovém krasu,
  • krasové věže, tj. krasové vyvýšeniny vysoké až několik set metrů, mající tvar věží (tzv. tropický věžovitý kras).

Na těchto příznačných tvarech pak nacházíme drobné tvary zvětrávání a odnosu, jako jsou např. žlábkové škrapy, voštiny, tafone, skalní mísy a další.

Žlábkové škrapy (pseudoškrapy)

Žlábkové škrapy jsou rýhy, které probíhají ve směru sklonu skalních ploch a jsou oddělené hřbítky různého tvaru. Vznikají společným působením mechanického odnosu srážkové vody stékající po povrchu skalních ploch a chemického zvětrávání. Zřejmě jsou však vázány i na mikroskopické pukliny v hornině. Označují se takto rýhy vyvinuté zejména v nekrasových horninách.

Tafone

Tafone je dutina ve skalní hornině, která vzniká na balvanech a skaliskách chráněných odolnější ochrannou kůrou. Vnitřní části balvanů a skalisek proto zvětrávají, zatímco na bocích přečnívají lemy odolnější kůry. Proto otvor na povrchu skaliska nebo balvanu je menší a dovnitř se dutina rozšiřuje. Tafoni vznikají především v hraničním pásmu mezi aridní oblastí a oblastí střídavě vlhkých tropů s některými suchými ročními obdobími, v němž převládá pohyb roztoků nasycených solemi z nitra balvanů a skalisek k jejich povrchu.

Voštiny

Voštinami nazýváme více nebo méně hustou síť skalních jamkovitých prohlubní ve svislých a převislých skalních stěnách, vytvářející místy celé soustavy (mřížování) na rozsáhlých plochách. Jednotlivé jamky jsou odděleny od sebe zpravidla ostrými a úzkými mezistěnami z odolnějšího materiálu. Zvětšování, rozšiřování a spojování jamek vede někdy ke vzniku skalních dutin a výklenků.

Voštiny v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.
Voštiny v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.
Skalní dutiny

Skalními dutinami pak označujeme oválné prohlubně do skalního povrchu, u nichž převládá hloubka nad šířkou. Skalní dutiny se na rozdíl od tafone do nitra skály zužují. Jejich vnitřní stěny jsu obvykle omezeny puklinami, vrstevními plochami nebo plochami břidličnatosti.

 

Skalní dutiny v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.
Skalní dutiny v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.

Skalní výklenky jsou pak vhloubené tvary na víceméně svislých až převislých skalních stěnách bez ochranné kůry, a to takové, u nichž převládá šířka nad hloubkou.

Rozšiřováním a spojováním skalních dutin a výklenků vznikají někdy skalní okna, bránymosty i některé nekrasové jeskyně.

Skalní mísy

Jako skalní mísy označujeme vhloubené tvary na vodorovných nebo mírně skloněných skalních plochách bez ochranné kůry. Skalní mísy mají zpravidla víceméně oválný půdorys a často svislé až převislé stěny. Zpravidla u nich převládá šířka nad hloubkou. Vznikají spojenou činností chemického zvětrávání v teplém ročním období (např. změnami pH vody nadržené v míse vlivem činnosti organismů) a fyzikálního zvětrávání v chladném nebo suchém ročním období (u nás např. mrazového tříštění v zimě).

Skalní mísy v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.
Skalní mísy v hrubozrnných pískovcích a slepencích luhačovických vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Foto pořízeno na horních lačnovských skálách.

Odtokovými járky nazýváme žlábky, jimiž při dešti odtéká voda nahromaděná ve skalních mísách. Mohou být vázány i na mikroskopické pukliny.

Kamenice jsou skalní mísy ve vápencích a jiných krasových horninách.

Peneplén (parovina)

V podmínkách dlouhého platformního vývoje zemské kůry může krajina teoreticky dospět do stadia zarovnaného povrchu, který se označuje názvem peneplén (parovina). Pod pojmem parovina rozumíme rovinu téměř bez reliéfu, jevící malou shodu se strukturou a ovlivňovanou pouze blízkostí hlavní erozní báze. Svahy mají malý sklon, mocnost zvětralinového pláště je velká a zvětraliny jsou velmi jemnozrnné.

Vznik paroviny kontinentálního rozsahu postupným snižováním svahů vyžaduje dlouhé období tektonického klidu v platformním vývoji reliéfu. Dílčí paroviny však mohou vzniknout v málo odolných horninách i za kratší období (řádově i milióny let). Hlavní vlastnosti a rysy paroviny lze shrnout do těchto bodů:

  • parovina je sečný povrch, který zarovnává horniny různé odolnosti,
  • rozvodní hřbety jsou široce konvexní a neustále snižované,
  • suky, odlehlíky a konvexní tvary se mírně zvedají nad rozvodní hřbety,
  • v rázu krajiny převládají konvexní profity a jen dolní části svahů jsou konkávní,
  • na parovině jsou vyvinuty hluboké zvětraliny,
  • říční síť je přizpůsobena struktuře a údolí mají široké údolní nivy,
  • parovina leží blízko hladiny světového oceánu.
Etchplén

V současné době nemáme na zemi příklady parovin kontinentálního rozsahu v původní poloze a podobě (se zvětralinami). Ze starých parovin se v dalším vývoji Země vyvinul typ zarovnaného povrchu, který je označován jako etchplén. Zarovnaný povrch označovaný jako etchplén je v podstatě obnažená a zčásti přemodelovaná bazální zvětrávací plocha na styku skalního podloží a zvětralin staršího topografického povrchu (zejména paroviny).

Poloha a tvar bazální zvětrávací plochy odpovídají:

  • odolnosti hornin vůči zvětrávání — na horninách podléhajících více zvětrávání leží níže, na odolnějších horninách výše; etchplén proto není absolutní rovina, i když má malou výškovou členitost,
  • rozpukání hornin — v rozpukaných horninách proniká zvětrávání podél puklin více do hloubky a bazální zvětrávací plocha tvoří proto v těchto místech depresi.

Příznačnými tvary pro etchplén jsou nízké (tzv. ruwary) a vysoké (tzv. bornhardty) exfoliační klenby. Ze skutečnosti, že místo teoreticky předpokládaných parovin se na Zemi dnes většinou setkáváme s etchplény, vyplývá několik skutečností důležitých pro ostatní složky krajiny:

  • skalní podloží i na zarovnaných površích leží blízko povrchu nebo vystupuje přímo na povrch (např. exfoliační klenby),
  • výskyt starých jemnozrnných hlubokých zvětralin je omezen jen na tektonické deprese, kde se zvětraliny často uchovaly pod mladšími sedimenty,
  • většina zarovnaných povrchů je mladá (neogén – kvartér), i když je jejich založení staré,
  • na zarovnaných površích převládají mladé půdy.

Zarovnané povrchy

Zarovnané povrchy představují plošiny vzniklé různou genezí v různém vývojovém stádiu na místě rozčleněného georeliéfu. Reliéf Vnějších Západních Karpat prošel ve třetihorách několika fázemi zarovnávání, které byly přerušovány obdobími intenzivních pohybů zemské kůry. Vývoj reliéfu lze rekonstruovat podle zbytků zarovnaných povrchů.

Doposud se obecně předpokládá, že základní nejvýše položený zarovnaný povrch se začal vyvíjet po dosunutí flyšových příkrovů po badenu (pobadenský zarovnaný povrch). Zbytky tohoto zarovnaného povrchu se nacházejí na plošinách a plochých hřbetech v Radhošťské hornatině, Vsetínských vrších, Javornících, Bílých Karpatech i hornatinném pruhu Vizovické vrchoviny. Geologické a geomorfologické výzkumy poslední doby nepotvrzují však výrazné plošné rozšíření tohoto zarovnaného povrchu, pravděpodobně půjde spíše o regionální rozsah. Plošiny ve vrcholových polohách jsou uchovány v mnoha případech díky vyšší odolnosti pískovcových souvrství nebo antiklinálnímu uložení vrstev.

Středohorská úroveň zarovnání, probíhající v panonu, se vyskytuje ve vrchovinných polohách Chřibů, Hostýnských vrchů a Vizovické vrchoviny a nižších horských rozsochách vyšších pohoří. Ploché hřbety nižších pahorkatin vytváří v rámci této nejnižší úrovně podhorské zarovnání.

V terénu výrazný a prokazatelný je nejnižší zarovnaný povrch tzv. údolní zarovnaný povrch (pliocén až spodní pleistocén). Vytváří stupně, plošiny a zálomy na svazích, které se táhnou podél páteřních řek i jejich přítoků až k rozvodím. Období zarovnání byla přerušována etapami tektonické aktivity, proto se zarovnané povrch nacházejí v různých výškových úrovních. Morfologicky se projevuje i vyšší odolnost pískovcových komplexů.

Pozn.: problematika zarovnaných povrchů Vnějších Západních Karpat není jednoznačně pojata a prochází v současné době názorovou revizí.

Dosavadní názor vycházel ze simultánního vývoje Západních Karpat. V 90. létech bylo modifikováno datování jednotlivých geomorfologických cyklů, byl nově definován cyklus, jehož výsledkem je zarovnaný povrch s pojmenováním podstředohorská úroveň. Tento zarovnaný povrch byl pravděpodobně zformovaný v období relativního tektonického klidu v pontě, mezi aticko a rodánskou fází alpinské orogeneze.

Nejnovější poznatky však naznačují nesimultánní vývoj Západních Karpat. Nové terénní výzkumy ukazují, že v Karpatech třeba s velkou pravděpodobností počítat s regionálními rozdíly, co do věku, geneze a počtu zarovnaných povrchů.

Pediment

Pediment je mírně ukloněná a většinou konkávně prohnutá erozní plocha vznikající při úpatí střední přímočaré části svahu (srubu). Je zpravidla hladká se sklonem do 7°. Zcela výjimečně má větší sklon. V podélném profilu je většinou konkávně prohnutá, někdy mívá přímý profil. V počátečním období vzniku, kdy někdy mívá tvar skalního kužele, se mohou vyskytovat i konvexní profily.

Dolní část svahu v těchto podmínkách dynamické rovnováhy svahu tvoří skalní erozně–denudační plochu, po které je transportován materiál pocházející z horních částí svahu. S tímto faktem souvisí i poznatek, že mocnost svahovin na pedimentu je malá a v průměru činí vrstvu, kterou může odnést jedna povodeň. Povodně jsou totiž jedním z důležitých modelačních činitelů na pedimentu. Vcelku mají při modelaci pedimentu převahu fluviální pochody.

Pediplén

V pozdějším vývoji se pedimenty navzájem spojují a vzniká jednotný zarovnaný povrch, který se nazývá pediplén. Hlavní rysy a vlastnosti pediplénu můžeme shrnout do těchto bodů:

  • pediplén je sečný povrch, který zarovnává horniny různé odolnosti,
  • rozvodní hřbety jsou konkávní nebo jen úzce konvexní,
  • suky a odlehlíky s konkávními svahy se příkře zvedají nad okolí,
  • v rázu krajiny převládají konkávní profily širokých pedimentů,
  • vodní toky na pedimentech mají jen úzké údolní nivy,
  • na pediplénu je jen malá mocnost zvětralin,
  • pediplén je nezávislý na hlavní erozní bázi.

Svahové sedimenty

Hlavním činitelem při vzniku svahových sedimentů je gravitace, která způsobuje pohyb zvětráváním uvolněného materiálu směrem po sklonu svahu. Gravitačnímu pohybu ovšem napomáhají další činitelé, jako povrchově tekoucí voda, tečení rozbředlých materiálů apod. Část svahových sedimentů se hromadí při úpatí svahu, část materiálu postupuje dále do vodních toků.

Svahové sedimenty třídíme většinou podle zrnitosti. Rozlišujeme:

  • balvanité a kamenito–štěrkovité sedimenty, které tvoří
  • písčité svahové sedimenty, které tvoří
    • písčité osypy, jež se vyskytují při úpatí srubů složených z pískovců,
    • písčité úpatní haldy, tj. akumulační konkávně prohnuté úpatní části svahů,
  • hlinité svahové sedimenty, které vznikají často kombinací různých svahových pochodů (splachu, soliflukce atp.).

Balvanité a kamenito–štěrkovité sedimenty

Balvanové moře

Balvanová moře představují balvanové plošné akumulace na temenech horských hřbetů a na mírných svazích, vzniklé buď úplným kryogenním nebo termogenním rozpadem rozsáhlých skalních výchozů přímo na místě, anebo obnažením balvanů ze zvětralinových plášťů. Většinou dochází téměř k úplnému odstranění jemných částic vyvátím nebo splachem z prostorů mezi balvany.

Balvanové moře je možno rozdělit na:

  • autochtonní — vyskytující se na místě svého vzniku ve vrcholové partii nebo na velmi mírném svahu,
  • alochtonní — s kameny přemístěnými soliflukcí nebo plovoucími v hlinitém podložním materiálu.

Vznik těchto balvanových moří byl sice v našich krajinách podstatně rychlejším v periglaciálním klimatu starších čtvrtohor, probíhá, byť pomaleji, i v současných podmínkách, právě tak jako jiné projevy mrazového zvětrávání.

Pozn. synonymem pro balvanové moře je kamenné moře.
Balvanový proud

Balvanový proud je balvanová akumulace protáhlého jazykovitého tvaru, vzniklá přemístěním úlomků v mělké terénní brázdě po spádnici o malém sklonu svahu.

Suťové pole

Suťová pole představují hranaté úlomky hornin vzniklé zvětráváním a rozpadem skalních masívů na strmích svazích a přemístěné do nižších poloh vlivem gravitace, (pádem, saltací, soliflukcí ap.) Suťová pole jsou podobné balvanovým mořím, avšak málo stabilní a složené ze suťového materiálu. Úlomky menších hornin se nazývají horninová drť.

Suťové pole má na příčném průřezu tvar zkosené desky na rozdíl od podobných osypů nebo suťových kuželů.

Suťový proud je suťová akumulace proudového nebo jazykovitého tvaru protažená po spádnici na prudším svahu. Tvoří se zpravidla v mělké terénní brázdě, vlivem gravitace se úlomky hornin posunují po svahu.

Suťový kužel

Suťový kužel je těleso gravitačního původu, jehož tvar má přibližnou podobu polovičního kužele s vrcholem nahoře a základnou dole. Tvoří se při vyústění skalní úžlabiny nebo erozní rýhy na dně údolí, nebo na skalní terase, kde se hromadí úlomky hornin vzniklé zvětrvaním a vlive gravitace padají z velmi strmého svahu (nad 40°). Větší úlomky se dostávají nejdále a tvoří spodní okraj suťového kužele.

Osyp (úpatní halda)

Osyp (suťová halda) je suťové těleso tvaru ležatého trojbokého hranolu obdélníkového půdorysu, protáhlé kolem úpatí skalní stěny nebo srázu, odkud pochází suťový materiál přenesený gravitací z vyšších poloh. Osypy tvoří zpravidla příkrý svah (nad 30°) a vyznačují se vytříděním materiálu — největší balvany dopadají a hromadí se nejníže, zatímco výše se usazují sutky a materiál více drobnozrnější. Osypy rostou směrem vzhůru, a tak postupně přikrývají a konzervují stěnu, která ustupuje dozadu.

Osypy pod stěnami z málo zpevněných drobnozrnných písčitých a jílovitých sedimentů (v pískovcovích skalních měestech, pískovnách, cihelnách, hlinících) mají mají materiál jen nepatrně tříděný nebo netříděný.

Pozn. synonymem pro osypy jsou úpatní haldy.
Svahové série

Nejčastěji se však v dolních částech svahů a při jejich úpatí setkáváme se složitými útvary, které se nazývájí svahovými sériemi. Nezřídka se v těchto sériích vyskytují i pohřbené půdní horizonty, které umožňují datování těchto svahových sedimentů a tím i celého vývoje svahů.

Úpatní povrchy

Erozní glacis

Erozní glacis je mírně ukloněný erozní povrch na málo odolných sedimentech vzniklý snížením povrchu terénu shora při úpatí svahu tvořeného odolnějšími horninami.

Struktura a svahy

Vzhled, tvar a vývoj svahu jsou funkcí struktury, exogenních pochodů a času. U erozně–denudačních svahů se struktura, tj. vlastnosti hornin, jejich rozpukání, úložné poměry, projevuje různou mírou. Nejvýrazněji se vlivy struktury projevují u srubů a příkrých skalních stěn.

Strukturní svahy

Svahy, u nichž struktura zřetelně ovlivňuje charakteristiky svahů, nazýváme strukturními svahy. Nejvýrazněji se vlivy struktury projevují u srubů a příkrých skalních stěn.

Fluviální reliéf

Část srážkové vody, která se nevypařila ani nevsákla, se pohybuje po povrchu krajiny jako povrchový odtok. Povrchový odtok je tedy složka celkového odtoku, který odtéká z povodí po povrchu krajiny. Povrchový odtok se uskutečňuje v krajině jako:

  • plošný odtok, tj, nesoustředěné stékání vody po povrchu terénu, označované stručně jako ron,
  • soustředěný odtok říční sítí, tj. soustředěné odtékání vody v korytech vodních toků.

Ron

Ron je nesoustředěné stékání vody po povrchu terénu. Při větším dešti nebo při vodou nasycené půdě začíná voda hromadící se v mělkých sníženinách na povrchu terénu (zásoba vody na povrchu georeliéfu) pozvolna přetékat ve směru sklonu terénu. Jakmile mocnost vodního toku dosáhne určité výšky, tvoří se na povrchu terénu laminárně tekoucí vrstva vody, která vyvolává plošný splach.

Erozní rýha

Erozní rýha je více nebo méně hluboká rýha v povrchu svažitého terénu, vzniklá výmolnou nebo erozní činností stékající srážkové vody. V pevných horninách má strž v příčném profilu tvar písmene „V“, kdežto v měkčíéch horninách, kde vedle hloubkové eroze intenzívněji působí též boční eroze, se příčný profil blíží tvaru písmene „U“, mnohdy dole rozšířeného. Spodní koncový bod erozní rýhy tvoří erozní bázi.

Hloubka erozní rýhy vzrůstá směrem k jejímu spodnímu konci. Délka rýhy se zvětšuje naopak směrem vzhůru proti proudu v důsledku tzv. zpětné eroze tak dlouho, dokud rýha nedosáhne temena nebo sedla horského hřbetu.

Erozní rýhy znamenají zpravidla značné narušení krajiny, zejména rovnováhy přírodních procesů. Je narušen vegetační pokryv svahů, dochází i ke změnám režimu podzemních vod. Při větší hustotě strží dochází k jejich protínání, rozrušení původních rozvodí mezi nimi a ke vzniku členitého erozního reliéfu.

Erozní stružka

Odnos (eroze) na svahu začíná, když síla vodního proudu je větší než síly, které udržují částice na povrchu. Eroze je výsledkem řady činitelů. Většinou se však objevují na povrchu terénu nerovnosti, které rozdělují souvislý laminární vodní pokryv na jednotlivé stružky s turbulentním tokem. Jejich činností vzniká na svazích soustava různě hlubokých stružek, které rozrušují povrch terénu.

Strž

Strž je erozní rýha velkých rozměrů, vyvinutá v sypkých nebo málo zpevněných sedimentech. Je také pokročilejším vývojovým stádiem erozní rýhy a má zpravidla příčný profil ve tvaru V. Vzniká stržovou erozí, tj. vymíláním měkkého horninového podkladu vodními přívaly po větších lijácích nebo po jarním tání. Často bývá antropogenně podmíněná.

Říční síť

V krajině existuje vždy hlavní tok a jeho přítoky. Hlavním tokem rozumíme tok nejvyššího řádu v daném povodí. Řád toku je číslo, které udává počet posloupných zaústění od moře. Tok vlévající se do moře je prvního, tj. nejvyššího řádu. Řád toku se označuje římskými číslicemi. Např. řeka Morava je tok II. řádu, Dunaj tok I. řádu.

Údolí

Údolími nazýváme takové protáhlé sníženiny na povrchu pevnin, které vznikají říční činností a sklánějí se ve směru spádu vodního toku. Tvar je výsledkem vztahu mezi lineární erozí vodního toku a vývojem svahů. Rozlišují se:

Soutěska

Soutěsky vznikají při převaze lineární eroze vodních toků nad vývojem svahu. Svahy soutěsky jsou navzájem zhruba rovnoběžné a šířka soutěsky nahoře je téměř stejná jako dole, svahová modelace je slabá. Na dně jsou nezřídka vodopády, obří hrnce apod. Hluboké soutěsky bývají nazývány kaňony, jsou vázány na úzkou zónu predisposice.

Údolí ve tvaru písmene „V“

Údolí ve tvaru písmene V vznikají při rovnováze mezi hloubkovou erozí vodního toku a vývojem svahů. Dno tvoří koryto vodního toku a směrem nahoru se údolí rozšiřuje a svahy se navzájem vzdalují. Podélný profil vodních toků v těchto údolích bývá zpravidla nevyrovnaný, pobočky se často nestačí zahlubovat stejně rychle jako hlavní údolí a ústí visutě do hlavního údolí — visutá údolí, jsou rovněž vázané na úzké porušené zóny.

Neckovité údolí

Neckovitá údolí vznikají při převaze boční eroze nad hloubkovou erozí. Vodní tok meandruje po údolním dně a střídavě podkopává oba svahy. Tímto procesem vzniká údolí se širokým dnem, zaplněné často údolní nivou s příkrými svahy. Údolní dno je odděleno od svahů zpravidla lomem spádu, svahy jsou obvykle skalnaté; jejich vznik je závislý na širokých zónách oslabení zemské kůry.

Úvalovité údolí (Údolní niva)

Úvalovité údolí (někdy též úval, údolní niva nebo říční niva) je údolí, které je pravidelně zaplavováno, ovlivňováno a formováno povodněmi. Z geomorfologického hlediska se jedná o ploché říční dno, které je tvořeno říčními nánosy. V nivě řeka přirozeně meandruje, pokud není regulována. Úvalovité údolí tvoří štěrkovité, písčité, hlinité nebo jílovité naplaveniny, jejichž úložné poměry často vykazují nepravidelnosti způsobené větvením toku, vznikem ostrovů, meandrů, náplavových kuželů a delt, sutí, svahových sesuvů apod.

Úvalovitá údolí pozvolna (bez výrazného lomu spádu) přecházejí do mírných svahů. Údolní svahy jsou zpravidla pokryty vrstvou zvětralin a svahových usazenin.

Údolní síť

Soustava říčních údolí vytváří údolní síť. Typ údolní sítě je důležitým ukazatelem fyzickogeografických podmínek v krajině. Hustota údolní sítě určuje intenzitu erozního rozčlenění krajiny a jejich hloubka potom její výškovou členitost. Podle půdorysu rozlišujeme tyto typy údolní sítě:

Stromovitá (dendroidální) údolní síť

Přítoky hlavního toku ve stromovité údolní síti jsou uspořádány tak, že tvoří síť podobnou větvím stromu. Stromovitá údolní síť se vyvíjí v oblastech složených z hornin stejné geomorfologické odolnosti, které neovlivňují ve větší míře vývoj říční sítě, a proto její tvar určují především sklonové poměry georeliéfu. Stromovitá údolní síť se tedy vyvíjí např. na pobřežních nížinách, složených z nekonsolidovaných hornin (písků, jílů, ap.) zhruba stejné odolnosti vůči odnosu, nebo tabulích.

Rovnoběžná údolní síť

V rovnoběžné údolní síti jsou vyvinuta dlouhá údolí probíhající jedním směrem a navzájem rovnoběžně. Většinou jde o údolí konsekventních vodních toků, např. v pobřežních nížinách.

Mřížkovitá údolní síť

V mřížkovité údolní síti se vodní toky a úseky vodních toků rovněž vyvíjejí ve dvou na sebe zhruba kolmých směrech, avšak jeden ze směrů výrazně převládá; v převládajícím směru tečou dlouhé úseky vodních toků, zatímco ve druhém pouze kratší přítoky nebo krátké úseky hlavních toků. Mřížkovitá údolní síť je typická zejména pro jednoduchá vrásová pohoří jurského typu.

Pravoúhlá údolní síť

V pravoúhlé údolní síti jednotlivé úseky vodních toků probíhají ve dvou směrech zhruba na sebe kolmých. Při ohybech vodních toků pokračuje za rozvodím často ve stejném směru tok patřící do jiného povodí. Pravoúhlé uspořádání vodní údolní sítě dokládá závislost na struktuře, zejména na síti puklin a zlomů. Pravoúhlá síť je příznačná pro kerná a vrásno–zlomová pohoří.

Radiální údolní síť

V radiální údolní síti se vodní toky buď paprskovitě rozbíhají, anebo naopak paprskovitě soustředně sbíhají. Radiální síť je příznačná zejména pro vulkanické kužely a pánve.

Prstencovitá údolní síť

Prstencová údolní síť se skládá z dlouhých vodních toků nebo dlouhých úseků prstencovitě prohnutých s krátkými přítoky. Je příznačná pro centrální sníženiny kleneb.

Údolní niva

Údolní niva je akumulační rovina podél vodního toku, je tvořena nekonsolidovanými sedimenty transportovanými a usazenými tímto vodním tokem. Při povodních bývá zpravidla zaplavována.

Říční terasa

Říční terasy jsou stupně ve svazích říčních údolí, vytvořené říční činností za fází stability vertikálního vývoje údolí. Svým vznikem jsou to bývalá údolní dna, která byla proříznuta vodním tokem v následující fázi prohlubování údolí. Všeobecně platí, že čím je terasová akumulace v údolí položena výše nad řekou, tím je starší.

Říční terasy mají tvar stupně tvořeného jednak rovným povrchem terasy — terasovou plošinou, jednak srázným svahem — terasovým svahem, který omezuje rovný povrch na straně k ose údolí. Říční terasy jsou povrchový tvar, který může vzniknout erozí nebo akumulací vodního toku. Podle vzniku rozlišujeme:

  • terasy akumulační — zbytky údolní nivy proříznuté až na skalní podklad a jsou tvořeny různými faciemi fluviálních sedimentů; jejich povrch odpovídá původnímu akumulačnímu povrchu nivy,
  • terasy erozní — vznikly erozí vodního toku, a to:
    • proříznutím skalního dna údolí, skalní erozní terasy, které jsou tvořeny skalním soklem, příp. jen se slabým pokryvem fluviálních sedimentů,
    • erozí v sedimentech údolní nivy, která nedosáhla skalního podloží – tzv. vložené erozní terasy, které vznikly erozí v sedimentech údolní nivy,
  • terasy akumulačně–erozní — vznikají hloubkovou a boční erozí v uloženinách akumulačních teras.

Vedle těchto základních typů může vzniknout ještě řada kombinací (např. vložené terasy akumulací, kdy se nová akumulace štěrkopísků vkládá do erozního zářezu v údolní nivě, který však nepronikl až na bázi nivy). Kombinací akumulační a erozní terasy jsou složené říční terasy, kdy jednotný terasový povrch je tvořen akumulační (blíže ose údolí) a erozní částí (při úpatí svahu).

Štěrková lavice

Štěrková lavice je nános štěrku, tj. drobných valounů s určitou příměsí písku, poř. jemnější frakce, při jednom nebo při obou březích vodního toku. Jde–li o tok menadrující, tvoří se lavice zpravidla na vnitřním jesepním břehu.

Štěrkové lavice vznikají ukládáním horninového materiálu transportovaného vodnm proudem zejména za náhlých přívalů nebo povodní. Na horním toku se ukládají valouny, směrem po toku, resp. v místech, kde unášecí síla toku je malá, se ukládá drobnější štěrk až písek. Na dolních tocích, které již unášejí pouze jemný hlinitý a jílovitý materiál se ukládá bahno. Štěrková lavice je velmi nestálý tvar, pohybuje se směrem po proudu a mění se po větších vodních přívalech.

Štěrková výspa je štěrkový pískový nános v řece, který při nižším stavu vody vystupuje nad hladinu jako malý ostrov.

Břehová nátrž

Břehová nátrž je svislá stěna v zeminách nebo málo zpevněných horninách vytvořená obvykle v nárazových březích meandrů a zákrutů vodních toků. Jde o typický výtvor boční eroze, podmíněnem především podemíláním břehů a svahů z málo odolných hornin, které jsou však schopné udržet svislé stěny.

Náplavový kužel

Náplavový kužel je těleso tvořené fluviálními usazeninami. Má tvar kuželu směřujícího směrem do sníženiny od bodu, kde vodní tok opouští vyšší polohu. Vodní toky se na kuželu zpravidla větví na četná ramena (tzv. divočící vodní tok). Ramena toku se směrem do sníženiny rozšiřují, tím se ztrácí rychlost a zmenšuje se hloubka toku a nastává akumulace. Při úpatí vyššího terénu někdy bývají na kuželu i netříděné nebo málo tříděné svahové usazeniny a sedimenty bahenních proudů, sesuvů, ap. Fluviální sedimenty na kuželu jsou naproti tomu následkem postupné ztráty unášecí schopnosti tříděné.

Rozsáhlé, několik set metrů mocné kužely, které vznikají při úpatí pohoří semiaridní a aridní zóny, nazýváme suché delty. U nás byly označeny tímto názvem mohutné náplavové kužely při úpatí Moravskoslezských Beskyd, které vznikly v chladných obdobích pleistocénu za spoluúčasti kryogenních pochodů.

Rybníky a přehradní jezera

Rybníky a přehradní jezera jsou vodní nádrže vybudované lidskou společností.

Krasové tvary

Krasové tvary různého měřítka se vyskytují ve vápencovém a dolomitickém krasu a také v ostatních nekrasových horninách s vysokým obsahem CaCO3. K drobným tvarům počítáme zejména škrapy. Přechodem k větším tvarům je bogaz. Mezi větší krasové tvary počítáme závrty, uvalypolje.

Škrapy

Škrapy jsou malé rýhy, zářezy a další vyhloubeniny povrchu vápenců a dolomitů, které vznikly rozpouštěním srážkovou nebo tavnou vodou, příp. půdní vodou za spoluúčasti organismů. Rozlišujeme tyto hlavní typy škrapů:

  • žlábkové škrapy jsou vázané na ukloněné skalní povrchy. Vlivem koroze a odnosu vznikají téměř rovnoběžné žlábky, probíhající zhruba ve stejných vzdálenostech po skalním povrchu ve směru spádu; žlábky jsou navzájem odděleny hřbítky nebo hřebínky,
  • stružkové škrapy jsou drobné rýhy na povrchu vápenců a dolomitů. Rýhy mají zaoblená dna, hřbítky jsou ostré, hloubka 1—2 cm, šířka 1—2 cm, délka do 0,5 m, vyskytují se na plochách skloněných 40—80°,
  • puklinové nebo spárové škrapy jsou vázány na puklinové systémy nebo vrstevní spáry. Pukliny a vrstevní spáry vedou vodu a postupně se rozšiřují z vlasových až po zející svislé rýhy, hluboké několik metrů. Tvar a hustota škrapů je určena vzdáleností puklin a vrstevních spár,
  • mísovité škrapy jsou skalními mísami na horizontálních nebo subhorizontálních skalních površích a mají průměr od několika centimetrů do několika metrů a hloubku od několika milimetrů až přes 0,5 m. V půdorysu jsou škrapy okrouhlé nebo oválné,
  • šlápotovité škrapy se vyskytují na plochých skalních površích a mají tvar stupínků, širokých 0,2—1,0 m, jež jsou ohraničené nahoru stupněm 3—5 cm vysokým; stupínky mají podkovovitý tvar,
  • zaoblené škrapy vznikají pod vegetací nebo půdou a jsou podobné žlábkovým škrapům. Jsou 0,12—0,5 m široké, 12—50 cm hluboké a dlouhé od několika centimetrů do 10 m. Mívají zaoblené tvary; duté škrapy se tvoří pod rašelinou nebo humusem a jsou podobné zaobleným škrapům. Mají však širší rýhy (0,6—1,0 m) a až 0,5 m široké zaoblené hřbítky mezi rýhami.
Bogaz

Bogaz je 2—4 m široká přímočará rýha ve vápencovém povrchu, která vznikla rozšířením pukliny. Je omezena 1—5 m vysokými strmými nebo převislými stěnami. Na koncích je otevřená nebo uzavřená. Je širší a hlubší než pukli nové škrapy.

Závrty

Závrty jsou uzavřené deprese různých tvarů a rozměrů, které jsou obvykle širší než hlubší. Většinou jsou to trychtýřovité nebo mísovité sníženiny kruhovitého, oválného nebo nepravidelného půdorysu, které se vyskytují na povrchu krasu. Průměr závrtů se pohybuje od 2—200 m, výjimečně 1—1,5 km. Bývají od 2—300 m hluboké. Dno bývá pokryto bloky a hlínou, která je naplavena vodou mizící v závrtu. Vznik závrtů je různý v závislosti na rozpouštění krasových hornin a jejich rozpukáni. Rozlišujeme tyto hlavní tvary:

  • trychtýřovité závrty se svahy skloněnými 30—45° a s výrazným okrajem, vznikající korozí a odnosem na křižujících se puklinách,
  • mísovité závrty jsou mělčí a plošší než trychtýřovité závrty. Sklon svahů bývá 10—12°. Půdorys bývá oválný a poměr hloubky k průměru je zhruba 1:10. Dno je nerovné. Protáhlý půdorys ukazuje na vazbu na pukliny,
  • stupňovité závrty představují svislé nebo šikmé přírodní šachty, které často ústí do jeskyní,
  • řícené závrty vznikají zřícením stropu jeskyně, která existovala pod závrtem,
  • ponorové závrty jsou trychtýřovité sníženiny na dně poljí (viz dále), pokryté zvětralinami a hlinitými sedimenty, tvořící se v oblasti ponorů vlivem sufoze.
Uvala

Uvala je složitá sníženina na krasovém povrchu, obvykle menší než polje, ale větší než závrt. Dno je nerovné a vzniká spojením závrtů a rozrušením hřbítků mezi nimi. Další zvětšování probíhá korozním podkopáváním svahů. Jílovité zvětraliny a sedimenty na dně brání odtoku vody.

Polje

Polje jsou velké uzavřené sníženiny na krasovém povrchu s většinou výraznými okrajovými svahy a s plochým dnem, které však může být nerovné a může se sklánět různým směrem. Při vzniku poljí působí různé krasové pochody. Polje mohou vzniknout spojením uval. Zvlněný průběh okrajových svahů poljí ukazuje na působení vodních toků. Svědčí o tom i návaznost poljí na stará suchá údolí. Strukturní kontrola se projevuje vazbou na tektonické linie a synklinální sníženiny. Jejich vznik souvisí se vznikem nepropustných zvětralin a sedimentů, které vedou k boční korozi místo ke krasovému odvodňování do hloubky a tím k přeměně údolí na polje. Polje se nacházejí bud‘ v hloubce krasového masívu, nebo na jeho okraji při styku s nekrasovými horninami (tzv. okrajová polje).

Krasové pedimenty

Na kontaktu krasových hornin s nekrasovými se pak vyskytují mírně ukloněné krasové povrchy, které označujeme jako krasové okrajové roviny. Často jsou tyto roviny krasovými pedimenty. Krasové pedimenty jsou mírně ukloněné odnosové povrchy při úpatí výrazných svahů. Jsou často vyvinuty v místech chemicky čistých vápenců a dolomitů. Jejich vznik úzce souvisí s intenzívním působením koroze na úpatí srázných svahů. Při lomu spádu terénu je odtok vody stékající s příkrého svahu brzděn, takže mírně ukloněné plochy jsou vlhké a působí na nich intenzívní koroze. Je však pravděpodobné i spolupůsobení boční koroze vodních toků. Vůči vyššímu terénu je krasový pediment ohraničen lomem spádu.

Krasové vody

Voda mizící v puklinách, závrtech a ponorech se hromadí v podzemních dutinách a vytváří nakonec skutečné podzemní říčky. Vedle samostatných podzemních toků se však v krasu vytváří i souvislá hladina podzemní vody.

Místa, v nichž na povrch vystupují podzemní vodní toky, označujeme jako vývěr — vyvěračka. V místech vývěrů se vyskytují vývěrová údolí. Místa, kde voda mizí do podzemí nazýváme ponory. V místech ponorů se často vyskytují slepá a poloslepá údolí.

Spojením činnosti vodních toků a rozpouštění vznikají i soutěsky, často strukturně kontrolované puklinami.

Krasové jeskyně

Příznačným rysem krasu jsou podzemní systémy, zejména jeskyně. Krasové jeskyně< jsou podzemní dutiny, které jsou vyplněné plynnými, tekutými nebo pevnými látkami. Jeskyně vznikají nejprve rozšiřováním puklin korozí. Vznikají tak jak vertikální, tak horizontální dutiny. Po dostatečném rozšíření puklin se dutiny zaplňují vodou a začíná působit tekoucí voda. V místech smíchání tekoucí vody s vodou z puklin dochází ke styku dvou vod s rozdílnou mírou nasycení uhličitanem vápenatým. Po smíchání vyžaduje nový objem vody pro rovnováhu menší množství CO2. CO2 se uvolňuje a reaktivuje tak rozpouštěcí schopnost vody. Tato koroze smíchaných vod pak působí na stěnách jeskyň a vytváří korozní tvary (skalní výklenky, mísy ap.).

Jeskyně jsou vázány na pukliny, což je často patrné i v jejich tvaru. Ve zvrstvených vápencích se uplatňují i vrstevní spáry (např. rovné stropy). Při tvarování jeskyň přirozeně působí i voda podzemních toků, často tekoucí pod hydrostatickým tlakem, především korozí, ale i unášeným materiálem (štěrky, písky ap.). V jeskyních nacházíme evorzní tvary, podmíněné vířivým pohybem vody a jí unášeného materiálu.

Evorzí vznikají obří hrnce, boční korytovité vyhloubeniny, oddělené ostrými hřebeny, ap. Obří hrnce jsou pravidelné hrncovité sníženiny ve skalních stěnách jeskyní. V jeskyních dále rozeznáváme jeskynní etáže, tj. zhruba horizontální chodby, které odpovídají určitým úrovním podzemních vodních toků a mohou mít i návaznost na stadia vývoje krasových údolí nebo i horizontálních puklin. Úseky jeskynních chodeb, v nichž se strop sklání tak hluboko, že se noří do pevného nebo tekutého obsahu jeskyně, nazýváme sifony. Přesná definice jeskyně neexistuje, a proto se často volně zaměňuje termín jeskyně s termínem jeskynní systém, tj. se soustavou jeskyní navzájem oddělených např. sifony.

V jeskyních jsou pak vyvinuty akumulační tvary, které označujeme jako jeskynní výplně. Jeskynní výplně se skládají ze dvou složek, a to z auchtochtonní, vznikající přímo v podzemí, a z alochtonní, pocházející z povrchu. Alochtonní složka objemově převládá a je většinou složena ze svahovin, jež se do jeskyně dostávají jednak vchody, jednak stropními okny a komíny. Nacházíme i půdní a přemístěné eolické usazeniny např. spraše. Dále jsou tam často fluviální sedimenty zejména štěrky a písky. Autochtonní složka se skládá v první řadě z opadu ze stropů a stěn. Polohy ostrohranné sutě vznikaly zřejmě v pleistocénu při tání permafrostu. Dále se uplatňuje sintr v podobě krápníkůpolev, nickamínkupěnitce ve vstupních partiích.

Sintr

Sintr je silně porózní hornina chemogenního nebo biochemického původu, vznikající usazováním z vápnitých roztoků. K jeho tvorbě dochází na stropech, stěnách a podlahách jeskyň při vypařování vody. Ze sintru se vytvářejí výplně krasových jeskyň. Sintrové jeskynní tvary mají mnoho forem — brčka, stalaktity, stalagmity, stalagnáty, sintrové kůry a povlaky, květákové sintry, korálové sintry, jeskynní perly, sintrové záclony, sintrové vodopády a podobně.

Nickamínek

Nickamínek je bílý nezpevněný sintr složený z kalcitu, lovitu, huntitu nebo magnezitu, který vytváří bílou suspenzi v podobě mléka nebo tvarohu.

Pěnivec

Pěnivec je sypký sintr. K auchtochtonní složce se třeba počítat i organické zbytky (kosti, netopýří guáno).

Z jeskynních výplní vzbuzují největší zájem krápníky, tj. uloženiny uhličitanu vápenatého. Rozdělujeme je na stalaktity, které vznikají vysrážením při stékání vody shora dolů, stalagmity, které vznikají vysráženém odkapávající vody a rostou zdola nahoru, a stalagnáty, vznikající spojením obou předcházejících typů. Vznikají i složité tvary, označované různými názvy (baldachýn, paleta, štít, pilíř, záclona ap.).

Gejzírový krápník

Vyvíjejí se ve vápencích a dolomitech pod vlivem přítomnosti termálních vod. Termální krasovění je zvýrazněno výrony oxidu uhličitého a termálních vod do jeskynního systému — jde tedy v podstatě o termokras, neboť vývoj podzemních systémů je modifikován erozí 20—25 °C teplých minerálních vod. Vyvíjejí se zajímavé tvary, jako jsou gejzírové krápníky (u nás např. ve Zbrašovských jeskyních). Jeskyně jsou vyzdobeny gejzírovými krápníky (ale v neaktivní podobě), což jsou stalagmity, jež vznikaly z usazenin po nich stékajících minerálních vod.

Krasová propast

Krasová propast je svislá k povrchu ústící dutina, ohraničená ze všech stran stěnami vzniknuvší propadnutím stropů jeskyní. Může být součástí jeskyně. Rozlišují se následující typy krasových propastí:

  • light hole — vznikly propadnutím stropu nad jeskyní prostorou; ústí mohutným otvorem,
  • aven — mají charakter svislé dutiny klesající často do značné hloubky; ústí malým otvorem,
  • vertikály — svislé nepřerušované dutiny,
  • stupňovité propasti — svislé dutiny, kde propasťovité stupně jsou přerušovány kratšími horizontálními prostorami,
  • propasťovité jeskyně — horizontální nebo šikmé prostory mezi podzemními prospastmi jsou jsou delší než vertikální prostory,
  • jeskyní propasti — svislé dutiny klesající ze dna jeskyň.

Travertin

Na povrchu terénu z krasových pramenů se sráží travertin. Travertin vytváří povrchové tvary, jako jsou např. travertinové kupy nebo terasy. Krasové tvary se v georeliéfu vyznačují značnou stabilitou, a proto studium fosilního krasu pokrytého zvětralinami a sedimenty může značně přispět ke stanovení denudační chronologie krajiny. Zvláštní typy krasu vznikají ve vápencích a dolomitech v místech výskytu termálních vod. Tehdy proces krasovění nepostupuje shora, ale zdola a vznikají podzemní tvary, které nemusí mít spojení s povrchem. Vyvíjejí se zajímavé tvary, jako jsou gejzírové krápníky ve Zbrašovských jeskyních.

Gravitační svahové tvary

Sesuv

Sesuv je výsledná forma svahového procesu zvaného sesouvání, což je přemístění hornin z vyšších poloh svahu do nižších vyvolané gravitací. Příčinou je porušení podmínek stability svahu zejména změnami ve struktuře hornin, v režimu podzemní vody, podemíláním svahu boční erozí toků, umělým zásahem ve svahu (stavby, výkopy, navážka) ap.

Sesuvy se často objevují po odtěžení staršího porostu, který plnil funkci pumpy. Než začne stějně pracovat následující porost, dochází k zamokření a sesouvání.
Sesuvy se často objevují po odtěžení staršího porostu, který plnil funkci pumpy. Než začne stějně pracovat následující porost, dochází k zamokření a sesouvání.

Zpravidla jde o klouzavý pohyb horninových hmot podle tzv. smykových ploch, případně o pohyb horninových bloků (ker) po plastickém podloží. Tento proces bývá provázen někdy i dalšími typy svahových pohybů, např. hlubinným ploužením nebo řícením.

Sesuvy v podsvahových polohách jsou často způsobeny kombinací narušení erozní báze vodním tokem a podmáčením podsvahovými prameništi.
Sesuvy v podsvahových polohách jsou často způsobeny kombinací narušení erozní báze vodním tokem a podmáčením podsvahovými prameništi.

Více najdete v příspěvku Svahové pohyby.

Periglaciální tvary

Periglaciální tvary jsou útvary vzniklé nebo působící v blízkém okolí ledovce, tj. v periglaciální oblasti. Zde se ukládaly různé glacifluviální sedimenty, periglaciální klima dovolovalo vznik trvale nebo sezónně zmrzlé půdy, probíhalo mrazové zvětrávání, vznikaly ledové klíny, kryoturbace, tříděné půdy, ve vlhčích obdobích byla účinná soliflukce, v sušších vznikaly eolické usazeniny apod.

Kryogenní tvary

Kryogenní pochody vytvářejí charakteristické povrchové tvary. Zejména výrazné tvary vznikají v oblastech s výskytem permafrostu. Kryogenní tvary se však vyskytují i v oblastech s mocnější činnou vrstvou, v níž probíhají fázové přeměny vody.

Kryoplanační terasa

Kryoplanační terasy jsou terasovité tvary na svazích, které vznikají kryogenními pochody. Terasy se skládají z plošiny terasystupně.

Kryoplanační terasy jsou skalní tvary, které jsou zaříznuty do skalního podloží. Na mrazovém srubu vystupují skalní horniny přímo na povrch. Na mrazovém srázu a na plošině je skalní podloží kryto jen málo mocnou vrstvou úlomků (od 10 cm do 2 m). Plošina terasy je převážně plochou transportu materiálu postupujícího z mrazového srubu nebo srázu.

Kryoplanační terasy nejsou většinou strukturními tvary a jejich závislost na litologickém složení není větší než u ostatních erozně denudačních tvarů. Jsou však vázány na odolné horniny (zejména ruly, křemence, pískovce, vápence a další), v kterých se muže udržet mrazový srub nebo mrazový sráz. Mrazový srub nezřídka vzniká na čele vrstev nebo v závislosti na vertikálních puklinách.

Plošina kryoplanační terasy

Plošina terasy je zpravidla oddělena od stupně lomem spádu a mívá sklon v rozmezí 1-12°. Nejčastěji se sklon pohybuje kolem 7°.

Stupeň kryoplanační terasy

Stupeň terasy má buď tvar skalní stěny (mrazový srub) anebo příkrého svahu pokrytého ostrohrannými úlomky skalních hornin (mrazový sráz). Sklon mrazových srubů se pohybuje mezi 80—90°. Nezřídka bývají mrazové sruby převislé, zejména ve své dolní části. Sklon mrazových srázů bývá menší a pohybuje se zpravidla mezi 18—30°. Dosti často bývá blízký úhlu vnitřního tření materiálu, který jej tvoří. V mnoha případech lze pozorovat na mrazových srubech jevy odsedání srubů (zejména v dolomitech, vápencích, pískovcích).

Ve vývoji kryoplanačních teras lze rozlišit několik etap. Rozhodující pro vývoj teras je rovnoběžný ústup mrazového srubu nebo mrazového srázu. Menší význam má i snižování plošiny. Při vzniku a vývoji teras působí celý soubor kryogenních pochodů. V závislosti na stadiu vývoje se mění i význam a intenzita jednotlivých kryogenních pochodů, které se podílejí na vývoji teras.

Nivační deprese

První etapou je vznik nivační deprese. Jsou to ploché amfiteatrální vhloubené tvary, při jejichž vzniku je vedoucím pochodem nivace a supranivální transport. Při konci sněžníku vzniká nivační val.

Druhou etapu představuje počáteční kryoplanační terasa. Spojením nivačních depresí vzniká mrazový srub nebo sráz a úzká lišta při jeho úpatí. Stupeň terasy je podkopáván nivací. Na plošině terasy působí mrazové vzdouvání, mrazové klouzání suti a na okraji již i soliflukce.

Mrazový srub

Mrazový srub je skalní stupeň ve svahu vzniklý mrazovým (kryogenním) zvětráváním a odnosem. Je součástí kryoplanační terasy. Stěny mrazových srubů jsou v závislosti na struktuře horniny svislé nebo téměř svislé, případně převislé.

Mrazový sráz

Mrazový sráz je nápadný stupeň ve svahu, který je na rozdíl od mrazového srubu šikmý a překrytý sutí. Je součástí kryoplanační terasy, kde představuje strmější část nad kryoplanační plošinou.

Kryoplanační terasa

Třetí etapou je dobře vyvinutá kryoplanační terasa s výrazným mrazovým srubem nebo srázem, který je neustále podkopáván nivací. Ve vnitřní části terasy u stupně působí mrazové zvětrávánímrazové vzdouvání, kryoturbace, jehlovitý led, sufoze a v menší míře i soliflukce. Na vnějším okraji plošiny, kde se hromadí jemnější materiál, převládá soliflukce.

Čtvrtá etapa nastává tehdy, když se k sobě přiblíží mrazové sruby a srázy teras rozkládajících se na protilehlých svazích. Původní topografický povrch je téměř rozrušen až na zbytky stolového tvaru, zvané tump. I tento zbytek je postupně rozrušován, až nad povrchem spojených teras ční skalní hradby nebo izolované skály, zvané tory.

Kryoplén

V páté etapě se pak kryoplanační vrcholové plošiny spojují v kryoplanační zarovnaný povrch značných rozměrů, který nazýváme kryoplén. Terasy vznikají na svazích a vrcholech subnivální klimatomorfogenetické oblasti jako nové tvary. V některých případech lze pozorovat, jak se nakládají na starší zarovnané povrchy. Kryoplanační terasy vznikají bez závislosti na hlavní erozní bázi. Podobně jako pediplén je však i kryoplén vázán prostřednictvím vodních toků na hlavní erozní bázi.

Kryopediment

Kryopedimenty jsou pedimenty vzniklé působením souboru kryogenních pochodů v periglaciální klimatomorfogenetické zóně, často za přítomnosti permafrostu.

Kryopedimentací pak nazýváme rovnoběžné ustupování příkřejších částí srubů (svahů) vlivem působení souboru kryogenních pochodů a následující vývoj plochých erozně denudačních úpatních povrchů. Předpokladem je, že srub i úpatní povrch jsou vyvinuty ve stejně odolných horninách. Rozlišujeme okrajové kryopedimenty při úpatí okrajových svahů a údolní kryopedimenty, které vznikají v údolích vlivem ustupování příkřejších částí údolních svahů způsobeného svahovými pochody.

Oblík

Oblík je elipsovitě více nebo méně protáhlý zaoblený pahrbek na skalním podkladu ve dně ledovcového údolí, karu nebo v oblasti pokryté v dřívější době pevninským ledovcem. Jde v podstatě o ohlazený výstupek pevných, nejčastěji krystalických hornin, představující základní tvar plošné ledovcové eroze.

Často bývají oblíky rovnoběžně rýhované ve směru pohybu ledovce. Tyto tzv. exarační rýhy byly způsobeny exarací, tj. brázděním, hloubícím účinkem hranáčů nebo suťového materiálu spodní morény, vmrzlého do báze pohybujícího se ledovce.

Pozn.: synonymem pro oblík je beraní leb, ovčí skalka, oblina, obloun apod.
Eratický (bludný) balvan

Balvan z horniny, která se svým složením evidentně liší od hornin tvořících skalní podklad v oblasti jeho současného nálezu, transportovaná zpravidla na velkou vzdálenost pohybem ledovce. Eratické balvany leží volně na povrchu krajiny, kde je ledovec zanechal, nebo jsou součástí mocných morénových uloženin.

Pseudokras

Pseudokras je typ reliéfních forem, v němž jsou krasové tvary vytvořeny v nekrasových horninách. Nejčastěji se jedná o mechanickou činností vytvořené rozsedlinové jeskyně a propasti, suťové a blokové labyrinty, erozní převisy, brány, tunely i dutiny vzniklé selektivním zvětráváním. Ojediněle vznikají ve všech typech hornin, nejčastější jsou však v pískovcích a jim příbuzných horninách.

V sedimentech s vysokým obsahem karbonátů se tyto jevy nejvíce podobají krasovým a proto je někteří autoři považují za jevy přechodné, nebo některé z nich ke krasovým jevům přímo přiřazují. Mimořádně rozsáhlé jsou systémy rozsedlinových, puklinových a blokových jeskyní a propastí v pískovcích a slínovcích flyšového pásma Západních Karpat.

Nekrasové (pseudokrasové) jeskyně

Přírodní jeskyně a podzemní dutiny vytvořené v nekrasových horninách (v jiných, než karbonátových horninách). Z morfogenetického hlediska se rozlišují:

  • puklinové jeskyně — vysoké a úzké jeskyně vzniklé zvětráváním podle puklin,
  • vrstevní jeskyně — nízké a širší jeskyně vzniklé oddrolováním, vyplavováním a selektivním vyvětráváním méně odolných vrstevních ploch,
  • jeskyní výklenky — vznikají destrukcí hornin různosměrně porušených sufozí, boční erozí ap.,
  • rozsedlinové jeskyně — vysoké, úzké i propasťovité jeskyně vzniklé gravitačním odsedáním skalních bloků,
  • suťové jeskyně — vyskytují se v suťových políchbalvanových mořích.

Pseudokrasové jeskyně se vyskytují zejména v sedimentárních horninách (pískovcích a slepeních), jejichž vlastnosti jsou nejvhodnější ke vzniku podzemních dutin.

Mrazový klín

Mrazové klíny jsou podzemní, od povrchu směrem dolů se klínovitě zužující útvary, vznikající ve svrchní vrstvě sedimentů a jemnozrnných zvětralin v zóně dlouhodobě zmrzlých půd. V recentním stádiu jsou vyplněny ledem (ledové klíny), ve fosilním stádiu jsou vyplněny zvětralinou, spraší, fluviálním materiálem apod. Na neporušeném povrchu se klíny jeví jako různě dlouhé linie, nebo častěji jako celé polygony, mnohdy čtyřúhelníkovitého půdorysu, s vyklenutými nebo vkleslými středy.

Eolické tvary

Sprašové pokryvy

Spraš je nezvrstvený a homogenní silt, který je značně propustný a obsahuje CaCO3. Příznačným rysem spraší je jejich dobré velikostní třídění s převládajícím obsahem částic o velikosti mezi 0,05—0,01 mm. Spraš vznikla v podmínkách kryosféry, kdy docházelo k intenzivnímu fyzikálnímu zvětrávání a tzv. černým bouřím.

Spraše vytvářejí výrazné povrchové tvary. Rozlišujeme:

  • sprašové pokryvy složené z ukloněných poloh, a to:
    • sprašové návěje na návětrných svazích
    • sprašové závěje na závětrných svazích
  • sprašové pokryvy složené ze subhorizontálně uložených spraší.

Pro sprašové pokryvy je příznačná vertikální sloupcovitá odlučnost. S touto skutečností souvisí vznik strží a kaňonů ve spraších s vertikálními stěnami.

Sprašová akumulace může dosáhnout značné mocnosti (u nás až několik desítek metrů). Zpravidla se však ve sprašových souvrstvích střídají i svahové a splachové sedimenty. Na přerušovanou sedimentaci ukazují výskyty pohřbených půd.

Váté písky

Váté písky jsou eolické sedimenty, které vznikají větrným vytříděním z původních klastických sedimentů nebo zvětralin. Při transportu větrem dochází k zaoblení zrn. Vzájemným narážením zrn při transportu se stává jejich povrch oblým, matným a dolíčkovatým. Váté písky jsou příznačné pro aridní a semiaridní oblasti.

Rozlišují se:

  • pokryvy vátých písků — vrstvy vátých písků, které plošně pokrývají povrch terénu. Mají zpravidla plochý povrch s mikroreliéfem (čeřiny, drobné stružky apod.),
  • pískové přesypy (duny, tj. nízké pahorky nebo hřbety tvořené vátými písky).
Pískový přesyp

Pískový přesyp je terénní vyvýšenina tvořená uloženinami navátého písku. Jde o typickou akumulační formu eolického reliéfu, která vzniká při poklesu síly větru pod transportní rychlost. Nejčastěji má tvar asymetrického valu.

Na jejich povrchu vznikají prouděním vzduchu detailnější a velmi proměnlivé mikrotvary zvané čeřiny.

Přesypy jsou zpravidla tvořeny jemnozrnným, dobře vytříděným pískem (převládají frakce o průměru 0,15—0,25 mm). V pokryvech vátých písků a ve sníženinách mezi přesypy se pak nachází písek charakterizovaný převládáním dvou frakcí, a to hrubé 0,2—2,0 mm a jemné 0,05—15 mm.

Podle tvaru a uspořádání materiálu rozlišujeme tyto typy přesypů:

  • jednoduché přesypy (např. barchany), které mohou být příčné nebo podélné,
  • složené přesypy, kdy dva nebo více přesypů navzájem těsně souvisejí — (např. barchany v příčných přesypech),
  • komplexní přesypy, kdy jsou spojeny přesypy dvou nebo více typů,
  • komplexy přesypů (pole přesypů), které mohou dosáhnout až tvaru pískových hor.

Antropogenní tvary

Těžební antropogenní tvary

Při těžebních činnostech vznikají těžební antropogenní tvary. Těžební antropogenní tvary georeliéfu jsou tvary vznikající záměrně nebo nezáměrně těžební činností. Rozlišujeme:

Povrchové doly

Rozsáhlými antropogenními tvary jsou povrchové doly. Tímto termínem označujeme rozsáhlé sníženiny včetně průmyslových budov a zařízení, které vznikají při těžbě užitkových nerostů, jako uhlí, rud, sádrovce, diamantů, stavebních materiálů ap. povrchovým způsobem. Povrchové doly zaujímají nezřídka značnou plochu a dosahují hloubek i několika set metrů.

Povrchové doly jsou složitými tvary, protože se skládají z řady tvarů, např.:

  • z těžební fronty, tj. svislé stěny nebo několika stupňovitě uspořádaných stěn,
  • z vlastní sníženiny dolu,
  • z výsypky, tj. haldy vyplňující vytěžený prostor.
Hlubinné doly

Hlubinné doly jsou rovněž komplexem průmyslových budov a zařízení pro těžbu užitkových nerostů hlubinným způsobem. Je to souhrnné označení, které zahrnuje jak povrchové části, tak i soustavu pod povrchových děl vytvořených pro dobývání, tj. šachet, štol a komor.

Těžební haldy

Těžební haldy jsou konvexní antropogenní tvary, které vznikají při těžbě, při úpravě vytěženého nerostu nebo při průzkumu.

Haldy jsou tvořeny vytěženým materiálem, většinou hlušinou. Některé haldy obsahují hořlavý materiál — např. uhlí — a na těchto haldách probíhají další pochody, jako je vytváření zpevněných lavic, sesedání, vznik dutin, závrtovitých sníženin ap. Pod tíhou hald může dojít k vytlačování plastického podloží a ke vzniku vytlačených valů ap.

Kamenolomy

Kamenolomy jsou lomy vzniklé při těžení skalních hornin, zejména stavebního kamene. Lomy jsou antropogenní tvary, které mají buď tvar sníženin (jámové lomy), nebo stěn zahloubených do svahu vyvýšenin, údolí ap. (stěnové lomy).

Hliniště

Hliniště (hliníky) jsou místa, kde se těží zeminy (zejména hlíny, silty, jíly ap.). Většinou mají tvar sníženin.

Pískovny

Pískovny jsou místa, kde se těží a upravuje písek. Mají rovněž tvar sníženin (někdy zaplavených vodou), nebo stěn.

Štěrkovny

Podobné jako pískovny jsou štěrkovny, kde se těží štěrk.

Sejpy

Sejpy jsou tvary vzniklé při rýžování. Při ručním rýžování vznikají nevelké pahorky, složené hlavně z písku a štěrku. Mají zpravidla výšku 1—2 m, výjimečně kolem 5 m. Při strojovém rýžování (např. dragami) vznikají řady rovnoběžných valů, které často vytvářejí rozlehlá sejpová pole.

Poklesové sníženiny

Průvodními tvary podpovrchové těžby jsou těžební poklesové sníženiny, které vznikají poklesem povrchu v poddolovaném území, tj. v území, pod jehož povrchem se provádí důlní těžba. Poklesové sníženiny mají tvar plochých sníženin, často bezodtokých, zatopených vodou nebo zabahněných. Poklesové sníženiny jsou významným tvarem georeliéfu, protože mají vliv na další složky krajinné sféry, např. na vodní toky, komunikace, stavby ap.

Při vyrubání ložiska vzniká v nadložních horninách napětí, které se po prolomení nebo pružné deformaci nadložní vrstvy a zavalení vyrubaného prostoru vyrovná. Prostor vzniklý nad závalem se dále zavaluje a tento pohyb postupně přechází až na povrch terénu. K viditelnému poklesání povrchu dochází až po určité době, závislé na báňsko–technických podmínkách, a to v rozsahu jednoho až několika let. Po dosažení maxima poklesání postupně ustává a horninové vrstvy se dostávají do stavu přibližné rovnováhy. Těžební poklesová sníženina nebývá omezena jen na plochu nacházející se bezprostředně nad důlními díly, ale zasahuje do širšího okolí (tzv. zálomový úhel).

Při poklesech vznikají v poklesové sníženině trhliny, terénní stupně, sesuvy ap. Antropogenní trhliny mívají délku stovky metrů až několik kilometrů. Poklesové těžební sníženiny nad hlubinnými doly dosahují hloubky až 10 m. Při odstřelech v dolech mohou na povrchu vzniknout seizmotektonické tvary.

Pinky

Pinky jsou sníženiny vzniklé rychlým prosednutím, propadnutím a zřícením podpovrchových důlních děl. Půdorys pinek bývá kruhový, eliptický nebo nepravidelný. Průměr dosahuje až několika desítek metrů. Pinky vzniklé prosednutím stropu štol mají tvar pánví nebo trychtýřů. Pinky vzniklé propadnutím nebo zřícením mají strmé stěny a na dně zřícený materiál.

Průmyslové antropogenní tvary

Průmyslové tvary georeliéfu vznikají při průmyslové výrobě. Při stavbě závodů dochází k zarovnávání terénu buď odtěžením materiálu, nebo naopak vyrovnáním a zvýšením navážkou. Vznikají tak průmyslové plošiny. Významné jsou i tvary vznikající při provozu závodů (např. průmyslové haldy).

Průmyslové haldy

Průmyslové haldy jsou tvořeny z odpadového materiálu vznikajícího při provozu. Můžeme je dělit podle průmyslového odvětví na hutnické, energetické, chemické ap. Podle původu jsou složeny velmi odlišnými materiály (struskou, chemickými látkami, popílkem ap.). Některé odpady jsou naplavovány do odkališť a vytvářejí naplavené roviny odkališť. Významné jsou i podzemní prostory pro průmyslovou výrobu, jako jsou haly podzemních elektráren, sklepy pivovarů a vinných závodů ap.

Zemědělské antropogenní tvary

Zemědělské tvary georeliéfu jsou velmi různorodá skupina tvarů vzniklých při zemědělské výrobě. Celkově zemědělské pochody přispívají ke zahlazování přírodních tvarů hlavně orbou a pak úpravami terénu, např. zavážením strží, úvozů, mrtvých ramen ap. Zemědělské pochody však mohou vést i ke vzniku nerovností terénu (např. zemědělských teras). Velmi rozšířené jsou v tropických zemědělských oblastech, zejména v oblastech pěstování rýže.

Zemědělské (agrární) terasy

Zemědělské terasy jsou svahové stupně, tvořené téměř vodorovnou plošinou a příkřejším svahem terasy. Plošiny teras mají různé rozměry, zpravidla převládá délka nad šířkou. Rovněž výška svahu terasy je rozdílná.

Rozlišujeme zemědělské terasy vznikající:

  • orbou po vrstevnici, tyto terasy jsou zpravidla málo výrazné,
  • stavěním, ty jsou výraznější a mají často opěrnou zeď.
Zemědělské haldy (kamenice)

V oblastech kamenitých půd se vyskytují zemědělské haldy. Zemědělské haldy vznikají nahromaděním kamení (úlomků skalních hornin, štěrku, ap.) vysbíraného zemědělci z polí. Zemědělské haldy mají různé, místy značné rozměry. Z kamení vysbíraného z polí vznikají i zemědělské valy. Jsou to protáhlé tvary lemující okraje polí.

Vodohospodářské antropogenní tvary

Vodohospodářskými činnostmi vznikají antropogenní tvary, jež můžeme rozdělit na vnitrozemské a pobřežní. Z vnitrozemských vodohospodářských antropogenních tvarů mají největší rozměry hráze vodních děl, zejména přehrad. Zejména sypané hráze přehrad mají značné objemy. I hráze rybníků však dosahují značné délky a výšky. Hráze vodních toků se zase vyznačují značnými délkami.

Pro hráze sedimentačních nádrží je příznačné postupné zvyšování v souvislosti s akumulací materiálu v nádrži (odkal ovací, flotační aj. nádrže). Značné množství materiálu bylo rovněž přemístěno při stavbě plavebních kanálů, odvodňovacích a zavodňovacích kanálů. Množství materiálu bylo rovněž člověkem přemístěno při prohlubování plavebních drah, dna přístavů ap.

Sídelní antropogenní tvary

Sídelní tvary georeliéfu vznikají při výstavbě lidských sídel. Zejména při výstavbě měst byla přemístěna značná množství hornin a zemin a podstatně změněn georeliéf, a to jak antropogenní degradací, tak i antropogenní agradací (navážky).

Antropogenní degradací vznikají na svazích sídelní terasy a na vrcholech sídelní plošiny. Antropogenní agradací vznikají sídelní roviny, např. v údolních nivách. Sídelní roviny jsou v městech příznačné značnými množstvími navážek a navážky v nich dosahují značných mocností.

Odpadkové pahorky jsou řízené skládky pevných komunálních odpadků, které jsou vršeny do formy pahorku. Většinou jsou však pevnými komunálními odpadky zarovnávány sníženiny přirozeného i antropogenního původu (strže, úpady, kamenolomy, hliniště ap.), takže vznikají odpadkové plošiny.

Dopravní antropogenní tvary

Dopravní tvary georeliéfu jsou tvary, které člověk vytváří při výstavbě povrchové a podpovrchové dopravní sítě. Při stavbě železnic a silnic vznikají např. tyto tvary:

  • dopravní průkopy — vznikají výkopem podél komunikace, dělí se dále na výkopy, zářezy a odkopy,
  • dopravní náspy — představují navršený podklad vyvýšených komunikací, např. silniční nebo železniční násep,
  • dopravní haldy — povstávají ukládáním materiálu vytěženého při vzniku dopravních průkopů a nejsou použity pro náspy.

Součástí dopravních tvarů jsou i podzemní stavby, např. silniční nebo železniční tunely, tunely metra nebo podpovrchové dráhy ve městech. Při stavbě tunelů dochází někdy k poklesu povrchu a vzniku dopravních poklesových sníženin. Při stavbě letišť zarovnáváním terénu antropogenní degradací nebo akumulací vznikají letištní plošiny s přistávajícími a odbavovacími drahami a dalšími konstrukčními prvky letišť.

Úvozy

Při používání nezpevněných komunikací vznikají úvozy. Úvozy jsou protáhlé zářezy vznikající dopravními pochody na cestách. Jsou vyvinuty nejen v zeminách, ale i ve skalních horninách. Úvozy jsou nezřídka dále prohlubovány přírodními geomorfologickými pochody, takže na j. Moravě často pozorujeme vedle sebe strž vzniklou ze středověkého úvozu.

Vojenské antropogenní tvary

Vojenské antropogenní tvary vznikají činností vojska. Podobně jako ostatní antropogenní tvary je rozdělujeme na historické a současné a podle polohy povrchové a podzemní. Povrchové vojenské tvary se dělí na konvexní a konkávní.

Mezi vojenské antropogenní tvary např. patří:

  • vojenské valy, tj. protáhlé vypuklé tvary (vyvýšeniny) georeliéfu, které byly vybudovány násypem hmot pro obranné účely a výrazně vystupují nad svoje okolí,
  • hradby, tj. mohutné obranné zdi,
  • vojenské příkopy, z nichž značné rozměry mají zejména proti tankové příkopy, hradební příkopy ap.,
  • zákopy, tj. příkopy, zpravidla s násypem, které umožňují krytí vojáků před palbou, pozorováním ap.,
  • okopy, tj. jámy poskytující kryt jednotlivému vojákovi,
  • krátery po bombách a granátech, z nich značné rozměry mají krátery po atomových bombách.

Rekreační antropogenní tvary

V současné době se rekreační pochody stávají významným činitelem při modelaci rozsáhlých oblastí. Mezi rekreační tvary náležejí např.:

  • koupaliště, přirozené nebo antropogenně vyhloubené vodní nádrže s udržovaným režimem vody i břehů, např. umělými plážemi z nasypaného štěrku a písku,
  • sjezdové dráhy, které jsou uměle obnaženými svahy, na nichž se jednak urychlují nebo zpomalují geomorfologické pochody (např. sjezdovky s umělým pokrytím), jednak uměle upravuje terén,
  • turistické stezky, na kterých dochází k urychlené erozi a nezřídka k přeměně ve strže v důsledku rozrušení vegetace procházejícími rekreanty nebo naopak ke zpomalení pochodů, zaviněnému terénními úpravami, vybetonováním, vyasfaltováním ap.,
  • parkoviště, uměle vyrovnané plochy antropogenní degradací nebo agradací, často s umělým pokrytím povrchu v místech velkého soustředění rekreantů,
  • hřiště s antropogenně vyrovnaným povrchem a nezřídka s umělým povrchem, včetně diváckých ochozů, tvořených např. valy ze zeminy,
  • lyžařské skokanské můstky, jejichž stavba včetně příjezdových komunikací a tribun pro diváky často vyžaduje rozsáhlé úpravy georeliéfu.

Ostatní antropogenní tvary

Antropogenní valy

Kamenité a hlinito–kamenité akumulace protáhlého tvaru, mající příčný profil podobný přibližně písmenu A, vzniklé materiálu lidskou činností za určitým účelem. Podle toho rozeznáváme valy:

  • militární,
  • komunikační,
  • agrární apod.
Mohyly

Starým slovanským označením mohyla se rozumí kupovitý, kuželovitý, méně často stolovitý pahorek z hlíny, kamenů, nebo z kamenů i hlíny, navršený nad hrobem. Někdy bývají tyto „velké rovy“ seskupeny ve větším počtu pohromadě, tyto skupiny se pak nazývají mohylníky.

Přečtěte si také

  • Geomorfologické procesy2.3.2014 Geomorfologické procesy Geomorfologické procesy a výsledné formy reliéfu jsou výsledkem vnitřních a vnějších […]
  • Geomorfologický vývoj moravských Karpat2.3.2014 Geomorfologický vývoj moravských Karpat Moravské Karpaty tvoří protáhlou, převážně hornatou oblast, přiléhající k hranici mezi […]
  • Vídeňská pánev22.3.2014 Vídeňská pánev Vídeňská pánev je protáhlá sníženina ležící na území Rakouska, České republiky a […]
  • Západní Karpaty22.3.2014 Západní Karpaty Západní Karpaty jsou geomorfologická provincie geomorfologického subsystému Karpat. […]

Napsat komentář