Kambisoly jsou nejrozšířenější skupinou půd u nás. Vyskytují se zhruba na 50 % území České republiky. Chemicky se jedná o velice variabilní skupinu, značně ovlivněnou chemismem substrátu, na němž se vytváří (žuly, pískovce, bazalty, břidlice) a který výrazně ovlivňuje i fyzikální vlastnosti těchto půd.
Společným znakem je přítomnost horizontu B vzniklého nikoli transportem, ale na místě intenzivním vnitropůdním zvětráváním. U prvního půdního typu, u kambizemí, se tento proces nazývá hnědnutí (brunifikace). V kambisolech mírného pásma převládá chemicko-mechanická přeměna slíd, hlavně biotitu na illit. Dochází tedy k rozrušování půdních částic za vzniku jílů. Tímto zvětráváním dochází k uvolnění železa a tedy k typickému hnědnutí.
Kambický horizont Bv je pak zrnitostně těžší a viditelně hnědší než půdotvorný substrát (C). Druhým půdním typem této skupiny jsou pelozemě. Jedná se o půdy extrémě těžké, vzniklé z málo zpevněných jílů, slínů, či jílovitě zvětrávajících břidlic. Proces vzniku pelického horizontu Bp se nazývá pedoplasmace.
Kamizem (KA)
Půdy se stratigrafií O–Ah nebo Ap–Bv–IIC, s kambickým hnědým (brunifikovaným) horizontem, vyvinutém převážně v hlavním souvrství svahovin magmatických, metamorfických a sedimentárních hornin, ale i jim odpovídajících souvrstvích, např. v nezpevněných lehčích až středně těžkých sedimentech. I výrazněji vyvinuté pedy v kambickém horizontu postrádají jílové povlaky – argilany.
Půdy se vytvářejí hlavně ve svažitých podmínkách pahorkatin, vrchovin a hornatin, v menší míře (sypké substráty) v rovinatém reliéfu. Vznik těchto půd z tak pestrého spektra substrátů podmiňuje jejich velkou rozmanitost z hlediska trofismu, zrnitosti a skeletovitosti, při uplatnění více či méně výrazného profilového zvrstvení zrnitosti, skeletovitosti, jakož i chemických (biogenní prvky, stopové potenciálně rizikové prvky) a fyzikálních vlastností (ulehlost bazálního souvrství, ovlivňující laterální pohyb vody v krajině). V hlavním souvrství dochází obecně k posunu zrnitostního složení do střední kategorie v relaci k bazálnímu souvrství, k čemuž přispívá i jejich obohacení prachem.
Půdy se dále vyskytují v širokém rozmezí klimatických a vegetačních podmínek, v klimatických regionech B 2–8, Ko 2–8, Ku 3–6.2–4(5) a vegetačních stupních 6 u eubazických a mesobazických kambizemí a B 8–10, Ko 4–9, Ku 6–8.5–7 a vegetačních stupních 6–7. Vyznačují se mesickým až frigidním teplotním a udickým až perudickým hydrickým režimem. Výskyt půd v takto širokém rozmezí klimatických a vegetačních podmínek určuje diference v akumulaci humusu a jeho kvalitě, ve vyluhování půdního profilu, zvětrávání, brunifikaci, v interakci s vlastnostmi substrátů.
Podle specifických substrátových, klimatických a vegetačních podmínek nalézáme u kambizemí veškeré formy nadložního humusu. Vedle běžného horizontu Ah je možný vznik melanického, umbrického i andického humusového horizontu, určujícího variety až subtypy kambizemí. Směrem k chladnějším a humidnějším oblastem narůstá obsah humusu v ornicích (1-6%) i v horizontech Bv (0,4 až nad 1,0 %). Spolu s tím se při narůstání acidifkace snižuje poměr HK : FK, zvyšuje podíl slaběji vázaných HK a volných agresivních FK, migrujících do horizontu Bv a zvyšuje se barevný kvocient Q4/6 jako indikátor slabé kondenzace humusových látek. Obsah a kvalita humusu stoupá od nejlehčích k těžším půdám a půdám z eutrofních substrátů.
Široká škála substrátů a klimatických podmínek se odráží v nasycenosti sorpčního komplexu. Podle nasycenosti VM v horizontu Bv můžeme půdy zařadit k eu- (VM > 60 %), meso- (60-35%) až oligobazickému ( < 35 %) stadiu. V diagnostice těchto stadií nám pomáhá nasycenost sorpčního komplexu výměnným hliníkem. Acidifikace se odráží i v nárůstu amorfního FeO a na pH závislé KVK.
Pelozem (PE)
Půdy se stratigrafií O–Ah nebo Ap–Bp–IIC s kambickým pelickým horizontem. Vznikl pedoplasmací slabě zpevněných jílů a slínů v hlavním souvrství svahovin jílovitě zvětrávajících břidlic. Podmínkou je, aby obsah jílu (< 1µm) v převážné části pelického horizontu dosáhl hodnot nad 35 %. Tento horizont má plasmatickou resp. porfyricko-plasmatickou stavbu matrice s tlakově orientovanými pastiemi na povrchu a uvnitř pedů. Nejrozšířenějšími formami nadložního humusu je mul a moder. Vedle tvorby běžného horizontu Ah možná tvorba melanického horizontu. Tyto půdy nedosahují oligobazické stadium acidifikace.
Rozšíření těchto půd je dáno substráty, které zmírňují proces vyluhování a zvyšují tendence k oglejení.
Zdroj: Pavlů, L. 2018. Základy pedologie a ochrany půdy. Katedra pedologie a ochrany půdy. Česká zemědělská univerzita v Praze. [cit. dne: 31. 07. 2020], dostupné z: https://katedry.czu.cz/storage/4833_Zaklady-pedologie-a-ochrany-pudy.pdf
Taxonomický klasifikační systém ČR. cit. dne: 31. 07. 2020], dostupné z: https://klasifikace.pedologie.czu.cz/index.php?action=showKlasifikacniSystem