Slezské Beskydy

Slezské Beskydy jsou plochá hornatina o rozloze 54 km2, střední výšce 614 m a středním sklonu 13°03´. Oblast na délku dosahuje přibližně 18,5 km a na šířku téměř 8 km. Na V hraničí s Podbeskdyskou pahorkatinou a na J s Jablunkovskou brázdou. Na JV hraničí s Žywieckými Beskydy, které odděluje tok řeky Soły. Ze sev. strany odděluje Slezské Beskydy od Malých Beskyd řeka Biała. Severní a vých. hranici české části tvoří česko-polská hranice. Slezské Beskydy leží ve sev.–vých. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.

Slezské Beskydy (polsky Beskid Śląski, slezsky Ślůnski Beskid, německy Schlesischen Beskiden), někdy též Těšínské Beskydy, jsou horským pásmem, který leží ve Vnějších Západních Karpatech. Toto pohoří se rozkládá na území států Polska a České republiky, většina území Slezských Beskyd se však nachází na polské straně. Slezské Beskydy se skládají ze dvou horských pásem, jež jsou od sebe odděleny údolím řeky Visly. Jedná se o pásmo Čantoryje na Z a pásmo Baraniej Góry na V. Nejvyššími vrcholy tohoto pohoří jsou Skrzyczne (1257 m), Barania Góra (1220  m) a Velká Čantoryje (995 m).
Geomorfologické rozdělení Slezských Beskyd.
Geomorfologické rozdělení Slezských Beskyd.

Celé pohoří Slezských Beskyd odvodňuje řeka Olše (v Polsku zvaná Olza) s nejvýznamnějšími přítoky HluchovouRadvanovem.

Slezské Beskydy spolu s Jablunkovskem jsou kulturním, zcela rázovitým regionem česko-polsko-slovenského pomezí. Svébytný gorolský folklór prozrazuje mnoho o někdejším životě horalů, o jejich sepjetí s přírodou, o srdečné povaze a pohostinnosti. Bohatou historii Těšínských Beskyd ještě stále připomínají zachovalé památky, třeba dřevěné kostelíky na Hrčavě, v Gutech, Nýdku či Bystřici.

Slezské Beskydy leží ve 4.—6. vegetačním stupni. Kromě nejnižších poloh, které přiléhají k JablunkovskéTřinecké brázdě, je převážná část oblasti zalesněná s převahou smrkových porostů.

Slezské Beskydy tvoří v rámci ČR jeden geomorfologický podcelek – Čantoryjskou hornatinu.

Čantoryjská hornatina

V rámci geomorfologického podcelku Čantoryjské hornatiny jsou vymezeny dva geomorfologické okrsky:

Podloží Čantoryjské hornatiny v sev. části budují flyšové horniny istebňanskéhogodulského souvrství slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Jižní část pohoří je budována horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů.

Základní reliéf Čantoryjské hornatiny je podmíněn rozrušenou příčnou antiklinálougodulské digitaci příkrovu slezské jednotky s osou směru SSZ–JJV. K Jablunkovské brázdě a vých. cípu Třinecké brázdy spadá hornatina zlomovým svahem. Okraje pohoří jsou rozřezány údolími pravostranných přítoků Olše. V údolí Hluchové je osa antiklinály porušena tektonickou poruchou. Charakteristický je erozně-denudační reliéf na vrásovém příkrovu se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchuperiglaciálními procesy utváření terénu, zastoupené mrazovými sruby, strukturními terasamistupni, balvanovými proudysesuvy. Nejvyšším bodem je Velká Čantoryje (995 m) v Čantoryjském hřbetu.

Nýdecká vrchovina

Nýdecká vrchovina je členitá vrchovina, kterou budují převážně paleogenní flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Severní část oblasti budují horniny spodních těšínských vrstevtěšínskými vápenci a horniny svrchních těšínských vrstev. V oblasti Prašivé hory (541 m) vystupují pískovce a slepence istebňanského souvrství a ve vrcholu Ostrého (709 m) vystupují horniny lhoteckého souvrstvíhradišťských vrstev těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje. Ve střední části oblasti vystupuje hrubě rytmický flyš středních godulských vrstev godulského souvrství s menšími vložkami středně rytmického flyše spodních godulských vrstev godulského souvrství. Jižní část oblasti buduje drobně rytmický, převážně písčitý, flyš svrchních godulských vrstev godulského souvrství. Úpatní polohy budují rovněž pískovce a slepence istebňanského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a hlinitokamenité (suťové) deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty. V nejnižších polohách nad Třineckou brázdou se nacházejí překryvy sprašových hlín.

Nýdecká vrchovina leží v záp. části Slezských Beskyd. Tvoří jih.–záp. křídlo silně tektonicky i erozně rozrušené příčné antiklinály na okraji godulské digitace příkrovu slezské jednotky. Povrch je silně rozčleněn zářezy souběžných údolí vodních toků stékajících do JablunkovskéTřinecké brázdy. Nejhlubší údolí si vyhloubila říčka Hluchová. Charakteristický je erozně-denudační reliéf na čele vrásového příkrovu, který je v pokročilém destrukčním vývojovém stádiu. Reliéf nese stopy dvou mladotřetihorních zarovnaných povrchů se suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců a zachovalými příkrovovými troskami (Prašivá hora (542 m), Babí hora (492 m)). Nejvyšším bodem je Loučka (835 m). V okolí Nýdku zanechala menší terénní pozůstatky dřívější těžba železné rudy.

Nýdecká vrchovina leží převážně ve 4.–5. vegetačním stupni. Oblast je mimo nejnižší a částečně také střední polohy převážně zalesněna většinou smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody je biotop ohroženého druhu mravence Formica polyctenaPP Rohovec a ojedinělá lokalita pastevního lesa s různověkým porostem jalovce obecného (Juniperus communis) v PP Filipka.

Čantoryjský hřbet

Čantoryjský hřbet je plochá hornatina, kterou budují převážně paleogenní flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Nejvyšší polohy hornatiny buduje hrubě rytmický flyš středních godulských vrstev godulského souvrství s menšími vložkami středně rytmického flyše spodních godulských vrstev godulského souvrství (Velká Čantoryje, Velký Sošov, Česlar). Jižní část oblasti buduje drobně rytmický, převážně písčitý flyš svrchních godulských vrstev godulského souvrství s vložkami pískovců a slepenců Malinowské skály. Střední a údolní polohy v údolí Hluchové budují horniny lhoteckého souvrství, ostravické pískovce a horniny hradišťských vrstev těšínsko–hradišťského souvrství godulského vývoje. Nižší a úpatní polohy v jih.–záp. a již. části oblasti budují pískovce a slepence istebňanského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a hlinitokamenité (suťové) deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Čantoryjský hřbet leží ve vých. části Slezských Beskyd. Tvoří osu pohoří, začíná na S Velkou Čantoryjí (995 m), ve výškách minimálně 800 m se táhne k Velkému Stožku (978 m) a těsně za státní hranicí ležící kótě Kiczory (989 m). Hřbet tvoří denudační okraj vrásového příkrovu s výrazným strukturním reliéfem, který je deformovaný příčnou antiklinálou a tektonickými poruchami. Reliéf nese stopy dvou starších mladotřetihorních zarovnaných povrchů. Zejména na hřbetech jsou přítomny tvary způsobené periglaciálními procesy – mrazové srubybalvanové proudy, strukturní terasystupně. Nejvyšším bodem oblasti je Velká Čantoryje (995 m), významným bodem je Česlar (921 m).

Čantoryjský hřbet leží převážně v 5. vegetačním stupni, přičemž nejvyšší polohy spadají již do 6. vegetačního stupně. Oblast je téměř zcela zalesněna smrkovými porosty, místy s jedlí a bukem. Předmětem ochrany přírody je pralesovité lesní společenstvo s přirozenými lesními porosty v jedlobukovém a zčásti smrkobukovém lesním vegetačním stupni v NPR ČantoriaPR Plenisko.

Napsat komentář