Slezské Beskydy

Geomorfologické rozdělení Slezských Beskyd.

Slezské Beskydy jsou plochá hornatina o rozloze 54 km2, střední výšce 614 m a středním sklonu 13°03´. Oblast na délku dosahuje přibližně 18,5 km a na šířku téměř 8 km. Na V hraničí s Podbeskdyskou pahorkatinou a na J s Jablunkovskou brázdou. Na JV hraničí s Žywieckými Beskydy, které odděluje tok řeky Soły. Ze sev. strany odděluje Slezské Beskydy od Malých Beskyd řeka Biała. Severní a vých. hranici české části tvoří česko-polská hranice. Slezské Beskydy leží ve sev.–vých. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy. Pokračovat ve čtení „Slezské Beskydy“

Jablunkovské mezihoří

Geomorfologické vymezení Jablunkovského mezihoří.

Geomorfologický celek Jablunkovské mezihoří je členitá vrchovina o rozloze 27 km2, střední výšce 592 m a středním sklonu 9°23´ (na území ČR). Oblast na délku dosahuje přibližně 11 km a na šířku téměř 5 km. Oblast je na V vymezena Żywieckými Beskydy (na území Polska), na J je pohoří údolím Čierňanky odděleno od Kysuckých Beskyd. Na JZ přechází do Turzovské vrchoviny (obě na území Slovenska). Na Z je pohoří Jablunkovským průsmykem odděleno od Moravskoslezských Beskyd. Na SZ a S se svažuje do Jablunkovské brázdy. Geomorfologický celek Jablunkovské mezihoří leží v sev.–vých. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy. Pokračovat ve čtení „Jablunkovské mezihoří“

Jablunkovská brázda

Řeka Olza u Bystřice ve Slezsku.

Geomorfologický celek Jablunkovská brázda je vnitrohorská sníženina o rozloze 74 km2, střední výšce 442 m a středním sklonu 5°22´  Oblast na délku dosahuje přes 15 km a na šířku přes 8 km. Štěpí se již. od Jablunkova na dvě větve. Východní větev sníženiny směřující do Polska k Istebné, odděluje Slezské Beskydy od Jablunkovského mezihoří. Jižní větev směřující k Jablunkovskému průsmyku, tvoří hranici mezi Jablunkovským mezihořímMoravskoslezskými Beskydy. Pokračovat ve čtení „Jablunkovská brázda“

Klokočovská hornatina

Geomorfologické vymezení Klokočovské hornatiny.

Geomorfologický podcelek Klokočovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 34 km2, střední výšce 707 m a středním sklonu 10°19´. Dříve se Klokočovská hornatina pojímala jako území, které bylo užší součástí geomorfologického okrsku Zadních hor v geomorfologickém podcelku Lysohorské hornatiny. Na S je Černou Ostravicí oddělena od Lysohorské hornatiny, jižní a jih.–vých. hranici oblasti tvoří československá hranice. Klokočovská hornatina leží v již. části Moravskoslezských Beskyd. Pokračovat ve čtení „Klokočovská hornatina“

Související obrázky:

Lysohorská hornatina

Temeno Lysé hory (1324 m).

Geomorfologický podcelek Lysohorská hornatina je členitá hornatina o rozloze 362 km2, střední výšce 710 m a středním sklonu 14°45´. Oblast na délku dosahuje téměř 35 km a na šířku 25 km. Na S prudce spadá do níže položené Podbeskydské pahorkatiny, na Z je oddělena údolím Ostravice od Radhošťské hornatiny, na JZ je krátce vymezena Klokočovskou hornatinou, již. hranici tvoří československá státní hranice a na V spadá do Jablunkovské brázdyJablunkovského mezihoří. Lysohorská hornatina leží v sev.–vých. části Moravskoslezských Beskyd. Pokračovat ve čtení „Lysohorská hornatina“

Související obrázky:

Radhošťská hornatina

Geomorfologické rozdělení Radhošťské hornatiny.

Geomorfologický podcelek Radhošťská hornatina je členitá hornatina o rozloze 223 km2, střední výšce 702 m a středním sklonu 15°41´. Oblast na délku dosahuje přibližně 34 km a na šířku v nejširší části přibližně 13 km. Na JV je Radhošťská hornatina vymezena Klokočovskou hornatinou, na JZ prudce spadá do Rožnovské brázdy a na S do Frenštátské brázdy. Východně od toku Ostravice oblast přechází do Lysohorské hornatiny. Radhošťská hornatina leží v záp. části Moravskoslezských Beskyd.

Geomorfologické rozdělení Radhošťské hornatiny.
Geomorfologické rozdělení Radhošťské hornatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Radhošťské hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Podloží Radhošťské hornatiny budují flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky, ve kterém převládají zejména pískovce godulskéhoistebňanského souvrství. Souvrství flyšových komplexů slezské jednotky se uklání již. směrem stupňovitě do Rožnovské brázdy, na čela vrstev jsou vázány příkré sev. beskydské svahy. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Zimní Beskydy. Pohled na Čertův mlýn s Kněhyní, osamocený Smrk a vzdálenou Lysou horu ze Soláně.
Zimní Beskydy. Pohled na Čertův mlýn s Kněhyní, osamocený Smrk a vzdálenou Lysou horu ze Soláně.

Radhošťská hornatina představuje západní část Moravskoslezských Beskyd. Rozprostírá se od údolí Ostravice přes trojici relativně samostatných horských skupin (Smrk, Kněhyně, Radhošť) a sedlo Pindula až do míst, kde navazující hřbet Hodslavického Javorníku poměrně strmě končí nad nízkou a je lehce zvlněnou krajinou Podbeskydské pahorkatiny.

Stukturně–denudační a erozně–denudační stupňovitě uspořádaný izoklinální reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou suky (tvrdoše) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné tvary způsobené periglaciálními procesy jako jsou např. mrazové srubybalvanové proudy. Odolné pískovce vytváří v reliéfu časté strukturní terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Pro vrcholové oblasti Radhošťské hornatiny je charakteristické hlubinné ploužení, které porušuje horninový masív a dochází k rozvolnění vrcholových poloh vysokých hřbetů. Vznikají zde rozsáhlé skalní sesuvy, na jejichž odlučné plochy jsou vázány rozsedlinové pseudokrasové jeskyně. Nejrozsáhlejší svahové deformace se vyskytují v již. části hornatiny na styku s Rožnovskou brázdou.

Pohled na Radhošťskou hornatinu z Lysé hory.
Pohled na Radhošťskou hornatinu z Lysé hory.

Převažují příkré svahy s hustou údolní sítí hlubokých bystřinných toků, vlévajících se z pravé strany do Rožnovské Bečvy. Protože energie reliéfu je vysoká, mají tyto přítoky značný spád a bystřinný charakter (např. Mečůvka, Kněhyně, Horní Rozpitý potok, Dolní Rozpitý potok, Dolnopasecký potok, Hodorfský potok, Zašovský potok). V pramenné části přechází do svahových úpadů nebo nivačních sníženin, které jsou vyplněny hlinitokamenitými deluviálními (svahovými) sedimenty.

Západně od toku Ostravice se nachází masív Smrku (1276 m), který je i nejvyšším vrchem hornatiny. Průlomové údolí Čeladénky tento masív odděluje od zvlněného hřbetu s vystupujícími vrcholy Kněhyně (1257 m), Čertova Mlýna (1257 m), Tanečnice (1084 m), sedla Pusteven a Radhoště (1129 m). Severní rozsochy Noříčí (1047 m) a Velká Stolová (1049 m) dosahují rovněž přes tisíc metrů. Hluboké Rožnovské sedlo – tzv. Pindula, odděluje Radhošťský hřbet od hřbetu Hodslavického Javorníku, zvaného také Veřovické vrchy s vrcholem Velký Javorník (918 m).

Roubená dřevěná zvonička na Pustevnách. Ta původní od architekta Jurkoviče byla v roce 1997 zrekonstruována.
Roubená dřevěná zvonička na Pustevnách. Ta původní od architekta Jurkoviče byla v roce 1997 zrekonstruována.

Malebnou krajinu oblasti tvoří rozmanitá mozaika horských luk, pastvin a rozsáhlých lesů na temenech pohoří s rozptýleným pasekářským osídlením. Přírodní krásy se zde prolínají s pestrou možností rekreačních aktivit pro každé roční období, zejména turistiku a zimní sporty. Významným kulturním a turistickým centrem jsou Pustevny a horská magistrála směrem k soše Radegasta a kapli na Radhošti.

Kaple na Radhošti se sousoším Cyrila a Metoděje.
Kaple na Radhošti se sousoším Cyrila a Metoděje.

Radhošťská hornatina leží ve 3.–6. vegetačním stupni, přičemž převažuje 5. a 6. vegetační stupeň. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty, stále se na mnoha místech vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL Beskydy v rámci soustavy Natura 2000. Na jejím území se nachází i část PO Beskydy.

Hodslavický Javorník

Hodslavický Javorník je veřejnosti znám spíše pod názvem Veřovické vrchy. Mají charakter ploché hornatiny, kterou budují zvrásněné flyšové horniny godulského vývoje při denudačním okraji godulské digitace příkrovu slezské jednotky. V úzkém pruhu na čele příkrovu nad Frenštátskou brázdou vystupují horniny mazáckého souvrstvíveřovických vrstev, které doprovází fragmenty hornin lhoteckého souvrství.

V pozadí snímku hřeben Hodslavického (Velkého) Javorníku.
V pozadí snímku hřeben Hodslavického (Velkého) Javorníku.

Samostatnou centrální část pohoří budují horniny středníchsvrchních godulských vrstev, přičemž hřbetní partie tvoří spíše střední godulské vrstvy. Hřbet Kamenárky (859 m) budují pustevenské pískovce a pískovce svrchních godulských vrstev. Souvrství godulských hornin jsou převážně strmě ukloněné směrem k J.

Západ slunce za Jeseníkem. Vlevo Radhošť s kaplí a vysílačem, vpravo Velký Javorník s rozhlednou.
Západ slunce za Jeseníkem. Vlevo Radhošť s kaplí a vysílačem, vpravo Velký Javorník s rozhlednou.

Jižní část oblasti na styku s Rožnovskou brázdou vyplňují horniny istebňanského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinitokamenitými a hlinitopísčitými deluviálnímiproluviálními sedimenty, které svým charakterem odpovídají příslušným geologickým jednotkám. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Hodslavický Javorník leží v záp. části Radhošťské hornatiny. Představuje ze tří stran izolovanou, k Z se zužující vyvíšeninu s centrálním hřbetem. Reliéf tvoří izoklinální hřbet, který je ve vých. části vlivem eroze a denudace prolomen a rozdvojen. Zachovány jsou stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou suky (tvrdoše) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, které místy vytváří strukturní terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Na svazích hřbetu jsou hluboké sesuvy a též hustá síť erozních rýh a strží. Nejvyšším bodem je Velký Javorník (918 m), významným bodem je Kamenárka (859 m).

Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.)
Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.) v sedle pod Kamenárkou.

Hodslavický Javorník leží ve 4.–5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty s jedlí a bukem. Předmětem ochrany přírody jsou komplex lesních a lučních ekosystémů s různými typy mokřadních společenstvech v PP Domorazské louky, lokalita kriticky ohrožené kapradiny jeleního jazyku celolistého (Phyllitis scolopendrium) na suťových skalkách v PR Trojačka a přírodě blízké lesní porosty se vzácnými a ohroženými druhy rostlin a živočichů s významným geomorfologickým útvarem (mrazovým srubem) v PR Huštýn (250 m dlouhá odlučná skalní stěna rozsáhlého sesuvu) a PP Velký kámen. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL Beskydy v rámci soustavy Natura 2000.

Radhošťský hřbet

Radhošťský hřbet je členitá hornatina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami godulského vývoje při denudačním okraji godulské digitace příkrovu slezské jednotky. V úzkém pruhu na čele příkrovu nad Frenštátskou brázdou vystupují horniny mazáckého souvrstvíveřovických vrstev, které doprovází fragmenty hornin lhoteckého souvrství. Převážnou část pohoří budují horniny středníchsvrchních godulských vrstev, přičemž hlavní hřebeny a sev. svahy pohoří tvoří spíše střední godulské vrstvy s převahou hrubě rytmického flyše se silně glaukonitickými lavicovitými pískovci. V jih.–záp a již. části převažuje drobně rytmický flyš s glaukonitickými pískovci svrchních godulských vrstev. V oblasti mezi Dolní Bečvou a Pustevnami se v rámci svrchních godulských vrstev vyskytují pustevenské pískovce. Souvrství godulských hornin jsou převážně strmě ukloněné směrem k J.

Pohled na Čertův Mlýn (1206 m) s Kněhyní (1257 m).
Pohled na Čertův Mlýn (vpravo, 1206 m) s Kněhyní (1257 m).

Na již. okraji oblasti roztroušeně vystupují horniny istebňanského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinitokamenitými a hlinitopísčitými deluviálnímiproluviálními sedimenty, které svým charakterem odpovídají příslušným geologickým jednotkám. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Radhošťský hřbet tvoří se svými třemi dominantními vrcholy (Smrk (1276 m),  Kněhyně (1257 m), Radhošt (1129 m)) jádro Radhošťské hornatiny. Zatímco Radhošť s Kněhyní propojuje vysoké sedlo Pusteven (930 m), do prostoru mezi Kněhyní a Smrk pronikla zpětnou erozí říčka Čeladenka a prohloubila své údolí až na úroveň 500 m. V náhorních polohách se vyvinuly strukturně-denudační plošiny mírně ukloněné k J.

Reliéf tvoří izoklinální hřbet ležící při denudačním okraji vrásového příkrovu. Zachovány jsou stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou suky (tvrdoše) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, četné periglaciální jevy jako jsou např. mrazové srubybalvanové proudy. Odolné pískovce vytváří v reliéfu časté strukturní terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Pro vrcholové oblasti Radhošťského hřbetu jsou charakteristické tvary hlubinného ploužení a puklinové pseudokrasové jeskyně. Na svazích lze často zaznamenat stopy po sesuvech.

Pseudokrasové jeskyně na Radhošťském hřbetě
Kněhyňská jeskyně je s hloubkou 57,5 m nejhlubší propasťovitou pseudokrasovou jeskyní v Západních Karpatech. Rozsedlinová jeskyně Cyrilka u Pusteven na délku dosahuje 370 m.
Socha pohanského boha Slovanů Radegasta – boha slunce, hojnosti a úrody – od akademického sochaře Albína Poláška, američana a frenštátského rodáka.
Socha pohanského boha Slovanů Radegasta – boha slunce, hojnosti a úrody – od akademického sochaře Albína Poláška, američana a frenštátského rodáka.

Radhošťský hřbet leží ve ve 4.–5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty s jedlí a bukem. Předmětem ochrany přírody jsou zbytky přirozených lesních porostů v exponovaných horských polohách s typickou faunou, flórou a pseudokrasovými jevy v NPR RadhošťNPR Kněhyně – Čertův mlýn, ochrana lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou v PR NoříčíPR Klíny. Chráněny jsou také zbytky přirozených smrkových bučin s příměsí jedle bělokoré a javoru klenu v PR Smrk, PR Malý SmrkPR Studenčany a podmáčené smrčiny s roztroušenými přechodovými rašeliništi v PR V Podolánkách. Velmi zajímavá je existence jednoho z největších vodopádů a systému kaskád v moravských Karpatech v PR Bučací potok.

Národní přírodní rezervace Kněhyně - Čertův mlýn.
Národní přírodní rezervace Kněhyně – Čertův mlýn.

Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL Beskydy v rámci soustavy Natura 2000. Na jejím území se nachází i část ptačí oblasti Beskydy.

Mezivodská vrchovina

Mezivodská vrchovina je členitá vrchovina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami godulského vývoje před denudačním okrajem račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Severní polohy budují svrchní godulské vrstvy, ve kterých se místy uplatňují pustevenské pískovce. Jižní část oblasti vyplňují horniny istebňanského souvrství, které místy prostupuje Ciężkowický pískovec. Na JV, na styku s Klokočovskou hornatinou se již uplatňují hostýnské vrstvy soláňského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy jsou překryty hlinitokamenitými a hlinitopísčitými deluviálnímiproluviálními sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Mezivodskou vrchovinu vytváří pásmo nižších hor sevřených mezi Radhošťskou a Lysohorskou hornatinou, Javorníky a Vsetínskými vrchy.
Mezivodskou vrchovinu vytváří pásmo nižších hor sevřených mezi Radhošťskou a Lysohorskou hornatinou, Javorníky a Vsetínskými vrchy.

Mezivodská vrchovina leží v jih.–vých. části Radhošťské hornatiny. Krajina má podhorský charakter, který dosahuje v maximech téměř 1000 m. Povrch je rozbrázděn údolími pravostranných přítoků Rožnovské Bečvy. Pro oblast je charakteristický strukturní erozně–denudační izoklinální reliéf se sečnými plošinami, suky (tvrdoši) na odolnějších vrstvách pískovců a slepenců, balvanitými svahy a strukturními terasami a stupni. Významným bodem je Trojačka (987 m), Kladnatá (918 m) a Javořinka (832 m).

Mezivodská vrchovina ve 4.–5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty s jedlí a bukem. Předmětem ochrany přírody jsou mozaika pestrých přírodních poměrů daných rozmanitostí půdních typů a geomorfologických útvarů v PP Kladnatá–Grapy, beskydská „sihla“ (rašelinná louka v jejímž podloží jsou jílovité vrstvy) v PP Kudlačena a mokřadní společenstvo s výskytem několika druhů vstavačovitých rostlin (Orchidaceae) v PP Pod Juráškou. Oblast leží v CHKO Beskydy a v EVL Beskydy v rámci soustavy Natura 2000.

Související obrázky:

Moravskoslezské Beskydy

Geomorfologické rozdělení Moravskoslezských Beskyd.

Moravskoslezské Beskydy jsou členitá hornatina o rozloze 623 km2, střední výšce 703 m a středním sklonu 14°46´. Oblast má délku přibližně 55 km a šířku blížící se 20 km. Moravskoslezské Beskydy se v sev. části zvedají do největších výšek Západních Beskyd, na již. straně pozvolna z vrcholů klesají na území Slovenska do údolí Kysuce, která je odděluje od Javorníků. Na V jsou ukončeny prudkým svahem do Jablunkovské brázdy a na JZ klesají rovněž prudkými svahy do Rožnovské brázdy. Na SZ je obepíná Frenštátská brázda a na SV Třinecká brázda. Moravskoslezské Beskydy leží v záp. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.

Geomorfologické rozdělení Moravskoslezských Beskyd.
Geomorfologické rozdělení Moravskoslezských Beskyd.

V rámci geomorfologického celku Moravskoslezských Beskyd jsou vymezeny tří geomorfologické podcelky:

Řeka Ostravice dělí Moravskoslezské Beskydy svým údolím na dva základní geomorfologické podcelky – Radhošťskou hornatinu na Z a Lysohorskou hornatinu na V. V poslední době se samostatně vymezuje Klokočovská hornatina, dříve spadající do geomorfologického okrsku Zadních hor v geomorfologickém podcelku Lysohorské hornatiny.

Pohled na Radhošťskou hornatinu z Lysé hory.
Pohled na Radhošťskou hornatinu z Lysé hory.

Podloží Moravskoslezských Beskyd budují flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky, ve kterém převládají zejména pískovce godulskéhoistebňanského souvrství. Mocnost flyšových hornin se snižuje směrem od SV k JZ, přičemž dochází zároveň k většímu provrásnění hornin a úklonu souvrství k J. Flyšové horniny jsou překryty čtvrtohorními sedimenty.

Pohoří Moravskoslezských Beskyd je tvořeno výraznými horskými hřbety, ve střed. části i několika izolovanými masívy (Lysá hora, Travný, Smrk). Svahy jsou prudké, údolí řek jsou hluboce zaříznutá. Erozně–denudační izoklinální reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické je příčné zvlnění čela příkrovu a jeho diagonální tektonické porušení. Vykytují se četné tvary zapříčiněné periglaciálními procesy jako jsou např. mrazové sruby a balvanové proudy. Odolné pískovce vytváří v reliéfu časté strukturní terasy a stupně, svahové hrany a strukturní hřbety. Hojné jsou také kvartérní sesuvy.

Významným geomorfologickým prvkem jsou pseudokrasové tvary. Jde o jevy obdobné krasovým, vzniklé v nekrasových horninách, v tomto případě ve flyšových pískovcích. Od nepaměti jsou známy Radhošťské či Kněhyňské ďúry, jeskyně Cyrilka na Pustevnách či hluboké zářezy a pukliny se vstupy do podzemí na hřebeni Radhoště a Pusteven nebo Ondrášovy díry na úbočí Lysé hory. Nejvyšším bodem je Lysá hora (1 323 m) v Lysohorské rozsoše. Významnými body jsou Travný (1203 m), Ropice (1082 m), Javorový (1031 m), Velký Polom (1067 m), Smrk (1276 m), Kněhyně (1257 m), Čertův Mlýn (1257 m), Radhošť (1129 m) a Velký Javorník (918 m).

Lysá hora (1323 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.
Lysá hora (1323 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.

Moravskoslezské Beskydy jsou pramennou oblastí Lubiny, Čeladenky, Černé Ostravice, Mohelnice, Morávky a pravostranných přítoků Rožnovské Bečvy. Oblast byla již v roce 1953 prohlášena za vodohospodářsky významnou oblast pro region Ostravska a v roce 1979 byly prohlášena za chráněnou oblast přirozené akumulace vod. Pro účely zásobování Ostravska vodou (ocelové srdce republiky) byly vybudovány vodní nádrže Šance (1964–1969) a Morávka (1961–1967), sloužící zároveň k tlumení povodňových stavů a nadlepšení průtoků v sušších obdobích.

Malebnou krajinu Moravskoslezských Beskyd tvoří rozmanitá mozaika luk, pastvin, remízků a rozsáhlých lesů na temenech pohoří s rozptýleným pasekářským osídlením. Krajinu zdobí nejen valašské a goralské chalupy, ale i města a městečka se svým neopakovatelným kouzlem. Příroda je zde vskutku divoká, což dokresluje i výskyt velkých šelem. Za zmínku stojí rys ostrovid, vlk a nezřídka se ze Slovenska zatoulavší se medvěd. Přírodní krásy se zde prolínají s pestrou možností rekreačních aktivit pro každé roční období, pěší turistiku doplňuje hustá síť cyklostezek, krytých bazénů i letních koupališť, k dispozici jsou jízdárny, plachtění na rogalech a paragliding. Příznivci zimních sportů nedají na Beskydy dopustit díky vynikajícím sněhovým podmínkám. V oblasti se nachází několik turistických a rekreačně-sportovních středisek, z nichž nejvýznamnější jsou Radhošť a Pustevny, oblast v okolí Starých Hamrů, Ostravice, Lysé Hory, Morávky, Javorového a mnohé další.

Kaple na Radhošti se sousoším Cyrila a Metoděje.
Kaple na Radhošti se sousoším Cyrila a Metoděje.

Oblast Moravskoslezských Beskyd leží ve 3.–8. vegetačním stupni, přičemž nejvíce je zastoupen 5 v. s. jedlových bučin. Omezeně se vyskytují jeřábové smrčiny (8 v. s.) a dubové bučiny (3 v. s.). Lesnatost území je vysoká a přesahuje 70 %. Převládají uměle vysazené porosty smrku ztepilého (až 80 %), na již. a záp. svazích se mezi něj mísí buk, dub, modřín, javor a jedle, v údolích olše, jasan, jeřáb, vrba, lípa, v nejvyšších polohách roste nepůvodní kosodřevina. Květena je bohatá, subalpínská, s několika chráněnými druhy. Téměř celá oblast Moravskoslezských Beskyd je součástí CHKO Beskydy. Předmětem ochrany jsou zejména zachovalé lesní porosty a typická luční společenstva. Navíc je zde okolo 25 maloplošných chráněných území.

Pustevny se stavbami Maměnkou a Lubušínem od architekta Jurkoviče jsou kulturním a turistickým centrem Moravskoslezských Beskyd.
Pustevny se stavbami Maměnkou a Lubušínem od architekta Jurkoviče jsou kulturním a turistickým centrem Moravskoslezských Beskyd. Libušín v roce 2014 bohužel vyhořel a nyní je v provozu sbírka na jeho rekonstrukci. Více zde.
Ochrana přírody v CHKO Beskydy

V roce 1973 byla na území tří pohoří, tj. Moravskoslezských Beskyd, Vsetínských vrchůJavorníků zřízena CHKO Beskydy. S rozlohou 1160 km2 je to naše největší CHKO. Důvodem vyhlášení CHKO Beskydy byly její výjimečné přírodní hodnoty, zejména zbytky původních pralesovitých lesů s výskytem vzácných karpatských živočichů a rostlin. Pozoruhodné jsou také druhově pestré loukypastviny, unikátní povrchové i podzemní pseudokrasové tvary. Beskydská krajina má dosud mimořádnou estetickou hodnotu, která vznikla historickým soužitím člověka s horami. Význam chráněné krajinné oblasti je podtržen vyhlášením 53 maloplošných zvláště chráněných území.

Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.)
Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.)

V rámci budování evropské soustavy chráněných území Natura 2000 byla celá CHKO navržena jako Evropsky významná lokalita EVL Beskydy a v roce 2005 zde byly zřízeny hned 2 ptačí oblasti, a to  PO BeskydyPO Horní Vsacko.

Související obrázky:

Rožnovská brázda

Geomorfologické rozdělení Rožnovské brázdy.

Geomorfologický celek Rožnovská brázda je protáhlá vnitrozemská sníženina o rozloze 109 km2, střední výšce 487 m a středním sklonu 7°01´. Oblast na délku dosahuje přibližně 28 km a na šířku téměř 6 km. Z již. strany je vymezena Vsetínskými vrchy a ze sev. strany Moravskoslezskými Beskydy. Na záp. straně volně pokračuje do Podbeskydské pahorkatiny. Rožnovská brázda se nachází v již. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.

Geomorfologické rozdělení Rožnovské brázdy.
Geomorfologické rozdělení Rožnovské brázdy.

V rámci geomorfologického celku Rožnovské brázdy jsou vymezeny dva geomorfologické okrsky:

Podloží Rožnovské brázdy budují složitě zvrásněné flyšové horniny godulského vývoje slezské jednotky a také horniny předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů a račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Velmi proměnlivý charakter geologického podloží je silně ovlivněn tektonicky porušeným rozhraním mezi slezskou jednotkou a čelem magurského příkrovu. Flyšové horniny jsou překryty čtvrtohorními sedimenty.

Na vniku Rožnovské brázdy se pravděpodobně podílely jak tektonické, tak erozně–denudační procesy. Mírně zvlněný pahorkatinný reliéf nese stopy dvou stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu s pedimenty. Nad zvlněnou krajinu vystupují suky (tvrdoši) odolnějších pískovcových a slepencových hornin. Vykytují se tvary způsobené periglaciálními procesymrazové srubystrukturní terasy a stupně. Na prudších svazích občas dochází k sesuvům. Nejvyšším bodem je Šorstýn (781 m) ve Vigantické pahorkatině, významným bodem je Poskla (576 m).

Pomyslnou hydrologickou osu Rožnovské brázdy tvoří Rožnovská Bečva, která pramení na svazích Vysoké (1024 m) v Soláňském hřbetu a po 38 km se za Valašským Meziříčím spojuje se Vsetínskou Bečvou. Přítoky Rožnovské Bečvy jsou krátké a nevýrazné. Na horním toku řeky, nad Horní Bečvou, byla v roce 1944 dokončena v. n. Horní Bečva, která je využívána pro rekreační, protipovodňové a hospodářské účely.

Kostelík v Dřevěném městečku je volnou kopií kostelíka z Větřkovic u Příbora, který vyhořel roku 1887.
Kostelík v Dřevěném městečku je volnou kopií kostelíka z Větřkovic u Příbora, který vyhořel roku 1887.

V oblasti se vyskytuje 3.—4. vegetační stupeň. V dřevinné skladbě dominuje smrk ztepilý s příměsí buku a jedle, místy se vyskytují přirozené bukové porosty. Východní část Rožnovské Brázdy zasahuje do CHKO BeskydyEVL Beskydy, která je součástí systému Natura 2000. Regionálním a turistickým centrem oblasti je město Rožnov pod Radhoštěm se svým Valašským muzeem v přírodě.

Zašovská pahorkatina

Zašovská pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná silně zvrásněnými a tektonicky porušenými flyšovými horninami godulského vývoje slezské jednotky vnější skupiny příkrovů a čelního křivského pásma račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V rámci slezské jednotky se vyskytuje celé spektrum dílčích jednotek, mezi nimiž jsou zastoupeny horniny godulského, istebňanského, rožnovského, menilitovéhokrosněnského souvrství godulského vývoje. Rozložení jednotlivých jednotek je značně fragmentované a proměnlivé.

Svahy přilehlé ke Vsetínským vrchům budují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Pásmo křivských vrstev na čele magurského příkrovu je označováno jako křivské pásmo. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty, svým charakterem odpovídající jednotlivým dílčím geologickým jednotkám. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny písčito–štěrkovitými fluviálními sedimentypovodňovými hlínami.

Zašovská pahorkatina leží v záp. části Rožnovské brázdy. Reliéf je celkově nižší a je tvořen vybíhajícími rozsochami z Radhošťské hornatiny, mezi nimiž protékají pravostranné přítoky Rožnovské Bečvy. Ty ústí do Bečvy v kolmých úhlech a vtiskují říční síty mřížkovitý půdorys. Charakteristický je erozně–denudační, zvlněný pahorkatinný reliéf se suky (tvrdoši) na odolnějších horninách, sečnými plošinami a strukturními terasami. Přítomny jsou tvary způsobené periglaciálními procesymrazové sruby. Významnými body jsou Hradisko (522 m) a Vápenka (523 m).

Zašovská pahorkatina leží ve 3.—4. vegetačním stupni. Souvislé lesní porosty se nachází v několika menších komplexech, ve kterých převažují smrkové porosty, místy s bukem a jedlí. V úžlabinách nižších poloh se objevují olšiny a javorové jaseniny. Východní část oblasti spadá do CHKO Beskydy.

Vigantická pahorkatina

Vigantická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná silně zvrásněnými a tektonicky porušenými flyšovými horninami godulského vývoje slezské jednotkypředmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V rámci slezské jednotky se vyskytuje celé spektrum dílčích jednotek, mezi nimiž jsou zastoupeny horniny svrchních godulských vrstev godulského souvrství, istebňanského souvrstvírožnovského souvrství, ve kterém je možno samostatně vylišit pelitickou facii a facii Ciężkowického pískovce. Dále se vyskytují také horniny krosněnského souvrství godulského vývoje. Rozložení jednotlivých jednotek je značně fragmentované a proměnlivé.

Ve vých. části oblasti se před čelem magurského příkrovu fragmentovaně vyskytují zelenošedé a rudohnědé jílovce podmenilitového souvrství předmagurské jednotky. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty, svým charakterem odpovídající jednotlivým dílčím geologickým jednotkám. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny písčitoštěrkovitými fluviálními sedimentypovodňovými (nivními) hlínami.

Kostel v Hutisku-Solanci.
Kostel v Hutisku-Solanci.

Vigantická pahorkatina leží ve vých. části Rožnovské brázdy. Tvoří ji zužující se brázda Rožnovské Bečvy. Od Vigantic až po Prostřední Bečvu se táhne prostředkem brázdy úzký hřbet s nejvyšším bodem Posklou (576 m), od Prostřední Bečvy k závěru brázdy se jedná už jen o samotné údolí Rožnovské Bečvy. Charakteristický je erozně–denudační, zvlněný pahorkatinný reliéf se suky (tvrdoši) na odolnějších horninách, sečnými plošinami a strukturními terasami. Přítomny jsou tvary způsobené periglaciálními procesymrazové sruby. Významnými body jsou Poskla (576 m) a Rysová (558 m).

Vigantická pahorkatina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Vyšší polohy oblasti jsou středně zalesněny smrkovými prosty, místy s bukem, modřínem a borovicí. V úžlabinách nižších poloh se objevují olšiny a javorové jaseniny. Oblast spadá do CHKO Beskydy. Předmětem ochrany přírody je zachování rozličných typů nelesních společenstev vázaných na geomorfologii terénu a vodní režim (vlhká louka, rašeliniště, mělké kyselé půdy) v PP Poskla. Východně od Rožnova p. Radhoštěm se nachází unikátní NPP Valašské muzeum v přírodě s třemi hlavními částmi — dřevěným městečkem, mlýnskou dolinou a valašskou dědinou.

Chalupy z Nového Hrozenka ve Valašské dědině.
Chalupy z Nového Hrozenka ve Valašské dědině.
V roce 2012 byla postavena na Karlově kopci (480 m) nad městem Rožnovem Jurkovičova rozhledna.  Byla postavena podle původního architektovy návrhu s drobnými úpravami podle současných stavebních předpisů. Dosahuje celkové výšky 31,1 m, vyhlídková plošina se nachází 18,8 m nad úrovní terénu. Na stavbu byla použita kombinace kamení, kovu a dřeva. Nosné prvky rozhledny jsou z dubového dřeva, na ostatní části byl použit smrku nebo jedle. Veškeré kovářské a klempířské práce a většina tesařských prací včetně detailů byla prováděna ručně za použití starých, dnes již téměř nepoužívaných, pracovních postupů. Barevné řešení rozhledny odpovídá Jurkovičovým stavbám na Pustevnách. Zkrátka zde vyrostl nový technický unikát.

Související obrázky:

Vsetínské vrchy

Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.

Geomorfologický podcelek Vsetínské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 338 km2, střední výšce 593 m a středním sklonu 10°48´. V okrajových částech na J, JZ, Z a SZ podcelku mají charakter členité vrchoviny. Na Z jsou odděleny hlubokým údolím Vsetínské Bečvy od Hostýnských vrchů a na J od Javorníků. Ze sev. strany jsou vymezeny Rožnovskou brázdou a na SV přechází do Moravskoslezských Beskyd. Vsetínské vrchy leží ve vých. části Hostýnsko vsetínské hornatiny.

Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.
Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.

V rámci geomorfologického podcelku Vsetínských vrchů jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Podloží Vsetínských vrchů budují silně zvrásněné flyšové horniny zejména račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Vsetínské vrchy, v pozadí hřeben Hodslavického Javorníku.
Vsetínské vrchy, v pozadí hřeben Hodslavického Javorníku.

Vsetínské vrchy jsou tvořeny ústředním hřbetem a řadou vedlejších hřbetů a rozsoch. Hřbety oddělují hluboká údolí, jejichž svahy často narušují  sesuvyhlubinné ploužení Hlavní hřeben Vsetínských vrchů se táhne v centrální části oblasti přibližně ve směru S–Z od Vsetína až po Makovský průsmyk na hranicích se Slovenskem. Pro oblast je příznačný strukturně- a erozně-denudační strukturní reliéf se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou ploché rozvodní hřbety a svahové spočinky. V oblasti se vyskytují suky (tvrdoše) a hojné jsou také různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesybalvanové proudymrazové sruby.

Linie magurského nasunutí je morfologicky poměrně výrazná a tvoří sev. omezení Vsetínských vrchů oproti Rožnovské brázdě. Na okraj magurského nasunutí jsou vázána široce rozevřená údolí HážovickéhoMaretkového potoka při sev. okraji Vsetínských vrchů.

Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny a zároveň Vsetínských vrchů. V pozadí snímku Moravskoslezské Beskydy.
Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny a zároveň Vsetínských vrchů. V pozadí snímku Moravskoslezské Beskydy.

V reliéfu Vsetínských vrchů se projevuje různá geomorfologická odolnost flyšových komplexů, díky ní vznikají strukturní terasy a stupně, hřbety a strukturně podmíněné mrazové sruby. Vlivem hlubinného ploužení dochází k rozpadu vysokých horských hřbetů a vznikají typické povrchové i podzemní pseudokrasové tvary – pseudozávrty a rozsedlinové jeskyně. Údolí říčky Bystřičky tvoří diagonální poruchu, která odděluje nižší pobočný sev. hřbet. Nejvyšším bodem je Vysoká (1024 m) v Soláňském hřbetu, významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Ochmelov (733 m), Lušovka (875 m) a Cáb (841 m).

Skalní útvary ve Vsetínských vrších
Ve Vsetínských vrších se nachází množství lokalit s výskytem zajímavých skalních tvarů. Nejvyšší v okrese je izolovaný pískovcový skalní útvar Valova skála u Vsetína (výška 3—39 m) s mnoha drobnými tvary zvětrávání podmíněnými vlastnosti pískovcového podloží. Dále v oblasti VaculovaMalé Bystřici je celý svah rozvolněn mohutným sesuvem, na odlučné plochy a skalní trhliny je vázáno množství závrtových sníženin a drobná rozsedlinová jeskyně i jednotlivé výchozy pískovců. Řada skalních útvarů se nachází v oblasti Klenova. Na nejvyšším vrcholu tohoto hřbetu na Zámčisku (678 m) vystupuje hřibovitý skalní útvar až 7 m vysoký. V jeho dolní části je silně rozvětralá poloha slepenců. Vytvořil se v ní drobný tunel. Ve vrcholové části skaliska jsou vyvinuty zárodečné skalní mísy. Ke skalnímu útvaru se váží lidové pověsti o ukrytých zbojnických pokladech. V severní části hřbetu Klenov vystupuje v délce asi 200 m pískovcový svahový mrazový srub až 19 m vysoký (označován též jako Havranka). Svislé stěny jsou pokryty množstvím kulovitých dutin, skalních říms a výklenků. Poměrně známý a hojně navštěvovaný je skalní útvar Medůvka jihozápadně od Velké Lhoty. Podle příkře ukloněných pískovců a slepenců rusavských vrstev vznikl stupňovitý, strukturně podmíněný mrazový srub délky 52 m a výšky 14 m. Skalní plochy jsou zvlněny množstvím vanovitých prohlubní, žlábkových pseudoškrapů a kulovitých dutin. Rozsáhlý komplex povrchových i podzemních pseudokrasových tvarů je situován v závěru údolí Kobylská v Karolince, kde došlo k rozsáhlému rozpadu a skalnímu sesuvu horského hřbetu. (Použito z http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/12-geomorfologie.html)

Východní část Vsetínských vrchů je pramennou oblastí Bílé Ostravice, Rožnovské BečvyVsetínské Bečvy. Rožnovská a Vsetínská Bečva se stékají ve Valašském Meziříčí odkud tvoří společně řeku Bečvu tekoucí do Moravy. Bílá Ostravice, zasahující do Vsetínských vrchů opravdu jen svou pramennou oblastí, dále protéká přes Moravskoslezské Beskydy a po soutoku s Černou Ostravicí u Starých Hamrů dále míří jako řeka Ostravice k soutoku s Odrou v Ostravě.

Hřbety Vsetínských vrchů jsou charakteristické rozptýleným pasekářským osídlením.
Hřbety Vsetínských vrchů jsou charakteristické rozptýleným pasekářským osídlením.

Vsetínské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Zbytky původních karpatských lesů jsou na některých místech chráněny jako pralesní rezervace. Charakter zdejší krajiny byl po staletí značně přetvářen, zejména během valašské kolonizace. Mýcením a žďářením lesů na hřebenech hor vznikla harmonická krajina s rozptýleným pasekářským osídlením. Horské louky jsou často lokalitami výskytu vzácných chráněných rostlin, především z čeledi vstavačovitých a mnohé z nich byly zařazeny mezi maloplošně chráněná území.

Vsetínské vrchy jsou častým cílem turistů. Hlavními turistickými centry jsou zejména okolí přehrady Bystřičky, údolí Vsetínské Bečvy, vrchol Soláně a okolí Bumbálky a Třeštíku.

Zvonice na Soláni je kulturním a zároveň informačním centrem oblasti.
Zvonice na Soláni je kulturním a zároveň informačním centrem oblasti.

Většina území Vsetínských vrchů ve vých. části spadá do CHKO Beskydy, která byla vyhlášena v roce 1973 pro své výjimečné přírodní hodnoty, zejména původní horské pralesovité porosty s výskytem vzácných karpatských živočichů a rostlin, druhově pestrá luční společenstva, unikátní povrchové i podzemní pseudokrasové jevy a rovněž mimořádnou estetickou hodnotu a pestrost ojedinělého typu krajiny vzniklého historickým soužitím člověka s přírodou. V oblasti jsou vymezeny dvě evropsky významné lokality sítě Natura 2000, a to EVL Beskydy a EVL Nad Jasenkou. V oblasti je dále vymezena ptačí oblast Horní Vsacko

Valašskobystřická vrchovina

Valašskobystřická vrchovina je členitá vrchovina budovaná silně zvrásněnými a tektonicky rozčleněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdou, nesouvisle vystupují horniny rožnovskéhomenilitového souvrství slezské jednotky. V rožnovském souvrství se vyskytují také útržky Ciężkowického pískovce. Samotné čelo magurského příkrovu tvoří v úzkém pásu horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.

V krajině Valašskobystřické vrchoviny dominují vyvýšeniny odolnějších hornin — suky (tvrdoše).
V krajině Valašskobystřické vrchoviny dominují vyvýšeniny odolnějších hornin — suky (tvrdoše).

Na křivské pásmo navazují směrem k J horniny ráztockýchhostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. V okolí Bystřičky, Růžďky a Jablůnky vystupují horniny újezdskýchrusavských vrstev zlínského souvrství s vložkami hornin belovežského souvrství.

V jih.–záp. části oblasti, která se víceméně překrývá s povodím JasénkyJasenice, se vyskytují horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Hřbet, táhnoucí se od Vsetína sev.–vých. směrem přes Valovu skálu, Snož (662 m) až po Kozí hřbety tvoří horniny lukovských vrstev soláňského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Odlesněné vrcholky Valašskobystřické vrchoviny skýtají nádherné výhledy na Moravskoslezské Beskydy.
Odlesněné vrcholky Valašskobystřické vrchoviny skýtají nádherné výhledy na Moravskoslezské Beskydy.

Valašskobystřická vrchovina leží v záp. a sev.–záp. části Vsetínských vrchů. Na rozdíl od ostatních okrsků Vsetínských vrchů její hlavní osu netvoří hřbet, ale údolí říčky Bystřice (Bystřičky). Krajinu tvoří všesměrné kratší hřbety a jejich rozsochy. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu s výraznými suky (tvrdoši) na odolnějších horninách. Pseudokrasová jeskyně Vlčí díra jih.–vých. od Nové Bystřice je pozůstatkem gravitačních podpovrchových procesů. Nejvyšším bodem je Cáb (841 m), významnými body jsou Vršky (693 m), Kyčerka (642 m) a Medůvka (608 m).

Valašskobystřická vrchovina leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 4. v.s. Ve vyšších částech je převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí jedle a buku, časté jsou také bukové porosty s jedlí. V nižších oblastech a na plochých hřbetech se vyskytuje rozvolněná krajinná, často přirozená zeleň s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část oblasti leží v CHKO Beskydy.

Krajina v okolí Velké Lhoty. Morfologicky výrazný tvar vrcholu Klenova vytváří arkózové pískovce a slepence rusavských vrstev (eocén) zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše.
Krajina v okolí Velké Lhoty. Morfologicky výrazný tvar vrcholu Klenova vytváří arkózové pískovce a slepence rusavských vrstev (eocén) zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše.

Předmětem ochrany přírody jsou geomorfologicky význačné skalní výchozy s přírodně zachovalými lesními porosty v PR KlenovPP Svantovítova skála, přirozené staré jedlobukové porosty v PR Halvovský potok a PR Kutaný, květnaté louky s orchidejemi a teplomilnými druhy rostlin v PP Vršky–Díly, PP Louky pod ŠtípouPP Louka pod Rančem, květnaté louky s jalovcem a smilková pastvina s výskytem vstavačovitých v PP JežůvkaPP Růžděcký Vesník, listnatý les s přirozenou skladbou dřevin a přilehlé louky s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, zejména s bohatou populací ladoňky karpatské (Scilla kladnii Schur) v PP U Vaňků, mokřadní společenstva na podmáčených loukách a svahových prameništích s pěnovcem,s výskytem ohrožených druhů vstavačovitých, zejména kruštíku bahenního (Epipactis palustris), prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a pětiprstky hustokvěté (Gymnadenia densiflora) v PP Mokřady VesníkPP Lúčky–Roveňky.

Údolí říčky Bystřice Bystřičky s vodní nádrží Bystřičkou.
Údolí říčky Bystřice Bystřičky s vodní nádrží Bystřičkou.

V oblasti se nachází v.n. Bystřička, sloužící jako akumulační nádrž s výrobou elektrické energie. Oblast Bystřičky je významnou rekreační oblastí Vsetínských vrchů.

Soláňský hřbet

Soláňský hřbet je plochá hornatina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a v omezené míře také slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdouMoravskoslezskými Beskydy, nesouvisle vystupují horniny těšínsko hradišťského souvrství, lhoteckéhomazáckého souvrství godulského souvrství slezské jednotky. Centrální část oblasti Soláňského hřbetu budují převážně horniny ráztockých, v menší míře také hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. Jižní svahy soláňského hřbetu i samotný hřbet Soláně budují horniny belovežského souvrstvíújezdských vrstev zlínského souvrství, které jsou v nižších a méně exponovaných částech překryty horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.

Paseky za Soláněm.
Paseky za Soláněm.

Soláňský hřbet leží ve vých. části Vsetínských vrchů. Okrsek tvoří ústřední hřbet s výjimkou svažujícího se úseku záp. od Cábu (841 m). Jeho vrcholová část se pohybuje v hladině 850–950 m. O něco vyšší je vých. část za mělkým sedlem Čarták-Soláň, která pak vrcholí excentricky situovaným piskovcovo-slepencovým sukem Vysoké (1024 m).

Strukturní erozně–denudační reliéf Soláňského hřbetu vykazuje místy výraznou inverzi reliéfu. Zachovány jsou stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu, strukturní terasy a stupně, výrazné suky (tvrdoše) odolnějších hornin a tvary způsobené periglaciálními procesymrazové srubybalvanové proudy. V osadě Jezerné u Velkých Karlovic zapříčinil sesuv zeminy vznik hrazeného jezírka.Nejvyšším bodem Soláňského hřbetu je Vysoká (1024 m), významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Herálky (891 m) a Lušovka (875 m).

Zimní krajina v okolí Soláně.
Zimní krajina v okolí Soláně.

V sev.–vých. části pohoří leží pramenná oblast Bílé Ostravice, RožnovskéVsetínské Bečvy. Prameny obou Bečev leží nedaleko od sebe (asi 3 km) a svými údolími v podstatě vymezují podcelek Vsetínských vrchů. Rožnovská Bečva pramení na severním úbočí Vysoké (1024 m) a Vsetínská Bečva prameni pod Trojačkou (938 m) nedaleko Bumbálky.

Pramen Rožnovské Bečvy na sev. úbočí Vysoké (1024 m).
Pramen Rožnovské Bečvy na sev. úbočí Vysoké (1024 m).

Soláňský hřbet leží ve 4.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 5. v.s. Hlavní hřeben je převážně zalesněný smrkovými porosty s příměsí buku a jedle, místy se vyskytují přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Oblast leží v CHKO Beskydy. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené jedlobukové porosty pralesovitého charakteru v PP Brodská, PP VachalkaPP Smradlavá a suťové lesy se skalními výchozy a geomorfologickými útvary v PP Skálí.

Pramen Vsetínské Bečvy pod Trojačkou (938 m).
Pramen Vsetínské Bečvy pod Trojačkou (938 m).

Oblast Soláně je přirozeným kulturním a rekreačním centrem oblasti Vsetínkých vrchů. Další rekreační aktivity jsou provozovány v oblasti Třeštíku-Čartáku a na Cábu.

Hornobečevská vrchovina

Hornobečevská vrchovina je členitá vrchovina budovaná intenzívně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství magurské skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.

Hornobečevská vrchovina v okolí Karolinky.
Hornobečevská vrchovina v okolí Karolinky.

Hornobečevská vrchovina leží v jih.–záp. části Vsetínských vrchů. Rozhodující část území tvoří více než desítka rovnoběžných údolí drobných pravostranných přítoků Vsetínské Bečvy a rozsoch mezi nimi. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy dvou mladších stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Vyskytují se suky (tvrdoše) odolnějších hornin ve vrstvách pískovců a sesuvy ve vrstvách jílovců. Údolí Vsetínské Bečvy lemují pedimenty a stupně akumulačních říčních teras. Nejvyšším bodem oblasti je Ochmelov (733 m).

Ochmelov  (734 m) je nejvyšším vrcholem Hornobečevské vrchoviny.
Ochmelov (734 m) je nejvyšším vrcholem Hornobečevské vrchoviny.

Hornobečevská vrchovina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Vyšší polohy oblasti jsou převážně zalesněny smrkovými porosty s hojnou příměsí buku, místy i jedle. Vyskytují se i přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část leží v CHKO Beskydy.

Vsetínskobečevská niva

Vsetínskobečevská niva je sníženina kolem řeky Vsetínské Bečvy v rozšířeném údolí u Vsetína. Podloží Vsetínskobečevskéá nivy je vyplněno nivními hlínami. Sníženina vznikla v důsledku mladých tektonických pohybů, při kterých došlo k poklesům úrovně dna údolí, které následně vyrovnaly nánosy řeky Vsetínské Bečvy.

Údolí Vsetínskobečevské nivy se začíná rozšiřovat nad Huslenkami.
Údolí Vsetínskobečevské nivy se začíná rozšiřovat nad Huslenkami.
Vsetínskobečevská niva je vymezena nově až v díle Z nížin do hor od autorů Bína a Demek (2012). Dříve v literatuře popisována nebyla.

 

Související obrázky:

Hostýnské vrchy

Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.

Hostýnské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 291 km2, střední výšce 506 m a středním sklonu 9°24´. Ze sev. strany jsou vymezeny poměrně prudce spadajícími svahy do Kelčské pahorkatiny, z vých. strany jsou odděleny údolím řeky Bečvy od Vsetínských vrchů, na J přechází postupným snižováním úrovně reliéfu do Vizovické vrchoviny a na JZ krátce hraničí s Holešovskou plošinou. Hostýnské vrchy leží v záp. části Hostýnsko–vsetínské hornatiny.

Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.
Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.

V rámci geomorfologického podcelku Hostýnských vrchů jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:

Podloží Hostýnských vrchů budují zejména flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny kvartérními deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Lokalita: Lázně – lom u Bystřice pod Hostýnem, stěnový lom odkrývá 60 m mocnou sekvenci hostýnských vrstev hostýnské litofaciální zóny.
Lokalita: Lázně – lom u Bystřice pod Hostýnem, stěnový lom odkrývá 60 m mocnou sekvenci hostýnských vrstev hostýnské litofaciální zóny.

Hostýnské vrchy představují hornatinné území, které je nejvíce vysunuto do vnitrozemí Moravy. Terénním uspořádáním představují Hostýnské vrchy soustavu členitých hřbetů navzájem oddělených dosti hlubokými sedly a rychle se zařezávajícími vodními toky v údolích. Pro oblast Hostýnských vrchů je typický erozně–denudační reliéf, tvořený soustavou souběžných hřbetů SV—JZ směru. Na čele magurského příkrovu, v sev. části oblasti, svahy prudce spadají do nížiny Kelčské pahorkatiny. Výškový rozdíl zde představuje až 500 m na 3 km. V jižní části oblasti se reliéf snižuje postupně a přechází do Vizovické vrchoviny.

Poetická krajina Hostýnských vrchů.
Poetická krajina Hostýnských vrchů.

Georeliéf Hostýnských vrchů je silně podmíněn vlivem geologické stavby. Hřbety jsou vázány spíše na souvrství s převahou odolnějších pískovců, údolí a sedla jsou často založena v horninách s převahou jílovců. Na hřbetech hor zůstaly zachovány zbytky zarovnaného povrchu střední úrovně, podél údolí se nacházejí nižší úrovně zarovnávání. Typické jsou různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesy — izolovaná skaliska, mrazové sruby, pseudokrasové puklinové jeskyněvoštiny. Před čelem Hostýnských vrchů i podél údolí vodních toků jsou vytvořeny pedimenty. Na svazích dochází k sesuvům.

Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m) v Rusavské hornatině. Významnými body jsou Hostýn (734 m), Ondřejovsko (632 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m), Humenec (703 m) a Čečetkov (687 m).

Skály na Skalném (709 m).
Skály na Skalném (709 m).

Hostýnské vrchy jsou pramennou oblastí Dřevnice, JuhyněMoštěnky (Bystřičky). Všechny zmíněné řeky jsou pravostranné přítoky Moravy.

Pastvina na Skalném nabízí úchvatné pohledy směrem k Hostýnu a za něj do Hornomoravského úvalu.
Pastvina na Skalném nabízí úchvatné pohledy směrem k Hostýnu a za něj do Hornomoravského úvalu.
Pozn.: K zajímavým oblastem patří Křížový vrch (670 m) u Semetína, kde skalní stěna mohutného sesuvu byla přemodelována na mrazový srub (7 m výška, 200 m délka). Od ní vybíhá úpatní suťová halda, na kterou navazují rozsáhlé sesuvné akumulace, částečně aktivizované. Při úpatí skalní stěny se nachází rozsedlinová Zbojnická jeskyně.
Plochý reliéf Hostýnských vrchů. Střední části dominuje Čerňava (844 m).
Plochý reliéf Hostýnských vrchů. Střední části dominuje Čerňava (844 m).

Hostýnské vrchy leží ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. Oblast je značně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Pro svůj typický krajinný ráz, velké zastoupení lesů a pastvin a charakteristickou historickou zástavbu obcí valašského typu byly hostýnské vrchy prohlášeny za přírodní park Hostýnské vrchy.

Oblast je bohatá na kulturní památky od nejstarších dob (zbytky keltského opida na Hostýně), přes zříceniny středověkých hradů (Lukov, Šaumburk, Zubříč, Obřany) až po technické památky jako je nádrž na plavení dříví – klauza v Rajnochovicích. Mimořádně významným prvkem je Svatý Hostýn s množstvím církevních památek, který patří mezi nejznámější mariánská poutní místa v naší republice. V rámci soustavy Natura 2000 byly vyhlášeny ptačí oblast Hostýnské vrchy a evropsky významné lokality Velká Vela, Ondřejovsko, Rusava–Hořansko, Tesák a Semetín.

Rusavská hornatina

Rusavská hornatina je plochá hornatina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Brusné – Slavkov p. Hostýnem – Bystřice p. Hostýnem – Lázně – Chvalčov – Podhradní Lhota, se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Střední část oblasti vyplňují horniny hostýnských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Hlavní hřeben Kelčského Javorníku (865 m), Čerňavy (844 m) a Sochové (741 m) tvoří rusavské vrstvy zlínského souvrství.

Odlesněný vrch Pardus (672 m) nad Rusavou.
Odlesněný vrch Pardus (672 m) nad Rusavou.

V jižní části oblasti, jižně od linie Rusava – Bludný – Tesák – Košovy vystupují horniny ráztockýchlukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství račanské jednotky. V podsvahových polohách, zejména před čelem magurského příkrovu, jsou vyvinuty mocné písčitohlinité proluviální sedimenty a hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty. Rusavská hornatina leží v sev.–záp. části Hostýnských vrchů.

PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).
PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).

Rusavská hornatina tvoří sev.–záp. a nejvyšší část Hostýnských vrchů. Srázný svah ke Kelčské pahorkatině, který je na úpatí lemován mocnými pedimenty, je založen na čele račanského příkrovu s tektonickým dotvořením. Osou okrsku jsou dva zvlněné a rozsochami lemované hřbety vybíhající z prostoru Kyčery (757 m); severní ke Kelčskému Javorníku (865 m), západní k Hostýnu (735 m). Ve vrcholové poloze Hostýna se nacházejí antropogenní valy prehistorických hradišť.

Hradiště na Hostýně
Celý vrchol Hostýna byl ohrazen valy, které jsou vysoké kolem 4 m. Pouze na nejpřístupnější, jihozápadní straně dosahuje výšky až 8 m. V severovýchodní, nejnepřístupnější části je val téměř neznatelný. Součástí opevnění byl i příkop. Plocha hradiště je oválného půdorysu a rozkládá se mezi dvěma vrcholy a sedlem mezi nimi, na ploše 19,7 ha. Pravěké těleso valu – zhotovené z hlíny, kamení, písku a popela – je přerušované dvěma zřetelnými branami, Slavkovskou (název pochází od vesnice Slavkova pod Hostýnem při úpatí hory) a Železnou, a třemi menšími průkopy. Plocha hradiště má ledvinový tvar o rozloze necelých 20 ha, délka valu je 1800 m. Mohutné valy, jež zde Keltové našli po předchozích kulturách, sami ještě zpevnili, a tak mohli kontrolovat velký úsek důležité pohybové cesty, zvané Jantarová, která vedla od Středozemního moře Moravskou branou do povodí Odry a Visly k Baltu. (zdroj: http://www.hostyn.cz/historie/historie1_pravek.htm)
Jednotlivá zastavení Jurkovičovi křížové cesty stojí na původních valech hostýnského hradiště.
Jednotlivá zastavení Jurkovičovi křížové cesty stojí na původních valech hostýnského hradiště.
Hradiště na Hostýně bylo využíváno ve více obdobích. První, nečetné doklady osídlení pocházejí již z paleolitu. Lokalita byla významněji využívána až v mladší době bronzové – lužická fáze kultury lužických popelnicových polí (1300-1000 př.n.l.), v pozdní době bronzové – slezská fáze kultury lužických popelnicových polí (1000-750 př.n.l), ve starší době železné – kultura platěnická (750-560 př.n.l.) a v pozdní době laténské (125-30 př.n.l.). (zdroj: http://www.archeolog.cz/lokalita/chvalcov-hostyn/40)

Erozně–denudační reliéf je tvořen souběžnými hřbety SV–JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně. Reliéf je celkově ukloněn k J. Na hřbetech i svazích jsou zachovány periglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m), významnými body jsou Hostýn (734 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m) a Obřany (704 m).

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.

Rusavská hornatina je pramennou oblastí Dřevnice, MoštěnkyJuhyně.

PR Kelčský Javorník, pralesovité porosty na suťových stanovištích.
PR Kelčský Javorník, pralesovité porosty na suťových stanovištích.

Rusavská hornatina leží ve 3.—5. vegetačním stupni a je z velké části zalesněná smrkovými a bukovými porosty, často smíšenými. Doposud zůstává v porostech zachován vysoký podíl jedle. V mnoha částech území je zachována přirozená skladba porostů. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené suťové lesní ekosystémy v PR Obřany, PR Smrdutá, PR SochováPR Kelčský Javorník, původní autochtonní karpatské jedlobukové lesy pralesovitého charakteru v PR Čerňava, PR Tesák, PP SoliskoPP Bernátka a přirozené podhorské karpatské louky se vzácnou květenou zvláště vstavačovitých (Orchidaceae) v PP StráňPP Pod Kozincem.

Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.
Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.

Hošťálkovská vrchovina

Hošťálkovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Rajnochovice – Podolí se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Od Podolí směrem k Valašskému Meziříčí na ně navazují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.

Ve střední části Hošťálkovské vrchoviny podloží budují horniny rusavskýchújezdských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Jižně od linie Košovy – Lázy – Oznice – Mikulůvka se v podloží vykytují horniny ráztockýchlukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberskéhobelovežského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Rozvolněná krajina Hostýnských vrchů s pasekářským typem osídlení.
Rozvolněná krajina Hostýnských vrchů s pasekářským typem osídlení.

Hošťálkovská vrchovina leží v sev.–vých. části Hostýnských vrchů. Reliéf je tvořen ústředním hřbetem SV—JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně a k V vybíhajícími delšími rozsochami s nižší úrovní zarovnání podél údolí Vsetínské Bečvy, kde se vyskytují rovněž říční terasy. Typické jsou suťové úpatní haldy, četné sesuvyperiglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Okolí Hošťálkové poznamenal v roce 1919 velký sesuv.

Nejvyšším bodem Hošťálkovské vrchoviny je Čečetkov (687 m), významnými body jsou Bludný (659 m), Hradiště (604 m) a Jarcovská kula (425 m).

Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.
Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.

Hošťálkovská vrchovina leží ve 3.–5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách je středně, ve vyšších polohách převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buku, borovice a modřínu. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Lesnatá krajina je na hřbetech vrchoviny místy rozvolněná pasekářským osídlením.

Předmětem ochrany přírody jsou travnatá stráň s fragmenty teplomilných rostlinných společenstev s kakostem krvavým (Geranium sanguineum L.) v PP Skalka–Polomsko, jediné souvislé vřesoviště s nadměrným výskytem jalovce, vřesu a plavuně v PP Vřesoviště Bílová, smíšený porost s řadou světlin, svahová prameniště s mokřadní květenou a bohatou populací mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.) a kruštíku bahenního (Epipactis palustris (L.) Crantz) v PR Dubcová, květnaté louky na sušších a mokřadních stanovištích s výskytem vzácných druhů květeny, zejména s populací pampelišky Skalińské (Taraxacum skalinskanum) v PP Zbrankova stráň a geomorfologický pískovcovo-slepencový skalní útvar v PP Jarcovská kula.

Liptálské hřbety

Liptálské hřbety jsou členitá vrchovina tvořená flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V hlavním hřebenu Humence (703 m) a Drastihlavy (695 ) se uplatňují morfologicky výrazné lukovské vrstvy, které doprovází ráztocké vrstvy zlínského souvrství a ojediněle také horniny belovežského souvrství račanské jednotky. Ostatní polohy, většinou v nižších částech oblasti, budují jemněji tvarované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinito–kamenitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.

Zimní krajina nad Liptálem.
Zimní krajina nad Liptálem.

Liptálské hřbety leží jih.–vých. části Hostýnských vrchů. Název okrsku vystihuje charakter krajiny, jedné se o soustavu kratších hřbetů a jejich rozsoch orientovaných do různých směrů. V reliéfu se silně projevují vlivy geologické struktury flyšových hornin, dominantní hřbety SV—JZ směru jsou tvořeny odolnějšími vrstvami s převahou pískovců. Nejvyšším bodem je Humenec (703 m), významnými body jsou Drastihlava (695 m) a Chléviska (641 m).

Okolí Podkopné Lhoty. V pozadí hřeben Humence  (703 m).
Okolí Podkopné Lhoty. V pozadí hřeben Humence (703 m).
Pozn.: Zajímavé antropogenní těžební tvary se nacházejí na katastru obce Liptál (štoly, zasypané vchody do štol, haldy). Štoly vznikly při těžbě tence deskovitých pískovců pro výrobu brousků. Nachází se zde nejdelší štola na Valašsku s délkou 45 m. Díky silně vápnité vodě se ve štole vysrážely drobné kaskády, nátekykeříčkovité výrůstky, které řadíme ke krasovým tvarům.
Přírodní památka Holíkova rezervace.
Přírodní památka Holíkova rezervace.

Liptálské hřbety leží ve ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou středně, ve vyšších polohách převážně zalesněny smrkovými porosty s příměsí buku. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Předmětem ochrany přírody jsou původní lesní porosty na skalnatých a balvanitých stanovištích lukovských vrstev s kryogenními tvary v PP Holíkova rezervace, PP SkályPP Křížový a také pestrá společenstva mokřadů i suchých pastvin s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Pivovařiska.

Lukovská vrchovina

Lukovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Přílepy – Brusné, nesouvisle vystupují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Hřbet Lysiny (597 m) a Barvínku (571 m) budují horniny rusavských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství.

Bizarní skály pod hradem Lukov jsou tvořeny slepenci lukovských vrstev.
Bizarní skály pod hradem Lukov jsou tvořeny slepenci lukovských vrstev.

Jižně od linie Přílepy – Rusava se v podloží vykytují horniny ráztockých vrstev a morfologicky výrazných lukovských vrstev soláňského souvrství, které budují hlavní hřbet Ondřejovska (632 m). Místy se vyskytují menší vložky hornin kaumberskéhobelovežského souvrství. Nižší polohy jižně od hřebene Ondřejovska vyplňují jemněji modelované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními sedimentynivními hlínami.

Skalnaté útvary na vrcholu Ondřejovska.
Skalnaté útvary na vrcholu Ondřejovska.

Lukovská vrchovina leží v záp. části Hostýnských vrchů. Její osu tvoří obloukovitě prohnitý a vertikálně zprohýbaný centrální hřbet Z–V směru, který se místy zužuje na hřeben s nižšími, zlomově ukončenými rozsochami, vybíhajícími k JZ. Na J spadá vrchovina zlomovým svahem do Fryštácké brázdy. Nejvyšším bodem je Kuželek (638 m), významnými body jsou Ondřejovsko (637 m), Velá (526 m), Lukov (519 m) a Lysina (597 m).

Významnou historickou památkou je zřícenina hradu Lukova. Ten byl založen v první třetině 13. století a postupně byl držen mnoha významnými moravskými rody. Snad nejznámnějším držitelem je Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který hrad vyženil svatbou s majetnou Lukrécií Nekšovnou z Landeka. V průběhu 18. století za držby Rottalů a poté Seilernů hrad postupně ztrácel význam, až se stal nakonce zdrojem levného stavebního materiálu. Seilernové si v roce 1807 dokončili nové sídlo panství na Lešné.
Zřícenina hradu Lukov.
Zřícenina hradu Lukov.

Lukovská vrchovina leží ve 3.–4. vegetačním stupni a je téměř zcela zalesněná smrkovými porosty s bukem, dubem a borovicí. Místy se nacházejí ještě přirozené dubobukové a bukové porosty. Předmětem ochrany přírody je zachování přirozené skladby porostů na skalnatých a suťových stanovištích na podloží lukovských vrstev v PP Ondřejovsko, PP Bzová, PP Vela, ochrana kryogenního skalního útvaru v PP Králky a také ochrana početné populace celé řady druhů obojživelníků v PP Bezedník.

Související obrázky: