Dřevnice

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-13-01-001
plocha povodí [km2] 434,6
délka toku [km] 42,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 3,15

Charakter toku

Dřevnice pramení v Hostýnských vrších poblíž lokality na Loučkách na již. svahu Trojáku (618 m) v nadmořské výšce 505 m. Od pramene teče jih.-záp. směrem do údolí Košařisk, části obce Držková. Tady se její tok obrací k Z, zleva i zprava přibírá další drobné přítoky a v lokalitě Hutě přitéká větší pravostranný přítok potok Červenka, který pramení pod Třemi Kameny (748 m). V samotné Držkové se do Dřevnice zleva vlévá Držkovský potok. Říčka dále protéká již. směrem úzkou soutěskou mezi Lukovskou vrchovinouLiptálskými hřbety ke Kašavě, kde se zleva vlévá Černý potok a zprava potok Kameňák, pramenící pod Oklukem (605 m).

Vodní nádrž Slušovice na řece Dřevnici.
Vodní nádrž Slušovice na řece Dřevnici.

Mezi Kašavou a Slušovicemi je na říčce Dřevnici vybudována vodní nádrž Slušovice. Slouží jako zdroj pitné vody pro oblast Zlínska a také za účelem regulace maximálních a minimálních průtoků. Před samotnými Slušovicemi do Dřevnice zleva přitéká potok Trnávka pramenící pod Baťkovou. Ve Slušovicích ústí zleva potok Všemínka a níže po toku zprava potok Ostratky. Na říčce Všemínce byla vybudována v dobách JZD Slušovice vodní nádrž Všemina sloužící k rekreačním účelům. Říčka Dřevnice, která si doposud držela  již. až jih.–záp. směr, vtéká u Lípy do širšího údolí, zleva přibírá Lutoninku a obrací svůj tok směrem k Z.

Údolí řeky Dřevnice má asymetricky vyvinutý reliéf terénu. Severní část povodí (Hostýnské vrchy, Rakovská pahorkatina) je charakteristická delšími přítoky a celkově menším sklonem toků. Přítoky z již. části povodí (Kudlovská vrchovina, Komonecká hornatina) jsou kratší, zato prudší a mají sklon k „divočení“. Často nenesou žádné, případně jen místní pojmenování.

Řeka Dřevnice od soutoku s Lutoninkou protéká Dřevnickou nivou směrem k Z. V Želechovicích přibírá zleva Želechovický potok a zprava Hvozdenský potok. Ve Zlíně přitéká zleva Jaroslavický potok a zprava Fryštácký potok, který pramení pod Ondřejovskem v Hostýnských vrších. Na Fryštáckém potoce je vybudována vodní nádrž Fryšták, která slouží jako záložní nádrž pro odběr pitné vody pro zlínský region.

Řeka Dřevnice ve Zlíně vstupuje do soutěsky mezi Mladcovskou vrchovinou na S a Kudlovskou vrchovinou na J. Přilehlé svahy zde mají členitý charakter a jsou rozčleněny kratšími přítoky. Zleva to jsou postupně Kudlovský potok, Barabáš, Slanický potokBaláš; zprava  pak Pasecký potok, Prštenský potok, Chlumský potokHostišovský potok.

U Malenovic vstupuje řeka Dřevnice do širšího údolí, zleva přitéká potok od Svaté vody u Malenovic a zprava potok Racková (s nejdelší přítokem Židelnou, která pramení pod Hrubou Malíkovou (564 m) v Hostýnských vrších). Řeka Dřevnice u Otrokovic vtéká do Hornomoravského úvalu a v nadmořské výšce 182 m ústí jako levostranný přítok do řeky Moravy. Poslední úsek před soutokem byl v minulosti používán jako součást Baťova plavebního kanálu – sloužil jako zaústění k elektrárně Baťova podniku na Baťově.

Přístav na Baťově kanále v Otrokovicích (dne v ateálu Tomy).
Přístav na Baťově kanále v Otrokovicích (dnes v areálu Tomy).
Název řeky Dřevnice se odvozuje od substantiva dřevo sufixem -nice. Motivací vzniku tohoto názvu bylo podle některých jazykovědců množství naplaveného dřeva u ústí řeky. Jiní autoři poukazují na zpevňování koryta řeky pomocí dřevěných desek. V minulosti bývaly na jejím toku velmi často povodně a jako nejúčinnějším protiopatřením se osvědčilo zpevňování jejích břehů. Dělo se tak zarážením dřevěných kůlů, mezi něž se vplétaly kmínky mladých stromků a to po celé délce osídleného toku. Později byly kmínky postupně nahraženy dřevěnými deskami.
Zregulovaný tok řeky Dřevnice před soutokem s Moravou.
Zregulovaný tok řeky Dřevnice před soutokem s Moravou.

Dřevnice odvodňuje jih.-záp. část Hostýnských vrchů, velkou část Zlínské vrchoviny a sev. svahy Komonecké hornatiny. Řeka je prakticky v celé délce (mimo nejvyšší části povodí) zregulovaná a na spodním toku má uměle vedené koryto. Dřevnice je zařazena mezi vodohospodářsky významné toky. Od pramene po elektrárnu ve Zlíně je považována za pstruhovou vodu, do elektrárny po soutok s Moravou za mimopstruhovou vodu.

Vyznání autora: „Dřevnice je moje rodná řeka, se kterou jsem od dětství spjatý. Koupal jsem se v ní, lovil ryby, pozoroval páteční haldy pěny pod splavem v Otrokovicích, obdivoval barevné změny od žluté přes zelenou po modrou a nekonečně cítil její smrad. Pravidelně každým rokem byla vytrávena a na hladině se válely bílá těla zdechlých ryb. Je to zkrátka moje řeka.“

Bobas, člen Dřevnica devils.

Vodohospodářské objekty

Vodní nádrž Slušovice

Hlavním účelem vodního díla Slušovice je zajištění vody pro úpravnu vody nacházející se ve Slušovicích, zabezpečení minimálních průtoků v toku pod nádrží, snížení povodňových průtoků a dále slouží také k výrobě elektrické energie.

Vodní nádrž Slušovice na řece Dřevnici slouží jako hlavní zdroj pitné vody pro oblast Zlínska.
Vodní nádrž Slušovice na řece Dřevnici slouží jako hlavní zdroj pitné vody pro oblast Zlínska.

Záměr výstavby přehrady na Dřevnici pod obcí Slušovice se objevil již ve 30. letech, kdy byla stavba dokonce povolena okresním úřadem v Holešově. Povolení z roku 1935 stanovilo lhůtu pro výstavbu na šest let, ta však byla postupně prodlužována až do roku 1959. Přesto nebyla stavba nádrže zahájena. V 60. letech se zpracovalo několik studií zabývajících se problematikou zásobování Zlínska vodou a z těchto prací vzešel nový návrh na umístění nádrže nad obcí Slušovice.

Výstavba nádrže probíhala od ledna 1972 do října 1976, ale s jejím napuštěním se započalo již v průběhu výstavby a sice na podzim roku 1975. V roce 1976 byla v jejím okolí vyhlášena pásma hygienické ochrany. Do trvalého provozu byla vodní nádrž uvedena roku 1978 a to po dvou letech ověřovacího provozu. Z jejich technických údajů zjistíme, že hráz dosahuje délky asi 0,5 km a zadržuje přes 100 miliónů krychlových H2O. Šířka vodní hladiny dosahuje nejvíce 700 m a vzdutí vodní hladiny až po zbylé domy samoty Janůvky pod Kašavou dosahuje délky asi 3 km.

Hráz přehrady o výšce 27 m je zemní sypaná, se středním jílovým těsněním. Do podloží hráze je těsnící jádro zavázáno jílovo-cementovou těsnicí membránou, na kterou navazuje injekční clona. Koruna hráze má šířku 4 m a vede po ní obslužná komunikace. Návodní svah hráze je opevněn hrubým štěrkem, vzdušní líc je oset trávou. V nádrži u hráze levého břehu se nachází odběrná věž.

Odběrná věž umožňuje odebírat vodu pro vodárenské účely. Voda je odváděna dvěma potrubími o průměru 800 mm, s možností odběru ze tří úrovní pod hladinou nádrže. Rovněž umožňuje ovládat výpustná zařízení. Na vrcholu věže je strojovna, přístupná po lávce z levého břehu.

Spodní výpusti se nacházejí v její dolní části a vedou 146 m dlouhou výpustnou štolou do strojovny na vzdušní straně, kde jsou umístěny regulační kuželové uzávěry. Celková kapacita spodních výpustí je 22 m³/s. Před regulačními uzávěry je na potrubí spodních výpustí napojeno potrubí asanační výpusti. U levého břehu je situován boční nehrazený bezpečnostní přeliv. Přelivná hrana délky 26 m je obložena kamennými kvádry, na přeliv navazuje skluz končící ve vývaru pod hrází. Kapacita přelivu při maximální hladině v nádrži je 89,5 m³/s.

Vodní nádrž Fryšták

Vodní nádrž Fryšták, ležící na soutoku Fryštáckého a Lukovského potoka, zajišťuje minimální průtok v toku pod hrází a slouží také k zadržení části průtoků za povodňových situací.

Výstavbu nádrže si vynutil rozvoj města Zlína před druhou světovou válkou, kdy se město stalo průmyslovým centrem regionu a požadavky na zajištění dodávky vody neustále rostly. Hlavním účelem vodního díla bylo zajistit dostatek vody pro skupinový vodovod Zlín. Vodní dílo bylo vodoprávně projednáno a povoleno Okresním úřadem v Holešově v roce 1931, výstavba probíhala v letech 1935–38. Asi 10 let po dokončení vodního díla byly pozorovány zvýšené průsaky vody pod hrází, jejichž množství se postupně zvyšovalo a vynutilo si provedení dodatečné injektáže v podloží.

Značný pokles potřeby vody během 90. let způsobil, že roku 1996 bylo vodárenské využití vodoprávně zrušeno. Nádrž je však nadále vedena jako vodárenská s tím, že odběry mohou být obnoveny v případě budoucí potřeby. Proto nadále nelze nádrž využívat k rekreačním účelům. Pro udržení dostatečné jakosti tohoto zdroje povrchové vody byla v povodí nádrže stanovena ochranná pásma vodního zdroje. Vodní dílo bylo v červenci roku 1997 rozhodnutím Ministerstva kultury ČR prohlášeno kulturní památkou, jako významná ukázka pozdní éry zlínského „Baťova“ funkcionalismu.

Přehradní hráz má délku v koruně 198 m, šířku v koruně 5 m a výšku nade dnem 13,5 m. Hráz je homogenní, sypaná z místních nepropustných jílovitých hlín. Těsnění hráze je návodní, jílové. Je napojeno na betonovou patu s průchodnou štolou kruhového průřezu o průměru 2,5 m. Štola byla původně určena k odvádění odebrané vody z nádrže a před ní byly v nádrži filtrační studny. Později byla využita jako injekční štola. Koruna hráze má šířku 5 m a vede po ní obslužná komunikace. Návodní svah hráze je opevněn masivními betonovými deskami, vzdušní svah je osetý trávou.

Vybudováním hráze vznikla nádrž o celkovém objemu téměř 3 mil. m³ se zatopenou plochou o rozloze přes 62 ha. V nádrži u hráze levého břehu se nachází kruhová odběrná věž. Odběrná věž umožňuje odebírat vodu pro vodárenské účely a rovněž umožňuje ovládat výpustná zařízení. Na vrcholu věže je strojovna, přístupná po lávce z koruny hráze. Potrubí vodárenského odběru a spodní výpusti se nacházejí v její dolní části a vyúsťují za věží do odpadní štoly pod hrází. Na návodní straně se uzavírají kanálovými šoupátky, pro regulaci vypouštěné vody slouží klínová šoupátka v základové části věže.

Odpadní štola pod hrází má kruhový průřez o průměru 3,6 m a ústí do vývaru pod hrází. Celková kapacita spodních výpustí je 25,5 m³/s. U levého břehu je situován boční nehrazený bezpečnostní přeliv. Přelivná hrana má délku 32,5 m. Na přeliv navazuje spadiště a kaskádový skluz, končící ve vývaru pod hrází. Kapacita přelivu při maximální hladině v nádrži je 79,5 m³/s.

Vodní nádrž Všemina

Retenční vodní nádrž, jejíž plocha je necelých 5 ha, byla postavena na potoku Všemínka za účelem snížení průtoku při zvýšených srážkových úhrnech a k ochraně obce Všemina před povodněmi. Po výstavbě tříhvězdičkového Hotelu Všemina v roce 1984 byla a je přehrada využívána především rekreačně. Přehrada je rozdělena na dvě části – v jedné části koupaliště je dno písčité a částečně bahnité, v druhé části dlážděné.

K další vodním dílů na Dřevnici a jejích přítocích patří vodní nádrž Ostrata na potoku Ostratky, Hvozdenský rybník (rybník Argalaška) na Hvozdenském potoce, Zboženské rybníkyPrštenský rybník na Prštenském potoce a Chlumské rybníky na Chlumském potoce.

Významné přítoky Dřevnice

Všemínka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí  4-13-01-012
plocha povodí [km2]  21,8
délka toku [km]  10,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1]  0,22

Charakter toku

Všemínka pramení na sev.-záp. úbočí Kopřivné (625 m) ve Všeminské vrchovině v nadmořské výšce 545 m. Na horním toku je pod Papradnou vybudována vodní nádrž Všemina.  Potok dále protéká jih.–záp. směrem obcemi Všeminou, Dešnou a Neubuzí směrem ke Slušovicím, kde se v nadmořské výšce 270 m vlévá jako levostranný přítok do Dřevnice.

Všemínka odvodňuje Všeminskou vrchovinu a sev. část Rakovské pahorkatiny.

Lutoninka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí  4-13-01-016
plocha povodí [km2]  89,3
délka toku [km]  15,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1]  0,89

Charakter toku

Lutoninka pramení na jih.-vých. úbočí Vartovny (651 m) v Seninecké vrchovině v nadmořské výšce 550 m. V horní části toku Lutoninka vytváří hustou vějířovitou síť přítoků ze záp. části masívu Seninecké vrchoviny, která se v obci Jasenná stéká s přítokem Jasenkou od S, pramenící na již. úbočí Syrákova (554 m). Říčka dále pokračuje z Jasenné  jih.-záp. směrem přes Lutoninu k Vizovicím, před nimiž se připojuje zprava Chrastěšovský potok.

Ve Vizovicích se Lutoninka stéká s levostranným přítokem Bratřejovkou, která pramení na sev. úbočí Svéradova (737 m) v Komonecké hornatině. Kousek níže pod soutokem s Bratřejovkou přitéká zprava z Rakovské pahorkatiny Čamínský potok. Za Vizovicemi se řeka Lutoninka obrací k Z k obci Zádveřice, kde se zleva připojuje Horský potok, pramenící na sev. úbočí Slavického kopce (624 m), níže v obci pak pravostranný přítok Raková. Mezi Želechovicemi a Lípou ústí Lutoninka v nadmořské výšce 245 m jako levostranný přítok do řeky Dřevnice.

Lutoninka odvodňuje Všeminskou a Senineckou vrchovinu a již. část Rakovské pahorkatiny. Některé úseky toku ještě nejsou zcela zregulovány a mají přírodní meandrující charakter. Lutoninka je zařazena mezi vodohospodářsky významné toky.

Bratřejovka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí  4-13-01-017
plocha povodí [km2]  32,1
délka toku [km]  cca 9,6
prům. průtok u ústí [m3 × s-1]  0,31

Charakter toku

Bratřejovka pramení na sev. úbočí Svéradova (737 m) v Komonecké hornatině v nadmořské výšce 570 m. Krátce teče sev. směrem k Pozděchovu, aby vzápětí obrátila záp. směrem do Vizovické kotliny. Bratřejovka dálé protéká přes Bratřejov a Lhotsko k Vizovicím,  kde se v nadmořské výšce 290 m vlévá jako levostranný přítok do Lutoninky.

Údolí řeky Bratřejovky má asymetricky vyvinutý reliéf terénu. Severní část povodí je charakteristická velmi krátkými přítoky s vysokým sklonem toků. Naopak přítoky z jižní část povodí, z Komonecké hornatiny, jsou mnohem delší s rovněž vysokým sklonem v horních částech toků.

Levostranné přítoky Bratřejovky jsou z údolí Bratřejova (bezejmenný), z údolí Na Chrámečném (bezejmenný), z údolí Lhotska (bezejmenný) a Dubovský potok. Posledním levostranným přítokem je Želechovský potok, který pramení na sev. úbočí Klokočí (622 m). V Želechově (část Vizovic) se stéká s přítokem od Chladné studni (pod vrcholem Doubrava 676 m) a dále pak protéká lázeňským údolím pod Janovou horou (496 m) k soutoku s Bratřejovkou ve Vizovicích.

Bratřejovka odvodňuje již. část Seninecké vrchoviny a sev. část Komonecké hornatiny. Z velké části není tok Bratřejovky  ještě zcela zregulován a má přírodní meandrující charakter. Bratřejovka je zařazena mezi vodohospodářsky významné toky.

Fryštácký potok

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí  4-13-01-026
plocha povodí [km2]  58,0
délka toku [km]  13,7
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,27

Charakter toku

Fryštácký potok pramení na již. úbočí Ondřejovska (632 m) v Lukovské vrchovině v nadmořské výšce 585 m. Od pramene teče jih.-záp směrem do Lukovečku, kde postupně obrací k J přes Fryštáckou brázdu k Dolní Vsi u Fryštáku. V místě, kde je  dne vybudována vodní nádrž Fryšták, se stéká s levostranným přítokem Lukovským potokem.

Přírodní památka rybník Bezedník pod hradem Lukovem.
Přírodní památka rybník Bezedník pod hradem Lukovem.

Lukovský potok pramení v údolí mez hřbetem Lukovského hradu a Rablinou (487 m). V místě, kdy začíná ZOO Lešná se stéká s pravostranným přítokem Bělovodským potokem, který pramení pod sedlem U obrázku v nadmořské výšce 550 m. Na Bělovodském potoce je  pod Lukovem vybudováno několik menších rybníčků, z nichž Bezedník je prohlášen za přírodní památku. Lukovský potok dále protéká ZOO Lešná směrem k vodní nádrži Fryšták, kde se stéká s Fryštáckým potokem.

Ekotyp malenovické borovice u rybníka Bezedníka. Jeden z posledních exemplářů. Tento je opravdu "kousek".
Ekotyp malenovické borovice u rybníka Bezedníka. Jeden z posledních exemplářů. Tento je opravdu „kousek“.

Dříve než Fryštácký potok prorazí hřbet Mladcovské vrchoviny, připojí se z levé strany Štípský potok, pramenící mezi Štípou a Velikovou. Fryštácký potok se v nadmořské výšce 210 m vlévá na Januštici ve Zlíně jako pravostranný přítok do Dřevnice.

Fryštácký potok odvodňuje jih.-záp. část Lukovské vrchoviny.

Racková

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí  4-13-01-044
plocha povodí [km2]  49,0
délka toku [km]  13,8
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,16

Charakter toku

Racková pramení u osady Žabárna (632 m) ve Fryštácké brázdě v nadmořské výšce 295 m. Od pramene teče jih.-záp směrem přes obce Rackovou a Lechotice směrem k Mysločovicím, před kterými se stéká s potokem Židelnou. Židelná, která je v místě soutoku delší než Racková, pramení pod Hrubou Malíkovou (564 m) v Hostýnských vrších. Pod Lechoticemi se Židelná stéká s pravostranným přítokem Žeranovkou, která pramení u Horního Lapače  ve Fryštácké brázdě.

Racková pod soutokem s Židelnou pokračuje již. směrem, v Sazovicích přibírá zprava Machovku a pod Malenovicemi se v nadmořské výšce 191 m vlévá jako pravostranný přítok do Dřevnice.

Racková odvodňuje jih.-záp. část Lukovské vrchoviny, záp. část Mladcovské vrchovinyTlumačovské vrchy.

Výnamné prameny v povodí Dřevnice

Studánka u kaple na Papradné

Pramen, který je upraven a zastřešen, leží v pramenném území Všemínky. Kaplička na Papradné je drobná sakrální stavba, nacházející se na žluté turistické značce, která vede ze Všeminy na Papradnou. Nejdříve na tomto místě stával obrázek Panny Marie. V roce 1952 se místní usedlíci rozhodli postavit zde kapličku. Tato původní kaplička ovšem v průběhu let zchátrala a tak se místní rozhodli vystavět kapličku novou a opravit pramen, který zde vyvěral. Socha Panny Marie s Ježíškem, které je kaplička zasvěcena, byla přivezena z Říma a 20. srpna 2006 proběhlo slavnostní žehnání nově postavené kaple a pramene.

Chladná studna s kaplí Panny Marie Lurdské

Na severní straně Doubravy (676 m) v Komonecké hornatině vyvěrá ze skály pramen vody, který má dle legendy uzdravující účinky. Nad pramenem stojí kaplička se sochou Panny Marie. Tomuto místu se odedávna říká Chladná studna. Kaple u Chladné studni postupně vznikala na přelomu 19. a 20 stol. na podkladě dvou neobvyklých uzdravení vodou z pra­mene: téměř slepého chlap­ce z Tichova a dívky z Vizovic, onemocnělé španělskou chřipkou.

Její otec Jan Rechlík z Vizovic vybudoval v roce 1905 u pramene kamenný portál, ke které­mu byla v roce 1937 přistavěna kaple se sochou Panny Marie Lurdské a konána první pouť. Poutě byly během druhé světové války a za komunistického režimu zakázány, jejich obnovení nastalo po roce 1989. Poslední úpravy (i vodního pramene) proběhly v roce 1997. Poutní kaple je nyní místem klidu a zamyšlení v hlubokých lesích Vizo­vické vrchoviny. Místo oplývá neopakovatelnou atmosférou, kdy člověk podvědomě cítí respekt k přírodě, historii a možná také k bohu.

Kaple u Chladné studni.
Kaple u Chladné studni.
V roce 1945 spadlo sestřelené čtyřmotorové německé letadlo asi 40 metrů od kaple. V okolí bylo všechno zničeno, hořel při výbuchu i les, ale na kapli neprasklo jediné sklo. Zbytky letadla byly umístěny v zámku ve Vizovicích.

U chladnéj studne sedáváš,
o cemsi smutném premýšláš
a jak ty myšlenky hlavu ti idú,
enom si povzdychneš nad taku bídu.

Je f studni voda skalená,
šak ty víš co to znamená,
zbavit ju mosíš tých spadaných listu
a pockat až studna dá vodu cistú.

Do cistéj vody pak ruky daj
a oci z nú umývaj,
už nigdo nepozná, co ta to mrzí,
že tá voda na lícoch sú tvoje slzy.

Fleret, album „Toz tadyk ju mate“

Pramen Sirkovica

V katastru Zádveřic-Rakové se nachází asi 40 sirných pramenů, z čehož některé spojuje naučná stezka Chodníček za sirnými studánkami. Stezka vede proti proudu Horského potoka od BUS zastávky Zádveřice-Paseky. Asi 300 m od ní je první studánka, minerální sirný pramen U Staré hájenky. O 1 km dál v lese se nachází nejvydatnější a nejčistší sirný pramen v okolí obce – pramen Sirkovica. Následují 2 prameny, vzdálené od sebe pouze metr – Sirné prameny. O něco výše končí NS u Jurčákova pramene, který se dříve podle hajného Františka Jurčáka využíval k lidovým léčebným účelům. V budoucnu by se měl Sirný chodníček rozšířit na studánkový okruh o délce asi 6,5km, který spojí celkem 14 studánek a pramenů minerální i prosté vody.

Sirkovica se stala stěžejním důvodem pro vyhlášení Přírodní památky Želechovické paseky. Nachází se v zalesněném údolí bezejmenného přítoku potoka Obůrek, asi 400m od areálu želechovického zemědělského družstva a vede k ní nenápadný úzký chodníček. Pramen vyvěrá pod svahem asi 5 m od potůčku mezi pískovcovými kameny, které zde vytvářejí 25–35cm hlubokou „studánku“ chráněnou dřevěným přístřeškem. Analýza ukázala, že voda z tohoto pramene je sirná, slabě mineralizovaná, hydrogenuhličitanová vápenato-sodná a hypotonická. Pramen lze zařadit mezi minerální vody, a to pro zvýšený obsah rozpuštěného sirovodíku a celkovou mineralizaci, která je však proti prostým podzemním vodám zájmového území pouze mírně zvýšená.

V minulosti lidé využívali Sirkovici převážně ke koupelím, k pití je totiž kvůli nepříliš vábnému zápachu po zkažených vejcích nevhodná. Sirné lázně, jež jsou v dobových záznamech zmiňovány jako jedna z živností existujících v obci, si však nezískaly širší popularitu. Za první republiky se zde návštěvníci lázní koupali v 6 dubových kádích.

Lázně Kostelec u Zlína

Lázně Kostelec u Zlína byly založeny rakouským šlechtickým rodem Seilern Aspang v roce 1742 na pronajatých pozemcích. Později hrabě Jan Bedřich Seilern vepsal toto panství do zemských desek jako své panství a když vídeňští lékaři potvrdili léčebné účinky vody zdejších pramenů, postupně vystavěl lázeňské budovy ve stylu doznívajícího baroka. Lázně sloužily nejdříve pouze vrchnosti a největšího rozsahu dosáhly, když je vlastnil v letech 1899–1908 kroměřížský lékař J. Kovář a manželé Mašláňovi.

Lázně v Kostelci na historické pohlednici.
Lázně v Kostelci na historické pohlednici.

Lázně byly přebudovány na moderní léčebné středisko, které se stalo společenským sídlem kraje. 20.stol. nebylo pro lázně příliš šťastným. Během 2. světové války byl areál značně poškozen, po válce zestátněn, a v roce 1964 prodán n.p. Vítkovice. Ten sice vystavěl ubytovací objekt, který slouží dodnes, ale současně utlumil lázeňskou léčbu v Kostelci natolik, že lázně byly vyřazeny ze seznamu lázeňských míst.

Nový majitel tohoto rekreačního objektu, společnost s r.o. ZLÍNSAT, která je vlastníkem lázní i hotelu od února 1994, navázala na dlouholetou tradici lázeňství v Kostelci a cílevědomě obnovila lázeňskou péči s využitím zdejších léčivých sirných pramenů. V listopadu 1995, v konečné fázi příprav obnovy lázeňství v Kostelci, vydal Český inspektorát lázní Ministerstva zdravotnictví ČR souhlas s léčbou pohybového ústrojí. Od té doby se zde znovu léčí bolesti kloubů, bolesti zad nebo krční páteře, mimokloubní revmatismus a jiné nemoci.

Léčivý pramen s vysokým obsahem sírovodíku je vhodný pro léčbu kožních onemocnění, a tak se zde od roku 1997 léčí například atopický ekzém, lupénka či akné. K léčbě výše uvedených i dalších nemocí se zde provádí sirné, uhličité či perličkové koupele, rašelinové zábaly, parafínové obklady, různé druhy masáží, plynové koupele v CO2, světelná terapie, elektroléčba i léčebná rehabilitace. Z 5 pramenů v Kostelci jsou využívány pouze 3.

Lázně ve Vizovicích

V katastru Vizovic se nachází 12 registrovaných pramenů minerální vody, které však nejsou veřejnosti přístupné. V roce 1710 převzal vizovické panství Prokop Gervasius z Gollen a mimo jiné tu vybudoval i sirné lázně. Ty byly troje. Největší Mojžíšovy lázně s pokoji pro hosty a společenskou místností se nacházely v Lázeňské ulici v údolí Želechovického potoka na zelené turistické značce. Po roce 1885 se lázně staly obecním majetkem a od roku 1913 patřily Josefu Mojžíšovi. Ty se prozději transformovaly do Valašského šenku, komplexu budov ve valašském stylu, kde v roce 1944 pobýval i spisovatel Eduard Bass.

Ze střelnice v Mojžíšových lázních pocházejí střelecké terče Národní gardy z roku 1848 a střeleckého spolku z let 1886-1898. Vyjadřují vděčnost mecenášům a hýří morbidním ostrostřeleckým humorem. Dnes se nachází asi 20 těchto terčů v zámku v Malenovicích.

Pravdovy sirné lázně byly od roku 1882 založeny obyčejným rolníkem J. Pravdou na jeho vlastním pozemku. Podobně v roce 1928 založil František Dudík na svém pozemku u cesty na Dubovské Dudíkovy sirnato-železité lázně. Všechny místní lázně byly veřejně využívány k očistným a léčebným účelům do poloviny 20.stol.

Zlínské sirnaté prameny

Minerálních pramenů je jen na území města Zlína 10. Dva se nachází na Slatinském potoce kousek od sebe. Studna Slanica s pumpou má vodu mírně zakalenou s železitým zápachem, studánka Slanice je jakýmsi odpočívadlem na kraji lesa. Tomáš Baťa zde údajně za první republiky plánoval postavit menší lázně. Podzemní voda ze studny je slabě mineralizovaná, hydrogenuhličitano-chloridová sodná, se zvýšeným obsahem lithia a aniontů fluoridů a jodidů, hypotonická. Analýza vody potvrdila, že se jedná o vodu minerální pro její vysokou celkovou mineralizaci a zvýšený obsah iontů lithia, fluoridů a jodidů. Na rozdíl od ostatních chráněných minerálních pramenů na Zlínsku neobsahuje rozpuštěný sirovodík (méně než 1 miligram/litr). V roce 2008 Technická správa Zlín studánku vyčistila, nově vybetonovala a instalovala železný poklop. Část vody totiž nesměřovala do výtokové trubky, nýbrž unikala jinudy. Kvůli této situaci se zdálo, že pramen slábne, což se ale nepotvrdilo.

V údolí potoka Baláš pod Malenovickým hradem vyvěrají další 3 prameny, dříve využívané k provozu bývalých lázní. Dnes by se daly považovat za téměř nepoužitelné. Jsou to studna Sirnaté lázně či studna Pod lázněmi.

Přečtěte si také

  • Radějovka17.1.2017 Radějovka Hydrologické charakteristiky č. hydrologického pořadí 4-13-02-045 plocha povodí […]
  • Sudoměřický potok18.1.2017 Sudoměřický potok Hydrologické charakteristiky č. hydrologického pořadí 4-13-02-051 plocha povodí […]
  • Salaška (Salašský potok)24.12.2015 Salaška (Salašský potok) Hydrologické charakteristiky č. hydrologického pořadí 4-13-01-080 plocha […]
  • Litava28.3.2017 Litava Hydrologické charakteristiky č. hydrologického pořadí 4-15-03-028 plocha povodí […]

Napsat komentář