Magurská skupina příkrovů je dominantní stratigrafickou jednotkou Vnějších Západních Karpat. Z hlediska svého postavení tvoří vnitřní strukturu karpatského flyšového pásma. Vyznačuje se flyšovou sedimentací s rytmickým střídáním psamitů a pelitů. Flyšové sedimenty se vyznačují mocným vývojem pískovců. Magurská skupina příkrovů tvoří souvislý pás podél západokarpatského oblouku od Vídeňského lesa v Rakousku až po západní Ukrajinu. Její jihozápadní část v severovýchodním Rakousku a na jižní Moravě je částečně pohřbena pod neogenními vrstvami vídeňské pánve. Plynulý vrstevní sled lze sledovat od cenomanu (svrchní křída) až do spodního oligocénu.
Horniny magurské skupiny příkrovů budují podloží v orografických celcích Chřibů, Hostýnsko–vsetínské hornatiny, Javorníků a Bílých Karpat. V Dolnomoravském úvalu tvoří podloží sedimenty Vídeňské pánve.
Stratigrafické členění magurské skupiny příkrovů
Strukturálně se magurská skupina příkrovů skládá z několika dílčích příkrovů. Její vnitřní stavba jednotlivých příkrovů je ovšem relativně jednodušší než u vnějších jednotek flyšového pásma. Na základě výrazných litostratigrafických a strukturních rozdílů je magurská skupina příkrovů na Moravě členěna do tří hlavních celků (od SZ k JV):
- Račanská jednotka,
- Bystrická jednotka a
- Bělokarpatská jednotka (na Slovensku pokračuje jako krynická jednotka).
Pozn.: Bělokarpatská jednotka jihovýchodní Moravy je na povrchu oddělena od krynické jednotky severozápadního Slovenska širokou mezerou. Existenci určitého spojení mezi těmito dvěma segmenty pod Pieninským bradlovým pásem však nelze vyloučit.
Stavba magurské skupiny příkrovů
Většina známých depozičních sekvencí magurského flyše se vyvinula během pozdní křídy a paleogenního konvergentního vývoje. Jurské a spodní křídové sedimenty jsou známy pouze z tektonických bradel (Kurovice, Hluk) a olistolitů (Cetechovice). Jsou zastoupeny hlubinnými karbonáty a slínovci a také některými flyšovitými turbiditickými sedimenty.
Řídký výskyt starších jurských a spodních křídových sedimentů v magurském příkrovu však nemusí plně vypovídat o skutečném rozložení těchto vrstev v jejich původním uložení. Spodní část magurského sedimentačního sledu, uložená na nerovném substrátu riftované pánve, mohla být odloučena od příkrovově sunuté horní části (decollement) a byla ponechána pozadu v autochtonní pozici a částečně i subdukována. Do současných magurských příkrovů tak byla integrována pouze horní část magurského sedimentačního sledu, tvořeného převážně svrchní křídou až raně oligocenními flyšovými uloženinami.
Tyto synorogenní sedimenty jsou reprezentovány hlubinnými turbiditickými faciemi skládajícími se převážně z hemipelagických bahen a bahnotoků a různých gravitačních ložisek, včetně proximálních a distálních turbiditů, podmořských sesuvných sedimentů debris flows a příležitostných olistolitů. Podíl břidlic a pískovců se mění vertikálně i laterálně, což odráží dynamické a složité depoziční prostředí podmořských vějířů. Jako taková lze ložiska magurské jednotky považovat za jednu z nejtypičtějších facií flyše v celém pásu Západních Karpat.
Magurský sedimentační prostor vznikl jako podélně protáhlá pánev v cenomanu. Na JV byl omezen czorsztynským hřbetem považsko–pieniského bradlového pásma a na SZ jej od sedimentačního prostoru slezské jednotky oddělovala slezský hřbet. Magurská sedimentární pánev se tak skládala z nejrůznějších depozičních prostředí od strmých svahů slezského a czorsztynského hřbetu až po hlubinné prostředí v osové části pánve.
Pozn.: V čelní části račanské jednotky se vyčleňuje samostatná šupina křivského pásma a hostýnské litofaciální zóny.
Stavba račanské a bystrické jednotky
Směry vrstev v račanské a bystrické jednotce mají až na výjimky jednotný JZ—SV směr se sklonem převážně k JV. V detailní stavbě jsou patrné kromě dílčích přesmyků vrásy řádu desítek až stovek metrů, jejichž osy jsou rovnoběžné se směrem vrstevnatosti. V místech soustředěného tektonického napětí poblíž přesmyků, násunů a významných zlomů jsou horniny intenzívně rozpukané, případně i drcené a protkané kalcitovými žilkami.
Stavba bělokarpatské jednotky
Stavba bělokarpatské jednotky je ve srovnání s předešlými složitější. Bělokarpatský příkrov je na severu nasunut na bystrickou jednotku, na jihozápadě na račanskou jednotku. Nasunutí je ploché. Oproti příkrovům račanskému a bystrickému má stavbu volných kerných struktur s málo výraznou pásemnou stavbou. Vrstevnatost ani osy velkých vrás nemají jednotný směr. Větší množství různých směrů se odráží i ve zvýšeném drobně tektonickém porušení hornin.
Stratigraficky je bělokarptská jednotka tvořena sedimenty cenomanu až středního eocénu, které oproti sedimentům račanské nebo bystrické jednotky vykazují velkou litofaciální individualizaci. Její sedimenty jsou intenzívně zvrásněny.
V těchto jednotkách lze sledovat směrem k vnějšímu okraji orogénu postupný trend mládnutí v ukončování sedimentace. V magurské skupině příkrovů se významně projevují zlomy SZ—JV směru. Takovou strukturou je např. nezdenický zlom. V jeho blízkosti se od SV uzavírají pruhy luhačovických vrstev i celá bystrická jednotka. Stejného směru je i zlomové pásmo Hornomoravského úvalu, na kterém vznikla deprese Fryštácké brázdy.
Zlomy směru SZ—JV jsou patrně mnohem staršího založení. Do dnešní stavby Karpat se prokopírovávají z Českého masivu a nesporně hrály paleogeografickou roli i v geologické minulosti. Je prokázáno, že k výzdvihům a poklesům jednotlivých ker docházelo podél těchto zlomů v paleozoiku, mezozoiku i paleogénu. Projevují se především v severních částech Hostýnských vrchů a Chřibů.
Geologický vývoj magurské skupiny příkrovů
Trias a jura
Nejstarší známé sedimenty magurské skupiny příkrovů náležejí svrchnímu triasu. Spolu se sedimenty jury a spodní křídy jsou rozšířeny především v bradlovém pásmu. Ve flyšovém pásmu se vyskytují pouze jako sedimentární klasty (valouny a bloky), případně jako tektonické útržky začleněné do mladších vrstev. Nejstaršími křídovými sedimenty jsou tlumačovské slínovce o mocnosti až 60 m. Vyvíjejí se pozvolna z podložních jurských kurovických vápenců a tvoří je karbonátový flyš se světle šedými slínovci, vápenci a prachovými slíny.
Křída
Spodní křída
Ve spodní křídě (hauteriv — alb) pokračovala v račanské jednotce sedimentace flyšových uloženin sledem černošedých jílovců a vápnitých jílovců s pískovci, následovaných pásmem prokřemenělých jílovců a zakončených skvrnitými šedými a zelenošedými jílovci. Jsou označovány jako “Gault flyš“. Odpovídají vyšší části těšínsko–hradišťského souvrství, veřovickým vrstvám a spodní části lhoteckého souvrství slezské jednotky. V bělokarpatské jednotce reprezentuje spodní křídu hlucké souvrství s tmavými jílovci, které se ve vyšších polohách střídá s vápenci a slíny (karbonátový flyš).
Svrchní křída
Ve svrchní křídě panovala v celém magurském prostoru jednotná sedimentace pestrých jílovců, která se udržela až do období campanu. V račanské jednotce jsou tyto sedimenty označovány jako kaumberské souvrství, někdy označované jako spodní pestré vrstvy. V bělokarpatské jednotce jsou sedimenty kaumberského souvrství někdy označovány jako gbelské vrstvy.
V paleogénu ve flyšovém pásmu Západních Karpat pokračovala mořská sedimentace ze svrchní křídy bez přerušení. Nedošlo k prakticky k žádné podstatné změně v konfiguraci a pozicích flyšových trogů a elevací. Paleogenní flyš však vykazuje značné faciální změny, které byly v neogénu ještě zvýrazněny tektonickým sblížením při vzniku příkrovů, když došlo k nástupu kompresního režimu.
Ve vyšším campanu vystřídala sedimentaci pestrých jílovců faciálně diferenciovaná flyšová sedimentace. Zvýšený přínos hrubě klastického materiálu vyvolal relativně velké mocnosti a flyšový vývoj vrstev. V račanské jednotce se uložilo soláňské souvrství, které má typický flyšový vývoj. Vývoj sedimentace ukazuje na silnou mobilitu pánve (projevy subsidence) a zdrojových oblastí za mediteránní (subhercynské) fáze alpinské orogeneze.
Paleogén
Paleocén a eocén
V račanské a bystrické jednotce magurské skupiny příkrovů patří paleogénu soláňské, belovežské a zlínské souvrství.
Soláňské souvrství reprezentují dvě facie: facie s převahou středně rytmického flyše a facie s převahou hrubě lavicovitých pískovců a skluzových slepenců s olistolity. Výraznou jednotkou je belovežské souvrství, vyznačující se drobně rytmickým flyšem s pestře zbarvenými jílovci. Odráží období relativního klidu v hlubším prostředí. Nejmladší stratigrafickou jednotkou je zlínské souvrství, které je faciálně silně rozrůzněné.
Bystrická jednotka magurské skupiny příkrovů má v paleocénu až nižším eocénu vývoj analogický s račanskou jednotkou (soláňské a belovežské souvrství). Rozdílné je nadložní zlínské souvrství, pro nějž se zde užívá označení bystrické souvrství. Jeho typickými znaky jsou silně vápnité jílovce až slínovce a polohy vápenců uvnitř flyšových rytmů.
V bělokarpatské jednotce se vymezují dva odlišné vývoje: vlárský a hlucký. Ve vlárském vývoji je charakteristický drobně až středně rytmický flyš s ojedinělými vložkami vápenců představovaný javorinským souvrstvím. Nadložní svodnické souvrství představuje typický, středně rytmický flyš. Hlucký vývoj se liší především převahou jílovců ve stratigraficky vyšších jednotkách. Jedná se o okrajové uloženiny hlubších částí flyšového trogu.
Flyšová sedimentace v bradlovém pásmu a ve vnitřní části magurského flyše byla ukončena pyrenejskou fází alpínského vrásnění v eocénu.
Oligocén
Ve vnější části magurského flyše doznívá sedimentace ve spodním oligocénu. Tento trend, projevující se překládáním depocentra a postupným ukončováním sedimentace směrem k SZ, tj. k vnějšímu okraji tethydního prostoru, je výrazně patrný v sedimentačních pánvích vnějších jednotek flyšového pásma, kde mořská sedimentace setrvává až do spodního miocénu.
Neogén
Spodní miocén
K vyvrásnění sedimentární výplně sedimentační pánve bradlového pásma a magurské jednotky příkrovů a k formování jejich vnitřní příkrovové stavby došlo za horotvorných pohybů helvetské (svrchní oligocén) a sávské fáze alpinského vrásnění (spodní miocén).
Během neogénu pokračoval vývoj Vnějších Západních Karpat na Moravě postupným vyzníváním mořské sedimentace ve flyšových pánvích za současné migrace na předpolí, tj. Český masiv. Ve stejném období vznikaly současně i pánve zcela nové, a to jak v tektonických depresích v oblasti samotného akrečního klínu, tak před čelem příkrovů.
Pod tíhou plochých příkrovů, které se od J a JV přesunuly přes Český masiv, jeho východní okrajová část poklesla a v pokleslých částech se zakládaly nové sedimentační prostory, které se postupně překládaly směrem k periferii vrásněných oblastí. V jejich předpolí i v jejich tektonicky pokleslých částech se zakládaly nové sedimentační prostory, k nimž u nás patří karpatská předhlubeň a severovýchodní část vídeňské pánve. Stlačení sedimentační pánve způsobilo odtržení rozsáhlých vrstevních sledů hornin a jejich přesun na vzdálenost 20—35 km, případně i víc.
Štýrská fáze alpinského vrásnění mezi eggenburgem a badenem dala magurskému příkrovu podobu dnešní stavby. Za štýrských horotvorných pohybů byly bradlové a flyšové pásmo spolu se spodnomiocenní výplní vídeňské pánve přesunuty en block v podobě střižného příkrovu na miocén karpatské předhlubně.
Štýrským pohybům je často připisována rozhodující role na tvorbě karpatského oblouku. Ve vnitřní stavbě magurského příkrovu došlo v důsledku tektonického přesunutí jednotlivých vývojů k zvýraznění litofaciálních rozdílů. Faciální vývoje nabyly povahy dílčích příkrovů. Styk račanského a bystrického příkrovu má povahu strmého SZ přesmyku, styk bystrického a bělokarpatského příkrovu má povahu plochého přesunutí k SZ.
Svrchní miocén
Po dosednutí příkrovů během spodního badenu proběhla intruze neovulkanitů v oblasti východně od Uherského Brodu. Intruze proběhly skrz násunovou plochu bělokarpatské jednotky a současně i napříč nezdenickým zlomem. Vyskytují se zde horniny typu bazaltů a trachyandezitů.
Zdroje:
CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s
PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.