Geomorfologické členění ČR

Smyslem geomorfologickým členěním povrchu Země je obvykle potřeba systematicky a hierarchicky utřídit geomorfologické celky (horstva, vrchoviny, nížiny) na základě jejich geomorfologické příbuznosti a blízkosti. Vodítkem při seskupování příbuzných celků je do značné míry společná geologická minulost (geneze a stáří), ale přihlíží se i ke geografickým faktorům, jako vzhled či tvar reliéfu [2]. Geomorfologické členění České republiky ke postaveno na tzv. regionálním členění území, což znamená, že jednotlivým vyčleněným geomorfologickým jednotkám jsou autory přiřazována vlastní jména vycházející z historických a z již vžitých pojmenování objektů zemského povrchu – hor, vrcholů, údolí (tzv. oronyma) [1].

Geomorfologické členění ČR - geomorfologický systém (zdroj: [1]).
Geomorfologické členění ČR – geomorfologický systém (zdroj: [1]).

Vývoj geomorfologického pojmenování

Česká republika se přes svoji poměrně malou rozlohu vyznačuje velmi pestrým rázem krajin. Je to především způsobeno velkým rozrůzněním povrchu krajiny a výškovou stupňovitostí vegetace. Různorodě utvářený povrch podporoval i brzdil hospodářské osvojování krajiny a využívání jejích zdrojů. Obyvatelé žijící v tomto území proto od pradávna vnímali členitost povrchu krajiny a pojmenovávali významné terénní útvary. Některé významné hornatiny našeho území a jejich jména byly známy v zahraničí již v antice. Svědčí o tom i mapa Klaudia Ptolemaia ze 2. století n.l., na níž jsou na našem území již uvedeny Krušné, Lužické a Jizerské hory (Sudeta oré), Jeseníky (Askiburgion oros) i Šumava a Novohradské hory (Gabreta hylé).

V 19. století se členění povrchu krajiny stalo předmětem vědeckého zkoumání geologů, kartografů i geografů. Zkoumání povrchu krajiny bylo založené na jeho členění na jednotlivé části, vymezování jejich rozsahu na mapách a pojmenování vžitými nebo nově vytvořenými vlastními jmény (tzv. oronyma). Vznikala horopisná členění založená na vzhledu povrchových tvarů. Z horopisných (orografických) členění se pak ve 20. století vyvinula geomorfologická členění přihlížející vedle vzhledu již i ke struktuře a genezi jednotlivých jednotek reliéfu krajiny [1].

Geomorfologické členění ČR - geomorfologický subsystém (zdroj: [1]).
Geomorfologické členění ČR – geomorfologický subsystém (zdroj: [1]).
Prvním systematickým pokusem o rovnoměrné pojmenování pohoří i jiných fyzickogeografických jednotek v tehdejším Československu byly listy tzv. úpatnicové mapy z roku 1938 podle výsledků prací názvoslovné komise při Národní radě badatelské. Vymezení celků bylo založeno na mor­fometrických hlediscích s ohraničujícími liniemi údolních čar vycházejících z upínacích sedel a průsmyků.

V padesátých letech 20. století byla publikována dvě regionální členění georeliéfu Československa. Zatímco práce Karla Kuchaře z roku 1955 v podstatě jen rozšířila a doplnila předchozí úpatnicovou mapu, členění Jana Hromádky z roku 1956 přineslo novou kvalitu. Poprvé v něm bylo uplatněno hledisko geneze georeliéfu a poprvé členění vymezilo více hierarchických řádů než jen řád základní – celky. Odůvodněným spojením celků byly vymezeny soustavy a naopak celky mohly být rozděleny na dílčí skladebné části. Práce Jana Hromádky se stala základem, na který navázaly výzkumné práce bývalého Geogra­fického ústavu ČSAV v Brně v šedesátých a počátkem sedmdesátých let 20. století [4].

V letech 1964 až 1977 vypracovali pracovníci Geografického ústavu Československé akademie věd v Brně podrobné geomorfologické členění území České republiky až po geomorfologické okrsky [1]. Bylo publikováno v roce 1972 v odborné edici Studia geographica pod redakcí Tadeáše Czudka. Názvy geomorfologických jednotek řádu podcelků a vyšších schválila v souladu s tehdejšími předpisy Názvoslovná komise při Českém úřadu geodetickém a kartografickém a tím byly kodifikovány.

Hranice jednotek byly vymezeny na základních mapách 1 : 200 000 (v některých oblastech dokonce v měřítku 1 : 50 000) a generalizovány do vrstevnicové mapy 1 : 500 000. Členové ústavu navrhli i názvy jednotlivých jednotek. Odborné stanovení těchto jmen (oronym) je nutným předpokladem jejich jednotného užívání jak odborníky, tak i širokou veřejností.

Geografický ústav ČSAV opakovaně vydal v letech 1972–1975 nové geomorfologické členění až do úrovně podcelků na barevné mapě Regionální členění reliéfu ČSR v měřítku 1 : 500 000 a jeho pracovníci je publikovali v odborných i populárně vědeckých časopisech (např. Balatka et al. 1973). Tato mapa byla v roce 1996 přetištěna i Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním v publikaci Vyšší geomorfologické jednotky České republiky.

Geomorfologické členění ČR - geomorfologická provincie (zdroj: [1]).
Geomorfologické členění ČR – geomorfologická provincie (zdroj: [1]).
V roce 1987 pak kolektiv pracovníků Geografického ústavu ČSAV vydal v nakladatelství Academia v Praze publikaci Zeměpisný lexikon ČSR Hory a nížiny, v které je publikována celá soustava geomorfologických jednotek České republiky až po okrsky. Charakteristiky jsou doplněny základními údaji o vegetaci, využití krajiny a ochraně přírody. V knize je rovněž barevná mapa v měřítku cca 1 : 500 000 s hranicemi jednotek všech řádů až po geomorfologické okrsky.

V základní hierarchické skladbě vnitrostátních geomorfologických jednotek, tedy do úrovně okrsků, se členění bývalého Geografického ústavu ČSAV plně osvědčilo. Svědčí o tom skutečnost, že jak druhé vydání Zeměpisného lexikonu – Hory a nížiny z roku (2006), tak nový Atlas krajiny České republiky přebírají systém těchto jednotek jen s nepatrnými úpravami, jimiž bylo přidání dvou
podcelků a několika okrsků, jakož i některé změny hranic jednotek a v případě okrsků jejich názvů.

Zmíněná publikace Zeměpisný lexikon – Hory a nížiny ve 2. vydání z roku 2006 a její mapová příloha plní v současné době funkci platného regionálního členění georeliéfu v České republice.

Navázání regionálního členění georeliéfu ČR na evropské členění

Geomorfologické členění ČR - geomorfologická podsoustava (zdroj: [1]).
Geomorfologické členění ČR – geomorfologická podsoustava (zdroj: [1]).
Geomorfologické jednotky nejvyšších řádů vycházejí ze základních tektonických struktur naší planety. V Evropě tak byly vymezeny tyto nejvyšší jednotky  georeliéfu (1. řádu): Baltský štít, Východoevropská platforma, Kaledonská oblast, Hercynská oblast a Alpsko­-himálajská oblast. Z nich na území České republiky zasahují Hercynská a Alpsko-himálajská oblast.

Z jednotek 2. řádu zasahují do ČR z Hercynské oblasti dvě podoblasti: Hercynidy a Západoev­ropské a středoevropské nížiny. Z Alpsko-himálajského systému je to Karpatská podoblast.

Z jednotek 3. řádu zasahují do ČR Středoevropské vysočiny (součást Hercynid), Středoevropská nížina (součást Západoevropských a středoevropských nížin), Karpaty a Panonská pánev (součásti Karpatské podoblasti).

Z jednotek 4. řádu leží na území ČR většina České vysočiny (součást Středoevropských vysočin). S těžištěm mimo naše území zasahují do ČR tyto jednotky 4. řádu: Středopolské nížiny (součást Středoevropské nížiny), Západní Karpaty (součást Karpat) a Západopanonská pánev (součást Panonské pánve).

Z jednotek 5. řádu s těžištěm mimo naše území zasahují do ČR Slezská nížina (součást Středo-polských nížin), Vněkarpatské sníženiny, Vnější Západní Karpaty (obě jsou součásti Západních Karpat) a Vídeňská pánev (součást Západopanonské pánve).

Geomorfologické členění ČR - geomorfologický celek v rámci podsoustavy (zdroj: [1]).
Geomorfologické členění ČR – geomorfologický celek v rámci podsoustavy (zdroj: [1]).
Z jednotek 6. řádu leží na území ČR převážně nebo zcela Opavská pahorkatina (součást Slezské nížiny), Západní Vněkarpatské sníženiny (součást Vněkarpatských sníženin), Jihomoravské Kar­paty, Středomoravské Karpaty, Moravsko-slovenské Karpaty (všechno to jsou součásti Vnějších Západních Karpat) a Jihomoravská pánev (součást Vídeňské pánve). S těžištěm mimo území ČR zasahují k nám tyto jednotky 6. řádu: Severní Vněkarpatské sníženiny (součást Vněkarpatských sníženin), Západobeskydské podhůříZápadní Beskydy (součásti Vnějších Západních Karpat).

Z jednotek 7. řádu leží na území ČR úplně nebo z větší části Ostravská pánev (součást Severních Vněkarpatských sníženin), Podbeskydská pahorkatina (součást Západobeskydského podhůří), Hostýnsko-vsetínská hornatina, Rožnovská brázda, Moravskoslezské Beskydy, Jablunkovská brázdaJablunkovské mezihoří (všechno to jsou součásti Západních Beskyd). S těžištěm mimo naše území zasahuje do ČR jednotka 7. řádu Slezské Beskydy (součást Západních Beskyd).

Teprve na 8. řádu je uzavřena poslední hierarchická jednotka, která zcela leží na území ČR. Je to Čantoryjská hornatina (součást Slezských Beskyd).

Nejvyšší „domácí” geomorfologickou jednotkou je tedy Česká vysočina (na evropském 4. řádu), nejnižší pak Čantoryjská hornatina na 8. řádu.

Vnitřní systematika regionálního členění georeliéfu České republiky

Nejvyšší úroveň vnitrostátního členění georeliéfu v České republice je nasazena na 4. hierarchický řád evropskéhó systému. Příslušnými jednotkami, které v našem členění nesou označení provincie, jsou tudíž: Česká vysočina, Západní Karpaty a Západopanonská pánev. Měla by mezi nimi být i jednotka zvaná Středopolské nížiny. Avšak do jejího rámce u nás spadá jen malé území s málostup­ňovým vnitřním dělením. Z důvodu zachování stupňové srovnatelnosti hierarchické struktury byla v tomto případě jako provincie použita jednotka o řád vyšší – Středoevropská nížina.

Provincie se dělí na soustavy. Základ jejich vymezení je postaven především na geologických hlediscích. Na území ČR existuje 10 soustav. Jejich názvy a příslušnost do provincií obsahuje následující přehled:

Česká vysočina Středoevropská nížina Západní Karpaty Západopanonská pánev
Šumavská soustava Středopolské nížiny Vněkarpatské sníženiny Vídeňská pánev
Česko-moravská soustava Vnější Západní Karpaty
Krušnohorská soustava
Krkonošskojesenická soustava
Poberounská soustava
Česká tabule

Soustavy se dále člení na podsoustavy. Jejich znakem je stejná morfostruktura a podobná relativní výšková členitost. Platné geomorfologické členění vymezuje 27 podsoustav. Nejvíce podsoustav mají Vnější Západní Karpaty (5), Česko-moravská soustava a Krkonošsko-jesenická soustava (po 4). Naopak soustavy, které zasahují do ČR pouze malými výběžky, mají u nás jen jednu podsoustavu, s níž se tedy kryjí: Středopolské nížiny jsou u nás takto zastoupeny jen podsoustavou Slezská nížina a Vídeňská pánev je u nás zastoupena podsoustavou Jihomoravská pánev.

Skladebnými částmi podsoustav jsou celky. Jsou to areály na stejné morfostruktuře, se stejnou ge­nezí georeliéfu a stejnou historií geomorfologického vývoje. Mezi ně patří jednotky vžité v obecném životě a respektované všemi staršími fyzickogeografickými mapami, např. Šumava, Jizerské hory, Třeboňská pánev, Moravská brána. Na území našeho státu bylo vymezeno 93 geomorfologických celků. Z největšího počtu celků jsou složeny Krkonošská podsoustava a Jesenická podsoustava (po 8) a Českomoravská vrchovina (7). Naopak po jediném celku mají u nás podsoustavy Slezská nížina (Opavskou pahorkatinu), Severní Vněkarpatské sníženiny (Ostravskou pánev), Jihomorav­ské Karpaty (Mikulovskou vrchovinu), Západobeskydské podhůří (Podbeskydskou pahorkatinu) a Jihomoravská pánev (Dolnomoravský úval). Kromě uměle ohraničených Jihomoravských Karpat a Jihomoravské pánve to u ostatních podsoustav souvisí s tím, že mají přeshraniční kontext a jejich další celky leží mimo území ČR.

Následujícím nižším řádem jsou podcelky. Charakterizují je obdobné znaky jako celky, ale na rozdíl od nich jsou tvarově i geneticky homogennější. Podcelků existuje v republice 243. Nejvíce jich bylo vymezeno v celcích Nízký Jeseník (8), Podbeskydská pahorkatina (7), Šumava, Šumavské podhůří a Dyjsko-svratecký úval (po 6). V jedenácti rozlohou malých celcích (Chebská pánev, Sokolovská pánev, Doupovské hory, Frýdlantská pahorkatina, Vidnavská nížina, Žulovská pahorkatina, Mohelnická brázda, Králický Sněžník, Rožnovská brázda, Jablunkovská brázda a Jablunkovské mezihoří) nebyly podcelky vymezeny. Takové celky se vesměs dělí přímo na okrsky, s výjimkou Chebské pánve, Králického Sněžníku, Vidnavské nížiny a Jablunkovského mezihoří, které se již nedělí vůbec. Celky Kladská kotlina a Slezské Beskydy, přesahující k nám z Polska, mají v ČR po jediném podcelku (Králickou brázdu, resp. Čantoryjskou hornatinu), který se tak s nimi na našem území shoduje.

Nejnižší obecně zastoupenou jednotkou geomorfologického členění České republiky jsou okrsky. Bylo jich vymezeno 906. Mají povrchové tvary stejného původu s podobnou výškovou polohou a s jednotným vývojem georeliéfu. Na největší počet okrsků jsou rozděleny podcelky Lipovská vrchovina (17), Bítešská vrchovina, Znojemská pahorkatina, Adamovská vrchovina (po i3) a Hlucká pahorkatina (12). Naopak ve 28 vyšších jednotkách (podcelcích případně celcích) nebyly okrsky zavedeny.

Uvnitř některých okrsků geomorfologové vymezují i nižší jednotky – podokrsky, popř. části podokrsků. Nejde však již o členění provedené systémově pro celé území České republiky [4].

Systematika členění

Systém geomorfologického členění ČR je postaven na rysech georeliéfu, tedy vzhledu reliéfu zemského povrchu. Povrch České republiky je poměrně různorodý a pestrý. Základním rysem georeliéfu ČR je rozdíl mezi starým pohořím zvaným Česká vysočina na západě a výběžky mladého pásemného pohoří Karpat na východě. Česká vysočina je součástí starých hercynských pohoří západoevropské platformy na eurasijské litosférické desce. Karpaty jsou součástí pásu mladých (třetihorních) alpínských pohoří na styku eurasijské a africké desky. Na území ČR zasahují i malé výběžky Slezské nížiny na pokleslých částech platformy na severovýchodě a výběžky mladé Panonské nížiny na jihovýchodě (Dolnomoravský úval).

Dnešní vzhled georeliéfu je výsledkem nepřetržitého vzájemného působení vnitřních sil a vnějších sil působících na Zemi. Ve vývoji povrchu se střídala období silnějšího působení vnitřních sil (tzv. horotvorná období) s obdobími relativně klidnějšími. Vnitřní síly vytvořily tzv. morfostruktury. Na vývoj georeliéfu působily změny podnebí, kdy se na našem území vystřídaly od druhohor různé typy podnebí (vlhké tropické, teplé, suché, mírně vlhké, chladné). Vnější síly ovlivňované podnebím pak vytvořily tzv. morfoskulpturu [1].

Typy georeliéfu

Typ georeliéfu (zdroj: [1]).
Typ georeliéfu (zdroj: [1]).
Území naší republiky je složené z povrchových jednotek různého stáří, původu, vzhledu a plošného rozsahu. Proto bylo nutné stanovit metody jejich přehledného utřídění a rozčlenění. Za tím účelem geomorfologové vypracovali dvojí členění georeliéfu: typolo­gické a regionální. Pro typologické členění byly stanoveny tzv. typy georeliéfu.

Pod pojmem typ georeliéfu geomorfologové rozumějí víceméně výrazně omezené území, které se nachází v určité nadmořské výšce a vyznačuje se stejnými charakteristikami vzhledu, geologické struktury, souboru reliéfotvorných pochodů a historie vývoje [4].

Nížiny — akumulační roviny

Typ georeliéfu – nížiny, akumulační roviny (zdroj: [1]).
Nížina v geomorfologii neznamená automaticky území v malé nadmořské výšce. To je rozdíl oproti kartografické praxi, zakreslující všechna území do 200, popř. 3oo m n. m. jednotnou (zelenou) barvou. Aby mohlo být určité území geomorfologicky korektně označeno jako nížina, musí být současně akumulační rovinou, tedy souvislým rovinným prostorem, jehož podloží tvoří nezpevněné nánosy (říční, jezerní, ledovcové, eolické). V našich podmínkách jsou to hlavně říční sedimenty v nivách a na plochých akumulačních říčních terasách.

Tyto usazeniny fluviálního původu často doplňují i usazeniny eolické (spraše a sprašové hlíny, váté písky) a v některých nížinách, např. Vidnavské či Osoblažské, nánosy pleistocenního pevninského ledovce. Nejrozsáhlejší akumulační roviny máme u nás v povodí velkých, popř. i středně velkých řek (Morava, Labe, Bečva aj.). Leží obvykle v nadmořské výšce do 300 m. Pro označení určitého kraje jako „rovina” je nutné, aby roz­díly mezi nejvyšším a nejnižším bodem ve čtvercích o straně 4 kilometry nepřesahovaly 3o metrů [4].

Sníženiny

Typ georeliéfu - sníženiny (zdroj: [1]).
Typ georeliéfu – sníženiny (zdroj: [1]).
U sníženin je vymezení jednoduché v tom smyslu, že jde o krajiny, které ve srovnání s krajinami sousedícími leží v nižší poloze. Tato jednoznačnost má ovšem za následek existenci řady podtypů sníženin lišících se způsobem vzniku, geologickou strukturou i povrchovými tvary. Nicméně dva způsoby vzniku sníženin jsou základní. První představují tektonické pohyby zemské kůry, při nichž sníženina vzniká zpravidla aktivně, tj. poklesem určitého území, ale může se vytvořit i pasivně: zatímco určitá oblast si zachovávala svou výškovou úroveň, sousedící území se zdvihala. Druhým základním způsobem je vyhloubení sníženiny v méně odolných horninách selektivní erozí.

Některé sníženiny mají okrouhlý či polygonální tvar, u jiných výrazně převládá délka nad šířkou. Mezi prvně zmíněné náleží zejména pánve. Pánve vznikají buď poklesem ker zemské kůry podél zlomů, nebo prohnutím vrstev podloží; oba procesy bývají i kombinovány. Pánevní výplň je zpravidla tvořena usazeninami mladšími, než jsou horniny jejich vyššího lemu. Zlomové ohraničení s geomorfologicky velmi výraznými svahy mají podkrušnohorské pánve (Mostecká, Sokolovská, Chebská). Zlomové linie, terénně však většinou s mírnějšími svahy, vymezují rovněž Třeboňskou a Českobudějovickou pánev. V sv. Čechách v Polické vrchovině je okrsek Polická pánev se zvlněným georeliéfem, odlišným od rovinných den ostatních pánví. Polická pánev totiž vznikla prohnutím vrstev bez výrazného zlomového porušení. V terénu se tato skutečnost projevuje hlavně existencí kuest, které vznikají tam, kde křídla prohnutých vrstev vycházejí na povrch.

Kotliny se od pánví odlišují jednak menší velikostí, a jednak tím, že mohly vzniknout i erozně denudačními pochody. Jednotky s tímto názvem najdeme v různých regionech Česka. V Šumav­ském podhůří je pěkným příkladem tektonické kotliny na zlomech Křemžská kotlina. Podobný vznik má např. Sedlecká kotlina ve Votické vrchovině. Příkladem kotlin, jejichž geneze spadá na vrub erozně denudačním pochodům, mohou být Pražská kotlina, Třebíčská kotlina (zdejší hlubinné vyvřeliny byly v podmínkách terciérního teplého podnebí méně odolné vůči erozi) či malá Zděchovská kotlina v Javorníkách. U některých kotlin (Dačické, Jemnické aj.) působil patrně širší komplex geomorfologických pochodů.

Lineární sníženiny geomorfologové vymezují jako brázdy, prolomy, brány, úvaly. Nejznámější naše brázda protíná Moravu v délce zhruba 200 km a v šířce 3—10 km, jde o Boskovickou brázdu. Vznikla tektonicky, a to již v mladších prvohorách. Podél úpatí Českého lesa probíhá Tachovská brázda, geologická součást chebsko-domažlického příkopu. Tektonika i erozní procesy stojí u vzniku např. Hořovické brázdy. Převážně erozní základ má např. Frenštátská brázda.

Prolomy se v podstatě od tektonicky vzniklých brázd neliší, označení zdůrazňuje jejich zlomovou povahu. Příkladem našich prolomů jsou Blanenský a Řečkovicko-kuřimský prolom v okolí Brna. Oba jsou omezeny velmi výraznými zlomovými svahy a jejich dno je pahorkatinné.

Rovněž brány jsou brázdám i prolomům podobné, pojmenování tu však přihlíží i k jejich vnější situaci. Představují totiž spojující koridory mezi sníženinami většího plošného rozsahu. Příkladem je Moravská brána mezi Hornomoravským úvalemOstravskou pánví nebo Vyškovská brána mezi Dyjsko-svrateckým a Hornomoravským úvalem.

Úvaly na Moravě, jak naznačuje jejich propojení užšími branami, jsou sníženinami značně pro­stornými. Obvykle jsou otevřeny na jednom nebo na obou okrajích svých podélných os. Jejich boční svahy mají tektonický původ buď na obou stranách (Hornomoravský, Dolnomoravský úval), nebo jen na jedné straně (Dyjsko-svratecký úval). Na neogenních sedimentech a sprašových pokryvech se v moravských úvalech vyvinul mírně zviněný povrch s rovinami jen v pásech niv. V Čechách jsou úvaly vymezovány v řádově menších územích — obvykle tam, kde tektonický základ určité sníženiny přemodelovaly erozně denudační a akumulační pochody. Příkladem je Měcholupský úval u Žatce.

V geologické terminologii je pro protáhlou depresi po kerných pohybech zemské kůry často uží­váno označení příkop. V geomorfologických vlastních jménech se tento druhový název nevyskytuje [4].

Pahorkatiny

Typ georeliéfu - pahorkatiny (zdroj: [1]).
Typ georeliéfu – pahorkatiny (zdroj: [1]).
Pahorkatiny představují typ georeliéfu, který má v České republice největší rozšíření (zabírají 39 % státního území). Ukazatel výškového rozpětí se u nich pohybuje od 30 do 150m. Nadmořská výška pahorkatin odpovídá nejčastěji intervalu 300—600 m n. m.

Podle způsobu vzniku se pahorkatiny rozdělují na několik podtypů. Nejčastěji se vyskytují erozně-denudační pahorkatiny vzniklé hlavně rozčleněním terénu do sítě hlubších či mělčích údolí vodních toků za přispění rozdílů v odolnosti hornin. Takové pahorkatiny jsou typicky zastoupeny v již. a záp. Čechách (např. Táborská či Stříbrská pahorkatina), v některých územích Českomoravské vrchoviny (Havlíčkobrodská nebo Pacovská pahorkatina) a na okrajích Vnějších Západních Karpat (např. Kelčská pahorkatina). Na flyšovém podloží v karpatské oblasti přistupují významněji rozdíly v erozní odolnosti hornin, údolí vodních toků jsou často zakládána na liniích méně odolných jílovců a slínovců. Příkladem je Hlucká pahorkatina.

Pahorkatiny v oblastech křídových zpevněných hornin tvoří podtyp označovaný jako tabule. Tento druhový název se nezřídka objevuje i v příslušných vlastních jménech. Ráz georeliéfu tu v detailech určují hlavně erozní a akumulační tvary, tedy údolní zářezy a říční terasy. Příkladem je Mrlinská nebo Úpsko-metujská tabule. Často přistupují strukturní tvary, např. při subhorizontál­ním uložení podložních vrstev vystupují jejich výchozy na povrch a tvoří asymetrické vyvýšeniny – kuesty (např. v Loučenské či Chrudimské tabuli). Podloží může být i lehce zvrásněno do anti­klinálsynklinál, např. v Bělohradské nebo Svitavské pahorkatině. Povrch tabule někdy prorážejí magmatické suky, které se stávají krajinnými dominantami, je tomu tak v Dokeské a Zákupské pahorkatině, Hazmburské tabuli i jinde.

Zastoupeny máme rovněž pahorkatiny s akumulačním nebo erozně-akumulačním povrchem. Vyskytují se v nízkých polohách, obvykle na okrajích sníženin či akumulačních rovin, s podložím neogenních a kvartérních sedimentů. Příkladem je Mutěnická či Kudlovická pahorkatina. Někde k říčním a sprašovým pokryvům přistupují významně nánosy vátých písků (Ratíškovická pahor­katina) nebo glaciální sedimenty, např. v Hlučínské pahorkatině [4].

Vrchoviny

 

Typ georeliéfu - vrchoviny (zdroj: [1]).
Typ georeliéfu – vrchoviny (zdroj: [1]).
Rovněž vrchoviny jsou v Česku běžné, zabírají zhruba 3o % území republiky. Vyskytují se nejvíce ve výškách 600—900 m n. m., mohou ale být v nižších i vyšších polohách. Hodnoty ukazatele vý­škového rozpětí jsou u nich 150—300 m.

Vrchoviny mohou mít v širším regionálním uspořádáním georeliéfu pozici „primární”, tj. jsou vyvýšeným článkem nad okolními pahorkatinami či sníženinami, nebo mají pozici „sekundární” – v případě, že představují jen mezistupeň mezi horami a pahorkatinami. V první skupině se nacházejí nejčastěji krajiny v oblastech tektonických zdvihů, zejména tektonických kleneb a hrástí. Příkladem jsou na Českomoravské vrchovině vrásnozlomová klenba Žďárských vrchů nebo hrásťová kra Jihlav­ských vrchů. Do druhé skupiny náležejí úpatní vrchoviny. Dominantním rysem je poloha vrchoviny při úpatí pohoří (hornatiny). Příkladem je Svatoborská vrchovina v Pošumaví, Železnobrodská vrchovina v Krkonošském podhůří nebo Vizovická vrchovinaMoravsko-slovenských Karpatech.

U některých vrchovin hraje významnou roli geologické podloží, odolnější vrstvy tvoří výrazné vyvýšeniny, na místě méně odolných hornin se vytvořila údolí. Takovýto georeliéf označujeme jako strukturní (popř. strukturně-denudační) a u nás je charakteristicky zastoupen v Poberounské soustavě – např. ve Zbirožské vrchovině.

Vrchoviny se mohou vyvinout i v tektonicky vyzdvižených částech tabulí. Rozdíl vůči pahor­katinám na tabulích bývá jen kvantitativní: nejvyšší kuesty i antiklinály více převyšují údolní partie podél řek a členitost krajiny je tedy vyšší. Georeliéf tohoto utváření charakterizuje např. Českotřebovskou vrchovinu.

Specifický ráz mají krajiny Českého středohoří, jimž klasifikačně vrchovinný rozměr propůjčují odnosem vypreparované vulkanické exoty – suky. Oproti obdobnému pahorkatinnému stupni je buď relativní dominantnost izolovaných sopečných útvarů vyšší (např. Ranské středohoří s vysoký­mi kužely Raná, Milá a Oblík či Bořeňské středohoří s monumentálním stejnojmenným exotem), nebo se u nich objevují vyšší masivy lávových příkrovů (Verneřické středohoří).

Flyšové vrchoviny Vnějších Západních Karpat se vyznačují měkkými tvary a intenzívní svahovou modelací, místy s výskytem sesuvů. Jejich příkladem je Luhačovická či Žalostinská vrchovina. Zvláštní ráz mají Pavlovské vrchy s vápencovými bradly vypreparovanými z příkrovových hmot [4].

Hornatiny

Typ georeliéfu - hornatiny (zdroj: [1]).
Typ georeliéfu – hornatiny (zdroj: [1]).
Krajina nad zhruba 800—900 m n. m. ve většině případů vykazuje již rysy hornatiny, které jsou odvozeny z ukazatele výškového rozpětí 300—600 m. Hornatiny zaujímají 11 % území státu. Čím menší je sledovaná oblast, tím větší může být odchylka mezi nadmořskou výškou a morfometric­kou charakteristikou území jako hornatina, a to ve smyslu záporném i kladném. Např. Šumavské pláně dosahují až 1 370 m n. m., ale podle členitosti terénu by v podstatě odpovídaly pahorkatině. A naopak: Sýkořská hornatina v Nedvědické vrchovině dosahuje v maximu jen 702 m n. m., ale území je tak rozřezané údolími Svratky a jejích přítoků, že rysy hornatiny splňuje.

Hornatiny v generalizovanějším pojetí typů georeliéfu provázejí velkou část linie naší státní hranice. V České vysočině mají buď kernou stavbu, nebo jsou vyklenuté do megaantiklinál. Kerný základ je určující pro Krkonoše, Hrubý Jeseník, Novohradské hory. Také Krušné hory jsou tektonickou krou která je však nakloněná (klínová) – tektonický výzdvih se odehrál jen na jedné straně, nad podkrušnohorskými pánvemi. Pohoří Šumava, Český les a Orlické hory vznikla hlavně megaantiklinálními vyklenutími zemské kůry.

Ve Vnějších Západních Karpatech jsou hornatiny většinou vázané na mocnější souvrství pískovců. Kerná stavba je patrná zejména u Javorníků, Bílých KarpatMoravskoslezských Beskyd. Časté jsou v nich sesuvy a gravitační deformace svahů.

Hornatinný ráz mají i ústřední části sopečných Doupovských hor a Českého středohoří [4].

Geomorfologické členění ČR

V následující části je uvedeno geomorfologické členění na úrovni geomorfologická provinciegeomorfologická soustava (podprovincie)geomorfologická podsoustava (oblast) – geomorfologický celek.

Hercynyský systém
  • Česká vysočina
    • Šumavská soustava (I)
      • Českoleská podsoustava (IA)
        • Český les (IA-1)
        • Podčeskoleská pahorkatina (IA-2)
        • Všerubská vrchovina (IA-3)
      • Šumavská hornatina (IB) 
        • Šumava (IB-1)
        • Šumavské podhůří (IB-2)
        • Novohradské hory (IB-3)
        • Novohradské podhůří (IB-4)
    • Česko-moravská soustava (II)
      • Středočeská pahorkatina (IIA)
        • Benešovská pahorkatina (IIA-1)
        • Vlašimská pahorkatina (IIA-2)
        • Táborská pahorkatina (IIA-3)
        • Blatenská pahorkatina IIA-4)
      • Jihočeské pánve (IIB)
        • Českobudějovická pánev (IIB-1)
        • Třeboňská pánev (IIB-2)
      • Českomoravská vrchovina (IIC)
        • Křemešnická vrchovina (IIC-1)
        • Hornosázavská pahorkatina (IIC-2)
        • Železné hory (IIC-3)
        • Hornosvratecká vrchovina (IIC-4)
        • Křižanovská vrchovina (IIC-5)
        • Javořická vrchovina (IIC-6)
        • Jevišovická pahorkatina (IIC-7)
      • Brněnská vrchovina (IID)  
        • Boskovická brázda (IID-1)
        • Bobravská vrchovina (IID-2)
        • Drahanská vrchovina (IID-3)
    • Krušnohorská soustava (III) 
      • Krušnohorská hornatina (IIIA) 
        • Smrčiny (IIIA-1)
        • Krušné hory (IIIA-2)
        • Děčínská vrchovina (IIIA-3)
      • Podkrušnohorská podsoustava (IIIB) 
        • Chebská pánev (IIIB-1)
        • Sokolovská pánev (IIIB-2)
        • Mostecká pánev (IIIB-3)
        • Doupovské hory IIIB-4)
        • České středohoří (IIIB-5)
      • Karlovarská vrchovina (IIIC) 
        • Slavkovský les (IIIC-1)
        • Tepelská vrchovina (IIIC-2)
    • Krkonošsko-jesenická soustava (IV) 
      • Krkonošská podsoustava (IVA) 
        • Šluknovská pahorkatina (IVA-1)
        • Lužické hory (IVA-2)
        • Ještědsko-kozákovský hřbet (IVA-3)
        • Žitavská pánev (IVA-4)
        • Frýdlantská pahorkatina (IVA-5)
        • Jizerské hory (IVA-6)
        • Krkonoše IVA-7)
        • Krkonošské podhůří (IVA-8)
      • Orlická podsoustava (IVB) 
        • Broumovská vrchovina (IVB-1)
        • Orlické hory (IVB-2)
        • Podorlická pahorkatina (IVB-3)
        • Kladská kotlina (IVB-4)
      • Jesenická podsoustava (IVC) 
        • Zábřežská vrchovina (IVC-1)
        • Mohelnická brázda (IVC-2)
        • Hanušovická vrchovina (IVC-3)
        • Králický Sněžník (IVC-4)
        • Rychlebské hory (IVC-5)
        • Zlatohorská vrchovina (IVC-6)
        • Hrubý Jeseník (IVC-7)
        • Nízký Jeseník (IVC-8)
      • Krkonošsko-jesenické podhůří (IVD)
        • Vidnavská nížina (IVD-1)
        • Žulovská pahorkatina (IVD-2)
    • Poberounská soustava (V)
      • Brdská oblast (VA) 
        • Džbán (VA-1)
        • Pražská plošina (VA-2)
        • Křivoklátská vrchovina (VA-3)
        • Hořovická pahorkatina (VA-4)
        • Brdská vrchovina (VA-5)
      • Plzeňská pahorkatina (VB) 
        • Rakovnická pahorkatina (VB-1)
        • Plaská pahorkatina (VB-2)
        • Švihovská vrchovina (VB-3)
    • Česká tabule (VI) 
      • Severočeská tabule (VIA)  
        • Ralská pahorkatina (VIA-1)
        • Jičínská pahorkatina (VIA-2)
      • Středočeská tabule (VIB) 
        • Dolnooharská tabule (VIB-1)
        • Jizerská tabule (VIB-2)
        • Středolabská tabule (VIB-3)
      • Východočeská tabule (VIC) 
        • Východolabská tabule (VIC-1)
        • Orlická tabule (VIC-2)
        • Svitavská pahorkatina (VIC-3)
  • Středoevropská nížina (VII)
    • Středopolské nížiny (VIIA)
      • Slezská nížina (VIIA)
        • Opavská pahorkatina (VIIA-1)
Alpsko-himalájský systém

Zdroje:

  1. Demek, J. Mackovčin. P. Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9.
  2. Wikipedia.org – Geomorfologické členění povrchu Země
  3. Wikipedia.org – Geomorfologické členění Česka
  4. Bína, J. Demek, J. 2012. Z nížin do hor – geomorfologické jednotky České republiky. Academia. ISBN: 978-80-200-2026-0

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...