Typologie krajiny

Krajinná sféra vždy poutala pozornost odborníků různých zaměření, kteří její dílčí složky třídí do prostorových jednotek. Jejich kvalitativní charakter a časoprostorová trvalost odpovídají účelu vymezení a především specializaci zpracovatelů. Zatímco monotematické klasifikace geografické sféry jsou poměrně běžné, komplexní klasifikace krajiny zohledňující více jejích složek jsou zpracovávány spíše ojediněle. Do značné míry je to způsobeno základními atributy krajiny jako předmětu klasifikace – její složitostí, relativní vnitřní heterogenitou a časoprostorovou proměnlivostí.

Komplexní klasifikace přitom představuje jeden z možných kroků vedoucích k usnadnění studia krajiny – umožňuje orientaci v množství konkrétních případů, poskytuje přehled o územním rozložení, četnosti, míře ohrožení a naléhavosti ochrany krajinných jednotek v zájmovém území. Definice a hodnocení krajin, analýza procesů a tlaků, které je formují, mohou napomoci ke stanovení priorit péče o zjištěné typy prostředí. Vymezení konkrétních krajinných jednotek a stanovení jejich reprezentativnosti a vzácnosti pak usnadňuje prostorové plánování a strategické rozhodování v managementu krajiny [2].

Každý, kdo cestuje napříč Českou republikou, si povšiml, že se krajina nápadně mění – v různých koutech země pozorujeme odlišné typy krajin, které se projevují osobitým charakterem. Jejich pestrost je skutečně unikátní a během jednoho dne můžeme navštívit např. horskou krajinu v nejvyšších pohořích, pískovcovou krajinu se skalními věžemi, krajinu vulkanických kuželů, úrodné zemědělské nížiny moravských úvalů, ale také městskou, industriální nebo posttěžební krajinu. Typ krajiny se povětšinou mění pozvolna, a je proto obtížné nakreslit hranici, jejímž pomyslným překročením opouštíme jednu krajinu a vstupujeme do jiné. Nicméně pro potřeby ochrany, plánování a správy krajiny je takové zjednodušení skutečnosti a „zaškatulkování“ účelné. Právě identifikace výjimečných i velmi rozšířených „běžných“ typů krajin, zhodnocení jejich vzácnosti a míry ohrožení mohou napomoci k lepší správě a ochraně fenoménů, které jsme v krajině dosud vnímali jako samozřejmou součást našeho životního prostředí.

Některé změny dovedou tyto fenomény často překotně a nevratně smazat, jako např. výstavba obchodních a skladových zón, budování vodních nádrží, sportovních areálů v pohořích nebo rozvoj dopravní infrastruktury. Ráz krajiny proměňují i pozvolné posuny v zemědělském a lesnickém hospodaření, často vedoucí k unifikaci a homogenizaci krajinné mozaiky [1].

Co je to krajina?

Krajina je výsledkem přírodních procesů a činnosti člověka, skrývá v sobě stopy svého vývoje od dávných geologických dob až po současnost včetně dokladů lidských aktivit. Krajinným typem je tedy určitá část zemského povrchu vyznačující se specifickou kombinací charakteristik (geologické poměry, reliéf, klima, využití území, historický vývoj, kulturní či duchovní význam aj.), které ho odlišují od jiných krajin. Některé z těchto charakteristik jsou relativně snadno uchopitelné a zjednodušeně si je můžeme představit jako mapy/vrstvy (např. reliéf, geologické poměry, klima, vegetace, půdní kryt), jejichž přeložením přes sebe dostaneme unikátní nebo opakující se kombinace dílčích jednotek těchto map.

Charakteristiky jako kulturní či duchovní rozměr míst se v mapě vyjadřují obtížně nebo je nelze podchytit vůbec, závisejí na čistě individuálním vnímání území. Obecně lze při vymezování krajin, bez ohledu na uvažované charakteristiky, vycházet ze tří základních přístupů:

• Typologický – vymezovány jsou opakovatelné jednotky maximálně homogenní z hlediska použitých rozlišovacích kritérií.
• Regionální – výstupem individuální geografické regionalizace jsou neopakovatelné prostorové jednotky, u kterých jsou naopak zdůrazňovány znaky rozdílnosti, zvláštnosti a územní celistvosti. Klíčovým faktorem vymezení regionálních jednotek je jejich jedinečnost vzhledem k okolnímu prostředí, charakteristické je i jejich individuální názvosloví užívající místní jména. Příkladem jsou hierarchické Geomorfologické členění reliéfu a Regionálně fytogeografické členění České republiky.
• Funkcionální – vymezuje vnitřně heterogenní, ale funkčně propojené prostorové jednotky, často hierarchicky organizované (např. systémy povodí).

Zásadním metodickým rozdílem jednotlivých přístupů je odlišný výběr, zpracování a syntéza uvedených vstupních dat. Každá typologie je zjednodušením reality a je sestavována za určitým účelem, proto vybírá různé charakteristiky a přikládá jim odlišnou váhu, vždy s ohledem na stanovené cíle, kterým má typizace sloužit.

Historie klasifikace krajiny

Klasifikace krajinné sféry byla pro území Československa rozvíjena již od vzniku samostatného státu, avšak první zásadní výstupy pocházejí ze 70. let 20. století, kdy byl v Geografickém ústavu Československé akademie věd připraven Soubor map fyzickogeografické regionalizace. Většinu map představovaly dílčí klasifikace a rajonizace přírodního prostředí podle jednotlivých faktorů, např. klimatu dle Quitta (1971) nebo reliéfu (Balatka a kol. 1973, 1975).

Příkladem komplexní fyzickogeografické klasifikace přírodní krajiny byla mapa Fyzickogeografické regiony (Demek a kol. 1977), která navzdory názvu představovala typologické jednotky, postavené na bázi geomorfologických jednotek. Ve stejném období se rozvíjí i ekologicky zaměřený výzkum krajiny díky založení specializovaného Ústavu krajinné ekologie ČSAV, kde vznikla klasifikace krajiny podle Emila Hadače (1982), vycházející především z geobotanických a fytogeografických principů, které se odrážejí i v názvech skupin krajinných typů.

V 70. letech se rovněž objevují první klasifikace krajiny založené na hodnocení krajinného rázu, estetických, kulturních a duchovních hodnot krajiny, ačkoli základním typizačním faktorem bylo její využití. Tzv. krajinářské hodnocení, které zahrnovalo státní území (Muranský a kol. 1977, Nauman a kol. 1977), bylo aktualizováno na počátku nového tisíciletí (Löw a Míchal 2003). Součástí Atlasu obyvatelstva ČSSR byla typologická mapa přírodní krajiny v měřítku 1 : 750 000 (Ivan a kol. 1987) s unikátní grafovou legendou. Metodologické aspekty tvorby krajinných map a typologie v té době doznaly zásadní koncepční orientace ke komplexnímu pojetí.

Významným mapovým dílem počátku 90. let je pak Atlas životního prostředí a zdraví obyvatelstva České a Slovenské federativní republiky, kde byla vydána obdobná mapa s názvem Přírodní krajinné typy. Zde je v měřítku 1 : 1 000 000 vymezeno na základě syntézy podkladů (reliéfu, klimatu, geologické stavby) 71 typů přírodních krajin. Dalším příkladem klasifikace z téhož atlasu je mapa Využití ploch, představující typizaci krajiny do prostorových jednotek podle jejich funkčního využití.

Metodickými i praktickými aspekty typologie současné kulturní krajiny se na konci 90. let 20. století zabývali geografové Zdeněk Lipský, působící na katedře fyzické geografie a geoekologie PřF Univerzity Karlovy, a Jaromír Kolejka z katedry životního prostředí PřF Masarykovy univerzity. Připravili metodické ukázky typologických krajinných map z území ČR v různých měřítkách. Na přelomu milénia pak přístupy klasifikace vycházející z celoevropské klasifikace krajin podle Johana H. A. Meusse (1995) rozvíjeli urbanista Jiří Löw a krajinný ekolog Igor Míchal.

Současné krajinné typologie

Jak bylo ve zkratce nastíněno, klasifikace krajiny má na našem území dlouhou historii. V novém tisíciletí se díky dostupnosti nových podrobnějších podkladů a zejména díky kapacitním možnostem výpočetní techniky a vývoji specializovaných nástrojů označovaných souhrnně geografické informační systémy (GIS) rozvíjejí další přístupy a vznikají klasifikace nové.

Komplexní typologie, která se nejčastěji využívá v krajinném plánování, je výsledkem práce týmu kolem J. Löwa. Její přínos tkví především v jedinečném expertním uchopení originálních datových podkladů, při němž výsledky představují unikátní a neopakovatelné dílo zohledňující vegetační stupňovitost, historické typy venkovských sídel a jejich plužin (zemědělsky využívaných pozemků patřících k vesnici, jejich tvar a organizace se regionálně liší, především podle přírodních podmínek), dále typy lidového domu, vývoj sídelní krajiny, způsob využití území a charakter reliéfu. Na základě průniku celkem 8 přírodních, kulturních a historických charakteristik bylo vymezeno 160 krajinných typů.

Velký důraz autoři kladou na historické aspekty kultivace krajiny, kterou považují za klíčovou pro pochopení vztahů mezi dalšími krajinnými prvky. Rovněž upozorňují na logicky úzký vztah mezi osídlením, charakterem reliéfu a současným využitím krajiny. Výsledná typologie však neumožňuje aktualizaci vstupů a opakovatelnost procesu typizace, nedovoluje ani práci na různých hierarchických a prostorových úrovních a lze ji jen obtížně použít ke sledování změn, k nimž v krajině dochází.

Atlas krajiny České republiky na webové stránce Ministerstva životního prostředí je unikátní soubor map zachycující současné i historické přírodní a kulturní jevy podle aktuálního stavu poznání a kromě výše zmíněné typologie v něm byly publikovány i další mapy členící státní území do typů krajiny, které se liší metodickým přístupem i uvažovanými charakteristikami.

Typologie krajiny ČR (J. Kolejka, D. Romportl, Z. Lipský)

Velmi detailním členěním krajin se vyznačuje mapa Typů přírodních krajin od J. Kolejky, která je třístupňovou hierarchickou typologií definující na nejpodrobnější úrovni 271 typů krajin podle přírodních podmínek, přičemž některé z nich se vyskytují pouze na velmi omezené rozloze – např. typ Studené krajiny pohoří se smrkovými lesy: erozně-denudační hornatiny s kryptopodzoly na silikátových horninách, nebo Teplé krajiny pohoří dubových lesů s bukem: erozně-denudační vrchoviny s rendzinami na vápencích. Toto jemné členění je dáno především zahrnutím detailních podkladů o geologických poměrech a půdním pokryvu, které při kombinaci s typy reliéfu a příslušností ke klimatickému regionu vytvářejí až nepřehledné množství specifických typů krajiny. Pro praktické využití je proto uchopitelnější základní členění podle reliéfu, klimatu a výškových vegetačních stupňů, v němž J. Kolejka rozlišuje 18 základních krajinných typů ve čtyřech hlavních skupinách.

Typologii, která kromě přírodních podmínek zohledňuje i způsob využití území a alespoň částečně zahrnuje vliv člověka na charakter krajiny, představují v Atlasu krajiny ČR autoři J. Kolejka, D. Romportl a Z. Lipský. Kombinací 8 klimatických regionů, 10 typů reliéfu a způsobu využití území vymezují 35 jednotek nazvaných Typy současné krajiny. Tato klasifikace se zčásti odvíjí od zmíněné mapy Typů přírodních krajin a přináší tak komplexnější pohled na současnou krajinu, subjektivní kroky vymezení prostorových jednotek však limitují opakovatelnost postupu.

Další přístupy publikované v Atlasu zohledňují při vymezování krajiny specifické způsoby využití území a definují např. krajinu s chmelnicemi, sady a vinicemi nebo rybniční krajinu. Ukazují příklady, kdy i relativně nízké zastoupení vybraných typů využití dokáže krajinu definovat (krajina s chmelnicemi – Žatecko, s vinicemi – Pálava, s rybníky – Třeboňsko aj.). Výše představené klasifikace vycházejí z objektivních podkladů, pořizovaných na základě dlouhodobého monitoringu a rozsáhlého sběru dat v krajině (např. klimatické proměnné, charakteristiky reliéfu, geologické stavby a půdního krytu), získaných vyhodnocením podkladů dálkového průzkumu Země, nebo jsou daty statistickými (např. využití krajiny), nicméně jejich zobecnění a syntéza byly většinou provedeny na základě expertních kroků, které činí celý postup jen obtížně opakovatelným.

Proto se v posledních letech rozvíjely i přístupy využívající multikriteriální klasifikaci krajiny, založené na objektivních opakovatelných metodách analýzy vstupních dat. Výsledná syntéza a klasifikace proměnných popisujících krajiny v zásadě využívají dvou možných přístupů – objektově orientovanou analýzu obrazu (Object Based Image Analysis, OBIA) nebo metodu shlukové analýzy.

Příkladem klasifikace krajiny s využitím objektově orientované analýzy obrazu kvantitativních dat (nadmořská výška, teplota, srážky, sklonitost) je 6 tzv. rámcových typů přírodních krajin vymezených D. Romportlem, které se po zohlednění geologických poměrů a půdního pokryvu člení do 29 typů přírodních krajin a následně v kombinaci se 6 typy funkční krajiny podle způsobů využití je rozlišeno 79 typů současné krajiny.

Posledním příkladem vymezování krajin na našem území, který uvedeme v tomto přehledu, je přístup založený na shlukování podobných prostorových jednotek. Těmito jednotkami byly zvoleny čtverce 4 km² obsahující informaci o přírodních podmínkách a krajinném pokryvu / využití území. Tento přístup vytváří hierarchickou typologii a vymezuje 11 typů krajin [1].

Rámcové typy přírodní krajiny

Procesem objektově orientované segmentace výstupu PCA analýzy, respektive prvních dvou komponent, byly vymezeny rámcové typy přírodní krajiny. Výsledkem multiměřítkové segmentace je 81 objektů, tedy polygonů náležících k uvedeným rámcovým typům přírodní krajiny. Následnou klasifikací metodou nejbližšího souseda bylo provedeno jejich zařazení do některé ze šesti tříd. Po analýze základních ukazatelů vstupních proměnných byly rámcové typy přírodní krajiny popsány následovně:

1. Teplé krajiny nížin.
2. Mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin.
3. Mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin.
4. Chladné krajiny vrchovin.
5. Mírně studené krajiny hornatin.
6. Studené krajiny hornatin.

Tyto třídy reprezentují rámcové typy přírodních krajin a odráží primární diferenciaci přírodních podmínek na nejvyšší hierarchické úrovni, kterou lze smysluplně v prostorovém měřítku Česka uplatnit. Výsledky objektově orientované analýzy byly ověřeny metodou řízené klasifikace. Ačkoli se jedná o tradiční pixelovou metodu, kdy jsou hodnocena jednotlivá
pole rastru a nikoli celé objekty, vytvářejí vymezené třídy poměrně kompaktní celky. Z porovnání s výsledky objektově orientované analýzy vyplývá, že většina z 81 polygonů rámcových typů krajin byla uvedenou metodou zařazena správně, s výjimkou devíti objektů [2].

Typy přírodní krajiny

Na další hierarchické úrovni byly vymezeny vlastní typy přírodních krajin tak, že šest výše popsaný rámcových typů přírodních krajin bylo rozčleněno podle charakteru geologických podmínek. Kombinací šesti rámcových typů a šesti geologických jednotek vzniklo 29 tříd s celkovým počtem 988 polygonů. Některé kombinace se nevyskytovaly. Jednotlivé krajinné typy jsou označeny kódem, kde číslo značí příslušnost k rámcovému typu přírodní krajiny, písmeno pak odkazuje na typ geologického substrátu. Název typologických jednotek se skládá obdobně.

Typy přírodních krajin:

• 1S – teplé krajiny nížin na nezpevněných sedimentech,
• 1Z – teplé krajiny nížin na zpevněných sedimentech,
• 1B – teplé krajiny nížin na sedimentech paleozoika,
• 1M – teplé krajiny nížin na metamorfitech,
• 2S – mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin na nezpevněných sedimentech,
• 2Z – mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin na zpevněných sedimentech,
• 2B – teplé krajiny rovinatých nížin na sedimentech paleozoika,
• 2M – mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin na metamorfitech,
• 2P – mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin na plutonitech,
• 2V – mírně teplé krajiny pánví a pahorkatin na vulkanitech,
• 3S – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na nezpevněných sedimentech,
• 3Z – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na zpevněných sedimentech,
• 3B – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na sedimentech paleozoika,
• 3M – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na metamorfitech,
• 3P – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na plutonitech,
• 3V – mírně chladné krajiny pahorkatin a vrchovin na vulkanitech,
• 4S – chladné krajiny vrchovin na nezpevněných sedimentech,
• 4Z – chladné krajiny vrchovin na zpevněných sedimentech,
• 4B – chladné krajiny vrchovin na sedimentech paleozoika,
• 4M – chladné krajiny vrchovin na metamorfitech,
• 4P – chladné krajiny vrchovin na plutonitech,
• 4V – chladné krajiny vrchovin na vulkanitech,
• 5Z – mírně studené krajiny hornatin na zpevněných sedimentech,
• 5B – mírně studené krajiny hornatin na sedimentech paleozoika,
• 5M – mírně studené krajiny hornatin na metamorfitech,
• 5P – mírně studené krajiny hornatin na plutonitech,
• 5V – mírně studené krajiny hornatin na vulkanitech,
• 6M – studené krajiny hornatin na metamorfitech,
• 6P – studené krajiny hornatin na plutonitech.

Funkční typy krajiny

Shlukovou analýzou byly vymezeny funkční typy krajiny, které reprezentují reálné kombinace typů krajinného pokryvu v přírodních jednotkách. Z testovaných počtů shluků byla zvolena varianta šesti klastrů, která dobře vystihuje základní typy způsobu využití krajiny a zároveň nezvyšuje počet možných kombinací s typologickými jednotkami přírodních krajin. Název typu je odvozen podle převažujících typů krajinného pokryvu v polygonech zařazených do daného shluku. Vymezené funkční typy krajiny byly pojmenovány následovně:

1. Krajiny polní.
2. Krajiny polní s lesy a heterogenními zemědělskými oblastmi.
3. Krajiny listnatých a smíšených lesů.
4. Krajiny lesně-polní.
5. Krajiny lučně-lesní s heterogenními zemědělskými oblastmi.
6. Krajiny jehličnatých lesů.

Typy současné krajiny

Typy přírodních krajin s Funkčními typy krajin vznikly finální Typy současné krajiny. Kombinací 29 typů přírodních krajin a 6 funkčních typů vzniklo 131 reálně existujících krajinných typů. Po generalizaci na základě minimální plošné velikosti 100 km² byl jejich počet zredukován na výsledných 79 typů současné krajiny. Jednotlivé typy jsou označeny kódem, který nese informace o zařazení jednotky do rámcového typu přírodní krajiny (RTPK), o charakteru geologického podloží (GEO) a konečně o příslušnosti k funkčnímu typu krajiny (FTK).

Rozloha výše popsaných krajinných typů se pohybuje od 107 km² až po 9 361 km², průměrná velikost činí 979 km2. Výjimečné postavení zaujímají krajinné typy 1S1 Teplé polní krajiny nížin na nezpevněných sedimentech a 3M4 Mírně chladné lesně-polní krajiny pahorkatin a vrchovin na metamorfitech, které svojí rozlohou 9 361, resp. 9 261 km², představují zdaleka nejrozlehlejší typologické jednotky, zahrnující dohromady téměř čtvrtinu území Česka. Prvních deset nejběžnějších typů současné krajiny zaujímá rozlohu přes 40 000 km², tedy více než 50 % státního území.

Nejvzácnějším typem přírodní krajiny je 3B2 Mírně chladné polní krajiny pahorkatin a vrchovin s lesy a heterogenními zemědělskými oblastmi na metamorfitech, které se svou rozlohou 107 km² zaujímají pouze 0,14 % rozlohy území Česka. Podobně vzácných, resp. málo hojných krajinných typů existuje celá řada, celkem 54 typů současné krajiny zaujímá méně než 1 % státního území [2].

Typologické členění krajin ČR (J. Löw, J. Novák)

Pro celé území ČR byly vypracovány regionální rámce charakteristik kulturních krajin. Bylo provedeno vyhodnocení řady dostupných charakteristik primární, sekundární i terciární krajinné struktury. Při jejich studiu a vzájemném porovnávání se ukázaly být pro popis pestrosti krajin ČR rozhodujícími tyto charakteristiky:

1. vegetační stupňovitost jako vyjádření změn výškového a expozičního klimatu ovlivňujících sled rozdílů přírodní vegetace na ose teplé – chladné oblasti;
2. relativní členitost reliéfu jako vyjádření osy rovina – velehory,
3. vyjádření výjimečnosti typů reliéfu na ose reliéf běžný – zcela výjimečný,
4. biogeografické podprovincie jako vyjádření odlišnosti geologické, geomorfologické, ale i klimatické na ose nížiny Panonika – mladá pohoří Karpatika,
5. struktura využití ploch v ose krajiny přírodní – krajiny člověkem podmíněné až přeměněné,
6. historické typy sídel a jejich plužin jako vyjádření osy návesní a ulicové vsi s nejúrodnější nepravou traťovou plužinou – rozptýlené osídlení s krajně neúrodnou plužinou úsekovou,
7. typy lidového domu, tedy běžných stavebních typů v krajině odvíjejících se od její kulturní a historické kontinuity na ose panonský hliněný dům – horský roubený dům tyrolský,
8. vývoj a doba osídlení krajiny jako vůdčí charakteristiky průkazu trvalé udržitelnosti využívání krajiny člověkem v historickém kontinuu na ose úrodné, starosídelní krajiny – horské krajiny novověkého osídlení a krajiny dodnes neosídlené.

Při porovnání výsledků diferenciace území na základě osmi uvedených charakteristik pomocí superpozice jejich map byly vytvořeny tři vůdčí rámcové krajinné typologické řady postihující přímo či zprostředkovaně hlavní skupiny vlastností české krajiny.

I. Rámcové typy sídelních krajin

Vznikly syntézou vůdčích charakteristik a., d., f., g. a h. V ČR bylo vymezeno sedm rámcových sídelních typů krajin, které postihují jejich základní vlastnosti a jejich změny na stanovených osách. Jako nejlépe vystihující provázanost těchto charakteristik se ukázalo členění podle doby vzniku dané sídelní krajiny. Projev stejných osídlovacích principů se však výrazně lišil podle celkového charakteru krajiny biogeografických podprovincií.

Doba osídlení krajiny dané biogeografické podprovincie pozoruhodně koreluje s příslušnou vegetační stupňovitostí, odpovídá jí i typ sídla a plužiny a lidového domu. Období, kdy se krajina stala sídelní, a tedy člověkem osvojená, se tak ukázalo jako vhodné souhrnné označení jednotlivých sídelních typů krajin.

V České republice tak jsou vymezeny následující  rámcové sídelní typy krajin.

1. Stará sídelní krajina Hercynika a Polonika

• krajina je nepřetržitě osídlena od neolitu,
• zabírá 2. vegetační stupeň Hercynika a 3. vegetační stupeň Polonika v České republice,
• sídelní typy vesnic jsou ve velké většině tvořeny návesními ulicovkami a vesnicemi návesními s nepravými traťovými plužinami,
• pro oblast je charakteristický lidový typ českého a moravského roubeného domu,
• běžný je reliéf plošin a pahorkatin, charakteristické jsou měkké tvary tvořené plošinami, pánvemi a plochými i členitými pahorkatinami,
• převažují drtivě zemědělské krajiny, vzácné lesozemědělské a lesní krajiny jsou vázány na specifi cké formy reliéfu (údolní nivy, váté písky), dominuje orná půda.

2. Stará sídelní krajina Panonika

• krajina je rovněž nepřetržitě osídlena od neolitu,
• zabírá 1. a 2. vegetační stupeň Panonika a Karpatika,
• sídelní typy vesnic jsou v drtivé většině tvořeny ulicovkami či silnicovkami s nepravými traťovými, případně délkovými plužinami, významně jsou na okrajích přimíšeny vsi návesní s nepravými traťovými plužinami,
• pro oblast je typický lidový typ hliněného případně kamenného podunajského domu,
• běžným reliéfem jsou plošiny a ploché pahorkatiny, převažuje mírná modelace terénu bez výraznějších převýšení,
• je tvořena převážně zemědělskými krajinami, místně i lesozemědělskými, zemědělské půdy jsou v drtivé většině zorněny.

3. Vrcholně středověká sídelní krajina Hercynika

• zabírá 3. a většinu 4. vegetačního stupně,
• sídelní typy vesnic jsou v naprosté většině tvořeny návesními (a návesními ulicovými) vsemi s pravou traťovou plužinou; ve východní, Jesenické části, k nim okrajově přibývají i řadové vsi (lesní lánové vsi) se záhumenicovou plužinou,
• pro oblast je typický český a moravský roubený dům, v severozápadní části sem přesahuje i dům západoevropský hrázděný, v Jesenické oblasti i roubený dům slezského pomezí,
• jde o oblast nepřetržitě osídlenou od vrcholného středověku, tj. od 13. až 14. století,
• georeliéf je v naprosté většině tvořen členitými pahorkatinami a plochými vrchovinami, v jižních Čechách i chladnějšími rovinami pánví,
• lesozemědělská krajina, lesní a zemědělská krajina tvoří pouze enklávy.

4. Vrcholně středověká sídelní krajina Karpatika

• tvoří ji 3. a většina 4. vegetačního stupně,
• sídelní typy vesnic v jižní části jsou tvořeny návesními (a návesními ulicovými) vesnicemi s pravou traťovou plužinou, v severní části, od Moravské brány na sever, vesnicemi řadovými se záhumenicovou plužinou,
• oblast je typická pestrou skladbou původních typů domů – od hliněných na jihu přes moravský roubený dům moravského Valašska po dům slezského pomezí,
• jde o oblast nepřetržitě osídlenou od vrcholného středověku, tj. od 13. a 14. století,
• v reliéfu plošně převládají členité pahorkatiny,
• typ je tvořen v drtivé většině lesopolní krajinou, lesní a polní krajina tvoří pouze enklávy.

5. Pozdně středověká sídelní krajina Hercynika

• typ je tvořen krajinou Hercynika z části ve 4. a zcela v 5. vegetačním stupni,
• sídelní typy vesnic jsou v jižní části území tvořeny okrouhlicemi s paprskovitou záhumenicovou plužinou, v severní části (od osy Hlinsko – Bystré na Žďársku a údolím Ohře na Karlovarsku) vsemi řadovými (lesními lánovými) se záhumenicovou plužinou,
• pro typ ve vnitrozemí je typický českomoravský roubený dům, v severních příhraničních oblastech se v něm projevuje vliv roubeného domu slezského pomezí a západoevropského domu hrázděného,
• jde o oblast nepřetržitě osídlenou až od pozdního středověku, tj. od druhé poloviny 14. století a před rokem 1500 po Kr.,
• reliéf je v převážné většině tvořen členitými i plochými vrchovinami a hornatinami,
• typ je tvořen převážně lesozemědělskou, často však i lesní krajinou, zemědělská krajina tvoří pouze enklávy.

6. Novověká sídelní krajina Hercynika

• typ je tvořen krajinou Hercynika z části v 5. a ve všech vyšších vegetačních stupních,
• typické sídelní typy vesnic jsou řadové vsi (lesní lánové) se záhumenicemi, typicky doplněné rozptýleným osídlením osamělých dvorců s plužinou úsekovou,
• typ je z hlediska kulturních okruhů vyhraněn vnějšími vlivy, kdy v severovýchodních pohořích převažoval v klasické formě roubený dům slezského pohraničí, na Krušnohorsku vystřídaný západoevropským domem hrázděným a na Šumavě dokonce alpským roubeným domem,
• jde o oblast osídlenou až v novověku, tj. nejdříve od 16. století,
• georeliéf je převážně tvořen hornatinami. Ve vysokých polohách se často uplatňuje velehorský reliéf, v nižších polohách zase členité vrchoviny,
• v typu je zastoupena především krajina lesní.

7. Novověká sídelní krajina Karpatika

• typ je tvořen krajinou Karpatika z části ve 4. a dále ve vyšších vegetačních stupních,
• typickými sídelními typy vesnic jsou valašské řadové a řetězové vsi s dělenými záhumenicemi, typicky doplněné rozptýleným osídlením osamělých dvorců s plužinou úsekovou ve vyšších polohách,
• typ je z hlediska kulturních okruhů klasicky vyhraněn v roubených typech domů moravského Valašska a góralského typu na Těšínsku,
• jde o oblast osídlenou až v novověku, tj. nejdříve od 16. století,
• v georeliéfu silně převažují hornatiny, nižší polohy částečně náležejí k členitým vrchovinám,
• v typu je zastoupena především krajina lesní.

II. Rámcové typy využití krajin

Druhou vůdčí charakteristikou typologické řady je e. – struktura využití ploch v osách krajiny přírodní – krajiny přírodě blízké – krajiny člověkem podmíněné až přeměněné. Jde o vůdčí charakteristiku sekundární krajinné struktury.

Tato charakteristika krajinu ČR člení podle převažujícího způsobu jejího využití. Tomu odpovídá dlouhodobě i typ aktuálního pokryvu zemského povrchu. Tato charakteristika též přeneseně vyjadřuje i intenzitu antropické přeměny přirozených stanovišť. Na tomto účelově zjednodušeném základě lze v ČR vymezit šest rámcových typů využití území.

Z. Zemědělské krajiny

Lidskou kultivací silně pozměněný typ krajin. Lesy zabírají méně než 10 % plochy, 90 % tvoří zemědělské plochy polí a trvalých travních porostů. Mají pohledově otevřený charakter.

M. Lesozemědělské krajiny

Z pohledu vnitřní struktury se jedná o heterogenní, přechodový krajinný typ, charakteristický střídáním lesních a nelesních stanovišť. Zastoupení ploch porostlých dřevinnou vegetací kolísá mezi 10 % až 70 %. Krajiny mají charakter převážně polootevřený.

L. Lesní krajiny

Lidskými zásahy méně pozměněný, vzácně až přírodní, typ krajin. Lesní krajiny jsou charakteristické velkou převahou lesních porostů (nejméně 70 % plochy). Až na výjimky jsou základním typem matric potenciální vegetace u nás. Mají pohledově uzavřený charakter.

R. Rybniční krajiny

Jsou charakteristické vysokým prostorovým zastoupením mělkých vodních ploch.

H. Krajiny horských holí

Zahrnují u nás raritní území ležící ve velehorských fragmentech nad horní hranici lesa.

U. Urbanizované krajiny

Člověkem nejintenzivněji ovlivněný typ krajin. Je charakteristický převahou budov, zpevněných ploch a otevřených technologií.

III. Rámcové typy reliéfu krajin

Byly vymezovány podle vůdčích charakteristik b. a c., kde rozhodovaly jejich výraznost a odlišnost od okolí a také vzácnost. Tak bylo v ČR vymezeno devatenáct typů krajin. Z nichž čtyři (č. 1, 2, 3 a 6) jsou v ČR zastoupeny běžně a tvoří a vytvářejí základ naší krajiny (okolo 68,25 % území ČR), ostatní jsou vzácné a krajinám dávají individuální ráz.

1. Krajiny plošin a plochých pahorkatin (zabírají 11,57 % území),
2. Krajiny členitých pahorkatin a vrchovin Hercynika (zabírají 51,34 % území),
3. Krajiny vrchovin Karpatika (zabírají 3,95 % území),
4. Krajiny rovin (zabírají 5,10 % území),
5. Krajiny rozřezaných tabulí (zabírají 4,35 % území),
6. Krajiny hornatin (zabírají 1,39 % území),
7. Krajiny sopečných pohoří (zabírají 1,13 % území),
8. Krajiny vysoko položených plošin (zabírají 0,99 % území),
9. Krajiny vátých písků (zabírají 0,39 % území),
10. Těžební krajiny (zabírají 0,49 % území),
11. Krajiny širokých říčních niv (zabírají 3,15 % území),
12. Krasové krajiny (zabírají 0,42 % území),
13. Krajiny výrazných svahů a skalnatých a horských hřbetů (zabírají 6,85 % území),
14. Krajiny ledovcových karů (zabírají 0,02 % území),
15. Krajiny zaříznutých údolí (zabírají 4,04 % území),
16. Izolované kužele (zabírají 0,20 % území),
17. Krajiny kup a kuželů (zabírají 0,87 % území),
18. Krajiny vápencových bradel (zabírají 0,02 % území),
19. Krajiny skalních měst (0,76 % území).

Výsledné rámcové typy českých krajin vznikly potom překryvem těchto dílčích typizací. Každý rámcový krajinný typ je tak charakterizován trojmístným kódem, kde první pořadí znamená sídelní typ krajin, druhý typ využití území a třetí typ reliéfu. Z 938 možných kombinací bylo v ČR vymezeno 160 typů krajin. Je nutno zdůraznit, že typizace krajin má pro hodnocení krajinného rázu vytvářet sjednocující rámce, nikoliv je přímo popisovat. Pro hodnocení krajinného rázu jsou tak významné především jako podchycení širších vztahů [3].

TERPLAN 1968–1978

Krajinářské hodnocení

Kolik cílů, tolik typologií

Jak je vidět, ke klasifikaci krajiny vede více přístupů a zvolit tedy univerzální klasifikaci krajiny pro naplňování závazků Evropské úmluvy o krajině je skutečně obtížné. Ani 16 let po ratifikaci tak není v ČR vybrána některá z typologií, která by byla jednotně využívána pro monitorování změn probíhajících v krajině, která by sloužila k její ochraně, správě a plánování. Zavedení jednotných prostorových rámců k monitorování krajiny se však jeví jako nezbytné, pokud chceme mít přehled o trendech, jimiž se naše krajiny ubírají [1].

Zdroje:

1. Chuman, T. Romportl, D. Kolik různých krajin u nás máme? Aneb o rozmanitosti krajin a hledání jejich hranic. In: Živa 5/2020
2. Romportl, D. Chuman, T. Lipský, Z. 2013. Typologie současné krajiny Česka. Geografie. Ročník 118, č. 1.
3. Löw & spol., s.r.o. Typologie české krajiny. Výzkumný úkol MŽP ČR VaV/640/1/03, 2003–2005
4. Hrnčiarová, T. Mackovčin, P. Zvara, I. et al. 2009. Atlas krajiny České republiky. Ministerstvo životního prostředí ČR, Průhonice. Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. Praha. 332 p. ISBN 978-80-85116-59-5