Slezská jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Nachází se mezi vnitřní magurskou skupinou (na jihu) a vnější podslezskou jednotkou (na severu). Slezská jednotka je charakteristická úplným sledem křídových i paleogenních flyšových sedimentů. Sedimenty slezské jednotky jsou rozšířeny v Moravskoslezských Beskydech, Rožnovské brázdě a v Podbeskydské pahorkatině.
Stavba slezské jednotky
Slezská jednotka je tvořena sedimenty ve stratigrafickém rozsahu oxford—oligocén. Jako jediná ze všech jednotek Vnějších Západních Karpat obsahuje úplný sled křídových sedimentů v rozsahu od berriasu až po maastricht. Slezská pánev se jako výrazné depoziční místo vytvořila během pozdní jury a rané křídy riftingem a rozšířením evropské desky. Na severozápadním okraji pánve se nacházely jurské karbonátové platformy, zatímco na jihu slezská pánev byla omezena slezským hřbetem, který ji odděloval od více vnitřní magurské depoziční pánve.
Během divergentního stádia pánve se ukládaly uhličitany, hlubomořské břidlice, silicity a turbidity, zatímco v konvergentním stádiu byly uloženy mocné turbiditické flyšové sekvence. Slezský hřbet fungoval jako hlavní zdroj klastik zejména v konvergentní synorogenní fázi vývoje slezské pánve.
Slezská jednotka je nejvýrazněji vyvinuta v oblasti Moravskoslezských a Slezských Beskyd na severní Moravě a v západním Polsku, kde tvoří nejvyšší horské vrcholy (více než 1 300 m). Pokračování slezské jednotky na jihozápad na jižní Moravu a směrem k Alpám není zatím jasné. Spodní křídové vrstvy, podobné slezské jednotce, byly popsány ve zdounecké jednotce na střední Moravě a v Hauptzone Wienerwald (Vídeňský les) v Rakousku. Typické sedimenty slezské jednotky, jak je známe ze severní Moravy a západního Polska, však zřejmě původně končily v přechodové zóně, která oddělovala alpskou oblast od diferencovanější karpatské oblasti (oblast mezi Vídní a Mikulovem).
Ve slezské jednotce jsou vymezeny tři stratigraficky a strukturně odlišné podjednotky (facie):
dalších dvou podjednotek je plošně poměrně omezený. Bašská facie (vývoj) představuje lokální okrajovou facii slezské jednotky přiléhající ke štramberské karbonátové platformě a relativně úzká kelčská facie (vývoj) zaujímá jihozápadní okraj slezské sedimentační pánve.
Pouze godulská facie se nachází v celém stratigrafickém rozsahu od svrchní jury do oligocénu, zatímco stratigrafickým sekvencím bašské a kelčské facie (vývoje) chybí většina vrstev paleogénu, který se s největší pravděpodobností tektonicky oddělil během sunutí příkrovů. Strukturně složitá čelní zóna slezského příkrovu kromě prvků bašské a kelčské facie zahrnuje také tektonické útržky spodnokřídových vrstev godulské facie a tektonicky včleněné útržky podslezské jednotky.
Geologický vývoj slezské jednotky
Sedimenty jury
Ve slezské jednotce mají svrchnojurské sedimenty dvojí vývoj:
- mělkovodní vývoj, charakteristický tvorbou (karbonátových) útesů,
- hlubokovodní, pánevní vývoj.
Štramberský vápenec
Mělkovodní vývoj představuje paleontologicky proslulý štramberský vápenec. Je to světle šedý až bělavý mikritový vápenec, místy brekciovitý, se zanedbatelným podílem siliciklastické složky. Štramberský vápenec je obecně interpretován jako akumulace vápencového detritu, který vznikl rozrušováním korálových útesů. Ty zřejmě pokrývaly karbonátovou plošinu bašské elevace na vnějším okraji sedimentačního prostoru slezské jednotky. K ukončení sedimentace štramberského vápence došlo ponořením bašské elevace pod mořskou hladinu ještě před koncem tithonu. Vápence dosahují mocnosti až 350 m.
Pozn.: Hlavní výskyty štramberského vápence se nacházejí u Štramberka (Kotouč, Zámecký vrch, Skalka) a drobné výskyty u Jasenice, Skaličky a Valašského Meziříčí.
Uvnitř těles štramberského vápence se vyskytují litologicky odlišné horniny, které tvoří souvislejší polohy nebo drobné i větší sedimentární výplně různého tvaru. Jde o spodnokřídové horniny různého stáří (berrias—alb). Do vápencových těles se dostaly při sedimentaci buď hlubokými rozsedlinami, nebo tvoří výplň druhotných krasových dutin, nebo představují zbytky pokryvných sedimentů, zachovaných jako výplně prohlubní v nepravidelném povrchu těles.
V těchto křídových horninách bývá rozlišováno několik lokálních litostratigrafických jednotek:
Olivetský vápenec
Olivetský vápenec reprezentuje nejvyšší tithon — svrchní valangin. Tvoří jej šedé až šedozelené vápence s jílovitou příměsí. Vyplňuje rozsedliny ve štramberském vápenci nebo se vyskytuje jako valouny či úlomky v mladších členech štramberské spodní křídy.
Kopřivnický vápenec
Kopřivnický vápenec je vyvinut jako slepencovitý až brekciovitý, červenohnědě, mnohde zelenošedě až bělavě skvrnitě zbarvený vápenec. Skládá se z klastů olivetského a štramberského vápence. V době ukládání kopřivnického vápence měla vynořující se bašská elevace na svém vrcholu vytvořený komplex (jehož částí byl štramberský vápenec, pokrytý povlakem olivetského vápence), který byl rozrušován činností vln. Kopřivnický vápenec často obsahuje “plovoucí” vápencové klasty různé velikosti, svědčící o transportu nahromaděného materiálu. Rozsedliny štramberského vápence jsou také vyplněny horninami tohoto typu.
Plaňavské souvrství
Plaňavské souvrství tvoří černošedé jílovce, které obsahují úlomky a bloky štramberského a olivetského vápence. Jedná se o sedimenty podmořských skluzů, svědčících o pohybech, které způsobily zdvih dosud zaplavených přilehlých oblastí a transport materiálu z nich na relativně klesající bašskou elevaci.
Chlebovický slepenec
Chlebovický slepenec představuje horninu tvořenou především slepencem a glaukonitickou základní hmotou, která vniká místy i několik desítek metrů hlubokými kapsami do masívu Kotouče. Základní hmota slepence obsahuje i muskovit a křemen. Chlebovický slepenec se vyskytuje v okolí Štramberka.
Pozn.: Štramberský vápenec je nejznámějším typem jurských vrstev v oblasti Podbeskydí. První se o jeho výskytech u Štramberka zmínil C. Oeynhausen (1822). A. Boué (1830) je prohlásil za bílou juru (malm). Hraniční postavení štramberského vápence mezi jurou a křídou vystihl L. Hohenegger (1852). E. Oppel (1856) zařadil štramberský vápenec do tithonu, který jako stupeň vymezil. K. A. Zittel (1870) jej zařadil do svrchního tithonu. Pozdější výzkumy ukázaly transgresi křídových vrstev na jurské vápence.
Sedimenty křídy
Křídové sekvence (sedimenty i vulkanické horniny) tvoří spolu s paleogenními sedimenty hlavní část alpinsky zvrásněných flyšových Karpat. Ve valanginu dochází k nástupu flyšové sedimentace, které odpovídají horniny těšínsko-hradišťského souvrství ve všech dílčích podjednotkách slezské jednotky. Tektonickou aktivitu během spodní křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu, intenzívní subsidence a submarinní vulkanismus.
Výplň slezské sedimentační pánve ve svrchní křídě tvoří tři podélně (ve směru JZ—SV nebo Z—V) rozšířené vývoje (původně od severního okraje pánve k jižnímu okraji, dnes od nejspodnějšího příkrovu k nejvyššímu):
Godulský vývoj
Godulský vývoj má hlavní zastoupení v Moravskoslezských Beskydech, v jihovýchodní části Kelčské pahorkatiny a v Rožnovské brázdě. Tvoří jej až 8 500 m mocné jurské až paleogenní hlubokomořské uloženiny usazené na pánevním dně slezské pánve. Godulská podjednotka byla rozdělena do mnoha formací a členů, seřazeno od nejstarších:
- vendryňské souvrství,
- těšínsko–hradišťské souvrství,
- lhotecké souvrství,
- mazácké souvrství,
- godulské souvrství,
- istebňanské souvrství,
- rožnovské souvrství,
- menilitové souvrství a
- krosněnské souvrství.
Vendryňské souvrství (spodní těšínské vrstvy)
Nejstarší stratigrafickou jednotkou godulského vývoje jsou původně pojmenované spodní těšínské vrstvy, které jsou nově pojmenované jako vendryňské souvrství.
Ve svrchní juře se v celé slezské jednotce v anoxickém prostředí usadily sedimenty 350—600 m mocného vendryňského souvrství (oxford—tithon). Představují jej tmavohnědé silně vápnité jílovce s tenkými vložkami prachovců, vápenců, v nejvyšší části se skluzovými tělesy a vápencovými valouny.
Spodní těšínské vrstvy jsou naspodu omezeny tektonicky. Jejich svrchní hranice se klade pod bázi těšínských vápenců v kalové (mikritové) facii. V nejvyšší části intenzivně zvrásněných spodních těšínských vrstev se na Těšínsku nachází ropický horizont. Jedná se o 10—30 m mocné skluzové těleso sesuvných slepenců (suťové proudy) s klasty vápenců.
Vendryňské souvrství odpovídá klentnickému souvrství vnějšího bradlového pásma na jižní Moravě. Vendryňské souvrství přechází směrem vzhůru do těšínských vápenců.
Těšínské vápence
Spodní část poředstavují světle hnědošedé těšínské vápence, význačné střídáním mikritových a bioklastických tence zvrstvených vápenců, místy s rohovci a zelenošedými a šedými vápnitými jílovci a černošedými slínovci. Příčně tyto ne více než 20—30 m mocné pelagické vápence přecházejí do facie detritických vápenců s občasnými výskyty písků, štěrků a vápnitých jílovců. Zrna a větší klasty těchto suťových vápenců jsou tvořeny karbonátovými horninami pocházejícími ze štramberské karbonátové platformy. V širším smyslu mohou být těšínské vápence ekvivalentem ernsbrunnských vápenců vnějšího bradlového pásma na jižní Moravě.
Pozn.:Vývoj těšínských vápenců je prostorově omezený jen na severovýchodní část slezské jednotky (Těšínsko).
Těšínsko–hradišťské souvrství (hradišťské souvrství)
Spodní těšínské vrstvy přecházejí až do 1 200 m mocného těšínsko–hradištského souvrství (valangin—apt). To je budováno tělesy jílovců a pískovců ve flyšovém vývoji. Litologický charakter se mění od podloží do nadloží z drobně rytmického flyše přes hrubě lavicovité pískovce se slepenci až do převahy tmavých jílovců.
V rámci těšínsko–hradištského souvrství jsou vymezeny:
- svrchní těšínské vrstvy,
- hradišťské vrstvy (hradišťské pískovce) a
- veřovické vrstvy.
Svrchní těšínské vrstvy
Svrchní těšínské vrstvy tvoří drobně rytmický flyš se střídáním tmavých vápnitých jílovců a podřízených laminovaných turbiditických pískovců s čočkovitými vložkami pelosideritů.
Hradišťské vrstvy(hradišťské pískovce)
Tektonickou aktivitu během spodní křídy odráží silný přínos hrubě klastického materiálu. Svědectvím je pískovcový vývoj ve spodní části hradišťských vrstev, kde se hrubé turbiditické pískovce a slepence sdružují do poloh mocných až několik desítek metrů. V klastickém materiálu slepenců jsou hojné zrna a větší úlomky štramberských vápenců, zásobovaných zřejmě převážně z vyvýšené štramberské plošiny na severozápadě.
Pro svrchní polohy hradišťských vrstev je typický rychlý nástup sedimentace tmavošedých, slabě vápnitých jílovců jen s podřízenými vložkami pískovců. Charakteristické jsou hojné čočkovité vložky a bochníkovité konkrece pelosideritů.
Pozn.: Pelosiderity svrchní části těšínsko-hradišťského souvrství poskytovaly v 19. století surovinu pro rodící se železářský průmysl ve Slezsku. Obsahy Fe dosahují nejčastěji 20—30 % a SiO2 je méně než 16 %.
Počátkem spodní křídy, přibližně před 130—120 Ma, se v době sedimentace těšínsko–hradišťského souvrství začalo mořské dno silně zahlubovat. Vznikající napětí uvolnilo zlomy v zemské kůře a těmito trhlinami vystupovaly k povrchu mořského dna lávové proudy z hlubších částí zemské kůry a pláště. Vytvořily různé specifické formy podmořského vulkanismu.
Vulkanismus těšínitové asociace
Ve spodní části hradišťských vrstev kulminuje podmořský ultrabazický, alkalický a alkalicko–vápenatý vulkanismus těšínitové asociace. Řadí se k nim např. pikrity, mandlovce, těšínity, monchiquity, fourchity a pyroxenity. Tyto vulkanity se považují za projevy krátkodobého roztažení (riftingu) flyšového bazénu slezské jednotky na kontinentální kůře.
Nejčastější formou výskytu vyvřelin jsou tzv. ložní žíly, které vznikly vniknutím do usazených hornin převážně shodně s jejich vrstevnatostí. V jiném případě lávové proudy stékaly po podmořském svahu, při jeho úpatí se bochníkovité útržky lávy hromadily a daly tak vznik polštářovým lávám. Některé typy hornin vznikly při podmořském sopečném výbuchu, po kterém se usadily sopečné bomby spolu se sopečným popelem a prachem. Vyskytují se i další pyroklastické horniny.
Pozn.: Vulkanismus těšínitové asociace je soustředěn v pruhu od Hranic na Moravě k Českému Těšínu a pokračuje dále do Polska. Velmi hezkým výskytem těchto hornin je skalní výchoz při levém břehu Bečvy pod soutokem s Juhyní nebo ve starém opuštěném lomu na kopci Helštýně (482 m).
Veřovické vrstvy
V nadloží těšínsko–hradišťského souvrství leží veřovické vrstvy (apt). Jsou charakteristické proměnlivou mocností od několika desítek metrů do 250 m. Představují jej černé, prokřemenělé, na pyrit a organický materiál bohaté jílovce, na povrchu s limonitovými a síranovými povlaky. Odrážejí anoxický event, který se uplatnil v aptu v širokých oblastech severního okraje Tethydy. Lokálně se vyskytují polohy jemnozrnných křemenných pískovců a konkrece i vložky pelosideritů.
Pozn.: Veřovické vrstvy popsal a nazval jako „Wernsdorferschichten“ Hohenegger (1858). S podložním hradišťským a nadložním lhoteckým jsou veřovické vrstvy spojeny pozvolnými přechody. Spodní hranice veřovických vrstev je definována vymezením vápnitých jílovců typických pro hradišťské souvrství. Svrchní hranici vyznačuje objevení šedých skvrnitých jílovců.
Vysoký obsah organické hmoty dělá z věřovického souvrství potenciální zdroj uhlovodíků; jeho role v ropných systémech Karpat však musí být ještě lépe pochopena. Uložení věřovického souvrství ve slezské pánvi a současně v rajnochovickém souvrství (gault flyš) magurské skupiny příkrovů znamená období maximálního prohloubení vněkarpatských pánví a zaplavení všech zdrojů suťového materiálu jak na evropské platformě, tak i v rodícím se Slezském hřbetu.
Lhotecké souvrství
Veřovické souvrství přechází směrem vzhůru do 100—380 m mocného lhoteckého souvrství (alb). Spodní část je převážně tvořena tmavými bioturbovanými jílovci s podřízenými tence zvrstvenými distálními turbiditickými pískovci, jejichž podíl se směrem vzhůru zvyšuje. Vyšší část tvoří skvrnité vápnité jílovce s převahou glaukonitických pískovců, k nimž přistupují i pískovce s organogenními rohovci.
Lhotské souvrství bylo stále uloženo v hlubokovodním prostředí, i když, jak naznačuje přítomnost bioturbací, bylo méně anoxické než u podložního veřovického souvrství. Horniny lhoteckého souvrství jsou nestejnozrnně křemenné, tvoří je ze 40—50 % křemen, 1—2 % pelitizovaný ortoklas, dále rohovec, kalcit, muskovit, biotit, chlorit a jílovitá hmota.
Pozn.: horniny lhoteckého souvrství se vyskytují ve spodních partiích Ondřejníku a spodních partiích Horeček u Frenštátu. Dále se vyskytují od Ostravice přes Butořanku po Ostrý, Prašivou, Hradovou, Janovice, Malenovice až po Řeku. Výskyt končí u Malého Sošova.
Mazácké souvrství
Velmi charakteristickým vrstevním členem slezské jednotky je mazácké souvrství (cenoman). Tato litostratigrafická jednotka se obvykle vyznačuje střídáním cihlově červeně a šedozeleně zbarvených pelagických a hemipelagických jílovců, které jsou proloženy silnými hrubými turbiditickými pískovci a slepenci ostravického pískovce.
Mazácké souvrství je rozděleno souborem písčitého flyše na spodní a svrchní část. Uložení pestrých jílovců mazackého souvrství znamená změnu z hlubinných anoxických podmínek veřovického a lhotského souvrství do dynamičtějšího prostředí hlubinné turbiditické facie flyše.
Pozn.: Mazácké souvrství bylo v minulosti označováno jako pestré godulské vrstvy.
Ostravický pískovec
Pískovcové polohy v rámci mazáckého souvrství jsou označovány jako ostravický pískovec. Bývají obsaženy zpravidla ve formě čočkovitých těles v mocnosti několika desítek metrů. Jsou to flexoturbidity a turbidity šedých a světle šedých, hrubě až jemně zrnitých, křemenných a drobových pískovců, někdy drobně slepencových s podřízenými polohami šedých a zelenošedých pískovců. Ostravický pískovec je interpretován jako progredující turbiditický podmořský vějíř.
Pozn.: mazácké souvrství i ostravické pískovce jsou odkryty v typovém profilu lomu Mazák u Ostravice.
Godulské souvrství
Ve svrchním turonu došlo vlivem přechodu ke konvergentnímu rozhraní k zásadní změně v sedimentaci. Pod vlivem orogenních pohybů austrijské fáze a mediteránní (subhercynské) fáze alpinské orogeneze vzrostla mobilita prostorů flyšové sedimentace a v turonu končí poměrně jednotný typ sedimentace charakteristický pro spodní křídu. Vlivem zvýšení subsidence slezské pánve došlo k aktivaci jejich okrajů a nastupuje zde typická flyšová sedimentace (posunující se podmořské vějíře).
Celková mocnost godulského souvrství se pohybuje od více než 3000 m na jižní (proximální) straně slezské pánve přiléhající ke slezskému hřbetu až po pouhých několik set metrů na severní (distální) straně pánve směřující k plošině. Godulské souvrství se tak jeví jako depoziční klín, jehož mocná část se vytvořila v zóně maximálního poklesu na čele vznikajícího slezského hřbetu, který dodával většinu klastického materiálu do godulského souvrství. Náhlý vzestup slezského hřbetu byl zřejmě způsoben tlakovými napětími spojenými se zrychlenou subdukcí Penninicko-Pieninského oceánu a ranou kolizí Vnitřních Karpat s fragmentovanými okraji Evropy na začátku pozdní křídy. Uložením godulského souvrství ve slezské pánvi tak začíná konvergence a souběžné utváření depozičního režimu v oblasti vnějších Karpat.
V rámci godulského souvrství jsou vymezeny:
Spodní godulské vrstvy
Spodní část godulského souvrství tvoří spodní vrstvy godulské (cenoman). Tvoří jej drobně rytmický flyš (střídání tence zvrstvených jemnozrnných glaukonitických pískovců s písčitými jílovci). Pískovce jsou buď nevápnité nebo křemenitovápnité, ale i slabě vápnité, nebo jsou to až brekcie se štramberským vápencem. Jílovce jsou nevápnité, červené, ale i šedozelené, tmavě šedé, prachově písčité a jemně slídnaté. Drobně rytmické flyšové usazeniny jsou typickými distálními turbiditními usazeninami, uloženými ve vnější části podmořských náplavových kuželů.
Pozn.: spodní godulské vrstvy se vyskytují v masívu Ondřejníku a dále v okolí lokalit: Malenovice, Kykulka, Kyčera, Jestřábí, Vlaské, spodní partie Ropice, Prašivá, Kyčera, Suchý, Ropičník, Kozubová, Mionší, Muroňka, Čupel a spodní partie Smrčku.
Střední godulské vrstvy
Mezi vrstvami spodními nebo na přechodu mezi spodními a vrchními godulskými vrstvami se místy vyskytují střední godulské vrstvy (cenoman). Tvoří je lavicovitý pískovcový flyš s převahou hrubých glaukonitických pískovců, jež tvoří polohy mocné až několik desítek metrů.
Těšínské pískovce
Glaukonitické pískovce středních godulských vrstev, které jsou rovněž nazývány jako těšínské pískovce, představují hrubě rytmické, zelenošedé, středně zrnité sedimenty s vápnitojílovitým tmelem. Mocnost jejich lavic se pohybuje nejčastěji v rozmezí od 0,3 do 4 m. Obsahují drobná zrna glaukonitu, vtroušené lupínky slíd a na puklinách hrubě krystalické kalcitové agregáty. Na bázi silnějších lavic jsou často vyvinuty drobnozrnné slepence, slepencové pískovce, vzácněji i hrubozrnné arkózové pískovce. Masivní pískovcové lavice jsou v nejvyšší části odděleny podřadnými vložkami jemnozrnných pískovců a tmavě šedých až černošedých prachovců a jílovců, odrážejícími klidnou sedimentaci období mezi jednotlivými turbiditními proudy.
Pozn.: střední godulské vrstvy se nacházejí na vrcholu Skalky v masívu Ondřejníku, v nižších polohách Hodslavického Javorníku a na hřbetu Černé hory, Radhoště, Kněhyně a Magurky, v okolí lokalit: Kykulka, Malchov, Godula, Lysá hora, Travný včetně Malého Travného, spodní partie Slavíče, hřbet linie Ropice—Ropička—Prašivá—Javorník, Ostrý, spodní partie Velké Kyčery a spodní partie Mionší-Kozubové, v masívu Smrku a svahy nad Řečicí ve směru na Lysou horu.
V godulských středních vrstvách se nachází rozsáhlá pseudokrasová jeskyně Cyrilka a Kněhyňská propast.
Svrchní godulské vrstvy
Svrchní godulské vrstvy (cenoman–turon) mají obdobný charakter jako spodní godulské vrstvy. Mnohem častější je současně rychlé proužkovité střídání šedých a zelených, někdy až tmavošedě skvrnitých jílovců. Drobně rytmické vývoje godulského souvrství jsou typickými distálními turbidity uloženými ve vnější části náplavového podmořského kužele. Místy se do nich vkládají pískovcové polohy se slepenci.
Pustevenské pískovce a slepence
Pískovcové a slepencové polohy ve svrchních godulských vrstvách bývají označovány jako pustevenské pískovce a slepence a také Malinowské skály. Svrchní godulské vrstvy se vyskytují na hřbetu Hodslavického Javorníku, ve spod. partiích linie Radhošť—Kněhyně—Martiňák, v okolí lokalit Ježonky–Travný, povodí Skalky, Slavíč, Babí vrch — Poskla, Kalužný, Kyčera, Ostrý. Dosahují v Hostašovicích mocnosti 60—80 m, v oblasti Velkého Javorníku 600—800 m, Čeladenky 2000—2400 m, Ostravice 2500 m, Morávky 2850—3150 m a v oblasti Jablunkovské brázdy zase jen 900—1050 m.
Istebňanské souvrství
V období campan—maastricht postoupila depoziční soustava Vnějších Karpat dále na evropské předpolí, kde vznikla pánev waschberg-ždánicko-podslezské jednotky . Ve slezské pánvi se z podložního godulského souvrství vyvinulo istebňanské souvrství (campan—dan). Rychlý nástup sedimentace hrubě rytmického flyše byl spojen s mediteránní (subhercynskou) fází alpinské orogeneze v křídovém stupni campan. Horninovou skladbu celého souvrství tvoří hrubě rytmický flyš, kde se střídají sekvence (70–200 m) arkózových pískovců, sesuvných konglomerátů a fluxoturbiditů se stejně mocnými sekvencemi černošedých nevápnitých jílovců. Maximální mocnost istebňanského souvrství dosahuje 1000 až 1200 m.
Istebňanské souvrství se ukládalo v anoxickém prostředí. Hrubší klastický materiál byl přinášen gravitačními proudy z prostoru stoupajícího slezského hřbetu, oddělujícího slezský a magurský sedimentační prostor. Pískovcový komplex lze ze sedimentologického hlediska charakterizovat jako facii proximálních turbiditů a fluxoturbiditů, tvořících výplň rozsáhlého koryta v horní části turbiditního vějíře.
Flyšovou sekvenci tvoří křemenné, arkózové nebo drobové pískovce různé zrnitosti se středně až silně lavicovitou texturou. Jednotlivé pískovcové lavice jsou gradačně zvrstvené se slepenci na jejich bázi, slepence mohou tvořit i samostatné lavice. Celý sled obsahuje jen podřadné vložky prachově písčitých černošedých jílovců a laminovaných prachovců. Převážně pelitické sekvence celého souvrství doprovázejí tělesa petromiktních slepenců, laminy pískovců a lávky pelosideritů.
Istebňanské souvrství je v západní části převážně jílovcové (pelitická facie), ve východní části pískovcové (psamiticko–psefitická facie). Celkové kvantitativní zastoupení hrubě rytmického písčitého flyše a sekvencí s převahou pelitů je v istebňanských vrstvách laterálně proměnlivé.
Geologická lokalita Bílá — soutok Černé a Bílé Ostravice
Na soutoku Černé a Bílé Ostravice, asi 1,5 km za osadou Bílá ve směru k hraničnímu přechodu Klokočov (SK), se vlevo od silnice č. 56 Bílá — Ostravice (asi 200 m před odbočkou na Žilinu) nachází příležitostně těžený etážový kamenolom. V lomu jsou odkryty sedimenty, které reprezentují godulský vývoj slezské jednotky. Statigraficky představují součást svrchního pískovcového komplexu istebňanského souvrství (campan až spod. paleocén).
Na lokalitě převládá psefiticko-psamitická sedimentace reprezentovaná přítomností pískovců a slepenců s podřadnými vložkami jemnozrnnějších členů (jílovce, prachovce). Pískovce mají křemenný, arkózový i drobový charakter. Jsou jemně až hrubě zrnité nebo i drobně slepencové. Vytvářejí lavice decimetrových až metrových mocností. V gradačně zvrstvených polohách na bázi pískovcových lavic se objevují slepence. Při vícenásobné gradaci tvoří uprostřed lavic neostře ohraničené proužky nebo nepravidelné čočky, mohou však vystupovat i v samostatných lavicích. Slepence představují petromiktní, drobně až středně zrnité ortokonglomeráty obsahující valouny křemene, metamorfitů, magmatitů a vápenců. Místy mají i křemenný charakter. Pískovcovo-slepencové polohy (často tilloidní) obsahují podřadné, jen několik centimetrů mocné vložky černošedých jílovců a laminovaných prachovců bohatých muskovitem a množstvím zuhelnatělého rostlinného detritu. Na bázi pískovcových lavic bývají vyvinuty proudové a vtiskové mechanoglyfy.
Pelitická facie istebňanského souvrství
Jílovce pelitické facie jsou ve vrstvách od několika cm a po několik m (max. 75 m), pískovce v nich dosahují mocnosti do 0,5 m. Jsou tmavošedé až černošedé, nevápnité, prachově až jemnozrnně písčité.
Psamiticko–psefitická facie istebňanského souvrství
Pískovce psamiticko–psefitické facie jsou ve vrstvách od 3 cm do 35 m silných, celkově dosahují až několikasetmetrové mocnosti. Často jsou drobně až středně slepencové, naprostou většinou jílovité, křemenito-jílovité a nevápnité. Velmi vzácně vápnité. Podle makroskopického vzhledu jsou arkózové, nepravidelně odlučné podle vrstevnatosti. Valouny (až 10 cm) ve slepencových polohách tvoří křemen a rohovec.
Pozn.: Istebňanské souvrství se vyskytuje ve spodních partiích Zašové a Zubří, kde tvoří jádra terénních žeber, ve spodních partiích Dolní Bečvy, Prostřední Bečvy a Horní Bečvy. Dále v oblasti Kladnaté, Trojačky, Bílé, Příslopu, Janikuly, Vrobli, Lučného až na Bílý Kříž, Kozího hřbetu, spodních partií Košařisk, Dolní Lomné, Skalky, spodních partií v linii Rohovec—Písečná—Baginec—Bukovec a také v oblasti Velký Polom—Kostelky—Skalka—Velká Louka po sedlo Mosty. Istebňanské souvrství je také velmi pěkně odkryto v řečišti říčky Kněhyně nad soutokem s Rožnovskou Bečvou.
Vysoce dynamické depoziční prostředí istebňanského souvrství zřejmě souviselo s dalším vzestupem slezského hřbetu během laramidní fáze alpinské orogeneze v pozdní křídě až raném paleocénu. Ojediněle nalezené ryolitické a andezitové tufitické horniny v istebňanském souvrství a také v podložním godulském souvrství naznačují, že vulkanická činnost ve slezské pánvi pokračovala až do turonu—maastrichtu.
Rožnovské souvrství
V sedimentačních prostorech vnější skupiny příkrovů získala sedimentace na začátku paleogénu po orogenních procesech na konci křídy jednotný ráz. V jednotlivých sedimentačních pánvích, z nichž byly později vyvrásněny dílčí příkrovy, dominovala pelagická sedimentace jílovitých hornin. Jsou to různé, pestře zbarvené vápnité i nevápnité jílovce, místy s pyritem, jehož produktem zvětrávání je hojný sádrovec a síranové výkvěty.
Godulský vývoj pokračuje v paleocénu sedimentací rožnovského souvrství (paleocén — svrchní eocén), které bylo dříve neformálně označováno jako podmenilitové souvrství. Mocnost souvrství se odhaduje na 500—800 m.
Rožnovské souvrství se pozvolně vyvíjí z nejvyššího jílovcového pásma istebňanského souvrství. Nástup rožnovského souvrství je dán výskytem šedých a zelenošedých nebo nazelenalých, případně rudohnědých jílovců (pestré vrstvy) v polohách průměrně 5—10 cm mocných, které se střídají se 2—7 cm mocnými vrstvami modrošedých, převážně jemnozrnných, vzácně střednězrnných drobových pískovců, proměnlivě vápnitých. Převažuje zejména vývoj drobně cyklického flyše.
Dominující horninou rožnovského souvrství jsou jílovce. Většinou jsou jen slabě písčité a prachovité, tmavě šedé až černošedé. Střídají se v polohách nebo šmouhách či skvrnách se zelenošedými nebo nazelenale šedými, namodrale šedými, či šedozelenými, případně rudohnědými a červenými jílovci. Jílovce paleocenního a spodně eocenního stáří jsou nevápnité nebo jen slabě vápnité a směrem do nadloží přecházejí do vápnitých jílovců. Pestré (rudohnědé) jílovce se soustřeďují do paleocénu a spodního eocénu. Ve středním eocénu jsou vzácné a ve svrchním eocénu se neobjevují.
Ciężkowické pískovce
Hlavně do spodní části sledu se nepravidelně vkládají mocná čočkovitá pásma středně až hrubě cyklického písčitého flyše. Mocnost těchto pískovcových pásem zpravidla dosahuje několik desítek metrů (maximálně až 150 m). Pokud tato tělesa pískovců a slepenců mají větší plošný rozsah, jsou kartograficky vymezovaná jako ciężkowické pískovce (vrstvy). Tvoří jej pískovce dvojího typu. První je nevápnitý, středně až hrubě zrnitý, místy i drobně slepencový, bělošedý, v lavicích silných až několik metrů. Druhý typ, tvořící rovněž čočkovitá pásma, je modrošedý, středně až hrubě zrnitý. Vystupuje v lavicích až několik metrů silných. Ciężkowický pískovec patří mezi minerálně nejslabší podloží. Pravidelně jsou na něm vytvořeny podzoly. Ciężkowické pískovce lze interpretovat jako výplně podmořských kanálů a nánosy hrází mořského dna pánve.
Pozn.: První typ Ciężkowického pískovce vystupuje v okolí vrchu Šorstýn na Horní Bečvě a u Gašek na Bílé a v okolí Borsučí pod Konečnou. Druhý typ se vyskytuje v Jablunkově–Kostkově, v Zápolí, Písečné a na sedle Mosty.
Pískovcové a slepencové polohy v rožnovském souvrství mají proměnlivé složení. Jsou zpravidla šedé a modrošedé, případně zelenošedé, převážně středně a jemně zrnité. Jejich polohy obyčejně dosahují mocnosti 22—25 cm. Z petrografického hlediska převažují drobové a vápnité drobové pískovce nad pískovci křemennými a arkózovými. V pásmech s převahou pískovců se nejčastěji vyskytují pískovce křemenné a drobové. Podřízeně jsou zastoupeny pískovce arkózové.
V rožnovském souvrství dále nalézáme vápnité drobové pískovce s bioklastickým podílem a bioklastické vápence (s velkými foraminiferami a stélkami řas). V polohách tmavě šedých a černošedých jílovců nalézáme jako vložky čočky a konkrece šedých pelosideritů.
Pozn.: Rožnovské souvrství se vyskytuje v Zašové–Hrádkách, v Bílé–Smradlavce a v okolí Jablunkovského průsmyku a Šancí. Typový profil je odkryt v korytě a nárazových březích potoka Michut v Prostřední Bečvě.
Šešorské slíny
Při hranici eocén—oligocén jsou v nejvyšší části rožnovského souvrství vyvinuty světlé šešorské slíny (dříve zvané globigerinové slíny). Jsou složené z laminovaných hnědých siltických slínů střídajících se s nazelenalými pelagickými jíly. Typický je náhlý nástup teplomilného foraminiferového planktonu a nanoplanktonu.
Menilitové souvrství
V nadloží šešorských slínů se na hranici eocén—oligocén začalo ukládat menilitové souvrství, které je stratigraficky podobné s menilitovým souvrstvím ve washberg–ždánicko–podslezské jednotce, včetně jejího členění na podrohovcové a rohovcové vrstvy, dynowské slínovce a šitbořické vrstvy. Jsou to hlubokovodní uloženiny spodní části kontinentálního svahu, které vznikly patrně pod vlivem globálního ochlazení.
Menilitové souvrství představuje drobně rytmický flyš, s převahou vápnitých šedě a hnědočerně zbarvených jílovců s rohovcovými a pískovcovými polohami. Jílovce jsou laminované, drobně provrásněné a částečně zbřidličnatělé. Obsahují tenké, nepravidelné vložky prachovců až pískovců (mocnost do 5 cm). Lokálně se v zóně přiléhající k čelu magurského příkrovu v menilitovém souvrství nacházejí silné vrstvy nazelenalých glaukonitických pískovců.
Krosněnské souvrství
Ve svrchním oligocénu až spodním miocénu vystřídala pelagickou sedimentaci pod vlivem helvetské a sávské fáze alpinské orogeneze flyšová sedimentace, která se projevila v celém sedimentačním prostoru vnější skupiny příkrovů. Ve slezské jednotce k ní patří krosněnské souvrství.
Krosněnské souvrství představuje typickou flyšovou facii turbiditických vrstev, většinou převážně pískovcových, obsahujících i pásma s převahou vápnitých šedých jílovců. Pískovce jsou žluto- až modrošedé, vápnité, jemnozrnné, jen ojediněle hruběji zrnité, vzácně drobně slepencové. Vystupují v lavičkách několik cm až několik dm mocných. Na území Moravy má krosněnské souvrství mocnost více než 1000 m.
Pozn.: Pískovce krosněnského souvrství se chemicky skládají z 30—60 % křemene, 1—5 % živce (ortoklas i oligoklas), 1—2 % slídy. Do 5 % se vyskytují zrna vápence a dolomitu. Jílovitá základní hmota tvoří 20—60 %, kalcit je v ní jemnozrnný a pelitomorfní. Jílovce jsou polyminerální s kalcitem. Krosněnské souvrství je dobře odkryto ve svislé stěně silničního zářezu Valašské Meziříčí – Juřinka, v délce asi 50 m, SZ od kóty 288 m.
Celková maximální mocnost godulské podjednotky (vývoje) může na její jižní proximální straně dosáhnout až 4000 m, ale směrem k vzdálenější severní straně slezské jednotky se výrazně zmenšuje. Tyto rozdíly v mocnosti jsou způsobeny především klínovitou stavbou godulského a istebňanského souvrství, jejichž rychle klesající depocentra na jihu přiléhala ke vznikajícímu slezskému hřbetu.
Kelčský vývoj
Je vázán na vnější jihozápadní okrajovou část slezské jednotky v Kelčské a Podbeskydské pahorkatině. Jedná se o asi 700 až 900 m mocnou svahovou facii slezské jednotky s vysokou převahou křídových jílovců s podřízenými vrstvami pískovců, případně slepenců a brekcií. Tělesa nejhrubších hornin probíhají zpravidla kolmo nebo kose na základní směr vrstev. Tyto uloženiny vznikaly na pánevních svazích mořského trogu, ve kterém se usazovaly horniny slezské jednotky. Zahrnuje vrstvy valanginského až paleocenního stáří rozdělené do několika formací:
- těšínsko–hradišťské souvrství,
- veřovické souvrství,
- jasenické souvrství,
- němetické souvrství,
- dubské souvrství a
- milotické souvrství.
Se sousedním godulským vývojem má společné těšínsko–hradišťské souvrství a veřovické vrstvy. Nadložní jasenické, němetické a dubské souvrství (alb—cenoman) jsou litologicky blízké lhoteckému, případně bašskému a mazáckému souvrství. Nejvýše ležící milotické souvrství (campan—dan) odpovídá istebňanskému, případně pálkovickému souvrství.
Těšínsko–hradišťské souvrství
Těšínsko–hradišťské souvrství (berrias—barrem) tvoří flyšové střídání pískovců a jílovců. Litologický charakter se mění od podloží do nadloží z drobně rytmického flyše přes hrubě lavicovité pískovce se slepenci až do převahy tmavých jílovců. Těšínsko–hradišťské souvrství je totožné s jeho stratigrafickým ekvivalentem v godulském vývoji.
Veřovické souvrství
Sedimenty veřovického souvrství (apt) jsou v kelčském vývoji reprezentovány černými až sazově černými, slabě písčitými jílovci a prachovci se zvýšeným obsahem organické hmoty (až 3,19 % TOC). Jílovce jsou velmi často silicifikované, nevápnité až podřízeně vápnité (druhotně) a obsahují zvýšený obsah síry (pyrit). Obsahují konkrece sideritových jílovců až pelosideritů. Veřovické souvrství je totožné s jeho stratigrafickým ekvivalentem v godulském vývoji.
Pozn.: Veřovické vrstvy jsou odkryty v typickém litologickém vývoji v zářezu železnice záp. od železniční stanice Veřovice.
Jasenické souvrství
Nadložní jasenické souvrství (apt—alb) představují šedé a zelenošedé tmavě skvrnité výrazně silicifikované jílovce s podřízenými turbiditickými pískovci a mikritickými vápenci. Jeho mocnost se pohybuje mezi 100 a 200 m. Je považováno za stratigrafický ekvivalent lhoteckého souvrství godulského vývoje.
Němetické souvrství
Němetické souvrství (alb—cenoman) je charakteristické převahou hemipelagických pestrých (šedých, zelených a červených) jílovců s občasnými tenkými vrstvami pískovců.
Dubské souvrství
Dubské souvrství (cenoman—santon) je reprezentované proximální facií hrubozrnných až jemnozrnných pískovců, vápnitých písčitých jílovců a sesuvných těles slepenců s bloky štramberských vápenců.
Litologicky podobné dubskému souvrství jsou ložiska ve Starém Jičíně (turon—santon) a kojetínské souvrství. Tvoří je šedé a nazelenalé vápnité písčité jílovce, vápnité pískovce a sesuvná tělesa slepenců. Mocnost těchto různých litologických jednotek je asi 300 m.
Milotické souvrství
Nejvyšší jednotkou kelčského vývoje je milotické souvrství (campan—dan), kde převládají šedé a zelenošedé, často vápnité jílovce s písčitoprachovitou příměsí a četnými tělesy skluzových slepenců, které obsahují valouny štramberských a kopřivnických vápenců i vulkanitů těšínitové asociace. Vzácně se ještě mohou vyskytnout tenké červenohnědé horizonty a tenké polohy pískovců.
Pozn.: Sedimenty příkrovové trosky formující Starojický kopec jsou na základě nových výzkumů kladeny do nově vymezené neformální litostratigrafické jednotky pískovců a slepenců typu Starý Jičín. Jedná se o sedimenty budované centimetrovými až metrovými polohami hrubozrnných až blokových tilloidních slepenců s písčitojílovitou příměsí a dále polohami hrubě až jemně zrnitých pískovců. Slepence jsou budovány převážně oválnými, (semi)oválnými až ostrohrannými valouny a bloky vápenců štramberského a kopřivnického typu o velikosti až do několika metrů, dále křemitými porfyry a různými typy pískovců. Slepence často přecházejí do pískovců. Mezerní hmota je tvořena bělošedými mikritickými vápenci, rudohnědými, zelenošedými a modrošedými vápenci a černošedými vápnitými jílovci. Mocnosti litofacie jsou odhadovány do 300 m.
Popisovaná litostratigrafická jednotka vystupuje ve formě výrazných, morfologicky se uplatňujících těles, usměrněných zhruba do směru S–J. Podílí se tak významně na formování příkrovových trosek slezské jednotky nasunutých na jednotce podslezské, a to nejen na formování příkrovové trosky Starojického kopce, ale i dalších obdobných těles zjištěných v blízkém okolí (Hůrka 380 m, Svinec 546 m).
Pozn.: Analogické vrstvy v bašském vývoji, nacházející se u Kojetína, byly popsány jako kojetínské vrstvy pálkovického souvrství.
Kelčskou podjednotku lze interpretovat jako okrajovou facii slezské jednotky, která se vytvořila v zóně omezeného poklesu a omezeného dosahu (vlivu) štramberské karbonátové platformy. Její spodní stratigrafické jednotky nesou podobnosti se spodnokřídovými vrstvami zdounecké jednotky. Plošný rozsah a strukturní poloha Kelčské podjednotky zůstává nejistá. Existují dokonce pochybnosti o uznání Kelčské podjednotky jako samostatné dílčí jednotky ve slezské jednotce.
Bašský vývoj
Na rozdíl od dominantního a rozšířeného godulského vývoje je bašský vývoj omezen na relativně menší území ve Štramberské vrchovině, zejména mezi Štramberkem a Frýdkem-Místkem . Skládá se z několika tektonických útržků, zahrnujících tektonická bradla odtržená od tithonské až valanginské karbonátové platformy a mladších hauterivských až paleocenních vrstev vyznačujících se hojnou přítomností klastického materiálu pocházejícího také z této karbonátové platformy. Celková stratigrafická mocnost bašské podjednotky nepřesahuje 1600—1800 m
V blízkém okolí Štramberka, kde je bašský vývoj nejvíce zastoupen, vystupuje několik tektonických útržků, tvořených tithonskými štramberskými vápenci a zbytky s nimi geneticky svázaných křídových hornin. Ty jsou sdruženy do tří hlavních morfologických celků, kterými jsou Zámecký vrch, Skalky a Kotouč. Štramberské vápence původně vznikly v podobě vápencového rifu. Jejich mocnost v západní části je až 300 m, ve východní části (město Štramberk) mocnost vápenců zřídka přesáhla 100 m. Štramberský vápenec je šedý až bělošedý, převážně jemně až středně zrnitý.
Těšínsko–hradišťské souvrství
Nejstarší sled v bašském vývoji představuje těšínsko–hradišťské souvrství. Je to asi 150—500 m mocný sled svrchnojurských až spodnopaleogenních hornin, s význačným vývojem skluzových brekcií a blokových slepenců, které se nahromadily při úpatí pánevního svahu bašské elevace. Tyto blokové akumulace obsahují hojně bělošedé štramberské vápence a zeleně a červeně zbarvené kopřivnické vápence. Jedná se o valouny, balvany a obří bloky (olistolity).
Sedimentaci spodní křídy doprovázely sopečné výbuchy a výlevy, které daly vznik vulkanitům těšínitové asociace. Karbonátové trosky ze štramberských a kopřivnických vápenců jsou výrazně rozšířeny ve valanginských až albických vrstvách těšínsko-hradišťského souvrství, tj. ve spodní části kotoučské facie a chlebovického členu, který představuje svrchní část (alb—cenoman). Materiál pocházející z jurské až spodnokřídové karbonátové platformy je v menší míře přítomen také ve výše ležících bašském a palkovickém flyšovém souvrství.
Kotoučská facie
Kotoučská facie je charakteristická převahou tmavých vápnitých jílovců, které jsou vázány na svah karbonátové plošiny v okolí Štramberka. Kopřivnické vápence jsou světle šedé, zelenavé nebo červenohnědé, brekciovité, podobné slepencům. Vznikly rozrušováním štramberského vápence, jehož úlomky tvoří podstatnou součást kopřivnických vápenců. Černošedé jílovce s tělesy podmořských skluzů oddělil Houša v okolí Štramberku jako plaňavské souvrství.
Chlebovický člen
Chlebovický člen je charakteristický tmavými jílovci, laminovanými pískovci a slepenci často skluzového charakteru. Chlebovický člen má hlavní rozšíření v Pálkovických a Metylovických hůrkách jižně od Hukvald a jihovýchodně od Kopřivnice
Pozn.: V řečišti Ondřejnice poblíže obce Hukvaldy vystupuje pásmo chlebovických slepenců, které do nadloží přecházejí do bašského souvrství. Slepence patří do kategorie karbonátových konglomerátů, jejichž hlavní složkou jsou úlomky a valouny vápenců štramberského typu. Ve vyšší části profilu se na úkor slepenců prosazují polohy laminovaných jílovitých vápenců a silicity.
Bašské souvrství
Nadloží těšínsko–hradišťského souvrství tvoří bašské souvrství (alb—cenoman) s mocností 250—300 m. Jedná se středně až hrubě rytmický flyšový sled, v němž se mnohonásobně opakuje sukcese: vápnitý pískovec (často glaukonitický) › spongiový rohovec › gradačně zvrstvený jílový mikritický vápenec › zelenošedý vápnitý jílovec. Směrem do nadloží přibývá pískovců.
Pozn.: Bašské souvrství je možno pozorovat na výrazném geomorfologickém útvaru — skála Rudý. V těchto opuštěných stěnových lomech je odkryto bašské souvrství v tzv. pánevním vývoji. Jsou to zpravidla několik decimetrů mocné sledy šedých jílovitých vápenců až vápnitých jílovců a zelenošedých až zelených jílovců, které se mnohonásobně opakují. Horniny tohoto typu se usazovaly na mořském dně z hustých suspenzí plavenin ve vodě, které občas, např. při velkých bouřích, vznikaly v mělkovodních částech sedimentační pánve a pak vlastní vahou stékaly po pánevním svahu do hlubších částí, kde se rozprostíraly po dně. V takto usazených vrstvách naspodu vystupují pískovce, které se do nadloží postupně zjemňují a přecházejí do jílovců.
Pálkovické souvrství
Nejvýše je v bašském vývoji uloženo pálkovické souvrství (coniac—dan), které je analogií istebňanského souvrství v godulském vývoji. Mocnost souvrství dosahuje až 500 m. Pálkovické souvrství se vyznačuje střídáním tmavě až černošedých jílovců a hrubozrnných až střednězrnných křemenných pískovců s tilloidními slepenci s oblázky, valouny a bloky štramberských vápenců. Celkově převládají pískovce nad jílovci.
Přítomnost souvrství štramberských vápenců v bašském a pálkovickém souvrství naznačuje, že štramberská karbonátová platforma nacházející se na západním okraji slezské pánve zůstala alespoň zčásti odkryta až do pozdní křídy. V té době byly zbytky plošiny postupně zaplavovány mořem a možná se staly součástí podslezského depozičního systému.
Sedimentační prostředí bylo analogické jako u istebňanského souvrství, zdrojem materiálu byla bašská elevace. Jeho lokálně nesouhlasné uložení na bašském souvrství je nověji, podobně jako v případě báze istebňanského souvrství, vysvětlováno rozmyvy způsobenými hustými gravitačními proudy.
V oblasti Štramberka je Bašský vývoj nasunut přes podslezskou jednotku a opět přes autochtonní vrstvy neogenní předhlubně a hercynského podloží.
Zdroje:
CHLUPÁČ, Ivo, Rostislav BRZOBOHATÝ, Jiří KOVANDA a Zdeněk STRÁNÍK. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s
PICHA, F.J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.