Dřevo bylo po staletí základní surovinou celé jihovýchodní Moravy. Nestačí ale říct jen „dřevo“ – tesař z Valašska si nevybíral kmen nahodile, bednář ze Slovácka nezacházel se smrkem stejně jako stolař z Těšínska s dubem. Každá dřevina měla svou povahu, svůj charakter a svůj příběh v řemeslné tradici. A právě schopnost číst les – vědět, jaký strom se hodí na jaký výrobek – byla po generace předávána jako nejcennější znalost. Pokračovat ve čtení „Každý strom má své řemeslo“
Šindel: tradiční střešní řemeslo Moravských Karpat
Šindel je jednoduchá věc: tenká dřevěná destička, která se překládá přes další a další, až vznikne střecha – lehká, pružná a překvapivě trvanlivá. V Moravských Karpatech nebyl šindel jen „krytina ze dřeva“. Byl to způsob, jak místní lidé přetavili les v ochranu pro dům, stodolu i kostel, a zároveň řemeslo, které se vyvíjelo spolu s nástroji, dopravou i proměnami života na Valašsku, Slovácku a v navazujících oblastech.
Dívat se na šindel znamená dívat se na krajinu i na práci rukou: na to, jak se dřevo štípalo, sušilo, opracovávalo, skladovalo, vozilo a nakonec přibíjelo na latě – často vysoko nad zemí, v počasí, které zkouší každého. Pokračovat ve čtení „Šindel: tradiční střešní řemeslo Moravských Karpat“
Pila jako srdce hor
Dřevo formovalo Moravské Karpaty po staletí – bylo stavebním materiálem, palivem, zdrojem obživy i měnou. Valašsko, Slovácko a přilehlé oblasti Ostravska se nestaly průmyslovými centry navzdory svému lesnatému rázu, ale právě díky němu. Příběh pilařství v tomto regionu je příběhem o tom, jak lidé po generace přetvářeli kmen stromu v prkenný základ civilizace – nejprve silou vlastních rukou, pak silou vody, páry a nakonec elektrické energie. Pokračovat ve čtení „Pila jako srdce hor“
Hrabání steliva (lesního opadu)
Středoevropské lesy byly intenzivně využívány po celá staletí a to nejen k těžbě dřeva formou pařezení a pastvě dobytka. Mezi široce rozšířené formy tradičního využívání lesa patřilo i hrabání lesního opadu. Jedná se o shrabávání a soustřeďování listí a jehličí k následnému použití ve stájích, především k výkrmu dobytka a na podestýlku. Pokračovat ve čtení „Hrabání steliva (lesního opadu)“
Lesní pastva
Lesní pastva je velmi starý způsob hospodaření, v podstatě se provozovala již od počátků zemědělství na začátku neolitu, kdy došlo k domestikaci divokých zvířat. Zvířata se vyháněla na pastvu v okolí téměř každé osady. Vliv na lesní ekosystémy se projevoval nejprve především v nížinách, s postupnou kolonizací došlo i k ovlivňování porostů v pahorkatinách a nakonec i v horských oblastech. V období raného středověku již v nížinách téměř neexistovaly lesní porosty neovlivněné člověkem. Lesní pastva tak měla vedle pařezinového hospodaření dominantní vliv na utváření struktury lesních biotopů a jejich dynamiku. [1] Pokračovat ve čtení „Lesní pastva“
Získávání třísla (loupenictví)
Tříslo je přípravek získaný z rozdrcené kůry stromů či jiných částí rostlin, který sloužil k vydělávání kůží, při jejich přeměně na useň. Hlavní účinnou složkou třísla jsou třísloviny (taniny), což jsou rostlinné polyfenoly, které sráží proteiny. Kůže se po zbavení srsti a dalších organických částí ponořila do roztoku třísla a vody. Doba činění závisela na síle kůží a mohla trvat od několika měsíců až po tři roky. Pokračovat ve čtení „Získávání třísla (loupenictví)“
Výroba sazí (koptářství)
Kopt byl ve středověku i později nezbytnou a velmi žádanou surovinou k přípravě tiskařské černě, tuše a černých barev obecně. K výrobě barev se užíval zejména rafinovaný (kalcinovaný) kopt zbavený cyklických uhlovodíků, tj. hlavně dřevního dehtu. Nekalcinovaný kopt, který měl podobu spíše pastovitou, se k uvedeným účelům příliš nehodil a byl většinou dodatečně žíhán.
Dehtářství a kolomaznictví
S dehtáři a kolomazníky se v písemných pramenech setkáváme nepoměrně méně často než s uhlíři. Neznamená to však, že by šlo o lesní řemeslo okrajového významu. Právě naopak, výroba dřevného dehtu je patrně nejstarším doloženým lesním řemeslem vůbec. Četné archeologické studie probíhající i v současnosti dokládají zaniklou intenzivní výrobu dehtu, smoly a kolomazi v řadě oblastí České republiky, velmi reprezentativní je i výpověď místních a pomístních názvů (Smolina, Smolice, Dehtáře apod.). Pokračovat ve čtení „Dehtářství a kolomaznictví“
Výroba smoly (smolaření)
Smola je tepelně upravená pryskyřice (smůla), která se získávala nařezáváním kůry stromů. V minulosti se bez ní neobešla většina řemesel, ať to byli tesaři, kameníci nebo skláři. Kováři používali smolu k povrchové úpravě výrobků, zahradníci k ošetření stromků. Využití měla i v ranhojičství, vyráběly se z ní laky nebo kalafuna. K největším odběratelům smoly však patřily až do dvacátého století pivovary – bednáři ji totiž potřebovali na vysmolení sudů. [2]
Výroba potaše
Tradiční termín potaš (také salajka či draslo), chemicky uhličitan draselný (K2CO3), označuje směs chemických látek, která byla po staletí klíčovou surovinou pro řadu výrobních odvětví. V prvé řadě šlo o sklářství, kde se potaš přidávala do tzv. sklářských kmenů kvůli usnadnění tavby křemičitých písků a druhotně též výrazně ovlivňovala vlastnosti skloviny. Draslo se ale výrazně uplatňovalo i při výrobě barev, sanytru, střelného prachu a mýdel, roztokem uhličitanu draselného se bělilo plátno či vydělávaly kůže. [1]