Robert Hruban | Moravské-Karpaty.cz

Bezkydy, Beskydy: 1) B. čili Moravské Karpaty, pohoří táhnoucí se z Uher od Skalice směrem severových. mezi Moravou a Uhrami až ku pramenům Horní a Dolní Bečvy a Ostravice. Sluje též Bílými Karpaty dle vápence, z něhož je složeno, ač pískovec valně převládá. Na stranu uherskou kloní se hory tyto příkře a jen některé průsmyky, jako u Starého Hrozenkova, Brumova (vlárský) a u Lisy, usnadňují spojení Moravy se Slovenskem. — Čásť B-dů, jež tvoří hranici Valašska moravského proti Uhrám (od hory Makyty až po Trojačku), sluje též Javorníky tak jmenovanými dle vrchu Javorníka (1071 m); v nich zvedají se ještě: Makyta (923 m), Trojačka či Bezkyd (950 m), Kyčera čerňanská (885 m), Stolečný (960 m), Javořina (968 m), Veliký Lopeník (942 m) a Holý Vrch (829 m). Od této hlavní (pohraniční) části Karpat vycházejí na sever, na západ a jihozápad četné odnože, z nichž odnoži rozkládající se mezi horním tokem obojí Bečvy přikládá se po výtce název B-dův. Pro snadnější přehled dělíme tyto hory na tři hlavní pásma. První táhne se od Vysoké (1024 m) obloukovitě k severu až ke Kněhyni (1257 m), a odtud záp. až k úvalu Bečvy mezi Hranicemi a Novým Jičínem. Vrchy mimo již jmenované jsou zde: Kladňatá, Zimná, Okrouhlý (1190 m), památný Radhošť (1130 m), Malý, Prostřední a Veliký Javorník u Frenštátu (919 m), Kyčera (893 m), Hoštín (745 m), Pohoř neboli Petřkovská hůra u Meziříčí (540 m) a Hranický hřbet u Hranic, v němž se šklebí „propasť“ 70 m hluboká. Vedlejší čásť pásma tohoto má od Kněhyně směr severní a rozprostírá se mezi Ostravicí, Lubinou a Odrou. Nejvyšším vrchem je zde Smrk, pak Ondřejník (904 m). Od Tiché táhne se směrem k Hukvaldům celý řetěz hor (nejvíce „Hůrky“ jmenovaných), tu vysokých, tu nízkých. Na severozáp. u Lichnova zvedá se Kopřivnická Hůrka č. Červený Kámen do výše 700 m. V nejzazší odnoži na této straně je historicky proslulý Kotouč (viz t.) u Štramberka (539 m). Pásmo toto dává vznik četným bystřinám tvoříc zároveň rozhraní Dunaje a Odry. Druhé hlavní pásmo karpatské, vlastní B., rozprostírá se mezi obojí Bečvou od východu na západ, od Vysoké a Trojačky až po Šerhovnu (907 m). Prorýváno je mnoha bystřinami, podél nichž jsou mnohdy nejlahodnější údolí.

Vrchy Solaň (860 m), Šerhovna, Olomouc (Holomúc) a Cáb (841 m) jsou uprostřed tohoto pásma. Potok Bystřička prohlubuje toto horstvo od vých. k záp. počínajíc od Šerhovny a Olomouce. Na pravém břehu Bystřičky zvedají se hory Bystřické č. Lhotské ke značné výši (603 m), jsouce však jenom pokračováním horstva pásma hlavního. Kromě podotčených vrchů jsou zde ještě značnější kopce: Babinek (752 m), Ochmelov (733 m), Čup (588 m), Dušná, skalnatý Klenov, Vrchhůra (686 m) a j. Odtud na západ, za levým břehem Bečviným, táhnou se mocné hřbety horské, jež jsou vlastně pokračováním druhého pásma horského a jejichž středem je posvátný Hostýn (765 m). Kromě Hostýna jsou zde vrcholy: Juříkov (Lazy 666 m) nad Mikulůvkou, Holý Kopec a Hradiště, Javorník kelecký, Křížový (670 m), Pišková (578 m) a j. Třetí pásmo počíná sev. od Uher. Brodu, od vrchu Komonce (676 m); sluje též Komoneckým hřbetem a má směr od jihozáp. k severových. až k Makytě. Tu a tam na stráních a hřbetech čnějí do výše buď holá neb lesem porostlá pískovcová skaliska, mnohdy podivných forem, jimž lid říká „čertovy kameny“; tak u Provodova, u Lidečka a u Pulčin. Nejvyšším vrcholem je zde Sviradov (738 m). Četné odnože tohoto pásma odbočují k Uher. Hradišti a k Napajedlům, odkudž na oné straně řeky Moravy rozkládají se Maršovy hory neboli Chřiby. Od pohraničné části B-d na jihovýchodě jdou konečně četné větve počnouc od Javořiny až na sever k Uher. Brodu a Bojkovicům s jedné a na záp. k Veselí a ke Strážnici s druhé strany.

B. náležejí k útvaru křídovému složeny jsouce z pískovce řeč. karpatským, a to buď jemno- nebo hrubozrnného. Jemnozrnný pískovec střídá se zhusta se slidou a vápencem; je brzy jasnožlutý, brzy šedý, někdy tmavohnědý, až i černý. Jeho součástky jsou tak malé a husté, že je pouhým okem sotva vidíme. Někde se v něm nacházejí kousky křemene a živce. Na vyšších místech, na hřebenech a kupách horských, je hrubozrnný pískovec, jenž tu přechází ve slepence. Je šedý až bílý, ale zvětráním stává se nažloutlým až nahnědlým rozpadávaje se ostatně v drobný písek a pokrývaje takto mnohé výšiny, ano i údolí. Křesají z něho žernovy a je výborným stavivem. Pulčinské, lidečské a provodovské skály jsou z tohoto pískovce. Výjimku od tohoto povšechného složení horského Mor. Karpat činí pás jejich od Hranic počínaje až ke Štramberku. Pás tento složen je namnoze z vápence útvaru jurského, barvy bílé, světlošedé nebo žlutavošedé. Nejznamenitější tohoto druhu jsou vápencové lomy v hoře Kotouči u Štramberka, který svými jeskyněmi i v ohledu kulturním jest pamětihoden. Vck.

2) B., pruh vlastních Karpat, jenž obýván jsa maloruskými rody Lemky, Bojky a Huculy, táhne se 8—15 mil širokým věncem od vrchoviska Popradu až po horu Ruskyj verch (Vurva russa), téměř na bukovinskosedmihradské rozhraní. Zprvu zachovává směr východní, jejž od sedla dukelského mění v jihovýchodní. B. tvoří přirozenou hranici mezi Uherskem po jedné a Haličí s Bukovinou po straně druhé, tam spadajíce příkřeji, kdežto do Haliče odnože jejich povlovně splývají a tratí se v rovinách řek. Při Popradu jsou hory nejnižší, dále k východu hřebenům a jednotlivým vrchům výšky přibývá, a snižují se opět od Černé Hory huculské, ne však na předešlé minimum. Celé B. jsou pokryty lesem, převážně jehličnatým, pohříchu velice zpustošeným od zahraničných spekulantů; zvlášť v poblíží vesnic a splavných řek zírají nahé skály a lysé stráně; jen lesy nepřístupné kommunikaci a lesy státní jsou zachovalé. Nižší hory porůstají stromy listnatými, promíchanými jalovčím a smrčím a tu tam i tisem a modřínem. Na horách vyšších daří se jalovci a smrku, kdežto v roklích rostou obrovské buky. Ve vyšší poloze smrky vegetují bujněji ve středu lesa, na pokraji bývají nižší, kostrbaté a s omrzlým vrškem. Kde se končí krajina lesův, počínají obrovská pastviska zvaná polonynami, na jejichž vonné trávě po celé léto pásají se stáda horalův. B. nemají tak vysokých hor, aby na nich neroztál sníh přes léto. Pouze v roklích Černé Hory stopy sněhu vytrvají po celý rok. Úvodím patří B. k oblasti baltické nepřímo Vislou, ale většina potokův ústí se do řek plynoucích do moře Černého. Na celém prostranství B-dů od hlavních pásův odstřelují pásma příčná, tvořící podhůří a koryta řek. Podhůří má široká údolí říčná s hustou lidnatostí, neboť půda těchto poříčí jest velice úrodna. Nejnověji se B. dělí na Bezkyd Lemkovský, Bojkovský a Huculský, proti dávnějšímu rozdělení na Nízký či Široký a na Vysoký.

1. B-d Lemkovský má jméno po Lemcích, kteří na něm obývají. Před tím slul Široký nebo Nízký a co do rozsahu kryje se s novým pojmenováním úplně. Jest nejnižší, ale také nejširší částí B-dů prostíraje se mezi řekami Popradem a Oslavou. Nejvyšším vrchem jest Javorina (1116 m) blíže Krynice. Lemkovský B-d tvoří pásmo jednostejné z ojedinělých, krátkých valův a skupin, dost daleko od sebe, jichž úbočí mírně se sklánějí v podélná údolí, a tato údolí jsou přehradou mezi valy, čím dále na východ, tím vyšší a příkřejší. Podhoří snižuje se lahodně a sahá do země až za Tarnov, kde končí horou sv. Martina, dále k Pilznu, Řešovu, Jaroslavi a Přemyšli (horou Zámkovou 359 m;); místy se však náhle končí, místy zase mizí v nížinách Visly a Sánu. V tomto podhoří jest prostranná, úrodná nížina, zvaná Sanockým Podolím, s četnými naftovými a solnými prameny. Z vrchů Lemkovského B-du jsou důležitější nad Popradem: Makovića (949 m), Pysana hala (1044 m), nad Kamenem (1083 m); jižně od Popradu: Parchovatka (1005 m), Minčoł (1055 m), nad Tisovem (713 m), Vełyka Hora (734 m), Pilipiňskyj Verch (710 m); po straně uherské mezi Ondavou a Teplou jest hřbet Makovića s Černou Horou (670 m) a na jih od Jaslisk zdvihá se Kamiň (863 m). Vodstvo s uherského, jižního svahu stéká do Dunaje, s haličského, severního, do Visly, třeba tu i tam nepřímo. Údolí řek, po většině příčná, jsou někde velmi široká; přes to však řeky mají bystrý tok a povážlivě pustoší břehy, jakmile se rozvodní. Poprad má úbočí spádná a do jeho řečiště ústí mnoho podélných dolin, zanesených množstvím drobnějšího kamení pískovce. Nad těmito údolími vznášejí se nejvyšší vrchy; na pravém bř. krom Javoriny nedaleko Žegestova Pusta Veliká (1061 m). Horská dolina Popradu vyznačuje se bohatstvím skal pískovcových a lupkových, které prorývají její stráně podobajíce se stěnám starých hradů. Do Uher B-d Lemkovský hloub nesahá; úzké podhoří odhraničuje zde cesta z Michalovec do Mukačeva (Munkač). Střední horstvo má po této straně půdu hlinitou, v nižších polohách převládá písek. Mezi řekami Popradem, Torysou a Teplou jest rozseto hnízdo lesnatých hor s temeny Ripysk (1256 m) a Jehla. Též mezi řekami Teplou, Ondavou a Lubyrcou blíže k centrálnímu pásmu táhnou se rovnoběžně podélné valy, z nichž první jsou středně vysoké a krajní přecházejí v podhoří místy obnažujíce hřbety zřídka kde porostlé křovím; doliny mají strmé, hluboké a málo úrodné. Jen pobřeží Teplé jest vzděláno, a lesem porostly jsou pouze údolí Ondavy a krajina jejího poříčí. Horská pásma mezi Ondavou a Lubyrcou mají po výtce lesy bukové. Dále k východu rovnoběžné valy mezi Lubyrcou, Uhem a Latorycou jsou skalnatější, útesovité a zalesněné, se širokými údolími v pole a v luka pečlivě vzdělanými. Čelnější z vod B-du Lemkovského po straně uherské jsou: Toryce, přítok Hernadu; Teplá, tekoucí na Barděv a Vranov; Ondava splývající s Teplou; Labyrce, přítok Latoryce. S touto poslední řekou všechny tři předcházející od města Zemplínu slují Bodročka, která u Tokaje ústí do Tisy. Se strany haličské vytknouti sluší: Ruský potok neboli Krejcaryk, jenž ústí do Dunajce u Krosćenka; Poprad, přítok Dunajce; Kamenice vlévající se rovněž do Dunajce; Běla; Ropa vplývající do Visłovky, kteráž jest přítokem Visly, přijímajíc Jaseł, jenž teče s B-du dolinou sanockou; Visłok a Oslava jsou levé přítoky Sanu. Z lázeňských míst a obcí s minerálními prameny jmenovati sluší: Krynice, Barděv, Ivonič a j. V Lemkovském B-du nalézají se bahnité močály, z nichž se též napájejí horské potoky. Planin zde není žádných. Málo kde najdeme tučnější pastviště, neboť se půdě vykácením lesů ubralo vláhy. Lemkovský B-d jest pokryt lesy bukovými, jež prorůstají jalovec, javor, klen, jasan, habr, místy lípa a zřídka kdy smrky. Na značném dílu hraničného pásma roste křovitá bučina, habří a bujné ořeší. Poněvadž tento B-d jest nižší než sousední Bojkovský, jest na něm čilejší kommunikace a tudíž i hustější lidnatost. Známa jest silnice dukelská, vedoucí sedlem dukelským z Dukly do uherského Svidníka. Hraničný hřbet v tomto místě jest toliko 502 m vysoký. Kromě této ještě 7 silnic vede přes Lemkovský B-d z Haliče do Uher. Železnice protíná tento B-d na dvou místech: dráha tarnovsko-leluchovská (z Tarnova do Prašova) a dráha lupkovská (z Přemyšle do Michalovec). Obě dráhy procházejí tunnely. Haličským podhořím vede státní dráha příkarpatská z Chýrova přes Sanok, Jasło a Nový Sonč.

2. B-d Bojkovský, kdež obývají Bojkové. Prostírá se mezi Oslavou a Lomnicí, avšak přirozenější předěl mezi ním a B-dem Huculským tvoří Černý Les, t. j. lesnaté pásmo mezi Lomnicí a Bystřicí nádvorňanskou, jež k rovnoběžným valům staví se napříč a počavši od hranic táhne se až k městu Haliči nad Dněstrem. B-d Bojkovský liší se od Lemkovského tím, že skládá jednostejné valy, popřetínané koryty řek a hlavně, že už má poloniny. Valy jsou si blízko, pročež není zde širších dolin, z čehož vyplývá řidší lidnatost; pouze pobřežím Stryje, Oporu a Mizuňky vesnice dosahují zemské hranice. Za to území mezi vodami Ilnikem, Oravou, Stryjem a Oporem na několika mílích nemá jediné vsi. Podobně bezlidná krajina dále na východ mezi Oporem, Švicí a Bystřicí zšíří 20 km jest neproniknutelnou lesní pouští. V bývalém obvodu samborském, pokud v tento B-d zasahoval, valy krom hraničného pásma jsou nízké a šikmé, průměrně na 950 m, a jsouce do poloviny bezlesé tvoří šíré, ale hubené pastviny. V okolí m. Skolého valy dosahují až 1270 m; jsou strmější a porůstají bujnou travou. Vrchy nad ř. Švicí jsou skoro holé, bez pastvišť a lesů. V západní části Samborštiny a Stryjštiny až po Švici hřbety nejsou nikde tak vysoké, aby na nich nerostla olše zelená (Alnus viridis); avšak už na pravém břehu Švice viděti vrchy částečně porostlé touto olší. V celém Bojkovském B-du vrchy pokryty jsou obrovskými plotnami pískovce s porostem žlutě špinavým nebo jsou vystlány mohutnou vrstvou mechů; nalézají se tu dále vysoké odkryté hory, skalnaté útesy, četně ostrých hřbetův a špicí. V horách Bolechovských a Dolinských některá pásma skládá měkčí lupek, drobící se; odtud jsou divoce rozryty, plny strží a na jejich stěnách může se zakořeniti leda bučina a různé křoví, jež Bojkové kraki zovou. B-d tento jest nejširší na zřídlech Sanu, a jsou v něm nejmalebnější partie horské. Vzpomenuto budiž skal v Uryči a v Rozhořči, dále pověstné bovdy (mezi Polanycou a Bubniščem), jež osaměle ční ze smrkových a jalovcových hájů podobna chrámům, věžím a zříceninám. Nejvyšší hory jsou: na Švici Pikuj (1405 m), na zřídle Hočvy Vołosan (1001 m), mezi Podhorcemi a Skolem Paraška (1271 m), dále Stará Šibela (1220 m), Kremeneć (122 m), Javirnyk Vel. (1123 m), Blysnića (1222 m), Tovstyj Žołob (1258 m), Černá Ripa (1188 m); na zřídlech Lomnice zdvihají se Popaďa (1742 m), Parenka (1737 m) a Hrofa (1752 m). Se strany uherské za Labyrcou, mezi touto a řekami Uhem a Latorycou valy táhnou se rovnoběžně, jsou po výtce ostře končité a porostlé lesem. Jejich široká údolí se vzdělávají. Hned za Latorycou, mezi ní a ř. Beržavou, postupuje ke hranici úzké pohoří Kraina. Vodstvo, jež s haličské strany v Bojkovském B-du vyvěrá, patří k úvodí Visly a Dněstru. Do Visly ústí San, jenž sbírá prameny na hoře Beskydě (1004 m), a při jehož nejhořejším toku zdvihá se hora Halič (1327 m) a blíže k ní nižší Kijevec. Až po horu Tovste (740 m) plyne podélným údolím a mezi městečky Liskem, Zalužem a Sanokem tvoří kotlinu, načež dotknuv se doliny sanocké teče úzkým řečištěm až ku Přemyšli. Jeho přítoky, vznikající v podhůří Bojkovského B-du, jsou: Tyrjava, Stupňa a Vihor či Stryvihor (na pravém břehu); Stuposaňka, Solyna a Hočivka (na levém břehu). Dněstr pramení v nižších pásmech. Až po Staré Město lemují jej vysoké hory. Přítoky jeho jsou v Bojk. B-du: Bystřice samborská, Nezachovka, Stryj (s Oporem), Švice (s Mizuňkou a Sukelem), Sivka, Lomnice a Strvouž. Vodstvo s uherského boku patří k úvodí Tisy. Jsou to kratší potoky, spolu téměř rovnoběžné: Už, Latoryce, Beržava (Borsova), Veliký Ag (Nagy-Agh), Talabor a Torec (Taracz). Z podhorských dolin haličských řek hodno povšimnutí jediné údolí středního Stryje. Mimo trať státní dráhy ze Lvova přes Stryj do Mukačeva vedou z Haliče do Uher přes tento B-d 3 silnice a 7 cest vozových.

3. B-d Huculský táhne se od zřídel Bystřice solotvinské v oblouku jihovýchodním na rozhraní haličskobukovinskouherské a zde utvořiv uzel Rozroh pokračuje skoro jižně Bukovinou a Uhry, až horou Ruský Vrch a vsí Kirlibabou blíže hranic sedmihradských se končí. Od pramene Dněstru horám výšky nápádně přibývá, i dovršují se v Černé Hoře, jejíž nejvyšší štíty jsou Hovirła (2058 m), Danceř (1822 m), Špyci (1866 m), Pip Ivan (2026 m), Pohane Misce (2002 m) a j. Geologicky pásmo haličskouherské patří do systému hor řetězových, skládajících rovnoběžné pásy téhož směru a s týmž pochýlením vrstev, hlavně jihozápadním. Pás hraničný jest plochý, pokryt lesem a místy vyšší nad pásy sousední. Podhůří haličské zmizevši v dolině poprutské utvořilo pozoruhodnější doliny: ř. Lučky až po m. Jablonov a ř. Čeremoše. Že obsahuje mohutné vrstvy pískovcové útvaru křídového a eocénu, vysvětluje se jeho sráznost se strany uherské, kde nejvýše strmí Pětros (2028 m). V Haliči počítají se čtyři souběžné podélné pásy, z nichž krajní tvoří patro nejnižší a každé následující jest vyšší patra předcházejícího. Prvým jest pahorkatina podhorská; druhé charakterisují Ovidova Hora u Kut a Michałkov (815 m) u Kosova, třetí, čistě horské, Pysanyj Kamiň (1224 m); k poslednímu se čítají hřbety Horgan se skalistým Chomjakem výše kotliny mikuličinské a Černá Hora. Zde hřbety valů dosahují 1700 m. Štíty vůkol Černé hory jsou: Danciš (1822 m), Dzembroňa (1815 m), Hnytesa (1762 m), Vaskuł (1737 m), Stih (1655 m), Luston (1646 m); v dalším okolí pak Župaňja (1958 m) v Hryňavě, Rubinec v Roztokách a Grehit (1636 m) v Kosmači. Bukovinský B-d Huculský jest vlastně prodloužení Černé Hory. Vyznačuje se bohatstvím lesův a poloninami velice rozměrnými. Horstvo jest rozloženo podél hranice uherské, sedmihradské a rumunské; krom toho pokrývá téměř celou Bukovinu po města Vižnici, Berhomet, Krásné a Karlohoru k Prutu a k severovýchodu terassovitě se snižujíc. Většina vysokých hor bukovinských jest bez vegetace, a v nižších polohách sázejí se jen zemáky a seje oves. Nejvyšší hřbety jsou v jižní části země, kde B-d přechází v Karpaty sedmihradské. V těchto stranách vyvěrají vody minerálné a zařízeny jsou stanice lázeňské. Značnější vrchy jsou mezi ř. Bystřicí a Dornou Džumalev (1855 m), Pryłuka Kečeł (1842 m), Rarav (1648 m); mezi ř. Moldavou a Sučavou Paškan (1475 m); mezi Čeremošem a Sučavou Tomnatyk (1555 m); na zřídle Seretu Łunguł (1376 m). Prahorní skupina Huculského B-du obsahuje rudu, žulu, hadec a krystalický vápenec a má hojné rudní žíly, zejména v Bukovině obsahují chloritické břidlice lože měděných kyzův, a v téže zemi nalézá se lože železné rudy na mangan bohaté, pak lesklá železná a magnetová ruda v krystalických břidlicích, kdežto v břidlicích grafitových, do svoru vložených, nacházejí se shluky galenitu, jež provází siderit, křemen, sfalerit, chalkopyrit, cerusit a anglesit. Z druhohor jest pásmo křídové zajímavo svými petrolejovými zřídly a ložisky skalního vosku na severním úpatí v šíři 2—3 mil. Nízká podhoří skládají převahou siné jíly solné, z nichž vyvěrají četná zřídla solná. Tyto neogenní útvary solné na podhoří přiléhají k starším útvarům horským, nejvýše v dolině Prutu, v Delatyně a v Kosově, z čehož lze souditi, že Karpaty zdvihly se teprve po době eocenní a moře miocenní že je od severu oblévalo. V těchto jílech přicházejí také ložiska sádry, na př. v Luči nebo v Dobrotově. Horninu skládají liasový vápenec, zrnitý a čistý pískovec karpatský. Poměry vrstev starších třetihor ukazují na velké převraty v době třetihorní. Tuto skupinu skládá jednostejný pískovec drobného zrna s pouhými otisky fukoidův a jest provázen mohutným pásmem trachytovým. Z vrstevního slohu dá se soudit na porušenost pozdějším vyzdvižením. Široký pruh těchto pískovců lemují nížiny mladších třetihor a náplavů haličských s modrošedým lupkem a s amfisilovými břidlicemi, v nichž nalézá se druhé pásmo petrolejové s prameny asfaltu a skalního vosku. Numulitové vápence a jiné kamení bohaté na skameněliny objevuje se osamotnělé, zvlášť u Nádvorny a na Bukovině. Vrstvy mladších třetihor připojují se k severnímu úpatí bezmála celých Karpat v příkrém vyzdvižení, kdežto v rovinách leží vodorovně. Skládají se z hlinité a písčité hmoty, prostoupené sádrovcem a shluky kamenné soli nebo slaného jílu s otisky mušlí, hlemýžďů, korýšů, ořechů, bukového a březového dřeva i listův a sosnových šišek. V okolí Černé Hory v pískovci objevují se vrstvy, z nichž zpodní a střední náleží formaci křídové od neocénu až po nejmladší vrstvy křídy, kdežto horní patří k nejstarším útvarům třetihorním. Vrstvu zpodní rázují vrstvy hieroglyfové a fukoidové, skládající se z rozmanitých lupkův a tence vrstvených pískovců. Vrstva střední obsahuje převahou zelenou hlínu a pískovec, jehož ohromné skály vycházejí na den co Psaný kámen a co skály Sokulské a j., a jenž někde přechází v žlutavé vrstvy hieroglyfové nebo slepence, tudíž v rozmanité lupky. Vrstva svrchní u zpodu obsahuje zelenavé hlíny s pískovcem, na němž leží vápenný pískovec numulitový a na tom živičné lupky menilitové s ostatky ryb, pokryté deskami bělavého a drobivého pískovce. Průřez doliny Prutu od Delatyna až po Černou Horu ukazuje, že dolní a střední útvar křídový rozvinuly se více k severu, vrchní pak útvar eocenní více k jihu, k pramenisku této řeky. Vápno kope se v této krajině na hoře Krentě a ve vsi Luhu. Skupinu plutonickou badatelé připouštějí, avšak dokázána není, za to Černá Hora ukazuje patrné stopy dávných ledovců. Vody Huculského B-du v Haliči odvádějí Prut a jeho přítok Čeremoš; výše Prutu Lomnici, Lukvu a obě Bystřice odvádí Dněstr. Bystřice solotvinská prýští z pod hory Sivuły (1818 m), Bystřice nadvorňanská pramení z pod hory Turni na hranicích. Prut pramení v Černé Hoře. Čarokrásným jeho údolím vede silnice z Delatyna do Sigetu, jediná v haličskouherské části tohoto B-du, ač několik jiných cest vede hluboko do hor až po hranice. Důležité přítoky Prutu jsou: Prutec, Osłavka, Pečenižinka, Lučka, Pistynka, Rybnice a Čeremoš. Uherské potoky sbírá Tisa vyvěrající opačně pramenův Prutu a Čeremoše Černého; jejími známějšími přítoky jsou: Vyšov a Torec. Bukovina s podobně četnou sítí vodní náleží k úvodí Seretu a jeho přítoků Sučavy a Moldavy; částečně sem patří Zlatá Bystřice v Uhrách vznikající. Co do podnebí, máme-li na mysli vůkolí Černé Hory, tedy asi střed Huculského B-du, panuje nejvyšší temperatura v červenci a srpnu. Větry převládají západní a vanou někdy 14 dnů a více; tyto a větry severozápadní přinášejí dlouhotrvalé deště. Větry východní a severní jsou studené. Obloha se zachmuřuje hojně v dubnu, nejméně v červenci, srpnu a září. Nejvíce dešťů připadá na červen a červenec, nejméně v potomních dvou měsících. Následkem dešťů řeky až o 2 m stoupají pustošíce doliny podhorské. Jaro jest kratičké počínajíc koncem máje, jeseň bývá pohodlná.

Rozeznávají se tři hlavní pásma vegetační: 1. kraj nížin, 2. horský a 3. kraj polonin. V krajině nížin (600—700 m) jsou údolí mezi podhorskými výstřelky přístupné teplejším proudům, proto se zde daří kukuřice, tabák, ano i réva na úbočích proti jihu. Lesy jsou dubové, bukové, habrové a březové, flora přerozmanitá, ježto svět horský se stepním se tu stýkají. Krajina horská zdvihá se mezi 700—1700 m a dělí se na pás dolní bučin a jedlin a horní smrčin. Dolní pás charakterisují převážně bučiny s habrem a jedlí a na dně údolí sady věnčí roztroušené chaty huculské, na nichž se pěstují zemáky, bob, kukuřice míchaná s fazolí, ječmen a oves, ano i zelenina. Mimo buk roste zde jasan, olše, bříza, javor, jeřáb (Sorbus aucuparia) a vrby (Salix silesiaca a S. respra). Pás horní porůstá smrkem, ač jsou příklady ukázek stromoví z dolního pásu, arci ojedinělé. Zpodek tohoto pasu porůstá lískoví, bezoví (Sambucus racemosa), vrboví, maliní, ostruží, borůvčí, jalovec, olše (Alnus viridis i A. incana) a zimolez (Lonicera nigra). Krajina polonin dělí se na pás kosodřeviny a pás holých hřbetů. V prvém přestávají lesy, vegetujíce mezi 1400—1700 m, jež končívají zakrnělými, při zemi sedícími smrky. Po nich nastupuje rozložitá kosodřevina huc. žerep (Pinus Mughus) a spanilá kedryna (Pinus cembra). V tomto pásu Huculové stavějí salaše, jichž blízkost prozrazuje četný šťovík (Rumex alpinus). Charakteristickými pro tento pás jsou pícnaté louky, zvané połoniny. Výše polonin kosodřev tvoří drobné chomáče s pěnišníkem (Rhododendron ferrugineum) a odurem (Azalea procumbens), a mezi tímto žerepem blyští se oka a kaluže. S horní hranicí kosodřeviny nad 1900 m mizejí poslední chomáče pěnišníka, oduru a borůvčího a počínají holé hřbety, porostlé skoro výhradně žlutým povlakem lišejníku zeměpisného (Rhizocarpon geograficum) a na větších prostorách je porůstá lišejník islandský (Cetraria islandica) s chomáči plavuně (Lycopodium Selago). Fauna chudší jest na hřbetech, bohatší níže. Z ptákův jmenováni buďtež: orel, káně, výr, sova lesní, tetřev (Tetrao bonasia, T. urogallus, T. tetrix) a jeřábky; pod střechami salašův hnízdí vlaštovky stavějíce třípatrová hnízda jedno nade druhým. Ve vodách žijou divoké kachny, při potocích konipas žlutý (Motacilla flava), po jalovcích kvíčaly. V poblíží chat vrány, havrani, straky, špačci a vrabci. Ze čtvernožců: medvěd, vlk, liška, rys, divoká kočka, tchoř, kuna, jezevec, morčata, veverka, myši, krtek, ježek, jelen, srn, divoký vepř a netopýr. Z plazův a obojživelníků jsou důležiti: ještěrka (Lacerta crocca), zmije (Pelias berus a P. praester), pak mlok (Salamandra maculosa) a čolek (Triton alpestris); ze žab: kuňka ohnivá, žába zelená a žába hnědá. Z ryb slyne pstruh. Srv. Fr. Řehoř, Území Huculův („Slovan. Sborník“, 1884). Řř.

Titulek:	Bezkydy
Autor:	Matouš Václavek, František Řehoř
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 926–930. Dostupné online.
Licence:	PD old 70