Geologie moravských Karpat

Území moravských Karpat je součástí jedné z hlavních geologických jednotek Evropy – Alpid, které vznikly mezi střední křídou a miocénem kolizemi kontinentálních fragmentů situovaných mezi severním okrajem Afriky a varisky konsolidovanou západoevropskou epivariskou platformou.

Pozn.: Alpidy jsou zastoupené na našem území karpatskou soustavou. Z hlediska horninového složení je hlavním znakem převaha sedimentů a z hlediska tektoniky příkrovová stavba.

Karpaty jsou relativně mladou geologickou jednotkou, jejíž vývoj probíhal v posledních 100 Ma pod vlivem alpinské orogeneze. Jsou součástí mladých pásemných pohoří v Evropě, tzv. alpinského oblouku, zasahujícího od pohoří Atlas v severozápadní Africe do Malé Asie. Na území České republiky jsou Karpaty zastoupeny geomorfologickou provincií Západní Karpaty respektive její vnější zónou — Vnějšími Západními Karpaty.

Tektonické členění Západních Karpat

Pozn.: Prakticky existuje několik interpretací tektonické stavby Západních Karpat. Už delší dobu je používáno trojité členění na Vnější, Centrální a Vnitřní Západní Karpaty, i když někteří geologové upřednostňují klasické dvojdílné členění na externidy a internidy. Zároveň existuje další úroveň členění ve smyslu: – členění morfotektonické (opírající se o geologii a geomorfologii) a regionálně–geologické (opírající se o regionální geologii).

Ve trojitém členění jsou tři hlavní oblasti Západních Karpat – Vnitřní, Centrální a Vnější Západní Karpaty odděleny dvěma suturami. Meliatská sutura je oblast vzniklá po uzavření triaso-jurského Meliatského oceánu ve starokimérské fázi. Tvoří hranici mezi Centrálními a Vnitřními Západními Karpatami. Její poloha je diskutabilní a různí autoři ji kladou do odlišných oblastí. Ztotožňují ji s rožňavskou nebo lubenicko-margecanskou linií, případně ji kladou ještě jižněji.

Druhou významnou suturou je tzv. peripieninský lineament, kopírující přibližný průběh bradlového pásma. Rozhraní pravděpodobně vzniklo uzavřením Váhického oceánu na rozhraní křídy a třetihor. Tato zóna odděluje Centrální Západní Karpaty od Vnějších Západních Karpat. Při dvojdílném členění Západních Karpat jsou vymezeny dvě části orogénu – Internidy a Externidy. Tektonická individualizace (vrásovo-násunové deformační fáze) internid byla ukončena před svrchní křídou (cca 65 Ma), externidy byly tektonicky dotvořeny v terciéru (cca 30—12 Ma).

Internidy

Internidy se člení:

• Vnitřní Západní Karpaty (leží mimo území ČR),
  • gemerské pásmo
• Centrální Západní Karpaty (leží mimo území ČR),
  • pásmo jádrových pohoří
  • veporské pásmo

Externidy

Na území ČR se nachází pouze jednotky, které se řadí mezi externidy. Externidy se člení na:

• Vnější Západní Karpaty
  • bradlové pásmo (leží mimo území ČR).
  • flyšové pásmo
    • vnější (krosněnská) skupina příkrovů,
    • magurská skupina příkrovů,
  • čelní karpatská předhlubeň a vídeňská pánev.

Bradlové pásmo

Bradlové pásmo tvoří dělící linii vnějších a vnitřních Západních Karpat. Představuje úzkou zónu extrémního zkrácení původního sedimentačního prostoru s mimořádně složitou stavbou. Na území České republiky nevstupuje.

Bradlové pásmo bylo vrásněné společně s vnitřními Západními Karpaty a následně ještě jednou společně s Vnějšími Karpaty. To je taky jeden z podstatných důvodů, proč se řadí spíše k vnějším Západním Karpatům.

Pozn.: Na stavbě bradlového pásma se podílejí jednotky oravika, gossauské skupiny, magurské jednotky tak i slovakokarpatské jednotky. Dělí se na tři zóny – březovskou, příbradlovou a bradlovou. Bradlové pásmo tvoří předěl mezi Vnějšími a Centrálními Karpaty. Pásmo bradel se téměř nepřerušeně táhne od Podbrančě na záp. Slovensku až do Rumunska.

Flyšové pásmo

Flyšové pásmo je pojmenované podle charakteristického střídání pískovců a jílovců tzv. flyšového vývoje. Vnik flyšového pásma Vnějších Západních Karpat probíhal v reakci na dílčí fáze alpinského vrásnění v křídě, paleogénu a miocénu (a probíhá v podstatě doposud). Ve flyšovém pásmu se nachází i horniny terciérních neovulkanitů.

Pásmo původně tvořilo soubor více sedimentačních pánví, které byly v neustálém tektonickém pohybu. Jejich podloží alespoň částečně tvořila severní větev penninika označovaná jako Valaiský oceán. Vyvýšené partie, tzv. kordiliéry nebo elevace, tvořily snosové oblasti, které zásobovaly hlubší části pánví klastickým materiálem, přinášeným turbiditními proudy – mohutnými podmořskými sesuny. Orogeneze postihla tuto oblast koncem paleogénu a začátkem neogénu v tzv. sávské fázi alpinského vrásnění, vnější část byla zasažena i štýrskou fází, což mělo za následek částečné překrytí čelní karpatské předhlubně flyšovými příkrovy.

Tektogeneze Vnějších Západních Karpat začala ve svrchní křídě a skončila v miocénu. Bradlové pásmo bylo vrásněné společně s vnitřními Západními Karpaty a následně ještě jednou společně s Vnějšími Karpaty. To je taky jeden z podstatných důvodů, proč se řadí spíše k Vnějším Západním Karpatům.

Flyšové pásmo zahrnuje z hlediska karpatské terminologie nejen typické hlubinné turbiditní flyšové uloženiny střídavých břidlic a pískovců vyskytující se především v magurském flyši a ve slezské jednotce, ale také okrajové hemipelagické uloženiny charakteristické pro vnější pouzdřanskou, ždánickou a podslezskou jednotku a části slezské jednotky vnější skupiny příkrovů.

Pozn.: Flyšové pásmo pokračuje nepřerušeně z Alp (tzv. rýnsko-dunajský flyš), přes Českou Republiku, Slovensko, Polsko, a navazuje na flyš moldavid na Ukrajině a Rumunsku.

Vnější Západní Karpaty

Vnější Západní Karpaty (též označované jako polonidy či beskydikum) jsou částí geomorfologické provincie Západní Karpaty. Rozprostírají se v Rakousku, České republice, Polsku a podél západní a severní vnější strany slovenských Karpat. Vnější Západní Karpaty jsou tvořeny svrchně křídovými až oligocenními mořskými uloženinami pískovců a jílovců, v menší míře i slepenců, často s výrazným, mnohonásobně se střídajícím zvrstvením. Uloženiny takového charakteru se nazývají flyšem.

Flyšové pásmo Vnějších Západních Karpat se skládá z četných stratigrafických jednotek a podjednotek. V polských Karpatech je Nowak (1927) rozdělil do tří skupin: okrajové, střední (menilito-krosněnské) a vnitřní (magurské) skupiny. Jako sporné se však ukázalo vymezení okrajové skupiny, která je na Moravě reprezentována pouze pouzdřanskou jednotkou. Pouzdřanskou jednotku, stejně jako autochtonní paleogén, lze lépe zařadit jako pokračování alpské molasy na území jižní Moravy. Pro zjednodušení Swidzinski (1934) rozlišil pouze dvě skupiny jednotek: vnější a vnitřní.

Dílčí příkrovy vznikly postupnou subdukcí (stlačením sedimentační pánve mezi podsouvanou deskou (brunovistulikum) a čelem karpatského pásma), což způsobilo odtržení rozsáhlých vrstevních sledů hornin a jejich přesun na vzdálenost 20—30 km (i více). Příkrovy vznikaly ve dvou fázích. Vnější (severní) skupina příkrovů (nazývaná někdy menilito-krosněnská) a na ni nasunuté vnitřní (jižnější) magurské příkrovy. Příkrovy jsou nasunuty na své předpolí ve formě šupin.

Vnější skupina příkrovů

Vnější, neboli menilitovo-krosněnskou skupinu jednotek charakterizují sukcesní vývoj pestrých břidlic (svrchní křída – svrchní eocén), menilitických silicitů (spodní oligocén) a flyše krosněnského typu (svrchní oligocén –  spodní miocén). V širším smyslu, založeném především na jejich strukturní poloze, jsou tyto celky srovnatelné s helvetskými celky Alp. V moravských Karpatech do této vnější skupiny patří dílčí jednotky: pouzdřanská, ždánická, podslezská (ždánická a podslezská jednotka jsou nově spolu se zónou Waschberg řazeny jako sjednocená Waschberg-Ždánicko-Podslezská jednotka), slezská, zdounecká, předmagurská a nově vymezená jednotka Čejč-Zaječí.

Geologický vývoj a popis stratigrafických jednotek ve vnější skupině příkrovů je samostatně popsán zde.

Magurská skupina příkrovů

Vnitřní (magurskou) skupinu charakterizují mohutné hlubinné flyšové sedimenty svrchní křídy a eocénu.  Vnitřní magurská skupiny byla v průběhu sedimentace oddělena od vnější okrajové skupiny slezským hřbetem. 

Geologický vývoj a popis stratigrafických jednotek v magurské skupině příkrovů je samostatně popsán zde.

Stratigrafický rozsah dílčích jednotek

Stratigrafický rozsah těchto tektonických jednotek karpatského flyše je různý, ale s výjimkou slezské jednotky jen ojediněle obsáhne kompletní stratigrafický rozsah sedimentů od jury do raného miocénu. Jednotlivé jednotky karpatského flyše jsou tvořeny převážně svrchně křídovými až miocenními klastickými sedimenty, šelfovou i hlubokovodní facií flyše, pouze se symbolickou přítomností jurských a spodně křídových karbonátů a klastik.

Tyto starší synriftové a kontinentální okrajové vrstvy (jura – spodní křída) umístěné ve strukturálně diverzifikovaném prostředí riftových pánví a platforem mohly být odříznuty jediným oddělením a ponechány ve své autochtonní poloze. Občas byly tektonické úlomky těchto jurských a křídových karbonátových a klastických vrstev oddělovány a začleňovány do pásma karpatského flyše jako takzvaná tektonická bradla. Tato bradla jsou obvykle dobře exponovaná na povrchu a poskytují cenné informace o charakteru a rozšíření Jurské a křídové vrstvy podél okrajů evropské desky jsou nyní hluboko pohřbeny pod náporovým pásem.

Více o stratigrafickém členění Vnějších Západních Karpat se dozvíte zde. 

Zdroje:

CHLUPÁČ, I., BRZOBOHATÝ, R., KOVANDA, J. a STRÁNÍK, Z.: Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s

PICHA, F. J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.

Wikipedie – Geologie Západních Karpat