Geomorfologický vývoj moravských Karpat

Moravské Karpaty tvoří protáhlou, převážně hornatou oblast, přiléhající k hranici mezi Českou republikou a Slovenskem. Zaujímají území od nejnižších a nejteplejších pahorkatin moravského panonika až po studené horské oblasti Moravskoslezských Beskyd. Převážná část území geomorfologicky spadá do oblasti Vnějších Západních Karpat, pouze úzký okraj oblasti ležící podél z. strany náleží k Vněkarpatským sníženinámVídeňské pánvi.

Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána (Jarův vrch, 677 m).
Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána (Jarův vrch, 677 m).

Geomorfologický vývoj moravských Karpat

Geomorfologie území úzce souvisí s geologickým vývojem území. Vnější Západní Karpaty jsou mladým pásemným pohořím, které se vyvrásnilo v mladších třetihorách (asi před 25—11 Ma) při postupné srážce západoevropské a africké litosférické desky, při které zanikl druhohorní až třetihorní oceán Tethys.

V oblasti Vnějších Západních Karpat, kde probíhala mohutná sedimentace flyšových souvrství, začalo koncem paleogénu během helvétskésávské fáze alpinského vrásnění v souvislosti s touto srážkou litosférických desek vrásnění a nasouvání flyšových příkrovů na pokleslý okraj brunovistulika Českého masivu, který byl součástí západoevropské platformy.

Již v průběhu vrásnění a nasunování byly flyšové příkrovy erodovány a denudovány. Po ústupu oceánu Tethys z oblasti karpatské předhlubně dochází během štýrské fáze alpinského vrásnění k dosunování flyšových příkrovů na vzdálenost až 50 km a překrytí mladších mořských sedimentů miocénu (karpatbaden) karpatské předhlubně. Po ukončení štýrské fázebadenu byla vytvořena nejvyšší horská úroveň zarovnaných povrchů.

atické fázi alpinské orogeneze se vyvinula destrukcí starého, blíže neurčitelného reliéfu středohorská úroveň zarovnaných povrchů. Její destrukce proběhla v klimatických podmínkách blízkých dnešním střídavě vlhkým a sušším tropům, a to pravděpodobně cestou pediplanace. Tak vznikl erozně–denudační reliéf charakterizovaný plytkými údolími a plochými rozvodními hřbety, ze kterých vyčnívaly hřbety se strmými konkávními svahy.

Pozn.: v mladších třetihorách a počátkem čtvrtohor byly v rámci posledních fází alpinské orogeneze vytvořeny planačními procesy v různých nadmořských výškách zarovnané povrchy. V současnosti se nacházejí jako plošiny nebo svahové spočinky nejméně ve třech výškových úrovních.

V rhónské fázi alpinské orogeneze se tektonickými pohyby vytvořily základní makroformy (pohoří a nížiny), které už byli předchůdci dnešních makroforem. V rámci horotvorných zdvihových pohybů došlo k příčnému rozčlenění na dílčí bloky podél systému zlomů. Tektonicky vyzvednutá horská pásma byla v podmínkách suchého a polosuchého podnebí neogénu snižována a zarovnávána souborem erozně–denudačních procesů. Zdvihem pohoří byla vyvolána hloubková eroze vodních toků, které začaly rozrušovat skupinu tvarů nejstarší vývojové etapy a jejím výsledkem bylo vytvoření údolí ve tvaru otevřeného „V“. Konečným produktem této vývojové etapy je nejmladší a nejnižší, tzv. poříční systém zarovnaných povrchů, který se vytvořil ve svrch. pliocénu.

Koncem svrch. pliocénu (před 1—2 Ma) začíná v důsledku tektonických pohybů poslední vývojová etapa alpinské orogeneze s názvem valašská fáze. Vyzdvihnutím pohoří se začala nová vlna hloubkové eroze a jí odpovídající akumulace na úpatí pohoří, která trvá dodnes. Prohloubením údolí z rhónské fáze vznikly údolí ve tvaru ostrého „V“. Výsledkem periglaciálních procesů během klimatických oscilací v pleistocénu je především systém mohutných náplavových kuželů na úpatí pohoří a mocných podsvahových deluvií. Časté jsou také soliflukčně přemístěné bloky, periglaciální úvaliny, suťové kužely a kamenitá sutina vůbec.

Kvartérní modelace reliéfu

Základní makroformy reliéfu, vzniklé koncem neogénu a počátkem pleistocénu byly v průběhu kvartéru modelovány celým souborem periglaciálních procesů, mezi něž patří zejména soliflukce, mrazové zvětrávání a různé svahové procesy.

Procesy byly vázány na periglaciální podnebí chladných období pleistocénu. V pískovcích vznikly typické mrazové sruby, stupňovité kryoplanační terasy, rozsáhlé balvanovité úpatní haldy, kamenná mořenivační sníženiny. V pleistocénu došlo rovněž ke vzniku mohutných svahových deformací vysokých horských hřbetů (skalní sesuvy, hlubinné ploužení), které byly spojeny se vznikem podzemních pseudokrasových tvarů. Při úpatí příkrých svahů se vytvořily pokryvy mocných svahových sedimentů, ve dnech údolí vysoké říční terasy a mohutné náplavové kužely. V méně odolných horninách při úpatí vznikly kryopedimenty. Četná jsou sklonově nesouměrná údolí a úpady.

V holocénu začalo oteplování a zvlhčování podnebí. Reliéf je přetvářen vodní erozí, sesouváním a v údolních dnech se formují hlinité až jílovitohlinité uloženiny údolních niv. Vznikají strže a zářezy vodních koryt. Ojediněle působí sufoze a vznikají drobné sníženiny či tunely. V souvislosti s působením člověka se v krajině začínají objevovat antropogenní tvary reliéfu.

Vertikální pohyby zemské kůry působí v celém území až doposud a dosahují přibližně 0,2—0,3 mm za rok.

Přečtěte si také

  • Geomorfologické procesy2.3.2014 Geomorfologické procesy Geomorfologické procesy a výsledné formy reliéfu jsou výsledkem vnitřních a vnějších […]
  • Západní Karpaty22.3.2014 Západní Karpaty Západní Karpaty jsou geomorfologická provincie geomorfologického subsystému Karpat. […]
  • Bílé Karpaty9.9.2014 Bílé Karpaty Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední […]
  • Hydrologické členění moravských Karpat23.2.2015 Hydrologické členění moravských Karpat Území moravských Karpat hydrologicky přísluší ke dvěma úmořím. Jsou to úmoří Černého […]

Napsat komentář