Trkmanka

Hydrologické charakteristiky

č. hydrologického pořadí 4-17-01-012
plocha povodí [km2] 379,3
délka toku [km] 42,3
prům. průtok u ústí [m3 × s-1] 0,50

Charakter toku

Trkmanka pramení sev.–záp. od obce Ždánice v Dambořické vrchovině v nadmořské výšce 300 m. Nedaleko pramene přibírá zprava Jelení potok od návrší U Zlatého jelena a dále teče jih.–vých. směrem ke Ždánicím, kde se zleva připojuje přítok Šraňky a zprava Skalní potok.  Pod Ždánicemi jsou při říčce vybudovány Panské rybníky

Údolí Trkmanky před Velkými Pavlovicemi. Pohled od rozhledny Slunečné.
Neckovité údolí Trkmanky před Velkými Pavlovicemi. Pohled od rozhledny Slunečné.

Říčka zde vstupuje do Mutěnické pahorkatiny a nadále protéká již. směrem k Dražůvkám, před nimiž ústí zleva Soudný potok, pramenící sev.-vých od Lovčic pod vrcholem s kótou 403 m. Levostranným přítokem Soudného potoka je Nechvalínský potok a pravostranným přítokem Lovčický potok, pramenící na jih.-vých úbočí vrcholu U slepice (437 m).

U Dražůvek říčka změní směr k JZ a protéká kolem Želetic a Násedlovic do širší Čejčské kotliny pod Krumvířem, kde do Trkmanky ústí zprava  Spálený potok, pramenící sev. od Archlebova. Většími pravostrannými přítoky Spáleného potoka jsou HunivkyHaraska, oba pramenící nedaleko Klobouk u Brna. Malý kousek dál po proudu se zleva vlévá Čejčský potok, pramení v PP Špidláky již. od Čejče. Právě v oblasti jejich soutoku se v minulosti nacházelo Kobylské jezero a nedaleko proti proudu Čejčského potoka také Čejčské jezero.

Pod Čejčskou kotlinou Trkmanka vstupuje do Boleradické vrchoviny a nadále protéká jih.-záp. směrem neckovitým údolím kolem Kobylí a Bořetic k Velkým Pavlovicím, kde vstupuje do široké Dyjsko-moravské pahorkatiny. Tok Trkmanky se mění opět k J, říčka nedaleko Trkmanic kříží dálnici D2 a železnici Brno-Břeclav a dále protéká mezi Rakvicemi a Podivínem, pod nímž se v nadmořské výšce 158 m vlévá zleva do řeky Dyje.

Pramenné oblasti a horní části toků Trkmanky a jejich přítoků odvodňují již. část Dambořické vrchoviny, na středním toku říčka odvodňuje přilehlé části Mutěnické pahorkatiny a na spodním toku přilehlé oblasti Boleradické vrchoviny a Dyjsko-moravské pahorkatiny. Trkmanka je řazena jako vodohospodářsky významný tok a na celém toku je posuzována jako mimopstruhová voda.

Trkmanka i její přítoky protékají z velké části intenzivně zemědělsky využívanou krajinou a její tok je ve střední a spodní části toku veden kanalizovaným korytem.  V některých oblastech kolem toku jsou popisovány výrazné erozní procesy. Hydrologická stanice s vodočtem se nachází v Bořeticích a Velkých Pavlovicích.

Vodohospodářské objekty

Kobylské jezero

Kobylské jezero se v minulosti nacházelo v kotlině u obce Kobylí. Toto slané jezero se zachovalo po ústupu Sarmatského moře z Vídeňské pánve. Zalévalo plochu 5-10 km2 (údaje o jeho rozloze v literatuře se liší) a dosahovalo místy hloubky až 10 m. Vedle Kobylského jezera je zmiňováno i blízké jezero Čejčské, které však také zaniklo.

První písemná zmínka o Kobylské jezeře pochází z roku 1464, další objevují se i v následujích letech v tzv. Knihách půhoných. Jezero bylo využíváno i k chovu ryb, k této proměně došlo už někdy před rokem 1505. V roce 1637 dal hrabě Zdeněk Žampach z Potštejna pro finanční problémy v domnění bohatého výlovu prokopat hráze Kobylského jezera. To bylo v té době pečlivě obhospodařováno a pomocí hrází rozděleno na jednotlivé rybníky. Koncem třicetileté války bylo jezero pusté a bez náležité péče. Deset let bylo používáno jako pastviště, vodou se opět naplnilo za mokrého léta 1650. K chovu ryb se začalo užívat již ke konci 17.století. Ještě v roce 1797 bylo pokládáno za největší na Moravě.

V letech 1834-1834 byly rybníky v okolí Kobylí vypuštěny a přeměněny na pole pro pěstování cukrové řepy. Touto změnou bylo postiženo i Kobylské jezero, které bylo uváděno v té době jako vysychající. Odvodňovací práce na jezeře začaly na jaře 1835, jejich průběh řídil vrchní inženýr Sommer, jezero bylo odvodňováno pomocí odvodňovacího koryta – Svodnice – do Trkmanského potoka. Regulační a odvodňovací práce na vysušení Kobylského jezera pokračovaly v roce 1836.

Pavlovický správce rozdělil „Jezero“ okolním dědinám zadarmo, aby si na něm upravovaly kusy polí, sázely a sely. Podle článku z časopisu „Dějiny a současnost“ z roku 1968 se v posledních letech bývalé Kobylské jezero probudilo k nové aktivitě. V důsledku silné eroze půdy z přilehlých svahů se zanesla odvodňovací strouha. Na celé ploše se objevila zamokřená místa.

Stav Kobylského a Čejčského jezera na mapě z II. vojenského mapování. U Terezína je možné rozeznat také Smraďák (zdroj: mapy.cz)
Stav Kobylského a Čejčského jezera na mapě z II. vojenského mapování. U Terezína je možné rozeznat také Smraďák (zdroj: mapy.cz)
Čejčské jezero

Čejčské jezero se v minulosti nacházelo jih.-vých od současné obce Čejč v oblasti výrazné, převážně tektonicky tvořené deprese. Plocha jezera je dobře patrná na historické mapě pocházející z 2. vojenského mapování z let 1836–1852 pod německým názvem Tscheitscher See. Jezero je nazýváno také jako Bezedňák.

Stav Čejčského jezera na mapě z I. vojenského mapování. U Terezína je se nachází rybník Smraďák (zdroj: http://oldmaps.geolab.cz)
Stav Čejčského jezera na mapě z I. vojenského mapování. U Terezína se nachází rybník Smraďák (zdroj: http://oldmaps.geolab.cz)

Jezero vzniklo pravděpodobně koncem poslední doby ledové a během pozdního glaciálu a mladších čtvrtohor bylo následně bylo postupně zanášeno, proces se urychlil vlivem zemědělské činnosti. Během 19. století pak bylo Čejčské jezero (spolu s Kobylským) uměle vysušeno za účelem zisku půdy. Jeho kotlina je však uzavřená, a aby se zabránilo jeho spontánnímu obnovování, je voda vyčerpávána do Čejčského potoka, který odtéká do Trkmanky. 

Obě jezera (Čejčské a Kobylské) původně nebyla nijak propojena a výrazně se odlišovala i voda v nich. Zatímco v tom Kobylském se chytaly ryby, Čejčské bylo solné. Obdobně Terezínské jezero, jež se rozkládalo poblíž Bezedňáku a bylo místními přezdíváno jako Smraďák, bylo solného charakteru. 

Obsáhlý historický zdroj informací o Čejčském jezeře je dílo Tomáše Jordána z roku 1580 o léčivých pramenech Kniha o přirozených vodách hojitedlných neb teplicech moravských, slavným čtyřem stavuom markhrabství moravského připsaná, kde je uvedeno, že voda v jezeře měla žlutozelenou barvu a že obsahovala síru a sanytr, který se v létě usazoval na březích. Dále zmiňuje to, že se v něm plaví koně trpící prašivinou a že se v něm koupou lidé s kožními nemocemi a dnou. Pozoruhodné je především jeho líčení vlivu Bezedňáku na zvířenu. V jezeře nebyly žádné ryby a dobytek, který k němu byl přihnán odjinud, hynul, pokud se jezerní vody napil. Místnímu dobytku však napájení v Bezedňáku nevadilo. Je otázkou, zda si živočichové na sirnou vodu zvykli nebo zda podíl minerálů časem klesal.

Tomáš Jordán z Klausenburka píše o tom, že nějakou dobu před jeho návštěvou byl učiněn pokus s chovem hus a kachen, ale že ty v jezeře uhynuly. Poté se však na něm usadili divocí vodní ptáci. Později se zde konaly lovy, a to i za přítomnosti pomazaných hlav, a ročně se na jezeře ulovilo na 2000 ptáků. K tomu sloužily speciální loďky v barvách panovnického rodu. Stejně tak se časem do Bezedňáku dostaly ryby. V první polovině 19. století se zde lovili kapři, líni, štiky, karasové a okouni, které kupovali především židé z Holíče, Dambořic, Bzence nebo Kyjova.

Popularita Bezedňáku se šířila, a tak roku 1716 nechala kněžna Marie Antonie Czoborová v Čejči postavit pro ty, kdo sem  přijížděli kvůli léčivé vodě, tzv. Hrubou hospodu. Proslulost pak Čejčské jezero získalo díky císařovně Marii Terezii. Vypráví se, že zde byla na honu na ptáky a při tom její pes, který trpěl prašivinou, vběhl do bahniska, z něhož vyvěrala sirná voda. Tak byl objeven pramen Heliga, jehož voda se používala na léčbu dny a bolestí kostí, svalů a kloubů či kožních nemocí. Dokonce se i pila jako prostředek proti zácpě a katarům.

Sláva Bezedňáku skončila náhle. V roce 1858 bylo prosazeno vypuštění jezera za účelem získání půdy pro tehdy výnosné pěstování cukrovky. A tak byly Smraďák a Bezedňák propojeny příkopem s tehdy již zaniklým Kobylským jezerem a přes něj vypuštěny do Trkmanky. Už v roce 1860 se zde oralo a o rok později selo. Ještě v roce 1911 však bylo kvůli podmáčení půdy nutné provést melioraci. Tento radikální krok měl také – jak už to bývá – nezamýšlené důsledky. Díky vypuštění jezera totiž došlo k vyschnutí pramene Heliga.

Na břehu bývalého Čejčského jezera se nachází PP Výchoz.

Napsat komentář