Geomorfologická soustava Vnější Západní Karpaty je součástí karpatského pásemného horstva táhnoucího se od Rakouska přes širší prostor moravsko(slezsko)-slovenského pomezí až do Polska. Na území České republiky patří geomorfologická soustava Vnější Západní Karpaty do geomorfologické provincie Západní Karpaty. Pokračovat ve čtení “Vnější Západní Karpaty”
Slovensko–moravské Karpaty
Geomorfologická oblast Slovensko-moravské Karpaty náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 2 203 km2, střední výšku 404 m a střední sklon 6°49´. Oblast je ze S vymezena Západními Beskydy, na JV a J přechází na Slovenské území. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Slovensko-moravské Karpaty se rozprostírají na území na jih.–vých. Moravy a záp. Slovenska. Pokračovat ve čtení “Slovensko–moravské Karpaty”
Vizovická vrchovina
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Vizovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 1 399 km2, střední výšce 339 m a středním sklonu 5°20´. Na S hraničí s Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, na SV údolím řeky Senice hraničí s Javorníky, na JV s Bílými Karpaty a ze Z s Dolnomoravským a Hornomoravským úvalem. Vizovická vrchovina leží sev.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.
Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.
Geomorfologie a hydrografie
V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:
- Fryštácká brázda,
- Zlínská vrchovina,
- Komonecká hornatina,
- Luhačovická vrchovina a
- Hlucká pahorkatina.
Oblasti Vizovické vrchoviny dominuje hornatinný pruh geomorfologického podcelku Komonecké hornatiny, tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Na JV přechází ústřední hornatina do nižších poloh Luhačovické vrchoviny, na SZ do Zlínské vrchoviny, kde v podloží převažují méně odolné vrstvy s převahou jílovců. Jihozápadní část tvoří nižší, měkce modelovaná Hlucká pahorkatina. V sev. části se nalézá tektonicky podmíněná příkopová Fryštácká brázda s výplní pliocenních sedimentů karpatské předhlubně.
Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, Olšava a Štávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.
Podloží a půdy
Podloží Vizovické vrchoviny budují převážně zvrásněné flyšové horniny račanské, bystrické a bělokarpatské jednotky magurské jednotky příkrovů, v omezené míře i druhohorní a neogenní sedimenty vídeňské pánve a neovulkanity. V oblastech, které leží při hranici s moravskými úvaly, se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín.
Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.
Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.
Reliéf
Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.
Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí Dřevnice a Olšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.
Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m).
Klima
Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.
Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.
Biota
Území leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.
Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.
Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).
Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).
Lidé a společnost
Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.
Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.
prirodni-pomery/geomorfologie/stredomoravske-karpaty/”>
Fryštácká brázda
Geomorfologický podcelek Fryštácká brázda je asymetrický tektonický příkop SZ—JV směru, ležící v s. části Vizovické vrchoviny. Oblast má rozlohu 59 km2, střední výšku 299 m a střední sklon 9°46´. Fryštácká brázda je jv. prodloužením Holešovské plošiny, která je součástí Hornomoravského úvalu. V okrajích je vymezena výraznými svahy Hostýnských vrchů a Zlínské vrchoviny, které jsou vázány na tektonické zlomy.
Fryštácká brázda je geomorfologický podcelek v rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny. Není dále členěn na nižší geomorfologické jednotky.
Podloží brázdy je budováno převážně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, přičemž samotné dno propadliny je překryto výplní pliocenních fluviolakustrinních jílů, písků a štěrků a kvarterních překryvů spraší a sprašových hlín. Ojediněle vystupují horniny belovežského souvrství a lukovských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky. Na úpatí svahů Hostýnských vrchů se vyskytují hlinité, písčitohliné a hlinitokamenité deluviální sedimenty.
Mírně zvlněný krajinný ráz Fryštácké brázdy se celkově zdvihá směrem k V. Z hlediska morfostruktury se jedná o poklesovou strukturu. Dno příkopu vytváří zčásti erozně–denudační reliéf s plošinami, který je zčásti překryt pokryvy spraší a sprašových hlín a náplavovými kužely. Mělká neckovitá údolí se širokými dny jsou orientována převážně ve směru S—J, tedy napříč Fryštácké brázdy.
Fryštáckou brázdu odvodňují převážně pravostranné přítoky říčky Dřevnice (Fryštácký potok, říčka Racková), které vesměs pramení v Hostýnských vrších a protékají napříč Fryštáckou brázdou jih.–záp. směrem k údolí Dřevnice.
Fryštácká brázda se rozprostírá převážně ve 3. vegetačním stupni a je nepatrně, místy až středně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buků. V říčních nivách se vyskytují zejména jasanové olšiny a lužní porosty tvořené převážně topolem černým. V oblasti převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda a intravilán obcí. Nachází se zde také ZOO Lešná s nádherným přírodním parkem a v. n. Fryšták, která slouží jako záložní zdroj pitné vody pro Zlínsko.
Zlínská vrchovina
Geomorfologický podcelek Zlínská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 437 km2, střední výšce 354 m a středním sklonu 6°11´. Na S je vymezena sníženinou Fryštácké brázdy a hornatým reliéfem Hostýnských vrchů, na V ji od Javorníků odděluje údolí říčky Senice. Jižní hranici tvoří výrazný hřbet Komonecké hornatiny, která na JZ přechází do Hlucké pahorkatiny. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Zlínská vrchovina leží v sev.–záp. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Zlínská vrchovina”
Komonecká hornatina
Geomorfologický podcelek Komonecká hornatina je plochá hornatina o rozloze 75 km2, střední výšce 527 m a středním sklonu 10°17´. Výrazný hornatinný pás Komonecké hornatiny je ze sev. strany vymezen nižší Zlínskou vrchovinou, z již. strany Luhačovickou vrchovinou. Na V je Komonecká hornatina prolomením říčky Senice oddělena od hlavního hřbetu Javorníků. Na Z postupně spadá do nižší Hlucké pahorkatiny. Komonecká hornatina leží v sev.–vých. části Vizovické vrchoviny a tvoří její nejvyšší část. Pokračovat ve čtení “Komonecká hornatina”
Luhačovická vrchovina
Geomorfologický podcelek Luhačovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 265 km2, střední výšce 411 m a středním sklonu 5°39´. Ze S je vymezena Komoneckou hornatinou, z V Javorníky, z J Bílými Karpaty a ze Z Hluckou pahorkatinou. Luhačovická vrchovina leží v jih.–vých. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Luhačovická vrchovina”
Hlucká pahorkatina
Geomorfologický podcelek Hlucká pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 563 km2, střední výšce 272 m a středním sklonu 4°04´. Ze SZ je vymezena ostatními jednotkami Vizovické vrchoviny, tedy směrem od S postupně Zlínskou vrchovinou, Komoneckou hornatinou a Luhačovickou vrchovinou. Na JV a J hraničí s Bílými Karpaty, na Z až SZ přechází do rovin Dolnomoravského úvalu. Hlucká pahorkatina leží v jih.–záp. části Vizovické vrchoviny.
V rámci geomorfologického podcelku Hlucké pahorkatiny je vymezeno dvanáct geomorfologických okrsků:
- Prakšická pahorkatina,
- Nivnická pahorkatina,
- Bánovský stupeň,
- Ordějovská kotlina,
- Boršická pahorkatina,
- Kuželovská kotlina,
- Kněždubská kotlina,
- Vnorovská plošina,
- Hlucká kotlina,
- Vlčnovská pahorkatina,
- Uherskobrodská kotlina a
- Olšavská niva.
Podloží Hlucké pahorkatiny budují flyšové horniny račanské a bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů s omezenými výskyty křídových a neogenních sedimentů vídeňské pánve a vložkami neovulkanitů. V záp. části oblasti, přiléhající k úvalu řeky Moravy, se vyskytují proměnlivě mocné překryvy spraší a sprašových hlín.
Geomorfologicky pestré území Hlucké pahorkatiny je charakteristické mozaikou menších kotlin a obklopujících je dílčích pahorkatin a plošin s erozně–denudačním reliéfem, který je podmíněn strukturně litologickými vlastnostmi geologického podkladu. Příznačným rysem pahorkatiny je erozně-denudační “seříznutí” rozvodních poloh neogenním zarovnaným povrchem, tektonicky dislokovaným do různých výškových úrovní. Vyskytují se krátká průlomová údolí, kryopedimenty a příkřejší svahy jsou ohroženy sesuvy. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m) v Prakšické pahorkatině.
Celá oblast leží v povodí řeky Moravy a je odvodňována západním směrem říčkami Březnicí, Olšavou, Okluky, Veličkou a menšími přítoky.
Jihovýchodní část Hlucké pahorkatiny spadá CHKO Bílé Karpaty.
Prakšická pahorkatina
Prakšická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí Rudic se vyskytují vložky hornin belovežského souvrství račanské jednotky. Od úvalu řeky Moravy po linii Březolupy—Nedachlebice—Hradčovice se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Prakšická pahorkatina leží v sev. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Prakšické pahorkatiny je podhorsky zvlněná, široké a ploché hřbety oddělují hluboká, ale rozevřená údolí. Místy je povrch pahorkatiny zároveň členěn krátkými příčnými údolími. Erozně–denudační reliéf je celkově ukloněn k JZ. Četná jsou údolí založená na tektonických zlomech. Na rozvodích jsou zachovány rozsáhlé zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. V okolí obcí Bílovice a Březolupy se rozkládá malá kotlina, ohraničená na J relativně sráznými svahy se stopami sesuvů. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m).
Oblast Prakšické pahorkatiny odvodňují říčky Březnice a Olšava s přítokem Holomňou. Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod.
Prakšická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. V nižších polohách převažuje zemědělská produkce, zatímco vyšší a členité polohy jsou spíše zalesněny dubovými, místy i borovými a smrkovými porosty s příměsí buku. V centrální části oblasti je vyhlášen Přírodní park Prakšická vrchovina, sev–vých. část zasahuje do CHKO Bílé Karpaty.
Předmětem ochrany přírody jsou bohaté lokality s výskyty ohrožených druhů hmyzu, zejména motýlů v PP Rovná hora, komplexy původních květnatých luk, pastvin, sadů a teplomilných doubrav s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů v PR Vrchové a xerotermní bylinná společenstva v PP Terasy.
Nivnická pahorkatina
Nivnická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná z větší části flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V linii v.n. Ordějov — Skalky — Široké se nachází pásmo s drobnými intruzemi neovulkanitů. Ve velké míře se v oblasti vyskytují i různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinité deluviální sedimenty. Nivnická pahorkatina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Nivnická pahorkatina má charakteristický erozně–denudační reliéf osamocených plochých hřbetů, oddělených širokými údolními nivami. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Vyskytují se četné sesuvy a kryopedimenty. Významným bodem jsou Vrchůvky (355 m).
Nivnickou pahorkatinu odvodňují levostranné přítoky říčky Olšavy, zejména potok Nivnička.
Nivnická pahorkatina leží ve 2.–3. vegetačním stupni a je téměř výlučně využívána pro zemědělskou produkci. Výjimečně jsou v krajině rozmístěny drobné listnaté lesíky a místy se vyskytují skupiny větrolamů.
Bánovský stupeň
Bánovský stupeň je plochá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů, které lokálně doplňují drobné intruze neovulkanitů. Na bázích svahů se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité deluviální sedimenty. Bánovský stupeň leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Pro bánovský stupeň je charakteristický plochý, strukturně litologicky podmíněný reliéf s výraznými zbytky třetihorního zarovnaného povrchu a suky neovulkanických hornin vypreparovaných z flyšového podloží. Při okrajích oblasti se vyskytují kryopedimenty. Významným bodem jsou Skalky (387 m).
Bánovský stupeň leží převážně ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněn lužními listnatými porosty a větrolamy. Na více členitých částech se vyskytují převážně dubohabrové pařeziny. Projevy třetihorní vulkanické činnosti v oblasti jsou zachovány v PP Hrádek a PP Skalky.
Ordějovská kotlina
Ordějovská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina ležící na středním toku řeky Nivničky. Podloží tvoří flyšové jílovce a pískovce nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Ve vých. části, v okolí Bystřice p. Lopeníkem, vystupují horniny svodnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Dno kotliny pokrývají nivní hlíny a časté jsou i deluviální sedimenty. V oblasti se vyskytují drobné intruze neovulkanitů. Ordějovská kotlina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Ordějovská kotlina vnikla formou erozního rozšíření údolí Nivničky. Reliéf kotliny má charakter velmi plochého dna tvořeného širokou údolní nivou a kryopedimenty. Na potoku Nivničce je zbudována vodní nádrž Ordějov.
Ordějovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je pouze nepatrně zalesněná dubovými porosty s příměsí habru podél vodních toků. V krajině jsou nápadné systémy větrolamů a nově založené ovocné sady. Předmětem ochrany přírody je PP Remízy u Bánova s výskytem evropsky významného druhu bourovce trnkového (Eriogaster catax).
Boršická pahorkatina
Boršická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí obcí Blatnice a Blatničky se objevují vložky pestrých vrstev (rudohnědé a zelenošedé jílovce z období cenoman – spod. eocén) a vápenců a slínovců (campan—maastricht). V okolí říčky Svodnice se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Boršická pahorkatina leží v již. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Boršické pahorkatiny má zvlněný ráz. Erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněný reliéf má charakter širokých krátkých hřbetů a vyvýšenin s rozsáhlými zbytky zarovnaného povrchu, jež jsou odděleny krátkými průlomovými údolími nebo obklopeny okolními sníženinami. V údolích a sníženinách se vyskytují kryopedimenty a široké údolní nivy. Méně se vyskytují překryvy sprašových hlín. Významným bodem je Jasenová (410 m).
Oblast odvodňují potok Svodnice a přítoky říčky Veličky a Okluk.
Boršická pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná dubohabrovými porosty. V oblasti se vyskytují sady a vinice. Předmětem ochrany přírody jsou výskyty vzácných a ohrožených stepních druhů rostlin a živočichů na zbytcích kavylových stepí v PR Hloží, PR Kobylí hlava a PP Babí Hora a typické louky a bývalé pastviny s teplomilnou flórou a faunou v PP Nadávky. Unikátem je jediný povrchový výchoz púchovských slínů v rámci magurského flyše v PP Okluky.
Z geologického hlediska je významný jediný známý odkryv svrchnokřídových sedimentů antoníneckého souvrství hluckého vývoje v malém lomu v PP Střečkův kopec. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Kuželovská kotlina
Kuželovská kotlina je erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněná sníženina s plochým dnem, které je celkově ukloněno směrem k SZ. Podloží budují flyšové horniny kuželovského souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku v okolí Louky a Lipova vystupují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje . Hřbet mezi Hájovou a Dlouhou horou tvoří hluboce zvětralá kamenito-hlinitá eluvia. V okolí říčky Veličky a Kuželovského potoka se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Kuželovská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Kuželovské kotliny je tvořen plochými hřbety a širokými údolními nivami s úpatními kryopedimenty, při sev.–záp. okraji je prořezán vodními toky. Významným bodem je vrchol Bojiště (439 m).
Kuželovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná porosty dubovými porosty s příměsí habru. V oblasti se vyskytují sady a vinice.
Předmětem ochrany přírody jsou listnaté dubohabrové porosty s bohatým keřovým a bylinným podrostem v PP Háj u Louky a PP Háj u Lipova a ochrana xerotermních společenstev, chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, zvláště pak nejbohatší bělokarpatské populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) v PP Nad Vápenkou. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Kněždubská kotlina
Kněždubská kotlina je tektonicky a litologicky podmíněná sníženina, kterou budují neogenní sedimenty vídeňské pánve a v okrajích také flyšové horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Kněždubská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Kněždubská kotlina vznikla na spod. toku říčky Veličky splynutím údolních kryopedimentů v kryopediplén. Reliéf má charakter ploché údolní nivy vytvořené akumulací nivních hlín, při okrajích se vyskytují písčitohlinité deluviální sedimenty a překryvy spraší a sprašových hlín. Předpokládá se, že v raném středověku zde bylo průtočné jezero.
Kněždubská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými nebo smíšenými listnatými porosty. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Vnorovská plošina
Vnorovskou plošinu budují neogenní sedimenty vídeňské pánve společně s flyšovými jílovci a pískovci nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Vnorovská plošina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Charakteristický je akumulační reliéf pokryvů spraší a sprašových hlín a říčních teras řeky Moravy a jejích levostranných přítoků. Při jih.–vých. okraji přechází do erozně–denudačního reliéfu na podloží neogenních štěrcích a píscích vídeňské pánve spod. (baden) se suchými údolími a úpady.
Vnorovská plošina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smíšenými listnatými porosty. Oblast je intenzívně zemědělsky využívána, vyskytují se sady a vinohrady.
Hlucká kotlina
Hlucká kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými jílovci a pískovci hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Jižně od toku říčky Okluky se vyskytují horniny hluckých vrstev doprovázené méně častými sedimenty nivnického souvrství s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V sev. části okrsku vystupují horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Velmi rozšířené jsou různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Hlucká kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Hlucká kotlina vznikla formou erozního rozšíření říčky Okluky. Charakteristický je erozně–denudační reliéf členitého dna středního toku říčky Okluky s kryopedimenty a širokou údolní nivou vyplněnou povodňovými hlínami.
Hlucká kotlina, ležící ve 2. vegetačním stupni, je intenzívně zemědělsky využívána. Pouze nepatrně je zalesněná smíšenými listnatými porosty. V území se nalézají ekonomicky bezvýznamné výskyty zemního plynu a nafty.
Vlčnovská pahorkatina
Vlčnovská pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami račanské a bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku se vyskytují horniny zlínského souvrství račanské jednotky s vložkami belovežského souvrství. Na menším území v již. části okrsku v okolí Ostrožské Lhoty, Hluku a Dolního Němčí se vyskytují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V záp. části okrsku se v podloží vyskytují neogenní sedimenty vídeňské pánve. Údolní nivy jsou vyplněny nivními hlínami. Vlčnovská pahorkatina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Pro krajinný ráz Vlčnovské pahorkatiny je charakteristický erozně–denudační reliéf velmi širokých plochých hřbetů, které jsou rozčleněny krátkými údolími levostranných přítoků řeky Olšavy. Ve vrcholových částech jsou zachovány rozsáhlé pozůstatky terciérních zarovnaných povrchů, v nižších částech s kryopedimenty. Pomístně se vyskytují překryvy spraší a sprašových hlín. Významnými body jsou Černá hora (363 m) a Hluboček (351 m).
Vinohradnické stavby, které historicky sloužily k výrobě vína, jsou chráněny ve vesnické památkové rezervaci Veletiny – Stará hora a Vlčnovské búdy.
Vlčnovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je v okrajích nepatrně, ve střed. části však značně zalesněná smíšenými listnatými a smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté subxerofilní louky a extenzivní ovocné sady lesostepního charakteru v PR Kovářův žleb a bohatá lokalita výskytu ladoňky rakouské (Scilla drunnensis) v PP Vlčnovský háj. V PP Olšava zůstal zachován poslední zbytek přirozeného neregulovaného úseku řeky Olšavy.
Uherskobrodská kotlina
Uherskobrodská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství račanské jednotky. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Uherskobrodská kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Uherskobrodské kotliny má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na soutoku řek Olšavy a Nivničky s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Uherskobrodská kotlina leží ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná porosty smíšených listnatých dřevin a lužními porosty.
Olšavská niva
Olšavská niva je tektonicky podmíněná sníženina na spod. toku řeky Olšavy. Geologické podloží tvoří horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Olšavská niva leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Olšavské nivy má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na spod. toku řeky Olšavy s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Pozn.: Olšavská niva je nově vymezenou geomorfologickou jednotkou.
Bílé Karpaty
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední výšce 473 m a středním sklonu 8°46´. Bílé Karpaty na S hraničí s Vizovickou vrchovinou, na SV jsou Lyským průsmykem odděleny od Javorníků. Dlouhou jih.–vých. hranici tvoří Pováží a na J jsou vymezeny Myjavskou pahorkatinou (na Slovensku), na Z hraničí s Dolnomoravským úvalem. Bílé Karpaty leží v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty. Pokračovat ve čtení “Bílé Karpaty”
Žalostinská vrchovina
Geomorfologický podcelek Žalostinská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 95 km2, střední výšce 345,2 m a středním sklonu 5°49´. Oblast je ze S vymezena Hluckou pahorkatinou, na V je údolím říčky Veličky oddělena od Javořinské vrchoviny a na J přechází na území Slovenska, kde se nachází její nejvyšší vrchol Žalostiná (625 m). Severozápadní hranici tvoří sníženina Dolnomoravského úvalu. Žalostinská vrchovina leží v jih.-záp. části Bílých Karpat.
V rámci geomorfologického podcelku Žalostinské vrchoviny jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:
Podloží Žalostinské vrchoviny tvoří zvrásněné flyšové horniny hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev.–vých části se uplatňují také neogenní sedimenty vídeňské pánve.
Žalostinská vrchovina tvoří první jih.–záp. výběžky Bílých Karpat. Pro krajinný ráz je charakteristický erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí s výrazným, tektonicky podmíněným okrajovým svahem na SZ. Ústřední nejvyšší části pohoří tvoří synklinální hřbety jako projevy inverze reliéfu. Časté jsou zbytky zarovnaných povrchů, asymetrická údolí, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem v oblasti je Žalostiná (Slovensko, 625 m) a na moravské straně Kobyla (584 m).
Oblast odvodňují menší levostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem nyní ústí do Baťova kanálu. Jsou to potoky Radějovka s vodní nádrží Lučina a rybníkem Kejda a Sudoměřický potok s vodní nádrží Mlýnky.
Oblast Žalostinské vrchoviny spadá do CHKO Bílé Karpaty a EVL Bílé Karpaty (Natura 2000).
Šumárnický hřbet
Šumárnický hřbet je členitá vrchovina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Z geologického hlediska je pro území charakteristické střídání synklinálních a antiklinálních vrstev. Šumárnický hřbet leží v sev. části Žalostinské vrchoviny.
Šumárnický hřbet vytváří nižší vnitrozemský paralelní hřbet k vyšší Radějovské vrchovině, od které je oddělen potokem Radějovkou. Erozně–denudační reliéf je tvořen asymetrickým hřbetem s vysokým, ale velmi mírným zlomovým svahem na S a SZ. Ve vrcholových partiích se nachází zbytky zarovnaných povrchů a suky. Časté jsou drobné sesuvy. Významným bodem je Šumárník (398 m).
Šumárnický hřbet leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Severní část území je převážně bezlesá, již. část je středně zalesněná dubovými a místy i smrkovými porosty. V oblasti převládají rozměrné bloky orné půdy. V okolí chatových kolonií jsou zachovány zbytky pastvin s teplomilnou květenou a rozptýlenými listnatými dřevinami. V oblasti se nachází několik slavných jedinců jeřábu oskeruše (Sorbus domestica), které jsou prohlášeny za památné stromy.
Vrbovecká brázda
Vrbovecká brázda je tektonicky podmíněná úzká sníženina, ležící v sev.–vých. okraji Žalostinské vrchoviny v pramenné oblasti říček Teplice a Veličky. Podloží brázdy je tvořeno převážně paleogenními flyšovými horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Vrbovecká brázda vznikla diferenciální erozí. Pro oblast je charakteristická antiklinální stavba s plochým dnem vyplněným fluviálními a deluviálními (svahovými) sedimenty. Při sev. okraji brázdy je nesouměrně položené údolní rozvodí mezi povodím Teplice a Veličky.
Vrbovecká brázda leží ve 3. vegetačním stupni a převládá zde orná půda. V území se nachází zbytky květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami.
Radějovská vrchovina
Radějovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná převážně paleogenními horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Západní část oblasti v okolí Čertoryjí budují horniny nivnického souvrství, již. část oblasti v okolí Kuželova tvoří horniny kuželovského souvrství. V celé oblasti se vyskytují vložky rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. Pro geologickou stavbu území je charakteristické četné střídání synklinálních a antiklinálních vrstev.
Radějovská vrchovina leží v jih.–vých. části Žalostinské vrchoviny. Erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí má roštovité uspořádání, v uspořádání reliéfu se projevuje výrazná závislost na strukturně- litologických poměrech. Nejvýchodnější část území tvoří synklinální hřbety vzniklé inverzí reliéfu. V oblasti se nachází zbytky zarovnaných povrchů, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem na moravské straně je Kobyla (584 m), významnými body jsou Žerotín (322 m) a Čertoryje (445 m).
Radějovská vrchovina leží ve 2.—4. vegetačním stupni. V záp. části oblasti je převážně, ve střední části už méně zalesněná dubohabřinami a dubovými porosty (částečné pařeziny), méně smrkovými, borovými a bukovými porosty s příměsí modřínu. V sev.–záp. části území se nacházejí vinice a meruňkové sady. Krajinnou dominantou oblasti jsou rozsáhlé enklávy floristicky bohatých luk a pastvin s hojně rozptýlenými listnatými dřevinami (dub letní, jeřáb oskeruše). Nádhernou ukázkou je NPR Čertoryje tvořící komplex typických květnatých bělokarpatských luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Představuje jedno z nejcennějších území v CHKO Bílé Karpaty s vysokou krajinářskou hodnotou, které nemá obdobu v celé střední Evropě. Lesostepní stanoviště je předmětem ochrany v PP Žerotín.
Sudoměřický stupeň
Sudoměřický stupeň je plochá pahorkatina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami svodnického a nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů a neogenními sedimenty vídeňské pánve. Menší vložky v okolí Tlusté hory a Bukoviny tvoří horniny kaumberského souvrství (gbelské vrstvy). Sudoměřický stupeň leží v záp. části Žalostinské vrchoviny.
Krajina Sudoměřického stupně má charakter nízkého pásu reliéfu s akumulačními terasovými stupni řeky Moravy. Reliéf vytváří tektonická kra omezená stupňovitými zlomy jz.–sv. směru proti Dolnomoravskému úvalu. Povrch stupně tvoří velká plošina zarovnaného povrchu s náplavovými kužely kolem přítoků řeky Moravy a vysoká říční terasa řeky Moravy.
Sudoměřický stupeň leží ve 2. vegetačním stupni a je převážně bezlesý. Převládá orná půda, časté jsou vinice a sady meruňek, broskvoní s roztroušeným výskytem jeřábů oskeruší (Sorbus domestica). Předmětem ochrany přírody jsou společenstva bělokarpatských květnatých luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PR Kútky a také ukázka charakteristického zbytku bělokarpatské lesostepní květeny s přirozenými společenstvy četných teplomilných rostlin a živočichů v PP Žerotín (jediný zachovalý fragment šípákové doubravy v CHKO Bílé Karpaty).