Podslezská jednotka je jednou z dílčích geologických jednotek vnější skupiny flyšových příkrovů Vnějších Západních Karpat. Vytváří úsek šířeji pojaté washberg-ždánicko–podslezské jednotky v území mezi údolími řek Moravy a Olše v Podbeskydské pahorkatině a v Moravskoslezských Beskydech.
Sedimenty podslezské jednotky se uložily ve stratigrafickém sledu svrchní křída (turon–maastricht) — spodní miocén (eger).
Stavba podslezské jednotky
Podslezská jednotka se skládá ze dvou hlavních příkrovů. Spodní příkrov se nasunul na karpatskou předhlubeň, vyplněnou sedimenty karpatu ještě před sedimentací ve spodním badenu. Svrchní příkrov se sunul přes spodnobadenskou předhlubeň.
Podslezská jednotka má od svrchní křídy (frýdecké souvrství) do svrchního eocénu (frýdlantské souvrství) neflyšový, převážně jílovcový vývoj s polohami tempestitů. Zvláště vysoká je převaha pelitů ve vrstvách vyššího eocénu (vyšší část frýdlantského souvrství) a v sedimentech spodního a středního oligocénu (menilitové souvrství). Oligocenní sedimenty (menilitové souvrství) charakteristické jílovcovou a silicitovou sedimentací se zachovaly pouze okrajově. Ve vyšším oligocénu až spodním miocénu je charakterizována faciálně diferencovanou psefitickou sedimentací (ženklavské souvrství).
Podslezská jednotka, jako paleogeografická součást ždánicko–podslezského sedimentačního prostoru, se v mezozoiku a terciéru vyvíjela převážně v divergentním režimu (rozpínání oblasti, tvorba sedimentačních pánví), v nedokonale vyvinutém riftu, který vznikl pravděpodobně ve spodní juře na jižním pasivním okraji západoevropské platformy — brunovistulika.
Sedimenty podslezské jednotky jsou rozděleny do čtyř litostratigrafických jednotek:
- frýdecké souvrství,
- frýdlantské souvrství,
- menilitické souvrství a
- ždánicko-hustopečské souvrství.
Geologický vývoj podslezské jednotky
Frýdecké souvrství
Vrstevní sled podslezské jednotky začíná svrchní křídou. Naspodu se usadilo více než 500 m mocné frýdecké souvrství (turon — dan). Skládá se z monotónních šedých a hnědošedých laminovaných vápnitých jílovců až jílovitých vápenců s malým podílem vápnitých drobových pískovců, zpravidla centimetrových a jen vzácně větších mocností. Vyskytuje se s bohatá foraminiferální mikrofauna. Místy nalézáme i tělesa skluzových slepenců, např. v Jablunkovské brázdě.
Frýdecké souvrství původně vymezil Hochstetter podle dnes již nezachovaných výchozů na západním svahu Zámeckého vrchu ve Frýdku. Pro svou vysokou vápnitost byly tyto horniny označovány jako Frýdecké slíny.
Ve svrchní části frýdeckého souvrství je v okolí Příboru a v Jablunkovské brázdě vyvinuto až 50 m mocné těleso pískovců a slepenců s úlomky korálů popisované jako klokočovské vrstvy (klokočovský člen).
Klokočovské vrstvy
Klokočovské vrstvy jsou nejtypičtěji vyvinuty jako několik desítek metrů (30—50 m) mocné pásmo s výrazným uplatněním pískovců. Typicky jsou vyvinuty v okolí města Příbora. Se svým podložím i nadložím jsou spojeny pozvolnými přechody. Vyčleňují se dvě facie:
- převážně pískovcová facie s turbidity a fluxoturbidity a
- jílovcová facie s vložkami pískovců.
Pozn.: Frýdecké souvrství je možno v současnosti nejlépe pozorovat ve výchozech v korytě řeky Lubiny mezi Příborem a Vlčovicemi, v korytě Ostravice v okolí Frýdlantu nad Ostravicí a v údolí Olše.
Frýdlantské souvrství
Frýdecké souvrství jako poměrně jednotvárný celek přechází pozvolna do faciálně bohatě rozrůzněného vývoje frýdlantského souvrství (campan — svrchní eocén) o mocnosti asi 800 m. Frýdlantské souvrství bylo dosud neformálně označováno jako podmenilitové souvrství. V rámci frýdlantského souvrství se nevymezují jednotlivé vrstvy, ale jen facie, které jsou však v některých oblastech kartograficky vyčlenitelné jako:
- facie skrnitých jílovců (třinecké vrstvy),
- facie černošedých jílovců (gutské vrstvy),
- pískovcová facie (pískovce strážského typu).
- šešorské slíny.
Facie skvrnitých jílovců (třinecké vrstvy)
V základním vývoji litofacie skvrnitých jílovců (campan–maastricht — svrchní eocén) převažují zelenošedé a šedé jílovce (světle šedě nebo zelenošedě skvrnité, proměnlivě písčito–prachovité a vápnité) nad převážně jemnozrnnými pískovci a podřízenými slepenci. V nejvyšší části profilu, ve svrchní eocénu, dominují zelenošedé a hnědé jílovce.
Pozn.: V oblasti mezi údolími řek Ostravice a Olše někteří autoři tuto litofacii skvrnitých jílovců vymezili jako třinecké vrstvy, které podle rozdílu ve vápnitosti rozdělili na spodní a svrchní třinecké vrstvy. Ve spodních třineckých vrstvách převažují jílovce nad vápnitými jílovci a a jsou v nich hojněji zastoupené polohy pískovců. Pro svrchní třinecké vrstvy je příznačná převaha vápnitých jílovců nad jílovci s menším zastoupením pískovců.
Facie černošedých jílovců (gutské vrstvy)
Facie černošedých jílovců se především soustřeďuje do spodní části frýdlantského souvrství. Nejhomogenněji, v mocnosti téměř 100 m, je vyvinuta v oblasti Třinecké brázdy, kde ji někteří autoři vymezili jako gutské vrstvy.
Pro facii černošedých jílovců jsou typické tmavošedé až černošedé jílovce, proměnlivě písčité a prachovité, převážně slabě až velmi slabě vápnité. Velmi častá je vlasová přímá písčitá laminace světlých barev. Jejich hlavní složkou je jílová substance (60—95 %), především minerály ze skupiny kaolinitu, v menší míře illitu a montmorillonitu. Jako doprovodné horniny v této facii vystupují centimetrové až metrové polohy různých typů pískovců a klastických vápenců, které se v hrubých rysech shodují s podobnými horninami v ostatních faciích frýdlantského souvrství.
Pískovcová facie (pískovce strážského typu)
Pískovcová facie není v prostoru ani v ploše vyvinuta rovnoměrně. Pískovcové polohy se zpravidla soustřeďují do paleocénu, případně do maastrichtu až spodního eocénu. Pro tato tělesa pískovců (společně s klokočovskými vrstvami) bylo zavedeno označení pískovce strážského typu podle vrcholu Stráž u Choryně.
Polohy klastik v pískovcové facii frýdlantského souvrství zpravidla dosahují mocnosti 10—250 cm (omezeně až 10 m). Ve vrstevním sledu vystupují buď samostatně nebo se sdružují do pásem dosahujících metrové nebo až desetimetrové mocnosti s lokální převahou pískovců nad jílovci. Jednotlivé polohy pískovců jsou od sebe oddělovány 10—150 cm mocnými vrstvami proměnlivě písčitých, zpravidla slabě vápnitých jílovců obdobných jako ve facii černošedých jílovců, případně skvrnitých jílovců. Na některých lokalitách vystupují spolu s pískovci vystupují decimetrové až několikametrové polohy drobnozrnných slepenců.
Pozn.: povrchové výchozy pískovcové facie jsou nejvíce rozšířeny mezi Příborem, Novým Jičínem a Valašským Meziříčím, dále v okolí Třinecké Brázdy a mezi Mošnovem a Paskovem.
Šešorské slíny
Nejvyšší polohy souvrství představují tzv. šešorské slíny (dříve globigerinové), zahrnující šedé a hnědošedé výrazně vápnité jílovce se schránkami dírkovců. Odpovídají stejně pojmenované jednotce ve washberg-ždánické jednotce.
Menilitové souvrství
V nadloží frýdlantského souvrství podslezské jednotky ve vrstevním sledu pozvolně pokračuje menilitové souvrství (spodní až střední oligocén). Celková mocnost menilitového souvrství v podslezské jednotce může dosahovat až 200 m. Jsou to vrstvy s čokoládově či tmavě hnědými až černohnědými, proměnlivě intenzívně silicifikovanými jílovci a vápnitými jílovci, někdy obsahující kostry ryb a černošedé rohovce (křemen, opál – menilit), doprovázených podřízenými prokřemenělými pískovci.
Menilitové souvrství podslezské jednotky, jinak podobné ždánické jednotce, lokálně zahrnuje asi 100 m mocnou facii sesuvných slepenců a suťových proudů. Obsahují klasty krystalických hornin, devonských a karbonských karbonátů a klastik, jakož i intraklasty svrchní křídy až svrchního eocénu odvozené z okrajů vlastní podslezské pánve.
Jílovce menilitového souvrství jsou proměnlivě prachové (20—30 %) a písčité (průměrně 10 %). Jejich vápnitost kolísá od 10 do 50 %. Vápnité jílovce přecházejí též do jílových vápenců. Jílovce jsou polyminerální, střídavě s převahou buď illitu, nebo minerálů ze skupiny kaolinitu nebo montmorillonitu. Jsou silicifikovány křemenem nebo opálem. Místy se nepravidelně vyskytují několikacentimetrové polohy jemno- až hrubozrnných, někdy drobně slepencových křemenných nebo drobových pískovců, které obsahují jako příměs schránky velkých foraminifer.
Pozn.: dobře vyvinutý sled menilitového souvrství popsal Bubík na dočasném výchozu v potoce Hluchová v Bystřici nad Olší.
Ženklavské souvrství
Nejmladší vrstvy podslezské jednotky, vytvořené pod vlivem helvetské a sávské fáze alpinské orogeneze, jsou vrstvy ženklavského souvrství (vyšší oligocén — spodní miocén). Odpovídají sedimentům ždánicko-hustopečského souvrství ve washberg-ždánické jednotce.
Sedimenty ženklavského souvrství se vyznačují flyšovým střídáním žlutavě šedých vápnitých pískovců a převážně šedých až černošedých vápnitých jílovců až jílů, zastoupení pískovců a jílovců je proměnlivé. V tomto souvrství se oproti nižším jednotkám výrazně uplatňují turbidity.
Zdroje:
CHLUPÁČ, Ivo, Rostislav BRZOBOHATÝ, Jiří KOVANDA a Zdeněk STRÁNÍK. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia Praha, 2002. 436 s
PICHA, F.J., STRÁNÍK, Z., KREJČÍ, O. (2006): Geology and Hydrocarbon Resources of the Outer Western Carpathians and Their Foreland, Czech Republic. In: Golonka, J., Picha, F. J. (eds.) The Carpathians and Their Foreland: Geology and Hydrocarbon Resources. AAPG Memoir, Tulsa (USA), No. 84, pp. 49–175.