Na Vařákovy paseky za šafránem bělokvětým

Začínám psát první příběh svého karpatského putování. Snad jej, stejně jako ty následující, přijmete. Pokusím se být autentický a originální. Možná mi chvilku potrvá, než najdu odpovídající formu a styl. Držme si palce. Robert Hruban

Datum: 27. 3. 2021
Aktivita : Chůze
Vzdálenost: cca 12 km
Trasa cesty: 1. Lyžařský svah v Pozděchově, 2. Pramen Vláry, 3. Vařákovy paseky, 4. Horní lačnovské skály na Vrátnici, 5. Trubiska
Trasa cesty: 1. Lyžařský svah v Pozděchově, 2. Pramen Vláry, 3. Vařákovy paseky, 4. Horní lačnovské skály na Vrátnici, 5. Trubiska

Je brzké jaro, v dolinách už není po sněhu ani památky, ale na hřebeni Vizovických vrchů, přesněji na Klášťovském hřbetu se leckde ještě nachází. Ideální čas vyrazit na Vařákovy paseky omrknout jak kvete šafrán bělokvětý, první posel jara. Při té příležitosti nelze minout Horní Lačnovské skály na Vrátnici a zpět se vrátit přes zámeček Trubiska.

Pozděchov

Pozděchov.
Pozděchov.

Auto jsem zaparkoval na malém parkovišti u sjezdovky v Pozděchově. Po žluté turistické značce jsem se vydal kolem oplocení vodních zdrojů nezpevněnou lesní cestou prudce a přímo vzhůru na rozcestí Pod Svéradovem. Cesta je dýchavičná a záda pod batohem orosily krůpěje potu.

Ochranná pásma vodních zdrojů nad Pozděchovem.
Ochranná pásma vodních zdrojů nad Pozděchovem.
Altánek na rozcestí pod Svéradovem.
Altánek na rozcestí pod Svéradovem.
Pozděchov je malebná valašská víska, rozprostírající se na úbočí hlavního hřebene Vizovických vrchů.  V obci jsou dva kostely, jeden katolický kostel sv. Jiří byl postaven v letech 1700 – 1710, pravděpodobně na místě staršího kostela. V roce 1869 bylo povoleno zřízení vlastní evangelické farnosti a v roce 1890 byl vysvěcen kostel evangelický. Pro celé úbočí Komonecké hornatiny (pruhu hor od Doubrav až po Lidečko) je typické rozptýlené pasekářské osídlení. Pozděchov je rovněž poslední obcí, ne jejímž území se nachází poslední zbytky rozestavěné a nedokončené “Baťovi” železnice Vizovice – Valašská Polanka.

Pramen Vláry

Vlára je největším přítokem řeky Váhu z území Moravy. Je pro ní charakteristické říční pirátství. V letních suchých měsících se pramen stěhuje dolů do údolí, ale nyní je v prameništi, stejně jako všude okolo, vody nadbytek.
Pramen Vláry.
Pramen Vláry.

Nedaleko přístřešku na rozcestí Pod Svéradovem se nachází pramen Vláry. Cesta mě dále vede poměrně hezkými jedlovými porosty směrem k rozcestí Bařinka. Po asfaltové cestě se mi moc pokračovat nechce, proto se vydávám nezpevněnou lesní cestou po opačné straně hřbetu směrem k Vařákovým pasekám. Cesta je po zimním přibližování dříví rozbitá, příjemné pocity mi ale navozují krásné výhledy do údolí Trubisek, zarámovaných na obzoru vrcholky Seninecké vrchovinyJavorníků.

 
Smíšené porosty nad údolím Trubisek.
Smíšené porosty nad údolím Trubisek.

Vařákovy paseky

Vařákovy paseky mají z jara neopakovatelnou atmosféru.
Vařákovy paseky mají z jara neopakovatelnou atmosféru.

Na Vařákových pasekách jsem byl už mnohokrát. Nicméně tato luční hřebenová polana na mne vždycky zapůsobí. Místo má silného genia loci, který je jednoznačně spjat s historickými událostmi na konci druhé světové války (vypálení, zmasakrování obyvatel, smysl partizánského odporu). Po prohlídce památníku, který je bohužel stejně jako všechny podobná místa s umístěnými odpadkovými koši, zaneřáděn odpadky, jsem se vydal ke svému stěžejnímu zájmu. 

Šafrán bělokvětý (Crocus vernus (L.) Hill) na Vařákových pasekách.
Šafrán bělokvětý (Crocus vernus (L.) Hill) na Vařákových pasekách.

Šafrány bělokvěté (Crocus vernus (L.) Hill) jsou v plném květu. Vždycky mne potěší, když to správně trefím. Za vyznačeným oplocením je loučka plná malých modrých květů. O místním šafránu (stejně jako o jiných kytkách) se povídá, že se k nám na Valašsko dostal z jihu Evropy za Napoleonských válek na korbách francouzských zásobovacích vozů s krmivem pro koně. Na Vsetínsku je několik lokalit, kde se mu daří (Lačnov, Pozděchov), ale Vařákovy paseky patří mezi nejvýš položené. Kromě této silné populace ve Vizovické vrchovině šafrán roste ještě u Horního Němčí a na zlínských Pasekách. V moravských Karpatech je možné potkat ještě podobný druh šafrán karpatský (Crocus heuffelianus Herb), například na sjezdovce KohútkaJavorníkách.

Šafrán bělokvětý (Crocus vernus (L.) Hill) na Vařákových pasekách.
Šafrán bělokvětý (Crocus vernus (L.) Hill) na Vařákových pasekách.

Horní lačnovské skály

Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.

Na vrchol Vrátnice (Na Kopci), kde se Horní Lačnovské skály nachází, je to z Vařákových pasek skutečně jen kousek. Nachází se zde mohutný skalnatý výchoz (odborně geomorfologicky řečeno mrazový srub) s charakteristicky vyvinutými tvary skalních reliéfů (pukliny, voštiny, tafoni, skalní mísy). Skalní výchoz je tvořený paleogenními křemennými pískovci a slepenci spodních luhačovických vrstev.

Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.

Protože tyto horniny jsou výrazně pevnější a tvrdší než okolní, vytváří v hřebeni Komonecké hornatiny i díky své orientaci (vrstvy jsou uloženy vertikálně) pásmo větších či menších skal a skalek, táhnoucí se právě z Vrátnice přes Kopce, Čertovy skály u Lidečka, NPR Pulčín-Hradisko až téměř k Makytě. Na luhačovické vrstvy je navázán jeden zajímavý fenomén. Vhledem k jejich významné stanovištní kyselosti na nich roste borůvka a významně více se zde vyskytují pravé hřiby. Takže, kdo neví, kam se vydat na hřiby nebo borůvky, může to zkusit podle geologické mapy. Jde to.

Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.

Stejně jako na Čertových skalách zde dle pověsti měli své rejdy čerti. V období fašismu během druhé světové války i následujícího komunistického režimu se zde scházeli trampové, junáci a další volnomyšlenkáři, kteří sem ke svým ohňům a kytarám unikali od svých běžných každodenních starostí a strastí. Skály jsou rovněž významným horolezeckým terénem (na jihovýchodní Moravě není příliš mnoho horolezeckých příležitostí).

Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.
Horní Lačnovské skály.

Trubiska

Javořiny pod úbočím Lázu.
Javořiny pod úbočím Lázu.

Z Vrátnice lze pokračovat přes rozcestí LázOběšenému. Cesta příjemně traverzuje úbočím svahu rozeklanými javořinami a navozuje impresívní dojem divokosti a ponurosti. V úbočí svahu je rozprostřeno velké množství malých lesních pramenišť. O to horší je ale klesání od Oběšeného do údolí Trubisek. Lesní cesta je rozbitá po zimním přibližování dříví na kaši hlíny a kamení a hlubokými kolejemi se řítí dolů dva mohutné proudy vody. Tahle by se to dělat nemělo, kolegové!! Kousek před zámečkem Trubiska se u zpevněné lesní cesty nachází skupinka vzrostlých a  mohutných douglasek tisolistých. Lesní hospodáři je označili na paměť kolemjdoucím cedulkou významný strom.

Skupina Douglasek tisolistých v údolí Trubisek.
Skupina Douglasek tisolistých v údolí Trubisek.

Samotný zámeček Trubiska byl vystavěn rodem Stillfriedů z Ratěnic, kteří koupili vizovické panství roku 1815. Přesné datum výstavby není známo – patrně v polovině 19. století. Pozděchovské lesy byly bohaté na zvěř, což společně se zálibou členů rodu Stillfriedů v lovu bylo důvodem, proč zde zámeček vznikl. Mimo lovecké základny sloužil zámeček také k oddechu a zábavě. K Trubiskům patřilo také několik rybníků – např. Kačeňák a Hubertek. Traduje se zde výskyt sirného pramene, nikdo ale neví, kde ho hledat. Zato je tu krásně upravená studánka s chladivou a dobrou vodou. Dnes patří Trubiska stejnojmennému mysliveckému sdružení z Pozděchova.

Zámeček Trubiska.
Zámeček Trubiska.

Z Trubisek vede zpevněná lesní cesta přes boční hřbítek Vizovických vrchů zpět do Pozděchova. Na cestě se v zákrutu lesní cesty nachází vytesaný pomníček věnovaný patronu myslivců Svatému Hubertovi. Po několika dalších menších údolích se objeví první malebné výhledy na Pozděchov a jeho dva dominantní kostely. Pro větší efekt si to vyšlápnu na louku po levé straně nad samotu se jménem V Americe, odkud je opravdu nádherný výhled. Poté si ještě nakonec prohlédnu přírodní památku Pozděchov (oplocený soukromý pozemek), kde jsem ovšem žádné šafrány nenašel. Zpátky k autu už je to jen kousek.

Pomníček Svatého Huberta nad Trubiskama.
Pomníček Svatého Huberta nad Trubiskama.

Shrnutí

Trasa je středně exponovaná, je nutné vyšlápnout hlavní hřeben Vizovických vrchů. Cesta je v naprosté většině nezpevněná  a vyžaduje přiměřené turistické vybavení i fyzickou kondici. Dva úseky cesty byly velmi rozbité používáním lesní techniky. Určitě nelze absolvovat s kočárkem (celou trasu) a kolo bych doporučoval skutečně jen opravdovým a trénovaným bajkerům. Já jsem ji absolvoval v příjemném jarním a relativně teplém počasí. Nicméně na hlavním hřebenu se v zastíněných částech nacházel ještě sníh a prakticky po celou dobu jsem šlapal v jarní tající vodě.

Devětsil bílý patří k prvním poslům jara.
Devětsil bílý patří k prvním poslům jara.

Hlavní hřeben Vizovických vrchů je vizuálně velmi malebný. Tvoří jej smrčiny, často však s vysokou příměsí jedle, buku, javoru (klen) a v prameništích i olše. Porosty zatím nejsou příliš dotčeny nastupující kůrovcovou kalamitou a doufám, že to tak i vydrží (březen 2021). 

Celá trasa je zároveň doplněna mnoha informačními tabulemi, protože je zde vybudováno několik naučných stezek. Vědomostí lačný turista se zde může dozvědět mnoho informací o přírodě, kultuře i historii tohoto krásného koutu jihozápadního Valašska.

Fotogalerie

Zdroje:

https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/10235/pozdechov/pamatky-turistika/
https://www.turistika.cz/mista/varakovy-paseky-a-safran-belokvety/detail
https://pladias.cz/taxon/distribution/Crocus%20vernus

CROCUS VERNUS (L.) Hill – šafrán bělokvětý / šafran bielokvetý


http://www.valassko-hornivsacko.cz/lacnovske-horni-a-dolni-skaly
https://www.astrocesty.eu/lokality/detail/lovecky-zamecek-trubiska.html
https://www.turistika.cz/mista/trubiska-lovecky-zamecek/detail

Související obrázky:

Hlucká pahorkatina

Geomorfologický podcelek Hlucká pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 563 km2, střední výšce 272 m a středním sklonu 4°04´. Ze SZ je vymezena ostatními jednotkami Vizovické vrchoviny, tedy směrem od S postupně Zlínskou vrchovinou, Komoneckou hornatinouLuhačovickou vrchovinou. Na JV a J hraničí s Bílými Karpaty, na Z až SZ přechází do rovin Dolnomoravského úvalu. Hlucká pahorkatina leží v jih.–záp. části Vizovické vrchoviny.

Geomorfologické rozdělení Hlucké pahorkatiny.
Geomorfologické rozdělení Hlucké pahorkatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Hlucké pahorkatiny je vymezeno dvanáct geomorfologických okrsků:

Podloží Hlucké pahorkatiny budují flyšové horniny račanskébělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů s omezenými výskyty křídových a neogenních sedimentů vídeňské pánve a vložkami neovulkanitů. V záp. části oblasti, přiléhající k úvalu řeky Moravy, se vyskytují proměnlivě mocné překryvy sprašísprašových hlín.

Reliéf Hlucké pahorkatiny. V popředí obec Nezdenice.
Reliéf Hlucké pahorkatiny. V popředí obec Nezdenice.

Geomorfologicky pestré území Hlucké  pahorkatiny je charakteristické mozaikou menších kotlin a obklopujících je dílčích pahorkatin a plošin s erozně–denudačním reliéfem, který je podmíněn strukturně litologickými vlastnostmi geologického podkladu. Příznačným rysem pahorkatiny je erozně-denudační “seříznutí” rozvodních poloh neogenním zarovnaným povrchem, tektonicky dislokovaným do různých výškových úrovní. Vyskytují se krátká průlomová údolí, kryopedimenty a příkřejší svahy jsou ohroženy sesuvy. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m) v Prakšické pahorkatině.

Celá oblast leží v povodí řeky Moravy a je odvodňována záp. směrem říčkami Březnicí, Olšavou, Okluky, Veličkou a menšími přítoky.

Jihovýchodní část Hlucké pahorkatiny spadá CHKO Bílé Karpaty.

Prakšická pahorkatina

Prakšická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí Rudic se vyskytují vložky hornin belovežského souvrství račanské jednotky. Od úvalu řeky Moravy po linii Březolupy—Nedachlebice—Hradčovice se vyskytují různě mocné překryvy sprašísprašových hlín. Prakšická pahorkatina leží v sev. části Hlucké pahorkatiny.

Pohled na Prakšice. Rodí se zde mimořádně okouzlující ženy.
Pohled na Prakšice. Rodí se zde mimořádně okouzlující ženy. Broďané,ale i další,  je však nazývají údolím dutých hlav.

Krajina Prakšické pahorkatiny je podhorsky zvlněná, široké a ploché hřbety oddělují hluboká, ale rozevřená údolí. Místy je povrch pahorkatiny zároveň členěn krátkými příčnými údolími.  Erozně–denudační reliéf je celkově ukloněn k JZ. Četná jsou údolí založená na tektonických zlomech. Na rozvodích jsou zachovány rozsáhlé zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. V okolí obcí Bílovice a Březolupy se rozkládá malá kotlina, ohraničená na J relativně sráznými svahy se stopami sesuvů. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m).

Oblast Prakšické pahorkatiny odvodňují říčky BřezniceOlšava s přítokem Holomňou. Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod.

Panoramatický pohled na PR Vrchové u Prakšic.
Panoramatický pohled na PR Vrchové u Prakšic.

Prakšická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. V nižších polohách převažuje zemědělská produkce, zatímco vyšší a členité polohy jsou spíše zalesněny dubovými, místy i borovými a smrkovými porosty s příměsí buku. V centrální části oblasti je vyhlášen Přírodní park Prakšická vrchovina, sev–vých. část zasahuje do CHKO Bílé Karpaty.

Předmětem ochrany přírody jsou bohaté lokality s výskyty ohrožených druhů hmyzu, zejména motýlů v PP Rovná hora, komplexy původních květnatých luk, pastvin, sadů a teplomilných doubrav s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů v PR Vrchové a xerotermní bylinná společenstva v PP Terasy.

Nivnická pahorkatina

Nivnická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná z větší části flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V linii v.n. Ordějov — Skalky — Široké se nachází pásmo s drobnými intruzemi neovulkanitů. Ve velké míře se v oblasti vyskytují i různě mocné překryvy sprašísprašových hlín a písčitohlinité deluviální sedimenty. Nivnická pahorkatina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.

Krajina Nivnické pahorkatiny.
Krajina Nivnické pahorkatiny.

Nivnická pahorkatina má charakteristický erozně–denudační reliéf osamocených plochých hřbetů, oddělených širokými údolními nivami. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky pliocenního zarovnaného povrchu. Vyskytují se četné sesuvy a kryopedimenty. Významným bodem jsou Vrchůvky (355 m).

Nivnickou pahorkatinu odvodňují levostranné přítoky říčky Olšavy, zejména potok Nivnička.

Pohled na obce Nezdenice a Šumice v Nivnické pahorkatině.
Pohled na obce Nezdenice a Šumice v Nivnické pahorkatině.

Nivnická pahorkatina leží ve 2.–3. vegetačním stupni a je téměř výlučně využívána pro zemědělskou produkci. Výjimečně jsou v krajině rozmístěny drobné listnaté lesíky a místy se vyskytují skupiny větrolamů.

Bánovský stupeň

Bánovský stupeň je plochá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů, které lokálně doplňují drobné intruze neovulkanitů.  Na bázích svahů se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité deluviální sedimenty. Bánovský stupeň leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.

Bánovský stupeň s obcí Bánov.
Geomorfologický okrsek Bánovský stupeň s obcí Bánov.

Pro bánovský stupeň je charakteristický plochý, strukturně litologicky podmíněný reliéf s výraznými zbytky třetihorního zarovnaného povrchu a suky neovulkanických hornin vypreparovaných z flyšového podloží. Při okrajích oblasti se vyskytují kryopedimenty. Významným bodem jsou Skalky (387 m).

Kaplička Nanebevzetí Panny Marie u PP Skalky.
Kaplička Nanebevzetí Panny Marie u PP Skalky.

Bánovský stupeň leží převážně ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněn lužními listnatými porosty a větrolamy. Na více členitých částech se vyskytují převážně dubohabrové pařeziny. Projevy třetihorní vulkanické činnosti v oblasti jsou zachovány v PP HrádekPP Skalky.

PP Skalky tvoří opuštěný lom mezi Bánovem a Bystřicí pod Lopeníkem, který je unikátní díky odkrytí proniku ložní žíly trachyandezitů skrze sedimentární horniny nivnického souvrství.
PP Skalky tvoří opuštěný lom mezi Bánovem a Bystřicí pod Lopeníkem, který je unikátní díky odkrytí proniku ložní žíly trachyandezitů skrze sedimentární horniny nivnického souvrství.

Ordějovská kotlina

Ordějovská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina ležící na středním toku řeky Nivničky. Podloží tvoří flyšové jílovce a pískovce nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Ve vých. části, v okolí Bystřice p. Lopeníkem, vystupují horniny svodnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Dno kotliny pokrývají nivní hlíny a časté jsou i deluviální sedimenty. V oblasti se vyskytují drobné intruze neovulkanitů. Ordějovská kotlina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.

Ordějovská kotlina vnikla formou erozního rozšíření údolí Nivničky. Reliéf kotliny má charakter velmi plochého dna tvořeného širokou údolní nivou a kryopedimenty. Na potoku Nivničce je zbudována vodní nádrž Ordějov.

Pohled od Studeného vrchu do Ordějovské kotliny.
Pohled od Studeného vrchu do Ordějovské kotliny.

Ordějovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je pouze nepatrně zalesněná dubovými porosty s příměsí habru podél vodních toků. V krajině jsou nápadné systémy větrolamů a nově založené ovocné sady. Předmětem ochrany přírody je PP Remízy u Bánova s výskytem evropsky významného druhu bourovce trnkového (Eriogaster catax).

Boršická pahorkatina

Boršická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí obcí Blatnice a Blatničky se objevují vložky pestrých vrstev (rudohnědé a zelenošedé jílovce z období cenoman – spod. eocén) a vápenců a slínovců (campanmaastricht). V okolí říčky Svodnice se vyskytují nivní hlínydeluviální sedimenty. Boršická pahorkatina leží v již. části Hlucké pahorkatiny.

Krajina Boršické pahorkatiny má zvlněný ráz. Erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněný reliéf má charakter širokých krátkých hřbetů a vyvýšenin s rozsáhlými zbytky zarovnaného povrchu, jež jsou odděleny krátkými průlomovými údolími nebo obklopeny okolními sníženinami. V údolích a sníženinách se vyskytují kryopedimenty a široké údolní nivy. Méně se vyskytují překryvy sprašových hlín. Významným bodem je Jasenová (410 m).

Oblast odvodňují potok Svodnice a přítoky říčky Veličky Okluk.

Obraz "Poslední velká pouť u Svatého Antonínka" od Joži Uprky.
Obraz “Poslední velká pouť u Svatého Antonínka” od Joži Uprky.

Boršická pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná dubohabrovými porosty. V oblasti se vyskytují sady a vinice. Předmětem ochrany přírody jsou výskyty vzácných a ohrožených stepních druhů rostlin a živočichů na zbytcích kavylových stepí v PR Hloží, PR Kobylí hlavaPP Babí Hora a typické louky a bývalé pastviny s teplomilnou flórou a faunou v PP Nadávky. Unikátem je jediný povrchový výchoz púchovských slínů v rámci magurského flyše v PP Okluky.

Z geologického hlediska je významný jediný známý odkryv svrchnokřídových sedimentů antoníneckého souvrství hluckého vývoje v malém lomu v PP Střečkův kopec. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.

Krajina v okolí Blatnice pod sv. Antonínkem.
Krajina v okolí Blatnice pod sv. Antonínkem.

Kuželovská kotlina

Kuželovská kotlina je erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněná sníženina s plochým dnem, které je celkově ukloněno směrem k SZ. Podloží budují flyšové horniny kuželovského souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku v okolí Louky a Lipova vystupují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje . Hřbet mezi Hájovou a Dlouhou horou tvoří hluboce zvětralá kamenito-hlinitá eluvia. V okolí říčky VeličkyKuželovského potoka se vyskytují nivní hlínydeluviální sedimenty. Kuželovská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.

Reliéf Kuželovské kotliny je tvořen plochými hřbety a širokými údolními nivami s úpatními kryopedimenty, při sev.–záp. okraji je prořezán vodními toky. Významným bodem je vrchol Bojiště (439 m).

Větrný mlýn nad Kuželovem.
Větrný mlýn nad Kuželovem.

Kuželovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná porosty dubovými porosty s příměsí habru. V oblasti se vyskytují sady a vinice.

Niva říčky Veličky mezi Loukou a Lipovem.
Niva říčky Veličky mezi Loukou a Lipovem.

Předmětem ochrany přírody jsou listnaté dubohabrové porosty s bohatým keřovým a bylinným podrostem v PP Háj u LoukyPP Háj u Lipova a ochrana xerotermních společenstev, chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, zvláště pak nejbohatší bělokarpatské populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) v PP Nad Vápenkou. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.

Kněždubská kotlina

Kněždubská kotlina je tektonicky a litologicky podmíněná sníženina, kterou budují neogenní sedimenty vídeňské pánve a v okrajích také flyšové horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Kněždubská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.

Pohled z rozhledny Travičné do Kněždubské kotliny.
Pohled z rozhledny Travičné do Kněždubské kotliny.

Kněždubská kotlina vznikla na spod. toku říčky Veličky splynutím údolních kryopedimentů v kryopediplén. Reliéf má charakter ploché údolní nivy vytvořené akumulací nivních hlín, při okrajích se vyskytují písčitohlinité deluviální sedimenty a překryvy sprašísprašových hlín. Předpokládá se, že v raném středověku zde bylo průtočné jezero.

Kněždubská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými nebo smíšenými listnatými porosty. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.

Vnorovská plošina

Vnorovskou plošinu budují neogenní sedimenty vídeňské pánve společně s flyšovými jílovci a pískovci nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Vnorovská plošina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.

Vnorovská plošina
Jemně modelovaný akumulační reliéf Vnorovské plošiny na starých náplavech řeky Moravy.

Charakteristický je akumulační reliéf pokryvů sprašísprašových hlínříčních teras řeky Moravy a jejích levostranných přítoků. Při jih.–vých. okraji přechází do erozně–denudačního reliéfu na podloží neogenních štěrcích a píscích vídeňské pánve spod. (baden) se suchými údolími a úpady.

Vinohrady nad Vnorovy.
Vinohrady nad Vnorovy.

Vnorovská plošina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smíšenými listnatými porosty. Oblast je intenzívně zemědělsky využívána, vyskytují se sady a vinohrady.

Hlucká kotlina

Hlucká kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými jílovci a pískovci hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Jižně od toku říčky Okluky se vyskytují horniny hluckých vrstev doprovázené méně častými sedimenty nivnického souvrství s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V sev. části okrsku vystupují horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Velmi rozšířené jsou různě mocné překryvy sprašísprašových hlín. Hlucká kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.

Hlucká kotlina vznikla formou erozního rozšíření říčky Okluky. Charakteristický je erozně–denudační reliéf členitého dna středního toku říčky Okluky s kryopedimenty a širokou údolní nivou vyplněnou povodňovými hlínami.

Hlucká kotlina, ležící ve 2. vegetačním stupni, je intenzívně zemědělsky využívána. Pouze nepatrně je zalesněná smíšenými listnatými porosty. V území se nalézají ekonomicky bezvýznamné výskyty zemního plynu a nafty.

Vlčnovská pahorkatina

Vlčnovská pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami račanskébělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku se vyskytují horniny zlínského souvrství račanské jednotky s vložkami belovežského souvrství. Na menším území v již. části okrsku v okolí Ostrožské Lhoty, Hluku a Dolního Němčí se vyskytují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V záp. části okrsku se v podloží vyskytují neogenní sedimenty vídeňské pánve. Údolní nivy jsou vyplněny nivními hlínami. Vlčnovská pahorkatina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.

Pro krajinný ráz Vlčnovské pahorkatiny je charakteristický erozně–denudační reliéf velmi širokých plochých hřbetů, které jsou rozčleněny krátkými údolími levostranných přítoků řeky Olšavy. Ve vrcholových částech jsou zachovány rozsáhlé pozůstatky terciérních zarovnaných povrchů, v nižších částech s kryopedimenty. Pomístně se vyskytují překryvy sprašísprašových hlín. Významnými body jsou Černá hora (363 m) a Hluboček (351 m).

Vinohradnické stavby, které historicky sloužily k výrobě vína, jsou chráněny ve vesnické památkové rezervaci Veletiny – Stará horaVlčnovské búdy.

Památková rezervace Vlčnovské búdy leží na již. svahu vrcholu Myšince (353 m).
Památková rezervace Vlčnovské búdy leží na již. svahu vrcholu Myšince (353 m).

Vlčnovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je v okrajích nepatrně, ve střed. části však značně zalesněná smíšenými listnatými a smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté subxerofilní louky a extenzivní ovocné sady lesostepního charakteru v PR Kovářův žleb a bohatá lokalita výskytu ladoňky rakouské (Scilla drunnensis) v PP Vlčnovský háj. V PP Olšava zůstal zachován poslední zbytek přirozeného neregulovaného úseku řeky Olšavy.

Uherskobrodská kotlina

Uherskobrodská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství račanské jednotky. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Uherskobrodská kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.

Reliéf Uherskobrodské kotliny má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na soutoku řek Olšavy a Nivničky s výskytem kryopedimentů a překryvů sprašísprašových hlín.

Uherskobrodská kotlina.
Uherskobrodská kotlina.

Uherskobrodská kotlina leží ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná porosty smíšených listnatých dřevin a lužními porosty.

Olšavská niva

Olšavská niva je tektonicky podmíněná sníženina na spod. toku řeky Olšavy. Geologické podloží tvoří horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Olšavská niva leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.

Panoramatický pohled do Olšavské nivy.
Panoramatický pohled do Olšavské nivy.

Reliéf Olšavské nivy má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na spod. toku řeky Olšavy s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.

Pozn.: Olšavská niva je nově vymezenou geomorfologickou jednotkou.

Související obrázky:

Komonecká hornatina

Geomorfologický podcelek Komonecká hornatina je plochá hornatina o rozloze 75 km2, střední výšce 527 m a středním sklonu 10°17´. Výrazný hornatinný pás Komonecké hornatiny je ze sev. strany vymezen nižší Zlínskou vrchovinou, z již. strany Luhačovickou vrchovinou. Na V je Komonecká hornatina prolomením říčky Senice oddělena od hlavního hřbetu Javorníků. Na Z  postupně spadá do nižší Hlucké pahorkatiny. Komonecká hornatina leží v sev.–vých. části Vizovické vrchoviny a tvoří její nejvyšší část. Pokračovat ve čtení “Komonecká hornatina”

Související obrázky:

Zlínská vrchovina

Geomorfologický podcelek Zlínská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 437 km2, střední výšce 354 m a středním sklonu 6°11´. Na S je vymezena sníženinou Fryštácké brázdy a hornatým reliéfem Hostýnských vrchů, na V ji od Javorníků odděluje údolí říčky Senice. Jižní hranici tvoří výrazný hřbet Komonecké hornatiny, která na JZ přechází do Hlucké pahorkatiny. Západní hranici tvoří sníženiny DolnomoravskéhoHornomoravského úvalu. Zlínská vrchovina  leží v sev.–záp. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Zlínská vrchovina”

Související obrázky:

Fryštácká brázda

Geomorfologický podcelek Fryštácká brázda je asymetrický tektonický příkop SZ—JV směru, ležící v sev. části Vizovické vrchoviny. Oblast má rozlohu 59 km2, střední výšku 299 m a střední sklon 9°46´. Fryštácká brázda je jih.–vých. prodloužením Holešovské plošiny, která je součástí Hornomoravského úvalu. V okrajích je vymezena výraznými svahy Hostýnských vrchůZlínské vrchoviny, které jsou vázány na tektonické zlomy.

Geomorfologické vymezení Fryštácké brázdy.
Geomorfologické vymezení Fryštácké brázdy.

Fryštácká brázda je geomorfologický podcelek v rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny. Není dále členěn na nižší geomorfologické jednotky.

Podloží brázdy je budováno převážně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, přičemž samotné dno propadliny je překryto výplní pliocenních fluviolakustrinních jílů, písků a štěrků a kvarterních překryvů sprašísprašových hlín. Ojediněle vystupují horniny belovežského souvrstvílukovských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky. Na úpatí svahů Hostýnských vrchů se vyskytují hlinité, písčitohliné a hlinitokamenité deluviální sedimenty.

Pohled do Fryštácké brázdy.
Pohled do Fryštácké brázdy.

Mírně zvlněný  krajinný ráz Fryštácké brázdy se celkově zdvihá směrem k V.  Z hlediska morfostruktury se jedná o poklesovou strukturu. Dno příkopu vytváří zčásti erozně–denudační reliéf s plošinami, který je zčásti překryt pokryvy sprašísprašových hlín a náplavovými kužely. Mělká neckovitá údolí se širokými dny jsou orientována převážně ve směru S—J, tedy napříč Fryštácké brázdy.

Fryštáckou brázdu odvodňují převážně pravostranné přítoky říčky Dřevnice (Fryštácký potok, říčka Racková), které vesměs pramení v Hostýnských vrších a protékají napříč Fryštáckou brázdou jih.–záp. směrem k údolí Dřevnice.

Zámek Lešná vybudoval poprvé v letech 1804-1807 hraběcí rod Seilernů. V létech 1885-1993 ho přebudovali do současné podoby podruhé. Zámek byl velmi luxusně vybaven a složil jako rezidence hrabat Seilernů do roku 1945. Velkolepé byly zejména podzimní hony v přilehlé zámecké oboře, která byla přebudována do jedné z nejkrásnějších ZOO u nás.
Zámek Lešná vybudoval poprvé v letech 1804-1807 hraběcí rod Seilernů. V létech 1885-1993 ho přebudovali do současné podoby podruhé. Zámek byl velmi luxusně vybaven a složil jako rezidence hrabat Seilernů do roku 1945. Velkolepé byly zejména podzimní hony v přilehlé zámecké oboře, která byla přebudována do jedné z nejkrásnějších ZOO u nás.

Fryštácká brázda se rozprostírá převážně ve 3. vegetačním stupni a je nepatrně, místy až středně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buků. V říčních nivách se vyskytují zejména jasanové olšiny a lužní porosty tvořené převážně topolem černým. V oblasti převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda a intravilán obcí. Nachází se zde také ZOO Lešná s nádherným přírodním parkem a v. n. Fryšták, která slouží jako záložní zdroj pitné vody pro Zlínsko.

Související obrázky:

Vizovická vrchovina

Poloha a vymezení

Geomorfologický celek Vizovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 1 399 km2, střední výšce 339 m a středním sklonu 5°20´. Na S hraničí s Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, na SV údolím řeky Senice hraničí s Javorníky, na JV s Bílými Karpaty a ze Z s DolnomoravskýmHornomoravským úvalem. Vizovická vrchovina leží sev.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.

Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.

Geomorfologie a hydrografie

Geomorfologické rozdělení Vizovické vrchoviny.
Geomorfologické rozdělení Vizovické vrchoviny.

V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:

Oblasti Vizovické vrchoviny dominuje hornatinný pruh geomorfologického podcelku Komonecké hornatiny, tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Na JV přechází ústřední hornatina do nižších poloh Luhačovické vrchoviny, na SZ do Zlínské vrchoviny, kde v podloží převažují méně odolné vrstvy s převahou jílovců. Jihozápadní část tvoří nižší, měkce modelovaná Hlucká pahorkatina. V sev. části se nalézá tektonicky podmíněná příkopová Fryštácká brázda s výplní pliocenních sedimentů karpatské předhlubně.

Nad Biskupickou cihelnou. Hřeben Komonecké hornatiny vystupuje nad ostatní jednotky Vizovické vrchoviny.
Nad Biskupickou cihelnou. Hřeben Komonecké hornatiny vystupuje nad ostatní jednotky Vizovické vrchoviny.

Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, OlšavaŠtávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač  ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.

Říčka Šťávnice v lázeňském údolí po přehradou.
Říčka Šťávnice v lázeňském údolí po přehradou.

Podloží a půdy

Podloží Vizovické vrchoviny budují převážně zvrásněné flyšové horniny račanské, bystrické a  bělokarpatské jednotky magurské jednotky příkrovů, v omezené míře i druhohorní a neogenní sedimenty vídeňské pánve a neovulkanity. V oblastech, které leží při hranici s moravskými úvaly, se vyskytují různě mocné překryvy sprašísprašových hlín.

Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizeměluvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.

Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.

Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.
Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.

Reliéf

Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.

Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí DřevniceOlšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.

Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem  je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m). 

Klima

Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.

Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.

Biota

Území leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.

Strže u Napajedel

Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.

Kyselá (acidofilní) bučina v hřebeni Vizovických vrchů (SLT 5K Kyselá jedlová bučina).
Kyselá (acidofilní) bučina v hřebeni Vizovických vrchů (SLT 5K Kyselá jedlová bučina).

Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.

 

Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).

Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) na Vařákových pasekách.
Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) na Vařákových pasekách.

Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).

Lidé a společnost

Lázeňské náměstí v Luhačovicích.
Lázeňské náměstí v Luhačovicích.

Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.

 
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.

Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.

prirodni-pomery/geomorfologie/stredomoravske-karpaty/”>

Související obrázky: