Stránka o přírodě a lidech moravských Karpat.
Území moravských Karpat hydrologicky náleží ke dvěma úmořím. Jsou to úmoří Černého moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím Dunaje a úmoří Baltského moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím řeky Odry. Rozvodí mezi Dunajem a Odrou tvoří zároveň historickou zemskou hranici mezi moravskou a slezskou částí moravských Karpat. Pokračovat ve čtení “Hydrografie moravských Karpat”
Podmínky nutné pro vznik minerálních vod nejsou dány všude. Většina uhličitých i termálních pramenů i některých dalších vznikla totiž v oblastech, které z hlediska geologie patří k alpinské orogenezi, tj. k neotektonicky oživeným horským pásmům. V Evropě prochází takový hlavní pás od Z k V a tvoří ho horstva Pyrenejí, Alp, Karpat a Kavkazu. Pokračovat ve čtení “Druhy minerálních vod moravských Karpat”
Ještě v 19. století, kdy řeky protékaly krajinou téměř volně, měly všechny vodní toky mělké nestabilní koryto. Nepravidelné koryto s četnými zákruty a meandry se snadno zanášelo unášenými štěrky a voda si hledala nové koryto. Změny byly v některých místech tak rychlé a časté, že stará koryta ani nestačila zarůstat vegetací. Břehy, které mezi povodněmi nestačily zarůst kvalitnější vegetací, byly někde plytké a pozvolné, jinde příkré. V prudkých obloucích i při menších průtocích voda břeh stále odplavovala, včetně křovin i stromů, které na břehu rostly. Na druhé straně zůstávaly mohutné a rozsáhlé nánosy s množstvím neúrodných štěrkových a písčitých ploch.
Prudké a nepravidelné povodně stěhovaly koryto toku od jednoho kraje údolí ke druhému. Často po povodni zůstalo koryto Bečvy široké desítky i stovky metrů. Původní obyvatelé však s tím většinou počítali a proto si nestavěli svá obydlí na dně údolí, ale v dostatečné vzdálenosti od toku.
První pokusy o usměrnění vodních toků byly vyvolány obvykle snahou o soustředění toku na nějaké vodní dílo nebo pod most, případně o zabránění posunutí vodního toku směrem ke stavbám na břehu. Jen výjimečně byla snaha o ochranu významnějších pozemků. Všechno byly jen nesouvislé a jednoduché stavby z dostupného místního materiálu. Téměř všude rostly kolem vodních toků vrby a olše, z jejichž větví se po svázání vytvářely záplety, povázky, haťové válečky nebo později i haťoštěrkové válce.
Druhým nejdostupnějším materiálem byl štěrk a písek naplavovaný vlastním tokem. Kombinací těchto materiálu a při doplnění dřevěnými piloty a kulatinou, případně nalámaným kamenem, vznikaly pružné a velmi odolné stavby. Nesouvislost staveb však byla hlavní příčinou malé účinnosti takových úprav. Při změně koryta toku však tyto stavby nebylo nutné odstraňovat. Jejich zbytky byly základem pro nové porosty. K výsadbě porostů kolem vodních toků tak, jak si ji představujeme dnes, však zdaleka nedocházelo.
Poměrně mělká koryta toků bylo možné téměř kdekoliv přebrodit. Na cestách byly většinou nezpevněné brody, kterým nevadilo zanášení nebo stěhování koryta. Pro lidi sloužily lehké, většinou nízké provizorní lávky, které se po každé povodni musely stavět znovu. Významnější cesty již v minulém století měly dřevěné mosty. Železnice budovaná na začátku 20. století se již bez pevných mostů neobešla. Problémy kolem mostů byly obdobné jako kolem jezů, bylo třeba upravit vodní tok tak, aby most i po menších povodních plnil svůj účel.
Konec 19. století byl poznamenán řadou velkých a katastrofálních povodní na Bečvách. Osídlení již bylo hustější a škody způsobené povodněmi byly velmi citelné. Nesouvislé a neodborné snahy o místní úpravy koryt řek a potoků nebyly dostatečně účinné. Po řadě jednání bylo pak správními úřady rozhodnuto o soustavné regulaci Bečvy – to je Spojené Bečvy od jejího soutoku s Moravou, včetně Vsetínské Bečvy a Rožnovské Bečvy. Na regulaci Bečvy plynule navazovaly i regulace a hrazení větších i menších přítoků. Nemalý vliv na rozhodnutí o regulaci Bečvy měl i záměr výstavby plavebního kanálu Dunaj – Odra – Labe, který byl koncem 19. století brán velmi vážně.
V polovině osmdesátých let 19. století byly zahájeny práce na projektech úprav. Projekt zadalo tehdejší rakouské ministerstvo orby a moravský zemský výbor v Brně. Práce spojené se zaměřením a se zhotovením projektu byly provedeny moravským zemským stavebním úřadem. V roce 1893 byl předložen a schválen projekt celkové úpravy Bečvy (Rožnovské, Vsetínské a Spojené). Po stránce vodoprávní byl původní projekt schválen výměrem c. k. okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 5. 1893. Celá úprava Bečvy byla jako podnik zemský za příspěvku z prostředků státních zajištěna řadou zemských zákonů, počínaje zákonem č. 55 z. z. ze dne 18. 9. 1891. Pro financování byl vytvořen „Fond pro regulaci Bečvy“ který byl po kolaudaci nahrazen Fondem pro údržbu Bečvy.
Všechny práce na úpravách, včetně stavby stupňů a železobetonových jezů, byly provedeny ve vlastní režii stavebníka, to je země Moravy, respektive země Moravskoslezské.
Původní projekt celkové úpravy Bečvy předpokládal jednoduché soustavné usměrnění řeky a úpravu koryta na neškodné odvádění letních středních vod, které dosahovaly přibližně polovinu odtokového množství vod přívalových. Úpravy toku měly být doplněny řadou drobných retenčních nádrží na Bečvě samotné i na jejich přítocích. Celý podnik úpravy Bečvy byl rozdělen do několika „stavebních tratí“.
Regulace obou Bečev byla započata v letech 1893—1895, další úpravy byly provedeny před I. světovou válkou a částečně také po ní. Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.
Katastrofální povodně na přelomu století však ukázaly, že provedené řešení není pro podmínky Bečvy vhodné. Původně uvažovaná výstavba řady záchytných nádrží pro zachycení přívalových vod a pro snížení velkého posunu štěrků se neuskutečnila. Soustředění průtoku do jednotného koryta způsobilo jeho značné zahloubení a následně velké poškození provedených lehkých vegetačních staveb.
Po dalších povodních na začátku 20. století byl upraven původní projekt a od roku 1904 pokračovaly práce na regulaci Bečvy, která se někdy podle materiálu nazývala „kamenná úprava”. Koryto vytvořené usměrňovacími stavbami se opevňovalo odolnějšími kamennými záhozy, dlažbami na sucho nebo na maltu a v některých místech se použily i kamenné zdi. Tyto úpravy jsou v mnoha úsecích zachovány dodnes.
Válečné události 1914—1918 výrazně omezily práce na regulacích a již provedené stavby se až do roku 1924 jen udržovaly. Soustředěný průtok vody stále zahluboval koryto, často až na skalní podklad. Předpoklad, že skalní podklad již zabrání dalšímu zahlubování koryta se však nesplnil. Měkký skalní podklad se po odplavení štěrkové krycí vrstvy střídavým působením vody, vzduchu a mrazu velmi rychle rozpadal a dno koryta se sice pomaleji, ale stále zahlubovalo.
Poslední etapa prací na regulaci Bečvy, ve dvacátých letech 20. století se zaměřila na výstavbu příčných objektů. Původní jednoduché dřevěné jezy již nestačily v hlubším korytě odolávat soustředěným průtokům vody. Regulace toku potřebovala pevné a stabilní jezy, které bez většího poškození přečkají i katastrofální povodeň. Pro omezení zahlubování koryta toku bylo nutné zmírnit podélný sklon toku pevnými prahy a spádovými stupni. Na Bečvě byla postavena řada železobetonových jezů moderní konstrukce, z nichž některé slouží dodnes.
Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.
Po kolaudaci provedených staveb na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se práce omezily jen na běžnou údržbu. O definitivní úpravě se mluvilo jako o „kamenné úpravě”, ale na řece jakou je Bečva není nic dostatečně pevné. Bečva byla upravena na „střední velkou vodu” s tím, že objekty měly bezpečně převést i „katastrofální velkou vodu”. S přiměřeným poškozením při povodních se vždy počítalo a nebylo to považované za špatně postavené dílo. Sebemenší zanedbání údržby se však vždy později projevilo větším poškozením koryta při povodních. Také přirozené stárnutí konstrukcí nebylo nikdy zanedbatelné.
Od kolaudace úprav Bečvy se tvar koryta nebo trasa toku téměř nezměnila. Každý pokus o změnu tvaru koryta nebo trasy toku se projevil nepříznivě buď již ve změněném úseku, nebo v navazujícím úseku toku. Při úvahách o celkové změně se však vhodnější řešení než projekt z přelomu století nenašlo.
Při další údržbě po kolaudaci úprav se postupně při opravách začaly původní konstrukce nahrazovat jinými, které odpovídaly současným možnostem a dostupným technologiím. Mimo města se kamenné dlažby nahrazují kamennými záhozy a rovnaninami z lomového kamene, dřevěné konstrukce jezů a stupňů s malou životností se nahrazují konstrukcemi kamennými a betonovými. Velmi vhodné vegetační prvky se vždy prováděly z místních materiálů. To však znamenalo pravidelně a často seřezávat porosty na březích, které byly zdrojem materiálu.
Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice–Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1935—1938 v délce 52 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem. Částečně vede po řece Moravě (25,4 km), jinak uměle vyhloubenými kanály (23,7 km) s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami (14) a dalšími vodními stavbami s celkovým převýšením vodní cesty 18,6 m. Na trase je celkem 23 mostů [1].
Území moravských Karpat má velmi podobné charakteristiky podnebí jako celé území České republiky. Při základním popisu podnebí proto můžeme vycházet z klimatických charakteristik území našeho státu. Specifickým rysem území moravských Karpat ve srovnání se zbytkem České republiky je mírně zvýšená kontinentalita území a větší členitost terénu s charakteristickým rovnoběžným uspořádáním pohoří, orientovaných ve směru ZJZ–VSV. Tyto jevy podmiňují specifický klimatický režim – převládající směry větrů, vodní toky, teplotní inverze – vázané na údolí mezi jednotlivými geografickými systémy.
O rozložení jednotlivých klimatických typů v rámci území ČR dobře vypovídají v praxi používané klasifikace podnebí (klimatu). Pokračovat ve čtení “Podnebí moravských Karpat”
Grafy zobrazují aktuální naměřená data (interval měření 10 minut) z automatických klimatologických stanic a jsou aktualizovány po 30 minutách. Čas na ose x je udáván v SEČ. Tato data nejsou nijak verifikována!
Grafy jsou generovány z dat uložených v klimatologické databázi ČHMÚ.
Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější v ČR a SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější.
Evžen Quitt vycházel z klimatologických dat, zejména z Atlasu podnebí ČSR, na jejichž základě vybral 14 klimatologických charakteristik. Co se týče teplotních poměrů, jednalo se o průměrnou teplotu vzduchu v lednu, dubnu, červenci a říjnu, průměrný počet letních dnů (s nejvyšší teplotou ≥ 25 °C), mrazových (s nejnižší teplotou ≤ -0,1 °C) a ledových (s maximální teplotou ≤ 0,1 °C) dnů a počet dnů s průměrnou teplotou minimálně 10 °C. Pro srážkové poměry byly vybrány srážkové úhrny ve vegetačním období (od dubna do září) a v chladnější polovině roku (od října do března), počet dnů se srážkami minimálně 1 mm a počet dnů se sněhovou pokrývkou. Z ostatních klimatických charakteristik Quitt zvolil počet jasných dnů (oblačnost zabírá méně než 20 % oblohy) a zamračených dnů (více než 80 %). Těchto 14 charakteristik podává dobré informace o klimatických poměrech z hlediska technických, rekreačních a zemědělských účelů (Quitt, 1971). Sám Quitt totiž popisuje, že: „velké množství klimatických prvků nás nutí k (…) zevšeobecňování, jehož míra závisí na účelu, jemuž má regionalizace sloužit“ (Quitt, 1971, s. 7).
Původně bylo podnebí klasifikováno podle přiřazení 14 vybraných charakteristik podnebí každému čtverci o velikosti strany 3 km. Celé zkoumané území (oblast ČSSR) bylo rozděleno na tyto čtverce, ke kterým byly vztaženy hodnoty vyjadřující počet změn klimatických charakteristik mezi jedním a sousedním čtvercem. Hranice vydělených jednotek podnebí byly vedeny místy, kde docházelo k největším změnám. Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7).
Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech, které jsou podle Quitta (1971) následující:
V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4. T4 představuje nejteplejší a nejsušší oblast na našem území.
Tab. 1 – Klimatické charakteristiky teplé oblasti (zdroj: Quitt, 1971)
| Klimatická charakteristika teplé oblasti | T4 | T2 |
|---|---|---|
| Počet letních dní | 60–70 | 50–60 |
| Počet dní s prům. teplotou 10 °C a více | 170–180 | 160–170 |
| Počet dní s mrazem | 100–110 | 100–110 |
| Počet ledových dní | 30–40 | 30–40 |
| Prům. lednová teplota | -2 až -3 | -2 až -3 |
| Prům. červencová teplota | 19–20 | 18–19 |
| Prům. dubnová teplota | 9–10 | 8–9 |
| Prům. říjnová teplota | 9–10 | 7–9 |
| Prům. počet dní se srážkami 1 mm a více | 80–90 | 90–100 |
| Suma srážek ve vegetačním období | 300–350 | 350–400 |
| Suma srážek v zimním období | 200–300 | 200–300 |
| Suma srážek celkem | 500–650 | 550–700 |
| Počet dní se sněhovou pokrývkou | 40–50 | 40–50 |
| Počet zatažených dní | 110–120 | 120–140 |
| Počet jasných dní | 40–60 | 40–50 |
Jaro je poměrně krátké, teplé až mírně teplé, léto je teplé dlouhé a suché, podzim je poměrně krátký, teplý až mírně teplý, zima je krátká, suchá až velmi suchá. Klimatická jednotky T2 se nachází v Polabí, Poohří, na Žatecku a v Mostecké pánvi.
Jaro je velmi krátké a teplé, léto je velmi dlouhé, velmi suché a velmi teplé, podzim je velmi krátký a teplý, zima je velmi krátká, teplá, suchá až velmi suchá. Klimatická jednotky T4 se nachází v Dyjskosvrateckém a Dolnomoravském úvalu.
Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11. Toto klimatické pásmo na našem území převažuje a plošně souhlasí se středními polohami.
Tab. 2 – Klimatické charakteristiky mírně teplé oblasti (zdroj: Quitt, 1971)
| Klimatická charakteristika mírně teplé oblasti | MT11 | MT10 | MT9 | MT7 | MT5 | MT4 | MT3 | MT2 |
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Počet letních dní | 40–50 | 40–50 | 40–50 | 30–40 | 30–40 | 20–30 | 20–30 | 20–30 |
| Počet dní s prům. teplotou 10 °C a více | 140–160 | 140–160 | 140–160 | 140–160 | 140–160 | 140–160 | 120–140 | 140–160 |
| Počet dní s mrazem | 110–130 | 110–130 | 110–130 | 110–130 | 130–140 | 110–130 | 130–160 | 110–130 |
| Počet ledových dní | 30–40 | 30–40 | 30–40 | 40–50 | 40–50 | 40–50 | 40–50 | 40–50 |
| Prům. lednová teplota | -2 až -3 | -2 až -3 | -3 až -4 | -2 až -3 | -4 až -5 | -2 až -3 | -3 až -4 | -2 až -3 |
| Prům. červencová teplota | 17–18 | 17–18 | 17–18 | 16–17 | 16–17 | 16–17 | 16–17 | 16–17 |
| Prům. dubnová teplota | 7–8 | 7–8 | 6–7 | 6–7 | 6–7 | 6–7 | 6–7 | 6–7 |
| Prům. říjnová teplota | 7–8 | 7–8 | 7–8 | 7–8 | 6–7 | 6–7 | 6–7 | 6–7 |
| Prům. počet dní se srážkami 1 mm a více | 90–100 | 100–120 | 100–120 | 100–120 | 100–120 | 110–120 | 110–120 | 120–130 |
| Suma srážek ve vegetačním období | 350–400 | 400–450 | 400–450 | 400–450 | 350–450 | 350–400 | 350–450 | 450–500 |
| Suma srážek v zimním období | 200–250 | 200–250 | 250–300 | 250–300 | 250–300 | 250–300 | 250–300 | 250–300 |
| Suma srážek celkem | 550–650 | 600–700 | 650–750 | 650–750 | 600–750 | 600–700 | 600–750 | 700–800 |
| Počet dní se sněhovou pokrývkou | 50–60 | 50–60 | 60–80 | 60–80 | 60–100 | 60–80 | 60–100 | 80–100 |
| Počet zatažených dní | 120–150 | 120–150 | 120–150 | 120–150 | 120–150 | 150–160 | 120–150 | 150–160 |
| Počet jasných dní | 40–50 | 40–50 | 40–50 | 40–50 | 50–60 | 40–50 | 40–50 | 40–50 |
Jaro je krátké a mírné, léto je krátké, mírné až mírně chladné, mírně vlhké, podzim je krátký a mírný, zima je mírná, normálně dlouhá, suchá s normálním trváním sněhové pokrývky.
Jaro je mírné, normálně dlouhé až delší, léto je krátké, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, podzim je mírný, normálně dlouhý až delší, zima je mírná až mírně chladná, suchá až mírně suchá a normálně dlouhá.
Jaro je mírné a krátké, léto je mírné, krátké, suché až mírně suché, podzim je mírný a krátký, zima je mírně teplá a suchá.
Jaro je mírné až dlouhé, léto je mírné až mírně chladné, suché až mírně suché, až krátké, podzim je mírný až dlouhý, zima je mírně chladná, suchá až mírně suchá.
Jaro je krátké a mírné, léto je mírné, mírně suché a normálně dlouhé, podzim je krátký a mírně teplý, zima je mírně chladná, suchá až mírně suchá a normálně dlouhá.
Jaro je mírně teplé a krátké, léto je dlouhé, teplé, suché až mírně suché, podzim je mírně krátký a teplý, zima je mírná, suchá a krátká.
Jaro je mírně teplé a krátké, léto je dlouhé, teplé a suché, podzim je mírně teplý a krátký, zima je mírně teplá, velmi suchá a krátká.
Jaro je mírně teplé a krátké, léto je dlouhé, teplé a suché, podzim je mírně teplý a krátký, zima je mírně teplá, velmi suchá a krátká s krátkým trváním sněhové pokrývky.
Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7. Do této chladné klimatické oblasti patří v ČR území vyšších poloh (pohraniční hory, vrcholky Brd, České středohoří a Českomoravská vrchovina) s tím, že CH4 zaujímá jen nejvyšší vrcholky Krkonoš, Krušných hor a Šumavy.
Tab. 3 – Klimatické charakteristiky chladné oblasti (zdroj: Quitt, 1971)
| Klimatická charakteristika chladné oblasti | CH7 | CH6 | CH4 |
|---|---|---|---|
| Počet letních dní | 10–30 | 10–30 | 0–20 |
| Počet dní s prům. teplotou 10 °C a více | 120–140 | 120–140 | 80–120 |
| Počet dní s mrazem | 140–160 | 140–160 | 160–180 |
| Počet ledových dní | 50–60 | 60–70 | 60–70 |
| Prům. lednová teplota | -3 až -4 | -4 až -5 | -6 až -7 |
| Prům. červencová teplota | 15–16 | 14–15 | 12–14 |
| Prům. dubnová teplota | 4–6 | 2–4 | 2–4 |
| Prům. říjnová teplota | 6–7 | 5–6 | 4–5 |
| Prům. počet dní se srážkami 1 mm a více | 120–130 | 140–160 | 120–140 |
| Suma srážek ve vegetačním období | 500–600 | 600–700 | 600–700 |
| Suma srážek v zimním období | 350–400 | 400–500 | 400–500 |
| Suma srážek celkem | 850–1000 | 1000–1200 | 1000–1200 |
| Počet dní se sněhovou pokrývkou | 100–120 | 120–140 | 140–160 |
| Počet zatažených dní | 150–160 | 150–160 | 130–150 |
| Počet jasných dní | 40–50 | 40–50 | 30–40 |
Jaro je dlouhé a chladné, léto je velmi krátké, chladné a vlhké, podzim je dlouhý a mírně chladný, zima je velmi dlouhá, velmi chladná, vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky.
Jaro je dlouhé a chladné, léto je krátké až velmi krátké, mírně chladné, vlhké až velmi vlhké, podzim je dlouhý a mírně chladný, zima je velmi dlouhá, mírně chladná a vlhká.
Jaro je dlouhé a mírně chladné, léto je velmi krátké až krátké, mírně chladné a vlhké, podzim je dlouhý a mírný, zima je dlouhá, mírně vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky.
Zastoupení klimatických jednotek dle Quitta (1971) v moravských Karpatech je možné nalézt na samostatném příspěvku zde.
Zdroj: Minářová, J., Aktuální stav problematiky klasifikace klimatu, Přírodovědecká fakulta, bakalářská práce, Univerzita Karlova v Praze, Praha 2011
Na základě geografické analýzy vrstev geomorfologie a klimatického členění dle Evžena Quitta (1971) v prostředí GIS (pomocí nástroje QGIS) jsou vypočteny následující zastoupení klimatických jednotek E. Quitta v dílčích geomorfologických jednotkách.
Plochy jednotek jsou vyjádřeny v relativním zastoupení, u každé dílčí geomorfologické jednotky je uvedena plocha v hektarech, takže je možné zjistit přepočtem i plochy dílčích klimatických jednotek.
| Klimatické jednotky [%] | CH4 | CH6 | CH7 | MT10 | MT11 | MT2 | MT3 | MT4 | MT5 | MT7 | MT9 | T2 | T4 | Celkový součet [ha] |
| Česká vysočina | 0,6% | 2,9% | 10,9% | 8,2% | 13,6% | 4,0% | 12,8% | 4,4% | 8,4% | 11,5% | 8,1% | 14,5% | 0,0% | 6642454,2 |
| Středoevropská nížina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 91,6% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 8,3% | 0,0% | 0,0% | 39344,1 |
| Západní Karpaty | 0,4% | 4,8% | 6,0% | 19,8% | 6,5% | 7,2% | 0,0% | 0,0% | 3,2% | 2,4% | 7,1% | 25,9% | 16,7% | 1111675,3 |
| Západopanonská pánev | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2,0% | 98,0% | 95760,6 |
| Celkový součet [%] | 0,5% | 3,1% | 10,0% | 10,1% | 12,4% | 4,4% | 10,8% | 3,7% | 7,5% | 10,1% | 7,9% | 15,9% | 3,6% | 7889234,1 |
| Klimatické jednotky [%] | CH4 | CH6 | CH7 | MT10 | MT11 | MT2 | MT5 | MT7 | MT9 | T2 | T4 | Celkový součet [ha] |
| Středopolské nížiny | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 91,6% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 8,3% | 0,0% | 0,0% | 39344,1 |
| Vídeňská pánev | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2,0% | 98,0% | 95760,6 |
| Vnější Západní Karpaty | 0,6% | 7,4% | 9,3% | 16,2% | 7,8% | 11,2% | 5,0% | 3,7% | 10,7% | 20,3% | 7,8% | 718661,7 |
| Vněkarpatské sníženiny | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 26,3% | 4,1% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,6% | 36,1% | 32,9% | 393013,6 |
| Celkový součet [%] | 0,4% | 4,3% | 5,4% | 20,5% | 5,8% | 6,4% | 2,9% | 2,1% | 6,6% | 23,2% | 22,4% | 1246780,0 |
| Klimatické jednotky [%] | CH4 | CH6 | CH7 | MT10 | MT11 | MT2 | MT5 | MT7 | MT9 | T2 | T4 | Celkový součet [ha] |
| Jihomoravská pánev | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2,0% | 98,0% | 95760,6 |
| Jihomoravské Karpaty | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 100,0% | 8523,3 |
| Severní Vněkarpatské sníženiny | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 100,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 47993,0 |
| Slezská nížina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 91,6% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 8,3% | 0,0% | 0,0% | 39344,1 |
| Slovensko-moravské Karpaty | 0,2% | 4,0% | 6,8% | 15,9% | 0,0% | 4,5% | 16,2% | 8,1% | 17,2% | 26,7% | 0,4% | 222340,3 |
| Středomoravské Karpaty | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 30,7% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2,3% | 41,5% | 25,5% | 183250,0 |
| Západní Beskydy | 2,5% | 27,9% | 32,2% | 0,0% | 0,0% | 31,8% | 0,0% | 4,2% | 1,4% | 0,0% | 0,0% | 158848,6 |
| Západní Vněkarpatské sníženiny | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 16,1% | 4,6% | 0,0% | 0,0% | 0,1% | 0,7% | 41,1% | 37,5% | 345020,5 |
| Západobeskydské podhůří | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 55,5% | 0,0% | 13,6% | 0,0% | 1,1% | 22,2% | 7,3% | 0,0% | 145699,5 |
| Celkový součet [%] | 0,4% | 4,3% | 5,4% | 20,5% | 5,8% | 6,4% | 2,9% | 2,1% | 6,6% | 23,2% | 22,4% | 1246780,0 |
| Klimatické jednotky [%] | CH4 | CH6 | CH7 | MT10 | MT11 | MT2 | MT5 | MT7 | MT9 | T2 | T4 | Celkový součet [ha] |
| Bílé Karpaty | 0,0% | 0,0% | 7,7% | 16,4% | 0,0% | 0,0% | 46,6% | 6,4% | 14,6% | 8,2% | 0,2% | 60597,6 |
| Dolnomoravský úval | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2,0% | 98,0% | 95760,6 |
| Dyjsko-svratecký úval | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,3% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 10,7% | 89,0% | 145220,1 |
| Hornomoravský úval | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 9,0% | 7,1% | 0,0% | 0,0% | 0,1% | 0,5% | 83,3% | 0,0% | 131895,0 |
| Hostýnsko-vsetínská hornatina | 2,4% | 14,6% | 30,1% | 0,0% | 0,0% | 45,7% | 0,0% | 4,1% | 3,0% | 0,0% | 0,0% | 67794,5 |
| Chřiby | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 76,8% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 12,8% | 10,1% | 0,2% | 32893,3 |
| Jablunkovská brázda | 0,0% | 0,0% | 2,3% | 0,0% | 0,0% | 47,7% | 0,0% | 49,8% | 0,2% | 0,0% | 0,0% | 7688,2 |
| Jablunkovské mezihoří | 0,0% | 0,0% | 77,8% | 0,0% | 0,0% | 22,2% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 2744,7 |
| Javorníky | 1,9% | 39,6% | 36,5% | 0,0% | 0,0% | 13,9% | 8,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 22520,0 |
| Kyjovská pahorkatina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 4,8% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 38,8% | 56,4% | 48765,8 |
| Litenčická pahorkatina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 36,6% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 63,3% | 0,0% | 56101,3 |
| Mikulovská vrchovina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 100,0% | 8523,3 |
| Moravská brána | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 80,8% | 5,8% | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 3,0% | 10,2% | 0,0% | 53885,5 |
| Moravskoslezské Beskydy | 3,7% | 53,9% | 34,4% | 0,0% | 0,0% | 7,9% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 63362,0 |
| Opavská pahorkatina | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 91,6% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 8,3% | 0,0% | 0,0% | 39344,1 |
| Ostravská pánev | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 100,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 47993,0 |
| Podbeskydská pahorkatina | 0,0% | 0,0% | 0,2% | 55,5% | 0,0% | 13,6% | 0,0% | 1,1% | 22,2% | 7,3% | 0,0% | 145699,5 |
| Rožnovská brázda | 0,0% | 2,1% | 26,6% | 0,0% | 0,0% | 71,3% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 11533,7 |
| Slezské Beskydy | 0,0% | 0,0% | 62,8% | 0,0% | 0,0% | 33,7% | 0,0% | 0,0% | 3,5% | 0,0% | 0,0% | 5725,6 |
| Vizovická vrchovina | 0,0% | 0,0% | 1,6% | 18,3% | 0,0% | 4,9% | 4,2% | 10,1% | 21,1% | 39,1% | 0,6% | 139222,7 |
| Vyškovská brána | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 21,7% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 78,3% | 0,0% | 14019,9 |
| Ždánický les | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 17,9% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 0,0% | 40,0% | 42,1% | 45489,6 |
| Celkový součet [%] | 0,4% | 4,3% | 5,4% | 20,5% | 5,8% | 6,4% | 2,9% | 2,1% | 6,6% | 23,2% | 22,4% | 1246780,0 |
(Nejen) lesní půdy popisuje a třídí Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Procesy, které se v půdě odehrávají, se nazývají půdotvorné procesy.
Lesní půdy lze na rozdíl od těch ostatních (zemědělských nebo jinak antropogenně ovlivněných) považovat ze jediné, relativně zcela dochované půdy. To proto, že u těch ostatních jsou přeměněny nebo zcela odstraněny svrchní humusové horizonty. Podrobnější popis rozšíření hlavních půdních jednotek je dále uváděn pro společenstva aluviálních niv, doubrav, pahorkatin, vrchovin a horských masivů. Pokračovat ve čtení “Lesní půdy v oblasti moravských Karpat”
Valašská kolonizace je osídlování území severovýchodní Moravy obyvatelstvem ze severovýchodu a východu, které na naše území přinášelo vlastní způsob hospodaření (pastevectví), ale i jiné kulturní zvyky (životní návyky, mluva, hudba, rukodělné práce). Valašská kolonizace probíhala postupně po hřbetech karpatských pohoří směrem od východu přibližně v rozmezí 13. až 17. století. Podíleli se na ní Valaši (původní obyvatelé Rumunska), ale zejména i další obyvatelé žijící v území celého karpatského oblouku (Rusíni, Ukrajinci, Slováci, Poláci), kteří původní zvyky Valachů přejímali a šířili dál. Pokračovat ve čtení “Valašská kolonizace moravských Karpat”