Baťův kanál

Přístaviště lodí v Petrově.

Baťův kanál neboli Průplav Otrokovice–Rohatec je historická vodní cesta vybudovaná v letech 1935–1938 v délce 52 km, která spojovala Otrokovice s Rohatcem. Částečně vede po řece Moravě, jinak uměle vyhloubenými kanály s řadou pohyblivých jezů, plavebními komorami (14) a dalšími vodními stavbami. Na trase je celkem 23 mostů. 

Pokračovat ve čtení „Baťův kanál“

Regulace řeky Bečvy

Začátky regulace řeky Bečvy

Ještě v 19. století, kdy řeky protékaly krajinou téměř volně, měly všechny vodní toky mělké nestabilní koryto. Nepravidelné koryto s četnými zákruty a meandry se snadno zanášelo unášenými štěrky a voda si hledala nové koryto. Změny byly v některých místech tak rychlé a časté, že stará koryta ani nestačila zarůstat vegetací. Břehy, které mezi povodněmi nestačily zarůst kvalitnější vegetací, byly někde plytké a pozvolné, jinde příkré. V prudkých obloucích i při menších průtocích voda břeh stále odplavovala, včetně křovin i stromů, které na břehu rostly. Na druhé straně zůstávaly mohutné a rozsáhlé nánosy s množstvím neúrodných štěrkových a písčitých ploch.

Prudké a nepravidelné povodně stěhovaly koryto toku od jednoho kraje údolí ke druhému. Často po povodni zůstalo koryto Bečvy široké desítky i stovky metrů. Původní obyvatelé však s tím většinou počítali a proto si nestavěli svá obydlí na dně údolí, ale v dostatečné vzdálenosti od toku.

První pokusy o usměrnění vodních toků byly vyvolány obvykle snahou o soustředění toku na nějaké vodní dílo nebo pod most, případně o zabránění posunutí vodního toku směrem ke stavbám na břehu. Jen výjimečně byla snaha o ochranu významnějších pozemků. Všechno byly jen nesouvislé a jednoduché stavby z dostupného místního materiálu. Téměř všude rostly kolem vodních toků vrby a olše, z jejichž větví se po svázání vytvářely záplety, povázky, haťové válečky nebo později i haťoštěrkové válce.

Druhým nejdostupnějším materiálem byl štěrk a písek naplavovaný vlastním tokem. Kombinací těchto materiálu a při doplnění dřevěnými piloty a kulatinou, případně nalámaným kamenem, vznikaly pružné a velmi odolné stavby. Nesouvislost staveb však byla hlavní příčinou malé účinnosti takových úprav. Při změně koryta toku však tyto stavby nebylo nutné odstraňovat. Jejich zbytky byly základem pro nové porosty. K výsadbě porostů kolem vodních toků tak, jak si ji představujeme dnes, však zdaleka nedocházelo.

Poměrně mělká koryta toků bylo možné téměř kdekoliv přebrodit. Na cestách byly většinou nezpevněné brody, kterým nevadilo zanášení nebo stěhování koryta. Pro lidi sloužily lehké, většinou nízké provizorní lávky, které se po každé povodni musely stavět znovu. Významnější cesty již v minulém století měly dřevěné mosty. Železnice budovaná na začátku 20. století se již bez pevných mostů neobešla. Problémy kolem mostů byly obdobné jako kolem jezů, bylo třeba upravit vodní tok tak, aby most i po menších povodních plnil svůj účel.

Řešení velkých povodní

Konec 19. století byl poznamenán řadou velkých a katastrofálních povodní na Bečvách. Osídlení již bylo hustější a škody způsobené povodněmi byly velmi citelné. Nesouvislé a neodborné snahy o místní úpravy koryt řek a potoků nebyly dostatečně účinné. Po řadě jednání bylo pak správními úřady rozhodnuto o soustavné regulaci Bečvy – to je Spojené Bečvy od jejího soutoku s Moravou, včetně Vsetínské Bečvy a Rožnovské Bečvy. Na regulaci Bečvy plynule navazovaly i regulace a hrazení větších i menších přítoků. Nemalý vliv na rozhodnutí o regulaci Bečvy měl i záměr výstavby plavebního kanálu Dunaj – Odra – Labe, který byl koncem 19. století brán velmi vážně.

Povodeň ve Vsetíně v roce 1919, dolní náměstí (zdroj: http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/17-klimatologie.html)
Povodeň ve Vsetíně v roce 1919, dolní náměstí (zdroj: http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/17-klimatologie.html)

V polovině osmdesátých let 19. století byly zahájeny práce na projektech úprav. Projekt zadalo tehdejší rakouské ministerstvo orby a moravský zemský výbor v Brně. Práce spojené se zaměřením a se zhotovením projektu byly provedeny moravským zemským stavebním úřadem. V roce 1893 byl předložen a schválen projekt celkové úpravy Bečvy (Rožnovské, Vsetínské a Spojené). Po stránce vodoprávní byl původní projekt schvá­len výměrem c. k. okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 5. 1893. Celá úprava Bečvy byla jako podnik zemský za příspěvku z prostředků státních zajištěna řadou zemských zákonů, počínaje zákonem č. 55 z. z. ze dne 18. 9. 1891. Pro financování byl vytvořen „Fond pro regulaci Bečvy“ který byl po kolaudaci nahrazen Fondem pro údržbu Bečvy.

Všechny práce na úpravách, včetně stavby stupňů a železobetonových jezů, byly provedeny ve vlastní režii stavebníka, to je země Moravy, respektive země Moravskoslezské.

Původní projekt celkové úpravy Bečvy předpokládal jednoduché soustavné usměrnění řeky a úpravu koryta na neškodné odvádění letních středních vod, které dosahovaly přibližně polovinu odtokového množství vod přívalových. Úpravy toku měly být doplněny řadou drobných retenčních nádrží na Bečvě samotné i na jejich přítocích. Celý podnik úpravy Bečvy byl rozdělen do několika „stavebních tratí“.

Začátek regulace

Regulace obou Bečev byla započata v letech 1893—1895, další úpravy byly provedeny před I. světovou válkou a částečně také po ní. Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.

Katastrofální povodně na přelomu století však ukázaly, že provedené řešení není pro podmínky Bečvy vhodné. Původně uvažovaná výstavba řady záchytných nádrží pro zachycení přívalových vod a pro snížení velkého posunu štěrků se neuskutečnila. Soustředění průtoku do jednotného koryta způsobilo jeho značné zahloubení a následně velké poškození provedených lehkých vegetačních staveb.

Po dalších povodních na začátku 20. století byl upraven původní projekt a od roku 1904 pokračovaly práce na regulaci Bečvy, která se někdy podle materiálu nazývala „kamenná úprava”. Koryto vytvořené usměrňovacími stavbami se opevňovalo odolnějšími kamennými záhozy, dlažbami na sucho nebo na maltu a v některých místech se použily i kamenné zdi. Tyto úpravy jsou v mnoha úsecích zachovány dodnes.

Válečné události 1914—1918 výrazně omezily práce na regulacích a již provedené stavby se až do roku 1924 jen udržovaly. Soustředěný průtok vody stále zahluboval koryto, často až na skalní podklad. Předpoklad, že skalní podklad již zabrání dalšímu zahlubování koryta se však nesplnil. Měkký skalní podklad se po odplavení štěrkové krycí vrstvy střídavým působením vody, vzduchu a mrazu velmi rychle rozpadal a dno koryta se sice pomaleji, ale stále zahlubovalo.

Poslední etapa prací na regulaci Bečvy, ve dvacátých letech 20. století se zaměřila na výstavbu příčných objektů. Původní jednoduché dřevěné jezy již nestačily v hlubším korytě odolávat soustředěným průtokům vody. Regulace toku potřebovala pevné a stabilní jezy, které bez většího poškození přečkají i katastrofální povodeň. Pro omezení zahlubování koryta toku bylo nutné zmírnit podélný sklon toku pevnými prahy a spádovými stupni. Na Bečvě byla postavena řada železobetonových jezů moderní konstrukce, z nichž některé slouží dodnes.

Při kolaudaci na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století byly všechny stavby shledány způsobilé pro svůj účel. Současně byly stanoveny povinnosti údržby a práva v užívání všech objektů a částečně se provedlo i majetkoprávní vypořádání pozemků. Původní vegetační usměrňovací stavby z první etapy úprava koryta se do kolaudací staveb nikde nezachovaly. Pokud je nezničily povodně, byly překryty definitivním kamenným opevněním koryta. Pozemky kolem vodního toku, dříve nevyužitelné, se již během stavby postupně zúrodňovaly a v době kolaudace byly jen málokde kolem řeky neobhospodařované plochy.

Po kolaudaci provedených staveb na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století se práce omezily jen na běžnou údržbu. O definitivní úpravě se mluvilo jako o „kamenné úpravě”, ale na řece jakou je Bečva není nic dostatečně pevné. Bečva byla upravena na „střední velkou vodu” s tím, že objekty měly bezpečně převést i „katastrofální velkou vodu”. S přiměřeným poškozením při povodních se vždy počítalo a nebylo to považované za špatně postavené dílo. Sebemenší zanedbání údržby se však vždy později projevilo větším poškozením koryta při povodních. Také přirozené stárnutí konstrukcí nebylo nikdy zanedbatelné.

Od kolaudace úprav Bečvy se tvar koryta nebo trasa toku téměř nezměnila. Každý pokus o změnu tvaru koryta nebo trasy toku se projevil nepříznivě buď již ve změněném úseku, nebo v navazujícím úseku toku. Při úvahách o celkové změně se však vhodnější řešení než projekt z přelomu století nenašlo.

Při další údržbě po kolaudaci úprav se postupně při opravách začaly původní konstrukce nahrazovat jinými, které odpovídaly současným možnostem a dostupným technologiím. Mimo města se kamenné dlažby nahrazují kamennými záhozy a rovnaninami z lomového kamene, dřevěné konstrukce jezů a stupňů s malou životností se nahrazují konstrukcemi kamennými a betonovými. Velmi vhodné vegetační prvky se vždy prováděly z místních materiálů. To však znamenalo pravidelně a často seřezávat porosty na březích, které byly zdrojem materiálu.

Související obrázky:

Druhy minerálních vod moravských Karpat

Podmínky nutné pro vznik minerálních vod nejsou dány všude. Většina uhličitých i termálních pramenů i některých dalších vznikla totiž v oblastech, které z hlediska geologie patří k alpinské orogenezi, tj. k neotektonicky oživeným horským pásmům. V Evropě prochází takový hlavní pás od Z k V a tvoří ho horstva Pyrenejí, Alp, Karpat a Kavkazu. Pokračovat ve čtení „Druhy minerálních vod moravských Karpat“

Hydrografie moravských Karpat

Vymezení povodí I. řádu v zájmovém území moravských Karpat.

Území moravských Karpat hydrologicky náleží ke dvěma úmořím. Jsou to úmoří Černého moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím Dunaje a úmoří Baltského moře, kam jsou odváděny vody prostřednictvím řeky Odry. Rozvodí mezi Dunajem a Odrou tvoří zároveň historickou zemskou hranici mezi moravskou a slezskou částí moravských Karpat. Pokračovat ve čtení „Hydrografie moravských Karpat“

Související obrázky: