Vizovická vrchovina

Poloha a vymezení

Geomorfologický celek Vizovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 1 399 km2, střední výšce 339 m a středním sklonu 5°20´. Na S hraničí s Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, na SV údolím řeky Senice hraničí s Javorníky, na JV s Bílými Karpaty a ze Z s DolnomoravskýmHornomoravským úvalem. Vizovická vrchovina leží sev.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.

Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.

Geomorfologie a hydrografie

Geomorfologické rozdělení Vizovické vrchoviny.
Geomorfologické rozdělení Vizovické vrchoviny.

V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:

Oblasti Vizovické vrchoviny dominuje hornatinný pruh geomorfologického podcelku Komonecké hornatiny, tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Na JV přechází ústřední hornatina do nižších poloh Luhačovické vrchoviny, na SZ do Zlínské vrchoviny, kde v podloží převažují méně odolné vrstvy s převahou jílovců. Jihozápadní část tvoří nižší, měkce modelovaná Hlucká pahorkatina. V sev. části se nalézá tektonicky podmíněná příkopová Fryštácká brázda s výplní pliocenních sedimentů karpatské předhlubně.

Nad Biskupickou cihelnou. Hřeben Komonecké hornatiny vystupuje nad ostatní jednotky Vizovické vrchoviny.
Nad Biskupickou cihelnou. Hřeben Komonecké hornatiny vystupuje nad ostatní jednotky Vizovické vrchoviny.

Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, OlšavaŠtávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač  ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.

Říčka Šťávnice v lázeňském údolí po přehradou.
Říčka Šťávnice v lázeňském údolí po přehradou.

Podloží a půdy

Podloží Vizovické vrchoviny budují převážně zvrásněné flyšové horniny račanské, bystrické a  bělokarpatské jednotky magurské jednotky příkrovů, v omezené míře i druhohorní a neogenní sedimenty vídeňské pánve a neovulkanity. V oblastech, které leží při hranici s moravskými úvaly, se vyskytují různě mocné překryvy sprašísprašových hlín.

Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizeměluvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.

Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.

Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.
Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.

Reliéf

Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.

Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí DřevniceOlšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.

Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem  je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m). 

Klima

Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.

Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.

Biota

Území leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.

Strže u Napajedel

Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.

Kyselá (acidofilní) bučina v hřebeni Vizovických vrchů (SLT 5K Kyselá jedlová bučina).
Kyselá (acidofilní) bučina v hřebeni Vizovických vrchů (SLT 5K Kyselá jedlová bučina).

Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.

 

Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).

Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) na Vařákových pasekách.
Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) na Vařákových pasekách.

Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).

Lidé a společnost

Lázeňské náměstí v Luhačovicích.
Lázeňské náměstí v Luhačovicích.

Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.

 
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.

Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.

Související obrázky:

Fryštácká brázda

Geomorfologický podcelek Fryštácká brázda je asymetrický tektonický příkop SZ—JV směru, ležící v sev. části Vizovické vrchoviny. Oblast má rozlohu 59 km2, střední výšku 299 m a střední sklon 9°46´. Fryštácká brázda je jih.–vých. prodloužením Holešovské plošiny, která je součástí Hornomoravského úvalu. V okrajích je vymezena výraznými svahy Hostýnských vrchůZlínské vrchoviny, které jsou vázány na tektonické zlomy.

Geomorfologické vymezení Fryštácké brázdy.
Geomorfologické vymezení Fryštácké brázdy.

Fryštácká brázda je geomorfologický podcelek v rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny. Není dále členěn na nižší geomorfologické jednotky.

Podloží brázdy je budováno převážně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, přičemž samotné dno propadliny je překryto výplní pliocenních fluviolakustrinních jílů, písků a štěrků a kvarterních překryvů sprašísprašových hlín. Ojediněle vystupují horniny belovežského souvrstvílukovských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky. Na úpatí svahů Hostýnských vrchů se vyskytují hlinité, písčitohliné a hlinitokamenité deluviální sedimenty.

Pohled do Fryštácké brázdy.
Pohled do Fryštácké brázdy.

Mírně zvlněný  krajinný ráz Fryštácké brázdy se celkově zdvihá směrem k V.  Z hlediska morfostruktury se jedná o poklesovou strukturu. Dno příkopu vytváří zčásti erozně–denudační reliéf s plošinami, který je zčásti překryt pokryvy sprašísprašových hlín a náplavovými kužely. Mělká neckovitá údolí se širokými dny jsou orientována převážně ve směru S—J, tedy napříč Fryštácké brázdy.

Fryštáckou brázdu odvodňují převážně pravostranné přítoky říčky Dřevnice (Fryštácký potok, říčka Racková), které vesměs pramení v Hostýnských vrších a protékají napříč Fryštáckou brázdou jih.–záp. směrem k údolí Dřevnice.

Zámek Lešná vybudoval poprvé v letech 1804-1807 hraběcí rod Seilernů. V létech 1885-1993 ho přebudovali do současné podoby podruhé. Zámek byl velmi luxusně vybaven a složil jako rezidence hrabat Seilernů do roku 1945. Velkolepé byly zejména podzimní hony v přilehlé zámecké oboře, která byla přebudována do jedné z nejkrásnějších ZOO u nás.
Zámek Lešná vybudoval poprvé v letech 1804-1807 hraběcí rod Seilernů. V létech 1885-1993 ho přebudovali do současné podoby podruhé. Zámek byl velmi luxusně vybaven a složil jako rezidence hrabat Seilernů do roku 1945. Velkolepé byly zejména podzimní hony v přilehlé zámecké oboře, která byla přebudována do jedné z nejkrásnějších ZOO u nás.

Fryštácká brázda se rozprostírá převážně ve 3. vegetačním stupni a je nepatrně, místy až středně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buků. V říčních nivách se vyskytují zejména jasanové olšiny a lužní porosty tvořené převážně topolem černým. V oblasti převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda a intravilán obcí. Nachází se zde také ZOO Lešná s nádherným přírodním parkem a v. n. Fryšták, která slouží jako záložní zdroj pitné vody pro Zlínsko.

Související obrázky: