Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední výšce 473 m a středním sklonu 8°46´. Bílé Karpaty na S hraničí s Vizovickou vrchovinou, na SV jsou Lyským průsmykem odděleny od Javorníků. Dlouhou jih.–vých. hranici tvoří Pováží a na J jsou vymezeny Myjavskou pahorkatinou (na Slovensku), na Z hraničí s Dolnomoravským úvalem. Bílé Karpaty leží v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.
Geomorfologie a hydrografie
Pohoří, táhnoucí se po obou stranách československé hranice, začíná nedaleko Skalice na Slovensku a přibližně po 80 km končí v Lyském průsmyku u Střelné na Moravě. Šířka na moravské straně nepřesahuje 15 km. Pohoří má výrazně pásemný charakter s jedním hlavním hřbetem, který je místy rozvětven ve více souběžných hřbetů. Hřbet je rozdělen hlubokými údolími přítoků Váhu na několik samostatných horských skupin.
V rámci Bílých Karpat je vymezeno 11 geomorfologických podcelků, z čehož 5 leží na moravské straně. Jsou to:
- Žalostinská vrchovina,
- Javořinská hornatina,
- Straňanská kotlina,
- Beštiny (Slovensko),
- Lopenická hornatina,
- Súčanská vrchovina (Slovensko),
- Kobylináč (Slovensko),
- Chmeľovská hornatina,
- Kýčerská hornatina (Slovensko),
- Bošácke bradlá (Slovensko),
- Vršatské bradlá (Slovensko).
Od JZ okraje oblasti až po údolí říčky Veličky se z Dolnomoravského úvalu zvedá Žalostinská vrchovina, za ní dále k SV až po údolí Klanečnice pokračuje Javořinská hornatina. Jejím pokračováním směrem k SV je sníženina Straňanské kotliny, oddělená údolím Březové (Bošáčky) od Lopenické hornatiny. Nejdále na SV, od Vlárského průsmyku k údolí Biele vody, uzavírá hřeben Bílých Karpat na moravské straně Chmeľovská hornatina.
Celá oblast je odvodňována řekami Moravou a Váhem. Jejich největšími přítoky jsou říčky Olšava, Velička (Morava) a Biela Voda, Vlára, Drietomica, Klanečnica a Myjava (Váh). Zvláštností Bílých Karpat je, že devět řek nepramení přímo na hlavním hřbetu, ale z moravské části pohoří se prořezali na slovenskou stranu, čímž rozdělili hlavní hřbet na jednotlivé masívy.
Podloží a půdy
Podloží je převážně tvořeno flyšovými horninami bělokarpatské a bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Na slovenské straně je téměř po celé délce doprovází bradlové pásmo, které se v krajině projevuje ve formě skalek, ostrých vrchů nebo vápencových hřebenů. Mohutností vynikají Vršatecká bradla. V oblasti Bojkovicka prolomily flyšový příkrov třetihorní neovulkanity.
V bioregionu zcela převažují živné typické kambizemě, zpravidla jílovité a více či méně oglejené. Pseudoglejové kambizemě se vyskytují zvláště na plošších svazích. Na nejvyšších horských skupinách se na svazích vyvinuly (vlivem převahy kyselejších pískovců a vlhčího klimatu) kyselé typické kambizemě, na hřbetech dokonce i silně kyselé (dystrické) kambizemě. Tyto kyselejší půdy však tvoří, na rozdíl od severněji ležících karpatských pohoří, malé ostrůvky a jsou relativně humózní a živné. Lokálně na výchozech silněji vápnitého flyše se při okraji pohoří a v kotlinách vyvinuly kambizemní pararendziny, často oglejené. Nivy mají nepatrnou rozlohu a vyvinuly se v nich karbonátové typické fluvizemě.
Reliéf
Bílé Karpaty patří k makrotypu horské, erozně-denudační krajiny, která je charakteristická silnou závislostí na strukturně-litologických poměrech. Reliéf je tvořen převážně plochými, širokými a nepříliš dlouhými hřbety, které jsou rozčleněny či od sebe odděleny 80—150 m hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů.
Základním znakem reliéfu je členitost povrchu s velmi kolísavou amplitudou reliéfu, sklonitostních poměrů území a nadmořských výšek. Charakteristické jsou zbytky zarovnaných povrchů, četná průlomová údolí a sesuvy svahů. Celkově dominují konvexní (vypuklé) tvary nad konkávními. Dalším výrazným znakem, vyplývajícím z jejich polohy, je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem a převahou erozních procesů nad akumulační činností.
Různá odolnost flyšových hornin se promítá do celkového reliéfu terénu. Geomorfologicky se výrazněji uplatňují pouze odolnější pískovce, které budují nejvyšší horské polohy, např. v oblasti Velké Javořiny nebo Velkého Lopeníku. V místech s méně odolnými horninami převažují mírné dlouhé svahy, obvykle oblé měkce modelované hřbety a rozsáhlé pedimenty.
Nejvyšším vrchem je Velká Javořina (970 m), dalšími významnými vrcholy Bílých Karpat jsou Žalostiná (621 m), Lopeník (911 m), Javorník (739 m) a Chmeľová (925 m, leží na území Slovenska). Nejnižším bodem je kóta Radějovického potoka u Petrova (175 m).
Klima
Dle Quitta leží okraje území v mírně teplé oblasti MT10 a MT9, hřbety v MT5 a MT3, nejvyšší skupiny nad 800 m leží v chladné oblasti CH7.
Podnebí v úpatních polohách a hlubokých údolích je tedy mírně teplé až teplé, v nejvyšších polohách chladnější. Přesto je ale podstatně teplejší než v obdobných nadmořských výškách na severu Moravy a asi o 1 °C teplejší než je průměr obdobně vysokých míst v ČR), což je dáno blízkostí Panonie: Strání 7,6 °C, 843 mm; Vápenky 922 mm, Lopeník 6,8 °C; Zděchov 7,0 °C, 935 mm, vrcholy pod 6 °C a srážky kolem 1 000 mm. Z údajů o srážkách je zřejmé, že území bioregionu je poměrně vlhké a to zvláště k relativně vysokým teplotám.
Velká příčná údolí značně ovlivňují vzdušné proudění a místní klima. Charakteristické jsou jihovýchodní větry bouřlivě přepadající přes hřbety hor.
Vegetace
Bioregion se nachází v mezofytiku a zaujímá prakticky fytogeografický okres 78. Bílé Karpaty lesní (s výjimkou severozápadního výběžku). Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní.
Přirozenou vegetaci území reprezentují v nižších částech karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), vesměs s účastí buku, které výše plynule přecházejí v bučiny, v nichž je pozoruhodná absence jedle. Převážně jde o Carici pilosae-Fagetum, v nejvyšších polohách i Dentario enneaphylli-Fagetum, ojediněle je na kyselých pískovcích i Luzulo-Fagetum. Na prudkých svazích jsou přítomny suťové lesy (Aceri-Carpinetum). V nejnižších částech byly snad v minulosti přítomny i teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum).
Podél potoků jsou nivy, na nichž zřejmě převažuje Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí pravděpodobně chybělo. Na místech po vykácených lesích se objevují různé typy travinobylinné vegetace. V nižších polohách západní části bioregionu jsou charakteristické druhově mimořádně bohaté subxerotermní květnaté louky svazu Cirsio-Brachypodion pinnati, výše louky svazu Cynosurion (zejména Anthoxantho-Agrostietum), ojediněle i fragmenty vegetace svazu Violion caninae. Na loukách jsou typická četná prameniště (Caricion davallianae). Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech převažuje vegetace svazu Trifolion medii.
Pro jih.–záp. část oblasti Bílých Karpat jsou charakteristické velmi rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými soliterními stromy, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat. Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin, zejména orchidejovitých.
Lidé a společnost
Střední část Bílých Karpat v širším okolí Starého Hrozenkova je nazývána Moravskými Kopanicemi. Její současný vzhled vznikl teprve velmi pozdní valašskou kolonizací v 17.—18. století a vyznačuje se roztroušenou zástavbou, střídáním zalesněných a bezlesých ploch s mozaikou sušších míst, mokřadů, drobných lesíků, křovin a nevelkých políček.
Severovýchodní, již více lesnatá část pohoří v okolí Valašských Klobouk a Brumova, patří k Valašsku. Krajina zde již připomíná Javorníky, které na Bílé Karpaty za Lyským průsmykem bezprostředně navazují.
V oblasti je několik starobylých hradisek a zřícenin hradů. Mezi nejvýznamnější patří hradisko u Javorníku, zřícenina hrádku Zuvačov u Komně a hrad v Brumově.
Ochrana přírody v CHKO Bílé Karpaty
V oblasti Bílých Karpat a částečně také na území Vizovické vrchoviny byla v roce 1980 zřízena Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, rozprostírající se na ploše 715 km2. Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km. Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími především proto, že jsou nejvyšším pohořím jih.–záp. okraje vlastního karpatského horského systému. Celá oblast, ale zejména její již. část, byla po mnoho staletí kultivována člověkem. Přesto, nebo právě proto se zde dochovaly mimořádně cenné přírodní hodnoty a na mnoha místech můžeme hovořit o harmonické krajině. Pro tyto přírodní a krajinné kvality byly Bílé Karpaty v rámci programu Člověk a biosféra (MAB) organizace UNESCO dne zařazeny mezi evropské biosférické rezervace.
Rozsáhlá historická odlesnění v Bílých Karpatech měla velmi často charakter krajinářských úprav citlivě využívajících zdejších přírodních podmínek. Výsledkem jsou tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami, představující dnes typický krajinný ráz Bílých Karpat.
Z přírodovědného hlediska jsou tyto květnaté karpatské louky pozoruhodné především bohatostí rostlinných společenstev s vysokým zastoupením kriticky ohrožených druhů rostlin. Díky tomu patří k nejcennějším lučním biotopům Evropy a jsou studijní plochou světového významu. Dalším neméně cenným prvkem jsou rozsáhlé lesní komplexy v centrální a severní části pohoří z celou řadou typických prvků karpatské květeny i fauny. Oblast byla rovněž prohlášena ze Evropsky významnou lokalitu EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.