Lopenická hornatina

Geomorfologický podcelek Lopenická hornatina je členitá hornatina o rozloze 197 km2, střední výšce 499 m a středním sklonu 9°13´. Oblast na délku dosahuje téměř 32 km a na šířku téměř 14 km. Na JZ hraničí se Straňanskou kotlinou a  Javořinskou hornatinou. Dlouhou a členitou sev. hranici tvoří geomorfologické jednotky Vizovické vrchoviny. Na SV hraničí s Chmeľovskou hornatinou a na J je vymezena česko-slovenskou hranicí. Lopenická hornatina leží ve střed. až sev.-vých. části Bílých Karpat.

Geomorfologické rozdělení Lopenické hornatiny.
Geomorfologické rozdělení Lopenické hornatiny.

V rámci geomorfologického podcelku Lopenické hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Podloží je tvořeno paleogenními flyšovými pískovci a jílovci převážně hluckého vývoje, ale i vlárského vývoje bělokarpatské a bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Flyšové podloží je na mnohých místech porušeno drobnými intruzemi neovulkanitů.

Lopenická hornatina tvoří jeden ze tří vlastních horských podcelků Bílých Karpat. V záp. části má výrazné terénní ohraničení vůči nízké Hlucké pahorkatině, na S pak mírnější vůči Luhačovické vrchovině. Vysokou členitost georeliéfu zapříčinily zejména hluboko zaříznutá údolí, které prolomily vodní toky směrem na Slovensko. Příčinou posunu rozvodí na českou stranu, v podstatě až na hřeben Vizovických vrchů, je nižší erozní báze řeky Váhu.

Nad Vlárským průsmykem.
Nad Vlárským průsmykem.

Erozně–denudační reliéf širokých hřbetů a hlubokých rozevřených údolí je charakteristický výraznou závislostí na strukturně litologických poměrech. V ústřední části se vyvinul až inverzní typ reliéfu — synklinální hřbet. Pro území jsou charakteristické zbytky zarovnaných povrchů a četné jsou také sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) ve Vyškovecké hornatině.

Západní část oblasti je odvodněna řekou Olšavou do Moravy. Východní část oblasti oblasti je odvodněna řekou Vlárou do Váhu na Slovensku. Hlavní hřbet je je prolomen říčkami BošáčkouDrietomicí, které odvádí své vody rovněž do Váhu.

Pohled z Jelence na východní část Bílých Karpat. Vlevo Velký Lopeník, v pozadí Vršatecké bradlo.
Pohled z Jelence na východní část Bílých Karpat. Vlevo Velký Lopeník, v pozadí Vršatecké bradlo.

Oblast spadá do CHKO Bílé KarpatyEVL Bílé Karpaty (Natura 2000).

Komeňská vrchovina

Komeňská vrchovina je členitá vrchovina tvořená paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství hluckéhovlárského vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství (bystrických vrstev) bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Na styku těchto podloží (v prostoru Bojkovice — Bánov — Bystřice pod Lopeníkem) se objevují drobné intruze neovulkanitů (čediče, andezity, trachyandezity). Komeňská vrchovina leží v jih.–záp. části Lopenické hornatiny.

V lomu na Bučníku se těžil trachyandezit společně s pískovci bělokarpatské jednotky.
V lomu na Bučníku se těžil trachyandezit společně s pískovci bělokarpatské jednotky.

Komeňskou oblast tvoří nesouvisle vyvinutý vnitrozemský hřbet, který je paralelní k hraničnímu hřbetu. Vystupuje nejvýše Studeným vrchem (646 m) sev.–záp. od Březové. Do vnitrozemí padá prudkými svahy. Pro oblast je charakteristický erozně–denudační reliéf širokých stupňovitých, zčásti synklinálních hřbetů s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy.

Dubohabrové pařeziny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.
Dubohabrové pařeziny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.

Komeňská vrchovina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je středně zalesněná dubovobukovými, v nižších polohách dubovými pařezinami. Místy se vyskytují smrkové monokultury. V oblasti převládá orná půda, pomístně se objevují sady. Předmětem ochrany přírody jsou ukázky vegetační sukcese v opuštěném, zčásti zatopeném, pískovcovém lomu s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Lom Rasová. O vulkanické aktivitě v neogénu svědčí opuštěný kamenolom Bučník u Komně s odkryvem andezitů a též s porcelanity vypálenými z flyšových hornin.

Pískovcový lom na Rasové vnikl těžbou pískovců svodnického souvrství a nyní je částečně zatopený vodou. Díky bohatému výskytu obojživelníků a růstu vstavačovitých rostlin byl prohlášen za přírodní památku.
Pískovcový lom na Rasové vnikl těžbou pískovců svodnického souvrství a nyní je částečně zatopený vodou. Díky bohatému výskytu obojživelníků a růstu vstavačovitých rostlin byl prohlášen za přírodní památku.

Krajinářsky hodnotný a druhově pestrý je komplex původních pastvin, květnatých luk, mezí a rozptýlených skupin keřů a stromů v PR Horní louky, PP Nové louky, PP Cestiska, PP Rubaniska (Mravenčí louka)PP V Krátkých. Významný je výskyt kriticky ohrožených druhů mokřadních rostlin, zejména hlízovce Loeselova (Liparis loeselii) a ochrana dříve rozsáhlých slatinných pramenišť a mokřadů s pěnovcovými inkrustacemi v PP Kalábová a také ochrana teplomilných travnatých porostů a pramenišť s pěnovcovým mokřadem v PP Hrnčárky.

Vyškovecká hornatina

Vyškovecká hornatina je členitá hornatina budovaná převážně paleogenními flyšovými pískovci a jílovci javorinského souvrství vlárského vývoje a také horninami kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Značně rozšířené jsou deluviálními sedimenty. Vyškovecká hornatina leží ve střední části Lopenické hornatiny.

Pohled na Velký Lopeník od Březové.
Pohled na Malý a Velký Lopeník od Březové.

Vyškovecká hornatina tvoří svým vrcholem Velkým Lopeníkem (911 m)  nejvyšší část Lopenické hornatiny. Zaujímá záp. část hraničního hřbetu až po průlomové údolí Drietomice. Hřbet vybíhá několika širokými rozsochami, mezi něž se rychle zařezávají hluboká údolí s prudkými svahy.

Georeliéf je charakteristický erozně–denudačním reliéfem širokých hřbetů a hluboce zařezaných údolí s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. Synklinální hřbety pohoří vznikly inverzí reliéfu. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) – druhý nejvyšší bod Bílých Karpat v ČR, významným bodem je Mikulčin Vrch (799 m).

Konopné políčko pod Výškovcem.
Konopné políčko pod Výškovcem.

Vyškovecká hornatina leží ve 3. až 5. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněná dubovobukovými porosty, ve vyšších polohách bukovými porosty, které převažují nad smrkovými monokulturami. V oblasti se nacházejí rozlehlé enklávy květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami. Kvůli ochraně květnatých luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území — PP Chmelinec, PP Pod Hribovňou, PP Rubaniska, PP V KrátkýchPR Ve Vlčí.

Zvonice nad Lopeníkem.
Zvonice nad Lopeníkem.
Pozn.: V území došlo k vývoji specifického způsobu rozptýleného osídlení zvaného „kopaničářství“, zdejší region proto nese jméno Moravské kopanice.

Starohrozenkovská hornatina

Starohrozenkovská hornatina je plochá hornatina budovaná v již. části paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství, v jih.–vých. části také horninami javorinského souvrství vlárského vývoje s vložkami hornin kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.

Severní část Starohrozenkovské hornatiny budují horniny zlínského souvrství (bystrické vrstvy) s podélnými vložkami hornin belovežského souvrství bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Starohrozenkovská hornatina leží v sev.–vých. části Lopenické hornatiny.

V bývalém lomu nad Starým Hrozenkovem vystupuje v J. i S. stěně ložní žíla olivínického trachybazaltu o mocnosti asi 5 m. Trachybazalt má typickou sloupcovitou odlučnost a rozpadá se do pravidelných, různě rozměrných hranolů, kolmo orientovaných k nadložním i podložním sedimentům.
V bývalém lomu nad Starým Hrozenkovem vystupuje v J. i S. stěně ložní žíla olivínického trachybazaltu o mocnosti asi 5 m. Trachybazalt má typickou sloupcovitou odlučnost a rozpadá se do pravidelných, různě rozměrných hranolů, kolmo orientovaných k nadložním i podložním sedimentům.

Starohrozenkovská hornatina má podobný ráz jako Vyškovecká hornatina. Krajinu tvoří ústřední příhraniční hřbet, z něhož vybíhají boční rozsochy do vnitrozemí. Nejvyšší členitost povrchu se vyskytuje v okolí přítoků řeky Vláry a samotného vlárského průlomového údolí ve Vlárském průsmyku.

Georeliéf je charakteristický širokými rozsochovými hřbety a hluboce zařezanými, radiálně se rozbíhajícími údolími. V území se vyskytují zbytky stupňovitě uspořádaných zarovnaných povrchů, na prudších svazích se nacházejí rozsáhlé sesuvy. Pod kótou Na Koncích (652 m) pramení řeka Olšava. Významné body jsou Javorník (782 m) a Lokov (738 m).

Podzimní nálada nad Vlárským průsmykem. Pohled na bučiny na úbočí Chladného vrchu.
Podzimní nálada nad Vlárským průsmykem. Pohled na bučiny na úbočí Chladného vrchu.

Starohrozenkovská hornatina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je převážně zalesněná dubovobukovými, bukovými a javorobukovými porosty. Smrkové a pomístně i borové monokultury jsou rozptýleny do mnoha komplexů.

V krajině Starohrozenkovské hornatiny jsou rozesety rozsáhlé enklávy rekultivovaných luk a květnatých pastvin, pomístně se vyskytují sady (jabloň, švestka) na terasovaných svazích. Pro zachování květnatých bělokarpatských luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území, jsou ta například PR HutěPR Pod Žítkovským vrchem. V PP Chladný vrch jsou předmětem ochrany staré bukové porosty pralesovitého charakteru s výskytem tesaříka alpského (Rosalia alpina).

Stodoly v údolí pod Žítkovou.
Stodoly v údolí pod Žítkovou.

Související obrázky:

Napsat komentář