Geomorfologická oblast Slovensko-moravské Karpaty náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 2 203 km2, střední výšku 404 m a střední sklon 6°49´. Oblast je ze S vymezena Západními Beskydy, na JV a J přechází na Slovenské území. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Slovensko-moravské Karpaty se rozprostírají na území na jih.–vých. Moravy a záp. Slovenska. Pokračovat ve čtení “Slovensko–moravské Karpaty”
Bílé Karpaty
Poloha a vymezení
Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední výšce 473 m a středním sklonu 8°46´. Bílé Karpaty na S hraničí s Vizovickou vrchovinou, na SV jsou Lyským průsmykem odděleny od Javorníků. Dlouhou jih.–vých. hranici tvoří Pováží a na J jsou vymezeny Myjavskou pahorkatinou (na Slovensku), na Z hraničí s Dolnomoravským úvalem. Bílé Karpaty leží v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty. Pokračovat ve čtení “Bílé Karpaty”
Žalostinská vrchovina
Geomorfologický podcelek Žalostinská vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 95 km2, střední výšce 345,2 m a středním sklonu 5°49´. Oblast je ze S vymezena Hluckou pahorkatinou, na V je údolím říčky Veličky oddělena od Javořinské vrchoviny a na J přechází na území Slovenska, kde se nachází její nejvyšší vrchol Žalostiná (625 m). Severozápadní hranici tvoří sníženina Dolnomoravského úvalu. Žalostinská vrchovina leží v jih.-záp. části Bílých Karpat.
V rámci geomorfologického podcelku Žalostinské vrchoviny jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:
Podloží Žalostinské vrchoviny tvoří zvrásněné flyšové horniny hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev.–vých části se uplatňují také neogenní sedimenty vídeňské pánve.
Žalostinská vrchovina tvoří první jih.–záp. výběžky Bílých Karpat. Pro krajinný ráz je charakteristický erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí s výrazným, tektonicky podmíněným okrajovým svahem na SZ. Ústřední nejvyšší části pohoří tvoří synklinální hřbety jako projevy inverze reliéfu. Časté jsou zbytky zarovnaných povrchů, asymetrická údolí, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem v oblasti je Žalostiná (Slovensko, 625 m) a na moravské straně Kobyla (584 m).
Oblast odvodňují menší levostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem nyní ústí do Baťova kanálu. Jsou to potoky Radějovka s vodní nádrží Lučina a rybníkem Kejda a Sudoměřický potok s vodní nádrží Mlýnky.
Oblast Žalostinské vrchoviny spadá do CHKO Bílé Karpaty a EVL Bílé Karpaty (Natura 2000).
Šumárnický hřbet
Šumárnický hřbet je členitá vrchovina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Z geologického hlediska je pro území charakteristické střídání synklinálních a antiklinálních vrstev. Šumárnický hřbet leží v sev. části Žalostinské vrchoviny.
Šumárnický hřbet vytváří nižší vnitrozemský paralelní hřbet k vyšší Radějovské vrchovině, od které je oddělen potokem Radějovkou. Erozně–denudační reliéf je tvořen asymetrickým hřbetem s vysokým, ale velmi mírným zlomovým svahem na S a SZ. Ve vrcholových partiích se nachází zbytky zarovnaných povrchů a suky. Časté jsou drobné sesuvy. Významným bodem je Šumárník (398 m).
Šumárnický hřbet leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. Severní část území je převážně bezlesá, již. část je středně zalesněná dubovými a místy i smrkovými porosty. V oblasti převládají rozměrné bloky orné půdy. V okolí chatových kolonií jsou zachovány zbytky pastvin s teplomilnou květenou a rozptýlenými listnatými dřevinami. V oblasti se nachází několik slavných jedinců jeřábu oskeruše (Sorbus domestica), které jsou prohlášeny za památné stromy.
Vrbovecká brázda
Vrbovecká brázda je tektonicky podmíněná úzká sníženina, ležící v sev.–vých. okraji Žalostinské vrchoviny v pramenné oblasti říček Teplice a Veličky. Podloží brázdy je tvořeno převážně paleogenními flyšovými horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Vrbovecká brázda vznikla diferenciální erozí. Pro oblast je charakteristická antiklinální stavba s plochým dnem vyplněným fluviálními a deluviálními (svahovými) sedimenty. Při sev. okraji brázdy je nesouměrně položené údolní rozvodí mezi povodím Teplice a Veličky.
Vrbovecká brázda leží ve 3. vegetačním stupni a převládá zde orná půda. V území se nachází zbytky květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami.
Radějovská vrchovina
Radějovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná převážně paleogenními horninami hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Západní část oblasti v okolí Čertoryjí budují horniny nivnického souvrství, již. část oblasti v okolí Kuželova tvoří horniny kuželovského souvrství. V celé oblasti se vyskytují vložky rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. Pro geologickou stavbu území je charakteristické četné střídání synklinálních a antiklinálních vrstev.
Radějovská vrchovina leží v jih.–vých. části Žalostinské vrchoviny. Erozně–denudační reliéf hřbetů a údolí má roštovité uspořádání, v uspořádání reliéfu se projevuje výrazná závislost na strukturně- litologických poměrech. Nejvýchodnější část území tvoří synklinální hřbety vzniklé inverzí reliéfu. V oblasti se nachází zbytky zarovnaných povrchů, četné sesuvy a sufózní tvary. Nejvyšším bodem na moravské straně je Kobyla (584 m), významnými body jsou Žerotín (322 m) a Čertoryje (445 m).
Radějovská vrchovina leží ve 2.—4. vegetačním stupni. V záp. části oblasti je převážně, ve střední části už méně zalesněná dubohabřinami a dubovými porosty (částečné pařeziny), méně smrkovými, borovými a bukovými porosty s příměsí modřínu. V sev.–záp. části území se nacházejí vinice a meruňkové sady. Krajinnou dominantou oblasti jsou rozsáhlé enklávy floristicky bohatých luk a pastvin s hojně rozptýlenými listnatými dřevinami (dub letní, jeřáb oskeruše). Nádhernou ukázkou je NPR Čertoryje tvořící komplex typických květnatých bělokarpatských luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Představuje jedno z nejcennějších území v CHKO Bílé Karpaty s vysokou krajinářskou hodnotou, které nemá obdobu v celé střední Evropě. Lesostepní stanoviště je předmětem ochrany v PP Žerotín.
Sudoměřický stupeň
Sudoměřický stupeň je plochá pahorkatina tvořená převážně paleogenními flyšovými horninami svodnického a nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů a neogenními sedimenty vídeňské pánve. Menší vložky v okolí Tlusté hory a Bukoviny tvoří horniny kaumberského souvrství (gbelské vrstvy). Sudoměřický stupeň leží v záp. části Žalostinské vrchoviny.
Krajina Sudoměřického stupně má charakter nízkého pásu reliéfu s akumulačními terasovými stupni řeky Moravy. Reliéf vytváří tektonická kra omezená stupňovitými zlomy jz.–sv. směru proti Dolnomoravskému úvalu. Povrch stupně tvoří velká plošina zarovnaného povrchu s náplavovými kužely kolem přítoků řeky Moravy a vysoká říční terasa řeky Moravy.
Sudoměřický stupeň leží ve 2. vegetačním stupni a je převážně bezlesý. Převládá orná půda, časté jsou vinice a sady meruňek, broskvoní s roztroušeným výskytem jeřábů oskeruší (Sorbus domestica). Předmětem ochrany přírody jsou společenstva bělokarpatských květnatých luk s výskytem četných chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PR Kútky a také ukázka charakteristického zbytku bělokarpatské lesostepní květeny s přirozenými společenstvy četných teplomilných rostlin a živočichů v PP Žerotín (jediný zachovalý fragment šípákové doubravy v CHKO Bílé Karpaty).
Javořinská hornatina
Geomorfologický podcelek Javořinská hornatina je plochá hornatina o rozloze 125 km2, střední výšce 490 m a středním sklonu 8°46´. Délka oblasti doshuje přibližně 17 km, šířka oblasti mírně přesahuje 12 km. Oblast je na JZ vymezena Žalostinskou vrchovinou, ze SZ a S hraničí s Hluckou pahorkatinou, na V s Lopenickou hornatinou a Straňanskou kotlinou. Jižní hranici tvoří česko-slovenská hranice, kde oblast přechází na území Slovenska. Javořinská hornatina leží v jih.–záp. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Javořinská hornatina”
Straňanská kotlina
Straňanská kotlina leží mezi dvěma nejvyššími horami Bílých Karpat, Velkou Javořinou a Velkým Lopeníkem, při sníženinách říček Klanečnice a Bošáčky. Území má rozlohu 26 km2 se stř. výškou 479 m a stř. sklonem 8°21´. Oblast na Z hraničí s Javořinskou hornatinou, na S a SV s Lopenickou hornatinou a J přechází na území Slovenska. Straňanská kotlina leží ve střední části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Straňanská kotlina”
Lopenická hornatina
Geomorfologický podcelek Lopenická hornatina je členitá hornatina o rozloze 197 km2, střední výšce 499 m a středním sklonu 9°13´. Oblast na délku dosahuje téměř 32 km a na šířku téměř 14 km. Na JZ hraničí se Straňanskou kotlinou a Javořinskou hornatinou. Dlouhou a členitou sev. hranici tvoří geomorfologické jednotky Vizovické vrchoviny. Na SV hraničí s Chmeľovskou hornatinou a na J je vymezena česko-slovenskou hranicí. Lopenická hornatina leží ve střed. až sev.-vých. části Bílých Karpat.
V rámci geomorfologického podcelku Lopenické hornatiny jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:
Podloží je tvořeno paleogenními flyšovými pískovci a jílovci převážně hluckého vývoje, ale i vlárského vývoje bělokarpatské a bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Flyšové podloží je na mnohých místech porušeno drobnými intruzemi neovulkanitů.
Lopenická hornatina tvoří jeden ze tří vlastních horských podcelků Bílých Karpat. V záp. části má výrazné terénní ohraničení vůči nízké Hlucké pahorkatině, na S pak mírnější vůči Luhačovické vrchovině. Vysokou členitost georeliéfu zapříčinily zejména hluboko zaříznutá údolí, které prolomily vodní toky směrem na Slovensko. Příčinou posunu rozvodí na českou stranu, v podstatě až na hřeben Vizovických vrchů, je nižší erozní báze řeky Váhu.
Erozně–denudační reliéf širokých hřbetů a hlubokých rozevřených údolí je charakteristický výraznou závislostí na strukturně litologických poměrech. V ústřední části se vyvinul až inverzní typ reliéfu — synklinální hřbet. Pro území jsou charakteristické zbytky zarovnaných povrchů a četné jsou také sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) ve Vyškovecké hornatině.
Západní část oblasti je odvodněna řekou Olšavou do Moravy. Východní část oblasti oblasti je odvodněna řekou Vlárou do Váhu na Slovensku. Hlavní hřbet je je prolomen říčkami Bošáčkou a Drietomicí, které odvádí své vody rovněž do Váhu.
Oblast spadá do CHKO Bílé Karpaty a EVL Bílé Karpaty (Natura 2000).
Komeňská vrchovina
Komeňská vrchovina je členitá vrchovina tvořená paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství hluckého i vlárského vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství (bystrických vrstev) bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Na styku těchto podloží (v prostoru Bojkovice — Bánov — Bystřice pod Lopeníkem) se objevují drobné intruze neovulkanitů (čediče, andezity, trachyandezity). Komeňská vrchovina leží v jih.–záp. části Lopenické hornatiny.
Komeňskou oblast tvoří nesouvisle vyvinutý vnitrozemský hřbet, který je paralelní k hraničnímu hřbetu. Vystupuje nejvýše Studeným vrchem (646 m) sev.–záp. od Březové. Do vnitrozemí padá prudkými svahy. Pro oblast je charakteristický erozně–denudační reliéf širokých stupňovitých, zčásti synklinálních hřbetů s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy.
Komeňská vrchovina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je středně zalesněná dubovobukovými, v nižších polohách dubovými pařezinami. Místy se vyskytují smrkové monokultury. V oblasti převládá orná půda, pomístně se objevují sady. Předmětem ochrany přírody jsou ukázky vegetační sukcese v opuštěném, zčásti zatopeném, pískovcovém lomu s výskytem ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Lom Rasová. O vulkanické aktivitě v neogénu svědčí opuštěný kamenolom Bučník u Komně s odkryvem andezitů a též s porcelanity vypálenými z flyšových hornin.
Krajinářsky hodnotný a druhově pestrý je komplex původních pastvin, květnatých luk, mezí a rozptýlených skupin keřů a stromů v PR Horní louky, PP Nové louky, PP Cestiska, PP Rubaniska (Mravenčí louka) a PP V Krátkých. Významný je výskyt kriticky ohrožených druhů mokřadních rostlin, zejména hlízovce Loeselova (Liparis loeselii) a ochrana dříve rozsáhlých slatinných pramenišť a mokřadů s pěnovcovými inkrustacemi v PP Kalábová a také ochrana teplomilných travnatých porostů a pramenišť s pěnovcovým mokřadem v PP Hrnčárky.
Vyškovecká hornatina
Vyškovecká hornatina je členitá hornatina budovaná převážně paleogenními flyšovými pískovci a jílovci javorinského souvrství vlárského vývoje a také horninami kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Značně rozšířené jsou deluviálními sedimenty. Vyškovecká hornatina leží ve střední části Lopenické hornatiny.
Vyškovecká hornatina tvoří svým vrcholem Velkým Lopeníkem (911 m) nejvyšší část Lopenické hornatiny. Zaujímá záp. část hraničního hřbetu až po průlomové údolí Drietomice. Hřbet vybíhá několika širokými rozsochami, mezi něž se rychle zařezávají hluboká údolí s prudkými svahy.
Georeliéf je charakteristický erozně–denudačním reliéfem širokých hřbetů a hluboce zařezaných údolí s úzkou závislostí na strukturně litologických poměrech. Synklinální hřbety pohoří vznikly inverzí reliéfu. V území se nachází zbytky zarovnaných povrchů a četné sesuvy. Nejvyšším bodem je Velký Lopeník (911 m) – druhý nejvyšší bod Bílých Karpat v ČR, významným bodem je Mikulčin Vrch (799 m).
Vyškovecká hornatina leží ve 3. až 5. vegetačním stupni. V nižších polohách je zalesněná dubovobukovými porosty, ve vyšších polohách bukovými porosty, které převažují nad smrkovými monokulturami. V oblasti se nacházejí rozlehlé enklávy květnatých pastvin s rozptýlenými listnatými dřevinami. Kvůli ochraně květnatých luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území — PP Chmelinec, PP Pod Hribovňou, PP Rubaniska, PP V Krátkých a PR Ve Vlčí.
Pozn.: V území došlo k vývoji specifického způsobu rozptýleného osídlení zvaného “kopaničářství”, zdejší region proto nese jméno Moravské kopanice.
Starohrozenkovská hornatina
Starohrozenkovská hornatina je plochá hornatina budovaná v již. části paleogenními flyšovými pískovci a jílovci svodnického souvrství, v jih.–vých. části také horninami javorinského souvrství vlárského vývoje s vložkami hornin kaumberského souvrství (gbelské vrstvy) bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů.
Severní část Starohrozenkovské hornatiny budují horniny zlínského souvrství (bystrické vrstvy) s podélnými vložkami hornin belovežského souvrství bystrické jednotky magurské skupiny příkrovů. Starohrozenkovská hornatina leží v sev.–vých. části Lopenické hornatiny.
Starohrozenkovská hornatina má podobný ráz jako Vyškovecká hornatina. Krajinu tvoří ústřední příhraniční hřbet, z něhož vybíhají boční rozsochy do vnitrozemí. Nejvyšší členitost povrchu se vyskytuje v okolí přítoků řeky Vláry a samotného vlárského průlomového údolí ve Vlárském průsmyku.
Georeliéf je charakteristický širokými rozsochovými hřbety a hluboce zařezanými, radiálně se rozbíhajícími údolími. V území se vyskytují zbytky stupňovitě uspořádaných zarovnaných povrchů, na prudších svazích se nacházejí rozsáhlé sesuvy. Pod kótou Na Koncích (652 m) pramení řeka Olšava. Významné body jsou Javorník (782 m) a Lokov (738 m).
Starohrozenkovská hornatina, ležící ve 3. a 4. vegetačním stupni, je převážně zalesněná dubovobukovými, bukovými a javorobukovými porosty. Smrkové a pomístně i borové monokultury jsou rozptýleny do mnoha komplexů.
V krajině Starohrozenkovské hornatiny jsou rozesety rozsáhlé enklávy rekultivovaných luk a květnatých pastvin, pomístně se vyskytují sady (jabloň, švestka) na terasovaných svazích. Pro zachování květnatých bělokarpatských luk s výskytem vstavačovitých rostlin bylo vyhlášeno několik maloplošně chráněných území, jsou ta například PR Hutě a PR Pod Žítkovským vrchem. V PP Chladný vrch jsou předmětem ochrany staré bukové porosty pralesovitého charakteru s výskytem tesaříka alpského (Rosalia alpina).
Chmeľovská hornatina
Geomorfologický podcelek Chmeľovská hornatina je plochá hornatina o rozloze 132 km2, střední výšce 509 m a středním sklonu 10°00´. Oblast na délku dosahuje téměř 18 km a na šířku 12 km. Chmeľovská hornatina hraničí na JZ s Lopenickou hornatinou a na SZ s Lačnovskou vrchovinou, která geomorfologicky náleží Vizovické vrchovině. Na SV v oblasti Lyského průsmyku krátce hraničí s Javorníky. Po celé vých. až jih.–vých. hranici přechází na slovenskou stranu, kde se nachází nejvyšší bod oblasti Chmeľová (925 m). Chmeľovská hornatina leží v sev.–vých. části Bílých Karpat. Pokračovat ve čtení “Chmeľovská hornatina”