Významná hradiště, hrady a pohřebiště v moravských Karpatech

Stánka obsahuje historické souvislosti, popis a přístup na nejvýznamnější  pravěká a středověká hradiště a pohřebiště v moravských Karpatech. Informace jsou v převážné většině převzaty z digitální publikace 100 zajímavých archeologických lokalit Moravy a Slezska, kterou vydal Národní památkový úřad v roce 2015 v Praze.

Publikaci je možné prohlédnout zde: https://www.npu.cz/portal/npu-a-pamatkova-pece/npu-jako-instituce/cinnosti/cinnosti-podle-specializace/archeologie/pruvodce_archeologie_komplet.pdf.

Slovanské mohylové pohřebiště Bohuslavice u Kyjova

Bohuslavice u Kyjova, okr. Hodonín, Jihomoravský kraj
9. století
Mapa lokality Bohuslavice u Kyjova
Mapa lokality Bohuslavice u Kyjova

Přístup: Na konci vesnice Bohuslavice u Kyjova polní cestou západním směrem k vysokému listnatému lesu (oddělení 26), v jehož výběžku, v trati „Šotnery“, se mohylník nachází. Leží přibližně v polovině kopce „Lískovec“ mezi obcemi Bohuslavice u Kyjova a Nechvalín.

Schéma lokality.
Schéma lokality Bohuslavice u Kyjova.

Význam: Doklad raně středověkého mohylníku s kostrovými i žárovými pohřby.

Historie: Lokalita byla uvedena do archeologického povědomí v roce 1931, kdy zde bylo zjištěno na padesát mohyl. Dvě z nich byly prozkoumány,  systematický archeologický výzkum lokality však proběhl až v roce 1989 pod vedením B. Kavánové. Přesný počet mohyl měl upřesnit právě archeologický výzkum, neboť některé mohylové náspy, zejména v jihovýchodní části mohylníku, jsou nízké a často spolu splývají. Plocha mohylového pohřebiště byla zároveň magnetometricky proměřena.

Popis: Dnes se na lokalitě vyskytuje celkem 45 mohyl. Obecně se jejich průměry pohybují od 4 do 13 m, výška pak od 20 do 150 cm. U mohyly č. (15) je dodnes patrný obvodový příkop. Mrtví, ležící na zádech s rukama podél těla, byli uložení v dřevěných rakvích, zapuštěných až 300 cm pod úroveň okolního terénu. Při výzkumu v roce 1931 byl v mohyle č. (1) v hloubce 220 cm objeven dětský hrob.

Poloha skeletu byla orientovaná západ–východ. Výbavu tvořily dvě stříbrné náušnice a železný nožík. Při tomto výzkumu byla v prostoru mohyly č. (2) provedena sonda, avšak bez nálezu. Systematický archeologický výzkum v roce 1989 objevil pod násypem mohyly č. (28) ve výšce 70 cm velkou hrobovou jámu, jež se směrem ke dnu zužovala. Přesto dosahovala v hloubce 250 cm rozměrů 246 × 86 cm. Na dně ležela kostra muže se zbytky dřevěné rakve. Na kratších stěnách hrobové jámy byly zaznamenány výstupky jako pozůstatky po původní dřevěné konstrukci. Pod pravým loktem mužské kostry, jejíž výška byla 170 cm, byl nalezen nůž a po pravé straně lebky 5 velkých hlemýždích ulit. V další mohyle, označené číslem (31), ležela v hrobové jámě o rozměrech 248 × 82 × 190 cm v dřevěném sarkofágu, jehož rozměry byly 205 × 50–60 cm, ženská kostra. Sarkofág byl pravděpodobně zhotoven bez dna. Na povrchu, mezi hrobovou jámou a východním okrajem násypu, byly nalezeny fragmenty nádoby. Na prstu pravé ruky zemřelé byl objeven bronzový plechový prsten se štítkem, u pánve železný nůž. Dalším zkoumaným objektem byla mohyla č. (36), která byla oválného půdorysu o rozměrech 1300 × 800 cm. Na jejím podloží ve středu násypu a v přilehlém úseku obvodového příkopu byla rozpoznána 20 cm silná vrstva s pozůstatky spálených kostí, uhlíků, kousky mazanice a střepy z nádoby.

Mezi milodary pro zemřelého se objevilo pět hlemýždích ulit, čtyři nože, keramické nádoby, dvě ostruhy, bojová sekera, tři náušnice a prsten. Podle těchto nálezů lze soudit, že zemřelý měl vysoké sociální postavení. Jihozápadní kraj lesa lemuje příkop ve směru jihovýchod–severozápad, pokračuje dále na severozápad a po přibližně 500 m navazuje na dosud v terénu viditelný antropogenní relikt s příkopem. Vně tohoto reliktu bylo povrchovým sběrem zachyceno slovanské středohradištní sídliště. Nálezy z archeologického výzkumu jsou uloženy v Moravském zemském muzeu. 

Pozůstatky paleolitického osídlení ve svazích Pavlovských vrchů

Dolní Věstonice, Pavlov, okr. Břeclav, Jihomoravský kraj
Před 38 000 až 28 000 lety
Mapa lokality Dolní Věstonice - Pavlov
Mapa lokality Dolní Věstonice – Pavlov

Přístup: Od rozcestníku u archeologické expozice v Dolních Věstonicích po silnici archeostezkou východním směrem 900 m ke Kalendáři věků. Po silnici 100 m zpět a dál vzhůru neznačenou cestou jižním směrem 400 m k infopanelu naleziště Dolní Věstonice II, dál po červené značce 1,2 km k rozcestníku Obora a vlevo po zelené značce 2 km k pavilonu v Pavlově. Možnost parkování v Dolních Věstonicích před expozicí, poblíž Kalendáře věků a v Pavlově před pavilonem.

Význam: Unikátní doklad zachování osídlení lovců mamutů na základě dlouhodobých archeologických výzkumů a průzkumů na svazích Pavlovských vrchů. Zdroj poznání způsobu života, společenského prostředí i vývoje krajiny během posledního glaciálního cyklu s vrcholem v období gravettienu.

Historie: Paleolitický sídelní areál nacházející se na území obcí Dolní Věstonice a Pavlov se svojí komplexností i stavem zachování osídlení pod současným povrchem řadí mezi nejvýznamnější archeologické areály v celosvětovém měřítku. Na severních a východních svazích pod Pavlovskými vrchy je archeologickými výzkumy prokázána neobyčejně intenzivní a hustá koncentrace paleolitických sídlišť, daná dlouhodobým osídlením, s celou řadou unikátních kulturních fenoménů, které jsou zdrojem poznání mnoha vědních oborů, jako je archeologie, geologie, paleontologie, antropologie, vývoj životního prostředí, klimatu apod. Proto se v dnešní době klade velký důraz na ochranu a zachování pozůstatků tohoto osídlení. Vedle stop sídelních a loveckých aktivit (obydlí, ohniště, skládky mamutích kostí) jde především o projevy duchovního života (rituální pohřby, umění) i zatím nejstarší doklady výrobních technologií (vypalování hlíny, výroba textilu).

Sprašový profil na klasické lokalitě v Dolních Věstonicích (v. stěna bývalé cihelny). Nad spraší risského glaciálu (R) spočívá půda z posledního interglaciálu (PK III), v nadloží tři polohy spraší z posledního glaciálu (W1 až W3), oddělené fosilními půdami interstadiálů (PK II, PK I). Horizont PK I je kulturní vrstvou s gravettienskou industrií lovců mamutů.
Sprašový profil na klasické lokalitě v Dolních Věstonicích (v. stěna bývalé cihelny). Nad spraší risského glaciálu (R) spočívá půda z posledního interglaciálu (PK III), v nadloží tři polohy spraší z posledního glaciálu (W1 až W3), oddělené fosilními půdami interstadiálů (PK II, PK I). Horizont PK I je kulturní vrstvou s gravettienskou industrií lovců mamutů (zdroj: Geologická minulost České republiky, autor Ivo Chlupáč a kolektiv).

Unikátní lovecká sídliště se dochovala pod pleistocenní spraší, která dle umístění na svahu může dosahovat mocnosti až několika metrů. První archeologické výzkumy v této oblasti vedl v letech 1924–1938 K. Absolon, od roku 1947 do 80. let B. Klíma, od 2. poloviny 80. let potom J. A. Svoboda, a to včetně povrchových sběrů. Podle této lokality je pojmenována archeologická kultura pavlovien, datovaná do doby před více než 30 000 lety jako starší fáze gravettienu, spojovaná s lovci mamutů. Archeologické výzkumy a průzkumy rozsáhlého sídelního areálu odkrývají jednotlivá naleziště s různou intenzitou osídlení, známá pod názvy Dolní Věstonice I, II, III, Pavlov I až VI. Nejznámějším archeologickým nálezem je soška Věstonické venuše, mezi další významné nálezy můžeme zařadit lidskou hlavu z mamutoviny, kel mamuta ozdobený složitým geometrickým vzorem interpretovaným jako mapa krajiny nebo vlastní sídliště nad meandrující řekou, ale i skládky mamutích kostí či lidský trojhrob.

Věstonická venuše.
Věstonická venuše (zdroj: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/kultura/214123-vestonicka-venuse-na-vylete-londynska-vystava-zacina/)

Popis: Dolní Věstonice I (a) – Absolonova stanice: Právě tady se našla soška Věstonické venuše. Z vyhodnocení dokumentace archeologických výzkumů vyplývá, že mezi jednotlivými prozkoumanými plochami v centrální části zůstávají poměrně rozsáhlé bloky mocných intaktních nálezových kulturních vrstev (v 90. letech provedl J. A. Svoboda síť sond, které prokazují jejich existenci). Spolu s Pavlovem I je lokalita jedinečná svou úplností – zahrnuje doklady osídlení, lovu, pohřbívání i umění, včetně nejstarších dokladů výroby keramiky a textilu.

Dolní Věstonice II (B) včetně Kalendáře věků – Cihelna, nad cihelnou, Pod lesem: Sondáže B. Klímy v letech 1959–1960 a archeologický výzkum B. Klímy a J. A. Svobody z let 1985–1988 při těžbě spraše pro stavbu násypů třetí nádrže na Dyji odkryly komplex gravettských sídlišť. Byly zjištěny doklady lidských rituálně pohřbených koster i drobných zlomků kostí volně rozptýlených v kulturní vrstvě a první přímé doklady o přípravě rostlinné stravy drcením kořenových tkání. Dále bylo potvrzeno výjimečně dobře dochované dřevo, což není na paleolitických nalezištích běžné, v některých případech i se stopami po opracování.

Nejucelenější soubor nálezů byl získán zetří velkých sídelních celků z temene lokality, odkud pochází také známý trojhrob lidských jedinců v natažené poloze, nalezený v roce 1986. Pohlavně nevyhraněný centrální skelet (antropologickými metodami nelze určit pohlaví), ležel na zádech mezi dvě-
ma mladými muži. Ti měli na lebkách stopy červeného barviva a byli ozdobeni provrtanými zuby šelem a přívěsky z mamutoviny.

Kalendář věků (C): Na východním okraji Dolních Věstonic se nachází vytěžená cihelna, v jejíž stěně jsou rozpoznatelné jednotlivé horizonty půd, které nejsou jen pouhým záznamem o usazování a typu jednotlivých sprašových půd v minulosti, ale zachycují také poslední glaciální cyklus. Gravettské osídlení je patrné v hloubce 6 m pod úrovní terénu. Půdní horizonty pomáhají odborníkům při určování stáří archeologických nálezů nebo půd i v dalších částech území. Sprašová stěna bývalé cihelny s odkrytými geologickými vrstvami působí tvarově dojmem přírodního amfiteátru. Aby byl profil čitelný, potřebuje stěna pravidelnou údržbu.

Dolní Věstonice III (D) – Rajny: V prudkém svahu pokrytém vinohrady mezi nalezištěm Dolní Věstonice I. a III. jsou situovány jednotlivé gravettské sídelní celky. Na poli směrem k lesu pokračuje osídlení ověřené povrchovým sběrem s nálezy z období aurignacienu.

Pavlov I (E): Naleziště je situováno severně od obce Pavlov na východním svahu kopce Děvín. Systematický výzkum, který zde byl prováděn B. Klímou v letech 1952–1954, 1956–1958, 1960–1965 a 1969–1972, zjistil bohatou kulturní vrstvu z doby před 30 tisíci lety, ze které pochází velké množství unikátních nálezů, např. kostěná a parohová industrie, ozdobné předměty (pro naleziště jsou typické čelenky se složitým geometrickým vzorem), keramické sošky zvířat i torz lidí a více než 1 milion kusů štípané industrie. V souvislosti s výstavbou výstavního objektu Archeopark Pavlov byl v letech 2013–1915 prováděn archeologický výzkum pod vedením J. A. Svobody. Bylo zjištěno bohaté souvrství, které nově dosáhlo až do starších fází mladého paleolitu. V ploše navazující na již prozkoumané části naleziště byla zjištěna skládka mamutích kostí, která je in situ prezentována v rámci expozice zaměřené na paleolitické osídlení pod Pavlovskými vrchy. 

Pavlov VI (f): Naleziště se nachází na východním okraji obce při cestě do Milovic. Archeologický výzkum J. A. Svobody v roce 2007 zde odhalil úplně dochovaný gravettský sídelní celek. Výsledky archeologických výzkumů jsou k vidění již řadu let také v expozici Věk lovců mamutů muzea v Dolních Věstonicích a paleolitická archeologická lokalita Dolní Věstonice – Pavlov je na místech starších archeologických výzkumů opatřena infopanely.

Pravěké hradiště Holý kopec ve Chřibech

Buchlovice, okr. Uherské Hradiště, zlínský kraj
1200–700 př. Kr.
Mapa lokality Holý kopec.
Mapa lokality Holý kopec.

Přístup: Ze silnice E50 Brno – Uherské Hradiště od parkoviště bufetu Tramp po místní komunikaci (tzv. stará brněnská cesta, souběžná se silnicí E50, zároveň i cyklotrasa 5150) na rozcestí pod Holým kopcem, na křižovatku červené a zelené turistické značky, dále po zelené turistické značce vpravo a po přibližně 0,5 km odbočit doleva ke Kamenné studánce. Dál pokračovat východním směrem na hřeben na nejvyšší bod kopce, na hradiště.

Význam: O výjimečnosti hradiště svědčí výhodná strategická poloha na jednom z dominantních vrcholů Chřibů, jeho mohutné opevnění a v neposlední řadě velký počet zde nalezených cenných bronzových předmětů. Hradiště  sloužilo zřejmě jako sídlo společenské elity a poskytovalo významnou ochranu okolnímu obyvatelstvu v době nebezpečí.

Historie: Hradiště na Holém kopci se stalo předmětem vědeckého zájmu v roce 1897, kdy je objevil I. L. Červinka, který jej zprvu zařadil do slezské fáze lužických popelnicových polí, později do platěnické kultury starší doby železné. V roce 1940 hradiště zdokumentoval V. Hrubý a současně zde M. Šolle provedl zjišťovací archeologický výzkum. V 80. a 90. letech 20. století provedli podrobné zhodnocení naleziště a dřívějších výzkumů V. Dohnal a J. Nekvasil.

Hradisko na Holém kopci

Vzhledem k ničení hradiště hledači kovů za pomocí detektoru nastala nutnost pokusit se zachytit stopy osídlení a zpřesnit znalosti o konstrukci opevnění. Proto od roku 2007 provedl M. Vaškových několik zjišťovacích sondáží v jihozápadní části hradiště zvané „Rynek“ a na rovinné terase v okolí skalních výchozů. Zachytil pozůstatky kamenného závalu a několik půlmetrových jam uspořádaných do řady, patrně pozůstatků po kůlové konstrukci. Dále byla odkryta asi 50 cm mocná kulturní vrstva, obsahující četnou keramiku, datovanou do sklonku kultury lužických popelnicových polí. Zároveň provedl O. Šedo ve spodní části lokality průzkum hloubkovým detektorem, při kterém získal blíže nedatované železné předměty.

Pracovníci Slováckého muzea v Uherském Hradišti dále provedli přesné zaměření hradiště, včetně vypracování trojrozměrného modelu. 

 

Schéma lokality Holý kopec.
Schéma lokality Holý kopec.

Popis: Na temeni výrazného osamoceného zalesněného kopce, obklopeného malými vodními toky, se v nadmořské výšce 548 m rozkládá hradiště o rozloze přibližně 10 ha. Je nepravidelně protáhlého tvaru, orientované delší osou ve směru východ–západ, s přibližnými rozměry 850 × 150–180 m. Jeho mohutné opevnění je tvořeno valem, vysokým 2–5 m, do jehož konstrukce jsou na severní straně začleněny přirozené skalní výchozy (a).

Plastický reliéf lokality Holý kopec. Jsou viditelné valy a drobné lomy.
Plastický reliéf lokality Holý kopec. Jsou viditelné valy a drobné lomy.

Původní vstup do hradiště se nacházel nejspíše v místě přerušení valu v jihovýchodní části lokality (B), další porušení fortifikace jsou patrná v místech bývalých kamenolomů (C–E). Četné nálezy potvrzují dobu vzniku hradiště v období lužických popelnicových polí a pokračování jeho obývání i v pozdní době halštatské, případně časně laténském období. Hradiště bylo bohaté na nálezy vzácných bronzových předmětů, kvůli jeho „vydrancování“ za pomoci detektorů neodborníky však o jejich počtu a složení nemáme bližší informace. To bohužel zabraňuje odborníkům komplexně vyhodnotit význam hradiště i po této stránce.

Slovanské mohylové pohřebiště v Jarohněvické Oboře

Jarohněvice, okr. Kroměříž, zlínský kraj
9. – počátek 10. století
Mapa lokality Jarohněvice.
Mapa lokality Jarohněvice.

Přístup: Na jižním konci vesnice Jarohněvice po cestě mezi poli jihovýchodním směrem asi 300 m, cesta pokračuje do lesa zvaného „Obora“, v jehož západní části se nachází mohylník.

Význam: Raně středověký mohylník s kostrovým způsobem pohřbívání.

Historie: Mohylník byl v roce 1884 objeven J. Wanklem. Tento významný moravský badatel objevil 17 mohyl, z nichž čtyři prozkoumal. Jedenáct mohyl současně prokopal F. Přikryl. Další dvě byly později objeveny u Drahlova, jejich archeologický výzkum proběhl v roce 1892.

Popis: Mohylník se nachází v lese Obora, na svahu sklánějícím se severovýchodním směrem k Jarohněvicím. Historicky byl pojmenován dle starých výzkumů podle obce Jarohněvice, ale samotný areál mohylníku leží na katastrálním území Kotojedy. Mohyly ležely ve čtyřech řadách. Dnes je v terénu patrných 13 potvrzených mohyl.

Schéma lokality Jarohněvice
Schéma lokality Jarohněvice

Největší z celého mohylového pohřebiště byla mohyla č. (1). Její výška dosahovala 60 cm a obsahovala hrob v hloubce 100 cm. Na dně hrobové jámy byla položená deska, pod níž ležel skelet muže středního věku. Hrobový inventář tvořil nůž, přezka, sekera, meč a dvě ostruhy. Sondáž mohyly č. (2) neobsahovala žádné nálezy. V mohylách č. (3 a 4) byly objeveny silně strávené kostry bez milodarů. Na dně hrobové jámy v mohyle č. (5) byla nalezena dobře zachovalá kostra. Po pravé straně lebky byl nalezenptačí skelet a hrobový inventář tvořil nůž, sekera a keramická nádoba.

V mohyle č. (6), na dně hrobové jámy, ležela špatně zachovalá kostra. U pravé ruky zemřelého byl nalezen ptačí skelet s dravčími drápy, u levé ruky ležel pazourek, u nohou železné ostruhy a keramická nádoba. U levého lýtka lidské kostry byl objeven další skelet malého zvířete, zřejmě netopýra. Přes kostru zemřelé osoby leželo železné kopí. Při výzkumu mohyly č. (7) byl na dně hrobové jámy nalezen skelet, za jehož temenem ležel železný hřebík, pocházející zřejmě z rakve. U levé ruky zemřelého se nacházela sekera, u nohou rozpadlá nádoba a vlevo byly nalezeny železné hroty šípů. V mohyle
č. (8) byla na dně hrobové jámy objevena zetlelá kostra, po jejíž levé straně v úrovni spánku byla opět zjištěna ptačí kostra. Na prostředníku pravé ruky měl zemřelý dutý bronzový prsten. Výbavu hrobu tvořila ještě sekera a dvě nádoby.

V mohyle č. (9) byla v hrobové jámě objevena zetlelá kostra a hrobovou výbavu tvořil nůž. Pod povrchem násypu mohyly č. (10) byla nalezena přezka. Na dně hrobové jámy v této mohyle byla pouze lebka s krčními obratli, nožem a nádobou. V mohyle č. (11) byla na dně hrobové jámy nalezena zetlelá kostra. Hrobovou výbavu tvořily dvě náušnice na hrudi, nůž v levé ruce, kování vědérka u levé nohy a nádoby u pravé nohy. Součástí výbavy byl opět ptačí skelet, tentokrát objevený u pravého chodidla kostry. Mohyla č. (13) obsahovala dvojhrob – 30 cm pod povrchem ležela kostra ženy a muže bez milodarů.

Mohyly č. (14 a 15) obsahovaly silně strávené rozpadlé skelety bez milodarů. Doklady pohanských rituálních praktik, jakož i náušnice s velkými závěsky, nasvědčují vzniku mohylníku někdy kolem poloviny 9. století. Podle nálezů z hrobů, zejména podle meče z mohyly č. (1), a podle nalezené vyspělé keramiky se lze domnívat, že byl mohylník využíván k pohřebním účelům až do konce 9. či počátku 10. století. Archeologické nálezy jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu v Olomouci a v Muzeu Kroměřížska. 

Pravěké hradiště a keltské oppidum Hostýn

Chvalčov, okr. Kroměříž, Jihomoravský kraj
1300–50 př. Kr.
Mapa lokality.
Mapa lokality Svatý Hostýn.

Přístup: Z Bystřice pod Hostýnem autem nebo linkovým autobusem až pod vrch Hostýn, pak pěšky.

Význam: Výborně strategicky položené pravěké hradiště a keltské oppidum, které bylo zejména centrem dálkového obchodu na jantarové stezce. Genius loci lokality potvrzuje i její pozdější funkci jako významného křesťanského poutního místa v novověku.

Historie: První historická zpráva hovořící o valech na Hostýnu pochází již z roku 1672. Počátek vědeckého zájmu o naleziště spadá do poslední čtvrtiny 19. století, kdy zde prováděli výzkumy K. J. Maška a M. Kříž. Podrobně popsal hradiště B. Dudík a jeho plán vytvořil V. Houdek.

Barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Ve 30. letech 20. století byly při stavebních úpravách získány další nálezy, které zpracoval J. Skutil. V letech 1970–1978 zkoumal hradiště K. Ludikovský, který také v roce 1984 zpracoval katalog starších nálezů. Záchranné archeologické výzkumy zde provedli v letech 1987–1989 J. Čižmářová
s M. Šmídem, v roce 1999 A. Matějíčková, 2010 I. Čižmář a v roce 2012 D. Parma. Zmíněné terénní výzkumy doložily složitý vývoj hradiště s častými přestavbami opevnění, prováděnými k posílení obranné funkce lokality. Opevněné hradiště zde bylo vybudováno lidem lužických popelnicových polí v pozdní době bronzové a následně užíváno i příslušníky platěnické kultury v době halštatské. Další významná etapa osídlení vrchu Hostýn nastává v pozdní době laténské, kdy zde keltské obyvatelstvo vybudovalo oppidum. Později jsou známy již jen sporadické doklady slovanského osídlení v 10.–14. století.

Od 17. století až do současnosti je Hostýn významným poutním místem, proto byl na jeho akropoli postaven barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Schéma lokality.
Schéma lokality Svatý Hostýn.

Popis: Pravěké hradiště, keltské oppidum a současně i novověké poutní místo se rozkládá na vrcholu hory Hostýn 735 m n. m. Hradiště o rozloze necelých 20 ha je oválného půdorysu a je umístěno na dvojici vrcholů, spojených protáhlým sedlem. Vnitřní plocha lokality je zatravněna, v její jižní části na jednom z vrcholů stojí barokní poutní kostel (a), po obvodu a na srázech je pak kopec zalesněn. Fortifikační prvky hradiště jsou tvořeny obvodovým valem (B) vysokým přibližně 4 m (na jihozápadní straně dosahuje výšky až 8 m) a před ním probíhajícím příkopem (C). Při výzkumu tělesa valu bylo zjištěno, že jeho podstatná část byla vybudována příslušníky lužické kultury, dále byl několikrát přestavován a zvyšován v období kultury slezské v pozdní době bronzové a kultury platěnické ve starší době železné.

Plastický reliéf lokality Svatý Hostýn. Na mapě jsou viditelné valy kolem hradiště.
Plastický reliéf lokality Svatý Hostýn. Na mapě jsou viditelné valy kolem hradiště.

V době existence oppida, kdy nebylo jeho osídlení příliš intenzivní, byla upravována pouze jeho vrchní část. V nejmohutněji opevněné jihozápadní části se nachází původní vstup do hradiště, klešťovitá brána zvaná Slavkovská (D), vybudovaná v době halštatské, patřící k nejmohutnějším branám tohoto typu na Moravě. Fortifikace je přerušená i na severovýchodní straně, zde se však nepodařilo prokázat, zda se jedná o další vstup do hradiště nebo o pozdější úpravu, která s jeho existencí nesouvisí. Keltské oppidum Hostýn bylo významným mocenským, řemeslnickým a obchodním střediskem střední Moravy. Zejména díky své poloze na spojnici mezi Moravou a Slezskem hrálo důležitou roli strategického centra, kontrolujícího bezpečnost dálkového obchodu na Jantarové stezce.

Pravěký mohylník u Dřevohostic

Dřevohostice, Bezuchov, Hradčany, Nahošovice, okr. Přerov, Olomoucký kraj
2800–2100 př. Kr.
Mapa lokality Dřevohostice
Mapa lokality Dřevohostice

Přístup: Z Dřevohostic od rozcestníku Dřevohostice, bus po modré turistické trase směrem na sever na Bezuchov. Přibližně 1,4 km za obcí cesta vstupuje do lesa, v jehož západní části se nachází mohyly.

Význam: Jedinečný doklad funerálních památek pravěkého osídlení krajiny a bikulturní mohylník kultury se šňůrovou keramikou a kultury zvoncovitých pohárů, dokládající kontakty obou kultur a paměť generací na mohyly předků. Většina objevených pohřebišť obou pohárových kultur závěru eneolitu na území České republiky se dnes jeví jako plochá, řada indicií však svědčí o existenci původních mohylových náspů. Dochované mohylové náspy jsou vzácností a evidujeme je zejména v oblasti střední a východní Moravy.

Historie: Objev prvních 11 mohyl v Dřevohostickém lese, učiněný F. Přikrylem, spadá již do roku 1890. Tehdy lokalitu označil jako Bezuchov a sedm mohyl zároveň prokopal. V roce 1908 se počet známých mohyl rozrostl o dalších 9 a v roce 1920 k nim přibylo ještě dalších 12, a to díky I. L. Červinkovi, který již nálezy označil jako dřevohostické. Celkem bylo tedy objeveno 32 mohyl, které byly následně rozděleny do 9–10 skupin dle jejich koncentrací. Více než polovina z mohyl byla v minulosti prozkoumána.

Sedm mohyl náleželo kultuře zvoncovitých pohárů, devět mohyl nebylo možné blíže datovat, dvě mohyly nebyly prozkoumány a zbývající patřily kultuře se šňůrovou keramikou. V této kultuře byly pohřby ukládány do zahloubených hrobových jam obdélného nebo oválného půdorysu. Na dně spočívala nejčastěji jedna kostra v typické skrčené poloze, kterou doprovázely milodary v podobě keramiky (tzv. dřevohostický džbán), kamenné broušené industrie
(sekeromlaty, sekerky) a štípané kamenné industrie. Naproti tomu kultura se zvoncovitými poháry ukládala své pohřby ve skrčené poloze nad úroveň podloží a na ně navršila mohyly bez složitější vnitřní konstrukce. V hrobech se objevovaly takřka výhradně typické zdobené zvoncovité poháry.

V letech 2011–2013 se mohylník stal objektem zájmu společného týmu archeologů z plzeňské a olomoucké univerzity a Archeologického centra Olomouc. Moderně vedený archeologický průzkum zahrnoval zaměření mohylového pohřebiště, využití nedestruktivních terénních metod (povrchové sběry v okolí, geofyzikální měření, laserové skenování) i sondážní archeologický výzkum dvou nejseverněji položených mohyl. Získané radiokarbonové datování z doby budování mohyl se pohybuje v rozmezí let 2350–2230 př. Kr.

Schéma lokality Dřevohostice
Schéma lokality Dřevohostice

Popis: Největší zachovalé mohylové pohřebiště ze závěru eneolitu na území České republiky se nachází na protáhlé zalesněné terénní vyvýšenině táhnoucí se ve směru severo-severovýchod – jiho-jiho-západ od obce Bezuchov k Nahošovicům v nadmořské výšce 300–302 m. Mohyly se nachází ve skupinkách nebo také izolovaně v různých vzdálenostech od sebe podél lesní cesty z Dřevohostic do Bezuchova. Mohyly, pravidelně kruhového nebo lehce oválného půdorysu, mají v průměru 6–15 m a jsou dochovány do výšky od 0,5 do 1 m.

Dříve bylo v terénu rozpoznáno devět či deset skupin mohyl, v současnosti je dobře rozlišitelných sedm skupin mohylových náspů. Mohyly se koncentrují zejména západně od cesty spojující Dřevohostice a Bezuchov, jen minimum se nachází jižně od této cesty. V minulosti prozkoumané mohyly jsou rozpoznatelné díky charakteristickému výkopovému kuželu ve svém středu.

Pravěké hradiště Požaha

Jičina, okr. Nový Jičín, Moravskoslezský kraj
160 př. Kr. až 20./30. léta 1. století

Přístup: Z Kojetína u Nového Jičína po červené turistické značce vedoucí po místní komunikaci směrem k obci Straník, asi 400 m za obcí u křižovatky turistických cest „Strážnice“ se vydat přes louku severozápadním směrem k vrcholu kopce Požaha.

Mapa lokality Požaha
Mapa lokality Požaha

Význam: Jedno z nejvýznamnějších hradišť púchovské kultury z pozdní doby laténské na Moravě. Díky několika archeologickým výzkumům je znám charakter opevnění, vnitřní zástavby a hmotné kultury. Skvělá strategická poloha při okraji beskydského podhůří umožňuje kontrolu území východního předpolí Moravské brány a také vizuální kontakt s dalšími výšinnými sídlišti púchovské kultury na Starojickém kopci a na Trůbě či Kotouči ve Štramberku.

Historie: Hradiště bylo poprvé publikováno v roce 1926 G. Stumpfem. Ve 2. polovině 20. století tady bylo realizováno několik archeologických výzkumů. V roce 1954 zde kopal L. Jisl, v letech 1961 a 1962 J. Král a nakonec v letech 1983–1984 a 1987–1988 M. Čižmář. L. Jisl publikoval výsledky svého výzkumu v roce 1968 a správně přiřadil zdejší nálezy púchovské kultuře pozdní doby laténské.

Popis: Hradiště o rozloze asi 0,5 ha se nachází na protáhlém vrchu Požaha v nadmořské výšce 510 m. Jeho oválný půdorys má delší osu orientovanou severovýchod–jihozápad a délku přibližně 100 m. Největší převýšení je na severní a západní straně, kde terén klesá k vodním tokům, nejsnáze přístupná je lokalita z východu a jihu. Archeologickým výzkumem zde byly zjištěny například pozůstatky chat, částečně zahloubených do svahu a s blíže neurčenou kamennou úpravou. Zachyceno bylo také opevnění hradiště, které již dnes v terénu není bohužel patrné.

Nejčetněji jsou ve zdejších nálezech zastoupeny fragmenty keramických nádob, přičemž výrazně převládá keramika hrubá nad keramikou vytáčenou na kruhu. Z lokality pochází také skleněné a jantarové korále, zlomek millefiorového skla italské provenience, bronzové náramky a prsteny, nákončí opasků, železné nástroje a zbraně. Díky početné kolekci 25 bronzových a železných spon je možné sídliště přesněji datovat do stupňů LT C2 – LT D2. Nálezy železné strusky dokládají železářskou produkci na hradišti. Zajímavé zjištění přinesl osteologický rozbor kostěných nálezů, kdy bylo zjištěno stejné množství nálezů kostí divokých zvířat a běžných domácích druhů, což je poměrně neobvyklé. Hradiště zaniklo násilným způsobem, jak dokládá zjištěná
mohutná požárová vrstva.

Pravěké hradiště Šumárník

Kněždub, okr. Hodonín, Jihomoravský kraj
1450 – počátek 6. století př. Kr.
Mapa lokality Šumárník
Mapa lokality Šumárník

Přístup: Z Kněždubu po trase Šumárnické naučné stezky přibližně 2 km k rozcestníku Kněždubský háj, který se nachází těsně pod vrcholem kopce s hradištěm; nebo po stejné stezce asi 2,5 km z Tvarožné Lhoty.

Význam: Hradiště ze starší a střední doby bronzové situované na přechodu kopcovité krajiny a nížiny, s dobrou dostupností směrem na Moravu i na Slovensko, a následné využití této výhodné polohy v mladším období. Ve starší době železné, v období kalenderberské kultury, patrně sídliště na spojnici západního a východního kulturního okruhu a zároveň důležitý bod na trase dálkového obchodu.

Historie: Hradiště bylo jako pravěká lokalita známo velmi brzy, již v roce 1838 se o něm zmiňuje G. Wolny, který zde uvádí valy. V roce 1888 popisuje K. J. Maška nálezy bronzů a v roce 1902 jej uvádí I. L. Červinka. Dlouho bylo hradiště mylně považováno za slovanské nebo dokonce středověké. Tento názor byl překonán až díky výsledkům archeologického výzkumu V. Dohnala z let 1960–1964, který přispěl ke správnému časovému zařazení hradiště a určení funkce lokality. Kromě plošného a sondážního odkryvu ve východní části vnitřní plochy hradiště provedl V. Dohnal na třech místech fortifikace řez valem.

Bylo zjištěno osídlení v různých obdobích pravěku. Prvními obyvateli byl lid kultury únětické ze starší doby bronzové, následuje osídlení kultury věteřovské z téhož období. Dále byly nalezeny doklady osídlení mohylové kultury ze střední doby bronzové, velatické fáze kultury středodunajských popelnicových polí z mladší doby bronzové a kalenderberské kultury z doby halštatské.  Výzkum opevnění přinesl zjištění, že většina výše uvedených kultur používala lokalitu jako prosté neopevněné sídliště. Jako opevněné hradiště fungoval Šumárník pouze ve starší a střední době bronzové.

Popis: Hradiště leží v nadmořské výšce 399 m na jednom z kuželovitých vrcholů Bílých Karpat, se svahy strmě padajícími k říčce Radějovce. Lokalita je v západní části pokryta lesem, ve východní části je zatravněna. Ohrazená plocha hradiště svým tvarem široké elipsy kopíruje vzhled vrcholu kopce a při rozměrech přibližně 200 × 130 m zabírá plochu asi 2,2 ha. Jeho opevnění je tvořeno 2 m vysokým hlinitým valem, který je v nejméně strmé severovýchodní části lokality zdvojen. Na jihovýchodní části vnitřní opevněné plochy je zřetelná kruhová prohlubeň, kterou V. Dohnal interpretoval jako pozůstatek cisterny, tedy nádrže na vodu.

Přestože jako hradiště fungoval Šumárník pouze ve starší a střední době bronzové a v ostatních obdobích zde byla „pouze“ prostá osada, V. Dohnal při vyhodnocení výsledků svého výzkumu a porovnání širších souvislostí došel k názoru, že naleziště zřejmě hrálo důležitou roli také ve starší době železné, kdy bylo osídleno lidem kalenderberské kultury, běžné spíše na Slovensku. Výšinné sídliště bylo v té době znovu osídleno díky výhodné strategické poloze na přechodu kopcovité krajiny a nížiny, s dobrou dostupností směrem na Moravu i na Slovensko. Proto mohl být Šumárník jedním z důležitých bodů v blízkosti dálkové stezky, spojující západní a východní sídelní oblasti kultury starší doby železné. Tento názor podporují i nálezy ze dvou nedalekých současných pohřebišť, které vykazovaly západní i východní prvky. Na kopci je umístěna expozice dřevěných soch představujících dávné obyvatele hradiště a rekonstruovaná strážní věž.

Pravěké hradiště Kopce u Lidečka

Lidečko, okr. Vsetín, zlínský kraj
1250–1000 př. Kr.
Mapa lokality Kopce.
Mapa lokality Kopce.

Přístup: Od rozcestníku Čertovy skály, motorest na severním okraji Lidečka přibližně 1 km po naučné stezce Vařákovy paseky k zastavení č. 12, odtud odbočit jihozápadním směrem a pokračovat do kopce asi 0,5 km na plochu hradiště.

Význam: Hradiště malé rozlohou, avšak výhodně strategicky umístěné na výrazném kopci nad údolím, a proto plnící zřejmě důležitou funkci ochranného prvku a útočiště před nepřáteli a zároveň zajišťující bezpečnost starých obchodních cest.

Historie: Hradiště bylo jako pravěká lokalita známo již koncem 19. století, kdy jej v roce 1890 ve svém článku zmiňuje J. Kučera. Poté na dlouhou dobu přestalo být objektem odborného zájmu, jeho další průzkum pokračoval až od 80. let 20. století. Tehdy zde byly provedeny povrchové sběry, které přinesly nečetný materiál, podle něhož lze výstavbu a dobu trvání hradiště časově zařadit do slezské fáze kultury lužických popelnicových polí pozdní doby bronzové a do platěnické kultury doby halštatské. Získané poznatky publikoval ve svých pracích J. Nekvasil, V. Dohnal vytvořil navíc také celkový plán hradiště.

V roce 1982 zde prováděli menší sondáže M. Čižmář a M. Bálek, z nichž druhý jmenovaný později provedl také podrobné geodetické zaměření lokality a její letecké snímkování. Do souvislosti s blízkými relikty starých komunikací uvedl hradiště D. Cendelín ve své práci z roku 2000. V roce 2006 hradiště zařadil do článku, pojednávajícího o výšinných lokalitách na jihovýchodní Moravě, D. Parma.

Popis: Lokalita se rozkládá na vrcholu s názvem Kopce (dříve Zámčisko, Šance), který se strmě vypíná nad řekou Senicí ve výšce 699 m. Hradiště patří mezi prostorově nevelké opevněné lokality s rozlohou pohybující se pouze kolem 1 ha a silně členitou vnitřní plochou s několika skalisky, dokonce s pseudokrasovými jeskyněmi. Díky výborné strategické poloze dané přírodními podmínkami bylo hradiště opevněno pouze na západní, nejpřístupnější straně. Fortifikace je zde tvořena kamenitým valem, převyšujícím okolní terén přibližně o 0,5 m. Žádné fortifikační prvky nebylo nutné budovat na východní a severní straně, odkud bylo hradiště dostatečně chráněno strmými svahy a skalnatým členitým terénem. Valové opevnění je na dvou místech, ve své západní a jižní části, přerušeno zřejmě v místech původních vstupů do hradiště.

Vzhledem k „uživatelsky nekomfortní“ malé a členité obytné ploše, neexistenci zemědělsky využitelných ploch v okolí a celkové nedostupnosti hradiště je pravděpodobné, že nesloužilo ke stálému obývání. Spíše bylo důležitým strategickým bodem, který v době nebezpečí poskytoval bezpečné útočiště okolnímu obyvatelstvu a zároveň kontroloval blízké obchodní cesty. Blízký vztah k hradišti Kopce mělo pouhý kilometr vzdálené výšinné sídliště Krajčice ze stejného období, které zřejmě plnilo obdobnou funkci. Jako nepřímý doklad vztahu obou hradišť k tehdejšímu dálkovému obchodu mohou sloužit i četné nálezy cenných bronzových předmětů v blízkém okolí. Plocha hradiště je porušena četnými jámami po vývratech stromů, kvůli nestabilnímu skalnatému podloží jsou na úbočích kopce zmiňovány také občasné sesuvy kamenů. Nakonec je jako zajímavost třeba zmínit téměř 1 m vysoký kámen, vztyčený ve vrcholové části hradiště. Jeho přírodní původ nelze jednoznačně dokázat, takže je možno spekulovat i o tom, že hradiště mohlo být centrem nějakého kultu. Hora Kopce je od roku 2004 vyhlášena jako přírodní památka Kopce.

Středověký hrad Starý Světlov

Podhradí u Luhačovic, okr. zlín, zlínský kraj
Vrcholný středověk (polovina 14. století, pustý 1517)
Mapa lokality Starý Světlov.
Mapa lokality Starý Světlov.

Přístup: Pěšky z obce Malenisko od kostela Panny Marie Sněžné po zelené turistické značce, která je zároveň trasou naučné stezky Pod Starým Světlovem, dlouhou asi 1,2 km. Delší trasa z obce Pozlovice od kostela sv. Martina vede zhruba 3 km po modré turistické značce, která je zároveň trasou stejné naučné stezky. Naučná stezka je součástí Ekoparku Podhradí – Starý Světlov.

Význam: Rozsáhlá zřícenina středověkého hradu s doposud patrnými výraznými terénními úpravami a pozůstatky zdiva patří k nejrozsáhlejším lokalitám svého typu na Moravě. V 15. století byla důležitým vojenským a strategickým centrem jihovýchodní Moravy.

Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.

Historie: V písemných zprávách se hrad objevuje poprvé v roce 1360, kdy patřil Albertovi ze Šternberka ze zlínské větve rodu. V roce 1412 ho převzal Jaroslav, sídlící na Veselí nad Moravou. V roce 1423 byl Světlov v držení krále Zikmunda, který jej postoupil své manželce Barboře Celské. Moravští stavové v roce 1449 hrad vykupují od Pankráce ze Sv. Mikuláše (původně purkrabího Barbory Celské, který se po skončení husitských válek dal na loupeživou činnost) a předali ho několika novým majitelům. O světlovský hrad záhy propukly majetkové spory, kterých využil Matouš ze Šternberka a hradu se zmocnil. V období česko-uherských válek byl hrad poškozen, ale zůstal nadále obydlen.

Noví držitelé světlovského panství – páni z Landštejna – začali okolo roku 1480 budovat nové sídlo nad Bojkovicemi. Nový hrad dostal název po svém předchůdci s přídomkem – Nový (Nový Světlov). V roce 1517 se hrad uvádí jako pustý.

Schéma lokality Starý Světlov.
Schéma lokality Starý Světlov.

Popis: Pozůstatky hradu Starý Světlov jsou situovány na jižním skalnatém výběžku vrcholového hřebene Vizovických vrchů nedaleko vrcholové kóty Brda v nadmořské výšce 600 m n. m. Vlastní jádro hradu se rozkládá na ploše ve tvaru nepravidelného oválu o průměru přibližně 45 až 50 m.

Zdivo obvodové hradby, která původně obepínala celou plochu vlastního hradu, je částečně patrné na severozápadní a jižní straně (a). Ze západní, severní a také východní strany je hradní jádro obklopeno parkánem, jehož šířka je pohybuje kolem 5 m (B). Parkán je uzavřen ve fragmentech dochovanou parkánovou hradbou o šířce 1,5 m (C). Ve východní části parkánu je patrné rozšíření jeho prostoru a v těchto místech můžeme hledat původní vstup do vnitřního hradu (X). Tento předpoklad také nepřímo potvrzuje nález jednoduše okoseného ostění  portálu.

Vlastní hrad je ze všech stran obehnán příkopem o šířce kolem 15 m (D) a osud
hlubokým téměř 5 m, před kterým je předsunutý mohutný val (E), jenž v  severní a východní části dosahuje dodnes ještě výšky přes 5 m.  Archeologickým výzkumem byly částečně odkryty pozůstatky pravděpodobně čtyřprostorového hradního paláce. Západním směrem od hradního jádra bylo na táhlém hřebeni skalnatého výchozu situováno předhradí (f) o délce 60 m a šířce 25 m, opevněné na západní straně zdvojeným valem. Archeologickým výzkumem byla na ploše předhradí prokázána existence dřevěných staveb se stěnami omazanými hlínou, pravděpodobně hospodářského charakteru. Z typologického hlediska patří hrad k hradům s plášťovou zdí (německy Mantelmauerburg), tedy typu, kdy hlavním obranným prvkem byla soustava obvodových hradeb.

Tento typ se na Moravě a ve Slezsku objevuje častěji až teprve od 14. století a hrad Starý Světlov patří svou rozlohou k největším lokalitám tohoto typu na Moravě (nejbližší lokalitou obdobného typu je hrad v Malenovicích, zbudovaný ve druhé polovině 14. století). Sondážní archeologický výzkum v roce 1983 byl proveden Archeologickým ústavem AV ČR v Brně ve spolupráci s archeologickým oddělením Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde jsou také uloženy archeologické nálezy.

Od roku 2013 probíhají v areálu stavební práce, jejichž cílem je konzervace a sanace ohrožených pozůstatků zděných konstrukcí.

Starojický kopec, středověký hrad Starý Jičín

Starý Jičín, okr. Nový Jičín, Moravskoslezský kraj
Pravěk, středověk a novověk (13.–18. století)
Mapa lokality Starý Jičín
Mapa lokality Starý Jičín

Přístup: Na vrchol Starojického kopce se zříceninou hradu vede z obce Starý Jičín turistická značená cesta.

Význam: Výrazná krajinná dominanta s doklady pravěkého a časně historického osídlení, pozůstatky jednoho z nejstarších šlechtických hradů na Moravě.

Historie: Starojický kopec (496 m n m.), tvořený chlebovickými slepenci bašského stáří, se nachází v okrajové jihozápadní části Pobeskydské pahorkatiny poblíž evropského rozvodí, a tedy i raně středověkého pomezí Moravy a Polska. Podobně jako další krajinné dominanty Pobeskydí byl zřejmě osídlen v halštatském období a také lidem Púchovské kultury; keramické nálezy z tohoto období byly nalezeny v okolí kostela sv. Václava a na dalších místech na úbočí kopce, púchovská keramika pochází také z prostoru hradu. S prehistorickým osídlením lokality souvisí rovněž starší nedochované hrobové nálezy s bronzovými artefakty.

Nejasný je původ antických mincí náležících širokému časovému intervalu 1.–4. století po Kr., nalézaných v areálu hradu postupně v 19. a 1. polovině 20. století, neboť stopy sídlištních či jiných aktivit z tohoto období prozatím nejsou k dispozici. Počátky vrcholně středověkého osídlení území při východním okraji Moravské brány spadají do 1. poloviny 13. století, kdy se zde objevuje porýnský hrabě a dvořan krále Přemysla Otakara I. Arnold z Hückeswagenu. Ten v Jíčíně („Ditschin“) vydal v roce 1240 listinu pro premonstrátský klášter ve Steinfeldu a Starý Jičín tak bývá považován za jeden z nejstarších šlechtických hradů na Moravě. Přesnější umělecko-historická datace stavebního jádra hradu je ale obtížná a vznik hradu tak snad objasní nově získané archeologické prameny.

Vyobrazení hradu z 2. pol. 17. století na kopii z 19. století. Muzeum Novojičínska, i. č. U 357
Vyobrazení hradu z 2. pol. 17. století na kopii z 19. století. Muzeum Novojičínska, i. č. U 357

V 80. letech 13. století se hrad dostává do rukou Bluda z Pňovic, který byl spřízněn s Arnoldovými potomky – uvedený šlechtic zřejmě jako hospodářské centrum zdejšího panství založil město Nový Jičín. Ve 14. a 15. století vlastnili hrad a panství páni z Kravař a v roce 1500 jej koupili Žerotínové, za kterých byl hradní areál renesančně přestavěn. V době třicetileté války byl hrad obsazen Janem Jiřím Krnovským (1621), dánským vojskem (1626), císařským vojskem (1627) a v letech 1643 a 1646 nakonec Švédy. V 18. století za Zenonů z Dannhausenu a Seilernů hrad již jen chátral a v průběhu 19. století se stal zříceninou, kterou poslední majitel panství, dr. Bedřich Deym ze Stříteže, prodal Klubu československých turistů.

Popis: Dochované pozůstatky stavebního jádra hradu sestávají z torza okrouhlé věže (bergfritu) a obvodové hradby, chráněných z přístupové jižní strany příkopem; zbytky paláce v jeho severní části zřejmě náleží až mladšímu období. V této podobě se Starý Jičín velmi blížil dispozičnímu řešení hradu Hukvaldy, založenému vnukem Arnolda z Hückeswagenu, hrabětem Jindřichem z Příbora, což vede některé badatele k časovému zařazení počátků zdejšího hradu až do poslední čtvrtiny 13. století. Na raně gotické hradní jádro byl později navázán také severní díl hradu oddělený od starších konstrukcí výraznou spárou. Jeho vnitřní prostor postupně zaujala četná stavení.

V pozdně gotickém období bylo opevnění hradu zesíleno parkánovou hradbou a severním předhradím se studnou, které-mu dominovala mohutná, dodnes ochovaná hranolová severozápadní věž, k níž přiléhala brána chráněná z jihovýchodu příhrádkem. Na jihu pak bylo opevnění hradu zesíleno předsunutým opevněním.

Renesančnímu období náleží tzv. Žerotínský palác vystavěný ze smíšeného zdiva ve východním parkánu, jehož nároží je armováno mohutnými kameny a na jehož zdech se místy dochovaly zbytky interiérových omítek.  Archeologickými výzkumy prováděnými zde v 1. polovině 20. století, a zejména pak v 60. a 70. letech Okresním vlastivědným ústavem (nyní Muzeum Novojičínska), byla získána celá řada nálezů dokládajících stavební podobu hradu (kamenné architektonické zlomky, prejzy, dlaždice aj.) a také jeho vybavení (mj. militária, kamnové kachle, okenní sklo). Hrad je nyní ve vlastnictví obce Starý Jičín, která postupně realizuje sanaci zdiva a využívá jeho areál k různým kulturním a společenským aktivitám.

Slovanské mohylové pohřebiště Strážovice

Strážovice, okr. Hodonín, Jihomoravský kraj
Mapa lokality Strážovice.
Mapa lokality Strážovice.

Přístup: Mohylník se nachází v lese Chrástovec (Chrastavec) při hlavní cestě vedoucí z Kyjova asi 500 metrů za vsí Strážovice směrem na Archlebov.

Význam: Jeden z největších raně středověkých mohylníků s doklady kostrového i žárového způsobu pohřbívání na Moravě.

Historie: Jako první upozornil na strážovický mohylník A. Schinzel. V roce 1925 pak M. Chleborád a E. Kolibabe prokopali některé mohyly. V roce 1927 se tým badatelů rozrostl ještě o F. Kalouska a A. Procházku. Každý prozkoumal jednu mohylu. Roku 1940 prokopal Státní archeologický ústav ve spolupráci s Moravským zemským muzeem pod vedením J. Skutila a J. Poulíka 22 mohyl.

Popis: Mohylník je situován na svahu sklánějícím se k východu tzv. Strážovického kopce a v době jeho objevení bylo napočítáno 101 mohyl. Na několika místech vytvářejí mohyly větší skupiny. V současné době je v terénu zřetelných 93 mohyl, což činí ze strážovického mohylníku jedno z největších pohřebišť tohoto typu na Moravě. Mohylové pohřebiště je jako celek velmi dobře zachováno. Velikost jednotlivých mohyl je velice rozdílná, od 2 do 11 m, a jejich výšky se pohybují od minimálního převýšení až po 160 cm. Mohyly jsou většinou kruhové, méně často se vyskytují mohyly oválných tvarů.

Schéma lokality Strážovice
Schéma lokality Strážovice

Na strážovickém mohylníku bylo doloženo i sloučení několika mohyl v jednu velkou mohylu. Mezi zajímavé patřila mohyla č. (5) s kruhovým půdorysem a průměrem 7 m. Pod jejím povrchem, téměř ve středu, byla nalezena hrobová jáma obsahující skelet muže s velmi bohatou výbavou. Hrobový inventář tvořily dvě šipky,dva nože a keramická nádoba, vědérko, ve kterém leželo pět píšťalek, břitva, nůž, šipka, dřevěná nádoba a přezka. I v mohyle č. (13) byla pod severní polovinou mohylového násypu vysokého 80 cm zjištěna hrobová jáma. Podél jejích delších stěn byly v hloubce 160 cm široké výstupky a v jejich úrovni v kratších stěnách 25 cm široké a 25 cm hluboké žlábky, které zřejmě sloužily k podepření dřevěného obkladu.

Plánek mohylníku. Podle J. Skutila 1964
Plánek mohylníku. Podle J. Skutila 1964

U objevené kostry se nalezly dvě náušnice, skelet kohouta a vědérko. V mohyle č. (18) byla zjištěna hrobová jáma téměř pod vrcholem násypu. Po celém jejím obvodu byl v hloubce 140 cm výstupek široký 20 cm. Na dně hrobové jámy ležel skelet dítěte, které mělo z každé strany po dvou hrozníčkovitých náušnicích. Kruhový násyp s výškou 60 cm byl doložen také u mohyly č. (20).

Úprava hrobové jámy u mohyly č. 3. Podle B. Dostála
Úprava hrobové jámy u mohyly č. 3. Podle B. Dostála

V západní části této mohyly byla objevena hrobová jáma, ve které byl nalezen lidský skelet. Hrobovou výbavu zemřelého tvořila sekera a nůž. Celkem bylo v hrobech prozkoumaných ve strážovickém mohylníku objeveno sedm náušnic, jedenáct nožů, čtyři vědérka, velké množství keramických nádob, sedm šipek, dvě sekery, píšťalky, přeslen, ocílka a křesadlo. Až na výskyt šipek a seker se jednalo spíše o předměty denní potřeby a součásti oblečení. Nálezy jsou uloženy v Moravském zemském muzeu. 

Slovanské mohylové pohřebiště Tabarky

Vrbka u Sulimova, okr. Kroměříž, zlínský kraj
9. století
Mapa lokality Tabarky.
Mapa lokality Tabarky.

Přístup: Naproti myslivně, u křižovatky na cestě do Nové Dědiny směrem z Vrbky u Sulimova, je umístěna informační tabule upozorňující na mohylník v rámci naučné stezky. Mohylník se nachází v lese, v trati „Tabarky“, asi 150 m severovýchodním směrem od informační tabule.

Význam: Raně středověký mohylník s doklady kostrového způsobu pohřbívání.

Historie: Pod novou myslivnou v trati „Tabarky“ prozkoumali v 80. letech 19. století J. Wankel a F. Přikryl 21 mohyl. Roku 1909 tam dalších 9 mohyl prokopal I. L. Červinka. Celkem zde bylo napočítáno na 42 mohyl. Mohyly byly položeny blízko při sobě, jejich průměry jsou 3–8 m a byly vysoké 1–2 m.

Uspořádány byly v několika řadách západo-východním směrem. Kostry ležely na úrovni okolního terénu na udusané zemi. Popis: Mohylník se nachází na svahu orientovaném k jihozápadu. Naučná stezka vede přes paseku, kde se nachází devět výrazných mohyl. Na samém okraji lesní školky vedle paseky se vyskytuje dalších šest mohyl, dohromady se tedy dnes v rámci mohylníku nachází 15 mohyl. Podle údajů I. L. Červinky a F. Přikryla se zde však mělo
původně nalézat až 42 mohylových náspů.

Schéma lokality Tabarky
Schéma lokality Tabarky

Podle sdělení místních obyvatel tady ještě před vysázením lesní školky byly mohyly v terénu skutečně patrné, nicméně dnes po nich nezůstala ani stopa. Průměr dochovaných mohylových náspů se pohybuje od 6,5 do 11 m, jejich výška pak od 50 do 160 cm. Na každé mohyle je dnes zřetelné porušení středu, většinou se jedná o stopy starých výzkumů. Mohyly jsou v relativně pravidelných řadách, které původně pokračovaly do prostoru lesní školky.

Výzkumy v této lokalitě doložily také kostrové hroby. Kostry ležely na zádech, s rukama podél těla, na úrovni okolního terénu na udusané zemi. Hrobové celky ani rozložení milodarů nejsou známy. Z kusých informací F. Přikryla vyplývá, že pod nejvyšší mohylou byla v hloubce 200 cm od vrcholu nalezena lebka s dolní čelistí a s kostmi ruky. Na místě trupu byl nalezen řemen s bronzovými přezkami, jež původně držely třmeny. Za nimi ležely kosti dolních končetin s chodidly a ostruhami.

Řez mohylou se skeletem. Podle F. Přikryla 1890
Řez mohylou se skeletem. Podle F. Přikryla 1890

Pod jinou, blíže neurčenou mohylou, byla nalezena ženská kostra, která měla u pravého spánku zlatou hrozníčkovitou náušnici a u dolní čelisti dvě stříbrné bubínkovité náušnice. Z nálezů se zachovaly dvě keramické nádoby, kování dvou věder, tři náušnice a zlomek další, tři nože, srp, tři sekery, kopí, ostruha a dva třmeny. Celý soubor je uložen v muzeu Kroměřížska.

Pravěké a raně středověké hradiště Klášťov

Vysoké Pole, okr. zlín, zlínský kraj
Kolem 900 př. Kr.; 8. století – přelom 9. a 10. století
Mapa lokality Klášťov
Mapa lokality Klášťov

Přístup: Z Bratřejova na jihovýchod pěšky po zelené turistické značce přibližně 3 km až k rozcestníku Klášťov, vyhl., odb. (zde prochází také Naučná stezka Vařákovy paseky), odtud pokračovat po odbočce modré značky na vrchol hory Klášťov.

Význam: Nejvýše položené pozůstatky pravěkého a raně středověkého hradiště na Moravě. V době velkomoravské zde bylo centrální hradiště v oblasti jižního Valašska, kultovní místo starých Slovanů. Zdejší nálezy depotů železných předmětů přesahují regionální význam v rámci střední Evropy.

Historie: Hradiště objevil v roce 1890 J. Kučera. Ve svých pracích se o něm zmiňoval I. L. Červinka jako o velkomoravském hradišti, později je mylně považoval za keltské oppidum. Následně zde ve 40. a 50. letech 20. století provedl sondáže E. Šimek, který získal nálezy, datující lokalitu do období kultury popelnicových polí. Další fázi zkoumání hradiště představuje v roce 1968 archeologický průzkum a zaměření lokality V. Dohnalem. Ten upřesnil datování hradiště do slezské fáze lužických popelnicových polí z doby bronzové a prokázal využití fortifikací chráněné polohy také v době halštatskédobě velkomoravské.

Na přelomu 20. a 21. století zde začali působit amatérští hledači pokladů s detektory, kteří nalezli desítky železných předmětů z doby velkomoravské. Větší část těchto nálezů se naštěstí podařilo získat pro odborné vyhodnocení J. Kohoutkovi, který na lokalitě následně provedl v letech 2005–2007 zjišťovací archeologický výzkum, včetně podrobného geodetického zaměření. Díky tomuto výzkumu bylo také potvrzeno, že první opevnění hradiště, vybudovaného na přelomu doby bronzovéhalštatské, bylo tvořeno kamennou hradbou. Velmi důležité bylo, že doložil pozdější funkci hradiště jako významného opevněného centra ve velkomoravském období.

Vrchol Klášťova nad osadou Ploština.

Naprostým unikátem středoevropského významu je nalezení desítky depotů
železných předmětů z doby velkomoravské. Největším z nich byl depot č. 1, který obsahoval 79 železných předmětů, převážně zemědělských a řemeslnických nástrojů. Celkový počet železných předmětů, nalezených na hradišti, jde do stovek kusů. Zpočátku se J. Kohoutek domníval, že šlo o kultovní místo starých Slovanů, posléze interpretaci změnil v tom smyslu, že se jednalo také o důležité slovanské opevněné centrum v rámci oblasti jižního Valašska.

Popis: Hradiště Klášťov bylo vybudováno na zalesněném vrcholu stejnojmenného kopce v nadmořské výšce 753 m, což z něj činí nejvýše položené pravěké i raně středověké hradiště na Moravě. Jeho trojúhelníková vnitřní plocha o rozloze 2,1 ha je na většině obvodu chráněna kamenným valem, jehož výška kolísá mezi 1–2 m (na severní straně až 3 m). Na zbývající příkré jihovýchodní straně byla obrana hradiště zajištěna strmými svahy. Ve skále v jihovýchodní části hradiště se nachází přibližně 3 m hluboká prohlubeň o průměru 4 m, která je považována za cisternu na vodu.

Nejvyšší místo lokality je tvořeno výraznou členitou skálou s názvem Čertův kámen, která je interpretována i jako kultovní místo. Jednou z funkcí tohoto hradiště v pravěku byla pravděpodobně kontrola komunikačních tras v údolí na horním toku řeky Vláry. Získané nálezy vymezují počátek existence hradiště na přelom pozdní doby bronzové a doby halštatské. Další období jeho fungování jako opevněného a kultovního centra se váže k velkomoravskému období v raném středověku.

Pravěké hradiště u Javorníku 

Javorník nad Veličkou, okr. Hodonín, Jihomoravský kraj
kolem 1050–450 př. n. l.

Přístup: Pravěké hradiště se nachází poblíž v Bílých Karpatech, na zalesněném vrcholu Hradisko (637 m n. m.) nad obcí Javorník, asi 2,2 km jihovýchodně od jejího středu.

Mapa lokality s 3D stínovaným reliéfem. V okolí Hradiska je patrný val.
Mapa lokality s 3D stínovaným reliéfem. V okolí Hradiska je patrný val.

Historie: První zmínka o hradišti pochází z roku 1888, poté bylo v literatuře často zmiňováno. Sondáží v 60. letech 20. století byly odtud získány nálezy pozdně bronzového (cca 1050–750 př. n. l.) nebo halštatského (cca 700–450 př. n. l.) stáří, dnes uloženy ve sbírkách muzea ve Zlíně. V roce 1989 zde byly pomocí detektoru kovů objeveny železné předměty, pravděpodobně z 18. století.

Popis: Hradiště o rozloze 32 ha mělo půdorys tvaru nepravidelného oválu. Prudké svahy dodnes dovolují nejlepší přístup z východní strany. Na severu a východě je zachován příkop a mohutný val o délce asi 1 400 m. Val dosahuje šířky až 25 m a jeho koruna leží 3–6 m nade dnem příkopu. Na západě a jihu nalezneme jen skrovné zbytky opevnění. Sídliště bylo pravděpodobně vnitřně rozděleno, památkou na toto členění je dosud patrná terénní vlna o délce 350 m a východo-západním průběhu.

Jeskyně Šipka (Štramberk)

Štramberk, okr. Nový Jičín, Moravskoslezský kraj
Před 40 tisíci lety až novověk

Přístup: Jeskyně se nachází jižně od centra Štramberku, na severním svahu vrchu Kotouč, z centra města k ní vede Lašská naučná stezka Štramberk.

Mapa lokality Šipka.
Mapa lokality Šipka.

Význam: Světově proslulá lokalita, místo nálezu části spodní čelisti neandertálského dítěte. Tento významný objev byl učiněn pouhých 24 let po prvním tehdy známém nálezu pozůstatků neandertálců na eponymní lokalitě v Německu, a jak se později zjistilo, 51 let od vůbec prvního nálezu tohoto druhu v jeskyni u belgického Engis. Nález šipecké čelisti významným způsobem zasáhl do tehdejších vědeckých sporů o existenci neandertálců.

Pohled na městečko Štramberk ze Štramberské trúby. Vlevo vrch Kotouč (511 m).
Pohled na městečko Štramberk ze Štramberské Trúby. Vpravo vrch Kotouč (511 m).

Historie: V roce 1879 zahájil archeologický výzkum jeskyně Šipka profesor novojičínského gymnázia K. J. Maška, který zde 26. srpna 1880 učinil nejvýznamnější objev, jenž proslavil tuto lokalitu po celém světě. Zhruba 12 m od vstupu, před Jezevčí dírou, objevil v malém výklenku téměř na původním dně jeskyně (v hloubce 1,7 m),
v blízkosti ohniště ze středního paleolitu část spodní čelisti neandertálského dítěte.

Tento nález dnes již v originále bohužel neexistuje, čelist shořela v dubnu roku 1945 při požáru zámku v Mikulově, tak jako velké množství jiných sbírek a významných archeologických nálezů, které zde byly uschovány. Dochovaly se ale odlitky, fotografie a rentgenové snímky čelisti.

Popis: Jeskyně Šipka se nachází na severním svahu z větší části těžbou vápence zlikvidovaného vrchu Kotouč, který je součástí
Štramberského krasu tvořeného izolovanými ostrovy druhohorních jurských vápenců.

Jedná se o poměrně malou jeskyni, dělící se za vchodovou částí do dvou chodeb – Jezevčí díry a Krápníkové chodby. Z archeologického výzkumu pochází bohatá kolekce kostí fauny mladšího pleistocénu (zejména jeskynní medvěd, dále pak také lev, hyena, bobr, jelen, kamzík, nosorožec srstnatý aj.) a také pozůstatky po přítomnosti člověka. Kromě neandertálské čelisti bylo v sedimentech jeskyně odkryto středopaleolitické ohniště (mousterien) a získán byl také
rozsáhlý soubor kamenných nástrojů vyrobený převážně z místního rohovce.

Další dvě ohniště i kamenné a kostěné nástroje jsou řazeny do mladého paleolitu (gravettien, magdalenien). Z ještě mladších období pravěku zde bylo nalezeno několik bronzových předmětů z pozdní doby bronzové (depot uložený v keramické nádobě) a keramika kultury popelnicových polí. Tyto nálezy pravděpodobně souvisí s hradištěm kultury lužických popelnicových polí na jižním svahu vyššího z dvojice vrcholů Kotouče. V 19. století bylo ještě valové opevnění tohoto hradiště patrné tak, že bylo možné určit celou jeho rozlohu, severní část průběhu valu byla dokonce viditelná ještě v roce 1943.

Dnes je, kromě zbytku tohoto valu v délce pouhých několika metrů, hradiště zcela zničeno vápencovým lomem. Jeho odhadovaná původní rozloha však činila asi 13 hektarů. K nejvýznamnějším nálezům z plochy Kotouče patří zejména několik pozdně bronzových depotů. Lokalita byla osídlena ovšem už v neolitu, později pak v době halštatské, pozdní době laténské a ve středověku.

Nedaleko od Šipky se nacházela, dnes již zničená, jeskyně Čertova díra, která naštěstí také neunikla pozornosti badatelů v 19. století. Pochází odsud nálezy ze středního a pozdního paleolitu, dále pak z eneolitu, doby bronzové a halštatské. Ve 2. polovině 15. století byla v jeskyni Čertova díra padělatelská mincovní dílna.

Přečtěte si také

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...