Podloží Vážanské vrchoviny tvoří převážně paleogenní sedimenty vsetínských a luhačovických vrstev zlínského souvrství (místy i lukovských vrstev soláňského souvrství) račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V j. a jv. části oblasti je doprovází jíly a písky dubňanského souvrství Vídeňské pánve. Značná část oblasti, zejména v nižších polohách, je překryta překryvy spraší a sprašových hlín.
Menší pískovcové lomy v lese pod Ořechovem.
Zvlněný reliéf Vážanské vrchoviny je tvořen nesouvislým ústředním hřbetem Z–V směru. Hřbet i výběžky ze sousedící vyšší Stupavské vrchoviny (Chřiby) jsou široké a zaoblené a ve vrcholových polohách se nachází menší erozně-denudační plošiny. Geomorfologicky se jedná o kernou vrchovinu s plošinami zarovnaného povrchu a širokými údolími. Na více místech byly svahy upraveny do agrárních teras. V úpatních polohách vyššího georeliéfu se vyskytují náplavové kužely. Nejvyšším bodem jsou Záhumenice (389 m) – široce zaoblený hřbet tvořený sprašemi, které překrývají pískovce luhačovských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky. Významnými body jsou Hačky (347 m) a Rovina (358 m) [1].
Zemědělské terasy nad Stříbrnicemi.
Vážanská vrchovina leží v 1. až 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými pařezinami a akátovými lesíky. Hojné jsou sady, pomístně se vyskytují vinice. Z geologického hlediska je zajímavou lokalitou PP Medlovický lom s odkryvy jaspisových porcelanitů [1]. Medlovické porcelanity vznikly následným vypálením původních jílů při vyhoření lignitové sloje, patrně za spoluúčasti úniků zemního plynu. V PP Koukolky je předmětem ochrany přírody xerotermní vegetace s chráněnými druhy rostlin, např. hvězdnice velkoúborná (Aster scepusiensis), vstavač vojenský (Orchis militaris), vstavač osmahlý (Orchis ustulata), hořec křížatý (Gentiana cruciata) ad [2].
Zdroje:
Demek, J. Mackovčin, P. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno.
Geomorfologický podcelek Kudlovická pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 43 km2, střední výšce 232 m a středním sklonu 3°01´. Podél sz. hranice tvoří reliéfem nevyhraněné předhůří Chřibů, podél své jv. hranice je vymezena Dolnomoravským úvalem a na J je tokem Dlouhé řeky vymezena od Vážanské vrchoviny. Kudlovická pahorkatina leží v sv. části Kyjovské pahorkatiny.
Geomorfologické vymezení Kudlovické pahorkatiny.
Podloží Kudlovické pahorkatiny je v jz. části tvořeno jíly a písky bzeneckého souvrství vídeňské pánve, v sv. části převládají spíše pontské pestré jíly s vložkami písků odpovídající valtickým štěrkovým vrstvám. V podhůří Chřibů vystupují paleogenní sedimenty vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V nižší jv. části oblasti, směrem k úvalu řeky Moravy, se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. V okolí pravostranných přítoků řeky Moravy se na přilehlých svazích objevují deluviofluviální sedimentydejekčních (výplavových) kuželů. Údolní nivy přítoků jsou vyplněny fluviálními sedimenty.
Plochý reliéf Kudlovické pahorkatiny v okolí Boršic. Na obzoru trojvrší Holého Kopce, Buchlova a Modly.
Kudlovická pahorkatina tvoří úzký pruh plochého terénu mezi okrajovým svahem Stupavské vrchoviny ve Chřibech na SZ a sníženinou Dolnomoravského úvalu na JV. Povrch pahorkatiny se pozvolna sklání JV směrem, mělce se do něho zařezávají údolí vodních toků pramenících ve Chřibech a směřujících k řece Moravě. Reliéf je tvořen širokými rozvodními hřbety a mělkými rozevřenými údolími. Při přechodu do ploššího georeliéfu se obvykle uložily náplavové kužely. Na ukloněných svazích se vytvořila síť hlubokých strží. Nejvyšším bodem je kóta Hradská (298 m), významnými body jsou Na Větřáku (290 m) a Trávníky (271 m).
Cisterciácký klášter ve Velehradě byl zbudován v údolí Salašky na počátku 13. století.
Oblastí protékají pravostranné přítoky řeky Moravy, které ovšem pramení ve Chřibech. Směrem od SV k JZ to jsou Vrbka, Kudlovický potok, Jankovický potok, Jalubský potok, Salaška a Zlechovský potok. Na Dlouhé řece u Buchlovic se nachází menší vodní nádrž Sovín (Smraďavka).
Archeologický skanzen v Modré.
Kudlovická pahorkatina se rozprostírá převážně ve 2. vegetačním stupni a je bezlesá. Hojně se vykytují sady a v již. části také vinice. V podcelku se nachází nejvýznamnější moravské poutní místo Velehrad a také nově budovaný archoskanzen v Modré při lokalitě původního velkomoravského osídlení v sousedství Velehradu. Dendrologicky hodnotný je zámecký park v Buchlovicích.
Zdroje:
Demek, J. Mackovčin, P. 2006. Hory a nížiny. Zeměpisný lexikon ČR. Brno.
Geomorfologická oblast Slovensko-moravské Karpaty náleží do geomorfologické subprovincie Vnější Západní Karpaty. Oblast má na území Moravy rozlohu 2 203 km2, střední výšku 404 m a střední sklon 6°49´. Oblast je ze S vymezena Západními Beskydy, na JV a J přechází na Slovenské území. Západní hranici tvoří sníženiny Dolnomoravského a Hornomoravského úvalu. Slovensko-moravské Karpaty se rozprostírají na území na jih.–vých. Moravy a záp. Slovenska. Pokračovat ve čtení “Slovensko–moravské Karpaty”
Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.
Geomorfologie a hydrografie
Geomorfologické rozdělení Vizovické vrchoviny.
V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:
Nad Biskupickou cihelnou. Hřeben Komonecké hornatiny vystupuje nad ostatní jednotky Vizovické vrchoviny.
Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, Olšava a Štávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.
Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvickéhnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.
Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.
Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.
Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí Dřevnice a Olšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.
Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m).
Klima
Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.
Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.
Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.
Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.
Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).
Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) na Vařákových pasekách.
Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).
Lidé a společnost
Lázeňské náměstí v Luhačovicích.
Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.
Pozůstatky hradu Starého Světla nyní procházejí pozvolnou rekonstrukcí. Kdo má rád zříceniny v původní podobě, nechť se jede podívat. Cesta od kostelíka na Malenisku skýtá krásnou procházku.
Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.
Geomorfologický podcelek Fryštácká brázda je asymetrický tektonický příkop SZ—JV směru, ležící v s. části Vizovické vrchoviny. Oblast má rozlohu 59 km2, střední výšku 299 m a střední sklon 9°46´. Fryštácká brázda je jv. prodloužením Holešovské plošiny, která je součástí Hornomoravského úvalu. V okrajích je vymezena výraznými svahy Hostýnských vrchů a Zlínské vrchoviny, které jsou vázány na tektonické zlomy.
Geomorfologické vymezení Fryštácké brázdy.
Fryštácká brázda je geomorfologický podcelek v rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny. Není dále členěn na nižší geomorfologické jednotky.
Mírně zvlněný krajinný ráz Fryštácké brázdy se celkově zdvihá směrem k V. Z hlediska morfostruktury se jedná o poklesovou strukturu. Dno příkopu vytváří zčásti erozně–denudační reliéf s plošinami, který je zčásti překryt pokryvy spraší a sprašových hlín a náplavovými kužely. Mělká neckovitá údolí se širokými dny jsou orientována převážně ve směru S—J, tedy napříč Fryštácké brázdy.
Fryštáckou brázdu odvodňují převážně pravostranné přítoky říčky Dřevnice (Fryštácký potok, říčka Racková), které vesměs pramení v Hostýnských vrších a protékají napříč Fryštáckou brázdou jih.–záp. směrem k údolí Dřevnice.
Zámek Lešná vybudoval poprvé v letech 1804-1807 hraběcí rod Seilernů. V létech 1885-1993 ho přebudovali do současné podoby podruhé. Zámek byl velmi luxusně vybaven a složil jako rezidence hrabat Seilernů do roku 1945. Velkolepé byly zejména podzimní hony v přilehlé zámecké oboře, která byla přebudována do jedné z nejkrásnějších ZOO u nás.
Fryštácká brázda se rozprostírá převážně ve 3. vegetačním stupni a je nepatrně, místy až středně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buků. V říčních nivách se vyskytují zejména jasanové olšiny a lužní porosty tvořené převážně topolem černým. V oblasti převažuje intenzívně zemědělsky využívaná půda a intravilán obcí. Nachází se zde také ZOO Lešná s nádherným přírodním parkem a v. n. Fryšták, která slouží jako záložní zdroj pitné vody pro Zlínsko.
Geomorfologický podcelek Luhačovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 265 km2, střední výšce 411 m a středním sklonu 5°39´. Ze S je vymezena Komoneckou hornatinou, z V Javorníky, z J Bílými Karpaty a ze Z Hluckou pahorkatinou. Luhačovická vrchovina leží v jih.–vých. části Vizovické vrchoviny. Pokračovat ve čtení “Luhačovická vrchovina”
Reliéf Hlucké pahorkatiny. V popředí obec Nezdenice.
Geomorfologicky pestré území Hlucké pahorkatiny je charakteristické mozaikou menších kotlin a obklopujících je dílčích pahorkatin a plošin s erozně–denudačním reliéfem, který je podmíněn strukturně litologickými vlastnostmi geologického podkladu. Příznačným rysem pahorkatiny je erozně-denudační “seříznutí” rozvodních poloh neogenním zarovnaným povrchem, tektonicky dislokovaným do různých výškových úrovní. Vyskytují se krátká průlomová údolí, kryopedimenty a příkřejší svahy jsou ohroženy sesuvy. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m) v Prakšické pahorkatině.
Celá oblast leží v povodí řeky Moravy a je odvodňována západním směrem říčkami Březnicí, Olšavou, Okluky, Veličkou a menšími přítoky.
Jihovýchodní část Hlucké pahorkatiny spadá CHKO Bílé Karpaty.
Prakšická pahorkatina
Prakšická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí Rudic se vyskytují vložky hornin belovežského souvrství račanské jednotky. Od úvalu řeky Moravy po linii Březolupy—Nedachlebice—Hradčovice se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Prakšická pahorkatina leží v sev. části Hlucké pahorkatiny.
Pohled na Prakšice. Rodí se zde mimořádně okouzlující ženy. Broďané,ale i další, je však nazývají údolím dutých hlav.
Krajina Prakšické pahorkatiny je podhorsky zvlněná, široké a ploché hřbety oddělují hluboká, ale rozevřená údolí. Místy je povrch pahorkatiny zároveň členěn krátkými příčnými údolími. Erozně–denudační reliéf je celkově ukloněn k JZ. Četná jsou údolí založená na tektonických zlomech. Na rozvodích jsou zachovány rozsáhlé zbytky třetihorních zarovnaných povrchů. V okolí obcí Bílovice a Březolupy se rozkládá malá kotlina, ohraničená na J relativně sráznými svahy se stopami sesuvů. Nejvyšším bodem jsou stejně vysoké vrcholy Ovčírna a Doubí (429 m).
Prakšická pahorkatina leží ve 2.—3. vegetačním stupni. V nižších polohách převažuje zemědělská produkce, zatímco vyšší a členité polohy jsou spíše zalesněny dubovými, místy i borovými a smrkovými porosty s příměsí buku. V centrální části oblasti je vyhlášen Přírodní park Prakšická vrchovina, sev–vých. část zasahuje do CHKO Bílé Karpaty.
Předmětem ochrany přírody jsou bohaté lokality s výskyty ohrožených druhů hmyzu, zejména motýlů v PP Rovná hora, komplexy původních květnatých luk, pastvin, sadů a teplomilných doubrav s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů v PR Vrchové a xerotermní bylinná společenstva v PP Terasy.
Nivnická pahorkatina
Nivnická pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná z větší části flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V linii v.n. Ordějov — Skalky — Široké se nachází pásmo s drobnými intruzemineovulkanitů. Ve velké míře se v oblasti vyskytují i různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín a písčitohlinité deluviální sedimenty. Nivnická pahorkatina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Nivnické pahorkatiny.
Nivnická pahorkatina má charakteristický erozně–denudační reliéf osamocených plochých hřbetů, oddělených širokými údolními nivami. Ve vrcholových částech jsou zachovány zbytky pliocenníhozarovnaného povrchu. Vyskytují se četné sesuvy a kryopedimenty. Významným bodem jsou Vrchůvky (355 m).
Nivnickou pahorkatinu odvodňují levostranné přítoky říčky Olšavy, zejména potok Nivnička.
Pohled na obce Nezdenice a Šumice v Nivnické pahorkatině.
Nivnická pahorkatina leží ve 2.–3. vegetačním stupni a je téměř výlučně využívána pro zemědělskou produkci. Výjimečně jsou v krajině rozmístěny drobné listnaté lesíky a místy se vyskytují skupiny větrolamů.
Bánovský stupeň
Bánovský stupeň je plochá pahorkatina budovaná převážně flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů, které lokálně doplňují drobné intruzeneovulkanitů. Na bázích svahů se vyskytují písčitohlinité a hlinitokamenité deluviální sedimenty. Bánovský stupeň leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Geomorfologický okrsek Bánovský stupeň s obcí Bánov.
Pro bánovský stupeň je charakteristický plochý, strukturně litologicky podmíněný reliéf s výraznými zbytky třetihorního zarovnaného povrchu a suky neovulkanických hornin vypreparovaných z flyšového podloží. Při okrajích oblasti se vyskytují kryopedimenty. Významným bodem jsou Skalky (387 m).
Kaplička Nanebevzetí Panny Marie u PP Skalky.
Bánovský stupeň leží převážně ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněn lužními listnatými porosty a větrolamy. Na více členitých částech se vyskytují převážně dubohabrové pařeziny. Projevy třetihorní vulkanické činnosti v oblasti jsou zachovány v PP Hrádek a PP Skalky.
PP Skalky tvoří opuštěný lom mezi Bánovem a Bystřicí pod Lopeníkem, který je unikátní díky odkrytí proniku ložní žíly trachyandezitů skrze sedimentární horniny nivnického souvrství.
Ordějovská kotlina
Ordějovská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina ležící na středním toku řeky Nivničky. Podloží tvoří flyšové jílovce a pískovce nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Ve vých. části, v okolí Bystřice p. Lopeníkem, vystupují horniny svodnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Dno kotliny pokrývají nivní hlíny a časté jsou i deluviální sedimenty. V oblasti se vyskytují drobné intruzeneovulkanitů. Ordějovská kotlina leží ve vých. části Hlucké pahorkatiny.
Ordějovská kotlina vnikla formou erozního rozšíření údolí Nivničky. Reliéf kotliny má charakter velmi plochého dna tvořeného širokou údolní nivou a kryopedimenty. Na potoku Nivničce je zbudována vodní nádrž Ordějov.
Pohled od Studeného vrchu do Ordějovské kotliny.
Ordějovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je pouze nepatrně zalesněná dubovými porosty s příměsí habru podél vodních toků. V krajině jsou nápadné systémy větrolamů a nově založené ovocné sady. Předmětem ochrany přírody je PP Remízy u Bánova s výskytem evropsky významného druhu bourovce trnkového (Eriogaster catax).
Boršická pahorkatina
Boršická pahorkatina je členitá pahorkatina tvořená flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V okolí obcí Blatnice a Blatničky se objevují vložky pestrých vrstev (rudohnědé a zelenošedé jílovce z období cenoman – spod. eocén) a vápenců a slínovců (campan—maastricht). V okolí říčky Svodnice se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Boršická pahorkatina leží v již. části Hlucké pahorkatiny.
Krajina Boršické pahorkatiny má zvlněný ráz. Erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněný reliéf má charakter širokých krátkých hřbetů a vyvýšenin s rozsáhlými zbytky zarovnaného povrchu, jež jsou odděleny krátkými průlomovými údolími nebo obklopeny okolními sníženinami. V údolích a sníženinách se vyskytují kryopedimenty a široké údolní nivy. Méně se vyskytují překryvy sprašových hlín. Významným bodem je Jasenová (410 m).
Obraz “Poslední velká pouť u Svatého Antonínka” od Joži Uprky.
Boršická pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná dubohabrovými porosty. V oblasti se vyskytují sady a vinice. Předmětem ochrany přírody jsou výskyty vzácných a ohrožených stepních druhů rostlin a živočichů na zbytcích kavylových stepí v PR Hloží, PR Kobylí hlava a PP Babí Hora a typické louky a bývalé pastviny s teplomilnou flórou a faunou v PP Nadávky. Unikátem je jediný povrchový výchoz púchovských slínů v rámci magurského flyše v PP Okluky.
Z geologického hlediska je významný jediný známý odkryv svrchnokřídových sedimentů antoníneckého souvrství hluckého vývoje v malém lomu v PP Střečkův kopec. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Krajina v okolí Blatnice pod sv. Antonínkem.
Kuželovská kotlina
Kuželovská kotlina je erozně–denudační, strukturně litologicky podmíněná sníženina s plochým dnem, které je celkově ukloněno směrem k SZ. Podloží budují flyšové horniny kuželovského souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku v okolí Louky a Lipova vystupují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje . Hřbet mezi Hájovou a Dlouhou horou tvoří hluboce zvětralá kamenito-hlinitá eluvia. V okolí říčky Veličky a Kuželovského potoka se vyskytují nivní hlíny a deluviální sedimenty. Kuželovská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Kuželovské kotliny je tvořen plochými hřbety a širokými údolními nivami s úpatními kryopedimenty, při sev.–záp. okraji je prořezán vodními toky. Významným bodem je vrchol Bojiště (439 m).
Větrný mlýn nad Kuželovem.
Kuželovská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni. V závislosti na členitosti reliéfu je nepatrně až středně zalesněná porosty dubovými porosty s příměsí habru. V oblasti se vyskytují sady a vinice.
Niva říčky Veličky mezi Loukou a Lipovem.
Předmětem ochrany přírody jsou listnaté dubohabrové porosty s bohatým keřovým a bylinným podrostem v PP Háj u Louky a PP Háj u Lipova a ochrana xerotermních společenstev, chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů, zvláště pak nejbohatší bělokarpatské populace koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) v PP Nad Vápenkou. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Kněždubská kotlina
Kněždubská kotlina je tektonicky a litologicky podmíněná sníženina, kterou budují neogenní sedimenty vídeňské pánve a v okrajích také flyšové horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Kněždubská kotlina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Pohled z rozhledny Travičné do Kněždubské kotliny.
Kněždubská kotlina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná dubovými nebo smíšenými listnatými porosty. Do oblasti zasahuje CHKO Bílé Karpaty.
Vnorovská plošina
Vnorovskou plošinu budují neogenní sedimenty vídeňské pánve společně s flyšovými jílovci a pískovci nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Vnorovská plošina leží v jih.–záp. části Hlucké pahorkatiny.
Jemně modelovaný akumulační reliéf Vnorovské plošiny na starých náplavech řeky Moravy.
Charakteristický je akumulační reliéf pokryvů spraší a sprašových hlín a říčních teras řeky Moravy a jejích levostranných přítoků. Při jih.–vých. okraji přechází do erozně–denudačního reliéfu na podloží neogenních štěrcích a píscích vídeňské pánve spod. (baden) se suchými údolími a úpady.
Vinohrady nad Vnorovy.
Vnorovská plošina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná smíšenými listnatými porosty. Oblast je intenzívně zemědělsky využívána, vyskytují se sady a vinohrady.
Hlucká kotlina
Hlucká kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými jílovci a pískovci hluckého vývoje bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. Jižně od toku říčky Okluky se vyskytují horniny hluckých vrstev doprovázené méně častými sedimenty nivnického souvrství s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V sev. části okrsku vystupují horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Velmi rozšířené jsou různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín. Hlucká kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Hlucká kotlina vznikla formou erozního rozšíření říčky Okluky. Charakteristický je erozně–denudační reliéf členitého dna středního toku říčky Okluky s kryopedimenty a širokou údolní nivou vyplněnou povodňovými hlínami.
Hlucká kotlina, ležící ve 2. vegetačním stupni, je intenzívně zemědělsky využívána. Pouze nepatrně je zalesněná smíšenými listnatými porosty. V území se nalézají ekonomicky bezvýznamné výskyty zemního plynu a nafty.
Vlčnovská pahorkatina
Vlčnovská pahorkatina je členitá pahorkatina budovaná flyšovými horninami račanské a bělokarpatské jednotky magurské skupiny příkrovů. V sev. části okrsku se vyskytují horniny zlínského souvrství račanské jednotky s vložkami belovežského souvrství. Na menším území v již. části okrsku v okolí Ostrožské Lhoty, Hluku a Dolního Němčí se vyskytují horniny nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky s vložkami rudohnědých a zelenošedých jílovců pestrých vrstev. V záp. části okrsku se v podloží vyskytují neogenní sedimenty vídeňské pánve. Údolní nivy jsou vyplněny nivními hlínami. Vlčnovská pahorkatina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Pro krajinný ráz Vlčnovské pahorkatiny je charakteristický erozně–denudační reliéf velmi širokých plochých hřbetů, které jsou rozčleněny krátkými údolími levostranných přítoků řeky Olšavy. Ve vrcholových částech jsou zachovány rozsáhlé pozůstatky terciérních zarovnaných povrchů, v nižších částech s kryopedimenty. Pomístně se vyskytují překryvy spraší a sprašových hlín. Významnými body jsou Černá hora (363 m) a Hluboček (351 m).
Vinohradnické stavby, které historicky sloužily k výrobě vína, jsou chráněny ve vesnické památkové rezervaci Veletiny – Stará hora a Vlčnovské búdy.
Památková rezervace Vlčnovské búdy leží na již. svahu vrcholu Myšince (353 m).
Vlčnovská pahorkatina leží ve 2. a 3. vegetačním stupni a je v okrajích nepatrně, ve střed. části však značně zalesněná smíšenými listnatými a smrkovými porosty. Předmětem ochrany přírody jsou květnaté subxerofilní louky a extenzivní ovocné sady lesostepního charakteru v PR Kovářův žleb a bohatá lokalita výskytu ladoňky rakouské (Scilla drunnensis) v PP Vlčnovský háj. V PP Olšava zůstal zachován poslední zbytek přirozeného neregulovaného úseku řeky Olšavy.
Uherskobrodská kotlina
Uherskobrodská kotlina je strukturně litologicky podmíněná sníženina budovaná flyšovými horninami nivnického souvrství hluckého vývoje bělokarpatské jednotky a zlínského souvrství račanské jednotky. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Uherskobrodská kotlina leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Reliéf Uherskobrodské kotliny má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na soutoku řek Olšavy a Nivničky s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Uherskobrodská kotlina.
Uherskobrodská kotlina leží ve 2. vegetačním stupni a je nepatrně zalesněná porosty smíšených listnatých dřevin a lužními porosty.
Olšavská niva
Olšavská niva je tektonicky podmíněná sníženina na spod. toku řeky Olšavy. Geologické podloží tvoří horniny zlínského souvrství račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Výplň údolní nivy tvoří písčitohlinité až písčité fluviální sedimenty, místy fluviální písčité štěrky. Olšavská niva leží ve střed. části Hlucké pahorkatiny.
Panoramatický pohled do Olšavské nivy.
Reliéf Olšavské nivy má charakter široké údolní nivy s velmi plochým dnem na spod. toku řeky Olšavy s výskytem kryopedimentů a překryvů spraší a sprašových hlín.
Pozn.: Olšavská niva je nově vymezenou geomorfologickou jednotkou.
Geomorfologický celek Bílé Karpaty je plochá hornatina o rozloze 575 km2, střední výšce 473 m a středním sklonu 8°46´. Bílé Karpaty na S hraničí s Vizovickou vrchovinou, na SV jsou Lyským průsmykem odděleny od Javorníků. Dlouhou jih.–vých. hranici tvoří Pováží a na J jsou vymezeny Myjavskou pahorkatinou (na Slovensku), na Z hraničí s Dolnomoravským úvalem. Bílé Karpaty leží v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty. Pokračovat ve čtení “Bílé Karpaty”
