Štítek: Luhačovická vrchovina

Poloha a vymezení

Geomorfologický celek Vizovická vrchovina je členitá vrchovina o rozloze 1 399 km², střední výšce 339 m a středním sklonu 5°20´. Na S hraničí s Hostýnsko-vsetínskou hornatinou, na SV údolím řeky Senice hraničí s Javorníky, na JV s Bílými Karpaty a ze Z s Dolnomoravským a Hornomoravským úvalem. Vizovická vrchovina leží sev.–záp. části geomorfologické oblasti Slovensko–moravské Karpaty.

Pohoří, které leží přibližně ve středu moravských Karpat, má délku přesahující 70 km a šířku blížící se 40 km. Vizovická vrchovina je plošně nejrozsáhlejším horským celkem moravských Karpat. Pohoří má pásemný charakter s přibližně třemi hlavními souběžnými hřbety.

Geomorfologie a hydrografie

V rámci geomorfologického celku Vizovické vrchoviny jsou vymezeny geomorfologické podcelky:

• Fryštácká brázda,
• Zlínská vrchovina,
• Komonecká hornatina,
• Luhačovická vrchovina a
• Hlucká pahorkatina.

Oblasti Vizovické vrchoviny dominuje hornatinný pruh geomorfologického podcelku Komonecké hornatiny, tvořený převážně odolnými pískovci luhačovických vrstev račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. Na JV přechází ústřední hornatina do nižších poloh Luhačovické vrchoviny, na SZ do Zlínské vrchoviny, kde v podloží převažují méně odolné vrstvy s převahou jílovců. Jihozápadní část tvoří nižší, měkce modelovaná Hlucká pahorkatina. V sev. části se nalézá tektonicky podmíněná příkopová Fryštácká brázda s výplní pliocenních sedimentů karpatské předhlubně.

Většina oblasti je odvodňována řekou Moravou, pouze menší jih.–vých. část je odvodňována prostřednictvím říčky Vláry do Váhu a Senice do Bečvy. Největšími přítoky jsou řeky Dřevnice, Olšava a Štávnice (do Olšavy). V oblasti je několik vodních nádrží využívaných i k rekreačním účelům (v. n. Pozlovice, Ludkovice, Kolelač  ad.). Na nezdenický zlom jsou vázány vývěry minerálních vod, ke světově proslulým patří luhačovické prameny.

Podloží a půdy

Podloží Vizovické vrchoviny budují převážně zvrásněné flyšové horniny račanské, bystrické a  bělokarpatské jednotky magurské jednotky příkrovů, v omezené míře i druhohorní a neogenní sedimenty vídeňské pánve a neovulkanity. V oblastech, které leží při hranici s moravskými úvaly, se vyskytují různě mocné překryvy spraší a sprašových hlín.

Bioregion se vyznačuje těžkými jílovitými půdami, naprosto převládají slabě oglejené typické kambizemě a pseudoglejové kambizemě na nevápnitém, jílovitém flyši. Směrem k západu – do úvalů přecházejí v pseudoglejové luvizemě, luvické hnědozemě až typické hnědozemě na spraši. Na vyšších hřbetech přecházejí kambizemě do kyselých typických kambizemí, na hřbetě Komonecké hornatiny dokonce do dystrických (podzolovaných) kambizemí. V četných, nepříliš širokých nivách převažují glejové fluvizemě, místy se vyskytují i typické gleje.

Jih oblasti (Hlucká pahorkatina) má charakter půd mírně odlišný. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu přecházejí černozemě do oglejených pararendzin.

Reliéf

Reliéf má převážně charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–200 m, při okraji k moravským úvalům i členité pahorkatiny s členitostí 100–150 m, naopak ve vyšší centrální části má ráz členité vrchoviny s členitostí 200–300 m. Nejčlenitější je hřbet Komonecké hornatiny, má ráz ploché hornatiny s členitostí 300–400 m.

Při okrajích pohoří se projevují vlivy mladé zlomové tektoniky. Vyskytují se sesuvy svahů, zbytky zarovnaných povrchů, asymetricky vyvinutá povodí Dřevnice a Olšavy, značně rozšířené jsou kryopedimenty, asymetrická údolí, úpatní haldy a při okrajích a ve sníženinách akumulační tvary. Na výchozy pískovců ve vrcholových i svahových polohách se váže množství skalních útvarů. K nejznámějším patří Čertovy skály u Lidečka. Podél údolí říčky Senice a jejich přítoků se vyskytují zbytky plošin tzv. údolního zarovnaného povrchu.

Nejnižším bodem Vizovické vrchoviny je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším bodem  je Klášťov (753 m), významnými body jsou Vartovna (651 m), Stráň (607 m) a Ovčírna (429 m). 

Klima

Dle Quitta leží jihozápadní okraj v teplé oblasti T2, převážná část území v mírně teplých oblastech MT10 a MT9, nejvyšší části v MT7 a MT5.

Podnebí je tedy mírně teplé a v chráněných nízkých polohách až teplé: Napajedla 8,7 °C, 625 mm; Luhačovice 8,1 °C, 752 mm; Zlín 711 mm, Vizovice 8,0 °C, 795 mm; Komňa 791 mm. Na vyšších vrcholech klesají průměrné roční teploty pod 7 °C. Vliv teplých úvalů je zřetelný při západním okraji bioregionu. Srážky jsou celkově poměrně vydatné, což je dáno návětrnou polohou na úpatí vyšších karpatských pohoří, zřetelně však rostou směrem od úvalů k východu, k úpatí Bílých Karpat a Hostýnských vrchů.

Biota

Území leží v mezofytiku a zaujímá téměř celý fytogeografický okres 79. Zlínské vrchy (kromě východního okraje) a severozápadní výběžek fytogeografického okresu 78. Bílé Karpaty lesní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.

Potenciální vegetaci nižších částí bioregionu tvoří karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), na prudších svazích kyselých substrátů snad též ostrůvkovitě acidofilní doubravy (Genisto germanicae-Quercion). Výše přecházejí do bučin (Carici pilosae-Fagetum, respektive Luzulo-Fagetum). V nivách podél větších toků je pravděpodobně Pruno-Fraxinetum, podél menších potůčků časté Carici remotae-Fraxinetum. Přirozené bezlesí chybí.

Přirozenou náhradní vegetaci tvoří mezofilní luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion (typické Antoxantho-Agrostietum), na vlhkých místech přecházející v Calthion (Cirsietum salisburgensis). Xerofilnější vegetační typy jsou velmi vzácné, vegetace svazu Cirsio-Brachypodion pinnati je přítomna pouze ve fragmentech. Na kyselých substrátech se objevuje fragmentárně i vegetace svazu Violion caninae. Na svahových prameništích se předpokládá zastoupení méně náročných typů vegetace svazu Caricion davallianae. Křoviny náležejí svazu Prunion spinosae, v lemech je zastoupena vegetace svazu Trifolion medii.

Skladba květeny je vcelku jednotvárná, tvořená běžnými druhy moravských Karpat. Mezní prvky jsou ojedinělé, výraznější exlávní prvky zcela chybějí. V lesích je hojná ostřice chlupatá (Carex pilosa), o. převislá (C. pendula) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ojediněle sem zasahují i druhy hercynského háje, jako ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) a jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).

Východní částí území probíhá západní hranice areálu řepíčku trojlistého (Aremonia agrimonioides), několika lokalitami sem zasahuje i šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus). V podhůří Hostýnských vrchů a na jižním úpatí masívu Klášťova je podchycen výskyt některých druhů, vázaných na lehčí, kyselé substráty, zčásti i subatlantského charakteru, např. pavinec modrý (Jasione montana), dříve i zimozelen okolíkatý (Chimaphila umbellata).

Lidé a společnost

Oblast Vizovické vrchoviny je charakteristická pro své pasekářské osídlení na hřbetech hor. Nachází se zde několik rozvalin hradů a hradisek, mezi nimiž můžeme vyjmenovat Starý Světlov, Engelsberk a hradisko na Klášťově. Cestovní a lázeňský ruch reprezentují zejména město Zlín se svou funkcionalistickou architekturou a lázně Luhačovice. V již. části oblasti (Luhačovicko) je zřízena CHKO Bílé Karpaty. V této části byla rovněž vyhlášena Evropsky významná lokalita EVL Bílé Karpaty v rámci systému Natura 2000.

Vizovická vrchovina leží ve 2.–4. vegetačním stupni. Lesy jsou většinou smíšené s velkým zastoupením dubů, buků, ale ve velké míře je také zastoupen smrk. V nižších polohách převládají dubohabřiny, vyšší polohy obsazuje buk se smrkem.

prirodni-pomery/geomorfologie/stredomoravske-karpaty/”>