Vsetínské vrchy

Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.

Geomorfologický podcelek Vsetínské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 338 km2, střední výšce 593 m a středním sklonu 10°48´. V okrajových částech na J, JZ, Z a SZ podcelku mají charakter členité vrchoviny. Na Z jsou odděleny hlubokým údolím Vsetínské Bečvy od Hostýnských vrchů a na J od Javorníků. Ze sev. strany jsou vymezeny Rožnovskou brázdou a na SV přechází do Moravskoslezských Beskyd. Vsetínské vrchy leží ve vých. části Hostýnsko vsetínské hornatiny.

Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.
Geomorfologické rozdělení Vsetínských vrchů.

V rámci geomorfologického podcelku Vsetínských vrchů jsou vymezeny tři geomorfologické okrsky:

Podloží Vsetínských vrchů budují silně zvrásněné flyšové horniny zejména račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Vsetínské vrchy, v pozadí hřeben Hodslavického Javorníku.
Vsetínské vrchy, v pozadí hřeben Hodslavického Javorníku.

Vsetínské vrchy jsou tvořeny ústředním hřbetem a řadou vedlejších hřbetů a rozsoch. Hřbety oddělují hluboká údolí, jejichž svahy často narušují  sesuvyhlubinné ploužení Hlavní hřeben Vsetínských vrchů se táhne v centrální části oblasti přibližně ve směru S–Z od Vsetína až po Makovský průsmyk na hranicích se Slovenskem. Pro oblast je příznačný strukturně- a erozně-denudační strukturní reliéf se stopami tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Charakteristické jsou ploché rozvodní hřbety a svahové spočinky. V oblasti se vyskytují suky (tvrdoše) a hojné jsou také různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesybalvanové proudymrazové sruby.

Linie magurského nasunutí je morfologicky poměrně výrazná a tvoří sev. omezení Vsetínských vrchů oproti Rožnovské brázdě. Na okraj magurského nasunutí jsou vázána široce rozevřená údolí HážovickéhoMaretkového potoka při sev. okraji Vsetínských vrchů.

Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny a zároveň Vsetínských vrchů. V pozadí snímku Moravskoslezské Beskydy.
Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny a zároveň Vsetínských vrchů. V pozadí snímku Moravskoslezské Beskydy.

V reliéfu Vsetínských vrchů se projevuje různá geomorfologická odolnost flyšových komplexů, díky ní vznikají strukturní terasy a stupně, hřbety a strukturně podmíněné mrazové sruby. Vlivem hlubinného ploužení dochází k rozpadu vysokých horských hřbetů a vznikají typické povrchové i podzemní pseudokrasové tvary – pseudozávrty a rozsedlinové jeskyně. Údolí říčky Bystřičky tvoří diagonální poruchu, která odděluje nižší pobočný sev. hřbet. Nejvyšším bodem je Vysoká (1024 m) v Soláňském hřbetu, významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Ochmelov (733 m), Lušovka (875 m) a Cáb (841 m).

Skalní útvary ve Vsetínských vrších
Ve Vsetínských vrších se nachází množství lokalit s výskytem zajímavých skalních tvarů. Nejvyšší v okrese je izolovaný pískovcový skalní útvar Valova skála u Vsetína (výška 3—39 m) s mnoha drobnými tvary zvětrávání podmíněnými vlastnosti pískovcového podloží. Dále v oblasti VaculovaMalé Bystřici je celý svah rozvolněn mohutným sesuvem, na odlučné plochy a skalní trhliny je vázáno množství závrtových sníženin a drobná rozsedlinová jeskyně i jednotlivé výchozy pískovců. Řada skalních útvarů se nachází v oblasti Klenova. Na nejvyšším vrcholu tohoto hřbetu na Zámčisku (678 m) vystupuje hřibovitý skalní útvar až 7 m vysoký. V jeho dolní části je silně rozvětralá poloha slepenců. Vytvořil se v ní drobný tunel. Ve vrcholové části skaliska jsou vyvinuty zárodečné skalní mísy. Ke skalnímu útvaru se váží lidové pověsti o ukrytých zbojnických pokladech. V severní části hřbetu Klenov vystupuje v délce asi 200 m pískovcový svahový mrazový srub až 19 m vysoký (označován též jako Havranka). Svislé stěny jsou pokryty množstvím kulovitých dutin, skalních říms a výklenků. Poměrně známý a hojně navštěvovaný je skalní útvar Medůvka jihozápadně od Velké Lhoty. Podle příkře ukloněných pískovců a slepenců rusavských vrstev vznikl stupňovitý, strukturně podmíněný mrazový srub délky 52 m a výšky 14 m. Skalní plochy jsou zvlněny množstvím vanovitých prohlubní, žlábkových pseudoškrapů a kulovitých dutin. Rozsáhlý komplex povrchových i podzemních pseudokrasových tvarů je situován v závěru údolí Kobylská v Karolince, kde došlo k rozsáhlému rozpadu a skalnímu sesuvu horského hřbetu. (Použito z http://www.priroda-valasska.cz/cz/4-priroda-valasska/12-geomorfologie.html)

Východní část Vsetínských vrchů je pramennou oblastí Bílé Ostravice, Rožnovské BečvyVsetínské Bečvy. Rožnovská a Vsetínská Bečva se stékají ve Valašském Meziříčí odkud tvoří společně řeku Bečvu tekoucí do Moravy. Bílá Ostravice, zasahující do Vsetínských vrchů opravdu jen svou pramennou oblastí, dále protéká přes Moravskoslezské Beskydy a po soutoku s Černou Ostravicí u Starých Hamrů dále míří jako řeka Ostravice k soutoku s Odrou v Ostravě.

Hřbety Vsetínských vrchů jsou charakteristické rozptýleným pasekářským osídlením.
Hřbety Vsetínských vrchů jsou charakteristické rozptýleným pasekářským osídlením.

Vsetínské vrchy leží ve 4.—5. vegetačním stupni. Oblast je převážně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Zbytky původních karpatských lesů jsou na některých místech chráněny jako pralesní rezervace. Charakter zdejší krajiny byl po staletí značně přetvářen, zejména během valašské kolonizace. Mýcením a žďářením lesů na hřebenech hor vznikla harmonická krajina s rozptýleným pasekářským osídlením. Horské louky jsou často lokalitami výskytu vzácných chráněných rostlin, především z čeledi vstavačovitých a mnohé z nich byly zařazeny mezi maloplošně chráněná území.

Vsetínské vrchy jsou častým cílem turistů. Hlavními turistickými centry jsou zejména okolí přehrady Bystřičky, údolí Vsetínské Bečvy, vrchol Soláně a okolí Bumbálky a Třeštíku.

Zvonice na Soláni je kulturním a zároveň informačním centrem oblasti.
Zvonice na Soláni je kulturním a zároveň informačním centrem oblasti.

Většina území Vsetínských vrchů ve vých. části spadá do CHKO Beskydy, která byla vyhlášena v roce 1973 pro své výjimečné přírodní hodnoty, zejména původní horské pralesovité porosty s výskytem vzácných karpatských živočichů a rostlin, druhově pestrá luční společenstva, unikátní povrchové i podzemní pseudokrasové jevy a rovněž mimořádnou estetickou hodnotu a pestrost ojedinělého typu krajiny vzniklého historickým soužitím člověka s přírodou. V oblasti jsou vymezeny dvě evropsky významné lokality sítě Natura 2000, a to EVL Beskydy a EVL Nad Jasenkou. V oblasti je dále vymezena ptačí oblast Horní Vsacko

Valašskobystřická vrchovina

Valašskobystřická vrchovina je členitá vrchovina budovaná silně zvrásněnými a tektonicky rozčleněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdou, nesouvisle vystupují horniny rožnovskéhomenilitového souvrství slezské jednotky. V rožnovském souvrství se vyskytují také útržky Ciężkowického pískovce. Samotné čelo magurského příkrovu tvoří v úzkém pásu horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.

V krajině Valašskobystřické vrchoviny dominují vyvýšeniny odolnějších hornin — suky (tvrdoše).
V krajině Valašskobystřické vrchoviny dominují vyvýšeniny odolnějších hornin — suky (tvrdoše).

Na křivské pásmo navazují směrem k J horniny ráztockýchhostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. V okolí Bystřičky, Růžďky a Jablůnky vystupují horniny újezdskýchrusavských vrstev zlínského souvrství s vložkami hornin belovežského souvrství.

V jih.–záp. části oblasti, která se víceméně překrývá s povodím JasénkyJasenice, se vyskytují horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Hřbet, táhnoucí se od Vsetína sev.–vých. směrem přes Valovu skálu, Snož (662 m) až po Kozí hřbety tvoří horniny lukovských vrstev soláňského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Odlesněné vrcholky Valašskobystřické vrchoviny skýtají nádherné výhledy na Moravskoslezské Beskydy.
Odlesněné vrcholky Valašskobystřické vrchoviny skýtají nádherné výhledy na Moravskoslezské Beskydy.

Valašskobystřická vrchovina leží v záp. a sev.–záp. části Vsetínských vrchů. Na rozdíl od ostatních okrsků Vsetínských vrchů její hlavní osu netvoří hřbet, ale údolí říčky Bystřice (Bystřičky). Krajinu tvoří všesměrné kratší hřbety a jejich rozsochy. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu s výraznými suky (tvrdoši) na odolnějších horninách. Pseudokrasová jeskyně Vlčí díra jih.–vých. od Nové Bystřice je pozůstatkem gravitačních podpovrchových procesů. Nejvyšším bodem je Cáb (841 m), významnými body jsou Vršky (693 m), Kyčerka (642 m) a Medůvka (608 m).

Valašskobystřická vrchovina leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 4. v.s. Ve vyšších částech je převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí jedle a buku, časté jsou také bukové porosty s jedlí. V nižších oblastech a na plochých hřbetech se vyskytuje rozvolněná krajinná, často přirozená zeleň s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část oblasti leží v CHKO Beskydy.

Krajina v okolí Velké Lhoty. Morfologicky výrazný tvar vrcholu Klenova vytváří arkózové pískovce a slepence rusavských vrstev (eocén) zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše.
Krajina v okolí Velké Lhoty. Morfologicky výrazný tvar vrcholu Klenova vytváří arkózové pískovce a slepence rusavských vrstev (eocén) zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše.

Předmětem ochrany přírody jsou geomorfologicky význačné skalní výchozy s přírodně zachovalými lesními porosty v PR KlenovPP Svantovítova skála, přirozené staré jedlobukové porosty v PR Halvovský potok a PR Kutaný, květnaté louky s orchidejemi a teplomilnými druhy rostlin v PP Vršky–Díly, PP Louky pod ŠtípouPP Louka pod Rančem, květnaté louky s jalovcem a smilková pastvina s výskytem vstavačovitých v PP JežůvkaPP Růžděcký Vesník, listnatý les s přirozenou skladbou dřevin a přilehlé louky s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, zejména s bohatou populací ladoňky karpatské (Scilla kladnii Schur) v PP U Vaňků, mokřadní společenstva na podmáčených loukách a svahových prameništích s pěnovcem,s výskytem ohrožených druhů vstavačovitých, zejména kruštíku bahenního (Epipactis palustris), prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) a pětiprstky hustokvěté (Gymnadenia densiflora) v PP Mokřady VesníkPP Lúčky–Roveňky.

Údolí říčky Bystřice Bystřičky s vodní nádrží Bystřičkou.
Údolí říčky Bystřice Bystřičky s vodní nádrží Bystřičkou.

V oblasti se nachází v.n. Bystřička, sloužící jako akumulační nádrž s výrobou elektrické energie. Oblast Bystřičky je významnou rekreační oblastí Vsetínských vrchů.

Soláňský hřbet

Soláňský hřbet je plochá hornatina budovaná silně zvrásněnými flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a v omezené míře také slezské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, na rozhraní s Rožnovskou brázdouMoravskoslezskými Beskydy, nesouvisle vystupují horniny těšínsko hradišťského souvrství, lhoteckéhomazáckého souvrství godulského souvrství slezské jednotky. Centrální část oblasti Soláňského hřbetu budují převážně horniny ráztockých, v menší míře také hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství. Jižní svahy soláňského hřbetu i samotný hřbet Soláně budují horniny belovežského souvrstvíújezdských vrstev zlínského souvrství, které jsou v nižších a méně exponovaných částech překryty horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.

Paseky za Soláněm.
Paseky za Soláněm.

Soláňský hřbet leží ve vých. části Vsetínských vrchů. Okrsek tvoří ústřední hřbet s výjimkou svažujícího se úseku záp. od Cábu (841 m). Jeho vrcholová část se pohybuje v hladině 850–950 m. O něco vyšší je vých. část za mělkým sedlem Čarták-Soláň, která pak vrcholí excentricky situovaným piskovcovo-slepencovým sukem Vysoké (1024 m).

Strukturní erozně–denudační reliéf Soláňského hřbetu vykazuje místy výraznou inverzi reliéfu. Zachovány jsou stopy tří stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu, strukturní terasy a stupně, výrazné suky (tvrdoše) odolnějších hornin a tvary způsobené periglaciálními procesymrazové srubybalvanové proudy. V osadě Jezerné u Velkých Karlovic zapříčinil sesuv zeminy vznik hrazeného jezírka.Nejvyšším bodem Soláňského hřbetu je Vysoká (1024 m), významnými body jsou Soláň (860 m), Tanečnice (911 m), Herálky (891 m) a Lušovka (875 m).

Zimní krajina v okolí Soláně.
Zimní krajina v okolí Soláně.

V sev.–vých. části pohoří leží pramenná oblast Bílé Ostravice, RožnovskéVsetínské Bečvy. Prameny obou Bečev leží nedaleko od sebe (asi 3 km) a svými údolími v podstatě vymezují podcelek Vsetínských vrchů. Rožnovská Bečva pramení na severním úbočí Vysoké (1024 m) a Vsetínská Bečva prameni pod Trojačkou (938 m) nedaleko Bumbálky.

Pramen Rožnovské Bečvy na sev. úbočí Vysoké (1024 m).
Pramen Rožnovské Bečvy na sev. úbočí Vysoké (1024 m).

Soláňský hřbet leží ve 4.—5. vegetačním stupni, přičemž převládá 5. v.s. Hlavní hřeben je převážně zalesněný smrkovými porosty s příměsí buku a jedle, místy se vyskytují přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Oblast leží v CHKO Beskydy. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené jedlobukové porosty pralesovitého charakteru v PP Brodská, PP VachalkaPP Smradlavá a suťové lesy se skalními výchozy a geomorfologickými útvary v PP Skálí.

Pramen Vsetínské Bečvy pod Trojačkou (938 m).
Pramen Vsetínské Bečvy pod Trojačkou (938 m).

Oblast Soláně je přirozeným kulturním a rekreačním centrem oblasti Vsetínkých vrchů. Další rekreační aktivity jsou provozovány v oblasti Třeštíku-Čartáku a na Cábu.

Hornobečevská vrchovina

Hornobečevská vrchovina je členitá vrchovina budovaná intenzívně zvrásněnými flyšovými horninami vsetínských vrstev zlínského souvrství magurské skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny nivními hlínami.

Hornobečevská vrchovina v okolí Karolinky.
Hornobečevská vrchovina v okolí Karolinky.

Hornobečevská vrchovina leží v jih.–záp. části Vsetínských vrchů. Rozhodující část území tvoří více než desítka rovnoběžných údolí drobných pravostranných přítoků Vsetínské Bečvy a rozsoch mezi nimi. Strukturní erozně–denudační reliéf nese stopy dvou mladších stupňů mladotřetihorního zarovnání povrchu. Vyskytují se suky (tvrdoše) odolnějších hornin ve vrstvách pískovců a sesuvy ve vrstvách jílovců. Údolí Vsetínské Bečvy lemují pedimenty a stupně akumulačních říčních teras. Nejvyšším bodem oblasti je Ochmelov (733 m).

Ochmelov  (734 m) je nejvyšším vrcholem Hornobečevské vrchoviny.
Ochmelov (734 m) je nejvyšším vrcholem Hornobečevské vrchoviny.

Hornobečevská vrchovina leží převážně ve 4. vegetačním stupni. Vyšší polohy oblasti jsou převážně zalesněny smrkovými porosty s hojnou příměsí buku, místy i jedle. Vyskytují se i přirozené bukové porosty. Odlesněny jsou nejnižší polohy oblasti v údolích kolem vodních toků a místy také hřbetní polohy s roztroušeným pasekářským osídlením. Východní část leží v CHKO Beskydy.

Vsetínskobečevská niva

Vsetínskobečevská niva je sníženina kolem řeky Vsetínské Bečvy v rozšířeném údolí u Vsetína. Podloží Vsetínskobečevskéá nivy je vyplněno nivními hlínami. Sníženina vznikla v důsledku mladých tektonických pohybů, při kterých došlo k poklesům úrovně dna údolí, které následně vyrovnaly nánosy řeky Vsetínské Bečvy.

Údolí Vsetínskobečevské nivy se začíná rozšiřovat nad Huslenkami.
Údolí Vsetínskobečevské nivy se začíná rozšiřovat nad Huslenkami.
Vsetínskobečevská niva je vymezena nově až v díle Z nížin do hor od autorů Bína a Demek (2012). Dříve v literatuře popisována nebyla.

 

Související obrázky:

Hostýnské vrchy

Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.

Hostýnské vrchy jsou plochá hornatina o rozloze 291 km2, střední výšce 506 m a středním sklonu 9°24´. Ze sev. strany jsou vymezeny poměrně prudce spadajícími svahy do Kelčské pahorkatiny, z vých. strany jsou odděleny údolím řeky Bečvy od Vsetínských vrchů, na J přechází postupným snižováním úrovně reliéfu do Vizovické vrchoviny a na JZ krátce hraničí s Holešovskou plošinou. Hostýnské vrchy leží v záp. části Hostýnsko–vsetínské hornatiny.

Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.
Geomorfologické rozdělení Hostýnských vrchů.

V rámci geomorfologického podcelku Hostýnských vrchů jsou vymezeny čtyři geomorfologické okrsky:

Podloží Hostýnských vrchů budují zejména flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů, v úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. Podsvahové polohy budují hlinité a písčitohlinité deluviálníproluviální sedimenty. Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny kvartérními deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Lokalita: Lázně – lom u Bystřice pod Hostýnem, stěnový lom odkrývá 60 m mocnou sekvenci hostýnských vrstev hostýnské litofaciální zóny.
Lokalita: Lázně – lom u Bystřice pod Hostýnem, stěnový lom odkrývá 60 m mocnou sekvenci hostýnských vrstev hostýnské litofaciální zóny.

Hostýnské vrchy představují hornatinné území, které je nejvíce vysunuto do vnitrozemí Moravy. Terénním uspořádáním představují Hostýnské vrchy soustavu členitých hřbetů navzájem oddělených dosti hlubokými sedly a rychle se zařezávajícími vodními toky v údolích. Pro oblast Hostýnských vrchů je typický erozně–denudační reliéf, tvořený soustavou souběžných hřbetů SV—JZ směru. Na čele magurského příkrovu, v sev. části oblasti, svahy prudce spadají do nížiny Kelčské pahorkatiny. Výškový rozdíl zde představuje až 500 m na 3 km. V jižní části oblasti se reliéf snižuje postupně a přechází do Vizovické vrchoviny.

Poetická krajina Hostýnských vrchů.
Poetická krajina Hostýnských vrchů.

Georeliéf Hostýnských vrchů je silně podmíněn vlivem geologické stavby. Hřbety jsou vázány spíše na souvrství s převahou odolnějších pískovců, údolí a sedla jsou často založena v horninách s převahou jílovců. Na hřbetech hor zůstaly zachovány zbytky zarovnaného povrchu střední úrovně, podél údolí se nacházejí nižší úrovně zarovnávání. Typické jsou různé formy zvětrávání a odnosu pískovců a tvary způsobené periglaciálními procesy — izolovaná skaliska, mrazové sruby, pseudokrasové puklinové jeskyněvoštiny. Před čelem Hostýnských vrchů i podél údolí vodních toků jsou vytvořeny pedimenty. Na svazích dochází k sesuvům.

Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m) v Rusavské hornatině. Významnými body jsou Hostýn (734 m), Ondřejovsko (632 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m), Humenec (703 m) a Čečetkov (687 m).

Skály na Skalném (709 m).
Skály na Skalném (709 m).

Hostýnské vrchy jsou pramennou oblastí Dřevnice, JuhyněMoštěnky (Bystřičky). Všechny zmíněné řeky jsou pravostranné přítoky Moravy.

Pastvina na Skalném nabízí úchvatné pohledy směrem k Hostýnu a za něj do Hornomoravského úvalu.
Pastvina na Skalném nabízí úchvatné pohledy směrem k Hostýnu a za něj do Hornomoravského úvalu.
Pozn.: K zajímavým oblastem patří Křížový vrch (670 m) u Semetína, kde skalní stěna mohutného sesuvu byla přemodelována na mrazový srub (7 m výška, 200 m délka). Od ní vybíhá úpatní suťová halda, na kterou navazují rozsáhlé sesuvné akumulace, částečně aktivizované. Při úpatí skalní stěny se nachází rozsedlinová Zbojnická jeskyně.
Plochý reliéf Hostýnských vrchů. Střední části dominuje Čerňava (844 m).
Plochý reliéf Hostýnských vrchů. Střední části dominuje Čerňava (844 m).

Hostýnské vrchy leží ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. Oblast je značně zalesněná smrkovými porosty, přičemž na mnoha místech se stále vyskytují přirozené bukové a jedlobukové porosty. Pro svůj typický krajinný ráz, velké zastoupení lesů a pastvin a charakteristickou historickou zástavbu obcí valašského typu byly hostýnské vrchy prohlášeny za přírodní park Hostýnské vrchy.

Oblast je bohatá na kulturní památky od nejstarších dob (zbytky keltského opida na Hostýně), přes zříceniny středověkých hradů (Lukov, Šaumburk, Zubříč, Obřany) až po technické památky jako je nádrž na plavení dříví – klauza v Rajnochovicích. Mimořádně významným prvkem je Svatý Hostýn s množstvím církevních památek, který patří mezi nejznámější mariánská poutní místa v naší republice. V rámci soustavy Natura 2000 byly vyhlášeny ptačí oblast Hostýnské vrchy a evropsky významné lokality Velká Vela, Ondřejovsko, Rusava–Hořansko, Tesák a Semetín.

Rusavská hornatina

Rusavská hornatina je plochá hornatina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Brusné – Slavkov p. Hostýnem – Bystřice p. Hostýnem – Lázně – Chvalčov – Podhradní Lhota, se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Střední část oblasti vyplňují horniny hostýnských vrstev soláňského souvrství račanské jednotky s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Hlavní hřeben Kelčského Javorníku (865 m), Čerňavy (844 m) a Sochové (741 m) tvoří rusavské vrstvy zlínského souvrství.

Odlesněný vrch Pardus (672 m) nad Rusavou.
Odlesněný vrch Pardus (672 m) nad Rusavou.

V jižní části oblasti, jižně od linie Rusava – Bludný – Tesák – Košovy vystupují horniny ráztockýchlukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberského souvrství račanské jednotky. V podsvahových polohách, zejména před čelem magurského příkrovu, jsou vyvinuty mocné písčitohlinité proluviální sedimenty a hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty. Rusavská hornatina leží v sev.–záp. části Hostýnských vrchů.

PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).
PR Smrdutá představuje poměrně hojný příklad forem zvětrávání pískovců (izolovaná skaliska, mrazové sruby a balvanové moře).

Rusavská hornatina tvoří sev.–záp. a nejvyšší část Hostýnských vrchů. Srázný svah ke Kelčské pahorkatině, který je na úpatí lemován mocnými pedimenty, je založen na čele račanského příkrovu s tektonickým dotvořením. Osou okrsku jsou dva zvlněné a rozsochami lemované hřbety vybíhající z prostoru Kyčery (757 m); severní ke Kelčskému Javorníku (865 m), západní k Hostýnu (735 m). Ve vrcholové poloze Hostýna se nacházejí antropogenní valy prehistorických hradišť.

Hradiště na Hostýně
Celý vrchol Hostýna byl ohrazen valy, které jsou vysoké kolem 4 m. Pouze na nejpřístupnější, jihozápadní straně dosahuje výšky až 8 m. V severovýchodní, nejnepřístupnější části je val téměř neznatelný. Součástí opevnění byl i příkop. Plocha hradiště je oválného půdorysu a rozkládá se mezi dvěma vrcholy a sedlem mezi nimi, na ploše 19,7 ha. Pravěké těleso valu – zhotovené z hlíny, kamení, písku a popela – je přerušované dvěma zřetelnými branami, Slavkovskou (název pochází od vesnice Slavkova pod Hostýnem při úpatí hory) a Železnou, a třemi menšími průkopy. Plocha hradiště má ledvinový tvar o rozloze necelých 20 ha, délka valu je 1800 m. Mohutné valy, jež zde Keltové našli po předchozích kulturách, sami ještě zpevnili, a tak mohli kontrolovat velký úsek důležité pohybové cesty, zvané Jantarová, která vedla od Středozemního moře Moravskou branou do povodí Odry a Visly k Baltu. (zdroj: http://www.hostyn.cz/historie/historie1_pravek.htm)
Jednotlivá zastavení Jurkovičovi křížové cesty stojí na původních valech hostýnského hradiště.
Jednotlivá zastavení Jurkovičovi křížové cesty stojí na původních valech hostýnského hradiště.
Hradiště na Hostýně bylo využíváno ve více obdobích. První, nečetné doklady osídlení pocházejí již z paleolitu. Lokalita byla významněji využívána až v mladší době bronzové – lužická fáze kultury lužických popelnicových polí (1300-1000 př.n.l.), v pozdní době bronzové – slezská fáze kultury lužických popelnicových polí (1000-750 př.n.l), ve starší době železné – kultura platěnická (750-560 př.n.l.) a v pozdní době laténské (125-30 př.n.l.). (zdroj: http://www.archeolog.cz/lokalita/chvalcov-hostyn/40)

Erozně–denudační reliéf je tvořen souběžnými hřbety SV–JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně. Reliéf je celkově ukloněn k J. Na hřbetech i svazích jsou zachovány periglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Nejvyšším bodem je Kelčský Javorník (865 m), významnými body jsou Hostýn (734 m), Skalný (708 m), Čerňava (844 m) a Obřany (704 m).

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.
Bazilika Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně.

Rusavská hornatina je pramennou oblastí Dřevnice, MoštěnkyJuhyně.

PR Kelčský Javorník, pralesovité porosty na suťových stanovištích.
PR Kelčský Javorník, pralesovité porosty na suťových stanovištích.

Rusavská hornatina leží ve 3.—5. vegetačním stupni a je z velké části zalesněná smrkovými a bukovými porosty, často smíšenými. Doposud zůstává v porostech zachován vysoký podíl jedle. V mnoha částech území je zachována přirozená skladba porostů. Předmětem ochrany přírody jsou přirozené suťové lesní ekosystémy v PR Obřany, PR Smrdutá, PR SochováPR Kelčský Javorník, původní autochtonní karpatské jedlobukové lesy pralesovitého charakteru v PR Čerňava, PR Tesák, PP SoliskoPP Bernátka a přirozené podhorské karpatské louky se vzácnou květenou zvláště vstavačovitých (Orchidaceae) v PP StráňPP Pod Kozincem.

Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.
Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.

Hošťálkovská vrchovina

Hošťálkovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Rajnochovice – Podolí se velmi fragmentovaně vyskytují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Od Podolí směrem k Valašskému Meziříčí na ně navazují horniny křivských vrstev zlínského souvrství račanské jednotky.

Ve střední části Hošťálkovské vrchoviny podloží budují horniny rusavskýchújezdských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství. Jižně od linie Košovy – Lázy – Oznice – Mikulůvka se v podloží vykytují horniny ráztockýchlukovských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin kaumberskéhobelovežského souvrství račanské jednotky. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálnímifluviálními sedimenty.

Rozvolněná krajina Hostýnských vrchů s pasekářským typem osídlení.
Rozvolněná krajina Hostýnských vrchů s pasekářským typem osídlení.

Hošťálkovská vrchovina leží v sev.–vých. části Hostýnských vrchů. Reliéf je tvořen ústředním hřbetem SV—JZ směru se stopami zarovnaného povrchu střední úrovně a k V vybíhajícími delšími rozsochami s nižší úrovní zarovnání podél údolí Vsetínské Bečvy, kde se vyskytují rovněž říční terasy. Typické jsou suťové úpatní haldy, četné sesuvyperiglaciální formy zvětrávání pískovců — izolovaná skaliska, mrazové sruby, kamenná moře a pseudokrasové puklinové jeskyně. Okolí Hošťálkové poznamenal v roce 1919 velký sesuv.

Nejvyšším bodem Hošťálkovské vrchoviny je Čečetkov (687 m), významnými body jsou Bludný (659 m), Hradiště (604 m) a Jarcovská kula (425 m).

Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.
Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.

Hošťálkovská vrchovina leží ve 3.–5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách je středně, ve vyšších polohách převážně zalesněná smrkovými porosty s příměsí buku, borovice a modřínu. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Lesnatá krajina je na hřbetech vrchoviny místy rozvolněná pasekářským osídlením.

Předmětem ochrany přírody jsou travnatá stráň s fragmenty teplomilných rostlinných společenstev s kakostem krvavým (Geranium sanguineum L.) v PP Skalka–Polomsko, jediné souvislé vřesoviště s nadměrným výskytem jalovce, vřesu a plavuně v PP Vřesoviště Bílová, smíšený porost s řadou světlin, svahová prameniště s mokřadní květenou a bohatou populací mečíku střechovitého (Gladiolus imbricatus L.) a kruštíku bahenního (Epipactis palustris (L.) Crantz) v PR Dubcová, květnaté louky na sušších a mokřadních stanovištích s výskytem vzácných druhů květeny, zejména s populací pampelišky Skalińské (Taraxacum skalinskanum) v PP Zbrankova stráň a geomorfologický pískovcovo-slepencový skalní útvar v PP Jarcovská kula.

Liptálské hřbety

Liptálské hřbety jsou členitá vrchovina tvořená flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů. V hlavním hřebenu Humence (703 m) a Drastihlavy (695 ) se uplatňují morfologicky výrazné lukovské vrstvy, které doprovází ráztocké vrstvy zlínského souvrství a ojediněle také horniny belovežského souvrství račanské jednotky. Ostatní polohy, většinou v nižších částech oblasti, budují jemněji tvarované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy jsou překryty hlinito–kamenitými deluviálními sedimenty. Dna údolí vyplňují nivní hlíny.

Zimní krajina nad Liptálem.
Zimní krajina nad Liptálem.

Liptálské hřbety leží jih.–vých. části Hostýnských vrchů. Název okrsku vystihuje charakter krajiny, jedné se o soustavu kratších hřbetů a jejich rozsoch orientovaných do různých směrů. V reliéfu se silně projevují vlivy geologické struktury flyšových hornin, dominantní hřbety SV—JZ směru jsou tvořeny odolnějšími vrstvami s převahou pískovců. Nejvyšším bodem je Humenec (703 m), významnými body jsou Drastihlava (695 m) a Chléviska (641 m).

Okolí Podkopné Lhoty. V pozadí hřeben Humence  (703 m).
Okolí Podkopné Lhoty. V pozadí hřeben Humence (703 m).
Pozn.: Zajímavé antropogenní těžební tvary se nacházejí na katastru obce Liptál (štoly, zasypané vchody do štol, haldy). Štoly vznikly při těžbě tence deskovitých pískovců pro výrobu brousků. Nachází se zde nejdelší štola na Valašsku s délkou 45 m. Díky silně vápnité vodě se ve štole vysrážely drobné kaskády, nátekykeříčkovité výrůstky, které řadíme ke krasovým tvarům.
Přírodní památka Holíkova rezervace.
Přírodní památka Holíkova rezervace.

Liptálské hřbety leží ve ve 3.—5. vegetačním stupni s těžištěm rozšíření ve 4. vegetačním stupni. V nižších polohách jsou středně, ve vyšších polohách převážně zalesněny smrkovými porosty s příměsí buku. Místy se ještě nacházejí přirozené bukové a jedlobukové porosty. Předmětem ochrany přírody jsou původní lesní porosty na skalnatých a balvanitých stanovištích lukovských vrstev s kryogenními tvary v PP Holíkova rezervace, PP SkályPP Křížový a také pestrá společenstva mokřadů i suchých pastvin s výskytem vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v PP Pivovařiska.

Lukovská vrchovina

Lukovská vrchovina je členitá vrchovina budovaná flyšovými horninami račanské jednotky magurské skupiny příkrovů a předmagurské jednotky vnější skupiny příkrovů. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu, sev. od linie Přílepy – Brusné, nesouvisle vystupují horniny podmenilitového, menilitovéhochvalčovského souvrství předmagurské jednotky. Hřbet Lysiny (597 m) a Barvínku (571 m) budují horniny rusavských vrstev zlínského souvrství a hostýnských vrstev soláňského souvrství s menšími vložkami hornin belovežského souvrství.

Bizarní skály pod hradem Lukov jsou tvořeny slepenci lukovských vrstev.
Bizarní skály pod hradem Lukov jsou tvořeny slepenci lukovských vrstev.

Jižně od linie Přílepy – Rusava se v podloží vykytují horniny ráztockých vrstev a morfologicky výrazných lukovských vrstev soláňského souvrství, které budují hlavní hřbet Ondřejovska (632 m). Místy se vyskytují menší vložky hornin kaumberskéhobelovežského souvrství. Nižší polohy jižně od hřebene Ondřejovska vyplňují jemněji modelované horniny vsetínských vrstev zlínského souvrství. Podsvahové polohy tvoří písčitohlinité, místy hlinito–kamenité svahové deluviální sedimenty (suťě). Údolní nivy a dna suchých údolí jsou vyplněny deluviofluviálními sedimentynivními hlínami.

Skalnaté útvary na vrcholu Ondřejovska.
Skalnaté útvary na vrcholu Ondřejovska.

Lukovská vrchovina leží v záp. části Hostýnských vrchů. Její osu tvoří obloukovitě prohnitý a vertikálně zprohýbaný centrální hřbet Z–V směru, který se místy zužuje na hřeben s nižšími, zlomově ukončenými rozsochami, vybíhajícími k JZ. Na J spadá vrchovina zlomovým svahem do Fryštácké brázdy. Nejvyšším bodem je Kuželek (638 m), významnými body jsou Ondřejovsko (637 m), Velá (526 m), Lukov (519 m) a Lysina (597 m).

Významnou historickou památkou je zřícenina hradu Lukova. Ten byl založen v první třetině 13. století a postupně byl držen mnoha významnými moravskými rody. Snad nejznámnějším držitelem je Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který hrad vyženil svatbou s majetnou Lukrécií Nekšovnou z Landeka. V průběhu 18. století za držby Rottalů a poté Seilernů hrad postupně ztrácel význam, až se stal nakonce zdrojem levného stavebního materiálu. Seilernové si v roce 1807 dokončili nové sídlo panství na Lešné.
Zřícenina hradu Lukov.
Zřícenina hradu Lukov.

Lukovská vrchovina leží ve 3.–4. vegetačním stupni a je téměř zcela zalesněná smrkovými porosty s bukem, dubem a borovicí. Místy se nacházejí ještě přirozené dubobukové a bukové porosty. Předmětem ochrany přírody je zachování přirozené skladby porostů na skalnatých a suťových stanovištích na podloží lukovských vrstev v PP Ondřejovsko, PP Bzová, PP Vela, ochrana kryogenního skalního útvaru v PP Králky a také ochrana početné populace celé řady druhů obojživelníků v PP Bezedník.

Související obrázky:

Hostýnsko–vsetínská hornatina

Geomorfologické rozdělení Hostýnsko–vsetínské hornatiny.

Geomorfologický celek Hostýnsko–vsetínská hornatina je plochá hornatina o rozloze 629 km2, výškové členitosti 200—400 m a středním sklonu 10°09´. Oblast na délku dosahuje téměř 60 km a na šířku téměř 20 km.  Hostýnsko–vsetínská hornatina se nachází v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západní Beskydy.

Hostýnsko–vsetínská hornatina je z již. strany vymezena JavorníkyVizovickou vrchovinou, ze sev. strany ji obklopují Kelčská pahorkatina, Rožnovská brázdaMoravskoslezské Beskydy.

Geomorfologické rozdělení Hostýnsko–vsetínské hornatiny.
Geomorfologické rozdělení Hostýnsko–vsetínské hornatiny.

Hostýnsko–vsetínská hornatina je rozdělena hlubokým údolím Vsetínské Bečvy na dva podcelky. Na Z se nachází Hostýnské vrchy s nejvyšším bodem Kelčským Javorníkem (865 m), na V se nachází celkově vyšší a mohutnější Vsetínské vrchy s nejvyšším bodem celé oblasti Vysokou (1024 m).

Masív Kelčského Javorníku od Rajnochovic.
Masív Kelčského Javorníku z pohledu od Rajnochovic.

Podloží Hostýnsko–vsetínské hornatiny budují převážně flyšové horniny račanské jednotky magurské skupiny příkrovů s pokryvy kvartérních usazenin. V úzkém pruhu před čelem magurského příkrovu se vyskytují horniny předmagurskéslezské jednotky vnější skupiny příkrovů.

Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny. V pozdí snímku Moravskoslezské Beskydy.
Vysoká (1024 m) je nejvyšším vrcholem Hostýnsko-vsetínské vrchoviny. V pozdí snímku Moravskoslezské Beskydy.

V oblasti Hostýnsko–vsetínské hornatiny se nachází díky svému podloží velké množství sesuvů. Pro Hostýnské vrchy je charakteristický výrazný čelní svah s mocným pedimentem při úpatí. Typická jsou obloukovitě probíhající pásma zalesněných hřbetů. Krajina je převážně zalesněná s ojedinělými loukami (pasekami), v nižších polohách se nachází typické rozptýlené pasekářské osídlení. K soustředění zástavby dochází pouze v údolích kolem větších vodních toků.

Skály na Skalném (709 m).
Skály na Skalném (709 m).

Hydrograficky patří Hostýnsko–vsetínská hornatina do velkého povodí řeky Moravy, větší sev.–vých. část je odvodněna řekou Bečvou (Rožnovská a Vsetínská Bečva), menší jih.–záp. část je odvodněna levostrannými přítoky Moravy, kterými jsou říčky Dřevnice, RusavaBystřička. Všeobecně je krajina protkána velkým množstvím potoků a říček, i proto je uznána za rozsáhlou pramennou oblast. V oblasti je vybudována v. n. Bystřička na říčce Bystřici pro účely rekreace a ochrany před povodněmi.

Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.
Vřesoviště na Bílové je jedno z mála dochovaných vřesovišť v Hostýnských vrších.

Oblast Hostýnsko–vsetínské hornatiny leží ve 3.—5. vegetačním stupni, přičemž v okrajových oblastech na Z převládá 3. vegetační stupeň, v centrální části a ve vyšších oblastech pak převládá 4. a 5. vegetační stupeň. V dřevinné skladbě dominuje smrk ztepilý, na mnoha místech jsou však zachovány přirozené bukové a jedlobukové porosty, v nižších polohách i s dubem, habrem a lípou. Východní část oblasti je součástí CHKO Beskydy a ptačí oblast Beskydy.

vsetinske_vrchy.htm“>

hostynske_vrchy.htm“>

Související obrázky: