3.10 Beskydský region

Vymezení Beskydského bioregionu.
Vymezení Beskydského bioregionu.

Poloha a základní údaje

Bioregion leží na pomezí východní Moravy, Slezska v ČR, Slovenska a Polska, zabírá geomorfologický celek Moravskoslezské Beskydy, Jablunkovské mezihoříSlezské Beskydy. Bioregion je protažen ve směru ZJZ–VSV a v ČR má plochu 865 km2.

Moravskoslezské Beskydy jsou jediným horsko-vegetačním (oreofytikum) územím v rámci moravských Karpat.
Moravskoslezské Beskydy jsou jediným horsko-vegetačním (oreofytikum) územím v rámci moravských Karpat.

Bioregion tvoří nejvyšší karpatské pohoří v ČR; budováno je pískovcovým flyšem. Je to jediný bioregion s převažující horskou západokarpatskou biotou na území České republiky. Charakteristické je zastoupení škály vegetačních stupňů od 4. bukového stupně po 7. stupeň smrčin. Typické je i zastoupení horských bučin, suťových lesů, podmáčených smrčin a menších rašelinišť.

Lysá hora (1024 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.
Lysá hora (1024 m) je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd i Západních Beskyd.

Flóra je relativně chudá, exlávní prvky prakticky chybějí. Těžiště výskytu v ČR zde mají některé karpatské subendemity. Netypická část je tvořena nižšími hřbety a okraji pohoří, místy i s bikovými bučinami, které tvoří přechod do okolních bioregionů. Smrčiny jsou (1996) silně poškozeny imisemi, jedlové bučiny v nižších polohách jsou však velmi hodnotné, cenné jsou i horské louky; pole téměř chybějí.

Horniny a reliéf

Bioregion zahrnuje úsek flyšových vnějších Karpat budovaný pískovci a jílovci křídového souvrství horniny godulského vývoje slezské jednotky s příkrovovou stavbou. V této jednotce se významně uplatňují především odolné pískovce; na úpatí severního čela i slínovce. V pásu území při hranici se Slovenskem se nacházejí méně odolné paleocénní a eocénní flyšové pískovce až slepence s tmavými jílovci. Pokryvy tvoří různé sutě, místy menší rašeliniště (sihly).

Bioregion je výraznou hornatinou s vrásno-zlomovou stavbou, tvořenou horskými pásmy ve směru VSV–ZJZ. Severní, nejvyšší pásmo budované pevnými pískovci godulského a istebňanského souvrství se ostře zdvihá ze severního předpolí 300–700 m vysokým svahem v podobě tzv. předních hor (Kněhyně, Smrk, Lysá hora, Travný).

Členitý reliéf Moravskoslezských Beskyd.
Členitý reliéf Moravskoslezských Beskyd. Pohled ze Smrku na Ondřejník a do Frenštátské brázdy.

Toto pásmo je rozděleno řekami přitékajícími z jižního pásma až 700 m hlubokými údolími v samostatné horské skupiny. Svahy hor jsou strmé, avšak hřbety jsou zaoblené. Jižní pásmo tvořené paleogenním flyšem je podstatně plošší a méně rozčleněné a probíhá na něm hlavní rozvodí. Rigidní souvrství godulských pískovců jsou narušena gravitačními pohyby, takže zde vznikly rozsáhlé systémy pseudokrasových puklinových jeskyní a propastí, např. Kněhyňská jeskyně nebo Cyrilka na Radhošti. Místy na severní hraně (zvláště v západní části) vystupují i pískovcová skalní čela. Reliéf dotvářejí i sutě a sesuvy.

Reliéf nejvyššího hřbetu má charakter velehornatiny s výškovou členitostí 600–915 m, což je nejvíce v ČR. Slezské Beskydy, nižší části hřbetu a Velký Javorník mají většinou charakter členité hornatiny s výškovou členitostí 450–600 m. Nejplošší je jižní hřbet jižně od Starých Hamrů, který má členitost kolem 330 m tj. má ráz ploché hornatiny. Nejnižšími body jsou kóty asi 390 m na několika místech na obvodu pohoří, nejvyšším bodem je Lysá hora (1 323 m). Typická nadmořská výška bioregionu je 500–1 250 m.

Pohled na Radhošťskou hornatinu v Moravskoslezských Beskydech z Lysé hory.
Pohled na Radhošťskou hornatinu v Moravskoslezských Beskydech z Lysé hory.

Podnebí

Dle Quitta leží okrajové části a údolí v chladné oblasti CH7, převážná část území v CH6 a vyšší hřbety v CH4, která je v ČR nejchladnější.

Při úpatí a v údolích je podnebí až mírně teplé, ve vysokých polohách chladné a zejména na severní návětrné straně velice bohaté na srážky: Frenštát 7,4 °C, 946 mm; Čeladná 1 370 mm; Krásná (Vyšní Mohelnice) 1 327 mm; Lysá hora 2,5 °C, 1 532 mm. Jižní nižší hřbet je teplejší a sušší: Horní Bečva 1 101 mm, Bílá (Salajka) 5,4 °C, 1 144 mm. Podnebí je značně ovlivňováno polohou ke světovým stranám a hlavním směrům vzdušného proudění. Na vrcholech nad 1 100 m se velmi výrazně projevuje vrcholový fenomén.

Půdy

Ve vyšších polohách bioregionu převládají kambizemní podzoly, na nejvyšších hřbetech přecházející vlivem pískovcového podloží do arenických podzolů. V nižších částech svahů a nižších hřbetech převažují silně kyselé (dystrické) typické kambizemě. Půdy jsou při tom často kamenité až balvanité. Okrajově se vyskytují pseudogleje nebo víceméně nasycené typické kambizemě. Charakteristické jsou stupňovitě uložené organozemě typu rašelin na pramenných horizontech – sihly. Organozemě se v Karpatech v ČR vyskytují pouze v tomto bioregionu.

Kambizem rankerová melanická (KAsn), lokalita: NPR Mionší, Moravskoslezské Beskydy, PLO 40, SLT 5B).
Kambizem rankerová melanická (KAsn), lokalita: NPR Mionší, Moravskoslezské Beskydy, PLO 40, SLT 5B).

Biota

Bioregion leží převážnou měrou v oreofytiku ve fytogeografickém podokrese 99a. Radhošťské Beskydy (kromě jihozápadního cípu) a ve fytogeografickém podokrese 99b. Slezské Beskydy. Částečně zaujímá též mezofytikum ve fytogeografickém podokrese 80b Veřovické vrchy, skupinu Ondřejníku ve fytogeografickém podokrese 84a Beskydské podhůří a celý fytogeografický podokres 84b. Jablunkovské mezihoří. Vegetační stupně (Skalický): (suprakolinní-) submontánnísupramontánní.

Horské třtinové smrčiny v PR Smrk.
Horské třtinové smrčiny v PR Smrk.

V potenciální vegetaci převládají květnaté bučiny: Dentario glandulosae-Fagetum ve Slezských Beskydech a v severovýchodní části v povodí Olše a Ostravice, v západní části častěji Dentario enneaphylli-Fagetum a místy i Festuco-Fagetum. Pro vyšší polohy (nad 900 m, v inverzích i níže) jsou charakteristické horské acidofilní bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), a v nejvyšších polohách (Kněhyně, Smrk, Lysá hora) fragmenty horských klimaxových smrčin (Calamagrostio villosae-Piceetum). Lokálně se v nižších osídlených částech vyskytují také acidofilní bučiny podhorského typu (Luzulo-Fagetum). Na extrémních svazích se vyvinuly místy suťové lesy (Arunco-Aceretum, lokálně až do vysokých poloh Lunario-Aceretum), ve vyšších polohách ojediněle i analogické kapradinové smrčiny (Athyrio alpestris-Piceion).

Horské papratkové smrčiny v NPR Kněhyně - Čertův mlýn.
Horské papratkové smrčiny v NPR Kněhyně – Čertův mlýn.

V údolích jsou fragmenty horských olšin (Alnetum incanae), na vnějším obvodu menších toků fragmenty jasanových luhů Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae, v erozních rýhách a na lesních prameništích olšové jaseniny Carici remotae-Fraxinetum. Zřídka se na prameništích v inverzních polohách vyskytují podmáčené rašelinné smrčiny (Sphagno-Piceetum), jejich největší lokality zanikly pod hladinou přehrady Šance. Na štěrkových lavicích větších vodních toků v nižších polohách jsou vyvinuta společenstva svazu Salicion eleagniPhalaridion arundinaceae (typicky zvláště Calamagrostietum pseudophragmitis). Přirozené bezlesí prakticky chybí.

Horská klenová bučina na úbočí Lysé hory (PR Zimný potok).
Horská klenová bučina na úbočí Lysé hory (PR Zimný potok).

Náhradní přirozená vegetace na zřídka odlesněných hřebenech, i v odlesněných submontánních polohách inklinuje ke smilkovým pastvinám (CynosurionViolion caninae), rozšířené jsou i brusnicové lemy svazu Vaccinion (Rhodococco-Vaccinietum myrtilli). V rozevřených údolích při úpatí jsou luční cenózy svazů Calthion, řídce i Molinion, vzácně na prameništích i Caricion fuscae. Na ojediněle se vyskytujících rašeliništích jsou fragmenty vegetace svazu Sphagnion medii.

Horské třtinové smrčiny v NPR Mazák.
Horské třtinové smrčiny v NPR Mazák.

Flóra je relativně chudá, je tvořená kompletní řadou oreofytů a vyznačuje se naprostou absencí subtermofytů. Exlávní prvky prakticky chybějí, lokální mezní jsou představovány některými typickými karpatskými elementy. Vzhledem k vertikální členitosti území je omezena i účast karpatských migrantů vázaných na vegetaci nižších poloh; těžiště výskytu v České republice zde má karpatský subendemit kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), častější jsou krtičník žláznatý (Scrophularia scopolii), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides), pryšec mandloňolistý (Tithymalus amygdaloides), ojediněle proniká hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis). Z dalších subendemitů se vyskytují oměj tuhý moravský (Aconitum firmum subsp. moravicum), kontryhel grúňský (Alchemilla gruneica) a zřídka v nižších polohách i kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia).

Bika lesní (Luzula sylvatica (Huds.) Gaudin), lokalita: Pustevny, Radhošťská hornatina, PLO 40.
Bika lesní (Luzula sylvatica (Huds.) Gaudin), lokalita: Pustevny, Radhošťská hornatina, PLO 40.

Zastoupeny jsou druhy boreo-kontinentální, resp. cirkumpolární, např. čarovník alpský (Circaea alpina), přeslička luční (Equisetum pratense), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vranec jedlový (Huperzia selago), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) a sedmikvítek evropský (Trientalis europaea). Významnou skupinou jsou středoevropské horské druhy, jako zimolez černý (Lonicera nigra), růže alpská (Rosa pendulina) a žluťucha orlíčkolistá (Thalictrum aquilegiifolium). K subatlanským prvkům náleží kapraď plevinatá (Dryopteris affinis), všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica) a kapradina plevinatá (Polystichum braunii), k alpidským náleží hořepník tolitový (Pneumonanthe asclepiadea), starček podhorský (Senecio subalpinus), bika žlutavá (Luzula luzulina), řeřišnice trojlistá (Cardamine trifolia) a mochna zlatá (Potentilla aurea).

Region je jádrem výskytu západokarpatské horské lesní fauny, zachované zejména v rozsáhlých torzech horských jedlových bučin (puštík bělavý, tetřev hlušec, datlík tříprstý), i když je oblast postižena rozpadem lesů v důsledku imisí. V severní části regionu se přinejmenším v lesních hmyzích společenstvech silně uplatňuje hercynský prvek. Tekoucí vody patří do pásma pstruhového.

Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.), lokalita: Pod Kamenárkou, Hodslavický Javorník, PLO 40.
Lilie zlatohlavá (Lilium martagon L.), lokalita: Pod Kamenárkou, Hodslavický Javorník, PLO 40.

Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), rejsek horský (Sorex alpinus), plch lesní (Dryomys nitedula), myšivka horská (Sicista betulina), vydra říční (Lutra lutra), medvěd hnědý (Ursus arctos), rys ostrovid (Lynx lynx), netopýr severní (Eptesicus nilssoni). Ptáci: jeřábek lesní (Bonasa bonasia), tetřev hlušec (Tetrao urogallus), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), puštík bělavý (Strix uralensis), sýc rousný (Aegolius funereus), strakapoud bělohřbetý (Dendrocopos leucotos), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), linduška horská (Anthus spinoletta), kos horský (Turdus torquatus), lejsek malý (Ficedula parva), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek karpatský (Triturus montandoni), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Plazi: ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), zmije obecná (Vipera berus). Měkkýši: vřetenatka Vestia ranojevici, v. hrubá (V. gulo), řasnatka žebernatá (Macrogastra latestriata), vřetenovka rovnoústá (Cochlodina orthostoma), skelnička karpatská (Vitrea transsylvanica), vrásenka pomezní (Discus ruderatus), slimáčník horský (Semilimax kotulae), slimáčnice lesní (Eucobresia nivalis). Hmyz: okáč Lasiommata petropolitana, vřetenuška Zygaena trifolii, píďalka Perizoma obsoletarium, střevlík Carabus obsoletus

Kontrasty

Hranice bioregionu jsou zpravidla výrazné. Vůči bioregionu Podbeskydskému (3.5) přibližně respektuje hranici bučin a bioregion zahrnuje i úpatní pahorkatiny s podmáčenými sníženinami, kam ještě reprezentativně sestupují horské druhy. Hranice vůči bioregionu Vsetínskému (3.9) vede nad ostrůvky dubohabřin. Kontrast vůči okolním bioregionům tvoří veškerá lesní vegetace vázaná na montánní až supramontánní polohy – přirozené smrčiny, včetně podmáčených, rašelinnýchkapradinových typů (s průvodními druhy) a typicky rozvinutá vegetace horských acidofilních bučin.

Západ slunce za Jeseníkem. Vlevo Radhošť s kaplí a vysílačem, vpravo Velký Javorník s rozhlednou.
Západ slunce za Jeseníkem. Vlevo Radhošť s kaplí a vysílačem, vpravo Velký Javorník s rozhlednou.

Řada oreofytů a mnohých diagnostických druhů, jako např. papratka vysokohorská (Athyrium distentifolium), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), kozlík trojený (Valeriana tripteris) a violka dvoukvětá (Viola biflora) není v ochuzených horských bučinách Vsetínského bioregionu (3.9) zastoupena. Zcela zřejmá je naopak absence mezofilní náhradní přirozené vegetace v Beskydském bioregionu (Prunion spinosae, Trifolion mediiCirsio-Brachypodion pinnati), některých lučních společenstev (Arrhenatherion, Alopecurion pratensis) a zvláště absence lesní vegetace hájů svazu Carpinion.

NPR Salajka.
NPR Salajka.

Současný stav krajiny a ochrana přírody

(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)

Lesnatého území se v 16. století dotkla pastevecká kolonizace jen zřídka (na přístupných okrajových lokalitách a zčásti na jižních svazích). Od 2. pol. 19. století dochází k výraznému kácení lesů (potřeba dřeva pro rozvíjející se železářský průmysl) a novému zalesňování krajiny výhradně smrkem. Do současnosti je jádro Beskyd jen řídce osídleno, na samotách se udržuje pastevecký horský typ hospodaření. Současná vegetace je silně poznamenaná zásahy lesního hospodaření, za 100 let řada porostů bučin byla vytěžena. V důsledku negativních vlivů znečištění ovzduší, spadu imisí a exhalátů zasáhly rozsáhlé holoseční a kalamitní těžby až do montánních poloh. Zdravotní stav populací dřevin je varující (jedle, buk i smrk), ohrožena je i struktura skladby dřevin.

Pralesní společenstvo květnatých horských bučin v NPR Mionší, lokalita: NPR Mionší, Lysohorská hornatina, PLO 40, SLT 6B, 6A.
Pralesní společenstvo květnatých horských bučin v NPR Mionší, lokalita: NPR Mionší, Lysohorská hornatina, PLO 40, SLT 6B, 6A.

Jádro bioregionu je součástí CHKO Beskydy. Mezi nejvýznamnější maloplošná chráněná území patří NPR Mionší, NPR Mazák, NPR Kněhyně – Čertovy mlýny, NPR Radhošť, NPR Salajka, ve Slezských Beskydech pak NPR Čantoria. Lokality vesměs chrání zbytky pralesovitých horských porostů. Mezi dalšími významnými lokalitami je možné jmenovat PR Klíny, PR Noříčí, PR Skalka, PR Pod hájenkou Kyčera, PR V Podolánkách, PR Travný potok, PR Mazácký Grúnik, PR Poledňana, PR Trojačka, PR BukovecPR Plenisko, nejčastěji rovněž zajišťující ochranu přirozeným lesním porostům, řidčeji i menším rašeliništím. 

Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha

Přečtěte si také

  • 3.11 Kojetínský bioregion14.9.2020 3.11 Kojetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na střední Moravě, zabírá geomorfologický […]
  • 3.9 Vsetínský bioregion13.9.2020 3.9 Vsetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na severovýchodní Moravě a částí zasahuje na […]
  • 3.8 Hostýnský bioregion12.9.2020 3.8 Hostýnský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na východní Moravě, zabírá západní část […]
  • 3.7 Zlínský bioregion11.9.2020 3.7 Zlínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na východní Moravě, zabírá severní polovinu […]

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...