Podbeskydská pahorkatina

Poloha a vymezení

Geomorfologický celek Podbeskydská pahorkatina je členitá pahorkatina o rozloze 1 508 km² (na území ČR), střední výšce 353 m a středním sklon 4°20´. Nachází se v jih.–záp. části geomorfologické oblasti Západobeskydské podhůří. Leží jako jediný z celků této oblasti na území České republiky. Na polské straně leží geomorfologické celky Pogórze Śląskie, Pogórze Wielickie a Pogórze Wiśnickie.

Podbeskydskou pahorkatinu tvoří pás nižšího reliéfu JZ—SV směru rozprostírající se mezi Vněkarpatskými sníženinami  a hornatinami Západních Beskyd. Oblast má délku přesahující 90 km a šířku blížící se 20 km. Podbeskydská pahorkatina je z J vymezena hornatinami Hostýnských vrchů a Moravskoslezských Beskyd, z JZ Hornomoravským úvalem a ze S Moravskou bránou a Ostravskou pánví. Na SV přechází  Podbeskydská pahorkatina na území Polska.

Geomorfologie a hydrogarfie

V rámci geomorfologického celku Podbeskydské pahorkatiny je vymezeno sedm geomorfologických podcelků:

• Kelčská pahorkatina,
• Maleník,
• Příborská pahorkatina,
• Štramberská vrchovina,
• Frenštátská brázda,
• Třinecká brázda a
• Těšínská pahorkatina.

Masív Ondřejníku je součástí Štramberské vrchoviny.

Hydrograficky patří Podbeskydská pahorkatina do velkého povodí řeky Odry, pouze menší část svahů od Valašského Meziříčí po Hranice patří do povodí řeky Bečvy. V oblasti jsou vybudovány dvě velké přehrady (Žermanická a Těrlická) sloužící jako zdroj průmyslové vody, pro rekreaci a na ochranu před povodněmi.

Podloží a půdy

Podloží Podbeskydské pahorkatiny budují převážně křídové a paleogenní flyšové horniny podslezské a slezské jednotky vnější skupiny příkrovů s vyvřelinami těšínitů, krami kulmských hornin,  bradly jurských hornin a neogenními a kvartérními sedimenty.

Významné jsou mohutné výchozy jurského vápence u Štramberka, okrsky tvořené bazickými vyvřelinami, (pikrity, tešinity) a vápnité slepence u Nového Jičína (Svinec).

V bioregionu obecně převládají vodou ovlivněné půdy. Na plošinách s pokryvy sprašových hlín se vyvinuly značné plochy pseudoglejových luvizemí, v kotlinách a na podmáčeném úpatí Beskyd jsou rozsáhlé plochy primárních pseudoglejů. Poměrně velký rozsah mají glejové fluvizemě v širokých nivách, na písčitějších substrátech přecházející ve fluvizemě typické. V členitějším reliéfu je zastoupení hydromorfních půd menší.

Na propustnějších svahovinách z kyselých materiálů na úpatích Beskyd se vyskytují kyselé typické kambizemě, na hřbetě Hukvald jsou zastoupeny silně kyselé kambizemě. V sušší, vrchovinné západní části a obecně na těšínitech převažují úživné typické kambizemě slabě oglejené až pseudoglejové, na hřbetech i bez oglejení.

Na výchozech vápenců jsou naproti tomu ostrovy typických rendzin stejně jako na vápnitých slepencích na hřbetě Svince. Na vápnitých křídových pískovcích se vyvinuly ostrovy typických pararendzin (okolí Třince, Frýdku-
Místku).

Reliéf

Podbeskydskou pahorkatinu vytváří pásmo nižších vrchovin, pahorkatin a brázd SV–JZ směru. Krajinný ráz  je charakteristický svým erozně–denudačním reliéfem založeným na hluboce denudované příkrovové struktuře s četnými příkrovovými troskami, zbytky zarovnaných povrchů, průlomovými údolími a kryogenními tvary vzniklými v důsledku kontinentálního zalednění. Ve sníženinách jsou vytvořeny velké náplavové kužele. Nejvyšším bodem je Skalka (964 m) v masívu Ondřejníku.

Klima

Dle Quitta leží nižší, severní okraj bioregionu v mírně teplé oblasti MT10, převážná část v MT9 a úpatí Beskyd v relativně chladné a vlhké MT2.

Podnebí je tedy sice převážně poměrně teplé, ale vzhledem k nadmořské výšce neobyčejně vlhké. Srážky přitom rostou směrem k jihu, k úpatí Beskyd a také mírně od západu k východu: Nový Jičín 7,8 °C; Hodslavice 861 mm; Frýdek 8,2 °C, 911 mm; Frenštát 7,4 °C, 946 mm; Český Těšín 916 mm; Jablunkov 7,4 °C, 984 mm. Vysoké srážky v bioregionu jsou podmíněny jeho polohou na návětrné straně Beskyd. Tento charakter podnebí indikují i horské druhy bioty sestupující do nízkých poloh.

Vegetace

Bioregion se nachází v mezofytiku a zaujímá východní část fytogeografického podokresu 76a. Moravská brána vlastní, prakticky celý fytogeografický podokres 84a. Beskydské podhůří (mimo masív Ondřejník) a jihovýchodní okraje fytogeografického okresu 83. Ostravská pánev. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní až submontánní.

Dominantní potencionální jednotkou jsou dubohabrové háje (Tilio cordatae-Carpinetum), při úpatí Radhoště, Ondřejníku v Jablunkovské brázdě acidofilní doubravy svazu Genisto gemanicae-Quercion (Luzulo albidae-Quercetum, dnes  značně degradované). Do rovinatého prostoru mezi Frýdkem-Místkem a Třincem zasahují z Ostravska dubové bučiny (Carici-Quercetum). V kopcovitém terénu jihozápadně od Frýdku-Místku převažují na svazích Štramberské vrchoviny květnaté bučiny (Dentario enneaphyli-Fagetum a Dentario glandulosae-Fagetum), v komplexu Palkovických hůrek jsou časté ochuzené bučiny (Festuco-Fagetum). Lokálně jsou přítomny suťové lesy svazu Tilio-Acerion (Aceri-Carpinetum, vzácně i Lunario-Aceretum).

V lužních lesích podél menších toků zcela převládají střemchové olšiny (Pruno-Fraxinetum), ojediněle ptačincové olšiny (Stellario-Alnetum glutinosae), v blízkosti úpatí Moravskoslezských Beskyd fragmenty luhů Arunco sylvestris-Alnetum glutinosae; v úzkých erozních rýhách a na lesních prameništích optimálně vyvinuté Carici remotae-Fraxinetum. Keřovité vrbové lemy svazu Salicion triandrae (Agrostio-Salicetum purpureae) jsou narušené a ruderalizované, štěrkopískové náplavy podhorských toků provázejí vrbové porosty (Salicion eleagni). Skalní vegetace je velmi vzácná, omezená jen na vápence v okolí Štramberka.

Náhradní přirozenou vegetaci tvoří v severovýchodní, více oceanické části prameništní a rašelinné louky svazu Caricion fuscae, vlhké louky náležejí svazům Molinion i Calthion. Na pastvinách je rozšířena vegetace svazu Cynosurion a Violion caninae. V jihozápadní, víceméně subkontinentální části se uplatňuje teplomilná vegetace (Alysso alyssoidis-Sedion, Cirsio-Brachypodion pinnati), podmíněná výstupy bazických vyvřelin a vápenců.

Lidé a společnost

Podbeskydská pahorkatina je charakteristická velmi pestrým a členitým reliéfem s jednotlivě vystupujícími vrchy v oblasti Novojičínska, Příbora, Štramberka a Frenštátska. Jednotlivé kopce jsou pokryty lesy a cenné lokality chráněny jako např. v rezervacích Skalka a nebo Palkovické hůrky. Zdaleka viditelným kopcům dominují pozůstatky kdysi pyšných hradů Starý Jičín a Hukvaldy. Turisticky velmi atraktivní oblasti u města Štramberka dominuje přírodní a archeologická rezervace Šipka. Na území je řada turistických tras a naučných stezek.