Geomorfologická soustava Vnější Západní Karpaty je součástí karpatského pásemného horstva táhnoucího se od Rakouska přes širší prostor moravsko(slezsko)-slovenského pomezí až do Polska. Na území České republiky patří geomorfologická soustava Vnější Západní Karpaty do geomorfologické provincie Západní Karpaty.
[imh_6310_image_map id=”3″]
Soustava Vnějších Západních Karpat je vymezena na území s rozlohou 6 966 km2, a to ve třech nesouvislých prostorech. První a největší část (skládající se z podsoustav Slovensko–moravské Karpaty, Západobeskydské podhůří a Západní Beskydy) se rozkládá podél hranic České republiky se Slovenskem a Polskem mezi městy Strážnice a Český Těšín. Více ve vnitrozemí Moravy ležící Středomoravské Karpaty tvoří druhou samostatnou část. Nejmenší, třetí část představují Jihomoravské Karpaty na hranici s Rakouskem. Nejvyšším vrcholem Vnějších Západních Karpat je Babia hora (1 725 m) v Oravských Beskydech, nejvyšším vrcholem na našem území je Lysá hora (1 323 m) v Moravskoslezských Beskydech.
Vnější Západní Karpaty se člení na geomorfologické oblasti:
- Jihomoravské Karpaty (v Rakousku jako Österreichisch-Südmährische Karpaten),
- Středomoravské Karpaty,
- Slovensko–moravské Karpaty,
- Západobeskydské podhůří (polsky Pogórze Zachodniobeskidzkie),
- Západní Beskydy,
- Stredné Beskydy (leží na území Polska a Slovenska),
- Východné Beskydy (leží na území Polska a Slovenska),
- Podhôľno–magurská oblasť (leží na území Slovenska, polsky Onizenie Orawsko–Podhalańskie),
- Beskidy Zachodnie (leží na území Polska, přičemž termínem Beskidy Zachodnie je v Polsku označován celý úsek pohoří od Západních po Východní Beskydy).
Vnější Západní Karpaty jsou tvořeny svrchnokřídovými až oligocenními mořskými uloženinami pískovců a jílovců, v menší míře i slepenců, často s výrazným, mnohonásobně se střídajícím zvrstvením, tedy uloženinami typického flyše.
Horniny se neusadily v tomto prostoru, nýbrž byly do současných pozic nasunuty od JV formou příkrovů během fází alpinského vrásnění v neogénu. Příkrovy se přesouvaly i přes sebe. Spodní patro příkrovů se označuje jako magurská skupina příkrovů a svrchní patro jako vnější skupina příkrovů. Koncem neogénu byly příkrovy rozlámány podle zlomů a neotektonické kerné pohyby vytvořily i zde hlavní rysy georeliéfu. Ty jsou však významně doplňovány rozdílnou odolností hornin vůči erozně-denudačním pochodům.
Georeliéf Vnějších Západních Karpat je členitý, převážně však se zaoblenými tvary. Svahy jsou postihovány svahovými pohyby, kromě sesuvů se projevují též jevy hlubinného ploužení. Několika fázemi zarovnání v neogénu vznikaly zarovnané povrchy. Po tektonickém rozrušení se nyní jejich zbytky v různých výškách. Značné rozšíření mají pedimenty. V horských polohách se vyskytují pleistocenní kryogenní tvary. Zvláštními tvary jsou vápencové a dolomitové skály a skalky zvané bradla. Jsou charakteristické zejména pro Jihomoravské Karpaty.
Zdroje: