2.3 Ostravský bioregion

Vymezení Ostravského bioregionu.
Vymezení Ostravského bioregionu.

Poloha a základní údaje

Bioregion leží ve střední části našeho Slezska, zabírá geomorfologický celek Ostravská pánev a část Moravské brány. Část bioregionu leží v Polsku, v ČR je tvořen čtyřmi částmi oddělenými nivami, a má zde plochu 599 km2.

Průmyslové Ostravsko.
Průmyslové Ostravsko.

Bioregion zabírá Ostravskou pánev s řadou podmáčených stanovišť na hlínách, se silným antropogenním narušením hlubinnou těžbou uhlí a koncentrací měst a těžkého průmyslu. Bioregion má biotu převážně 4. bukového stupně, s charakteristickým zastoupením hercynských prvků, především však splavených horských karpatských druhů. Vegetace je řazena do podmáčených dubových bučin, luhůolšin. Netypické části jsou sušší a tvoří přechody k Hranickému bioregionu (3.4). Ve volné krajině dnes převažuje orná půda, značně jsou však zastoupeny vlhké louky, vodní plochy a olšové lesy.

Horniny a reliéf

Bioregion převážně budují kvartérní  glacigenní sedimentyglacifluviální štěrky a písky, případně smíšený materiál morén, které jsou většinou kryty pláštěm nevápnitých, často pseudoglejových sprašových hlín. Místy, především v členitějším reliéfu mezi Ostravou a Karvinou, vystupují vápnité jílovce, slíny, písky marinního neogénu – sedimenty karpatské předhlubně; karbonské podloží vychází jen na nepatrných plochách (Landek). Dosti velký rozsah mají i sedimenty nivní a podél vodních toků štěrkopískové říční terasy. V posledních staletích na povrchu v centrální části převládají antropogenní sedimenty (haldy, odkaliště).

Výchozy uhelných slojí na již. svahu Landeku.
Výchozy uhelných slojí na již. svahu Landeku.

Bioregion zabírá dno pánve, reliéf má charakter ploché pahorkatiny s oblými hřbety, místy jsou větší rovinné úseky. Reliéf je typický pro oblast starého zalednění (Altmoränenlandschaft). Významné jsou poměrně široké nivy řek, lemované místy strmými, ale pouze max. 30–40 m vysokými svahy s výchozy předkvartérního podloží a pramennými horizonty. Běžné jsou drobnější sesuvy.

Charakteristickým rysem reliéfu je jeho intenzivní antropogenní přestavba, četné haldy, poklesová území, často zarovnané vytěženým materiálem a zatopené pinky. Dle výškové členitosti má reliéf charakter ploché pahorkatiny s členitostí 30–80 m. Nejnižším bodem je okraj nivy Olše a Odry s kótou asi 200 m, nejvyšším kóta asi 330 m při okraji bioregionu u Suchdola nad Odrou. Typická výška bioregionu je 220–300 m.

Podnebí

Dle Quitta leží bioregion v klimatické oblasti mírně teplé MT10.

Podnebí je mírně teplé až teplé, bohaté na srážky, které vzrůstají k předpolí Beskyd: Hlučín a Suchdol n/O. mají úhrn srážek asi 700 mm, Ostrava 8,6 °C, 769 mm; Karviná 8,4 °C, 778 mm; Nový Jičín 7,8 °C, 797 mm; Frýdek 8,2 °C, asi 900 mm. Projevuje se tak vliv blízkosti návětrného svahu Beskyd, celková oceanita a vliv severních nížin. Jde o nejvlhčí nížinnou oblast českých zemí. V pánvi se vyvíjejí zvláště v zimním období teplotní inverze.

Půdy

Z půd mají naprostou převahu pseudogleje, v členitějších úsecích vystupují víceméně nasycené kambizemě, většinou v různé míře oglejené. V bioregionu zcela dominují pseudoglejové luvizemě přecházející často do luvizemních pseudoglejů. Podél toků z Karpat se vyvinuly typické fluvizemě, podél ostatních toků převažují glejové fluvizemě. Na pramenných horizontech na svazích údolí se vyvinuly drobné pásy organozemí. Značný rozsah nyní mají nevyvinuté antropogenní půdy.

Biota

Bioregion leží v mezofytiku ve fytogeografickém okrese 83. Ostravská pánev (s výjimkou severozápadního cípu, nivy OdryOlše a některých částí na jihovýchodním okraji). Jihovýchodní okraj zasahuje do fytogeografického podokresu 74b. Opavská pahorkatina a východní okraj do fytogeografickém podokresu 76a. Moravská brána vlastní. Vegetační stupně (Skalický): suprakolinní.

Potenciální lesní vegetaci dominují dubové bučiny (Carici-Quercetum), které navazují podél vodních toků na lužní lesy podsvazu Alnenion glutinoso-incanae (snad Pruno-Fraxinetum, avšak kolem malých potůčků i Carici remotae-Fraxinetum). Pro podmáčená místa byly typické bažinné olšiny svazu Alnion glutinosae (Carici elongatae-Alnetum, v okolí Karviné lokálně i Calamagrostio canescentis-Alnetum). Na lokálně zrašeliněných půdách byly pravděpodobně přítomny i primární rašelinné březiny svazu Betulion pubescentis. Ve vlhkých nivách přítoků Ostravice byly přítomny křoviny svazu Salicion triandrae a podél samotné Ostravice vrbiny ze svazu Salicion albae.

V přirozené náhradní vegetaci se v severní a severovýchodní části bioregionu místy uplatňují zbytky vlhkých luk svazu Magnocaricion elatae, na něž navazují rákosiny svazu Phragmition communis a mokřadní společenstva svazu Cicution virosaeOenanthion aquaticae. V litorálu mělkých rybníků byla zaznamenána vegetace svazu Littorellion uniflorae. Ve vodní vegetaci převládají početné cenózy vodních rostlin, zvláště svazů Lemnion minoris (v minulosti Salvinio-Spirodelletum) a Nymphaeion albae (Nymphoidetum peltatae). V současnosti jsou velkoplošně vyvinuty různé typy antropogenní vegetace.

Flóra je uniformní, relativně chudá s převahou vodních, mokřadních, bažinných a lužních druhů. Vliv karpatských pohoří je jen málo zřetelný, reprezentuje jej např. pryšec mandloňolistý (Tithymalus amygdaloides), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thaliotroides), svízel Schultesův (Galium schultesii), svízelka lysá (Cruciata glabra), šalvěj lepkavá (Salvia glutinosa); mezní výskyt zde dosahuje karpatský subendemit kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia).

Pouze na vyvýšená místa (haldy) se šíří méně náročné subtermofyty, např. hvozdík svazčitý (Dianthus armeria), řepík lékařský (Agrimonia eupatoria), oman hnidák (Inula conyza), pupava obecná (Carlina vulgaris). Do zaříznutých údolí vzácně pronikají oreofyty submontánních poloh, např. žebrovice různolistá (Blechnum spicant), bukovinec osladičovitý (Phegopteris connectilis), kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum), devětsil bílý (Petasites albus), rozrazil horský (Veronica montana) a ptačinec hájní (Stellaria nemorum), výjimkou jsou ojedinělé lokality hořepníku tolitového (Pneumonanthe asclepiadea) a čarovníku alpského (Circaea alpina), v nedávné minulosti patrně i plavuně pučivé (Lycopodium annotinum).

Silně zastoupeny jsou druhy subatlanské, např. pérnatec horský (Lastrea limbosperma), zevar nejmenší (Sparganium minimum), třezalka rozprostřená (Hypericum humifusum) a vrbina hajní (Lysimachia nemorum), ojediněle i boreokontinentální, např. bříza pýřitá (Betula pubescens).

Fauna bioregionu je zásadně determinována antropogenním vlivem ostravské aglomerace a industrializací celého území. Vlivy polonské podprovincie se projevují např. přítomností myšice temnopásé nebo havrana polního, na pomezí s Podbeskydským bioregionem (3.5) je patrný vliv karpatského elementu (okáč Lasiommata petropolitana). Moravskou branou do bioregionu významně zasahuje z Hornomoravského úvalu teplomilný prvek (např. vřetenuška Zygaena carniolica). Charakteristickým prostředím jsou rybníky a mokřady na poddolovaných plochách, s bohatou ptačí faunou. Vodní toky patří převážně do pstruhového pásma, avšak OstraviceOlše náleží do lipanového až parmového pásma.

Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Ptáci: vodouš rudonohý (Tringa totanus), racek bouřní (Larus canus), břehule říční (Riparia riparia), slavík modráček (Luscina svecica), sýkořice vousatá (Panurus biarmicus), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), hýl rudý (Carpodacus erythrinus). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: sítovka Aegopinella epipedostoma, vřetenatka nadmutá (Vestia turgida). Hmyz: vřetenuška Zygaena carniolica, okáč Lasiommata petropolitana.

Kontrasty

Hranice bioregionu jsou výrazné vůči bioregionu Nízkojesenickému (1.54), jsou podmíněné plochým reliéfem na sedimentech a odlišnou biotou. Výraznější hranice jsou i vůči bioregionu Pooderskému (2.4), dané rozšířením širokých niv a nivních cenóz. Nevýrazné jsou hranice vůči bioregionu Opavskému (2.2), dané nižším podmáčeným povrchem. Velmi nevýrazné jsou hranice vůči bioregionu Podbeskydskému (3.5), podmíněné plošším reliéfem i hranicí 3. a 4. vegetačního stupně (Zlatník 1976).

Kontrastem vůči okolním bioregionům (kromě Pooderského) je vegetace vod, mokřadů a bažin a zcela zvláštní typ lesní vegetace (Carici-Quercetum), která přesahuje ještě do severní rovinaté a suboceanické části Podbeskydského bioregionu (3.5). Nápadná je absence dubohabrových hájů svazu Carpinion, květnatých bučin svazu Fagion i lemů svazu Prunion spinosae, ale především zde zcela chybí mnohá mezofilní a semixerofilní travobylinná společenstva svazů Violion caninae, Trifolion mediiCirsio-Brachypodion pinnati. Výrazná
antropizace a ruderalizace celé ostravské aglomerace s přesahem až k Frýdku-Místku, Českému Těšínu a Třinci se projevuje kvantitativním zastoupením mnohých ruderálních cenóz a neofytů. Z nich řada již proniká do méně zasažených sousedních bioregionů, některé až do Beskydského (3.10), např. křídlatka japonská (Reynoutria japonica), zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata), netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora), n. žláznatá (I. glandulifera) aj.

Současný stav krajiny a ochrana přírody

(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)

Zatímco středověké osídlení od 1. pol. 13. století (Slezská Ostrava je datována k roku 1229) nepatrně zasáhlo původní vegetaci, od 19. století se území stalo v souvislosti s rozvojem průmyslu a těžby černého uhlí krajinou antropogenní, se všemi důsledky negativního dopadu na vegetaci (velké průmyslové závody, haldy, poddolované okrsky, zvýšený prašný spad, exhalace, odkalovací nádrže). Značná část lesů byla redukována a ve stávajících porostech nahrazena výsadbou smrku, na severovýchodě jsou velké plochy novodobých olšin, na haldách umělé výsadby dřevin pestrého druhového složení, včetně introdukovaných druhů.

Plocha bioregionu je antropicky velmi silně ovlivněna, proto je zde málo vyhlášených maloplošných chráněných území. Patří k nim PR Skučák, PP Lazecká remíza, PP VěřňovicePP Meandry Lučiny, které chrání biotické zvláštnosti a PP Kunčický bludný balvan, PP Porubský bludný balvan, kde je motivem ochrany geologický jev.

Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *