Hornomoravský úval

Poloha a vymezení

Geomorfologický celek Hornomoravský úval je součástí geomorfologické oblasti Západní vněkarpatské sníženiny. Tvoří jej široká, protáhlá sníženina o rozloze 1315 km², střední výšce 226 m a středním sklonu 0°54´. Hornomoravský úval se táhne od Libiny na S po Napajedla na J.

Ze S je Hornomoravský úval vymezen Hanušovickou vrchovinou, na V Nízkým Jeseníkem, Moravskou Bránou a Podbeskydskou pahorkatinou. Jihovýchodní hranici tvoří Vizovická vrchovina, na J je Napajedelskou bránou vymezen od Dolnomoravského úvalu. Na JZ sousedí s Chřiby a Litenčickou pahorkatinou a na Z s Vyškovskou bránou a Drahanskou vrchovinou. Na SZ hraničí se Zábřežskou vrchovinou. Maximální délka oblasti dosahuje 85 km, max. šířka se blíží 30 km.

Geomorfologie a hydrografie

V rámci Hornomoravského úvalu jsou vymezeny čtyři geomorfologické podcelky:

• Prostějovská pahorkatina,
• Středomoravská niva,
• Holešovská plošina a
• Uničovská plošina.

Pozn.: V příspěvku se víceméně věnuji pouze jižní části Hornomoravského úvalu, protože Středomoravskou nivu a Holešovskou plošinu považuji za širší území moravských Karpat. Také pouze k těmto dvěma podcelkům uvádím podrobnější charakteristiky.

Hornomoravský úval je příkopová propadlina SSZ—JJV směru, vyplněná neogenními a kvartérními sedimenty, z nichž místy vyčnívají kry mnohem starších hornin Českého masivu. Po ústupu badenského moře se zde do konce pliocénu vytvořila jezera. Na rozhraní mezi pliocénem a pleistocénem se vlivem tektonických pohybů zmenšuje sedimentační pánev. V průběhu pleistocénu se v důsledku těchto pohybů vytvořil říční terasový systém.

Osu oblasti tvoří široká niva střední části řeky Moravy, která má zde několik přítoků. Jedná se především o řeky Oskavu, Sitku, Blatu, Valovou (Romži) a Hanou. Nejvýznamnějším přítokem Moravy je řeka Bečva, z níž do Hornomoravského úvalu zasahuje její spodní část. Bečva ústí do Moravy zleva u Troubek.

Podloží a půdy

Krystalinické podloží je tvořeno muskoviticko–biotitickými pararulami, částečně migmatitizovanými.

Téměř celá oblast je vyplněna pliocenními sedimenty, transgresivně uloženými na svém podloží, které na V zasahují do Fryštácké brázdy a na JZ do flyšového pásma ve Chřibech. Bazální části tohoto sedimentačního prostoru tvoří psefiticko–psamitické sedimenty. Jsou jemné až hrubě zrnité, žlutavé, světle rezavé, šedé a šedozelené, bez výrazné vrstevnatosti. Převládající složkou je křemen, v menší míře pískovce.

V údolí řeky Moravy jsou zastoupeny drobné fragmenty hornin Českého masivu. Hlubší uloženiny sedimentačního prostoru tvoří pestře zbarvené (šedožluté, žlutohnědé, zelenošedé, namodralé) psamiticko–pelitické sedimenty s proměnlivým obsahem prachovité a písčité příměsi. V pelitech bývají přítomny čočky šedých písků a štěrků, jejichž valounový materiál tvoří horniny flyše. Typické jsou pro nivní oblasti řeky Moravy, V a JV od Kroměříže. Dosahují mocnosti až 120 m.

V bioregionu dominují glejové fluvizemě, pouze na břehových valech podél Bečvy, krátkém úseku Moravy u Kojetína a nízké terase u Chropyně se vyskytují typické fluvizemě na písčitějším materiálu. Půdy se vyvinuly na bezkarbonátových sedimentech. Mezi Troubkami, Chropyní a Moštěnicí se vyskytují ostrovy typických černic, u Chropyně dokonce na karbonátových nivních sedimentech.

Jižně od Kroměříže a Hulína se při okraji nivy vyvinuly černicové černozemě, glejové až pelické (jílovité) černice. Na nízkých terasách severozápadně od Přerova jsou dokonce šedozemě a hnědozemě na spraši. Malé plochy tvoří organozemě – úživné půdy slatinné, nepatrné plochy zabírají chudé arenické (písčité) kambizemě na vyvýšeninách hrúdů.

Reliéf

Pro Hornomoravský úval je typický erozně–akumulační reliéf převážně plochých pahorkatin a rovin. Pro akumulační oblasti jsou typické rozsáhlé údolní nivy, říční terasy a povrchy proluviálních a deluviálních sedimentů a pokryvů spraší a sprašových hlín. Západní část oblasti budují nízké pahorkatiny, ve vých. části oblasti se vyskytují mohutné náplavové kužely toků stékajících z Jeseníků. Nejvyšším bodem je Šumvaldská horka (331 m).

Klima

Dle Quitta leží celý bioregion v teplé oblasti T2. Podnebí je tedy teplé, dostatečně bohaté na srážky: Olomouc 8,4 °C, 612 mm; Kroměříž 599 mm; Přerov 8,6 °C, 654 mm; Zlín-Malenovice 650 mm. Projevuje se tak mírný vzrůst srážek směrem k východu, kde se více projevuje vliv návětrné strany Karpat.

Vegetace

Bioregion leží v termofytiku a zabírá centrální část fytogeografického podokresu 21b. Hornomoravský úval. Vegetační stupně (Skalický): planární.

Potenciální vegetace je tvořena lužními lesy podsvazu Ulmenion (zejména Ficario-Ulmetum campestris), které na vyvýšených místech přecházejí do dubohabřin (svaz Carpinion). Primární bezlesí představovala pouze vodní vegetace.

Přirozenou náhradní vegetaci na místě lužních lesů představovaly zaplavované louky svazu Alopecurion pratensis, od jihu sem zasahovala i vegetace svazu Cnidion venosi. Kolem vodních ploch je typická vegetace svazů Phragmition communis a Caricion gracilis. Ve vodách (zejména v minulosti) byla přítomna řada typů vegetace svazu Nymphaeion albae.

Flóra je spíše uniformní, s výskytem některých mezních prvků. Zasahují sem ještě některé druhy, splavené z vyšších poloh, např. kerblík lesklý (Anthriscus nitida), knotovka lesní (Melandrium sylvestre). Některé z nich, zejména kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), ladoňka časná (Scilla praecox) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), mají evidentní vztah ke Karpatům. Od jihu sem zasahují šišák hrálolistý (Scutellaria hastifolia), pryšec bahenní (Tithymalus palustris) a řeřišnice Mattioliho (Cardamine matthiolii).

Lidé a společnost

Většinu území Hornomoravského úvalu zaujímají úrodná pole, v nivách řek se doposud nacházejí rozsáhlejší komplexy lužních lesů.

Ochrana přírody v CHKO Litovelské Pomoraví

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví se rozkládá na ploše 96 km². Zaujímá úzký 3—8 km široký pruh lužních lesů a luk kolem řeky Moravy mezi městy Mohelnicí a Olomoucí. Ve středu CHKO leží starobylé královské město Litovel, které propůjčilo chráněné oblasti své jméno. Poslání CHKO je trvale zajišťovat zvýšenou ochranu a ekologicky šetrné obhospodařování krajiny údolní nivy řeky Moravy s mimořádně vysokým soustředěním přírodních hodnot.

Jádro CHKO a současně hlavní přírodovědný fenomén oblasti tvoří vnitrozemská říční delta (přirozeně meandrující tok řeky Moravy, která se větví v řadu bočních stálých i periodických říčních ramen) a navazující komplexy cenných lužních lesů, vlhkých nivních luk a mokřadů. Do Litovelského Pomoraví patří také krasové území vrchu Třesín se známými veřejnosti zpřístupněnými jeskyněmi a oblast chlumních listnatých lesů Doubrava. Okrajově zasahují do CHKO plošně nevýznamné enklávy orné půdy a zastavěná území obcí.