Poloha a základní údaje
Bioregion leží ve středu jižní Moravy, zabírá jižní polovinu geomorfologických celků Ždánický les a Kyjovská pahorkatina a severní okraj Dolnomoravského úvalu. Plocha bioregionu je 1 045 km2.
Území je tvořeno pahorkatinou na vápnitém flyši a spraších. Bioregion je charakteristický mísením panonských (převážně mimo les) a karpatských (převážně v lese) prvků. Jeho biotu je možno řadit do 2. bukovo-dubového, na jižních svazích pak do 1. dubového vegetačního stupně, potenciální vegetace náleží do dubohabrových hájů s ostrovy teplomilných a šípákových doubrav. V bioregionu má mezní výskyt řada jihovýchodních migrantů, šíření stepní fauny však stále pokračuje. Netypická část je tvořena chladnějšími severními okraji, téměř bez šípákových doubrav a s naprostou převahou dubohabrových hájů, které tvoří přechod do bioregionů Prostějovského (1.11) a Ždánicko-litenčického (3.1).
V současnosti je zde bohaté zastoupení teplomilných doubrav a dubohabřin, vzácnější jsou kulturní bory. Mimo les jsou typické pole, vinice a sady, početné jsou i fragmenty stepních lad, místy se vykytuje i katrán tatranský (Crambe tataria) . Biocenózy lad a lesíků byly nedávno značně zredukovány terasováním svahů.
Horniny a reliéf
Jádro oblasti budují málo odolné flyšové horniny převážně ždánické jednotky, na západním okraji pouzdřanské jednotky. V tomto flyši se kromě typického střídání pískovců a jílovců silně uplatňují i vrstvy slínité, zejména na západě, ale i u Velkých Pavlovic aj. Specifickým elementem jsou vložky menilitových vrstev. Na jihovýchodě vystupují vápnité jíly, písky až štěrky mořského a zčásti brakického neogénu vídeňské pánve, místy jsou plošně omezené polohy lithothamniových vápenců. Jižní výběžek severně Lanžhota charakterizuje pokryv vátých písků, zde zčásti vápnitých a s příměsí spraše. Významné pokryvy tvoří spraše v celém bioregionu a okrajově se vyskytují také eolicko- deluviální vápnité písky (severně Nových Mlýnů).
Reliéf je v průměru pahorkatinný s výškovou členitostí 75–150 m, místy je však velmi členitý charakteru ploché až členité vrchoviny s výškovou členitostí 150–210 m (Přední kout, Židlochovický výhon). Některé úseky s menšími výškovými rozdíly vykazují mimořádnou drobnější členitost (okolí Čejče). Skalní tvary však zcela chybějí. Zvláštními útvary jsou výrazné ploché deprese původního Čejčského a Kobylského jezera. Středně široké nivy a úvalovité sníženiny se zarovnanými povrchy typu kryopedimentů často oddělují izolované, nápadně vystupující hřbety (Zaječí). Tyto sníženiny mají výškovou členitost kolem 40 m. Nejnižším bodem je okraj nivy Dyje u Lanžhota (155 m), nejvyšším Přední kout (410 m). Typická výška bioregionu je 170–340 m.
Podnebí
Dle Quitta leží bioregion převážně v teplé oblasti T4, která je v ČR nejteplejší, severní vyšší okraje leží pak v T2.
Podnebí je velmi teplé a poměrně suché: Hustopeče 9,2 °C, 563 mm; Podivín 9,2 °C, 516 mm; Kyjov 9,2 °C, Břeclav 550 mm, Čejč (v mírném srážkovém stínu Ždánického lesa a Předního koutu) má 509 mm, Moravský Žižkov 525 mm. Dík značné členitosti je zde množství chráněných poloh, poloh extrémně teplých a výsušných, i menší inverzní kotliny. Vcelku však klima oblasti zůstává výrazně xerotermní, i když o něco vlhčí než v bioregionu Lechovickém (4.1), což je způsobeno blízkostí návětrného svahu Karpat.
Půdy
Většina území leží v černozemní oblasti; kromě nejčastějších černozemí na spraších jsou mezi Lanžhotem, Velkými Bílovicemi a Hodonínem zastoupené i lehké arenické (písčité) černozemě na zahliněných píscích. Na výchozech vápnitých substrátů se vyskytují maloplošně pararendziny. V souvislých lesních komplexech Kapánska, Kuntínova a Předního koutu jsou vyvinuty hnědozemě až luvizemě na spraši a karbonátových svahovinách. V členitých úsecích se hojně vyskytují erozní formy půd. Ve sníženinách se objevují černozemě pelické (jílovité) na slínech a karbonátových flyšových svahovinách. Tyto půdy a typické černice v nivách bývají často vlivem kolísající hladiny podzemní vody zasoleny.
Biota
Bioregion leží v termofytiku ve fytogeografickém podokrese 20b. Hustopečská pahorkatina (kromě severozápadního a severovýchodního cípu a výše položených míst při hranicích se Ždánickým lesem) a v jihozápadní části fytogeografického podokresu 20a. Bučovická pahorkatina. Vegetační stupně (Skalický): kolinní.
Potenciální vegetaci tvoří z větší části panonské dubohabřiny (Primulo veris-Carpinetum), místy (zejména na severních expozicích) jsou nahrazeny karpatskými (Carici pilosae-Carpinetum), velmi vzácně se vyskytují i přechodné typy s dominantním bukem, blížící se asociaci Carici pilosae-Fagetum. Časté je rovněž zastoupení teplomilných doubrav. Na mírných svazích v jižní části bioregionu je zastoupeno panonské Quercetum pubescenti-roboris ze svazu Aceri tatarici-Quercion, do severní části na obdobná stanoviště zasahuje i středoevropské Potentillo albae-Quercetum ze svazu Quercion petraeae.
Na extrémnějších konvexních jižních svazích jsou typické šípákové doubravy (Quercion pubescenti-petraeae, především asociace Corno-Quercetum). Na zasolených půdách depresí byly snad v minulosti panonské halofilní lesostepi (Galatello-Quercetum). V údolích podle vodních toků jsou lužní lesy typu Pruno-Fraxinetum. Primární bezlesí je velmi vzácné, pravděpodobně je vázáno na stepní oka na nejprudších svazích (komplex fytocenóz svazu Festucion valesiaceae, Cirsio-Brachypodion pinnati, Geranion sanguinei a Prunion fruticosae. Přirozená lesní vegetace zaujímá jenom část plochy.
Místy je vyvinuta náhradní travinobylinná vegetace. Její podstatnou součástí jsou rozmanité fytocenózy svazů Festucion valesiaceae a Cirsio-Brachypodion pinnati. Na fragmentech slanisek byl komplex slanomilných společenstev, dnes prakticky destruovaný. Nečetné vodní plochy a mokřady jsou bez význačnější vegetace.
Ve skladbě flóry jsou zastoupeny četné teplomilné druhy, mezi nimi je přítomna celá řada mezních prvků. Jsou to druhy vyznívající z jihu až jihovýchodu, submediteránní, např. dub pýřitý (Quercus pubescens), třemdava bílá (Dictamnus albus) a koulenka vyšší (Globularia punctata), ponticko-jihosibiřské, např. pelyněk pontický (Artemisia pontica), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), katrán tatarský (Crambe tataria) a kosatec nízký (Iris pumila) a dokonce orientálně-turánské, reprezentované např. bytelem rozprostřeným (Kochia prostrata).
Na okraje, zejména do lesní flóry, pronikají druhy ze sousedních bioregionů, náležející flóře alpsko-karpatských podhůří, jako ostřice chlupatá (Carex pilosa), dymnivka plná (Corydalis solida), zapalice žluťuchovitá (Isopyrum thalictroides) a oměj vlčí (Aconitum vulparia). Zřídka sem zasahují karpatské druhy, představované hvězdnatcem čemeřicovým (Hacquetia epipactis), velmi ojediněle i hercynské – vzácně se vyskytuje jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis).
Fauna bioregionu je výraznou součástí panonské podprovincie, i když postrádá edafickou rozmanitost Mikulovského bioregionu (4.2). Charakteristický je bezprostřední vliv sousedství nejzápadnější karpatské výspy na jižní Moravě, Ždánického lesa. Nejvýznamnější jsou živočišná společenstva na spraších. Dosud tam přežívá kobylka sága, kobylka Poecilimon intermedius, častá je kudlanka nábožná, modrásek Polyommatus damon a srpice Bittacus hageni. V posledních letech probíhá na těchto stanovištích sukcese teplomilného hmyzu z evropského jihovýchodu – žluťásek tolicový, masařka balkánská. Tekoucí vody patří do pásma pstruhového, větší potoky do lipanového, na dolních tocích s přechody do parmového pásma. Většina toků je však znečištěna a prakticky bez ryb.
Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor), myšice malooká (Apodemus microps), netopýr brvitý (Myotis emarginatus). Ptáci: zrzohlávka rudozobá (Netta rufina), vlha pestrá (Merops apiaster), strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), břehule říční (Riparia riparia), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), ťuhýk menší (Lanius minor), ť. rudohlavý (L. senator), strnad zahradní (Emberiza hortulana). Obojživelníci: skokan štíhlý (Rana dalmatina). Plazi: Ještěrka zelená (Lacerta viridis). Měkkýši: hlemýžď zahradní (Helix pomatia), páskovka žíhaná (Cepaea vindobonensis), vlahovka narudlá (Monachoides incarnata), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), sítovka blyštivá (Aegopinella minor), žitovka obilná (Granaria frumentum), skelnatka zemní (Oxychilus inopinatus), bezočka šídlovitá (Cecilioides apicula), suchomilka rýhovaná (Helicopsis striata), tmavoretka bělavá (Monacha carthusiana). Hmyz: kobylka sága (Saga pedo), kobylka Poecilimon intermedius, Platycleis vittata, saranče Omocestus petraeus, Euchorthyppus pulvinatus, Paracyptera microptera, kudlanka nábožná (Mantis religiosa), srpice komárovec Bittacus hageni, Bittacus italicus, zavíječ Synaphe connectalis, pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena), žluťásek tolicový (Colias erate), žluťásek C. chrysotheme, modrásek Polyommatus damon, můry Lygephila ludicra, Phyllophila obliterata, Pyrrhia purpurina, Perigrapha L-cinctum, nesytky Chamaesphecia crassicornis, Ch. colpiformis, Ch. astatiformis, drvopleň Parahypopta caestrum, pouzdrovníčci Coleophora squamella, C. oriolella, C. albostraminata, drobníčci Trifurcula josefklimeschi, Ectoedemia rufifrontella, vřetenušky Zygaena punctum, Z. laeta, makadlovka Vulcaniella extremella, píďalka Chlorissa etruscaria, kutilka Sceliphron destillatorius, masařka balkánská (Liopygia crassipalpis).
Kontrasty
Hranice bioregionu jsou výrazné na jihu, podmíněné rozšířením niv v sousedním Dyjsko-moravském bioregionu (4.5) a kyselých vátých písků v bioregionu Hodonínském (4.4). Hranice vůči bioregionům Ždánicko-litenčickému (3.1) a Prostějovskému (1.11) je víceméně nevýrazná, daná rozšířením teplomilnějších společenstev. Hranice vůči bioregionu Lechovickému (4.1) je dána vyšším a členitějším reliéfem na vápnitém flyši a větší biodiverzitou, tedy rysem charakteristickým pro jihomoravský přechod Panonie do Karpat.
Flóra a vegetace Hustopečského bioregionu se velmi podobá některým partiím bioregionu Mikulovského (4.2), zejména Milovického lesa. Zcela chybějí druhy tvrdých skalnatých stanovišť (včetně dealpidů a perialpidů), jako např. rozchodník bílý (Sedum album), tařice skalní (Aurinia saxatilis), kuřička brvitá (Minuartia setacea), a také acidofyty, jako pavinec modrý (Jasione montana) a chmerek vytrvalý (Scleranthus perennis). Od Dyjskomoravského bioregionu (4.5) se liší absencí nivních cenóz a druhů lesních i nelesních a přítomností slanisek. Od bioregionů Lechovického (4.1) i Hodonínského (4.4) se odlišuje absencí acidofytů a většiny psamofytů. Kvantitativně se v lesní i nelesní vegetaci liší od stepních Bílých Karpat rozsahem zastoupení šípákových doubrav a xerotermních trávníků.
Současný stav krajiny a ochrana přírody
(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)
V bioregionu je velmi staré kontinuální pravěké osídlení, k trvalému odlesnění rozsáhlých ploch došlo ještě před středověkem. Komplexy lesní vegetace jsou ostrůvkovité, nespojité, v některých částech je stromová vegetace přítomna pouze v podobě akátin. Převažují rozsáhlé polní kultury (pole, sady, vinice), v posledních desítiletích navíc bylo mnoho svahů terasováno. Přirozená náhradní vegetace je zachována prakticky pouze na prudkých svazích.
Na ploše Hustopečského bioregionu byla vyhlášena celá řada ZCHÚ s motivem ochrany panonské bioty. Jsou to zejména NPR Pouzdřanská step a blízká NPR Kolby s typickou stepí a teplomilným lesem a významná lokalita stepní vegetace NPP Na Adamcích. Řada menších ZCHÚ, zejména v okolí Hustopečí, chrání ukázky stepí, jako např. PR Kamenný kopec, PP Hovoranské louky, nebo lesostepí, resp. teplomilných doubrav, jako PR Zázmoníky, Nosperk, Velký Kuntínov, Hrádek atd. Jiným typem je PR Roviny, kde je chráněna relativně mezofilní lesní vegetace, v níž se již projevuje karpatský vliv. Řada dalších lokalit je též chráněna v severní části bioregionu, jako např. NPP Malhotská stráň a NPR Větrníky, PR Šévy nebo PR Špice. Síť chráněných území je relativně velmi bohatá, ale odpovídá významu bioregionu pro ochranu genofondu České republiky.
Zdroje:
- Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha