(Nejen) lesní půdy popisuje a třídí Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. Procesy, které se v půdě odehrávají, se nazývají půdotvorné procesy.
Lesní půdy lze na rozdíl od těch ostatních (zemědělských nebo jinak antropogenně ovlivněných) považovat ze jediné, relativně zcela dochované půdy. To proto, že u těch ostatních jsou přeměněny nebo zcela odstraněny svrchní humusové horizonty. Podrobnější popis rozšíření hlavních půdních jednotek je dále uváděn pro společenstva aluviálních niv, doubrav, pahorkatin, vrchovin a horských masivů.
Půdy údolních niv
Údolní nivy jsou charakterizovány inundačním územím podél vodních toků, vegetačně lužním lesem, jasanovými olšinami, montánními olšinami a luhem olše šedé.
Lesní půdy aluviálních niv v dnešní podobě jsou obrazem historického vývoje a obrovského tlaku společnosti na tyto ekosystémy. Obecně pak lze konstatovat, že aluviální nivy patří k nejohroženějším a k nejzranitelnějším ekosystémům. Po stránce vodoochranné nelze opomenout nezastupitelný vliv břehových porostů proti vodní erozi a abrazi způsobující odnos půdy.
Rozšíření aluviálních niv na Moravě a ve Slezsku v ploše porostní půdy je v rozsahu 4,6 %, tj cca 37 tis. ha. Největší zastoupení je v Jihomoravských úvalech (13,7 tis. ha), Hornomoravském úvalu (7,6 tis. ha) a v Moravské bráně (1 tis. ha), Na ostatním území jsou aluvia zastoupena mozaikovitě podél vodních toků.
Oblast jihomoravských úvalů zaujímá velkou část jihovýchodní Moravy. Patří k ní Dyjskosvratecký úval a Dolnomoravský úval. Od Hornomoravského úvalu je odděluje mírně zvlněný reliéf Vyškovské a Napajedelské brány.
Dyjskosvratecký úval
Dyjskosvratecký úval má plochý reliéf s nejnížeji položenými částmi údolní nivy kolem inundačních území Dyje, Svratky a jejich přítoků. Podloží je tvořeno štěrkopísky, které jsou překryté povodňovými sedimenty. Údolní niva je lemována několika stupni říčních teras. Lesy zde historicky přetrvaly na náplavech (lužní les) a píscích, včetně vátých písků (rohatecké s 3,5 tis. ha a břeclavské písky s 2,2 tis. ha).
Dolnomoravský úval
Dolnomoravský úval je sníženina s plochým reliéfem na neogenních a kvarterních horninách. S Dyjskosvrateckým úvalem je spojen Věstonickou bránou. Z široké nivy řeky Moravy a Dyje vystupují jen nevelké ostrůvky nízkých teras. Oblast vátých písků má přesypy vysoké až 13 m. Nejmladšími pokryvnými útvary jsou holocenní říční náplavy – nivní hlíny. Zrnitostně jsou pestré: písčité, hlinité i jílovité. Pro údolní nivu byly charakteristické periodické záplavy, které po realizaci vodního díla Nové Mlýny, regulaci toku Moravy a Dyje jsou nenávratně ztraceny. Hráze suchých poldrů jsou dimenzovány v lužním lese na padesátiletou vodu. Snaha lesního provozu a ochrany přírody o zprovozuschopnění soustav kanálů v lužních lesích a vyvolání umělého povodňování je sice dobrá, ale mimo nasycení půdního profilu vodou není schopna ovlivnit snížení volné hladiny podzemní vody, které nastalo v důsledku vodohospodářských úprav, ale bez přísunu sedimentů a obohacení půd živinami.
Dolní tok Moravy a Dyje je nesmírně exponovanou oblastí se střety zájmů, kterou minulá ani současná legislativa zatím není schopna s uspokojením vyřešit. Těžba nafty, štěrkopísků, odběry vody, intenzivní chov vysoké zvěře (obora Soutok) na jedné straně a jedinečný komplex lužního lesa nemajícího v Evropě obdoby na straně druhé.
Na holocenních náplavech údolní nivy se nacházejí půdy minerálně bohaté až velmi bohaté. Hlavním typem jsou fluvizemě (kambické, pelické, arenické) a gleje (jílovitohlinité až hlinitojílovité). Typické pro půdy fluviálních niv je vysoká zásoba uhlíku a živin. Tento stav je dán jednak vlivem sedimentace kalů při záplavách a jednak rychlým koloběhem elementů v rámci ekosystému a v poslední době i vstupem elementů větrnou erozí z okolních silně hnojených půd.
Rovněž typická je vysoká prostorová heterogenita půdních vlastností, podmíněna jednak růzností procesů sedimentace iluvialních naplavenin a rovněž jako výsledek různorodosti druhového složení lesních porostů. Forma povrchového humusu je mullová s rychlým rozkladem organických zbytků, zejména v porostech s převahou jasanu. Mezi půdní vlastnosti, které byly silně ovlivněny antropogenními vlivy, patří pokles hladiny podzemní vody se změnami půdní vlhkosti a tím i změnami ve zdrojích vody pro fungování celého ekosystému.
Čtvrtohorní váté písky jsou podložím půd se slabšími zásobami živin a s velmi nepříznivými vlhkostními poměry. Převažujícím půdním typem je kambizem arenická.
Hornomoravský úval
Hornomoravský úval je Vněkarpatská sníženina, která zasahuje zčásti do České vysočiny a z části do Karpat. Vyplněn je neogenními a kvarterními sedimenty. Osu úvalu tvoří niva řeky Moravy se štěrkopísky, krytými povodňovými sedimenty – tzv. nivní hlíny. Nižší říční terasy jsou překryty většinou sprašemi. Střední část úvalu má nivu několik km širokou, tvořenou kvartérními náplavovými kužely se štěrky překrytými spraší.
Geologicky je oblast poměrně jednoduchá. Je tvořena naplaveninami pleistocenního a holocenního stáří a z různě mocných vrstev štěrků a písků. Náplavy jsou ve spodních vrstvách místy proloženy jílovitými a ztvrdlými limonitovými lavicemi. Vrstvy štěrků a písků jsou vodonosné a využívané k odběru pitné vody. V poslední době jsou značné tlaky na zvýšení odběrů zejména v oblasti CHKO Litovelského Pomoraví, která je nejcennější částí této údolní nivy. Dalším ohrožením je těžba štěrkopísků, zejména na levostranném přítoku Moravy v nivě Bečvy. Na místě je také nutno připomenout značné tlaky na vybudování plavebního kanálu na řece Moravě, což by mělo za následek zničení společenstva lužního lesa.
Z půdních jednotek převažují fluvizemě a gleje . Naplaveniny jsou štěrkovité, písčité, hlinitopísčité a někdy i hlinité půdy s podložím štěrků. Na hlubokých hlinitých překryvech s pravidelnými záplavami jsou lužní půdy nejprodukčnější. Na lokalitách s menší vrstvou hlinitého překryvu, kde jsou podložní štěrky silně obohaceny železem se vytvářejí limonitové lavice, které při ztvrdnutí omezují růst dřevin.
Moravská brána
Hornomoravský úval na severovýchodě vyúsťuje do Moravské brány, tj. oderské sníženiny, jejíž dnešní podoba je výsledkem pleistocenního zalednění. Převládají naplavené sedimenty s ojedinělými jazyky a ostrovy sprašových hlín. Největší zastoupení mají fluvizemě a eutrofní kambizemě. Tyto půdní typy většinou vznikly vrstvením splaveného materiálu z pahorkatin. Jsou středně bohatě, převážně hlinitě, místy písčitohlinité, dospodu až jílovitohlinité, v terénních sníženinách jílovitější.
Půdy pásma doubrav
Doubravy jsou geomorfologicky tvořeny nížinami a nízkými pahorkatinami, s převažujícími společenstvy dubu letního a habrových doubrav s dubem zimním.
Rozšíření společenstev doubrav na Moravě a ve Slezsku představuje 5,4 % lesní půdy (cca 43 tis. ha). Největší zastoupení je v úvalech, téměř 26 tis. ha lesa, a v územích na úvaly navazující. Na jižní Moravě je to především jihovýchodní hranice předhoří Českomoravské vrchoviny s 16 tis. ha doubrav, dále pak okraje Ždánického lesa a Litenčické pahorkatiny s 1 tis. ha doubrav. Na ostatním území Moravy jsou zastoupeny doubravy mozaikovitě tam, kde zpravidla navazují na údolní nivu.
Antropogenní ovlivnění půd pásma doubrav je především dáno historickým vývojem krajiny. Doubravy svou nížinnou polohou navazující zpravidla na údolní nivy jsou dnes nejméně lesnatými, neboť tlak na zábor půdy a její zemědělskou kultivaci zde byl a je obrovský. Dalším faktorem je urbanizace těchto poloh včetně zpracovatelského průmyslu. Tato činnost je ovšem provázena i značným záborem půdy pro odpadové hospodářství formou skládek a v Ostravské pánvi provázena haldami hlušiny. Velmi malá lesnatost v pásmu doubrav a dispozice eolického půdního substrátu (spraše a sprašové hlíny) jsou pro tyto “kulturní stepi” nejen potenciálním ohrožením pro větrnou a vodní erozi, ale např. faktické prašné bouře jsou toho častým svědkem.
Jihomoravské úvaly
V jihomoravských úvalech se při úpatí pahorkatin a vrchovin vyvinuly přechodné pahorkatiny na neogenních sedimentech a tvoří široké zaoblené hřbety, oddělené širokými údolími. Svahy údolí jsou kryty sprašemi. Převažujícím geologickým podložím doubrav je flyš vnější skupiny příkrovů. Tvoří jej různé vápnité jíly, jílovec, pískovec, slepenec a menilitové břidlice. Nejrozšířenější horninou flyšového pásma jsou v této oblasti slídnaté a vápnité pískovce, jemně až středně zrnité, polozpevněné až pevné. Jíly se vyskytují na menších plochách a jsou příčinou svážných území. Pásmo doubrav překrývají rozsáhlé sprašové překryvy.
Hornomoravský úval
Doubravy Hornomoravského úvalu se vyskytují na plošinách i zvlněných terénech se sprašovými hlínami, místy jako různě mocné překryvy drob, břidlic a slepenců. Ve vrstvách sprašových hlín se na styku s flyšem místy objevují třetihorní neogenní písky a štěrky. Vápencové lokality patří svrchnímu devonu. Největší zastoupení v pásmu doubrav mají půdy různě mocných překryvů sprašových hlín. Sprašové hlíny jako odvápněné spraše mají vyšší obsah jílnatých částic (50–60 %), jsou zbarveny sytě okrově, žlutě až rezavohnědě a obsahují ve spodních vrstvách příměs štěrku a kamene z droby a břidlic. Půdy jsou hluboké, středně až silně ulehlé, jílovitohlinité až hlinitojílovité. Nejčastějším půdním typem jsou hnědozemě a luvizemě, často i pseudoglejové.
Ostravská pánev a Podbeskydí
Mimo Hornomoravský úval mají na severní Moravě mozaikovité zastoupení pásma doubrav v oblasti Ostravské pánve a podél Moravské brány. Flyšová souvrství jsou v doubravách překryta čtvrtohorními štěrky a sprašovými hlínami. Z půdních typů převládají kambizemě. Středně bohaté pseudoglejové kambizemě převažují na sprašových hlínách. Jsou hlinité až jílovitohlinité, často vrstevnatě uložené. Chudší kambizemě jsou na píscích a morénách, zrnitostně jsou lehčí a štěrkovité.
Půdy pásma pahorkatin
Pahorkatiny jsou tvořeny kopcovitým reliéfem terénu do 400 m n. m. s listnatými lesy dubu zimního, habru a buku.
Oblast pahorkatin na lesní půdě zaujímá co do rozlohy třetí pozici s 18,3 % porostní půdy (tj. 146 tis. ha). Největší zastoupení téměř s 60 tis. ha má Předhoří Českomoravské vrchoviny, tj. jihozápadní část Moravy mezi Dyjskosvrateckým úvalem a Českomoravskou vrchovinou, dále následují se 14 tis. ha Ždánický les a Litenčická pahorkatina, s 20,5 tis. ha Svitavská pahorkatina a Zábřežské krystalinikum, s 17,7 tis. ha Podbeskydská pahorkatina, s 10,6 tis. ha část Vizovických vrchů, s téměř 11 tis. ha pahorkatinná část Drahanské vrchoviny, s 6,8 tis ha Kelčská pahorkatina a úpatí moravských úvalů s přechodem do pahorkatin.
Půdní jednotky pahorkatin Moravy jsou formovány dle vývoje půdního substrátu. Výrazně je odlišena část hercynská a část karpatská, resp. panonská. V hercynské oblasti převažují půdy vzniklé zvětrávacím procesem matečného substrátu, i když eolické překryvy nejsou žádnou výjimkou. V karpatské části pak převládají flyšová souvrství, svahoviny a eolické materiály. Podobně je tomu v panonské oblasti, kde převládají neogenní, holocenní a kvarterní uloženiny.
Český masív
Českomoravská vrchovina
V hercynské části Moravy na jihozápadě leží pahorkatiny — nižší část Českomoravské vrchoviny patřící k Českému masivu, po geologické stránce ke krystaliniku. Patří sem vyvřelé masivy brněnský a dyjský, oddělené od krystalinika permokarbonem Boskovické brázdy. V krystaliniku převládají různé ruly, granulity, amfibolity, eklogity, serpentiny, krystalické vápence, migmatity, svory, kvarcity, křemence křemenné slepence, fylity, ve vyvřelých masivech granodiorit a granit, diorit a diabas.
Permokarbon Boskovické brázdy je pokryt neogenními sedimenty, místy překrytými sprašovými pokryvy. Sprašové překryvy nejsou v pahorkatinách žádnou zvláštností. Půdní poměry pahorkatin v této části Moravy závisejí
především na matečné hornině a reliéfu terénu. Převažují ruly, na kterých vznikají většinou půdy středně hluboké, hlinitopísčité až písčité, štěrkovité, propustné, dosti prosýchavé, minerálně slabě až středně zásobené.
Obdobného rázu jsou zvětraliny svorů a granulitů, které jsou však minerálně chudší. Na těchto horninách vznikají oligotrofní až mezotrofní kambizemě. Zrnitostně jsou podobné i půdy na úzkých pruzích amfibolitu, ty jsou však minerálně bohatší. Plošně významnější jsou fylity, dávající hlinitější půdy typu mezotrofních kambizemí.
Horniny brněnské vyvřeliny (granodiorit, diorit) dávají hrubě písčité půdy podobné půdám na rulách. Na silikátových horninách, jako jsou křemenné slepence, křemence a pískovce, se vyskytují půdy mělčí, štěrkovité až kamenité, chudé, typu kambizem (varieta oligotrofní). Na vápenci a jiných vápnitých horninách vznikají mělké a kamenité rendziny, které jsou jednostranně zásobené vápníkem, prosýchavé. Unikátem jsou pak na hadci se vyskytující hořečnaté rendziny (hadcová step u Mohelna). Překryvy spraší, sprašových hlín i svahovin nejsou žádnou zvláštností. Půdy na těchto substrátech jsou hlinité, hluboké a uléhavé typu kambizemí a luvizemí. K těmto typům se řadí i další půdotvorné materiály (eluvia, deluvia). Na plošinách těžších hlín dochází pomístně k oglejení a tvorbě nevýrazných pseudoglejů či pseudoglejových kambizemí.
Svitavská pahorkatina a Zábřežské krystalinikum
Na nižší část Českomoravské vrchoviny směrem na sever dále navazuje Svitavská pahorkatina a Zábřežské krystalinikum. Vymezení pahorkatiny je nevýrazné a nesouvisle pestré charakterizované zvlněnými plošinami, úvaly a údolími, výraznými svahy i svážnými územími. Pahorkatinu tvoří mladší horniny České vysočiny, převážně permské a křídové.
Zábřežské krystalinikum je vyhraněnější především geologickým podložím. Pestré geologické podloží a geomorfologická členitost podmiňují i rozmanitost půdních vlastností. Převažují kambizemě, přičemž poměr chudších a bohatších variet odlišených podle trofnosti podloží je značně vyrovnaný. Na chudých křemitých pískovcích se vyskytují i podzoly, na vápnitých opukách rendziny. Na hlínách jsou časté luvizemě i pseudoglejové, na podloží slínů, popřípadě sprašových překryvů smonice a hnědozemě. Při uléhavých spodinách se vytvářejí pseudoglejové kambizemě, na jílnatých pískovcích i pseudogleje. Kambizemě jsou převážně písčitohlinité až hlinité, půdy ovlivněné vodou hlinité až jílovitohlinité.
V části krystalinika převažují bohatší půdy nad oligotrofními a podzolovanými. Z velké části jsou to kamenité svahové zvětraliny. V rovinatých polohách a na bázích svahů jsou půdy hluboké, hlinité, na hřbetech mělké a kamenité.
Drahanská vrchovina
Pahorkatinná část Drahanské vrchoviny je zastoupena především na jižním a východním okraji, tj.na styku s moravskými úvaly. Při těchto okrajích je různorodé podloží od brněnské vyvřeliny (diabasy, diority a granodiority) přes devon Moravského krasu (vápenec) až po kulmské droby Drahanské vrchoviny. Toto podloží je zejména při okrajích překryto rozsáhlými pokryvy pleistocenních sedimentů, tj. spraší a zejména přemístěných odvápněných sprašových hlín.
Pestrostí podloží je podmíněna různorodost půdních poměrů. Převažují půdní typy kambizemí, luvických kambizemí a na vápenci rendziny a kambické rendziny. Půdy jsou zpravidla středně hluboké, hlinité až jílovitohlinité, živinami středně bohaté až bohaté. Na spraších, sprašových a svahových hlínách pahorkatin vznikají půdy středně bohaté až bohaté, vlhkostně méně příznivé s nedostatkem vody v letním období. Převažují půdní typy hnědozemí, kambických hnědozemí a luvizemí. Na vápencovém krasu pak to jsou mělké a kamenité rendziny.
Slezská nížina
K nižší pahorkatinné oblasti náleží Slezská nížina. Reliéf terénu charakterizují plošiny z nichž vystupují vrcholy kopců. Celá oblast je kryta různě mocnou vrstvou sprašových hlín, které jsou většinou odvápněné. Sprašová hlína je uložena převážně na čtvrtohorních píscích a štěrkopíscích. Pro oblast je charakteristická převaha půd hnědozemmních a významný je i podíl pseudoglejových půd. Zrnitostně převládají hlinité půdy. Podíl zastoupení písčitých půd je slabý.
Podbeskydská pahorkatina
V karpatské části je výrazně zastoupena Podbeskydská pahorkatina. Pahorkatinný reliéf je mírně zvlněný s velkými plošinami pokryvů sprašových hlín. Geologickou stavbu Podbeskydí tvoří převážně druhohorní vnější flyšové pásmo. Flyš tvoří souvrství jílovců, jílů, slínů, pískovců, písčitých vápenců, vápnitých pískovců a jílovců. Převládají kambizemě, zejména pseudoglejové variety mezotrofní. Jsou převážně hlinité, štěrkovité, shora kypré, vespod ulehlé. Chudší kambizemě jsou na pískách a morénách, jsou štěrkovité a lehké. Středně bohatý pseudoglejový typ převažuje na sprašových hlínách. Je hlinitý až jílovitohlinitý, často vrstevnatě uložený.
Kelčská pahorkatina
Další pahorkatinou karpatské části Moravy je Kelčská pahorkatina. Reliéf terénu je mírně zvlněný. Zaoblené široké hřbety jsou oddělené většinou plochými rozevřenými údolími. Geologicky se oblast skládá s několika tvarů. V SZ části v oblasti Maleníku jsou to kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu, SV okraj tvoří Hranický kras a celou střední část tvoří třetihorní souvrství flyše. Větší část území je přitom překryta různě mocnými sprašovými hlínami.
Půdy jsou zde středně bohaté, velmi hluboké, shora kypré, dospodu ulehlejší, hlinité, štěrkovité, čerstvě až mírně vlhké. Největší zastoupení mají kambizemě, většinou subtyp pseudoglejový. Tyto půdy jsou v celém profilu středně kyselé, středně bohaté draslíkem a fosforem, sorpčně nenasycené.
Ždánický les a Litenčická pahorkatina
Významnou pahorkatinou karpatského typu je Ždánický les a Litenčická pahorkatina. Reliéf terénu je zvlněný, plošiny jsou odděleny sedly, údolími potoků a příkřejšími svahy. Geologicky patří tyto pahorkatiny do třetihor. Ždánický les se skládá převážně se ždánických pískovců a v Litenčické pahorkatině jsou lesní stanoviště převážně na neogenních jílech, jílovcích, píscích a štěrcích karpatské předhlubně (karpat — baden), které jsou převážně zpevněny ve slepence a pískovce.
Geologické podloží je většinou lehce zvětratelné a dává vznik půdám dostatečně hlubokým a podle obsahu minerálních živin středně bohatým až velmi bohatým. Zcela převažují kambizemě, které jsou zrnitostně hlinité, často pseudoglejové. Dosti jsou zastoupeny luvizemě.
Kyjovská a Hlucká pahorkatina
V jihozápadní části Moravy mimo již citované úpatí Dolnomoravského úvalu je třeba se zmínit o Kyjovské a Hlucké pahorkatině na přechodu do Bílých Karpat, Vizovické pahorkatině a jejím pokračováním na západě v Mladcovskou pahorkatinu. Geologicky náleží tyto pahorkatiny karpatského typu do třetihor a jsou budovány horninami magurského flyše. Charakteristickým znakem je naprostá převaha anhydromorfních půd, když převažují kambizemě mezotrofní a kambizemě luvizemního typu. Jsou též zastoupeny půdy hnědozemního typu. Zrnitostně jsou to půdy středně těžké, hlinitipísčité až hlinité. Antropogenní zatížení půd pahorkatin je značné, neboť intenzita zemědělské výroby a urbanizace tohoto typu krajiny je významná.
Půdy pásma vrchovin
Vrchoviny s nadmořskou výškou do 700 m, s převahou bučin a smíšených bukovo-jedlových společenstev.
Oblast vrchovin je co do plochy porostní půdy zastoupena nejvíce 47 % (tj. 197,5 tis. ha). Největší zastoupení představuje moravská část Českomoravské vrchoviny s 85 tis.ha, následuje Nízký Jeseník, Oderské vrchy a předhoří Hrubého Jeseníku se 72 a 65 tis. ha, Drahanská vrchovina s 51 tis ha, nižší části Českomoravské vrchoviny s 33 tis. ha, Hostýnsko-vsetínská hornatina a Vizovické vrchy.
Český masiv
Českomoravská vrchovina
Pro moravskou část Českomoravské vrchoviny je typická poloha na hranici Čech a Moravy, na hlavním evropském rozvodí. Reliéf terénu je charakterizován mírně zvlněnými tvary s převážně plochými hřbety s rozsáhlými plošinami. Údolí jsou v pramenném území mělká a rozevřená. Směrem k jihozápadu se více zařezávají. Nejvyšší polohy vrchoviny jsou Jihlavské a Žďárské vrchy (Javořice 837 m a Devět skal 836 m). Z půdotvorných hornin mají rozhodující význam ruly (vesměs pararuly, méně ortoruly, kordieritické, perlové a migmatické ruly) k nimž se dále řadí svory a migmatity.
Žuly jsou zastoupeny několika odrůdami různé minerální síly a odolnosti k zvětrávání. Syenit je charakteristický vyšší minerální silou i způsobem zvětrávání. Amfibolity jsou proti žulám bohatší. Rozsahem malé zastoupení, ale specifické podmínky vykazující mají fylity, krystalické vápence a serpentiny.
Na uvedených substrátech jsou nejvíce zastoupeny kambizemě, kryptopodzoly a pseudogleje. Ve vyšších polohách je mozaikovité zastoupení organozemí a glejů. Nejrozšířenějším půdním druhem na rulách jsou půdy hlinitopísčité až písčitohlinité s menším obsahem skeletu, slabě až středně bohaté. Na žule vznikají půdy hlinitopísčité až písčité, často dosti kamenité až balvanité se slabými až středními zásobami živin. Středně až velmi dobře zásobené jsou půdy na syenitu, které jsou slabě písčité, ale balvanité.
Předhoří Českomoravské vrchoviny
Vrchovinná část předhoří Českomoravské vrchoviny bezprostředně navazuje na vlastní vrchovinu. Půdní poměry jsou podobné jako u mimo vrcholové části Českomoravské vrchoviny.
Drahanská vrchovina
Vrchovinná oblast Drahanské vrchoviny zahrnuje kulmskou Konickou vrchovinu, vápencový Moravský kras a na něj navazující část brněnské vyvřeliny — Adamovskou vrchovinu. Konickou vrchovinu tvoří spodní karbon–
kulm. Základním krajinným prvkem jsou rozsáhlé zbytky zarovnaného povrchu, který pod tlakem karpatského pohoří na Český masiv byl klenbovitě prohnut. Největší výšky dosahuje vrcholem Skalky (735 m n. m.), odkud terén klesá na všechny strany do okrajových pahorkatin.
Moravský kras tvoří pruh zvrásněných devonských vápenců mezi brněnskou vyvřelinou a kulmem (kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu). Západní část oblasti tvoří Adamovská vrchovina. Reliéf terénu je velmi pestrý s hluboce zaříznutými údolími a příkrými svahy. Geologicky kulm Drahanské vrchoviny tvoří velmi jednotvárné souvrství, skládající se hlavně z droby a jílovitých břidlic. Kulmské droby patří k pískovcovým sedimentům různé velikosti. Těžištěm devonu je Moravský kras.
Brněnská vyvřelina je komplex hlubinných, žilných i výlevných vyvřelin – biotitických a amfibolických žul, které místy přecházejí do granodioritů, ústřední bazickou část tvoří pruh diabasů a pruh dioritů. Z pokryvných útvarů jsou zastoupeny jurské sedimenty jílovitopísčité, křídový útvar s pískovci a zvláště rozsáhlé pokryvy pleistocenních sedimentů, tj. spraší a odvápněných sprašových hlín. Kulmské droby zvětrávají v půdy středně hluboké až mělké, hlinitopísčité až písčitohlinité s vysokým obsahem štěrku. Jsou minerálně chudé až středně bohaté. Na jílovitých břidlicích jsou půdy středně bohaté a středně hluboké, jílovitohlinité až jílovité. Převažují kambizemě mezotrofního typu, místy pseudoglejové.
Podobně je tomu na amfibolicko-biotitickém granodioritu, který zvětrává poměrně snadno a tvoří lehké půdy se značnou příměsí krupnatého písku a štěrku. Podobně diabas zvětrává dobře, půdy jsou hlinité až jílovitohlinité, na živiny bohaté. Na devonském vápenci jsou půdy převážně hlinité, mělké, živinami bohaté, typu typické nebo kambické rendziny.
Hrubý Jeseník
Vrchovinná oblast předhoří Hrubého Jeseníku je složena ze dvou samostatných částí. Severní část zahrnuje SZ část Rychlebských hor, Žulovskou pahorkatinu a na SV přechodné pásmo do Oderské nížiny. Jižní část začíná na Z Králickou brázdou na níž navazuje pruh vrchovin, které se táhnou až k Hornomoravskému úvalu.
Geologickou stavbu severní části tvoří rula a svor v Rychlebských horách, neogenní a kvarterní uloženiny na žule v Žulovské pahorkatině a přechodné pásmo podhůří pestré skladby od krystalických hornin až po kulmské droby s břidlicemi. Jižní část vrchoviny tvoří ruly krystalinika českého masivu a ve středu a okrajích oblasti geologicky pestré přechody amfibolitu k rule, svor a fylitické břidlice. Výjimkou nejsou sprašové překryvy a štěrkové terasy.
Vzhledem k průměrné až, nadprůměrné minerální síle hornin značně převažují mezotrofní kambizemě, hlinitopísčité až písčitohlinité s příměsí skeletu až skeletnaté. Menší zastoupení mají podzolované kambizemě. Na obtížněji zvětrávajících horninách a v exponovanějších polohách jsou časté méně vyvinuté kamenité a mezotrofní kambizemě rankrové. Charakteristické pro tyto vrchoviny je zcela nepatrné zastoupení vodou ovlivněných půd. Na ojedinělých plochách vápence a hadce se vyskytují rendziny.
Nízký Jeseník a Oderské vrchy
Rozsáhlá oblast Nízkého Jeseníku a Oderských vrchů je charakterizována četnými plošinami na rozvodí vodních toků. Okrajové části území jsou rozřezány hlubokými údolími, která na větších tocích zasahují hluboko do nitra vrchoviny. Svahy jsou příkré s častým výskytem výchozů skalního podloží. Geologicky je to oblast starých zvrásněných sedimentů spodního karbonu –kulmu (kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu).
Podloží tvoří jílovité břidlice jimiž prostupují droby. Místy je výskyt diabasů a čedičové efuze. Čtvrtohorní pokryvy sprašových hlín jsou především na styku kulmu s nížinnými oblastmi. Poměrně jednotné a málo pestré podloží kulmu a pokryvy sprašových hlín spolu s vyrovnaným terénem a klimatem vedly k jednodušší diferenciaci půdních vlastností. Převládají mezotrofní kambizemě a kambizemě pseudoglejové až pseudogleje. Půdní profil je středně hluboký až hluboký s příznivým prohumózněním podpovrchových horizontů. Na čedičovém podloží a čedičových tufech přecházejí do eutrofních kambizemí nebo rankrů. Také kulmské zvětraliny tvoří v exponovaných polohách mělké kambizemě. Zrnitostně jsou půdy hlinitopísčité se skeletem. Na pískovcích vznikají chudší typy písčitých půd.
Karpatská část
Karpatská část vrchovin je prezentována Chřiby, Hostýnskými vrchy, západní částí Vsetínské vrchoviny a Vizovickými vrchy. Společné je třetihorní geologické podloží magurského flyše se střídáním pískovců a jílovců. Hlavní hřbety tvoří pískovce (soláňské), zatímco v jílovcích (zlínské souvrství) vznikly deprese. Pískovce soláňského a zlínského souvrství zvětrávají poměrně dobře. Převažují mezotrofní kambizemě a luvizemě, resp. luvické kambizemě.
Zrnitostně jsou to půdní druhy středně těžké, v horní části profilu hlinitopísčité až hlinité. Příznačný je značný obsah štěrku. Ve většině profilů dochází k posunu jílu a jílotvorných látek do spodiny (ilimerizace), která je zrnitostně těžší – hlinitá, jílovitohlinitá až jílovitá.
Antropogenní zátěž vrchovin lesních půd se v karpatské oblasti nejvíce projevuje těžebně-dopravní erozí. V polohách nad 700 m n. m. pak zatížení imisemi, ovlivňující nepříznivě především formu nadložního humusu a proces humifikace, případně obnovu lesa, resp. zajištění lesních kultur. Lesnatost odpovídá celostátnímu průměru.
Půdy pásma hor
Horské masivy pak zaujímají nejvyšší polohy charakterizované smíšenými smrkovo-bukovo-jedlovými lesy, přirozenými smrčinami až po vysokohorské polohy horní hranice lesa nad 1 300 m n. m.
Hornatiny mají na lesních půdách Moravy druhé největší rozšíření, tj. 24,7 % (197 tis. ha porostní půdy). Hercynikum na Moravě zastupují Jeseníky s téměř 73 tis. ha, karpatskou část pak Moravskoslezské Beskydy s téměř 61 tis. ha, Javorníky se Vsetínskou hornatinou s 48,8 tis. ha a Bílé Karpaty s 15 tis. ha.
Český masív
K Jesenické podsoustavě řadíme masiv Králického Sněžníku, hřeben Rychlebských hor a Hrubý Jeseník. Horopisně patří k České vysočině, k východní části Sudetské soustavy budované převážně metamorfovanými horninami. Reliéf terénu má výrazně horský ráz s úzkými rozvodnými částmi terénu a s hluboce zaříznutými údolími. Horský ráz dokreslují široká a přitom značně hluboká sedla a velké sklony bystřin. Charakteristický je výskyt periglaciálních tvarů – pseudokarové uzávěry údolí a izolované skály. Rozšířena jsou balvanová moře a sutě.
Geologicky se v oblasti rozeznává krystalické jádro a jeho obal. Rulové jádro je vyklenuto ve dvou klenbách, starší desenské a mladší keprnické. Působením mrazu a vody vznikly dvě skupiny zvětralin. Z odolných hornin (křemenec, amfibolit, pegmatit, rula) se kamenité ostrohranné zvětraliny postupně mění na kamenitou, písčitou, hlinitopísčitou a písčitohlinitou zvětralinu. Z méně odolných hornin (svory, fylity, méně odolné ruly) se břidličnaté zvětraliny mění postupně na hlinitější zeminu.
Pedogenetický vývoj půd závisí na poloze a přemístění zvětralin a na klimatu. V nižších polohách převažují mezotrofní kambizemě. Ve vyšších polohách pak kryptopodzoly, podzoly kambizemní a humusové podzoly. Rankery a mělké kambizemě jsou omezeny na extrémní, popř. exponovaná stanoviště. Typický je nepatrný výskyt hydromorfních půd, ojediněle v nejvyšších polohách jsou to vrchovištní organozemě, rašelinné gleje a pseudogleje (Rejvíz).
Moravskoslezské Beskydy
Horský masiv Moravskoslezských Beskyd se prudce zvedá z Podbeskydské pahorkatiny vyšším valem tzv. Předních hor, snižujících se k JV do nižších Zadních hor. Hluboká údolí otevírající se k SZ rozdělují tento masiv na několik členitých skupin s nepravidelnými oblými hřbety a vrcholy s příkrými svahy a hustou síti svahových zářezů a bočních, většinou úzkých údolí, která jsou v Zadních horách otevřenější.
Půdotvornou horninou jsou v oblasti flyšové sedimenty slezské jednotky. Pestrá souvrství pískovců a jílovců jsou různě mocná s různými strukturami i rozdílným chemismem. Téměř celá oblast je budována godulským pískovcem , vyznačujícím se mocnými lavicemi glaukonitických pískovců s méně mocnými vložkami jílovců. Nejvyšší hřbety a vrcholy jsou vesměs z těchto pískovců. proto jsou ploché, zatímco v pestřejších vrstvách, které jsou více náchylné k erozi, se vymodelovaly příkré svahy. Tyto pestré a snadno zvětrávající flyšové vrstvy tvoří okraje godulského příkrovu. Čtvrtohory vystupují jen lokálně jako velmi hluboké, štěrkovité a hlinité flyšové zvětraliny, částečně přemístěné.
Mozaika půd je poměrně jednoduchá vzhledem ke značně jednotnému geologickému podloží a její rozrůzněnost je určována jednak uložením zvětralin (jejich hloubkou a štěrkovitostí), charakterem vodního režimu a změnou klimatických podmínek ve vztahu k nadmořské výšce.
Většina půd má charakter kambizemí typických kyselých a podzolů kambizemních (84 %), pak podzoly, kambické, humuso-železité (9 %), rankery (1 %), dále v nižších polohách pseudogleje, gleje a fluvizemě (cca 6 %). Většina půd je hlinitopísčitá (hrubý jíl 10–20 %), místy i 20–30 %. Podle skeletu se jedná o půdy středně až silně skeletnaté, přičemž převládajícími složkami je štěrk a kámen. Půdní reakce je kyselá až silně kyselá. Zásoby humusu jsou dobré až velmi dobré a humusový horizont dosahuje hloubek 10–15 cm. Koncentrace přístupných živin je celkem dostatečná, ale vzhledem k vysoké štěrkovitosti jejich celková zásoba je nízká. Výrazný je zejména nedostatek MgO a CaO.
Vsetínské vrchy a Javorníky
Hornatina Vsetínských vrchů a Javorníků má hřebenové partie budovány z odolných pískovců. Geologické podloží náleží do třetihor s převahou magurského flyše s typickým střídáním vrstev pískovců a jílovců. Půdy magurského flyše jsou písčitohlinité až jilovitohlinité. Převládají mezotrofní kambizemě, štěrkovité, dále pak pseudoglejové kambizemě a kryptopodzoly.
Bílé Karpaty
Bílé Karpaty jsou poslední v řadě karpatské části hor. Převážná část je budována horninami bělokarpatské jednotky, v níž převládají pískovce nad jílovci a v prostoru Javořiny vystupují i četná pásma drobnozrnných slepenců. Na těchto substrátech převládají anhydromorfní půdy a z nich především mezotrofní kambizemě a luvické kambizemě. Částečně jsou zastoupeny i luvizemě a rankry.
Zrnitostně jsou to půdní druhy středně těžké, hlinitopísčité až hlinité. Lesní půdy této oblasti jsou ovlivněny charakterem a uložením svahových sedimentů – svahovin. Většinou jsou nad kompaktní horninou bazálního souvrství svahoviny, pozůstávající z více vrstev rozlišných různými poměry skeletu a jemnozemě i různým uložením. Vrchní vrstva je zpravidla slehlá, větší plochý skelet je často orientován paralelně se svahem, na horní straně má tzv. tapety, na spodní straně je čistý.
Za nejpravděpodobnější způsob a dobu jejich vzniku pokládá Šály (1973) sedimentaci z vodních suspenzí, tvořících se při tání sněhu v periglaciálním období starého würmu a prosakujících svahovou sutinou. Na půdy této
oblasti má vliv i rozdílné složení lesních porostů, což se projevuje zejména tvorbou rozdílné formy povrchového humusu a procesů dekompozice.
Antropogenní zatížení moravských lesních půd horských masivů je podmíněno potenciálem přírodních podmínek v návaznosti na způsoby hospodaření, především na těžebně-dopravních technologiích. Důsledkem je intenzita těžebně-dopravní eroze lesních půd násobená v oblasti Jeseníků tzv. introskeletovou erozí, v oblasti Karpat půdními sesuvy.
Jeseníky a Moravskoslezské Beskydy v oblasti hřebenových a exponovaných partiích jsou navíc poškozovány imisním zatížením, které se odráží spolu s exponovanými přírodními podmínkami v obnově lesa a zajištění kultur. Nepříznivě je ovlivňována humufikace a forma nadložního humusu lesních půd.
Zdroj: Novák, V., Hudec, K., Živá příroda. Vlastivěda moravská, Země a lid, Nová řada, svazek 2, Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 1997, ISBN 80-85048-69-8