Západokarpatská podprovincie

Vymezení Západokarpatské podprovincie.
Vymezení Západokarpatské podprovincie.

Západokarpatská podprovincie leží ve východní části ČR. Spolu s ní se na území moravských (a také slezských) Karpat nacházejí ještě polonskáseveropanonská podprovincie. V rámci Západokarpatské podprovincie jsou vymezeny následující bioregiony:

Biota západokarpatské podprovincie je podmíněna charakteristickou geomorfologií a geologií karpatské soustavy. Geologicky je západokarpatská podprovincie pestřejší než ostatní studované podprovincie. Centrální části Karpat (mimo ČR) jsou tvořeny krystalickým jádrem, které je obklopeno vápencovými nebo dolomitovými sedimenty. Na vnější straně tohoto jádra leží mocné usazeniny flyše, v nichž se střídají pískovce, jílovce a nesouvislý řetězec bradlových vápenců. V těchto strukturách se vyskytují i drobné výskyty efuzív, avšak bez většího významu pro flóru, na rozdíl od rozsáhlých vulkanických oblastí na vnitřní straně oblouku.

Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána (Jarův vrch, 677 m).
Bílé Karpaty v okolí Sv. Štěpána (Jarův vrch, 677 m).

Pro reliéf centrální části Karpat jsou charakteristické skalnaté hřbety a vápencová bradla. Typickým jevem Karpat (a to i na Moravě) jsou poměrně velká převýšení, umožňující víceméně plynulé vyznívání teplomilné flóry vysoko do pohoří a naopak, sestup horských druhů do inverzních poloh. Tím je podmíněna daleko větší druhová diverzita bioregionů oproti bioregionům hercynské podprovincie.

Ačkoli na území České republiky nezasahují centrální pohoří soustavy a z hornin zcela převládá flyš, základní rysy Karpat s charakteristickými vegetačními zákonitostmi se projevují i zde. Typická je také téměř úplná absence rašelinišť. Podnebí moravských Karpat má vcelku rysy kontinentálnější než Hercynie, ale díky geomorfologické členitosti se projevují lokální rozdíly v závislosti na nadmořské výšce a odlišnost návětrných a závětrných svahů hor.

NPR Čertoryje je skvostem jihozápadní části Bílých Karpat.
NPR Čertoryje je skvostem jihozápadní části Bílých Karpat.

Severozápadní návětrné svahy a nejvyšší pohoří mají výrazněji oceaničtější ráz. Podnebí jižní strany Karpat je ovlivňováno podnebím sousední Panonie. Vegetační stupňovitost bioregionů západokarpatské podprovincie začíná 1. (dubovým, resp. planárním) vegetačním stupněm, 2. bukovo-dubový stupeň bývá málo vyvinut, široké vertikální rozmezí má naopak 3. dubovo-bukový (suprakolinní) a především 4. bukový (submontánní) vegetační stupeň, který zasahuje o 100–200 m výše než v české části hercynské podprovincie. V ČR je vegetační stupňovitost zakončena 7. smrkovým (supramontánním) stupněm. Mimo naše území je vyvinut i 8. a 9. (subalpinský, resp. klečový a alpinský stupeň) nad horní hranicí lesa.

Karpatské dubohabřiny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.
Karpatské dubohabřiny na výchozech neovulkanitů v Komeňské vrchovině.

Fytocenologicky se Karpaty odlišují od Hercynie téměř ve všech ve vegetačních stupních dominantními asociacemi. Dubohabřiny zastupuje Carici pilosae-Carpinetum, na něž směrem nahoru navazují různé typy květnatých bučin, mezi nimiž jsou charakteristické zejména Carici pilosae-Fagetum v nižších polohách a Dentario glandulosae-Fagetum ve vyšších polohách. Naproti tomu acidofilní bučiny (Luzulo-Fagetum) jsou dosti řídké. Ve vyšších polohách na tyto jednotky navazují horské bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum), zpravidla však s větším zastoupením javoru klenu (Acer pseudoplatanus) a přirozené smrčiny hydricky normálních stanovišť (Piceion excelsae), v centrální části pohoří s modřínem (Larix decidua subsp. polonica) a ve Vysokých Tatrách i s borovicí limbou (Pinus cembra).

Květnatá bučina ve Chřibech, lokalita pod Ocáskem (CHS 4B).
Květnatá bučina ve Chřibech, lokalita pod Ocáskem (CHS 4B).

Na extrémně prudkých svazích jsou časté suťové lesy (Tilio-Acerion). Vzhledem k tomu, že nivy toků jsou poměrně úzké a horského charakteru, jsou na nich vyvinuty potoční luhy podsvazu Alnion glutinoso-incanae a typické potoční luhy nižších vegetačních stupňů téměř chybějí. Na štěrkových náplavech větších toků s rozkolísanými průtoky jsou charakteristické pobřežní vrbiny Salicion triandrae a Salicion elaeagni.

Horské třtinové smrčiny v NPR Mazák.
Horské třtinové smrčiny v NPR Mazák v Moravskoslezských Beskydech.

V ČR v této podprovincii prakticky chybějí slatinné olšiny svazu Alnion glutinosae, které jsou však dosti vzácné i v ostatních částech západokarpatské podprovincie; jen výjimečně jsou přítomny rašelinné smrčiny. Zejména na jižních okrajích podprovincie se setkáváme s celou řadou typů teplomilných doubrav perialpidského charakteru (svaz Quercion pubescenti-petraeae), na úrovni asociací často endemických. Na území ČR se však teplomilné doubravy objevují pouze na nejteplejších okrajích, jen v bioregionu Hluckém (3.3) a Bělokarpatském (3.6), nejčastěji je to středoevropská asociace Potentillo albae-Quercetum ze svazu Quercion petraeae, jinde v západokarpatské podprovincii spíše výjimečná. Subalpinský a alpinský stupeň i skalní ekosystémy, hojné a rozmanitě vyvinuté v centrální části pohoří, na území České republiky téměř chybějí.

Suťové lesy pod Kelečským Javorníkem (SLT 5J1 - Suťová (jilmojasanová) javořina.
Suťové lesy pod Kelečským Javorníkem (SLT 5J1 – Suťová (jilmojasanová) javořina.

Náhradní vegetace je tvořena lučními porosty svazu Arrhenatherion, které v teplejších oblastech přecházejí v typickou vegetaci svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. Ve vyšších oblastech jsou charakteristické pastviny svazu Cynosurion, zejména asociace Anthoxantho-Agrostietum, které v nejvyšších polohách moravských Karpat přecházejí ve vegetaci svazu Nardo-Agrostion tenuis. Typická jsou svahová prameniště pravděpodobně ze svazu Caricion davallianae. Na vlhkých loukách je mnohem častější vegetace svazu Calthion než Molinion.

Lužní společenstva vrbin na řece Olši.
Lužní společenstva vrbin na řece Olši.

Flóra podprovincie je zejména v centrálních částech dosti bohatá a obsahuje i paleoendemity, které však na území ČR vesměs nezasahují, např. lomikámen tatranský (Saxifraga wahlenbergii), stračka karpatská (Delphinium oxysepalum), hvozdík lesklý (Dianthus nitidus) a lýkovec slovenský (Daphne arbuscula). Jedinou výjimkou je kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa). Neoendemitů je v podprovincii vzhledem k dostatku reliktních stanovišť poměrně hodně, na Moravu však zasahují jen oměj tuhý (Aconitum firmum subsp. moravicum) a ladoňka Kladniho (Scilla kladnii). K druhům, vázaným v ČR pouze na západokarpatskou podprovincii náleží např. židovník německý (Myricaria germanica).

Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) patří každoročně mezi první posly jara. Foceno na Vařákových pasekách.
Šafrán bělokvětý (Crocus albiflorus L.) patří každoročně mezi první posly jara. Foceno na Vařákových pasekách.

Kvantitativní rozdíly v zastoupení ve flóře moravských Karpat (ve srovnání s Hercynií) dokumentuje např. hojnější zastoupení ostřice chlupaté (Carex pilosa), o. převislé (C. pendula) a strdivky jednokvěté (Melica uniflora) naopak velmi vzácný výskyt jaterníku trojlaločného (Hepatica nobilis) a ptačince velkokvětého (Stellaria holostea).

Vstavač mužský (Orchis mascula L.)
Vstavač mužský (Orchis mascula L.) v NPR Porážky.

Reliktní druhy jsou v této podprovincii (v rámci České republiky) poměrně vzácné, velmi časté jsou však v centrální části pohoří. V ČR k nim patří zejména kontinentální druh všivec statný (Pedicularis exaltata). Boreokontinentální charakter má sedmikvítek evropský (Trientalis europaea) a ostřice chudokvětá (Carex pauciflora). Fytogeografickou zvláštností je izolovaná arela hvězdnatce čemeřicovitého (Hacquetia epipactis), který má souvislost s flórou Dinarid. Podobný charakter, resp. vztah k jihovýchodním Alpám má v moravské části Karpat i řepíček trojlistý (Aremonia agrimonioides), razilka smrdutá (Aposeris foetida) a mochna drobnokvětá (Potentilla micrantha).

Kontaktní charakter moravské části Karpat se projevuje přesahy některých subatlantických druhů z hercynské podrpovincie do Beskyd, jako např. pérnatec horský (Lastrea limbosperma), žebrovice různolistá (Blechnum spicant), kostřava lesní (Festuca altissima) a pampeliška Nordstedtova (Taraxacum nordstedtii).

Západokarpatská podprovincie kontrastuje s hercynskou podprovincií zejména větší geomorfologickou pestrostí, flóra a vegetace zastoupením vyšších vegetačních stupňů (v jádru podprovincie až do subniválního) a početnějším zastoupením středoevropských horských druhů, arkto-alpidů a endemitů, mezi nimiž nechybějí ani paleoendemiti. Ochuzené okraje podprovincie, které zasahují na území ČR, se nápadně liší recentním velkým zastoupením bučin s rozsáhlejším zastoupením květnatých typů.

Lesy moravských Karpat ve Vsetínských vrších.
Lesy moravských Karpat ve Vsetínských vrších.

Fauna západokarpatské podprovincie je oproti podprovinciím hercynské i polonské podstatně bohatší jak v počtu druhů, tak v hustotě jedinců. Zvláště bohatá je horská fauna s řadou endemitů. Je to dáno podstatně větší výškovou členitostí v jádře západních Karpat na Slovensku i zachovalostí vegetace, především bučin a horských smrčin. K velké biodiverzitě přispívá také izolovanost jednotlivých údolí a kotlin, která se často projevuje zastoupením vikariantních druhů.

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)
Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra)

Do ČR ovšem zasahuje pouze okrajová část podprovincie, podstatně méně pestrá a zachovalá než její jádro, s menší výškovou členitostí a dosahující pouze výšky nižších středohor. Proto zde chybí typická vnitrokarpatská endemická fauna jako například hrabošík tatranský (Pitymys tatricus) a další druhy jako kamzík (Rupicapra rupicapra rupicapra), svišť (Marmota marmota ssp. latirostis) atd. Přesto je biodiverzita v moravské části západokarpatské podprovincie (zvláště u druhů bučin a luk) podstatně větší než v Hercynii a nachází se zde i endemické druhy, zvláště u hmyzu, např. někteří okáči a masařky.

Modranka karpatská (Bielzia coerulans M.Bielz) je nápadným představitelem karpatské fauny.

Pro bučiny moravských Karpat jsou typickými mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) a čolek karpatský (Triturus montadoni), z ptáků jeřábek lesní (Tetrastes bonasia). Zvlášť bohatá je fauna měkkýšů s druhy jako modranka karpatská (Bielzia coerulans), vřetenatka šedavá (Bulgarica cana), vlahovka karpatská (Monachoides vicina) a skalnička karpatská (Vitera transsylvanica). Velmi pestrá je skladba hmyzu s endemity jako okáč Lasiommata hiera, masařka Sarcophaga zumptiana a charakteristickými taxony, např. střevlíken Carabus obsoletus, sarančí Pseudopodisma fieberi, přástevníkem střemchovým (Pericallia matronula), perleťovcem Brentis hecate, jasoňem dymnivkovým (Parnassius mnemosyne) a hřbetozubcem Odontosia sieversi.

Pro horské polohy, zvláště Beskydy, je typická horská lesní fauna, k níž ze savců náleží např. plch lesní (Dryomys nitedula), myšivka horská (Sicista betulina), vydra říční (Lutra lutra), netopýr severní (Eptesicus nilssoni), z ptáků tetřev hlušec (Tetrao urogallus), datlík tříprstý (Picoides tridactylus), puštík bělavý (Strix uralensis), orel křiklavý (Aquilla pomarina). Ze Slovenska pronikají na Moravu i původní šelmy – rys ostrovid (Lynx lynx), kočka divoká (Felis sylvestris), vlk obecný (Canis lupus) a medvěd brtník (Ursus arctos), z ptáků např. krkavec (Corvus corax).

Říční síť náleží z větší části povodí Dunaje (kostru tvoří řeky MoravaDyjí), na severní Moravě zčásti i do povodí Odry, mimo naše území i Visly. Typické druhy ryb karpatských řek, např. hlavatka (Hucho hucho), k nám již vesměs nezasahují.

Na rozdíl od hercynské podprovincie je v podprovincii západokarpatské více východních migrantů, z nichž někteří jsou východními vikarianty druhů v Hercynii. Např. ježek východní Erinaceus concolor je v Hercynii směrem k západu nahrazován ježkem evropským (Erinaceus europaeus), v západokarpatské podprovincii je zastoupen skokan hnědý (Rana temporaria) a chybí zde skokan ostronosý (Rana arvalis), zatímco v Hercynii je tomu naopak. Do severní části podprovincie také zasahuje několik typických hercynských druhů, ovšem podstatně více charakteristických druhů Karpat se rozšířilo na okraje podprovincie hercynské.

Zdroj: Culek, M. Grulich, V. Laštůvka, Z. Divíšek, J. 2013. Biogeografické
regiony České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity. Geoinovace. Brno

Přečtěte si také

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...