3.3 Hlucký bioregion

Vymezení Hluckého bioregionu.
Vymezení Hluckého bioregionu.

Poloha a základní údaje

Bioregion leží na východě jižní Moravy, přičemž zabírá jižní polovinu geomorfologického celku Vizovická vrchovina. Bioregion zasahuje jižním výběžkem na Slovensko, v ČR má plochu 430 km2.

Krajina Nivnické pahorkatiny.
Nivnická pahorkatina je součástí Hluckého bioregionu.

Bioregion je tvořen teplou pahorkatinou na jílovitém flyši. Biota má přechodný charakter, v lesích převažuje biota karpatského podhůří, zatímco mimo les jsou četné pronikající panonské prvky. Bioregion tak patří do 2. bukovo-dubového a 3. dubovo-bukového stupně, tj. do dubohabřin s ostrovy teplomilných doubrav.

Krajina Hluckého bioregionu.
Krajina Hluckého bioregionu.

Celkově je flóra velmi bohatá, se zastoupením řady fytogeografických prvků a mnoha mezními i exklávními druhy. Vysokou biodiversitu mají především luční subxerofilní cenózy. Netypickou částí jsou na severu oblasti členitějšího reliéfu na pevnějším flyši s lehčími půdami, které tvoří přechod ke Zlínskému bioregionu (3.7) a písčité terasy se sprašovými pokryvy podél nivy Moravy.

V současnosti dominuje orná půda, louky jsou zachovány jen ve fragmentech, lesy jsou nejrůznější kultury, zachovány jsou celky smíšených doubrav.

Horniny a reliéf

V bioregionu převládají flyšové horniny bělokarpatské jednotky s velkým zastoupením vápnitých jílovců. Východně od Uherského Brodu je flyš proražen množstvím drobných proniků neovulkanických hornin (draselných andezitů, trachyandezitů), pro skladbu vegetace jsou však prakticky bez významu. Z kvartérních pokryvů se na poměrně velkých plochách uplatňují sprašesprašové hlíny, rovněž nivy mají místy značný rozsah. Svahoviny se vyskytují vzácně v členitějších polohách.

PP Skalky tvoří opuštěný lom mezi Bánovem a Bystřicí pod Lopeníkem, který je unikátní díky odkrytí proniku ložní žíly trachyandezitů skrze sedimentární horniny nivnického souvrství.
PP Skalky tvoří opuštěný lom mezi Bánovem a Bystřicí pod Lopeníkem, který je unikátní díky odkrytí proniku ložní žíly trachyandezitů skrze sedimentární horniny nivnického souvrství.

V charakteru reliéfu převládá erozně-denudační pahorkatina s měkkými rysy, místy se strukturními hřbety s táhlými, nevýraznými svahy, i když na větší vzdálenosti mohou být rozdíly relativních výšek poměrně značné. Andezity se uplatňují jako výrazné vyvýšeniny, většinou ale nevelké relativní výšky (hlavně v okolí Bánova).

Niva říčky Veličky mezi Loukou a Lipovem.
Niva říčky Veličky mezi Loukou a Lipovem.

Údolí jsou široce otevřená a mělká, max. 50–80 m, na severu až 120 m hluboká. Charakteristické jsou výrazné sníženiny s plochým povrchem typu kryopedimentů. Skalní tvary zcela chybějí s nepatrnou výjimkou některých výchozů andezitů. Na prudších svazích, zvláště na výstupech pramenů jsou hojné sesuvy, významné jsou projevy větrné eroze.

Reliéf má charakter členité pahorkatiny s výškovou členitostí 75–150 m. Říční terasy u Moravy a sousední plošiny mají reliéf ploché pahorkatiny s členitostí 45–75 m, naopak nejvyšší kopce mají i členitější reliéf a charakter ploché vrchoviny s členitostí 150–190 m. Nejnižším bodem bioregionu v ČR je okraj nivy Moravy u Sudoměřic (166 m), nejvyšším Jasenová (410 m). Typická výška bioregionu je 180–350 m.

Podnebí

Dle Quitta leží celý bioregion v teplé oblasti T2.

Podnebí je tedy teplé, ale přitom poměrně vlhčí: Strážnice 9,4 °C, téměř 600 mm, Hodonín 585 mm, Uherské Hradiště 597 mm, Hluk 626 mm, Uherský Brod již 662 mm, Bojkovice 8,4 °C, 725 mm.

Ve vyšších srážkách se projevuje poloha bioregionu na návětrné straně Bílých Karpat. Bioregion je též charakteristický suchými jihovýchodními větry padajícími přes hřbety Bílých Karpat a působícími zvláště v jarním období větrnou erozi v ČR neobyčejného rozsahu a intenzity.

Půdy

Půdy jsou velmi specifické. Značné plochy zabírají oglejené černicové černozemě až pelické černice, silně humózní, velmi těžké a vysýchavé, v dobách sucha s hlubokými a širokými trhlinami. Na nejvápnitějším substrátu na úpatí Bílých Karpat přecházejí černozemě do oglejených pararendzinrendzin.

Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.
Psudoglej pelický, humózní (PGph), lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.

V nivách toků na úpatí Bílých Karpat jsou vyvinuty poměrně suché typické černice, dále od pohoří převládají v nivách glejové černice na karbonátových nivních sedimentech. V plochých sníženinách jsou místy silně karbonátové typické černice. Na spraších na západním okraji bioregionu jsou běžné černozemě, místy v erozní formě a s přechody do hnědozemních černozemí.

Na plošinách podél nivy Moravy jsou vlivem příměsi kyselejšího terasového materiálu vyvinuty typické hnědozemě. V méně typické, přechodné severní části bioregionu převažují hnědozemě na spraši a na slabě vápnitých lehčích zvětralinách písčitějšího flyše jsou zastoupeny ostrovy typických kambizemí. Ostrůvky středně úživných typických kambizemí jsou vyvinuty i na andezitech.

Biota

Bioregion leží v termofytiku a prakticky se kryje s fytogeografickým okresem 19. Bílé Karpaty stepní. Vegetační stupně (Skalický): kolinní.

Společenstvo lipových doubrav, lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.
Společenstvo lipových doubrav, lokalita: Šumice, Prakšická pahorkatina, PLO 38, SLT 2O.

Na konvexních svazích, zejména v jižním sektoru, potenciálně převažovaly teplomilné doubravy (Potentillo albae-Quercetum), výjimečně byly přítomny i šípákové doubravy (Corno-Quercetum). Na konkávních tvarech a v severním sektoru jsou vesměs typické karpatské dubohabřiny (Carici pilosae-Carpinetum), okrajově i se zastoupením buku, v kontaktu s doubravami lze místy předpokládat i výskyt panonských dubohabřin (Primulo veris-Carpinetum). Podél vodních toků jsou nivy, pravděpodobně nejčastěji Pruno-Fraxinetum. Přítomnost primárního bezlesí je problematická, snad existovalo na sesuvech a maloplošně i kolem pramenišť.

Společenstvo karpatských dubohabřin s podrostem ostřice chlupaté (Carex pilosa), lokalita: Uherskobrodsko, Prakšické pahorkatina, PLO 38, SLT 3H.
Společenstvo karpatských dubohabřin s podrostem ostřice chlupaté (Carex pilosa), lokalita: Uherskobrodsko, Prakšické pahorkatina, PLO 38, SLT 3H.

Přirozená náhradní vegetace je představována především subxerofilními lučními cenózami s nápadně bohatou druhovou diverzitou, náležejícími svazu Cirsio-Brachypodion pinnati (zejména asociace Brachypodio-Molinietum). Na pramenných výchozech se objevuje vegetace svazu Caricion davallianae.

Podél větších toků (Olšava) byla zaznamenána vegetace svazu Phalaridion arundinaceae (Caricetum buekii), na mokřadech vegetace svazů Caricion gracilisOenanthion aquaticae. Ve vegetaci křovin převažuje svaz Prunion spinosae, (Prunion fruticosae se vyskytuje pouze ojediněle), v lemech je zastoupena vegetace svazu Geranion sanguinei. Na úhorech a na polích jsou místy dosud zachována velmi charakteristická plevelová společenstva (Caucalion).

Mladé výsadby jeřábu oskeruše (Sorbus domestica L.).
Mladé výsadby jeřábu oskeruše (Sorbus domestica L.).

Flóra je druhově velmi bohatá, se zastoupením různých fytogeografických elementů a řady mezních i exklávních prvků. V lesní flóře převažují druhy typické pro západní Karpaty, např. hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis), ostřice chlupatá (Carex pilosa), ostřice převislá (Carex pendula). V nejteplejších polohách jsou v lesích hojně zastoupeny brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), tušalaj chlupatý (Viburnum lantana), dřín obecný (Cornus mas), kamejnice modronachová (Aegonychon purpurocaeruleum).

V nelesní vegetaci je přítomna celá řada ponticko-panonských elementů, např. hadinec nachový (Echium russicum), kavyl tenkolistý (Stipa tirsa) a len žlutý (Linum flavum), ale i kontinentální druhy bez vztahu k Panonii. K nim náleží např. kozinec dánský (Astragalus danicus) a úložník pochybný (Pseudolysimachion spurium). Mezi prvky submediteránní patří např. plevnatec lesostepní (Danthonia alpina), vítod větší (Polygala major) a koulenka vyšší (Globularia punctata) mezi kalcifilní druhy s perialpinskou tendencí např. oman mečolistý (Inula ensifolia), hladýš širolistý (Laserpiium latifolium), starček stinný (Senecio umbrosus) a čistec alpinský (Stachys alpina).

Na minerálně nejbohatších půdách se vyskytují i subhalofilní druhy, např. ostřice oddálená (Carex distans), o. ječmenovitá (C. hordeistichos), štírovník úzkolistý (Lotus tenuis), ledenec přímořský (Tetragonolobus maritimus), dříve i prorostlík nejtenčí (Bupleurum tenuissimum) a jitrocel přímořský (Plantago maritima). Zejména v minulosti se zde mimořádně často vyskytovali zástupci čeledi vstavačovitých (Orchidaceae).

Okrotice dlouholistá (CEPHALANTHERA LONGIFOLIA (L.) Fritsch.)
Okrotice dlouholistá (Cephalantera longifolia (L.) Fritsch.)

V bioregionu převažuje teplomilná fauna zkulturnělé krajiny (např. společenstva teplomilných měkkýšů), s občasnými invazemi východního prvku (kobylka Polysarcus denticauda). Ta je na svazích doplněná unikátními torzy karpatské svahové lesostepi (vřetenuška smldníková), s počínajícím demontánním vlivem (můra Lamprotes c-aureum). Hlavní tok bioregionu Olšava náleží do lipanového, pod Uherským Brodem parmového pásma, Velička do pstruhového až lipanového pásma. Vodní toky v současnosti mají velice chudou rybí obsádku.

Kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum, syn. Buglossoides purpurocaerulea) v PR Vrchové, lokalita (Prakšice, Prakšická pahorkatina, PLO 38.
Kamejka modronachová (Lithospermum purpurocaeruleum, syn. Buglossoides purpurocaerulea) v PR Vrchové, lokalita (Prakšice, Prakšická pahorkatina, PLO 38.

Významné druhy – Savci: ježek východní (Erinaceus concolor). Ptáci: mandelík hajní (Coracias garrulus), ťuhýk menší (Lanius minor). Obojživelníci: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), kuňka žlutobřichá (Bombina variegata). Měkkýši: hlemýžď zahradní (Helix pomatia), keřnatka vrásčitá (Euomphalia strigella), vlahovka narudlá (Monachoides incarnata), v. karpatská (M. vicina), žitovka obilná (Granaria frumentum). Hmyz: perleťovec Brenthis hecate, vřetenuška smldníková (Zygaena cynarae), píďalky Schistostege treitschkei, Isturgia limbaria, můry Lamprotes c-aureum, Cleoceris scoriacea, kobylka Polysarcus denticauda

Kontrasty

Výrazné hranice jsou vůči bioregionu Dyjsko-moravskému (4.5), dané okrajem nivy Moravy. Více méně nevýrazné jsou hranice vůči bioregionu Zlínskému (3.7), který se poněkud odlišuje geomorfologicky, výrazně však bioticky. Obdobně nevýrazná je i hraniční diference vůči bioregionu Bělokarpatskému (3.6), který je rovněž charakterizován vyššími a členitějšími tvary reliéfu a biotou vyšších vegetačních stupňů.

Druhovou skladbou i složením vegetace je bioregion velmi charakteristickou jednotkou. Ve srovnámí s Bělokarpatským bioregionem (3.6) zde vyniká přítomnost xerotermních druhů, ve vegetaci absence bučin, lemů svazu Trifolion medii a náhradních společenstev na kyselém flyši. Hranice mezi oběma jednotkami je však neostrá, mozaikovitá, nejlépe patrná na přechodu mezi lesem a bezlesím. Niva Moravy Dyjsko-moravského bioregionu (4.5) se odlišuje přítomností lužních lesů podsvazu Ulmenion a jejich náhradních společenstev.

Relativně nejpodobnější jsou bioregiony Ždánicko-litenčický (3.1)Hustopečský (4.3), oba se však znatelně odlišují výskytem náročnějších xerofilních společenstev svazu Festucion valesiacae, z druhů tvoří kontrast např. kavyl sličný (Stipa pulcherrima), k. vláskovitý (S. capillata), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychis), k. rakouský (A. austriacus) a řepovník vytrvalý (Rapistrum perenne), kvantitativně ostřice nízká (Carex humilis), hlaváček jarní (Adonanthe vernalis), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum) a zlatovlásek obecný (Crinitina linosyris). Bioregion Hustopečský se kvantitativně liší i přítomností xerofilních doubrav se šípákem a panonských dubohabřin Primulo veris-Carpinetum.

Současný stav krajiny a ochrana přírody

(přehled vyhlášených zvláště chráněných území je platný k roku 1996)

Osídlení je starého data, prehistorické. Lesy dnes zaujímají pouze malou část území, avšak převažuje v nich přirozená druhová skladba, pouze zčásti byly přeměněny na lignikultury (zejména borovice). Na odlesněném území byly do nedávné minulosti rozsáhlé plochy luk, dnes zčásti rozoraných, zčásti s druhovou skladbou degradovanou intenzifikací. Melioracemi byla zcela zničena i vegetace v zamokřených oglejených depresích. Charakteristické byly rovněž extenzivní sady.

Panoramatický pohled na PR Vrchové u Prakšic.
Panoramatický pohled na PR Vrchové u Prakšic.

Biota Hluckého bioregionu byla v minulosti velmi bohatá, avšak její recentní stav je pouze fragmentární. Nachází se zde jen málo maloplošných chráněných území. Jsou to PP Terasy a PR Vrchové, kde je motivem ochrany biota na opuštěných terasách. Na Vlčnovsku jsou vyhlášeny PR Vlčnovský hájPP Kovářův žleb, zajišťující ochranu lesní a lesostepní bioty, podobná je i rezervace PP Háj u Lipova.

Zdroj: Culek, M. (editor) a kol. 1996. Biogeografické členění České republiky. ENIGMA. Praha

Přečtěte si také

  • 3.11 Kojetínský bioregion14.9.2020 3.11 Kojetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na střední Moravě, zabírá geomorfologický […]
  • 3.10 Beskydský region13.9.2020 3.10 Beskydský region Poloha a základní údaje Bioregion leží na pomezí východní Moravy, Slezska v ČR, […]
  • 3.9 Vsetínský bioregion13.9.2020 3.9 Vsetínský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na severovýchodní Moravě a částí zasahuje na […]
  • 3.8 Hostýnský bioregion12.9.2020 3.8 Hostýnský bioregion Poloha a základní údaje Bioregion leží na východní Moravě, zabírá západní část […]

Milý čtenáři, pošli mi svůj pohled na věc. Budu rád ...